Sokolovo 1943 - českoslovenští zajatci

Sokolovo 1943 - českoslovenští zajatci
Stranky - 7. 6. 2007 - *.cz.net

Dobrý den! Kdysi jsem - myslím že v Právu - viděl fotku, kde byli před K.H. Franka předvedeni zajatí čsl. vojáci z bitvy u Sokolova, kteří byli pak využiti. Nevíte něco prosím o jejich osudech. Popřípadě i celkově o osudech zajatých čsl. vojáků z 1. čsl. armádního sboru - na toto téma jsem nikdy nic nečetl - což mne až tak zase nepřekvapuje... Děkuji.

V bojích u Sokolova a při následném ústupu v březnu 1943 padlo Němcům do rukou asi dvacet příslušníků 1. čs. samostatného praporu, z nichž pět následně na podzim 1943 v protektorátu využili v propagandistické kampani proti čs. zahraničnímu odboji. Několik dalších našich raněných vojáků Němci ve dnech 13.-17. března 1943 povraždili v charkovské nemocnici.

Plk. L. Svoboda ve svém hlášení o bojové činnosti praporu pro velitele Voroněžského frontu F. I. Golikova z 20. března 1943 uvedl, že prapor během bojů v Sokolově 8. března 1943 ztratil 125 mrtvých a 40 raněných (v literatuře se uvádí většinou 86 padlých a 56 raněných). Nezvěstné (zajaté) Svoboda nezmiňoval, ale zjevně byli zahrnuti do počtu padlých (někteří z údajně hrdinsky padlých byli in memoriam navrženi na udělení Československého válečného kříže 1939, v září 1943 byli poté Němci představeni na tiskové konferenci v Praze). Naopak podle Svobody čs. vojáci vyřadili 19 německých tanků, 4-6 obrněných transportérů a 300-400 nepřátelských vojáků.

V souvislosti s prvním bojovým vystoupením čs. praporu u Sokolova se rozběhla velká propagandistická kampaň z obou stran. Sovětská informační kancelář vydala první zprávu o nasazení čs. praporu 2. dubna 1943, ve které uvedla:

Na jednom z úseků fronty úspěšně bojuje československá vojenská jednotka pod velením plukovníka Svobody, organizovaná v SSSR. Jižně od města N. zaútočilo na vojáky této jednotky 60 tanků a samopalníci nepřítele. Vojáci československé jednotky vedli během dne i noci obětavý boj s nepřítelem a odrazili všechny útoky hitlerovců. V důsledku boje bylo zničeno a zapáleno 19 německých tanků a pobito až 400 německých samopalníků.

7. a 21. dubna 1943 o boji naší jednotky a našich vyznamenaných vojácích v sovětském rozhlase hovořil K. Gottwald, 21. dubna z Londýna J. Masaryk a 25. dubna E. Beneš. V deníku Pravda byl 8. dubna 1943 otištěn obsáhlý článek spisovatele A. A. Fadějeva „Bratrství utužené krví“, ve kterém následujícím způsobem popsal smrt nadporučíka Otakara Jaroše, jemuž bylo in memoriam uděleno nejvyšší sovětské vyznamenání - titul Hrdiny Sovětského svazu (níže je pak možné srovnat verzi této události podle německé propagandy):

Hlavní nápor fašisté zaměřili na vesnici, kde byla 1. rota nadporučíka Jaroše. Byl to velmi náročný a spravedlivý velitel, jehož si vojáci oblíbili. Plukovník Svoboda věděl, že situace mu nedovoluje, aby poslal na pomoc nadporučíkovi Jarošovi byť i jediný oddíl, bez ohledu na nastupující nepřátelskou přesilu.

„Bratře Jaroši, ustoupit nesmíš!“ volal plukovník Svoboda telefonem.
„Rozumím, neustoupíme, bratře plukovníku,“ odpověděl Jaroš.

Tou dobou českoslovenští tankisté a samopalníci, kteří se zakopali na okraji vesnice, uviděli před sebou velké pole a za ním les, z jehož kraje pálily po vesnici nepřátelské minomety a z něhož se měly každou chvíli ukázat tanky. A již se vyřítily z lesa za příšerného řevu motorů a hřmění děl a hnaly se polem.
...
Několik hodin odrážela rota nadporučíka Jaroše zuřivé útoky tanků a vyřazovala je z boje. Avšak místo nich přijížděly stále nové a nové. Jednotlivé tanky se probily až do těsné blízkosti přední obranné linie a chrlily plameny. Asi dvacet tanků se prodralo do týlu obrany nadporučíka Jaroše.

Nehledě na tíhu tankového útoku, vojáci z kulometné obsluhy, kteří ještě zůstali na živu, jakož i samopalníci, neopustili své pozice, odřízli nepřátelskou pěchotu od tanků a přinutili ji zalehnout ve vzdálenosti asi 50 metrů od vesnice. Současně se v týlu obrany rozpoutal boj mezi nepřátelskými tanky a československými vojáky, kteří bojovali granáty a lahvemi se zápalnou směsí. Nerovný a strašný boj trval celý den a noc. V tomto boji padl smrtí chrabrých nadporučík Jaroš, jehož rozdrtily pásy tanku.

18. dubna 1943 vyšel v Pravdě rozhovor s L. Svobodou, který o deset dní později sám vystoupil s projevem v českém vysílání moskevského rozhlasu.

Zprávy moskevského a londýnského rozhlasu o úspěšném vystoupení čs. jednotky na východní frontě vzbudily pochopitelně pozornost v protektorátu. O případné československé zajatce od Sokolova se zajímal osobně státní tajemník K. H. Frank (od srpna 1943 státní ministr pro Čechy a Moravu). Nacisté také zjišťovali ohlas těchto zpráv u českého obyvatelstva a hodlali případné zajatce propagandisticky využít.

6. dubna 1943 zasílá SS-Sturmbannführer Wolf z Úřadu říšského protektora veliteli branné moci v protektorátu genpor. Toussaintovi následující zprávu:

Věc: Zahraniční zprávy o domnělých hrdinských činech českých legionářů na východní frontě

Velevážený pane generále!

Z příkazu pana státního tajemníka, který by v této věci chtěl s Vámi ještě pohovořit, Vám zasílám připojené výtahy z londýnských a moskevských rozhlasových zpráv a prosím, abyste je vzal na vědomí.

Heil Hitler!

Wolf

Sicherheitsdienst mezitím pro Franka 1. května 1943 vypracoval shrnutí o dosavadním ohlasu zpráv o vystoupení čs. jednotky na východní frontě mezi obyvatelstvem protektorátu:

Panu státnímu tajemníkovi
u říšského protektora v Čechách a na Moravě
SS-Gruppenführeru K. H. Frankovi
Praha

Věc: Ohlas zpráv moskevského rozhlasu o českých dobrovolnických útvarech v sovětské armádě.

Nařízená zpráva.

Podle zdejších zjištění mluví se v české šeptané propagandě již asi dva měsíce tu a tam o existenci české legie v Sovětském svazu a to zřejmě v souvislosti s ruskou zimní ofensivou. Zpráva nabyla širšího rozsahu patrně po poslední řeči Benešově. Je však třeba konstatoval, že existence české legie v Sovětském svazu nepatří mezi hlavní themata šeptané propagandy, což by mohlo souviset s tím, že Češi poslouchají převážně anglický a méně moskevský rozhlas. To je dokázáno již tím, že mnoho Čechů se o aktivním vojenském zásahu Čechů na východní frontě dovědělo teprve z velikonoční řeči Benešovy, jejíž obsah byl rozšiřován v dalších kruzích. Dalším důvodem poměrně malého rozšíření těchto pověstí je patrně jistá bázeň, jak je například hlášeno z Moravské Ostravy. Je nápadné, že se velmi vyhýbají diskusi, zřejmě ze strachu, že čím více se o tom bude mluvit, tím spíše je třeba počítat s německými represáliemi.

Krajně komunisticky smýšlející Češi v Čechách a na Moravě o existenci české legie, jak se zdá, méně šuškají a hovoří a více se snaží učinit ji předmětem získávací činnosti pro ilegální boj, činnosti, zachvacující sice jen malé kruhy, ale cílevědomé, jak dokazuje článek z ilegálního »Rudého práva« z 15. 4. 1943.

Pokud se mezi Čechy mluví o české legii, uvádí se, že je značně silná (údaje kolísají mezi jedním praporem a několika statisíci muži), že velmi statečně bojuje, přičemž se zvlášť dobře osvědčili letci. Jako velitel byl uváděn, jak je hlášeno z Jihlavy, jistý plukovník Svoboda. Dále byla příležitostně učiněna zmínka o jistém poručíku Jarošovi, o jehož smrti na frontě podává zprávu i shora zmíněné ilegální »Rudé právo«. Dále se mluví o tom, že tanky, které Češi věnovali a řídí, jsou pojmenovány »Lidice« a »Ležáky«.

O vyznamenání českých důstojníků se zatím málo mluví, říká se, že byl vyznamenán jistý nadporučík, pocházející z okolí Nového Města; někteří příslušníci české legie prý obdrželi Leninův řád, což Čechům v Jihlavě zavdalo podnět k poznámkám, že je vidět, jací jsou Češi výteční vojáci. Jeden dělník od Baťů ve Zlíně rozšiřoval, že prý sám Stalin napsal přípis českým legionářům, že prý mnoho vojáků bylo vyznamenáno zlatou hvězdou a jednomu českému poručíkovi byl udělen čestný titul »hrdina Sovětského svazu«.

Podle hlášení z Jihlavy byla prý česká legie zasazena do boje pod heslem »Boj znamená vítězství« a bojuje prý podle husitského bojového hesla »Bijte je, žeňte je, zabijte je, Němců nešetřete«, a s bojovým pokřikem: »Smrt německým utlačovatelům«. Jeden dělník, zaměstnaný u Bati ve Zlíně vyprávěl, že české dobrovolecké jednotky dobyly za jediný den dvou vesnic a zničily 20 německých tanků.

Všeobecně lze zjistit, že se mezi Čechy zatím jen málo hovoří o české legii v Sovětském svazu. Umírněné české středostavovské kruhy v Moravské Ostravě vyjádřily svou nevoli nad existencí této legie, neboť prý je třeba se obávat, že by tito legionáři, kdyby sověty zvítězily, tvořili údernou trupu pro bolševisaci Čech a Moravy. Tu a tam se také počítá s novou vlnou zatýkání příbuzných oněch Čechů, kteří jsou v zahraničí, případně těch, jejichž jména byla uvedena v moskevském rozhlase.
Podle dosavadních zjištění není moskevským zprávám přikládán takový význam jako zprávám, které přináší anglický  rozhlas.

V příloze je shora uvedený výtah z »Rudého práva« z 15. 4. 1943.

Jacobi
SS-Obersturmbannführer

Franka zajímá, zda se v zajateckých táborech nacházejí nějací čs. váleční zajatci,
10. května 1943 ho Toussaint informuje o dosavadním pátrání po čs. zajatcích a hlásí první zjištěné údaje o veliteli čs. jednotky L. Svobodovi:

Říšskému protektoru v Čechách a na Moravě
k rukám pana státního tajemníka K. H. Franka
Praha

Velevážený pane státní tajemníku!

Vrchní velitelství branné moci resp. vrchní velitelství armády učinilo na návrh zmocněnce branné moci tato rozhodnutí:

1. Zmocněnec branné moci v Praze se zmocňuje dávat říšskému protektoru k disposici zprávy o bojích s českými legionáři a výtahy z výpovědí zajatců za účelem informování veřejnosti.

2. Čeští váleční zajatci budou dopraveni do Prahy a jsou protektoru k  dispozici pro výslechy. Zástupce branné  moci budiž přítomen. Váleční zajatci zůstávají v péči branné moci.

3. Vrchní velitelství branné moci zamýšlí materiál takto nově získaný zmocněncem branné moci resp. říšským protektorem využít pro propagační účely v zahraničí.

4. Nepřátelské údaje o úspěšné obraně českých legionářů a značných ztrátách německých útočníků na lidech a pancéřích jsou smyšleny. Začátkem března 1943 německé jednotky v prostoru Charkova útočily, sovětské síly i s českými jednotkami byly zatlačeny. Byli vzati tři čeští zajatci, mezi nimi nadporučík, kterého lze považovat za přeběhlíka. Zajatci udali početní sílu československých jednotek číslicí 900—1000. Dále opakovali pověst, že je budován československý pěší sbor. Jde prý o legii v síle asi pluku. Vrchní velitelství branné moci považuje výpovědi českého válečného zajatce Egera za věrohodné. Další výpovědi zajatců budou zaslány.

5. Vrchní velitelství branné moci resp. generální štáb armády přislíbily, že pokud bude možno, zjistí další podrobnosti o bojovém dotyku, zastávají však názor, že nešlo o nějaké významné boje, takže výpovědi zajatců zůstávají základem pro posouzení.

6. Vzhledem k tomu, že zajatci jsou již v táborech a musí po nich být pátráno, je třeba při jejich dopravě do Prahy počítat se zdržením.

7. V osobě českého plukovníka Svobody, který je podle zpráv nepřátelského rozhlasu a výpovědí zajatců velitelem českých jednotek, zjistila evidence branné moci, že jde patrně o bývalého československého podplukovníka Ludvíka Svobodu, který byl v první světové válce ruským legionářem a 3. 5. 1939 opustil československou armádu.

Heil Hitler
Váš Toussaint

13. května 1943 pak Toussaint k osobě Svobody doplňuje:

Říšskému protektoru v Čechách a na Moravě
k rukám pana státního tajemníka K. H. Franka
Praha

Velevážený pane státní tajemníku!

Dodatkem k svému dopisu z 10. 5. 1943 číslo 7 sděluji ještě o osobě českého plukovníka Svobody toto:

Svoboda dostával po svém odchodu z české armády dne 3. 5. 1939 svou pensi do Uh. Brodu — Predbranského mlýna — do října 1941.

24. října 1941 bylo požádáno, aby pense byla zasílána do Hroznatína č. 14, posl. pošta Hrudikany. Částka tam zaslaná byla však vrácena s poznámkou »příjemce neznámý«.

Svoboda byl jako bývalý československý důstojník převeden jako úředník do ministerstva obchodu. Pracoval tam prý do 31. 5. 1940.
[Frankova poznámka: přezkoumat!]

Poukazy na Svobodu v Uherském Brodě — Predbranský mlýn — patrně neoprávněně přejímal nějaký prostředník.

Dvě fotografie bývalého československého podplukovníka Ludvíka Svobody přikládám.

Heil Hitler!
Váš Toussaint

Šlo o údaje značně nepřesné, Svoboda byl od června 1939 v Polsku, na ministerstvu obchodu nepracoval a zajímavé je, kam asi chodila jeho penze... Frank okamžitě žádá o prověření těchto údajů a na druhou stranu dopisu píše:

1. Ihned v modrém materiálu propátrat, zda dotyčný Svoboda má jméno Ludvík.
2. BdS ihned zjistit, zda Sv. příbuzní žijí v Protektorátě (Velké Meziřičí?)
3) Co nejrychleji mě informovat
4) SD pátrat, zda se v rodném Svobodově kraji šeptá o jeho „hrdinských činech“

22. června 1943 se Frank s Toussaintem definitivně domlouvá na dopravení všech čs. zajatců do Prahy:

Záznam:
V dohodě se zmocněncem branné moci budiž hlavní velitelství branné moci požádáno, aby

a) mne uvědomilo o každém vystoupení československých praporů na frontě (česko-slovenská zahraniční legie v Sovětském svazu) a
b) dopravilo všechny v případných bojích zajaté příslušníky této legie k výslechu do Prahy.

Frank

Pátrání po zajatcích na východě mezitím pokračuje. OKH oznamuje, že v táboře Stalag 378 Dněpropetrovsk se nachází osm čs. zajatců, následující zpráva ale upřesňuje, že dva z nich již zemřeli, jeden onemocněl skvrnitým tyfem a dva jsou na práci v Charkově. Zbylí tři byli odesláni do Prahy, kam dorazili 16. června 1943 a v následujích dnech byli podrobně vyslýcháni. O něco později, 23. září 1943, dorazili i zbylí dva pracující v Charkově, kteří se údajně dobrovolně přihlásili do německých pracovních oddílů.

Celkem tak bylo do Prahy dopraveno pět čs. válečných zajatců, kteří byli veřejně představeni následovně:

  • desátník Jiří Šmolík - nar. 23. 7.  1913 v Kvasilově u Rovna v bývalém Polsku, podle národnosti Čech, bývalá státní příslušnost polská
  • desátník Imrich Kuric - nar. 20. 6.  1921 ve Zborově u Čadce, Slovák
  • desátník Karel Egger - nar. 28. 11. 1909 ve Velkých Karlovicích, Žid, hlásil se k české národnosti
  • vojín Vasil Maksimišinec - nar. 3. 3. 1919 v Uglýa, Rusín
  • „Karel“ - posledního zajatce Němci představili pouze pod krycím jménem, údajně kvůli ohledům na jeho rodinu žijící v SSSR. Šlo o vojína Františka Šnajdra (Schneider), nar. 27. 10. 1914 v Moravanech.

Velkou ironií bylo, že všech pět zajatců, kteří se nyní v Praze objevili (Šmolík a Šnajdr v německých uniformách pomocných technických oddílů, kam se dobrovolně přihlásili), bylo velením naší jednotky na jaře 1943 pokládáno za padlé a všem byl in memoriam udělen Čs. válečný kříž 1939. Šmolík byl vyznamenán i sovětským Řádem rudého praporu.


Jiří Šmolík v rozhovoru s protektorátními novináři 30. září 1943

Šmolík v rozhovoru s panem Zedníkem ze Želenice u Slaného, jehož bratranec zemřel v Kvasilovu (30. září 1943)
30. září a 2. října 1943 byli zajatci veřejně představeni na tiskové konferenci a v protektorátním tisku se rozběhla propagandistická kampaň. Dne 12. října 1943 se zajatci setkali se „zástupci pracujících“, kterým zodpovídali dotazy o poměrech v SSSR.


Maksimišinec, Kuric a Egger s protektorátními novináři 30. září 1943

Z výpovědí zajatců byla v říjnu 1943 na Frankův příkaz sestavena brožurka vydaná nakladatelstvím Orbis pod názvem „Váleční zajatci vypovídají“ (jako autor byl uveden jakýsi „H. Roland“). Brožura měla vyvrátit tvrzení moskevského a londýnského rozhlasu o československém „velkém vítězství“ u Sokolova a nastínit „otřesné“ poměry panující v čs. jednotce a v Sovětském svazu. V líčení hrůz sovětských věznic a táborů, kterými značná část našich vojáků prošla před vstupem do čs. jednotky, si nacistická propaganda nemusela nijak vymýšlet a výpovědi zajatců  v tomto ohledu nejsou zřejmě nijak zvlášť přibarveny. Cílem brožury bylo také zdůraznit „nečeský“ charakter jednotky, tvořené většinou Židy, Rusíny či volyňskými Čechy a vliv komunistů v jednotce.


Maksimišinec a Egger s novináři 30. září 1943

Imrich Kuric v rozhovoru s novináři 30. září 1943
Zesměšněny byly v brožuře i zprávy o hrdinské smrti Otakara Jaroše, prvního cizince za války vyznamenaného titulem Hrdina Sovětského svazu. Jeho smrt byla podána následujícím způsobem:

Desátník Jiří Šmolík patřil jako radiotelegrafista k první rotě. O průběhu boje dne 8. března 1943 vypravuje toto:

„Naše rota zaujala postavení před vesnicí Sokolovem. Až do 8. března 1943 byl klid. V noci ze 7. na 8. března jely sovětské tanky z nejpřednější linie zpět do Mirgorodu. Jeden z těchto tanků najel přitom na vlastní minu a stal se neschopným boje.  Důstojník tankového oddílu přišel k nadporučíku Jarošovi, veliteli naší roty, na bojové stanoviště roty. Poněvadž Jaroš nerozuměl dost rusky, musil jsem při rozhovoru dělat tlumočníka. Sovětský důstojník slíbil, že příštího dne nebo pozítří přijde s novými tanky do přední linie.

8. března 1943 ke 14. hodině byl jsem se svým zpravodajským přístrojem na kostelní věži v Sokolovu. Nadporučík Jaroš, několik rotních spojek a židovský vojín Rettisch, přidělený jako pozorovatel, byli rovněž na věži. V té době asi začal boj. Pokusil jsem se ihned dosáhnouti svým přístrojem radiotelegrafického spojení, což se mi však nepodařilo. Nadporučík Jaroš vystřelil potom několik světelných koulí, aby tak požádal o dělostřeleckou a pancéřovou podporu proti útočícím Němcům. Ta však nepřišla. Německé pancéře se stále blížily. Když jeden z nich začal páliti do věže, byl Žid Rettisch smrtelně zraněn. Nadporučík Jaroš se potom pokusil dostati z věže ven, byl však přitom zasažen kulometem německého pancéře a smrtelně raněn se zhroutil.  Když bojový poplach ochabl, opustil jsem také já kostelní věž a skryl jsem se v selské chalupě blízko kostela. Tam jsem se krátce potom vzdal německým vojákům, kteří tam vnikli.

Německý útok byl proveden výhradně pancéři. Útočící pěchotu jsem neviděl. Šlo o brannou moc a nikoli o svazy SS. Napočítal jsem asi 10 až 15 německých tanků. O nějakém odporu naší jednotky nemůže býti vůbec řeči. Z věže jsem mohl boj dobře přehlédnouti a zjistil jsem jen tolik, že naši lidé horempádem prchali zpět nebo se hroutili v ohni kulometů německých pancéřů. Po boji jsem jen ve svém okolí napočítal asi 20 mrtvých z naší jednotky. Německé ztráty na lidech nebo pancéřích jsem nepozoroval.“

... Je to jistě jedinečný kousek židovsko-bolševické propagační techniky, udělá-li se z důstojníka „hrdina Sovětské unie“ jen proto, že vystřelil několik světelných koulí, potom utíkal a přitom se dostal do nepřátelského ohně a přišel tak o život.

Dále byl zdůrazněn již zmiňovaný „nečeský“ charakter jednotky a zahráno na antisemitskou notu (prapor se skládal z velké části z židovských vojáků a vztahy v jednotce nebyly bohužel úplně ideální  - viz k tomu E. Kulka, Židé v československé Svobodově armádě):

[Zajatci] uvádějí souhlasně, že oddíl se skládal až ze 30% z Židů. Desátník Šmolík k tomu poznamenal, že „u jednotky bylo slyšeti jen velmi málo český hovor, zato však tím více maďarsky, židovsky a německy, takže bylo nutno zakázati příslušníkům jednotky němčinu a maďarštinu. Nežidé zpívali posměšné písničky o Židech. Bylo příznačné, že Židé se snažili dávat si česká jména, aby odložili svůj židovský charakter alespoň tímto způsobem. V důstojnickém sboru si židé dovedli zajistiti méně nebezpečná místa. Tak např. velitel přísunové roty, zásobovací důstojník a lékař praporu byli Židé.“

Českému čtenáři byly v publikaci patřičně přiblíženy i politické poměry v jednotce:

Vedle vojenského výcviku byla „československá vojenská jednotka“ častěji školena politicky. To bylo úkolem důstojníků. Přednášky se zabývaly válečným děním, situací světové politiky, ale také komunistickými propagačními thematy a výklady o „vzorných státních zařízeních v Sovětské unii“. Zejména jeden major vynikal v této bolševické propagandě. Šlo tu o bývalého pražského zubního lékaře dr. Bohuslava Vrbenského, který v letech 1919-20 byl v česko-slovenské vládě ministrem zdravotnictví... Jak vypravuje jeden ze zajatců, hrál tento major vůbec záhadnou úlohu. Nápadně často se zdržoval kolem Svobody, takže byl považován za zjednaného špeha. Pohlíželi na něho jako na jakéhosi „politického komisaře“. Jednoho dne našel Svoboda ve svém bytě v Buzuluku všechno vzhůru nohama, Ihned vzniklo podezření, že někdo hledal u Svobody politický materiál...

Desátník Šmolík si vzpomíná, že v jedné z jmenovaných propagačních politických přednášek jim bylo řečeno, že „se mají těšit na den, kdy budou tak daleko, že budou moci zřizovat v Čechách a na Moravě kolchozy“. Tato Šmolíkova výpověď obsahuje skutečný cíl, který sledují sovětští držitelé moci s nástrojem „československé vojenské jednotky“. Má jim sloužiti jako předvoj pro bolševisaci Čech a Moravy.

Německá propaganda se svou kampaní proti zahraničnímu odboji u českého obyvatelstva žádný velký úspěch neměla. V roce 1943 Němci Čechy v protektorátu jen těžko mohli o něčem přesvědčit, ať by předkládali jakékoli důkazy či svědectví o čemkoli. Propaganda proti zahraničnímu vojenskému odboji se ukázala naopak jako kontraproduktivní, protože jen potvrdila existenci čs. jednotek v zahraničí, které zřejmě mají nějaký význam, je-li jim věnována taková pozornost. Od konce roku 1943 jakékoli zmínky o naší jednotce na východě z protektorátního tisku mizí a znovu se o našem vojenském odboji píše až v souvislosti s potlačením Slovenského národního povstání v říjnu 1944.

S výjimkou Eggera, který zmizel v německých táborech, se zbylí čtyři aktéři Frankovy propagandistické akce dožili konce války. Jejich následné osudy zmiňuje M. Brož v knize Hrdinové od Sokolova. Všichni byli zatčeni, degradováni, byli jim odebrány řády a byli odsouzeni za vojenskou zradu k mnohaletým trestům. J. Šmolík byl odsouzen k 20 letům těžkého žaláře, „zostřenému čtvrtletně tvrdým lůžkem a týdenní samovazbou počátkem 6. a 12. měsíce každého trestního roku“. V roce 1954 byl podmínečně propuštěn. Kuric, který od dubna 1944 pracoval na úřadu propagandy Slovenského štátu, byl odsouzen k 20 letům a Maksimišinec k 15 letům těžkého žaláře.

Kromě těchto pěti propagandisticky využitých zajatců padlo Němcům u Sokolova do rukou dalších asi 15 vojáků. Jejich osudy byly různé, vojáci židovského původu byli většinou stříleni či skončili v koncentračních táborech. Několik zajatých od Sokolova tak zemřelo v německých táborech (vojín Kurt Finkelstein, vojín Ludvík Hoffmann, svobodník Egon Presser, rotmistr František Růžička, svobodník Václav Kubeš byl umučen ještě u Sokolova 8. března 1943), někteří zmizeli beze stopy, zřejmě zemřeli v táborech (vojín Walter Blasenstein, vojín Kurt Pressburg, vojín Egon Traub).

Několika čs. vojákům se z německého zajetí podařilo utéct, např. vojín Vladislav Hába. Vojín Dimitrij Jacina prošel zajateckými tábory na Ukrajině a v Německu, v lednu 1945 se mu podařilo uprchnout a dostat se zpět k čs. armádě, kde byl ale obviněn ze zbabělosti u Sokolova a vzat do vazby, v dubnu 1945 byl plně všech obvinění zproštěn (ale byl mu odňat Čs. válečný kříž 1939). Vojín Josef Spáčil uprchl z německého zajetí na podzim 1943 a vrátil se zpět k čs. jednotce.

Zvláštním případem byl vojín Josef Svítek, který u Sokolova zmizel od jednotky a nechal se zajmout Němci. Následně se mu podařilo uprchnout z německého zajateckého tábora a dostat se do svého bydliště Českého Malína na Volyňi. Po příchodu čs. jednotek na Volyň byl v březnu 1944 zatčen a 14. července 1944 odsouzen polním soudem k trestu smrti, který byl veřejně vykonán u Sniny na Slovensku 16. ledna 1945.

Asi třem našim vojákům se podařilo v německých táborech přežít až do konce války - šlo o vojína Michala Babiče, vojína Štefana Šelembu a vojína Michala Keďuliče. Keďulič prošel několika zajateckými tábory na Ukrajině a v létě 1944 byl převezen do Francie, kde zajatci pracovali na německých opevněních. Ve Štrasburku byl nakonec osvobozen americkou armádou a repatriován do Prahy naším vládním zmocněncem B. Ečerem. Jeho dramatický osud za války je vylíčen v knize Medailonky statečných.

Prameny:
  • M. Brož, Hrdinové od Sokolova, Praha 2006
  • K. Borský a kol., Medailonky statečných, Praha 1998
  • Dokumenty a materiály k dějinám československo-sovětských vztahů. Díl IV, svazek 1, Praha 1982
  • E. Kulka, Židé v československé Svobodově armádě, Praha 1990
  • B. Reicin - J. Mareš, Sokolovo, Praha 1948
  • K. Richter, Přes krvavé řeky, Praha 2003
  • H. Roland, Váleční zajatci vypovídají, Praha 1943
Za doplňující informace děkuji M. Kopeckému.
Vojtěch Šír - 25. 6. 2007