Volha a její vojenská říční flotila

Autor: Krojc | Datum: 25. 4. 2011

Každá armáda potřebuje mít pro svoji funkčnost v boji zabezpečené zásobování veškerými potřebnými druhy materiálu a vyžaduje také průběžné doplňování živé síly. K těmto účelům lze využít veškeré druhy pozemních komunikací, vodní i leteckou dopravu. Záleží na stupni rozvoje dopravní sítě daného státu, který druh dopravy převažuje. V době, kdy se stát nebo svazek států jako SSSR ocitne na prahu překotné industrializace, jsou rozvíjející se dopravní síť a energetika tím téměř nejdůležitějším, co umožňuje nezbytný pohyb materiálů i pracovní síly a plynulou výrobu. Od počátku lidstva byly k účelu dopravy velmi často a s úspěchem využívány vodní toky a plochy jezer, moří i oceánů. Doprava po vodě je jedním z nejefektivnějších způsobů přemísťování velkých objemů nákladu dokonce i dnes. Veletoky procházející rozsáhlými oblastmi pevniny jsou pro takové účely jakoby přímo stvořené. Jedním z takových veletoků je řeka Volha, která svou délkou a splavností vytvořila pro obrovské rozlohy Ruska a později SSSR naprosto nenahraditelnou a vysokoobjemovou dopravní tepnu.

Jak vznikla Volžská říční vojenská flotila

Když v roce 1919 vypukla v tehdejším Rusku občanská válka, její boje probíhaly nejčastěji podél železnic a vodních toků, jelikož silniční síť byla řídká, navíc velmi zanedbaná a měla převážně nezpevněný povrch náchylný k naprosté nesjízdnosti v době rasputice, tedy blátivého období po deštích na jaře a na podzim. Už tehdy se jasně prokázala vojenská výhodnost říčních ozbrojených lodí a člunů, které po Volze pluly v dobách carského Ruska. Říční ozbrojená flotila byla schopna nejen ochraňovat vlastní dopravní plavidla, ale i přechody přes řeku, mosty, cesty probíhající podél vodního toku a navíc mohla – a také to často dělala – poskytovat palebnou podporu vlastním vojskům v dostřelu lodních zbraní, provádět výsadky na břeh, doprovázet konvoje a ničit nepřátelské lodě.

Volžská říční vojenská flotila jako složka Dělnicko-rolnické Rudé armády (RKKA neboli Рабочe-крестянская Красная Aрмия – РККА) byla poprvé vytvořena a zformována již v červnu roku 1918, když její předchůdkyní byla carská formace o obdobném názvu. Měla základnu ve městě Nižní Novgorod a jejím prvním velitelem byl na přání V. I. Lenina jmenován N. G. Markin. V té době měla pět ozbrojených parníků, tři torpédové čluny, čtyři plovoucí dělostřelecké baterie, čtyři strážní kutry a čtyři hydroplány. Významně podporovala činnost bolševické 5. armády při obsazování Syzraně, Samary, Kazaně a Volska. Z flotily byl tehdy dočasně vyčleněn tzv. Kamský odřad pro činnost na řekách Bělaja a Kama. V září 1918 byla flotila rozdělena na Kamský a Volžský odřad. Kamský odřad měl v té době 21 dělových člunů, šest hlídkových člunů, jednu plovoucí baterii a 11 hydroplánů. Říjen 1918 znamenal pro Volžskou vojenskou flotilu posílení o lodě tzv. Volské vojenské flotily, nově vytvořené v dubnu po obsazení města Volsk. Od 23. 8. 1918 byla flotila do listopadu 1918 pod velením F. F. Raskolnikova. 

Na jaře a v létě roku 1919 při bojích v povodí řek Kama, Ufa a Bělaja podporovala Volžská vojenská flotila boje 2., 3. a 5. armády. V červenci 1919 byla Volžská vojenská flotila spojena s tehdejší Astrachaňsko-kaspickou vojenskou flotilou a přejmenována na Volžsko-kaspickou vojenskou flotilu. Ta se skládala celkem ze tří odřadů – Severního pro oblast Caricynu, Hornoastrachaňského pro oblasti Černyj Jar - Vladimirovka a konečně Odřadu obrany delty řeky Volhy, který chránil Astrachaň ze strany od Kaspického moře. Odřady této flotily vedly velmi aktivní bojovou činnost v Dolním Povolží, na Kaspickém moři a mimo jiné uskutečnily už pod velením V. N. Vartvatsiho tzv. Enzelijskou kombinovanou operaci. Tou dobou měla Volžská vojenská flotila už pět odřadů zahrnujících 20 dělových člunů, šest hlídkových plavidel, jednu plovoucí dělostřeleckou baterii, devět hydroplánů a vlastní výsadkovou jednotku pěchoty v počtu přibližně 850 osob. V červenci 1919 byla tato flotila přejmenována na Kaspickou flotilu a té pak velel P. I. Smirnov. V období od konce června roku 1919 až do října roku 1941 tedy Volžská vojenská flotila jako taková fakticky vůbec neexistovala.

V roce 1934 se Lidový komisariát vojenského námořnictva SSSR, který byl fakticky ministerstvem tehdejší vlády, rozhodl přezbrojit vojenské říční flotily novými, mnohem silnějšími moderními opancéřovanými plavidly – monitory a obrněnými čluny; u těch posledních bylo možno přikročit k jejich konstrukci z jiného, rovněž i ekonomicky výhodnějšího hlediska. 

Sériová výroba sovětských státních strojírenských zbrojních komplexů dodávala v té době sta a sta tankových věží pro tanky T-26 s kanonem ráže 45 mm. Proto Julij Benoit, konstruktér těchto lodí, navrhl vyzbrojit jimi třídu obrněných člunů BKA (БКАБронированный катєр артиллерийский). Vyprojektovány byly postupně tři typy:

  • BKA 1124, který měl výtlak 52 tun, rozměry 25,3 × 4,1 metru, dvě věže původně z tanku T-26, T-28 nebo T-35 (posléze T-34/76), 2 kulomety ráže 12,7 mm v dvojmontáži v opancéřované věžičce, 1 kulomet 7,62 mm v kormidelně s palebným polem na záď, pancéřování chránící vitální části lodě (strojovnu, nádrže paliva, kormidelna, věžička kulometů) o síle 12 mm a ponor 85 cm, rychlost 19 uzlů a posádku 17 osob. Pohon dvou lodních šroubů byl zajištěn dvěma diesely o výkonu celkem 1770 koní. Vyráběn byl od poloviny roku 1935 až do konce války. Vyrobeno celkem 97 jednotek.
  • BKA 1125 byl menší, ale poněkud rychlejší a obratnější: měl výtlak pouze 29 tun, délku 22,6 metru, šířku 3,5 metru, ponor 50 cm, rychlost 20 uzlů, jednu dělovou věž stejného typu jako u BKA 1124, slabší pancéřování 10 mm, 2 kulomety 12,7 mm a jeden 7,62 mm, posádku tvořilo 13 osob. Pohon dvou lodních šroubů byl zajištěn dvěma diesely o celkovém výkonu 1 770 koní. Vyráběn byl od konce roku 1935 do konce války. Vyrobeno 151 jednotek.
  • MBKA byl největší typ obrněného dělového člunu (Морскоходный бронекатер артиллерийский, též Проект 161), který byl vzhledem k většímu ponoru a výtlaku okolo 150 tun schopen plavby po moři. Šlo o nejnovější obměnu ze třídy obrněných dělových člunů vyprojektovanou na jaře 1943. Měl rozměry 26,2 × 5,2 metru, ponor 1,28 metru a nesl dvě dělové věže T-37/76, posléze pak modernizovaného typu T-34/85, protiletadlový automatický kanon 37 mm, čtyři kulomety ráže 12,7 mm v dvojmontáži v opancéřované věžičce a diferencované boční pancéřování v síle až do 15 mm. Pohon dvou lodních šroubů byl zajištěn dvěma diesely o výkonu celkem 2 400 BHP. Loď měla posádku 38 osob. Tento typ byl dokonce v modernizované verzi údajně vyzbrojen věžemi s kanony 100 mm a některé lodě dostaly i raketomety BM-13. Údaje o pancéřování v dostupných pramenech chybí. Byl vyráběn v letech 1943-1945. Tyto lodě byly původně určeny k plavbě po Baltickém moři, ale své uplatnění našly i na větších vodnatějších řekách. Údajně vyrobeno celkem o něco více než 20 jednotek.

Publikace (2) uvádí, že těchto dělových člunů všech typů bylo vyrobeno celkem asi 270 kusů při ztrátách cca 30 %.

Sériová výroba nových, moderních říčních monitorů a obrněných člunů několika tříd a typů pro všechny říční flotily začala na jaře roku 1935 v řadě vnitrozemských loděnic SSSR. Po určité době však nastal kvůli velkému tlaku Rudé armády na stavbu lehkých tanků T-26, dodávaných mimo jiné později i do republikánského Španělska, přechodný nedostatek tankových věží T-26. Přehodnocením potřeby těžkých a středních tanků i vznikem jejich nových konstrukcí se uvolnila kapacita pro dodávky tankových věží pro střední tank T-28 a těžký vícevěžový tank T-35. Tyto věže byly osazeny starším krátkohlavňovým kanonem ráže 76 mm, což významně zvýšilo palebnou kapacitu takto modifikovaných obrněných člunů. Pancéřování věží bylo silnější než u T-26 a tak byl posílen i prvek pasivní ochrany. Dostatek tankových věží a jejich dostupnost bez ohledu na typ vedly v průběhu války, vzhledem k rychlému náběhu masové výroby tanků T-34 se 76mm kanonem, k možnosti tohoto druhu výzbroje využít i pro říční lodě. Právě věže těchto tanků jak s kanonem ráže 76 mm, tak později s kanonem ráže 85 mm nebo dokonce nové speciální věže s kanonem 100 mm posloužily později ke stavbě ještě silnějších a modernějších obrněných člunů, jak je již výše uvedeno.


Krásný model obrněného člunu typu BKA 1125 už s tankovou věží T-34/76 (Kindly provided by ©img13.imageshack.us)

Vlevo obrněný člun BK 241 třídy BKA 1125 ve verzi s věží T-34/76 doprovázející po hladině Dunaje monitor UDARNYJ opatřený maskovacím zbarvením (v pozadí). Snímek je z doby letních cvičení Rudé armády v roce 1940. Vpravo člun BK 92 stejné třídy se zbytky nákladu na palubě, opřený o kůly provizorního překladiště ve Stalingradu po ostřelování německým dělostřelectvem, září nebo říjen roku 1942

V roce 1941 v červnu, tedy v době těsně před německým vpádem, bylo ve stavech říčních vojenských flotil (Amurské na Ussuri a Amuru, Pinské, Dunajské) celkem 85 těchto člunů a 68 dalších jednotek bylo v různém stádiu rozpracovanosti. Dokonce i Kaspická flotila obdržela několik málo těchto novinek. Ještě přesnější takticko-technická data všech těchto plavidel jsou podrobně uvedena v řadě pramenů, například (1).


Monitor UDARNYJ v roce 1937

Byly postaveny monitory nového typu třídy UDARNYJ (УДАРНЫЙ) – dvě jednotky. Ty měly výtlak 385 tun, rozměry 51 × 8,2 metru, ponor 0,82 metru, výzbroj 2× kanon 130 mm L/50, 4× automatický PL kanon 45 mm L/46 a 6 kulometů, 13 uzlů, pohon dvou lodních šroubů diesely o celkovém výkonu 550 koní (nepříliš věrohodný údaj vzhledem k výtlaku a rychlosti, ale jiný věrohodnější není uveden), zásoba nafty činila 20 tun, posádka měla 72 osob). Menší lodě třídy ŽELEZŇAKOV (šest jednotek – výtlak 263 tun, rozměry 48 × 7,6 metru, ponor 0,75 metru, výzbroj 2× kanon 102 mm, 4× automatický PLK 45 mm L/46, v roce 1942 navíc 2× automatický PLK 37 mm a 4 kulomety, 18 uzlů, pohon dvou lodních šroubů diesely o celkovém výkonu 1 600 BHP, posádka 70 osob) stejně jako předchozí třída vznikaly hlavně kvůli doplnění stavu říčních vojenských flotil, které měly do té doby pouze lodě těchto typů buď z dob carského Ruska. 


Monitor ŠTORM třídy ШКВАЛ

Byly to například velmi silné monitory třídy ŠKVAL (ШКВАЛ) – 5 jednotek na Dálném východě na Amuru o výtlaku 977 tun, které byly postaveny v roce 1910 v loděnici Baltijskij zavod v Sankt-Petěrburgu; po zařazení do služby v carském námořnictvu měly mohutnou výzbroj 8 kanonů 120 mm, 3 PL kanonů 75 mm a sedm (některé prameny uvádějí, že až devět) kulometů a dosahovaly jako nové rychlosti až 11,5 uzlu. Jejich pohon byl zajištěn na počátku 2. světové války stále ještě čtyřmi archaickými původními diesely o výkonu cca 950 koňských sil pohánějícími čtyři lodní šrouby, které měly zásobu více než 200 tun nafty. Ta jim zajišťovala při rychlosti osm uzlů akční rádius více než 3 500 námořních mil. Měly rozměry 71 × 12,8 metru, ponor 140 cm ve a své době to byly nejsilnější říční monitory na světě; mimo jiné také proto, že tyto lodě měly na bocích vitálních částí a na dělostřeleckých věžích pancéřování až 75 mm tloušťky.

Zkonstruovány byly na příkaz Hlavního štábu námořnictva (Главный морский штаб); jejich pohon dieselmotory byl vybrán kvůli své úspornosti a také proto, že parní stroje obvyklé v té době vyžadovaly hustou síť uhelných bunkrovacích stanic. Taková zařízení na Amuru nebyla a požadavkem Glavmorštabu byl akční rádius lodí tak velký, aby mohly bez doplňování paliva absolvovat trasu Chabarovsk - Blagověščensk - Chabarovsk. Druhým zásadním parametrem byla silná dělostřelecká výzbroj s velkým dostřelem chráněná důkladným pancéřem, protože se předpokládalo nasazení těchto lodí k ochraně ústí Amuru a mělkovodních oblastí u pobřeží Tatarského průlivu. Tam se mohly teoreticky setkat s námořními loďmi menšího výtlaku, které měly v té době rovněž hlavní dělostřeleckou výzbroj okolo 100-120 mm.

Zakázka zněla na osm lodí. Typová loď (ŠKVAL) byla jako první jednotka postavena přímo u firmy, která vyhrála konkurs, pak byla rozebrána a po transsibiřské železniční magistrále odeslána na Dálný východ. Tam byly části lodě vyloženy na stanici u vsi Kukuj v okrese Sretinsk, kam byla zavedena odbočná trať a kde byla na břehu Amuru postavena provizorní loděnice. Následovala montáž trupu dělníky z továrny a odplutí na vlastních motorech do Chabarovska, kde na loď už čekala výzbroj a přístroje k ní patřící. Pak byla v loděnici říční flotily  její montáž s pomocí výrobce dokončena. Po provedení plavebních zkoušek, kde byly ověřovány parametry jako rychlost, poloměr otáčení za předepsaných rychlostí a uskutečněno nastřelení zbraní, byl ŠKVAL oficiálně převzat carským námořním důstojníkem do stavu flotily. Od jara 1909 do podzimu následovalo spouštění dalších lodí na vodu, ke konci roku už byly na zimní stanici všechny objednané lodě zařazeny do služby. 

Ve stavu Dálněvýchodního loďstva byly také ještě starší, menší monitory z dob carského Ruska třídy SIBIRJAK (СИБИРЯК) z let 1907-1909 o výtlaku 244 tun s výzbrojí dvou 120 mm kanonů, jednoho PL kanonu 75 mm a osmi kulometů. Tyto lodě měly rozměry 50 × 8,2 metru a ponor 60 cm. Vyrobeny byly v loděnicích Sormovo, měly na svou ochranu pouze slabé protistřepinové pancéřování do 10 mm a poháněly je dva dvouválcové parní stroje, z nichž každý měl svůj vlastní kotel a dosahoval výkonu 250 koní. 

Sloužily ještě také staré  kolesové říční dělové čluny z téže doby; později po okupaci východního Polska v roce 1939 je doplnily ukořistěné lodě polského původu z Pinské flotily (celkem 5 jednotek postavených mezi léty 1920 až 1926 – původně WARSZAWA, HORODYSZCZE, PIŃSK, TORUŃ a KRAKÓW se třemi houfnicemi ráže 100 mm a 3 kulomety 7,92 mm, WILNO navíc 1 PL kulomet ráže 13,2 mm firmy Vickers). KRAKÓW byl jako jediný postaven v polských loděnicích Zielinski, ostatní v tehdejších Danziger Werft v Gdaňsku.

Tyto bývalé polské lodě měly výtlak 70 tun, pohon dvou šroubů dvěma čtyřválcovými dieselmotory polské firmy Perkun v licenci firmy Kromhout každý po 60 koních s max. otáčkami 500/min. Rozměry těchto lodí byly 35 × 6 metrů, ponor 0,4 metru a původní posádka měla až 40 osob. Lodě byly ve špatném stavu, protože byly poškozeny boji a posléze potopeny vlastní posádkou, aby se nedostaly do rukou nepřítele. Sovětům se je sice podařilo opravit a zprovoznit, ale významná posila to nebyla, už vzhledem k nedostatku dělostřeleckého střeliva pro jejich hlavní výzbroj.

V německé dobře zpracované a uznávané lodní ročence Weyer 1940 se o samotné existenci Volžské vojenské říční flotily ještě nic nedozvíme. Uváděny jsou v ní jen dělové čluny Kaspické flotily pocházející z dob carského Ruska, postavené v létech 1905 až 1909 v počtu pěti kusů ve dvou odlišných typech. Proč tomu tak bylo, objasním níže.

Je samozřejmé, že v době takzvané Velké vlastenecké války se význam dopravy po řece Volze ještě zvýšil. Vždyť stačí jen uvážit, že velká většina pohonných hmot, této krve mechanizovaných moderních armád, se dostávala právě po Volze z oblasti Kaspického moře do vnitrozemí bojujícího státu pomocí lodní, tedy také říční dopravy, nemluvě o tom, že později tato životodárná vodní tepna pomáhala převážet také významnou část spojenecké materiální pomoci zasílané přes Írán. Opačným směrem se pak pomocí lodí převážela do říčních přístavů poblíž oblasti bojů nebo přímo za frontu jak bojová technika, tak zásoby všeho druhu, tažná zvířata i konec konců v neposlední řadě i živá síla.

Po vypuknutí Velké vlastenecké války se Lidový komisariát válečného námořnictva v osobě admirála N. G. Kuzněcova rozhodl tuto nenahraditelnou vodní tepnu důkladně zabezpečit. Už v červenci roku 1941 byla pro Volhu vyčleněna speciální skupina vojenských jednotek, původně školní odřad říčních flotil, mající za úkol připravit lodě a zajistit posádky pro budoucí Volžskou vojenskou flotilu. Základnu měla tato skupina v Uljanovsku a její velení bylo původně svěřeno v říjnu 1941 kapitánovi 1. stupně S. G. Sapožnikovovi, poté v listopadu 1941 kontradmirálovi S. M. Vorobjovovi a posléze v únoru 1942 svěřeno kontradmirálovi D. D. Rogačevovi, jemuž byl jako náčelník štábu flotily přidělen kontradmirál Bondarenko. Samostatná staronová Volžská vojenská flotila byla zformována znovu až v říjnu roku 1941.

Lodě Volžské flotily byly rozděleny do tří odřadů:

  • 1. brigáda říčních lodí pod velením kontradmirála Novikova,
  • 2. brigáda říčních lodí pod velením kontradmirála Vorobjova a
  • brigáda minolovek pod velením kapitána 1. stupně Smirnova.

V červenci 1942 měla Volžská vojenská flotila následující složení:

  • 7 říčních dělových člunů – monitorů, které byly ve složení: 1. brigáda USYSKIN, GROMOV, RUDNĚV, 2. brigáda, která byla operačně podřízená 57. armádě (starší reaktivované kolesové lodě) FEDOSEJENKO, ŠČORS, ČAPAJEV, KIROV,
  • 14 obrněných člunů BK rozdělených takto: 4 lodě v samostatném odřadu na řece Achtuba, tři u 2. brigády a sedm u 1. brigády,
  • 33 minolovných člunů organizovaných do samostatné brigády o pěti odřadech,
  • 2 plovoucí baterie protiletadlového dělostřelectva u 1. brigády,
  • 1 železniční dělostřelecká baterie a
  • 2 prapory námořní pěchoty.

Úkolem Volžské říční flotily bylo vedení protiminových operací, poskytování palebné podpory bránících se vojsk, provádění přepravy přes Volhu a krytí komunikací ve svém operačním prostoru podél toku řeky. Flotila se v srpnu 1942 významnou měrou podílela také na evakuaci strojů Traktorového závodu, kde se vyráběly tanky T-34. Později byla předána do operační podřízenosti nově zformovaného Stalingradského frontu s úkolem podporovat jeho bojovou činnost palbou, zajišťovat převozy osob a vojenského materiálu na frontu, chránit komunikace a vysazovat výsadky na říční břeh. K tomu došlo 5. srpna 1943, kdy flotila dostala nové lodě a dostala se na následující početní stav:

  • 1. brigáda říčních dělových člunů (USYSKIN, GROMOV, RUDNĚV), 11 obrněných člunů ve třech oddílech, oddíl minolovných člunů o šesti jednotkách, 10 motorových člunů (полуглиссер),
  • 2. brigáda říčních dělových člunů (FEDOSEJENKO, ŠČORS, ČAPAJEV, KIROV), oddíl obrněných člunů (čtyři jednotky), tři oddíly minolovných člunů (19 jednotek), dvě plovoucí baterie a štábní plavidlo TURA,
  • samostatná brigáda minolovných člunů (19 jednotek).

Nejvyšších stavů lodí i posádek dosáhla flotila zhruba v poslední dekádě října, kdy měla čtyři brigády a několik samostatných odřadů, devatenáct dělových člunů – monitorů, osm obrněných člunů typu BKA 1124 (БКА 1124) a osmnáct typu BKA 1125 (БКА 1125) různých provedení, sedm hlídkových člunů typu S-40 (С-40, též Сторожевой-40), čtyři plovoucí dvoudělové dělostřelecké baterie ráže 152 mm, pět PL plovoucích baterií každá po dvou PLK ráže 85 mm, 24 člunů protiletadlové obrany a početnou skupinu dalších menších lodí – hlídkové a pomocné čluny včetně člunů nesoucích dýmovací zařízení. V říjnu bylo z rozhodnutí Hlavního stanu přepraveno do Stalingradu přes Volhu postupně více než šest doplněných divizí vzhledem k tomu, že ze staré 62. armády nezůstalo nic kromě týlových orgánů a štábů.

Lodě byly hlavně v závislosti na jejich technickém stavu v dalších dnech postupně odesílány po řece do míst, která zamrzala později a tak na místě nejsilnějších bojů byly v době prvního ledochodu na počátku listopadu 1942 ponechány pouze upravené lodě se zesílenou přídí, schopné si razit cestu plujícími krami. Mezi velkými kusy ledu spojenými jen tenkým škraloupem se nadále obtížně prodíralo několik málo lodí Volžské flotily, které měly konstrukční protiledové zesílení přídě a boků, což jim umožňovalo prodírat se skrze tento nekompaktní led se zásobami ještě pár dalších cenných dnů. V konečném stadiu přímých bojů o město Stalingrad před úplným zamrznutím řeky kompaktním ledem, ke kterému došlo 10. listopadu 1942, se už stav flotily pohyboval pouze okolo 20 operačně využívaných plavidel.

Generál letectva Richthofen prohlásil:

„… I Zeitzler se mnou souhlasí v tom, že pokud se nám situaci nepodaří vyjasnit nyní, když je Volha blokována ledovými krami, pak toho už nebudeme schopni nikdy.“

Brzy po tomto datu už nadcházely dny relativního neklidu a očekávání dalších událostí, kdy lodě už plout nemohly; tyto krátící se dny s minimem denního světla Němci využili 11. listopadu k dalšímu „poslednímu útoku“, ale síly jim brzy došly. Zahájení sovětského protiútoku se blížilo a s ním vyvstala i nutnost udržet spojení s „druhým břehem“ jiným způsobem než loďmi. Následovalo krátké období, kdy se přes Volhu dostávaly jen zlomky potřeby, ale rozhodnutí už padlo dříve, a to úplně jinde, než okolo jediného zbývajícího přístaviště ve Stalingradu, které se Čujkovovým vojákům podařilo udržet. Pak už Němci měli jiné starosti a krutý mráz spojil oba břehy veletoku silným ledovým krunýřem až do jarního tání. 


Monitor ŽELEZŇAKOV jako pomník

Při obraně Stalingradu 

V době obléhání Stalingradu to byla právě Volžská vojenská flotila, která jako jediná udržovala spojení vojenských jednotek na frontě s druhým břehem a bez jejích lodí a posádek by se Stalingrad v žádném případě nemohl udržet. V této funkci se obrněné říční čluny obzvláště uplatnily kvůli své odolnosti vůči střelám z pěchotních zbraní a střepinám dělostřeleckých granátů a min. Generál Vasilij Čujkov, velitel obrany Stalingradu, se vyjádřil v tomto smyslu velice jednoznačně:

„O úloze posádek říční flotily a jejich bojovém nasazení mohu stručně říci, že pokud by jich nebylo, 62. armáda by byla rychle zahubena – bez munice, bez jídla a posil bychom svůj úkol ubránit Stalingrad nemohli splnit.“

Plavidla Volžské vojenské flotily přeplula v nejkritičtějším období bitvy o Stalingrad řeku Volhu více než 35 000krát. Čtyřicet dva tisíce raněných vděčí posádkám lodí za to, že se z pekla Stalingradu dostaly přes Volhu do týla, pak dál do nemocnic a tak si zachránily život. Je třeba dodat, že bez nezměrného úsilí armádních ženistů, kteří znovu a znovu opravovali zničená přístaviště a přístupové cesty, by dodávky asi nebyly vůbec možné uskutečnit nebo jen v daleko menším množství.

Přes řeku bylo v období Stalingradské obranné operace převezeno na západní břeh 98 290 vojáků, 11 429 tun nejrůznějšího nákladu, 1 925 latění s minometnou municí a více než 400 vozidel, z čehož bylo 26 tanků a samohybek. Lodě se obvykle přes den ukrývaly v zákrutech řeky Achtuby a po setmění vyrážely přes řeku vstříc palbě. Monitory s jejich těžšími děly byly méně obratné, proto byly z vojenských lodí k převozům využívány hlavně menší obrněné čluny typu BKA s jejich děly 76 mm v původně tankových věžích a některé navíc s dodatečně namontovanými raketomety upraveného typu BM-13 Kaťuša vylehčeného provedení se zmenšeným počtem vypouštěcích kolejniček. Čluny BK vedly přímou palbu i proti německým tankům.

Tato usilovná bojová činnost byla přerušena, jak shora uvedeno, až v první dekádě listopadu 1942, kdy Volha zamrzla, takže ke skutečně kapacitní přepravě přes řeku bylo možno využít provizorních trámových vozovek položených na ledě a později i ledu samotného, když jeho tloušťka dosáhla cca 80 centimetrů.

Německé velení si bylo velice dobře vědomo role, jakou v obranném úsilí u Stalingradu a v jeho okolí sehrává Volžská vojenská flotila a civilní lodní doprava.

Liddel Hart cituje ve své knize „Válka z druhého břehu“ také německé generály, kteří ve svých vyjádřeních důležitost přepravy přes Volhu a po Volze nijak nepodceňovali. Uznávali také problémy obrany takového města.

„Potíže vlastní pouličnímu boji, je-li veden proti houževnatým protivníkům, byly obecně kompenzovány nesnázemi, které zakoušeli obránci. Nejvážnějším z nich byl fakt, že posily a zásoby musely přes Volhu směřovat na prámech a člunech, pod dělostřeleckou palbou. Tím byl omezen rozsah sil, které Rusové mohli nasadit a doplňovat při obraně města na západním břehu. V důsledku toho obránci často čelili drtivému tlaku.“

Už když se v roce 1942 fronta blížila k Volze, byla stále zřejmější životně důležitá role, jakou má Volha pro obě válčící strany. Letouny Luftwaffe začaly v té době klást miny do toku řeky a v relativně krátké době se jim podařilo v plavební dráze mezi Saratovem a Astrachaní položit okolo 350 min. Volžská vojenská flotila tehdy nedisponovala dostatkem speciálního vybavení, hlavně minolovného, aby mohla minové uzávěry rychle neutralizovat. Německé letectvo kromě zaminování řeky začalo navíc hromadně útočit na přístaviště podél toku a na plující i kotvící lodě.

V této kritické době se projevila vzrůstající důležitost činnosti Volžské vojenské flotily. Její obrněné i dělové čluny byly vyzbrojeny nově přidanými protiletadlovými děly ráže 76 mm a 37 mm, aby se mohly náletům účinněji bránit. Vzhledem k tomu, že čluny obvykle chránily konvoje anebo samy převážely munici a vojáky přes řeku, pomáhaly svými protiletadlovými děly posílit obranu těchto cenných cílů. Řeka byla v dlouhém úseku pod neustálou dělostřeleckou palbou německých baterií všech ráží včetně dalekonosných děl. Flotila proto musela využívat nocí a špatného počasí včetně častých podzimních mlh nad řekou, aby se její lodě do města a zpět dostaly nepozorovaně.

Němci měli přes poměrně široké pole pozorování značné problémy zasáhnout lodě během překračování toku řeky. Zakřivená proudnice toku řeky mezi lokalitami Rynok a Krasnaja Sloboda spolu s velkým množstvím malých ostrůvků rozesetých podél toku umožňovaly lodím volit nejrůznější úkryty před přímým postřelem z děl ve dne, situace v noci byla pro německé dělostřelce o to obtížnější. Navíc sovětská děla umístěná na ostrovech Spornyj a Zajcevskij spolu s plovoucími bateriemi Volžské flotily vedla protibaterijní činnost na německá děla na západním břehu a jejich umlčováním významně pomáhala lodím bezpečně proplout na západní břeh i zpět.

Dne 25. září dobyla 94. pěší divize Wehrmachtu pod velením generálporučíka Pfeiffera jižní přístaviště volžského přívozu. Paul Carell, kronikář východního polního tažení Wehrmachtu, o tomto období píše:

„Toto zásobování, tato přes řeku stále přicházející záchrana pro obránce, tato tepna života, kterou neustále proudí čerstvá krev, to byl hlavní problém bitvy… Z příkopů u břehu vyskakují neustále noví sovětští vojáci. Zraněni, s obvazy, vedeni štábními důstojníky. Zbytky jednotek. Dokonce i námořníci od přívozu. Jedni padají, ale přicházejí neustále další… Krátce nato přichází asi sedmdesát mužů přímo z (německého) velitelství skupiny armád. Vede je jeden nadporučík. Po dvou dnech je všech sedmdesát zabito nebo zraněno, Stempel s příslušníky 103. pěšího pluku se musí stáhnout a okraj Volhy nechává Rusům.“

V noci byla řeka neustále osvětlována německými světlicemi i osvětlovacími pumami z letounů a značné množství pozemních pozorovatelů ve dne v noci bděle střežilo jakýkoli pohyb na řece i blízkém okolí. Výsledkem bylo za dobu bojů více než padesát potopených plavidel nejrůznějších typů, které měla na svém kontě bombardující a ostřelující Luftwaffe a dalších dvacet ztroskotavších na minách jen v blízkém okolí Stalingradu. Tak se minové nebezpečí ukázalo v krátké době jako naprosto nejhorší překážka v plavbě, kterou musely jak vojenské, tak dopravní lodě zdolat.


Letoun Ju 88 A-4 při vyzbrojování minou LMC

Luftwaffe ničí volžskou lodní dopravu

V roce 1938 byl založen podnik lodní dopravy Volgotanker, který byl pověřen dopravou kapalných nákladů po Volze s využitím říčních a kabotážních tankerů a nejrůznějších bárek včetně těch bez vlastního pohonu. Pochopitelně se mezi jejich náklady vyskytovaly hlavně ropné produkty všeho druhu z oblasti okolo Kaspického moře. V průběhu bojových akcí na Volze a Kaspickém moři přišla jen tato lodní společnost celkem o 59 plavidel, která byla buď zničena nebo těžce poškozena výbuchy min, přičemž zahynulo nejméně 129 osob. Takové ztráty si válčící SSSR nemohl trvale dovolit, protože nové tankery si neměl kde a jak rychle obstarat a bez pohonných hmot a mazadel se v moderní válce bojovat nedá. Toho si byli velice dobře vědomi i Němci.

Kladení min z letadel do vody zkoušeli Němci už ve 30. letech. Po vypuknutí 2. světové války si německých min záhy užili Britové i Francouzi. Německá „vzdušná zbraň“ Luftwaffe zamořila minami velké prostory podél kanálu La Manche a použila k tomu stejně jako Kriegsmarine nejrůznější druhy min. Šlo hlavně o typy bez padáku kladené letadlem – BMA, BMB, BMC a padákem vybavené LMA či LMB. Miny měly různé rozněcovače, kontaktní i nekontaktní; z těch nekontaktních měli Britové zpočátku největší potíže s magnetickými a akustickými. Hned po vypuknutí války zaznamenali za jeden jediný měsíc září 1939 nevratnou ztrátu 430 000 BRT lodního prostoru dopravních lodí způsobenou německými minami, z nichž nejméně třetina byla položena letadly – tehdy ponejvíce He 115.

A když se pomocí demagnetizace lodních trupů a speciálních minolovných zařízení dokázali jakžtakž vyrovnat s minovým nebezpečím, Němci začali na pozemní cíle v Británii shazovat tzv. Bombenminen (BM 1000 Monika nebo také G-Mine), což byly námořní až tunu vážící miny s připevněnými bakelitovými stabilizátory a velmi citlivým nárazovým rozněcovačem. Ty dokázaly svou tlakovou vlnou zbořit i řadu domovních bloků najednou, protože téměř vždy vybuchly nad zemí při sebemenším dotyku. Navíc pokud tato minová bomba nevybuchla při dopadu, byla opatřena dalším roznětovým zařízením, které bylo spouštěno fotoelektrickým článkem. Když se tělo miny zarylo do země, při pokusu o odstranění vniknuvší světlo fotočlánek aktivovalo, jiný rozněcovač způsobil okamžitou explozi minové bomby. Britové svým protivníkům oplatili podobnou mincí až v polovině dubna roku 1940, kdy bombardéry RAF položily minová pole před pobřeží čerstvě okupovaného Dánska a před německé přístavy.

Vraťme se ale z Británie opět na Volhu. Tam německé letectvo po předchozím nepříliš úspěšném zkušebním nasazení nových plovoucích říčních min (Kugeltreibmine 41; K.Tr.Mi. 41) použilo stejné námořní miny jako proti Británii – magnetické, akustické, kontaktní a to vše často se zpožděným roznětem. Kromě LMA, LMB a LMC byly ještě použity LMF, BMA, BMB, EMC II pro mělké vody, říční FMB z předválečných zásob, novější říční FMC a BMC. Letouny Ju 88 a He 111 nesly vždy po dvou kusech min zavěšených ve speciálních závěsnících. Vkrátku bylo velení Volžské vojenské flotily postaveno před fakt, že německá letadla nakladla své miny opravdu od Saratova až po Astrachaň, a to hlavně v noci.

To znamenalo, že lodě často zjistily přítomnost min až poté, co některá z nich na minu narazila. Jak udávají očití svědci, Volha někdy hořela řadu hodin v délce mnoha kilometrů kvůli naftě a leteckému benzínu, který vytékal z potopených tankerů. Proto bylo na břehu Volhy zřízeno více než 500 pozorovacích stanovišť protiminové služby. Minolovná služba dostala pro tralování několik desítek upravených dřevěných rybářských lodí, na které nereagovaly magnetické miny používané Němci. Byly zorganizovány skupiny potápěčů, mnohdy velmi mladých, kteří byli vyškoleni ve vyhledávání a ničení dnových i kotvených min tam, kde nebylo možno bezpečně použít tralovacího zařízení nebo nebylo žádné k dispozici. Po Volze plulo tou dobou vše, co mělo velitelství vojenské a civilní dopravy k dispozici – bárky bez pohonu vlečené remorkéry, staré kolesové parníky, rybářské čluny, motorové bárky, výletní lodě postavené těsně před válkou nebo i tankery příbřežní plavby z Kaspického moře s menším ponorem.

Těžké měsíce

Na minovací operace byly nasazeny bombardovací letouny Luftflotte IV, tedy přesněji hlavně VIII. Fliegerkorps generála Fiebiga. 10. července 1942 přiletěly na letiště Kramatorskaja (dnes Kramatorsk) letouny části VIII. Fliegerkorps pod velením Oberstleutnanta Benno Kosche. Ten dostal od svých nadřízených úkol „…rušit a případně znemožnit denní i noční pohyb lodí po Volze od Saratova až do Astrachaně“. 10 dnů zabralo Koschovi obstarávání potřebných leteckých min a bomb. Velitel VIII. Fliegerkorps generál Fiebig se rozhodl začít minové operace 23. července spolu s nálety na Stalingrad. Letadla části sboru na nějakou dobu přelétla na jiná letiště poblíže fronty. KG 51 „Edelweiss“ Junkersů 88 tedy operovala ze Stalina (Doněck), I./KG 55 z Kutějnikova (později odtud létaly i letouny NAG 2) a II/KG 55 spolu s III/KG 55 zůstalo jako základna letiště u Kramatorska. Sbor prováděl v některých dnech až okolo 1000 vzletů, ale jen asi 4 % z tohoto množství bylo určeno na minovací operace.

Když proběhly první nálety a minování, sovětské silně prořídlé stíhací letectvo bylo svými veliteli nahnáno do boje proti bombardérům v tomto prostoru u vědomí, že Němce se musí podařit zastavit a Volha prostě nesmí „zatuhnout“. G. K. Žukov v té souvislosti uvádí, že telegrafická směrnice hlavního stanu zněla takto:

„Situace u Stalingradu se zhoršila. Nepřítel je nyní ve vzdálenosti tří verst od Stalingradu. Stalingrad může být dobyt dnes nebo zítra, jestliže mu severní skupina vojsk neposkytne pomoc… Veškeré letectvo vrhněte na pomoc Stalingradu. V samotném Stalingradu je letectva málo.“

Ale vzhledem k tomu, že minovací operace probíhaly hlavně v noci, museli se sovětští stíhači omezit pro naprostý nedostatek nočních stíhacích letounů na denní činnost. V noci vzlétalo jen několik těch opravdu nejzkušenějších na obyčejných stíhačkách, které pro noční boj neměly žádné speciální vybavení, aby se pokusili podle plamenů z výfuků motorů německých bombardérů jejich činnosti bránit. V noci sice úspěchy neměli, ale ve dne, mimo jiné i za cenu provádění taranů se jim to dařilo.

27. července 1942 měla I/KG 51 už pouze 17 jakžtakž letuschopných Ju 88, II/KG 55 a III/KG 55 dohromady 41 He 111. Operace minování pokračovaly s neztenčenou silou ještě řadu dnů, dokud německý letecký průzkum nezjistil ony již citované obrovské požáry paliva. Frekvence nočních minování se poté poněkud snížila. Následně si Němci chtě nechtě museli v minování dát dlouhou nucenou přestávku, která trvala od zámrazu Volhy po 10. listopadu 1942 až do jarního odchodu ledu. Zato v tomto období s větším úsilím bombardovali veškeré přepravy přes Volhu i okolní komunikace.


Letoun He 111 při nakládání leteckých pum velké ráže

Když volžské ledy na jaře 1943 odpluly do Kaspického moře, velení sovětské Volžské vojenské flotily nabylo dojmu, že kapitulace Paulusovy 6. armády a ústup Němců daleko od Stalingradu přinesou alespoň nějaký oddech na opětovné sebrání sil flotily a civilní dopravy. Zahájilo tedy znovu odminovací práce a brzy se ukázalo, že německých min mezitím nejen neubylo, ale značně přibylo.

Fakt, že s obnovením pozorovacích stanovišť pobřežní protiminové služby na jaře Sověti po odchodu ledů zbytečně otáleli, se jim krutě vymstil. Němci mezitím opět zformovali již osvědčenou skupinu letectva na letišti v Kramatorsku a okolí; tentokrát ji posílili na stav okolo devadesáti bombardérů a třiceti stíhaček. K tomu svým dílem přispěli i rumunští spojenci Německa, kteří jednu svoji letku Bf 109 umístili na stejné letiště a velice aktivně se účastnili nejen doprovodů bombardérů, ale sami také prováděli bombardovací nálety na lodě a protiletadlové dělostřelectvo u Volhy.

Například 6. května 1943 vzlétli piloti Grupul Aviatore VII Ion Milu a Georghiu Firu na svých Messerschmittech Bf 109 obtěžkáni 250kg bombami a podařilo se jim díky velmi časnému startu (v 0345 ráno!) překvapit za počínajícího svítání protiletadlovou obranu jednoho říčního přístavu natolik, že svými bombami potopili každý jednu loď s benzinem a ještě stačili pokropit palbou z palubních zbraní obsluhy protiletadlových kanonů a kulometů vyběhnuvší z krytů, kde do té doby zřejmě tvrdě spaly.


Letoun Ju 88 při shozu námořní miny typu BMA. Tyto miny se stejně jako typ BMB a BMC shazovaly bez použití padáku přímo do cílové oblasti, což snižovalo možnost odhalení jejich přítomnosti už při minování. Mnohdy je totiž méně zkušení pobřežní pozorovatelé pokládali za shoz obyčejné letecké pumy menší ráže. Amatérský snímek pořízený pilotem jiného nízkoletícího letounu má bohužel zhoršenou kvalitu

Prostor Stalingradu na německém leteckém snímku. Od přístaviště v horní levé části snímku jsou na hladině zřetelně vidět pruhy ropného znečištění z potopených lodí. U stalingradského břehu kotví řada nákladních lodí. Snímek byl pořízen na konci srpna 1942 

Letiště Kramatorsk se stalo oblíbenou a velmi často využívanou základnou Luftwaffe k ničení lodní dopravy na Volze až do doby, kdy na takové úkoly dolet jejích strojů už nestačil. V Kramatorsku se vystřídaly za tu dobu například I/StG 2, III/StG 77, 4. StörkampfgruppeLuftflotte IV, pak také KG 1, 2, 27, 51, 53 a snad i další. V činnosti proti lodní dopravě na Volze z tohoto letiště některé jednotky pokračovaly až do srpna 1943.

Kritické období plavby na Volze

Od jara roku 1943 se stalo nejdůležitějším zaměstnáním lodí a posádek Volžské vojenské flotily odminovávání říční plavební dráhy a přístavišť, kde obvykle lodě kotvily. Německé letouny se však neustále staraly o to, aby nejen minolovné lodě flotily a jednotky potápěčů měly této práce až nad hlavu. Svůj smrtelně nebezpečný náklad shazovaly německé bombardéry jako obvykle převážně v noci a na taková místa, kde nebylo možné se jim obeplutím vyhnout. Ve dne pak následovaly bombardovací nálety na konvoje tankerů s pohonnými hmotami, které si piloti Luftwaffe volili za cíl obzvláště často, někdy pak byly kombinovány se současným novým kladením min.

Na konci dubna a začátku května v prostoru obce Kaměnnyj Jar po proudu řeky pod Stalingradem narazilo na tyto nepozorovaně nakladené miny několik nákladních člunů s leteckým benzinem. Plameny zachvátily řeku v délce desítek kilometrů a lodní doprava se na krátký čas zcela zastavila.

Situací v lodní dopravě na Volze se musel zabývat na zvláštním zasedání i Státní výbor obrany. Výbor rozhodl převést lodě společnosti Volgotanker do bezprostřední podřízenosti Volžské vojenské flotily, která nesla veškerou zodpovědnost za bezpečnost lodní plavby v úseku Astrachaň – Batraki. Kritickou situaci kontradmirál Rogačev nezvládl, tudíž byl odvolán a na jeho místo velitele flotily nastoupil kontradmirál J. A. Pantělejev, který dostal k ruce bývalého zástupce náčelníka hlavního štábu námořnictva a člena vojenské rady kapitána 1. stupně N. P. Zarembu.

Spolu s lidovým komisařem vojenského námořnictva Kuzněcovem a lidovým komisařem říčního loďstva všichni tři vysocí důstojníci odletěli na Volhu. Jak celá věc spěchala, můžeme usoudit ze skutečnosti, že na převzetí funkce velitele Volžské vojenské flotily dostal Pantělejev pouhou půlhodinu, načež musel hlásit Kuzněcovovi svou představu opatření proti rušení lodní dopravy pohonných hmot německým letectvem. Jak Pantělejev sám ve svých pamětech později přiznal,

„…v hlavě mi za letu ustavičným horečným přemýšlením hučelo ještě víc než v letadle duněly motory…“

Štáb flotily vzápětí propočetl, že na naplnění potřeby minolovek chybí k současné stovce nejméně 200 dalších člunů. Aby celá věc vzala rychlejší spád a mohl osobně dohlédnout na uskutečňování nových organizačních a operačních opatření, lidový komisař vojenského námořnictva N. G. Kuzněcov zůstal u flotily, takže její nové velení svým vlivem přímo podpořil.

Plavba musí pokračovat!

Kontradmirál Pantělejev rozdělil dosavadní obrovský úsek toku Volhy, který byl do té doby řízen přímo z velitelství flotily, svým prvním operačním rozkazem na jednotlivé bojové úseky a podúseky. Za každý bojový úsek odpovídal velitel přidělené brigády minolovek a za podúsek pak velitel odřadu minolovek této brigády. Bylo nařízeno okamžitě vybudovat několik set dalších stanovišť pobřežních pozorovatelů a lépe vyzbrojit obranu přístavišť protiletadlovými děly. Posílena byla týlová služba a civilní lodní doprava ihned předala desítky svých plavidel k přestavbě na minolovky.

Volžská vojenská flotila tak dostala do svého stavu i stařičké říční lodě, které za sebou měly více než padesát let služby a některým nechybělo mnoho do stovky. Přes veškeré úsilí nešlo všechno od počátku hladce – lodě určené pro minolovné operace byly ve špatném technickém stavu, posádky nadále tonuly po výbuchu min a umíraly pod bombami. Mnohokrát se také stalo, že na již odminovaném úseku řeky byly znovu zjištěny miny, protože mezitím došlo v noci nepozorovaně k dalším shozům. N. G. Kuzněcov o tom ve svých pamětech píše:

„Němci nakonec v úsilí zneprůchodnit Volhu nevydrželi a klást na ni miny přestali. Po pravdě řečeno, byly takové okamžiky, kdy se zdálo, že když nepřítel shodí ještě tak stovku nebo dvě stovky dalších min, lodní provoz bude zcela zastaven. Ale tohle jsme naštěstí věděli jenom my sami.“

Udržet lodní dopravu na Volze bylo v první polovině roku 1943 velmi těžké, ale provoz byl s jistými omezeními zachován a ve druhém pololetí už na Volze nebyla potopena ani jedna jediná loď s pohonnými hmotami. V červenci byly dodávky přibližně na předválečné denní normě a dokonce někdy i na vyšší úrovni. Stálo to mnoho úsilí několika tisíc lidí, kteří se odminovacích operací zúčastnili.

Velkou pomoc v nejkritičtějších chvílích poskytlo vojákům a flotile také civilní obyvatelstvo, které v době, kdy oficiální pozorovatelny protiminové služby ještě nebyly v plné míře zřízeny, dobrovolně vodní tok střežilo a hlásilo dopady min do vody. Bývalí členové posádek říčních plavidel, kteří znali Volhu nazpaměť, dokázali mnohdy přesně určit i místo dopadu miny ve vztahu k plavební dráze a dá se říci, že to z velké míry byli právě oni, kdo vycvičil nově ustanovené pozorovatele pro jejich obtížnou službu.

Konec minové hrozby

Když německé velení spustilo v roce 1943 svoji dlouho očekávanou operaci Zitadelle, která od samého počátku vyžadovala od Luftwaffe veškeré síly jsoucí k dispozici pro podporu pozemních bojů a ty se musely přednostně nasadit na „Kurském oblouku“, tak se už mnoho cenných bombardovacích nebo stíhacích bombardovacích (Jabos) letounů na minové operace a útoky na lodě v Povolží vyčlenit nedalo. Nebezpečí nakladení dalších min se pak dále zmenšovalo s tím, jak se fronta postupně od Volhy vzdalovala.

Současně s postupem pozemních vojsk se i potřeba nasazování říčních vojenských plavidel přesouvala na západ. Tak velitel Volžské říční vojenské flotily na příkaz štábu válečného námořnictva přesunul například 1. srpna 1943 pět minolovných člunů z Volhy (šlo o čluny Я-5, Я-6, Я-7, Я-8 a Я-9) s posádkami a potřebným týlovým zabezpečením do Saratova a tam je nechal navagonovat na speciální železniční podvozky – plošinové těžkotonážní vozy. Odtud putovaly minolovky po železnici až do prostoru Ilmeňského jezera, kde byly s jistými potížemi spuštěny na vodu a zahájily bojovou službu. Ostatní minolovky měly prozatím ještě dost práce s dočišťovacími operacemi na svých původních bojových úsecích, i když intenzita jejich činnosti nedosahovala takových hodnot jako na jaře 1943 po odchodu ledů.

V odminování a pomoci s přepravou přes Volhu v mnoha místech pak pokračovala Volžská říční vojenská flotila až do svého rozpuštění 14. června 1944 a organizačního převedení do jiných flotil. Poté byly její vojenské lodě z velké části přemístěny na západ; z nich byla v září 1944 zformována mj. i nová Dunajská a Dněperská vojenská flotila.

Volha pak konečně byla po jarním odchodu ledů v dalším roce 1944 úplně bez min a její dopravní význam a provoz na ní opět dostával svůj obvyklý, už téměř mírový rozměr. Jen škody napáchané válkou na plavebních zařízeních, lodích, přírodě i lidech a jejich sídlech v Povolží se napravovaly ještě mnoho let po konci války.

Volžská vojenská flotila za dobu své činnosti až do srpna 1943 utrpěla mimo menších člunů a malých pomocných plavidel tyto ztráty bojových lodí:

Obrněné čluny

  • BK-22 potopen na magnetické mině 1. srpna 1942,
  • BK-21 potopen 8. září 1942 u ostrova Golodnij dělostřeleckou palbou,
  • BK-34 potopen 30. října 1942 u Latošanky dělostřeleckou palbou,
  • BK-32 potopen 1. listopadu 1942 u Latošanky dělostřeleckou palbou,
  • BK-25 potopen 25. listopadu u Latošanky dělostřeleckou palbou.

Minolovné čluny

  • 315 potopen při srážce lodí 15. září 1942 v prostoru přístaviště Stalingrad,
  • 316 potopen dělostřeleckou palbou 5. října 1942 v prostoru Traktorového závodu,
  • 317 potopen dělostřeleckou palbou 20. října 1942 u Stalingradu,
  • 323 potopen dělostřeleckou palbou 15. září 1942 v ústředním přístavišti ve Stalingradu,
  • 324 potopil se po poškození letadly 18. října 1942 u Krasnoarmejsku,
  • 326 potopil se v říjnu 1942 – přesné datum, místo ani příčina nejsou známy,
  • 327 potopen dělostřeleckou palbou 20. října 1942,
  • 331 potopen při srážce lodí 7. září 1942 v ústředním přístavišti ve Stalingradu,
  • 336 potopen dělostřeleckou palbou 16. září 1942 u ostrova Golodnij,
  • 337 potopen dělostřeleckou palbou 19. září 1942 v prostoru závodu Rudý říjen ve Stalingradu,
  • 342 potopen dělostřeleckou palbou 18. září 1942 v ústředním přístavišti ve Stalingradu,
  • 343 potopen dělostřeleckou palbou 11. listopadu 1942 u závodu Rudý říjen ve Stalingradu,
  • 344 potopen v noci z neznámých příčin v říjnu 1942 – přesné datum není známo,
  • 346 potopen leteckou pumou 10. září 1942 u ostrova Sarpinskij,
  • RTŠČ-121 (РТЩ-121) potopen magnetickou minou 22. září 1942 ,
  • RTŠČ-124 (РТЩ-124) potopen leteckou pumou 2. září 1942 pod Stalingradem.

Za statečnost a hrdinství byly 3 oddíly obrněných člunů Volžské vojenské flotily jmenovány gardovými jednotkami. Tak byl 4. oddíl obrněných člunů VVF v dubnu 1943 rozkazem komisaře VMF č. 80 z 1. 3. 1943 převelen do Azovské vojenské flotily a přejmenován na 1. gardový oddíl obrněných člunů, 2. oddíl  obrněných člunů VVF převedený v září 1943 do Dněperské vojenské flotily přejmenován později na 2. Bobrujský gardový oddíl obrněných člunů a 1. samostatný oddíl obrněných člunů ze stavu 2. brigády obrněných člunů VVF obdržel čestný název 1. Pinský gardový oddíl obrněných člunů.


Sovětské vojenské flotily:



Prameny:

  • Ammon, G. A .: Bojevaja letopis Vojenno-morskogo flota 1941-1942, Moskva 1992 
  • Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003.  
  • Platonov, A. V.: Sovětskije monitory, kanoněrskije lodki i broněkatěra, Sankt-Petěrburg, 2004 (1)
  • Pejčoch, I., Novák, Z., Hájek, T.: Válečné lodě díl 4 – Druhá světová válka, Naše vojsko Praha, 1993 (2)
  • Hrbek, Ivan, Hrbek, Jaroslav: Loďstva států účastnících se druhé světové války, Naše vojsko Praha, 1994, ISBN 80-206-0245-3
  • Ačkalov, V. I., Pavlovič, N. B.: Soviet Naval Operations in the Great Patriotic War 1941-1945, Naval Institute Press, 1981 
  • Kuzněcov, Nikolaj Gerasimovič: Paměti vzrušené doby, Orbis Praha, 1971
  • Grigorjev, Vissarion Vissarionovič: I korabli šturmovali Berlin, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1984 
  • Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1957 
  • Carell, Paul: Stalingrad – Sláva a pád 6. armády, Naše vojsko Praha, 1994 
  • Vojennyj enciklopedičeskij slovar, MO SSSR, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1983 
  • Bredt, Alexander: Weyers Taschenbuch der Kriegsflotten 1940, J. F. Lehmanns Verlag  München/Berlin, 1940 
  • Glantz, David M., Orenstein, Harold S.: Soviet Documents on the Use of  War Experience: Volume 3: Military Operations 1941 And 1942, Taylor and Francis Group, ISBN 0714633933 
  • Velikaja otěčestvěnnaja vojna 1941-1945, Enciklopedija, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1985 
  • Institut Vojennoj istorii MO SSSR: Istoričeskij podvig Stalingrada, Mysl Moskva 1985 
  • Clark, Alan: Barbarossa. The Russian German Conflict 1941 - 1945, Phoenix Press London, 2000, ISBN 1 84212 434 X
  • Žukov, G. K.: Vzpomínky a úvahy, Naše vojsko Praha, 2006, ISBN 80-2060795-1 
  • Glavnyj štab Vojenno-morskogo flota: Potěri bojevych korablej i sudov Vojenno-morskogo flota, transportnych, rybolovnych i drugich sudov v Velikoj otěčestvěnnoj vojně 1941-1945, Vojenizdat, Moskva 1959 
  • http://www.worldnavalships.com
  • http://fireonthevolga.com
  • disseng.com/page/cat/idc/277/s/2/st/38.html
  • www.globalsecurity.org/military/world/russia/mf-caspian-history.htm
  • http://img13.imageshack.us/i/bkkit4.jpg 
  • fotografie člunu BKA typu 1124 se dvěma věžemi tanku T-28 v majetku Imperial War Museum, Neg. No. RUS693 – zde nepublikována.

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.57 (98 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.