Válka v poušti 1940-1943

Autor: Jan Ešner | Datum: 18. 12. 2000

10. června 1940, v době probíhající druhé fáze bitvy o Francii, jež spěla k drtivému německému vítězství, ve chvíli, kdy se na jih Francie valily tankové divize skupin "Guderian" a "Kleist", rozhodl se italský vůdce Benito Mussolini ke vstupu své vlasti do války a vtrhl do jihovýchodní Francie. Zatáhl tak svou říši do války, na niž nebyla dostatečně připravena. Po vyřazení francouzského loďstva spoléhal na svou námořní sílu ve Středozemním moři (které bleskově překřtil na "Naše moře") a také na možnost využití svých jednotek dislokovaných na africkém kontinentu. Jeho jediným nepřítelem byla nyní Velká Británie. S ní se mohl utkávat právě ve Středozemním moři a v Africe.

V Libyi měl Duce k dispozici přes 200 000 vojáků. Proti nim stálo na západních hranicích Egypta pouhých 36 000 britských vojáků. 13. září 1940 vpadli Italové do Egypta. Podařilo se jim obsadit několik pevností v západním Egyptě. Po osmdesátikilometrovém pochodu se Mussoliniho muži zastavili v pevnosti Sídí Barrání. Místo aby svou materiální výhodu zúročili průnikem dále do nitra Egypta, rozhodli se zakopat a dále vyčkávat. To samé pochopitelně učinili i Britové, kteří bez dalších posil k protiútoku přejít nemohli.

Britové si velmi dobře uvědomovali, že ve válce v severní Africe bude hrát prvořadou roli otázka zásobování. Ten kdo bude ovládat Středozemní moře, bude mít více sil k pozemním bojům v poušti. A chtěl-li Churchill rychle posílit své jednotky v Egyptě, musel je poslat pomocí konvojů přes moře. Nepřítelem číslo jedna bylo italské námořnictvo. I když byla jeho kvalita pochybná, bylo nutné jej jako nepřátelskou bojovou sílu paralyzovat. Italové mohli operovat ze svých základen na Sicílii, Britové mohli využít pouze Maltu a výhledově Krétu. Posílat konvoje přes moře hlídané italským loďstvem a letectvem bylo velmi nebezpečné .

28. října přesunul Mussolini pozornost k Řecku. Jeho vojska do něj vstoupila z Albánie, kterou Italové od roku 1939 okupovali. Ani zde nedosáhl úspěchu. Přestože tento italský neúspěch Brity potěšil, žádný velký důvod k radosti neměli. Uvědomovali si, že stále trvá nebezpečí v síle italské flotily. 11. listopadu 1940 proto vzlétlo ve Středozemním moři z paluby britské letadlové lodi Illustrious ve dvou vlnách několik bombardéru Královského letectva k útoku na italský přístav Taranto, kotviště části italské flotily. Při náletu se podařilo potopit jednu italskou bitevní loď a další dvě poškodit. Tím byla na čas vážně ochromena síla Italů. Churchill tak mohl s větším pocitem bezpečí posílit své jednotky v Egyptě. Řecko však britskou pomoc raději odmítlo z obavy před reakcí Německa.

Když shromáždil dostatečný počet jednotek v Egyptě, mohl vrchní velitel vojsk Commonwealthu na Středním východě, generál Wavell, pomýšlet na novou ofenzívu. 7. prosince se začala britská vojska přesouvat do výchozích pozic a 9. prosince byla zahájena operace Compass, britský protiútok v severní Africe. Ofenzíva vedená generálem O´Connorem byla od počátku úspěšná a v lednu, posílena o australské jednotky, zahájila mohutný postup do Libye. Obsadila Bardíji, Tobrúk, Dernu i Benghází, obklíčila a zničila prakticky celou 10. italskou armádu. Za pouhých deset týdnů postoupila O´Connorova vojska o 1000 kilometrů a obsadila Kyrenajku. Za cenu 500 padlých zajala 135 000 Italů. Churchillův výrok z roku 1939: "Existuje škola britských stratégů, kteří mají za to, že v příští válce by bylo výhodou mít Itálii za nepřítele", měl tedy něco do sebe. Za cenu neuvěřitelně nízkých ztrát přešlapovala nyní britská vojska na hranicích Tripolska.

Příchod německého Afrikakorpsu

Hitler, plně zaměstnán operací Barbarossa, byl z vývoje zděšen. Musel urychleně jednat a svému spojenci pomoci. Hrozilo totiž, že by Wavellova vojska mohla vyhnat Italy ze severní Afriky. Již v lednu 1941 byla do oblasti středomoří přesunuta část X. leteckého sboru luftwaffe, pod velením generála Geislera. Vedením leteckých operací byl pověřen generálmajor Fröhlich. V únoru 1941 byla zahájena operace Sonnenblume, přesun německých jednotek do severní Afriky, jmenovitě do libyjského Tripolisu. Původně počítal Hitler pouze s malými jednotkami, tzv. "Sperrverbandem", ale pod vlivem událostí musel nakonec vyslat mnohem silnější svaz. 11. února přistály v Tripolisu první německé jednotky, od 18. února oficiálně nazvány "Deutsches Afrikakorps (DAK)". Ty sestávaly z 5. lehké divize, do začátku května se připojily jednotky 15. tankové divize. Rommel měl za úkol pouze zabezpečit obrannou linii a zatím dále nepostupovat. S možným postupem počítalo německé velení ve výhledu několika měsíců. Rovněž Britové očekávali případný německý útok nejdříve koncem dubna. Dešifrované zprávy pomocí "Ultra" je v této domněnce podporovaly.

Velící Afrikakorpsu, generálporučík Rommel, však nechtěl nechat Brity vydechnout ani jim poskytnout čas na to, aby zatím mohli své pozice přeměnit v silnou opevněnou linii. Využil k tomu hrubé strategické chyby Churchilla, který v březnu zahájil ozbrojenou kampaň v Řecku a odčerpal část svých elitních jednotek z Libye. 24. března se vojska Afrikakorpsu vydala na západ a obsadila pevnost el Aghejla.

Ve stejné době došlo k další významné události ve Středozemním moři. Italské loďstvo, přestože bylo oslabené útokem Illustrious, představovalo stále určité riziko. Koncem března se Královskému loďstvu podařilo Italy vylákat k přímému námořnímu střetu. V bitvě u mysu Matappan utrpělo italské loďstvo nepříjemné ztráty. Ztratilo tři křižníky a jedna bitevní loď byla poškozena. Po této porážce se italská flotila do útočných akcí nepouštěla. Pro Brity to znamenalo obrovské vítězství.

První Rommelova ofenzíva

31. března zahájil Rommel svou velkou ofenzívu. Ne až někdy v květnu, kdy to očekávalo německé velení, ne koncem dubna, kdy to očekávali Britové. Jeho jednotky, v čele s 5. tankovým plukem, ještě před hlavním útokem obsadily pevnost Marsá al Bréga a 2. dubna již držely Adžedábíji. Po několika dnech bojů padly do německých a italských rukou přístavy Bengází a Derna.

6. dubna 1941 vpadla německá vojska do Jugoslávie a začalo balkánské polní tažení. Stylem blitzkriegu rozdrtila německá válečná mašinérie Jugoslávii a Řecko během několika týdnů.

Mezitím Rommel postupoval dále do nitra Kyrenajky. 10. dubna došlo k prvnímu pokusu o dobytí pevnosti Tobrúk, která stále odolávala. Útok však ztroskotal. O den později začalo vlastní obléhání. Bitva o Tobrúk se stávala rozhodujícím problémem této fáze války v poušti. Podaří se Rommelovi dobýt Tobrúk nebo Britové dříve uvolní obklíčení pevnosti?

Všechny Rommelovy pokusy o dobytí pevnosti ztroskotaly. Její obléhání však trvalo i nadále. Churchill měl samozřejmě v úmyslu sevření pevnosti uvolnit. Byl si vědom, že bez dostatečného posílení svých afrických jednotek to nebude možné. Z Británie tak do Alexandrie vyplul konvoj, který dostal krycí název Tiger. Tradiční cesta přes mys Dobré naděje by však trvala dlouho, proto se britský premiér rozhodl zariskovat a poslal jej do Egypta přes Středozemní moře. Tento risk mu vyšel a konvoj "Tiger" do Alexandrie připlul 12. května. Přivezl mimo jiné 238 tanků a 43 stíhaček.

Britské protiútoky

Churchill měl v plánu zahájit v polovině června 1941 ofenzívu s krycím názvem Battleaxe, jejíž cílem bylo prolomit obklíčení Tobrúku. Ještě předtím měli Britové provést výpad ve směru na pevnost Capuzzo a strategicky nesmírně významný průsmyk Halfája. Tato operace dostal krycí označení Brevity a měla za cíl oslabit německé jednotky před zahájením "Battleaxe". Operace "Brevity" však ztroskotala. Podařilo se sice obsadit průsmyk Halfája, ale koncem května jej Němci po protiútoku získali zpět.

Veškeré naděje nyní vkládali Britové do operace "Battleaxe". K samotné operaci využili zejména tanky, které se podařilo přepravit s konvojem "Tiger". Schylovalo se k první velké bitvě v Africe, ve které měly sehrát hlavní roli tankové svazy obou znepřátelených sil. Co se týká počtu tanků, disponovali Němci zhruba 150 tanky, z nichž však jen necelou stovku tvořily střední PzKpfw III a PzKpfw IV. Oproti tomu měli Britové k dispozici dvě stovky tanků, většinou těžkých pěchotních Matild a středních Crusaderů. Němci tedy byli v početní nevýhodě, ale tu nahradila mnohem lepší taktika nasazení tankové zbraně.

Útok začal 15. června 1941. Rommelovi muži uštědřili svému protivníkovi krutou lekci z taktiky. Britský útok byl odražen. Významnou roli sehrála na německé straně 88mm děla. V Africe je Rommel použil poprvé a rozhodně ne naposled. Tato děla se stala až do posledních dnů pouštní války velkou hrozbou pro britské tanky. Poměr ztrát v této bitvě byl neuvěřitelný. Britové ztratili 91 tanků, Němci pouhých 12!

Porážka měla dohru i na nejvyšších postech. Wavell byl odvolán a na jeho místo byl povolán generál Auchinleck. Ten plánoval novou ofenzívu na konec roku 1941. Nesla krycí označení Crusader.

18. listopadu se britská vojska skutečně dala do pochodu. (Poměr počtu tanků byl jednoznačně ve prospěch Britů. Ti disponovali více než 700 tanky. Němci jich měli pouze kolem 170 a Italové necelých 150. Poměr britských tanků vůči německým byl tedy 4:1.) Útok však nezačal šťastně. Generál Cunningham, velitel britského útoku, udělal stejnou chybu, jakou spojenci již několikrát vyrobili, když opět své síly roztříštil. Při útoku na italskou tankovou divizi "Ariete", podcenil Cunningham schopnosti Italů. Ti dokázali zničit 25 britských tanků a řadu dalších poškodit. Italské jednotky a technické poruchy způsobily, že ještě než se Britové střetli s německými vojsky, ztratili do té doby téměř polovinu svých tanků!

Po krátké předehře se od 21. listopadu rozhořely boje v oblasti u Sídí Rezeh. Vojáci Afrikakorpsu opět osvědčili své bojové kvality a v prvním dějství zvítězili. Rommel však nemohl svého úspěchu nikterak využít. I jeho ztráty rostly a posil se zoufale nedostávalo. 26. listopadu měl celý Afrikakorps k dispozici jen 60 bojeschopných tanků. 27. listopadu se pak rozhořely nové boje a začala druhá bitva u Sídí Rezeh.

I druhou bitvu u Sídí Rezeh Rommel sice vyhrál, ale jeho situace se přesto stávala neutěšenou. Přísun vázl. Během listopadu potopili Britové dokonce dvě třetiny veškerých zásob směřujících do severní Afriky! Proto, ač nerad, musel Rommel po týdenních bojích v prosinci 1941 vydat rozkaz k ústupu. Chtěl tak zachránit zbytek svých sil pro další ofenzívu, neboť mu byly na leden 1942 slíbeny nové posily.

Britové tak po několika měsících konečně osvobodili posádku obklíčenou v pevnosti Tobrúk. (Obrany pevnosti se zúčastnili i českoslovenští vojáci.) Díky své nerozhodnosti však ofenzíva neskončila tak, jak si Britové přáli. Němci sice ustoupili, ale hlavního cíle - vyhnat vojska Osy ze severní Afriky - dosaženo nebylo.

Rommel ustoupil zpět k el Aghejle, ale německé posádky držely ještě několik strategických pozic v týlu nepřítele. Většinou v důsledku nedostatku pitné vody své pozice postupně ztrácely. Začátkem roku 1942 poslední tři bašty odporu padly. Bardíje 2. ledna, Sollúm o deset dnů později a další týden na to i průsmyk Halfája.

Britové sice získali Kyrenajku, ale jejich vojska byla vyčerpána. Zásobovací trasy se prodloužily. Nedokázali ani uvést do provozu strategický přístav Benghází. Toho využil Rommel a již 21. ledna 1942 v ranních hodinách vyrazila jeho vojska na východ, směrem na Adžedábíji, se staronovým cílem - dobýt Kyrenajku.

Druhá Rommelova ofenzíva

Rommel zopakoval svůj brilantní postup z předchozího roku a během několika týdnů postoupil až ke Gazale, poslednímu opěrnému bodu před Tobrúkem. Situace v Africe se v první polovině roku stala pro Británii velmi kritickou. Malta byla zejména díky letadlům německé 2. letecké armády neutralizována. Churchill se pokoušel o její zásobování, avšak konvoje směřující k ostrovu utrpěly značné ztráty.

Ani na africké pevnině nebyla situace pro Brity lepší. 26. května zahájil Rommel u Gazaly ofenzívu. Bitva se zpočátku nevyvíjela pro Rommela zrovna příznivě, díky vojenským schopnostem vojáků Afrikakorpsu a dalším taktickým chybám Britů však proměnil hrozící porážku v další velké vítězství. Jeho vojska pak postupovala na Tobrúk.

20. června 1942 se rozhořela druhá bitva o Tobrúk. Tentokrát však měla úplně odlišný průběh, než před rokem. Ve večerních hodinách Rommel již Tobrúk kontroloval a v ranních hodinách 21. června do něj triumfálně vstoupil, aby přijal britskou kapitulaci z rukou velitele pevnosti. Během jediného dne dokázal to, o co se minulý rok pokoušel řadu dlouhých měsíců!

Rommel byl na vrcholu slávy. Náladu mu jistě zlepšil i telegram z Berlína s následujícím zněním: "Pane generále polní maršále! Ve vděčném ocenění Vašeho velení a Vašeho rozhodného nasazení, rovněž tak uznání hrdinských výkonů pod Vámi bojujících jednotek na africkém válečném poli, povyšuji Vás k dnešnímu dni na generála polního maršála." (podepsán A. Hitler)

Polní maršál Rommel se u Tobrúku dlouho nezastavil. Jeho cílem nyní byly Alexandrie a Káhira. Při postupu k nim mu v cestě stála pouze jediná vážnější překážka. Byla vzdálena od Alexandrie zhruba 100 kilometrů a nesla název el Alamein.

První boje u El-Alameinu

Boje o el Alamein znamenaly přelom ve válce v severní Africe. Rommelův postup od Tobrúku se u této překážky zastavil. Situace v prvních týdnech byla patová. Rommel nemohl postupovat dále, ani Britové však neměli dostatek sil k nové velké ofenzívě. V nejhorší pozici se ovšem nacházel britský ministerský předseda. Zpráva o kapitulaci Tobrúku jej zastihla během jeho návštěvy v USA. Prezident Roosevelt jej ujistil, že Spojené státy budou Británii i nadále podporovat a nabídl další materiální pomoc. Ta se ovšem mohla projevit až po několika měsících. Po návratu z Ameriky čelil Churchill vůbec největší krizi, neboť mu dokonce hrozilo hlasování o nedůvěře. Churchill se však dokázal své postavení uhájit. Jeho řečnické umění mu pomohlo krizi překonat. Jak však poznamenal jeden ze členů parlamentu, Churchill "vyhrává jednu debatu za druhou, ovšem jednu bitvu za druhou ztrácí".

Zatímco byl v Egyptě vyhlášen stav ohrožení, pálily se archívy a čekalo se na možný Rommelův průnik až k Alexandrii, měl německý polní maršál k dispozici jen něco přes osmdesát tanků (z toho tři desítky italských) a totálně vyčerpané jednotky. Rommel však na únavu svých mužů nedbal a 1. července vydal rozkaz k útoku na britská obranná postavení u Alameinu.

Ofenzíva vyčerpaných vojáků Osy neprobíhala úspěšně. Rommelovi muži britské pozice neprorazili. 3. července zbyly Rommelovi k dispozici už jen necelé tři desítky bojeschopných tanků a o den později Rommel ofenzívu definitivně zastavil. Britské jednotky pod Auchinleckovým velením se pak následující tři týdny snažily slabá vojska Osy zničit, ovšem všechny jejich útoky byly odraženy. Britové utrpěli vysoké ztráty.

Neúspěch stál Auchinlecka místo. Churchill jej odvolal. Na jeho místo nastoupil generál Alexander. Do čela osmé armády se postavil generál Montgomery. Monty se rozhodl nepokoušet osud a se svou plánovanou ofenzívou nespěchal. Čekal, až bude mít dostatečnou převahu. Tímto váháním, ale poskytl oddech nepříteli. Rommel, s několika novými posilami, hodlal znovu zaútočit.

Koncem srpna Rommel skutečně udeřil. Měl k dispozici dvě stovky německých tanků (k tomu další dvě stovky italských), proti nimž stálo 500 Montgomeryho obrněnců. Monty se mohl spolehnout na informace z "Ultra". Ty mu včas potřebné údaje o Rommelově plánech zajistily. Se slabými silami a prozrazenými plány nemohla Rommelova ofenzíva uspět. 3. září již Rommelovy jednotky ustupovaly zpět do svých původních pozic. Důvody porážky krátce a výstižně vyjádřil hrabě Ciano, italský ministr zahraničí: "...Velké rozmnožení anglo-amerických prostředků, kvantitativně i kvalitativně, převaha spojeneckého letectva, nedostatečné zásobování obecně a pohonnými látkami zvláště."

Po této bitvě, označované jako bitva u Alam el Halfy, se v poušti rozhostil klid. Montgomery čekal na další posily a chystal generální ofenzívu. Němci čekali rovněž na životně důležité dodávky - ovšem marně. Britské letectvo a ponorky dávno ovládly Středozemní moře a nenechávaly proklouznout zásobovací lodě Osy. Rommelův zdravotní stav se neustále zhoršoval a maršál odletěl domů na zdravotní dovolenku.

Montgomeryho ofenzíva

23. říjen 1942. Zatímco se Rommel zotavoval v rakouských Alpách, zahájil generál Montgomery dělostřeleckou palbu na německá obranná postavení. Britský útok začal. Rommel se, ač nedoléčen, okamžitě vracel zpět do Afriky. Velení se však mohl ujmout až v pozdních nočních hodinách 25. října. Dva dny po zahájení bitvy.

Pro Montyho byla situace nanejvýš příznivá. Zahájil ofenzívu s novými posilami a nepřítel byl bez vrchního velitele. Do bitvy mohl nasadit víc než tisícovku tanků (mezi nimi nové americké Shermany) proti asi pěti stovkám Rommelových (z toho však byla pouze necelá polovina německých, tedy schopných rovnocenně se s nepřítelem utkat). Poměr anglo-amerických a německých tanků byl tedy zhruba 6:1.

Přes obrovskou materiální převahu Montgomeryho muži nepostupovali podle plánu. Narazili a zastavili se v četných Rommelových minových polích. Tyto překážky, označované za "ďáblovy zahrádky", byly chloubou německého polního maršála. Britský útok však mohly maximálně přibrzdit, nikoli zastavit. Rommelovy tanky a protiletadlová děla sice způsobily nepříteli vysoké ztráty, ale Britové si tyto ztráty mohli dovolit. Oproti Rommelovi totiž měli dostatečné zálohy. Přestože poměr ztrát tanků v bitvě byl zhruba 4:1 ve prospěch Němců, výsledný stav po bitvě, při započítání veškerých britských rezerv byl, co do počtu tanků, hrozivý - 11:1 ve prospěch Britů. Britská převaha každým dnem narůstala, až se vyšplhala na dvacetinásobek!

Rommel neměl na vybranou. 5. listopadu vydal rozkaz k ústupu. Byla otázka, zda budou jeho vojska takového ústupu vůbec schopna. Ochromené německé jednotky se držely díky nezmenšené disciplíně, ovšem od italských spojenců toho Rommel příliš očekávat nemohl. Italská tanková divize "Ariete" doslova zmizela, motorizovaná divize "Trento" na tom nebyla o mnoho lépe a pěší byly zdecimovány zčásti nepřítelem zčásti množícím se počtem dezercí. Montgomery však díky své přehnané opatrnosti nedokázal svou převahu zužitkovat a ustupující Rommelova vojska odříznout a zničit.

Začala tak Rommelova anabáze, během které ustoupila jeho vojska o tisíce kilometrů na západ. Němci během listopadu postupně vyklidili Tobrúk, Dernu a Benghází. Rommel se nezastavil ani v Adžedábíji, odkud již dvakrát Brity překvapil. Ustupoval dále do nitra Libye, vyklidil Tripolis a v únoru 1943 zaujal pozici na Marethské linii v jižním Tunisku.

Operace Torch

Mezitím 8. listopadu 1942 provedli spojenci svou první společnou obojživelnou operaci. Anglo-americká vojska se vylodila pod velením generála Eisenhowera v severozápadní Africe (operace Torch). Za cíle výsadku byly vybrány přístavy Casablanca, Oran a Alžír. Spojenci se chtěli zmocnit Maroka, Alžírska a Tuniska dříve, než zde vybudují Němci předmostí a než sem stihne dojít Rommel.

Spojencům se podařilo poměrně rychle zlomit odpor vichistických Francouzů. Nejprudší boje musely svádět většinou britské jednotky. Zejména francouzští námořníci kladli tuhý odpor, neboť nikdy neodpustili Britům masakr v Mers-el-Kebíru z 3. července 1940. (Tehdy, po pádu Francie, britské Královské loďstvo zničilo značnou část francouzské flotily z obavy, že by tyto lodě mohly padnout do rukou Němců.)

Situace německých a italských jednotek se zdála být neřešitelnou. Pokud by Eisenhowerovy jednotky pronikly do Tuniska a zmocnily se strategických bodů, zejména Bizerty a Tunisu, pak by byl Rommelův osud definitivně zpečetěn. Dostal by se mezi dva "mlýnské kameny", neboť by jej ze západu "drtily" Eisenhowerovy jednotky a z východu Montgomeryho osmá armáda. Bylo tedy životně důležité tuniské opěrné body udržet. Proto již 11. listopadu, ve stejné době, kdy začali Němci obsazovat Svobodnou Francii, přistály v Tunisku první německé jednotky. Spojenci promeškali vhodný okamžik (částečně kvůli nepřízni počasí) a dovolili Němcům upevnit své pozice v Tunisku. Několik útoků sice provedli, očekávaný úspěch se ovšem nedostavil. Boje, které měly, podle spojeneckého velení, trvat pouze týdny, se tak protáhly až do května 1943!

Boje v Tunisku

Situace v Tunisku se v prvních týdnech roku 1943 stabilizovala. Vojska Osy získala nové čerstvé posily. Němci tedy mohli pomýšlet na novou ofenzívu. Situace však nebyla příznivá pro samotného Rommela. Odhlédneme-li od jeho špatného zdravotního stavu, nejvíce jej trápila nová situace ohledně vrchního velení. Rommel už nebyl tím, kdo rozhoduje o osudu všech jednotek. Nově příchozím jednotkám i části Rommelových jednotek velel nyní nově příchozí generál von Arnim. Nejednotnost velení a neochota obou velitelů najít v nejdůležitějších otázkách společnou řeč, snižovala hned od počátku německé šance na úspěch.

14. února 1943 se vydaly jednotky na postup směrem k americkému protivníkovi. Právě nezkušené americké jednotky měly nést břemeno nové německé ofenzívy. Rommelovy tanky, mezi nimi i několik nových Tigerů, zaútočily na nepřipravené Američany. Během jediného dne Němci zničili více než sto padesát tanků a obrněných vozidel. Mimo to zajali 2 000 amerických vojáků. A situace se měla pro Američany ještě zhoršit. Nezkušení Eisenhowerovi vojáci se svým bojovým uměním zkušeným německým jednotkám rovnat nemohli. Bitva i v dalších dnech pokračovala podobným způsobem. Přes tyto nesporné německé úspěchy (jenom samotný americký II. sbor ztratil více než 4 000 mužů a 165 tanků či obrněných vozidel), se nakonec musela materiální převaha spojenců projevit. 22. února byla ofenzíva s konečnou platností zastavena.

Osud jednotek Osy v severní Africe byl zpečetěn. Rommel se měl vrátit do Evropy. Ještě před svým odjezdem podnikl polní maršál, nyní oficiálně jmenovaný velitelem "Skupiny armád Afrika", svou poslední africkou ofenzívu. Vedl ji proti svému úhlavnímu nepříteli - britské osmé armádě a jejímu velícímu generálu Montgomerymu.

6. března1943 zahájil útok. Byla to Rommelova snad nejzoufalejší bitva. Mohl ji sice velet, ale podle plánu, se kterým nesouhlasil. Vedl tak svá vojska do záhuby a velmi dobře to věděl. Montgomery, informovaný pomocí "Ultra" o německém plánu, připravil potřebná protiopatření. Již v první den bitvy, odehrávající se v okolí Medeníne, ztratil Rommel na padesát tanků. Tento neúspěch, nad kterým si již předem "myl ruce", jen podnítil jeho touhu Afriku opustit. 9. března se tak skutečně stalo. Po dlouhých dvou letech strávených téměř bez přestávky v Africe, se jistě neslavnější německý maršál, vrátil zpět do Evropy.

Boje pochopitelně pokračovaly i po Rommelově odjezdu. Od poloviny března útočil generál Montgomery proti Marethské linii. Němci neměli k dispozici potřebný počet mužů a materiálu k tomu, aby ji mohli úspěšně hájit. Přesto se o to generál von Arnim, nyní velící "Skupiny armád Afrika", ještě pokusil. Koncem března byl ale nucen vydat rozkaz k jejímu vyklizení. Německé a italské jednotky byly nyní pronásledovány a napadány spojeneckými vojsky téměř ze všech stran. V dubnu pokračovaly spojenecké ofenzívy s nezmenšenou razancí. Hitler Afrikakorps již dávno odepsal.

Kapitulace sil Osy

Boje se protáhly až do května. 13. května 1943 kapitulovala poslední z německých jednotek a britský generál Alexandr mohl Churchillovi poslat poslední hlášení: "Pane, je mou povinností hlásit, že tuniské tažení skončilo. Veškerý odpor nepřítele ustal. Jsme pány severoafrického pobřeží."

Jaká byla bilance ztrát? Do spojeneckých zajateckých táborů napochodovalo na 250 000 vojáků Osy. Z toho zhruba 130 000 Němců. Celkově ztratily síly Osy v Africe téměř milion mužů, 2 500 tanků a mnoho dalšího vojenského materiálu (počítáno od italského útoku na Egypt). Drtivou většinu tvořili zajatí. Podle úředních zpráv zahynulo nebo se pohřešovalo asi 20 000 německých vojáků a u Italů přibližně stejný počet. Ztráty jednotek Commonwealthu činily přes 35 000 mužů.

Válka v severní Africe, trvající na den přesně 32 měsíců, definitivně skončila.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.81 (552 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.