Československo 20. září 1938 odmítlo britsko-francouzskou nótu z 19. září 1938 požadující, aby odstoupilo území s více než 50 procenty německých obyvatel. Proto britský a francouzský vyslanec ve 2 hodiny ráno 21. září 1938 předali prezidentu Benešovi ostřejší ultimátum s tím, že pokud Československo anglo-francouzskou nótu nepřijme, nemůže počítat s francouzskou ani britskou pomocí v případné válce s Německem. Československá vláda poté 21. září 1938 požadavky přijala.

21. září 1938

Podle názoru vlády Jeho Veličenstva neodpovídá odpověď československé vlády nijak kritické situaci, kterou měly anglo-francouzské návrhy odvrátit, a kdyby na ni setrvala a uveřejnila ji, vyvolala by podle názoru vlády Jeho Veličenstva okamžitý německý vpád. Vláda Jeho Veličenstva vybízí proto československou vládu, aby vzala tuto odpověď zpět a urychleně uvažovala o jiné, která by počítala se skutečnostmi.

Anglo-francouzské návrhy poskytují podle jejich názoru jedinou příležitost, jak zabránit okamžitému německému útoku. Opírajíc se o nynější odpověď, neměla by vláda Jeho Veličenstva žádnou naději na užitečný výsledek ujednané druhé návštěvy u pana Hitlera a ministerský předseda by byl nucen zrušit přípravy k ní. Vláda jeho Veličenstva proto žádá československou vládu, aby urychleně a opravdově uvážila, nežli vytvoří situaci, za kterou by vláda Jeho Veličenstva nemohla převzít zodpovědnost.

Vláda Jeho Veličenstva by byla zajisté ochotna předložit československý návrh na arbitráž vládě německé, kdyby měla za to, že by za dané situace byla naděje, že by jej příznivě přijala. Ale vláda Jeho Veličenstva nemůže ani na okamžik věřit, že tento návrh by byl nyní přijatelný, a také se nedomnívá, že by německá vláda považovala situaci za takovou, aby byla upravena arbitráží, jak to navrhuje vláda československá.

Jestliže by se československá vláda, uváživši věc znovu, cítila povinna tuto radu zamítnout, musí mít ovšem volnost jednat tak, jak uzná za vhodné, aby čelila situaci, jež se potom může vyvinout.
Zdroj: Mnichov v dokumetech I, Praha 1958, s. 166