Francouzi v Bitvě o Británii

Francouzi v Bitvě o Británii
Karel - 5. 1. 2008 - *.eurotel.cz

Dobrý den, zaujalo mně, že v tabulce národností letců RAF účastníků bitvy o Británii je pouze 13 Francouzů! To jich skutečně bylo tak málo ze země která měla 40 nebo kolik milionů obyvatel? Kam zmizeli všichni ti francouzští letci? To padli po kapitulaci všichni do zajetí?

Dobrý den,

vzhledem k charakteru otázky (zjednodušeno na „kde byli francouzští stíhací piloti během Bitvy o Británii“) jistě chápete, že příliš konkrétně odpovědět nelze :-)

Po kapitulaci Francie se vytvořila docela zvláštní situace. Je potřeba vědět, že nemalá část příslušníků francouzských ozbrojených sil velmi ochotně a ráda splnila všechny podmínky kapitulace (v případě letectva zákaz létání a také zneschopnění letadel). Na druhou stranu existovala významná skupina (alespoň v případě letectva), která byla přesvědčena o nutnosti dalšího odporu — těsně před zhroucením Francie byly například bojeschopné letecké jednotky odeslány z Francie do severoafrických kolonií — a jejich příslušníci to jasně chápali tak, že boj bude pokračovat ze Severní Afriky. I tam je ovšem dostihly rozkazy o demontáži vrtulí a podobně.

Také je potřeba mít na paměti, že v červnu a červenci 1940 se ve Francii šířily silné protibritské nálady — britská evakuace z Dunkerque se nutně musela jevit jako „útěk“ a zanechání Francie na holičkách, popularitě Britů nepřispěly ani události okolo francouzského námořnictva* a samozřejmě své vykonal i pocit vlastní frustrace z porážky.

Z tohoto úhlu prosím posuzujte počet francouzských pilotů účastnících se Bitvy o Británii. Bylo dost obtížné například nejprve de facto dezertovat od stíhací jednotky v Severní Africe (či v samotné dosud neokupované Francii), dostat se nějak do Gibraltaru, odtud lodí do Británie, tam se naučit dostatečně anglicky a ještě absolvovat přeškolení na britskou techniku a to všechno stihnout zhruba od konce června do konce října 1940.

Nedá mi to abych neupozornil, že řada francouzských pilotů se o úlet ze Severní Afriky skutečně pokusila a také na to, že už během Bitvy o Británii existovaly v řadách RAF ve Středomoři letecké jednotky Svobodné Francie. Nelze pochopitelně rovněž předpokládat, že by se v době Bitvy o Británii nacházelo na britské půdě POUZE 13 francouzských letců a všichni by současně aktivně sloužili u operačních squadron — další zcela jistě postupně procházeli výcvikem — např. Albert Littolf či James Denis, rok po skončení Bitvy o Británii byla v rámci RAF vytvořena první francouzská squadrona, č. 340. Tedy oněch třináct stíhacích pilotů zdaleka nebyli všichni, kteří se rozhodli nerespektovat potupnou kapitulaci. Nezapomínejme rovněž na to, že v době kapitulace Francie byla údajně více než čtvrtina stíhacích pilotů francouzského letectva československého původu.

Těmi třinácti účastníky Bitvy o Británii francouzské národnosti byli:

Pilot Jednotka během BoB Poznámky
W/O P. Blaize  111. sqn uprchl ze severoafrického Méknesu do Gibraltaru v letounu velitele základny, padl 15. dubna 1941.
Adjt. H. Bouquillard

 615. sqn
 249. sqn

z Francie uprchl spolu s Y. Briérem, dopluli 17. července do Glasgowa, nastoupil k 615. sqn, spolu s Adjt. Perrinem přešli v říjnu 1940 k 249. sqn, 16. října 1940 pravděpodobně sestřelil Do 17 (spolu s F/Lt. Loftsem), 25. října 1940 raněn v boji a nouzově přistál(Hurricane V7409), do služby se vrátil v únoru 1941 k 615. sqn v jejíchž řadách padl dne 11. března 1941, bližší zde
P/O Y. J. Briére  257. sqn z Francie uprchl spolu s H. Bouquillardem, dopluli 17. července do Glasgowa, padl 14. května 1941.
F/Sgt T. P. Choron 64. sqn Francii opustil na palubě lodi Apapa, která vyplula 24. června 1940 z Port Vendrés (na její palubě byla také početná skupina čs. letců). Padl 10. dubna 1942.
W/O F. H. E. J. A. de Labouchére 85. sqn Francii opustil v převlečení za polského vojáka, padl 5. září 1942.
Sec.Lieut. J. E. Demozay-Morlaix 1. sqn z Francie uprchl na palubě britského letounu Bristol Bombay, později sloužil u 242. a 91. sqn, celkem 21/3 vítězství, třetí nejúspěšnější francouzský stíhač v letech 1939-1945, bližší zde
Capt. C. J. M. P. de Scitivaux  245. sqn už 13. června 1940 uprchl na Gibraltar, pozdější velitel 340. sqn „Ile-de-France“, 10. dubna 1942 sestřelen nad Saint-Omer a zajat, bližší zde
W/O E. F. M. L. Fayolle 85. sqn 30. června 1940 spolu s několika dalšími letci uprchl francouzským vojenským letadlem ze severoafrického Oranu k Britům do Gibraltaru, padl 19. srpna 1942 nad Dieppe, bližší zde
Adjt. C. P. Guerin

 232. sqn
85. sqn

30. června 1940 spolu s několika dalšími letci uprchl francouzským vojenským letadlem ze severoafrického Oranu k Britům do Gibraltaru, u 232. sqn sloužil jen krátce (14.-21. září 1940), po té převelen k 85. sqn, zahynul 3. května 1941
Adjt. H. G. Lafont  615. sqn 30. června 1940 spolu s několika dalšími letci uprchl francouzským vojenským letadlem ze severoafrického Oranu k Britům do Gibraltaru, válku přežil, je autorem knihy „Aviateurs de la Liberté — Mémorial des Forces Aériennes Françaises Libres“. Dne 29. října 1940 při nouzovém přistání odepsal Hurricane V7383, jemuž unikl glykol; sám byl nezraněn.
Sgt. X. Montbon 64. sqn válku v pořádku přežil
Adjt. R. Mouchotte  615. sqn 30. června 1940 spolu s několika dalšími letci uprchl francouzským vojenským letadlem ze severoafrického Oranu k Britům do Gibraltaru, později se stal čtvrtým velitelem slavné 341. sqn „Alsace“ a v jejím čele padl 27. 8. 1943, bližší zde. Dne 19. října 1940 s Hurricanem L1760 kvůli poruše podvozku přistál na břicho, stroj byl opravitelný.
Adjt. G. Perrin

 615. sqn
 249. sqn

spolu s Adjt. Bouquillardem přešli v říjnu 1940 od 615. k 249. sqn, 12. října 1940 byl sestřelen (Hurricane V7313, GN-F, vítězem byl pravděpodobně Mj. W. Mölders) a lehce zraněn vyskočil na padáku, k 249. sqn se už nevrátil

* Událostmi okolo francouzského loďstva je míněno ostřelování francouzské flotily v Mers-el-Kébiru 3. července 1940, dále nálet na bitevní lodě tamtéž 6. července 1940 a konečně nálet na rozestavěnou bitevní loď Richelieu v Dakaru 8. července 1940.

Tomáš Adam - 19. 6. 2008
K odpovědi Tomáše Adama bych si dovolil přidat pár obecných poznámek na téma zahraničních jednotek RAF za Bitvy o Británii.

Po nástupu novinového magnáta Lorda Beaverbrooka do čela nově vytvořeného Ministry of Aircraft Production v kvěnu 1940 v Británii stoupla výroba letadel. Například v dubnu a květnu 1940 bylo dodáno 256, resp. 325 nových stíhaček, kdežto v červnu již 446 a v červenci dokonce 496 kusů. V srpnu a září pak čísla dosáhla hodnot 476 a 467.

Nicméně to v určitém smyslu nestačilo — intenzivní letecké boje srpna a začátku září si vyžádaly cca o 50 % větší ztráty strojů, než bylo očekáváno, a tak se pomalu tenčily zásoby stíhaček připravených k expedici z Air Storage Units, kde byly rezervní stroje soustředěny. Například k 9. srpnu bylo k přeletu připraveno 289 strojů (z toho 160 Hurricanů), 16. srpna 235 (109 Hurricanů) a 23. srpna 161 (86 Hurricanů). Situace umožňovala celkem bezproblémové doplňování stavů stávajících jednotek (a to po relativně dlouhou dobu), ovšem už horší to bylo s formováním nových jednotek. Například v první půli srpna dosáhly operačního stavu tři nové squadrony — 1. RCAF, 302. (polská) a 310. (československá), ke konci měsíce i 303. (polská).

Pozice Fighter Command, pokud šlo o stíhací letce, už byla horší — například k 1. září 1940 patřilo do sestavy Fighter Command celkem třiapadesát squadron, což při tabulkovém stavu 26 pilotů dává nominální sílu 1378 stíhačů. Ve skutečnosti ale letců bylo pouze 1023, počítaje v ně i piloty na dovolené. Dalších asi 160 z nich pak teprve dokončovalo operační výcvik, čili každé squadroně v průměru chybělo zhruba deset příslušníků. Nedostatek pilotů byl řešen různě — od „půjčení“ pilotů Fleet Air Arm přes získání dobrovolníků z jiných částí RAF (např. v půlce srpna bylo k přeškolení na stíhače posláno pět dobrovolníků z každé ze čtyř squadron Bomber Command vyzbrojených stroji Fairey Battle a po třech letcích z jedenácti squadron Army Co-operation Command, do jejichž arzenálu náležely letouny Westland Lysander) až po zkrácení výcviku. To způsobilo, že OTU (Operational Training Unit — mezistupeň mezi leteckou školou a operační jednotkou) byly zahlceny a nezvládaly nápor pilotů.

Situace se zahraničními stíhači byla ztížená jazykovou bariérou (přičemž ze všech složek branné moci byla nejpalčivěji pociťována zřejmě právě v RAF), tlakem národních vlád (zejména československé a polské) na tvorbu národních jednotek (čemuž byl nakloněn i velitel Fighter Command, Air Chief Marshal Hugh Dowding) a přecvičením letců na nové typy stíhaček. Dowding navíc odmítl dát zahraničním jednotkám svůj klenot, typ Spitfire, a tak se museli Čechoslováci i Poláci spokojit s Hurricany. To ale znamenalo, že jednak okamžitě z rezerv „zmizí“ minimálně 16 Hurricanů pro každou novou squadronu, jednak vznikala povinnost zajistit náhradu za případné ztráty.

Proto když se 17. srpna na jednání Expansion and Re-equipment Policy Committee rozhodovalo o tvorbě dalších spojeneckých jednotek, bylo sice odsouhlaseno zformování další československé a třech polských squadron, ale tyto měly mít alespoň zpočátku pouze poloviční počet pilotů a právě tolik letounů, aby mohly mít jeden Flight (tedy 6 strojů; v případě 312. (čs.) squadrony šlo o devět strojů čekajících od 31. srpna na naše letce v Duxfordu). Veškerý výcvik navíc probíhal přímo u squadron, aby se ulehčilo právě přetíženým OTU. V důsledku pak trvalo dlouho, než byly jednotky operační.

Jakub Skalický - 19. 6. 2008

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.