Elitní jednotky v čs. armádě

V období mezi lety 1918–1939 čs. armáda žádné elitní divize neměla. Za jediné skutečně vzniklé elitní jednotky můžeme považovat snad jen hraničářské pluky, jejichž příslušníci tvořili posádky objektů těžkého opevnění. V roce 1938 pak byl připravován vznik další jednotky, kterou můžeme označit za elitní, totiž jedné čety letecké pěchoty (dobový termín pro paradesantní jednotky). Podle rámcového plánu z 16. 9. 1938 měl být výcvik jednotky zahájen až k 1. 4. 1939 v Milovicích, přípravy však byly nejprve přerušeny zářijovou mobilisací a následně v únoru 1939 po uskutečněném náboru dobrovolníků zcela zrušeny a výsadkové vojsko v čs. armádě tak vzniklo až 1. října 1947.

Hraničářské pluky začaly vznikat od léta 1937 na základě návrhu organizace a dislokace hraničářských jednotek, který schválil prezident 20. 5. 1937. Jako první pak vznikl na základě výnosu Ministerstva nár. obrany čj. 26.792/taj.hl.št.ŘOP–1937 dne 15. 8. 1937 hraničářský pluk 4 s velitelstvím v Hlučíně. Mužstvo hraničářských pluků bylo tvořeno příslušníky původních strážních jednotek (praporů), určených ke střežení budovaných a nově postavených objektů těžkého opevnění, samozřejmě ale muselo být doplněno větším počtem mužů především od pěších pluků. Doplňováni byli i příslušníci dělostřeleckých a ženijních pluků či telegrafních praporů.

Pro službu u hraničářských pluků byli vybíráni fyzicky zdatní vojáci, kteří museli být výbornými střelci z pušek i kulometů, téměř nejzásadnějším faktorem byla ale státní spolehlivost. Naprostá většina hraničářů tak byla československé národnosti, neboť u ostatních národností spolehlivost z pochopitelných důvodů nemohla být vždy zaručena. Přesto bychom samozřejmě narazili i na výjimky. Po výběru vhodných kandidátů u domovských pluků byli vojáci označeni jako mužstvo ZU (zvláštního určení) a museli projít náročným výcvikem v obsluze pevnostních zbraní a dalšího vybavení, polovina se musela naučit střelbě z protitankového kanonu vz. 36. Zvláštním výcvikem museli projít i specialisté, přiděleni k hraničářským útvarům. Stejným výcvikem a selekcí již před vznikem hr. pluků prošli samozřejmě i příslušníci původních strážních jednotek. Příslušníci hraničářských pluků měli pro odlišení na výložkách hraničářský odznak – psí hlavu – a na límci číslo pluku v trojúhelníku.

Celkem bylo postaveno pět hraničářských pluků (hr. pl. 4 Hlučín, hr. pl. 6 Červená Voda, hr. pl. 17 Trutnov, hr. pl. 18 Nové Město nad Metují a hr. pl. 19 Žamberk), přičemž kromě hr. pl. 4 všechny vznikly až v roce 1938 a vzhledem k likvidaci hr. pluků v listopadu a prosinci 1938 tak neexistovaly ani rok. Pro obsazování objektů v úseku Bratislava postačilo vytvoření hr. praporu (hr. prap. 50 Bratislava) a zdaleka nejzajímavější situace nastala v Komárně, kde byla pro potřeby obsazení tamních pouhých tří pěchotních srubů vyčleněna z p. pl. 12 Komárno zvláštní hraničářská četa.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že se skutečně o jednotky, ke kterým mohl být zařazen kdokoli, v žádném případě nejednalo. Hraničáři byli za jistou elitu armády považováni již ve své době a zařazení k hr. pluku bylo otázkou prestiže.

Použitá literatura a další literatura ke studiu:

• ARON, Lubomír a kol.: Československé opevnění 1935–1938, Okresní muzeum Náchod, Náchod 1990.
• DURČÁK, Josef: Opevňování Ostravska v letech 1935–1938, AVE, Opava 1995
• MINKEWITZOVÁ, Daga a kol.: Výsadkáři; 60 let v čele armády, AVIS, Praha 2007
  
• RÁBOŇ, Martin – GREGAR, Oldřich – KACHLÍK, Bohuslav a kol.: Val na obranu republiky, SPČO, Brno 2005
• STEHLÍK, Eduard a kol.: Lexikon těžkých objektů československého opevnění z let 1935–38, Fortprint, Dvůr Králové nad Labem 2001
• ŠOLC, Jiří: Červené barety, Naše vojsko, Praha 1998

Mezi elitní jednotky čs. armády lze započítat rovněž Instrukční prapor (IP), který byl součástí Pěchotního učiliště v Milovicích. Úkolem instrukčního praporu bylo podílet se na přípravě velitelů pěchoty při praktickém výcviku v terénu, ale zároveň také zkoušet novou výzbroj a metody boje. Součástí praporu byly nejenom pěší roty, ale také cyklistická rota, kulometná rota, technická rota, rota doprovodných zbraní (kanony a minomety) a rota velkých kulometů proti letadlům. Jako jeden z prvních byl prapor plně motorizován. Vzhledem úkolům, které mělo mužstvo praporu plnit, procházelo zvláštním výběrem a výcvikem.

V krizovém roce 1938 byly jednotky instrukčního praporu vzhledem ke svému vybavení několikrát použity v rámci 1. rychlé divize jako "zásahová jednotka": např. počátkem září pro zjednání pořádku na Karlovarsku nebo 22. září na Sokolovsku k osvobození města Kraslice, které padlo do rukou Freikorpsu.

Literatura:
FIDLER, Jiří – SLUKA, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, Libri, Praha 2006, s. 297–298.