Vzpomínky pana Oldřicha Hrachovce

Autor: Jiří Neminář | Datum: 12. 7. 2006

Dělostřelecká tvrz Smolkov

V roce 1935 začala v Československém pohraničí výstavba souvislého pásma pohraničních opevnění. První pevnosti těžkého opevnění byly vystavěny na severní Moravě v úseku s krycím názvem MO – Moravská Ostrava. Do tohoto sektoru byly začleněny i dvě dělostřelecké tvrze. Tvrz „Orel“ u Darkoviček (nebyla dokončena, stavba byla odložena a postaven byl pouze jeden srub) a tvrz „Smolkov“ na vrchu Padařov nad stejnojmennou vesnicí u Háje ve Slezsku. Tvrz Smolkov byla po stavební stránce plně dokončena. V kritických zářijových dnech 1938 byla ze všech tvrzí nejlépe připravena k obraně, třebaže nebyly dodány pevnostní deseticentimetrové houfnice vz.38 a dělostřelecká otočná a výsuvná věž. Místo toho stála v dřevěných boudách před dělostřeleckým srubem MO-S 39 „U trigonometru“ baterie horských kanónů. Tvrz obsazoval V. prapor hraničářského pluku č. 4. I když stála Smolkovská tvrz na ryze českém území, byla v rámci odstoupení pohraničí předána Němcům. Československá posádka musela tvrz vyklidit a u toho byl i pan Hrachovec.


U nás v domě bydlel jeden velitel, takže když armáda opouštěla pevnosti, prošel jsem celou tvrzí Smolkov. Bylo tam asi 1100m podzemních chodeb. Jezdil v nich vláček, rozvážející munici do pěti pevností. Kromě vchodového srubu vedl do všech pevností výtah. Mám dojem, že některé výtahové šachty byly hluboké okolo osmdesáti metrů [nejhlubší šachta měla 43 metrů a to pod dělostřeleckým srubem, pozn. aut.]. Když vojáci tvrz vyklízeli, vytáhli všechny výtahy nahoru a samospádem je pustili dolů. Tam se úplně rozbily. Viděl jsem tehdy i plukovníka Satorieho. Byl to velmi vysoký chlap, měřil kolem dvou metrů, takže mezi svými vojáky působil jako (smích) veličina. Po válce jsem se s ním sešel.

Za války Němci zkoušeli na Smolkově nový typ ochranných sítí proti bombám. V Zábřehu na letišti stály bombardéry a měly připraveny až půltunové bomby. Nad pevnostmi byly roztaženy obrovské železné sítě, které měly pumy zachycovat. Zkoušelo se to pro ochranu důležitých objektů v Berlíně, Drážďanech a jinde. Ten den, kdy se bombardovalo, jsme museli odejít ze zaměstnání v 9:00 a vrátit jsme se mohli teprve až v 17:00. Jednou jsme se takhle koupali u Opavice až u Jilešovic. Bylo parné léto, zrovna prováděli cvičný nálet na tvrz. A třebaže to bylo od výbuchu pár kilometrů, šplitry lítaly až k nám. Jeden se zabořil do písku tak dva metry ode mě. Slyšel jsem pouze takový pištivý zvuk a pak se rozprsknul písek. Ochranné sítě opakované nálety nevydržely, ale i přesto zůstaly pevnosti pod nimi takřka neporušené. Ještě po válce lidi chodili sbírat úlomky kvalitní oceli, které tam zůstaly po nevydařeném experimentu.

Osvětim


Ještě před příchodem fronty jsem se dozvěděl o existenci vyhlazovacího tábora Osvětim. Tak jsem se tam jel ze zvědavosti podívat, abych zjistil, co je na tom všem pravdy. [...] Za Ratiboří k nám do vlaku přistoupili vojáci. Měli nás pod dohledem, takže jsme nesměli nic dělat, jen tiše sedět. Musely se zavřít okna, to proto, že jsme projížděli kolem tábora. Na plotě viseli vězni a dívali se po našem vlaku. Možná v něm hledali nějakého známého, možná že chtěli vidět normálního člověka, možná očekávali, že jim někdo hodí z vlaku kousek chleba, nebo housky...

Vystoupil jsem v Osvětimi na nádraží, bylo tam asi dvanáct vojáků, kteří nás zkontrolovali. Pak jsem vyrazil do města. Kolem pochodovali vězni eskortováni vojáky. Tehdy jsem si říkal: „Stačilo by, kdyby do mě někdo strčil a už bych byl mezi nimi, totálně ztracen.“ Ihned jsem se otočil, dál do města jsem ani nešel, a vracel jsem se zpátky na nádraží. Prvním vlakem jsem jel do Ratiboře. Scénář se opakoval, opět jsem viděl ty zoufalé pohledy... Po návratu domů jsem si říkal: „Pane Bože teď už žiju a vím, že budu žít.“ Bylo to více než strašné.

Ostravsko-Opavská operace

Ostravsko-Opavská operace trvala od 10. března do 5. května 1945. Cílem operace bylo osvobodit důležitou průmyslovou oblast, nacházející se na severní Moravě a rozvinout postup ve směru na Olomouc, kde by se 4. UF spojil s 2. UF a obklíčily by německé síly. Provedení bylo svěřeno 4. ukrajinskému fontu, kterému velel generál I. J. Petrov (později nahrazen generálem A. I. Jeremenkem). Do bojů zasáhly i útvary 1. čs. armádního sboru v SSSR, zejména 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR a 1. čs. smíšená letecká divize.
Naše tanková brigáda byla nejsilnějším tankovým útvarem 4. ukrajinského frontu (čítala 65 tanků, 52 T-34/85, 13 T-34/76 a 1 T-70). Při bojích v Polsku přišla o značnou část tankistů i techniky. Dne 15. dubna překročili českoslovenští tankisté původní československou hranici z roku 1938 severně od obce Sudice. 2. tankový prapor postupoval na obec Kobeřice, 3. tankový prapor postupoval na Bolatice. Společně pak zaútočily na Zábřeh. Němci zde kladli silný odpor a dislokovali v této oblasti větší množství obrněné techniky. Nejen tanky (Pz.Kpfw. IV, Pz.Kpfw. V Panther), ale i samohybná děla a stíhače tanků (StuG III, Jagdpanzer 38 Hetzer).


Byl jsem svědkem jedné z největších tankových bitev na našem území. Stál jsem na kopcích za Hájem a vše jsem v klidu pozoroval. Bitva se rozzuřila mezi Zábřehem a Albertovcem. U letiště stály německé tanky a od Bolatic na ně útočili Rusové [Čechoslováci, pozn. aut.]. Zařvalo tam moc a moc tanků. Zaujal mě způsob boje jednoho německého tanku – ruské jsem moc neviděl. Ten tank vystřelil a hned na to couvl asi o deset metrů vedle. Chvíli to tak opakoval a Rusové stříleli do místa, kde ještě před chvílí stál. [...]

Nevěřil jsem, že výsledek tankového střetu byl tak strašný, nicméně po bitvě jsem v Háji na nádraží uviděl asi padesát zničených tanků. V některých byli dokonce ještě lidé! No to bylo něco strašného. Pamatuji si, jak jsem v jednom německém tanku viděl uškvařeného řidiče. Všechny údy se mu působením žáru scvrkly o dvě třetiny. Měl úplně krátké ruce a na nich miniaturní svaly, hlava byla tak malá, že šla uchopit do dlaně. Jediná věc, která se žárem nescvrkla byl chrup. Obrovské bílé zuby se cenily ze zuhelnatělého oválu, trochu většího než tenisový míček. A takhle ty tanky šly do Vítkovic na sešrotování.

Na letišti v Zábřehu u Dolního Benešova se v dubnu 1945 nacházela JG 77, vyzbrojená Messerschmitty Bf-109 K-4. Ta později přeletěla do Svinova a následně do Německého Brodu, kde byla formálně rozpuštěna. Piloti pak na vlastní pěst přeletěli do zóny západních spojenců, kde se vzdali. Není ovšem vyloučeno, že se v Zábřehu po nějakou dobu nacházela také eskadra vyzbrojená Fw-190.

Ke konci války bylo na letišti kolem stovky Focke-Wulfů. Ty prováděly hlídkové lety. Vždycky z letiště vzlétlo osm až deset strojů a letěly k Osoblaze. Tam už doráželi Rusové a snažili se o průlom do Jeseníků. Domnívám se, že Rusové museli mít někde v lesích ukrytého špicla, který jim podával radiem zprávy, jelikož vždy když se stíhací letka vzdálila do uctivé vzdálenosti od letiště, napadli letiště Rusové. Jeden nálet byl obzvláště strašný. Šturmoviky bombardovaly startovací plochu i stojánky. Velitelé se obávali zničení letadel na zemi, a proto byl všem pilotům vydán rozkaz ke startu. Piloti ve snaze uhýbat před krátery kličkovali po rozjezdové dráze. K velké smůle se dva Focke-Wulfy ihned po startu ve vzduchu srazily.

Můj bratr pracoval v Zábřehu na statku jako adjunkt. Začalo letecké bombardování, a tak mě matka pro něj poslala, abych ho přivedl domů. Jakmile jsem se pro něj vypravil, propukl nad Zábřehem letecký souboj. Smolkov byl v jednom ohni. A byly to právě československé letecké jednotky, které bombardovaly ho a okolní obce. [...] Pak jsem se konečně dostal do Zábřehu, tam jsem pomáhal hasit dvě zemědělské usedlosti. Pamatuji si, jak ke mně přišla hospodyně a řekla: „Tam je ruka od pilota a je to ženská ruka i s hodinkami.“ Tak jsem se tam šel podívat a opravdu tam v troskách ruského letadla ležela ruka s dámskými hodinkami...

Němci stále ustupovali, na Hrabyňský hřeben se stahovaly obrněné transportéry, minomety a dělostřelectvo. Kolem našeho domu pomalu projížděla houfnice. Ihned jsem se zeptal obsluhy, jestli si tady chcou vybudovat palebné postavení. „Rádi bychom, ale máme pouze jednu střelu.“ A skutečně. Zajeli s houfnicí pod les, do půlky ji zakopali, tu jednu ránu vystřelili a ustupovali dál.

Rusové překročili v Kravařích Opavici a postupovali dál na Štítinu. Ovšem tam byl kámen úrazu, protože na kraji Štítiny stál lihovar. Němci pochopitelně ten lihovar nechali stát i se zásobami páleného lihu a jak tam přišli Rusové ožrali se do němoty. Jenže druhého dne měli útočit dál. Za řekou se ale nachází místy až tři linie řopíků. Blázni, nevěděli jak je naše opevnění kvalitní. Němci využili protivníkovy indispozice a provedli protiútok. Při ústupu Rusové vyhazovali všechny řopíky do vzduchu, aby je nemuseli znovu dobývat. Dodnes tam leží kusy rozervaného železobetonu. Po vystřízlivění Rusové znovu zaútočili. Ruští dělostřelci postavili do palebného postavení děla a začali ostřelovat sruby tvrze Smolkov. Já jsem je z okna pozoroval, jak jim to jde. Střely dopadaly na pevnost a vypadalo to, že ji rozstřílí na kousky. Byl jsem přesvědčen, že z té pevnosti nezůstalo vůbec nic. Po bojích jsem se tam šel podívat a na srubu byly vylámané jen malé kousíčky betonu. [...]

Rusové zaútočili a k nám do domu shodou okolností přišel jeden Ruský voják. Já, protože jsem uměl Rusky, jsem se ho zeptal odkud je. K velkému překvapení jsem zjistil, že je to můj kamarád z dětství. Pak útočil v první linii na opevněné sruby a již se nevrátil. Během hodiny tam zahynulo 120 ruských vojáků. Já jsem varoval jejich plukovníka: „Neútočte, počkejte dva dny a zezadu to krásně dobudete.“ On na to: „Ničevo, nas mnogo, nas mnogo.“ Pak mi dal za pravdu. Počkal dva dny, přeskupil síly, zaútočil zezadu a krásně to dobyli. Zapálili tam strožáky a vykouřili je odtamtud. Němečtí vojáci ihned vyšli s rukama nad hlavou. Ne tanky, ne bombami, ale obyčejnými strožáky to dobyli.

Civilisté v bitevní zóně 


Měl jsem děvče, byla vystudována lékařkou a pracovala v Ostravě na Fifejdech. Když začaly boje, říkal jsem jí: „Prosím Tě, Božko, nevycházej ven ze sklepa. Doktor je mrtev, a když budeme mít zraněného, tak Ti ho přinesem.“ Jenom maminka jí říkala: „Máme střechu děravou od bombardování. Musíme to spravit, protože když bude pršet,“ – a ono už pršelo – „tak to promokne až do bytu, navlhne nám seno a co potom dáme kozám.“ Tak to šli spravit. Jenže vzduchem letěl německý pozorovací letoun, plachtil, a zjišťoval nepřátelské pozice. Na střeše viděl nějaké lidi, tak do nich začal kropit z kulometů. Maminka byla na místě mrtvá a moje dívka měla průstřel plic, vystřelené koleno a jedna kulka jí prošla ramenem. Šel jsem do německých pozic, měli tam auto, tak jsem prosil jejich velitele, ať ji zavezou do Hrabyně. Ale on, že nemůžou opustit postavení a že stejně tady zítra ráno budou Rusové. Týden to trvalo. A já mu věřil.

Pak přišel ruský druhý sled. U nás doma se ubytovali důstojníci, lékaři z Ukrajiny. A to byla oproti těm prvním elita. Měli vlastního kuchaře, jedli zásadně příborem, no prostě jako lidi. První sled se skládal ze samých kriminálníků. To byli právě ti obávaní rabovači a znásilňovači. Jednou za mnou přišel soused a říká: „Prosímtě, pojď, Rusové mi tam znásilňují manželku.“ V naší obci žil tři týdny inkognito ruský agent, šel jsem za ním, abych mu řekl, že sousedovi znásilňují ženu. On přišel k sousedovi, vyvedl toho Rusa za barák, vytáhl pistoli a zastřelil ho. Byl to voják ještě z prvního sledu.

Já jsem Rusky tenkrát perfektně uměl. Na škole nás Ruštinu učil bývalý carský důstojník a šlechtic.Velice sympatický člověk. A ten nám vyprávěl vojenské historky ze světové války. Tím si nás získal a my jsme se všichni dali na Ruštinu. On pro nás objednával z Moskvy ruské noviny a časopisy, a tak jsme se učili i hovorovou ruštinu. Kromě toho nás naučil pár frází vojenskou hantýrkou. A právě tato hantýrka mi pětkrát zachránila život. Kolikrát jsem měl pistoli ruského důstojníka na prsou a: „Davaj časy!“ a podobně. Já jsem na něho spustil po vojensky a pistole šla dolů, zajela do pouzdra, on se otočil a odešel. Nemohl vědět, jestli třeba nejsem tajný. [...]

Já jsem měl doma ty ruské noviny a oni se velice divili, jak je to možné, že je mám. Ti mi maximálně šli na ruku. Hned mi sehnali nákladní auto. Tak jsem to moje děvče položil na korbu a vyjeli jsme. Od Háje až po Benešov jsme jeli v husté minometné palbě. Já jsem měl takový strach, že jsem seskočil z auta a běžel jsem vedle něho. Všude kolem vybuchovaly miny. Rusové byli tak otrlí, že nehnuli ani brvou. Jen se mi smáli, jak jsem byl podělaný. Přijeli jsme do Benešova a byl klid. U červené kaple jsem zase nastoupil. Stálo tam asi dvacet kaťuší a střílely na Hrabyň. Když jsme kolem nich projížděli, lítaly nám ty rakety tak metr nad hlavou. Zase jsem se skrčil a oni z toho měli velkou srandu.

Mezi Bolaticemi a Chuchelnou leželi v příkopech ruští a němečtí vojáci. Byli natečení, fialoví a kolem nich lítalo plno hmyzu. Bylo to odporné. Z Ratiboře jel nepřetržitý tok ruských nákladních aut. V nich leželi vojáci na kobercích, co si nakradli. Přijeli jsme do Ratiboře do nemocnice. Svou dívenku jsem zanesl majoru Ťonkinovi. Ten mě ubezpečil, že udělají vše, co bude v jejich silách. Za chvíli byla operace. V prostoru nemocnice jsem nemohl zůstat, a tak jsem se vydal do města. Všude byla zima. Opodál hořel cukrovar, tak jsem se šel ohřát k ohni. Jenže mě chytla ruská hlídka. Kdybych neuměl rusky, tak by mě určitě zastřelili. Oni mě podezřívali, že jsem ten cukrovar zapálil. Ve skutečnosti to byli Werewolfové. Pak mě vzali na strážnici a tam mi dali bezvadnou polívku z berana. Do rána mě tam nechali, ráno mi dali automobil a dostal jsem se domů...

Dívka od pana Hrachovce na následky svého zranění zemřela. Po dlouhém pátrání se mu podařilo zjistit, kde je pohřbena, a tak vzal vůz, koně, rakev a jel do Ratiboře. Měl velké problémy dostat se přes hranice, poněvadž mu chtěli zabavit vůz i koně. Zastavovali je už provizorně utvořené oddíly četnictva či finanční stráže, složené z bývalých četníků a financů a díky tomu, že dívčin otec byl před válkou četník a za války zahynul v koncentračním táboře a někteří četníci pod ním sloužili, podařilo se panu Hrachovci projet až do Polska. Tam podle popisu a fotografie nalezl hrob. Zde ovšem vyvstal problém, jak exhumovat tělo. Vykopali tedy rozšířenou díru, aby se do ní vlezly dvě rakve vedle sebe. Spustili prázdnou rakev do hrobu a dívku do ní naložili. Kolemjdoucím ruským vojákům řekli, že zde pohřbívají kamaráda. U Píště opět překročili hranici a dívku pohřbili na domácí půdě.

Bibliografie:

  • Kopecký, M.: 1. československá tanková brigáda v SSSR, 1. vydání, MBI, Praha 2001.
  • Kol. autorů: 60 let Ostravsko-Opavské operace, 1. vydání, Montanex, Ostrava 2005.
  • Gebauer, J. – Štěpán, V.: Válečná kronika Opavska, 1. vydání, Kulturní středisko zámek Kravaře, Kravaře 2001.
  • Vaňourek, M.: Hraničáři od Hlučína, 1. vydání, Martin Vaňourek Vydavatelství a nakladatelství, Mohelnice 2000.
  • Durčák, J.: Opevňování Ostravska v letech 1935 až 1938, 2. vydání, AVE centrum, Ostrava 2005.
  • Aron, L. a kol.: Československé opevnění 1935-1938, Okresní muzeum Náchod, Náchod 1990.
  • Rozhovor s panem Oldřichem Hrachovcem (*26. 10. 1919) byl pořízen v Sauně Dolní Benešov, leden 2006.
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.75 (271 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.