Václav Václavík - Vzpomínky na Mauthausen, část 3. „Linz III“

Autor: Pavel Holinka | Datum: 12. 5. 2007

 Poznámka redakce: Tábor Linz III postavili v květnu 1944 vězni z koncentračního tábora Linz I na ostrově, který vytváří řeka Traun a její rameno Mühlbach. Velitelem tábora byl až do května 1945 SS-Obersturmbannführer Karl Schöpperle.

Vězňové obou zmíněných táborů byli nasazováni především do lineckých hutí a do továren na tanky. Mezi největšízaměstnavatelepatřily firmy: Reichswerke Hermann Göring, Hochofenschlacke Linz, Eisenwerke Oberdonau, Deutsche Erd- und Steinwerke, Stahlbau a dále místní železnice a pošta. Během rozsáhlého náletu na linecký zbrojní průmysl, 25. července 1944, zahynulo asi 100 vězňů z Lince III. Tábor Linz I byl tímto bombardováním tak poškozen, že přeživší vězni byli 3. srpna 1944 přesunuti do Lince III. Životní podmínky, které již tak zde byly horší než v táboře Linz I (jeden z českých vězňů přirovnal rozdíl mezi oběma tábory jako rozdíl mezi chudobincem a hotelem Sacher), se zhoršily ještě víc, zejména proto, že počet vězňů zde rychle narostl na několikanásobek (přes 5600) a Linz III se tak stal nějvětším koncentračním táborem v okolí Lince. Podmínkám odpovídala také podstatně vyšší úmrtnost.

Od podzimu 1944 byli mnozí ze stráže SS vyměněni za staré a raněné vojáky Wehrmachtu, později taky příslušníky Volkssturmu, kteří se k vězňům chovali o něco lépe. Přece však se situace zhoršovala kvůli zásobování, které se několik týdnů před osvobozením zcela zhroutilo, počet nemocných a mrtvých razantně narostl. Jejich přesný počet není známý, celkový počet pro tábory Linz I, II a III se odhaduje na minimálně 800. Tábor byl osvobozen 5. května 1945 americkými jednotkami
.

Další podrobnosti viz např. stránky
památníku KT Mauthausen (německy).
Poloha obou táborů je vyznačena na stránkách
Geheimprojekte (německy).

V následujícím
textu vzpomínek Václava Václavíka byla upravena pouze interpunkce a gramatika, zejména u německých výrazů. Podle možností byla opravena i jména osob a míst. Čtenář by si měl také uvědomit, že vzpomínky na Mauthausen autor psal s odstupem desítky let, a že lidská paměť bývá nespolehlivá. Vzpomínky jsou navíc psány jako literární dílo, s cílem postihnout poměry a atmosféru koncentračního tábora v celé komplexnosti. Některé události, které autor rovněž popisuje jakoby z pohledu očitého svědka, se například odehrály ještě před tím, než byl převezen do Mauthausenu a mohl je tedy znát jen z doslechu nebo z literatury.
Za poskytnutí vzpomínek děkujeme Pavlu Holinkovi
a Rudolfu Šmídlovi.

XX. 

Zima konečně váhavě ustupovala jaru. Zima nelidské dřiny, hladovění a smrti, zima obsahující jediný laskavý den, když exploze demolovala část továrny v katakombách. Zima 1943-1944. „Termín! Termín!“ slovo psané krví, sprostých nadávek pálících v chřtánech esesáků, slabikované karabáčem úzkými, červenými čarami na přihrblých zádech otroků - slovo neúprosně bubnované do tisíců osazenstva koncentračního tábora, leitmotiv sborové písně krutě omílané v délce a šířce Zipfského údolí.

Byl nařízen nový termín k zahájení výroby nové zbraně na 1. červen. Ne však v plném rozsahu jak původně bylo plánováno. Do práce nastoupily jen dvě velká komanda vězňů na denní šichtu k urychlenému skládání nových součástek a materiálu z vagónů, který měl nahradit při výbuchu zničený. Do postraních tunelů už vězni přístup neměli. K montáži byli přivezeni esesáci, částeční invalidi. Když se v květnu jaro naivně vtančilo do Zipfského údolí a oteplilo se, vězňové pracovali už jen v osmihodinových šichtách a úmrti se snížila na minimum.

Jednoho slunečného dne přišlo nařízení, že všichni Häftlingové mají zůstat v lágru, což všichni s radostí uvítali. Esesáci, stráž a civilisté zaměstnaní ve výrobě se shromáždili na pivovarském prostranství a s napětím čekali. V tom se ozval ohlušující výbuch otřásající údolím a okolní stráně jej vraceli ozvěnou. Ze šachty vedoucí z podzemí na vrchol hory se chrlil příšernou šílenou prudkostí kouř rvoucí větve stromů a mrtví ptáci padali k zemi a celé údolí zavonělo ozonem. Od pivovarského nádvoří se ozvaly jásavé zvuky spokojenosti. Zkouška nové zbraně byla úspěšná, černá kuchyně v podzemí uvařila novou zbraň proti nepřátelům.

Z Mauthausenu přišlo nařízení odtransportovat Häftlingy z Redl-Zipfu. V říjnu minulého roku do tohoto tichého, zeleného údolí nás přišlo sto a dvacet strážců. Příroda byla pestře zbarvená, lidé ve vesnici se na nás přátelsky usmívali. Buldozery, míchačky, kabely a řev nákladních aut všechno změnily. Stráně, louky, les byly znásilněny, vzduch zasmraděn a šedý prach pokrýval, co kdysi bylo zelené údolí a čistá vesnička. Otroci z lágru teď opustí tuto zničenou krajinu nám neznámo kam. Snad do jiného pekla stavět továrny, lámat kámen, stavět mosty a silnice o hladu a pod krupobitím esesáckých holí a bejkovců. Bylo rozhodnuto, že část Häftlingů bude přesunuta na stráň u jezera Ebensee, kterou mateřský lágr Mauthausen vybral pro svou novou filiálku, kde Schweinvolk bude pracovat v lomu. Mne určil Lagerführer Schöpperle na transport do lágru v Linzi.

Druhé největší město Rakouska bylo pro Třetí Říši velmi důležité pro jeho obrovskou továrnu na výrobu tanků a jiné válečné mašinérie. Několik málo kilometrů za městem na nízce položeném pruhu země podél řeky Traun, která se o kus dál vlévá do Dunaje, byly řady továrních hal, za nimi kancelářské budovy, celý komplex pojmenovaný na počest Hermana Göringa. Komíny chrlily kouř k obloze a nákladní vlaky přivážely suroviny a odvážely hotové tanky a jiný válečný materiál na frontu. Tento nový koncentrační tábor se podobal stejně jako všechny mauthausenské filiálky, vpředu kuchyně, dílny, kde vězňové, ševci, krejčí a truhláři vyráběli věci pouze pro vyšší šarže esesáků a po obou stranách po osmi barácích pro vězně, vprostřed latrína a Appellplatz byl stranou na bývalé louce. Celý areál byl zadrátován ostnatým drátem s vysokým napětím a kolem věže s kulometnými hnízdy pro hlídače. Tak jako v Redl-Zipfu střechy baráků byly natřeny tmavozelenou barvou. Za plotem z jedné strany tekla řeka Traun a na druhé byl vodní náhon směrem k budovám zvaným Versorgungshaus, bývalé centrální skladiště a mlýn, zásobující město Linec. Hlavní z těchto budov byla upravena jako ubikace pro smečku SS stráže. Do lágru byl jediný přístup přes dřevěný most nad náhonem.

Rapportführer Killerman byl určen s transportem do Ebensee a v Linci se ujal této funkce Herbert Winkler, mne známý vrah z mauthausenské Strafkompanie, pocházející z Breslau a jako Arbeitsführer nastoupil Rakušák Franz Kofler z Grazu, od svých osmnácti let člen SS Standarten „Der Führer.“ Součet vražd těchto dvou bestií by dal astronomické číslo. Mrazilo mne být s těmito dvěma šelmami jako Lagerschreiber ve styku. Z hlavního lágru přicházely transporty vězňů a celkový počet v Linci dosáhl kolem devíti tisíc. Jako dříve, v pět hodin ráno Appell, nástup komand a kolony v pětistupech mašírovaly do hal Göring Werke vyrábět ocel a tanky. Bití otroků při práci ustalo, neboť jednotlivé skupiny byly přiděleny formanům civilistům. Esesáci hlídali kolem budov nebo v malých, homolovitých betonových bunkrech se střílnami, rozestavěných poblíž každé haly. Winkler, Kofler a jim podobní si však přišli na své v Baukommandu, které z kvádrů za jednou halou stavělo skladiště. Mimo třískání vězňů zjistili, že mezi nimi se také nachází několik židů. K ukrácení chvíle židům nařídili s kvádrů vystavět oltář a zpívat jejich nábožné písně. Ostatní vězni se museli podrobit Schwanzkontrole - prohlíželi si jejich pohlavní údy zda nejsou židy.

Problém s nedostatkem jídla a oblečení. Bylo zbytečné na to Lagerführera upozorňovat, jeho odpověď byla vždy stejná: „Německé obyvatelstvo také trpí nedostatkem.“

Umírající vězňové.
Kresba L.Haase z knihy Svědectví o Mauthausenu 1942 a Dachau 1945. Brno 1946.
Schreibstuba byla v baráku číslo 1. Hned pod mostem nad říčním náhonem. Místnost byla mnohem větší než v Redl-Zipfu, s dvěma okny a dveře z ní vedly do kanceláře Rapportführera. Vzhledem k poměrně vysokému počtu vězňů v lágru bylo mi dovoleno, mimo ruského majora Jankovkého, si do kanceláře vzít mladého poláka Eugena Zaleskiho, který před zatčením byl studentem práv ve Lvově a jako Lagerschreibra č. 2 rakouského politického vězně Karla Schachtnera. Do Revieru, marodky byl přibrán k doktoru Szlapkovi ruský doktor - chirurg Sergej a španělský medik Blaa. Dále vězni stejné národnosti byli umístěni společně v jednotlivých barácích, což v Redl-Zipfu nebylo možné. Někteří vězňové mne bezpochyby považovali za poctivého služebníka esesáků, aniž by si uvědomili moje riskantní postavení mezi pány a otroky, jimž jsem také byl a využíval každé příležitosti otupit i sabotovat příkazy vládců, což by kriminálník na mém místě nedělal.

Nejsurovější esesáci byli kluci něco přes dvacet let, zblbnutí nenávistí k vězňům v Hitlerjugend, respektující autoritu vyšších a i já jsem v jednání s nimi předstíral jistotu, sebevědomí a odvážnost ve své funkci a to je mátlo. Moje čistá uniforma se širokou černou páskou a bílými písmeny „L.SCHR.“ a neoholená lebka, to všechno vyjadřovalo jistou autoritu, jen Winkler mi dával najevo svoji nenávist, když jsem někdy zmařil prostřednictvím Lagerführera trýznit některé vězně, často opakoval, že už jsem žil příliš dlouho. On a dva jiní v jeho nízké hodnosti si přinesli do krejčovské dílny látku, aby jim vězňové tajně ušili civilní obleky. V dílně se jinak zhotovovaly esesácké uniformy pro důstojníky a připravovat si civil bylo znamením že Übermenschen už začali pochybovat o nezranitelnosti Třetí Říše. Podařilo se mi nenápadně, aby se o tom Lagerführer dozvěděl a látky v krejčovně našel. Viníky si nechal nastoupit, zuřil, vyhrožoval a žádal vysvětlení. Od té doby ponížení Scharführerové ve své krutosti polevili a na komandech zlhostejněli.

Arbeitsführer Kofler byl odvelen a na jeho místo nastoupil důstojník Wehrmachtu Sturm. Rakušák, invalida s ochrnutou rukou a kulhal, následky zranění na ruské frontě. Hned prvého dne, když si prohlížel lágr a zubožené vězně, na jeho tváři se zračilo překvapení a upřímná lítost. Sám s ním v jeho kanceláři, jako rovný s rovným, se mě vyptával na podrobnosti o lágru a jakým způsobem by se mohlo vězňům pomoci. Opatřit jídlo, což bylo to hlavní, bylo pro něho nemožné, když i civilní obyvatelstvo se muselo značně uskromnit. Slíbil, že promluví s inženýrem Fialou, také Rakušákem, který má na starost Häftlingseinsatz v Hermann Göring Werke, zda by případně on nemohl zařídit ponechat nejvíce zubožené v lágru, aby si odpočinuli.

O několik dní později mne Sturm vyvedl z lágru a nákladním vozem jsme jeli do Lince pro tři sta párů dřeváků, které nějakým způsobem opatřil. K mému nemalému překvapení mne zavezl do předměstí Lince Urfahr k domu, kde mne přivítala jeho žena a pohostila sklenicí mléka a chlebem s marmeládou. Hřejivé pocity být v normální domácnosti po létech s jinými v napěchovaném lágru, cítit se člověkem, alespoň na chvíli bez nebezpečí být zmlácen nebo ubit, porozumění a upřímná lítost těch dvou lidí nad strašnými poměry v lágru je těžce popsatelné. Byla to vyjížďka do jiného světa.

Rapportführer dodržel slib a přivedl inženýra Fialu z Hermann Göring Werke do lágrové kanceláře pod záminkou zjistit počet odborníků, řemeslníků mezi vězni. Fiala byl hubený, vyšší postavy s knírkem a přátelsky podal každému z nás ruku. K problému nedostatku jídla a uniforem nebylo v rámci působnosti pana Fialy zjednat nápravu. Souhlasil s řešením ponechat deset až patnáct procent nemocných nebo těch nejslabších v lágru a firmě účtovat za práci jako dříve za plný počet. Peníze za práci otroků bylo to hlavní, co zajímalo vrchní vedení koncentráku. Dva baráky byly určeny pro nemocné a umírající a zakrátko byly napěchovány s počtem kolem devět set. Dohledem byl vojenský saniťák Walhrab, Rakušan, který byl do komplotu také zasvěcen. Esesáci do Revieru nevkročili z obavy se nakazit nějakou nemocí a ze strachu si odtamtud odnést vši.

XXI. 

Červencové ráno slibovalo krásný letní den. Šiky vězňů na Appellplatze se formovaly v pět hodin ráno k nástupu do práce, vyrábět tanky pro Wehrmacht. Budou dřít a snažit se zůstat naživu, aby mohli překonat příští den a další. Sluneční paprsky s oslnivým leskem se odrážely na klidné hladině řeky Traun za lágrem z níž vystupovaly páry a plížily se kolem Herman Göring Werke. Vysoko, na modré obloze se objevil bzučící výzvědný letoun a z různých míst zazněla salva Flaku mířící na nepřítele, ale bezvýsledně. Tisíce párů očí otroků se upřely do výše a srdce pod kostlivcovitými žebry se rozbušily radostí a novou nadějí. Pak opět práce v továrních halách. Mašiny hlasitě hučely, ruce namáhavě zvedaly součásti tanků zatímco esesáci před vchody obcházeli, blůzy rozepnuté a proklínali horko a vězně současně.

Neomylná černá ručička na velkých hodinách v průčelí haly se blížila k dvanácté. V tom ampliony se rozeřvaly: „Achtung! Achtung! Feindliche Kampfverbändee richtung Oberdonau“, formace nepřátelských letadel směrem na Linz. Práce ustala a čekalo se na další oznámení, avšak z tlampačů vycházel jen hukot. Esesáci rychle zapínali blůzy, utahovaly opasky, spěchali k betonovým bunkrům v blízkosti hal, kde do úzkých otvorů umístili hlavně samopalů pro případ, kdyby se vězňové chtěli rozprchnout. Stroje se zastavily, formani a civilisté utíkali z hal se ukrýt do Hochbunkru, velikého masivního protileteckého úkrytu. Vězni v halách stáli bez hnutí, paralyzované lidské stádo obávající se zničení. Současně ze všech stran, z míst blízkých i vzdálených, chorus sirén oznamoval blížící se nebezpečí. Tisíce ustrašených otroků běželo jedním směrem k branám hal, k jejich jedinému bezpečí - do lágru.

„Halt!“ esesáci zamířili samopaly. „Zurück Schweinvolk!“ hlavně samopalů zíraly hrozivě z bunkrů jako oči satanů. Vyplašená zvěř Schweinvolku se rozprchla do rohů hal, nebo zalezla pod polohotové tanky. Baterie protileteckých děl umístěných v blízkosti továrny a mezi stromy na břehu řeky Traun byla narychlo zesílena mužstvem. Horké poledne viselo nad krajem se zvláštním do sebe ponořujícím tichem. Pak z dáli slabý bzukot jako blížící se obrovité hejno kobylek, hukot nabýval intenzity k zlověstnému rachocení velikých motorů. Formace bombardérů zářily jako oceloví ptáci, ukrajovaly svými vrtulemi vzduch a ztemněly slunce. Dlouhé hlavně baterií zamířily na vetřelce a spustily palbu – ohlušující štěkání štěňat na plnou oblohu orlů. Pak bomby, hromobití a výbuchy. Továrna Herman Göring se chvěla a stěny se řítily, hladina řeky se rozvlnila. Zdálo se že Horní Rakousko je vyrváno ze základů naší planety. Lidské plíce se bortily následkem vzduchoprázdna v blízkosti padajících bomb, těla vrhána do výše, pak zahrabána v sutinách. A nová vlna stovek bombardérů, znovu a znovu sykot padajících bomb, výbuchy, prach, kouř. Apokalypsa.

Celou hodinu nebo i déle pokračovalo bombardování, pak klid a ticho. Odněkud z dáli dlouhým nářkem siréna oznamovala odlet nepřítele. Část protileteckých baterií byla zničena, podařilo se jim však sestřelit čtyři letouny. Z bunkrů a z úkrytů pod troskami vylézali lidé a tyto chvějící se tvorové, mezi kterými se těžko poznalo, kdo je Häftlingem a kdo esesákem, ale při prvním pocitu bezpečí esesáci nabyli jejich pocitu nadlidí. „Všichni Häftlingové nastoupit. Los! Los!“ a nastalo počítání vězňů. Ti, kteří vyvázli bez zranění byli hnáni hledat svoje druhy v sutinách. Celkový počet, ať živí nebo mrtví, musel souhlasit. Clonami kouře a prachu se rýsovaly škody způsobené bombardováním. Území továrny se podobalo kráterům měsíční krajiny, zborcené stěny, střechy některých hal, zbořené pece, rozbité stroje, poškozené tanky, hromady roztříštěného materiálu a mezi tím lidská torza, nohy, hlavy. Nahraditelné lidské trosky mezi drahocennou ocelí a jiným vzácným materiálem potřebným k výrobě zbraní pro Wehrmacht. Beztvará hrobka s lidskými a kovovými odpadky z něhož vycházel nářek raněných.

Zdraví vězňové museli mrtvé a zraněné spoluvězně i části těl odnést do lágru, Appellplatz byl pokryt obětmi. Vězeňští doktoři se snažili zachránit pokud možno nejvíce raněných, ale nebylo lékařských instrumentů ani medicíny, jen jódová tinktura a papírové obvazy. Zkoušelo se amputovat roztříštěné údy pilou na maso z kuchyně a bez narkózy, většinou bez úspěchu. Mrtví i části těl byli vhozeni do kráteru od bomby, posypáni vápnem a zahrabáni. Dopadení Američané, kterým se podařilo zachránit padákem z odstřeleného letadla, byli ihned posláni do Mauthausenu k popravě.

Druhý den vězňové posíleni novým transportem z hlavního lágru pochodovali do trosek továrny s úkolem zachránit co se dá.

„Achtung! Achtung!“ Sice v menším počtu, ale bombardéry s nákladem bomb přilétaly častěji, Američané z Itálie za dne a Angličané v noci. Země se chvěla, někdy i v noci, výbuchem časovaných bomb a kouř z hořících trosek se táhnul krajem. Do lágru spadla pouze jediná bomba na okraj baráku číslo čtrnáct a šest vězňů přišlo o život. Zřejmě o vězeňském táboře spojenečtí stratégové věděli, neboť většina protileteckých baterií umístěných blízko lágru byla rozmetána. Z vězňů bylo vytvořeny skupiny po pěti na tak zvané Bombenkommando, které pod vedením civilního pyrotechnika mělo za úkol odjišťovat časované bomby na továrním území. Tato nebezpečná práce si vyžádala dalších obětí. V některých částech továrny se stále pracovalo, ale jen v omezeném měřítku.

Vodní potrubí vedoucí do lágru bylo totálně zničeno a vězňům přibyly další nové strasti. Žízeň a vši. Špinavá, zavšivená těla nebylo dovoleno umýt ve vodním náhonu za dráty lágru a navíc, žhavé srpnové slunce vyprahlo žíznivá hrdla k zoufání, jen do kuchyně byla přivážena voda, Häftlingové na nacistickém smetišti vrávorali pod nesnesitelným horkem, nenáviděli služebnictví výroby zbraní pro své nepřátele, hrozili se padajících bomb Spojenců, kteří reprezentovali jedinou naději vítězství nad tyrany a nevědomky obětovali nesčíslné množství nevinných na oltář jejich ofenzívy.

XXII. 

Kradení na pracovištích se stalo ventilem nenávisti k Němcům. Kradlo se při každé příležitosti, při vyklizování úředních místností a hlavně ve vagónech se zbožím z východu se vězňům naskýtaly mnohé příležitosti. Ustupující německá armáda a civilní administrativní personál z východních oblastí posílaly naplněné vagóny zabaveného nebo ukradeného nábytku, obrazy, starožitnosti, látky, kožichy a jiné cenné věci do bezpečí v Německu. Při bombardování nádraží v Linci mnoho vagónů bylo zničeno a zboží rozseto po celém areálu kolem. Pod špinavými blůzami, v kalhotách a v prázdných kotlích od polévky přinášela odklizovací komanda do lágru cennosti ze světa za dráty. Ve večerním šeru, po Appellu, vězňové se scházeli mezi barákem dvanáct a třináct, kam nebylo vidět ze strážní budky, a tam si vyměňovali vpašované věci. Kožený opasek za foukací harmoniku, starožitné hodiny za košili, misku polévky za svetr, knihu za cigarety a podobně – velkolepý orientální bazar.

Německý politický vězeň Roeder mi obstaral velmi cenný předmět, ukradl v některé kanceláři telefonní sluchátko a části rádia. Existence těchto věcí zůstávala tajemstvím mým a českého spoluvězně Procházky, bývalého opraváře rozhlasové stanice v Praze. Jeho zručností se mu podařilo sestavit trochu fungující přijímač a zvuk byl převeden do telefonního sluchátka. Občas bylo možno zachytit krátké vysílání tajné vysílačky někde v Rakousku. Rádio jsem ukryl pod vězeňskými cáry uniforem v umývárně, která rozbitím vodovodu už nesloužila svému účelu. Když večer esesáci opustili lágr, sám v umývárně jsem se snažil manipulováním páčky zachytit vysílání tajné stanice. Slyšet zprávy z venku bylo neodolatelné, i když jsem si uvědomoval, že prozrazení by znamenalo smrt.

Poslední letní dny se roztály v potu vězňů, nastal měsíc září, říjen a v mysli mauthausenských otroků bylo jen jediné toužebné přání, aby válka skončila než nastanou mrazy. Jídla bylo stále méně, špinavé, zavšivené vězeňské pruhované hadry se rozpadávaly a těžce nemocných narůstalo. V tichu bývalé umývárny jsem se snažil a přál zachytit slova ...válka je u konce..., ale byly to jen halucinace, ale přece, rádio šeptalo: „Němci ustupují na všech frontách.“ Skřípot otevírajících se dveří mne vyděsil a v nich se objevil Scharführer Fink. Než se jeho oči v polotmě mohly zaměřit na mě, upustil jsem sluchátko na zem a malý přijímač rychle nohou zakryl starými hadry. Díval se zblízka na mne a já blábolal, zda tu některý vězeň neukryl nějaké kradené věci, on začal hůlkou nadzdvihovat hadry, naštěstí z opačné strany. Ještě téže noci jsem rádio odnesl pod blůzou do Schreibstuby, kde s pomocí Jankovského jsme v podlaze pod pracovním stolem vytrhli prkno a pod ním aparát ukryli. Také ku dveřím kanceláře Rapportführera, sousedícím se Schreibstubou, mi udělal Procházka klíč. V této kanceláři byly uskladněny velké dřevěné bedny s cigaretami, které každou sobotu byly rozdělovány stráži komand. Cigarety, machorky jsme občas kradli. Zatímco Jankovski nebo Čech Sova hlídal přede dveřmi baráku, vyndával jsem z načaté bedny kartony, musela se ukrást celá spodní vrstva pro případ, že by si Rapportführer pamatoval sestavení kartonů z vrstvy nejvyšší.

Poslední říjnový týden nastaly studené deště. Rozvodněná řeka Traun vyšplhala ze břehů do tábora, obklíčila baráky které byly na kůlech a zaplavila Appellplatz. Baráky sice spojoval dřevěný chodník, ale sčítání vězňů a nástup pracovních čet se konal na Appellplatzu. Dřeváky v rukou aby lepenka vodu nenasákla, ve vodě sahající až po kolena, třesoucí se vězňové zimou museli tento úděl nejméně půl hodiny dvakrát denně snášet. Započaly útěky jednotlivců z pracovních komand. Smečka esesáků byla vyslána na hon, většina utečenců byla chycena, zmlácena a poslána do Mauthausenu na smrt. Pro výstrahu osazenstva lágru v Linci nechal pan Lagerführer vystavět šibenici a některé utečence nechal pověsit, a tomuto ceremoniálu museli přihlížet všichni, do řady nastoupení vězni. Těla pak visela na šibenici dva až tři dny. Při jednostranné stravě, polévce z tuřínů, průjem byla běžná věc. Když rozespalý vězeň musel přes úzké, položené prkno do latríny, stal se zajatcem obludného snu. Větrná podzimní noc, nalevo i napravo kalná voda, bledé světlo reflektorů ze strážních budek poletovalo nad baráky, nad jezerem ozařuje ztuhlá těla na šibenici, kterými vítr pohupuje. Po kalné vodě plují mrtvoly těch, kteří v posledních dvou dnech zemřeli v revíru. Byli uskladněni u paty stožáru vysokého napětí, voda si je našla a veze je na noční procházku lágrem.

Konečně, voda řeku Traun se vrátila do svého koryta, sníh pokryl Horní Rakousko a siluety rozbitých továrních hal se rýsovaly proti hvězdné obloze.

„Tichá noc, svatá noc...“ 24. prosinec 1944. Vánoce v době války mi připadaly neslučitelné s tím, co představovaly. Lidé houfně umírali na frontách, ve věznicích a koncentračních táborech. Vánoce ani tiché nebo svaté, ani pokoj na zemi. Pokojné však byly v Linci, kde pan Lagerführer dovolil vězňům ukončit odklizovací práce v továrně už ve čtyři hodiny odpoledne. Nebylo bombardování, vytí sirén, jen sváteční vyzvánění v dáli na kostelích v Linci. Vedle šibenice byl postaven osvětlený smrk a každý vězeň obdržel jeden citron z rozmetaného nákladního vozu z nádraží u města. Do každého baráku byla přidělena porce uhlí ze skladiště u kuchyně. Poté, co Häftlingové si umyli ruce a tváře ve sněhu a vybrali část vší z mundůrů, obklopili kamna a ve vzpomínkách se vraceli k domovu, ku svým blízkým, začali vyprávět o Vánocích prožitých v minulosti, a co budou dělat až nastane žádoucí osvobození. Alespoň na chvíli snili být zase lidmi a další utrpení zítřků bylo zapomenuto. Také Kaseberg byl naměkko a rozpovídal se o jeho velkých eskapádách, jeho šťastných létech na svobodě, kterých však nebylo mnoho. Podelším odmlčení se ke mně otočil a skoro šeptem pravil: „Tohle jsou už moje poslední Vánoce, něco mi říká že se z toho nedostanu a nikdo mě postrádat nebude. Vzpomeň si někdy na mě a vyprávěj přátelům o Kasebergovi, že byl vlastně z gruntu dobrý člověk...“ a odvrátil hlavu. Odmítl jsem jeho tušení žertem.

Když zhasla světla a Häftlingové se namačkali na svoje palandy, vrátil jsem se do Schreibstuby, obloha byla poseta hvězdami jakoby na dobré znamení. Byl jsem sám v Schreibstubě kterou okny osvětlovalo světlo visící nad ostnatým drátem. V strážních věžích kolem lágru zahaleni v pláštích se krčili za kulomety hlídači, ostatní esesácká posádka slavila Štědrý večer v Versorgungshausu. Odtáhl jsem prkno z podlahy pod stolem a z úkrytu vytáhl rádio. Skrčený na podlaze jsem jednou rukou přidržoval k uchu telefonní sluchátko a druhou manipuloval krystal. Dlouho nic a najednou zvuk: „Schwarz-rot-weiss, der freie Sender.“ Hlas oznamoval ústup německých armád na východě i západě a postup spojeneckých vojsk k německým hranicím. Hitler nařídil novou ofenzívu na západě pod velením generála von Rundstedta. Tak to je ono, pomyslel jsem si. Ve slepé důvěře ve vítězství se Hitler ještě nevzdává, má disciplinovanou armádu, velitele fanatiky a povedou boj na vlastní půdě. Tato zpráva mne nepotěšila, utrpení vězněných se bude prodlužovat. Je tak snadné být optimistou, když člověk nemá nic jiného, lze jen doufat že nová ofenzíva bude odražena a bude konec té dlouhé, dlouhé noci a zářící hvězda těchto Vánoc bude zvěstovat návrat světla na naší zemi.

XXIII. 

Následujícího dne a každého večera já a můj Hilfsarbeiter, pomocník Eugene Zaleski, student ze Lvova, jsme předstírali po zhasnutí světel v barácích pracovat na účetnictví v kanceláři. Po kontrole lágru esesáky jsem lezl pod stůl vyladit rádio, zatímco Zaleski se oknem díval k bráně abychom nebyli překvapeni, což by znamenalo smrt, ale zvědavost byla příliš veliká. V sluchátku praskalo a v tom napětí jsem měl pocity, že i tento zvuk musí být slyšet až ke strážnému u brány. Nic, žádné vysílání. Vrátil jsem aparát do úkrytu a rozhodli jsme se zkusit to ještě jednou, později. Mráz praskal v dřevěných stěnách a trámech jako ledové strašidlo a neviditelný umělec leptal fantastické listí na oknech. Znovu jsem vlezl pod stůl a hledal vysílací stanici, pak krátce hudba a nato hlas. Napjat s tlumeným dechem jsem naslouchal a obával se, že to co slyším nemůže být ani pravda. Rundstedtova ofenzíva byla odražena. Po ukrytí rádia jsme oba pospíchali do baráku, kde jsme spali, pošeptali probuzenému spoluvězni tito radostnou zprávu, a za hodinu nebo dvě celé osazenstvo lágru Linz bylo informováno. Všude zvučely hlasy, debatovalo se, únava a hlad teď nic neznamenal. Klacků a bejkovců se už nebojíme, vaše nadávky už nám nevadí, budeme vám vzdorovat a bojovat o každou hodinu, jste v koncích.

Ráno. Esesáci se vpotáceli do lágru, pobledlí, otráveni špatnou zprávou, jejich naděje, poslední naděje, tolik prohlašovaná slibná ofenzíva se nevydařila. Jejich brutalita nabyla povrchové masky. „Los! Los! Schweinvolk!“ krutá maškaráda tančící na porážce. Vodnaté oči prozrazovaly moře úzkostí, klení znělo nejistě a Häftlingové se jen usmívali. Tváře otroků jako galerie tisíce zrcadel odráželi cynické výrazy, sardonické úsměvy a oči plné nenávisti. Skřípající hrdla vyrážela povely, ale vězni je neslyšeli. Rány klacků a gumových hadic se nesly na Untermenschen ze všech stran, ale oni bolest necítili. Otrokáři strnuli překvapením. Ví snad o tom ten Schweinvolk? Jak je to možné, do lágru mimo hlídky nikdo nevkročil? Snad ne rádio mezi vězni?

Nakonec komanda vypochodovala do práce jako obyčejně, ale Lagerführer Schöpperle svolal všechny své podřízené k poradě o náhlém provokačním chování Häftlingů. Bylo rozhodnuto důkladně prohledat celý lágr. S tím jsem ovšem nepočítal. Pod vedením důstojníků se do tábora nahrnuly desítky strážných v rukavicích. Každá postel, každý slamník, trámy v barákách, pod dřevěným chodníkem, ba i latrína a lůžka pod nemocnými v Revieru byla prohledána, všechno bezvýsledně, žádné rádio nalezeno nebylo. A Schreistuba zůstala ušetřena, čímž se mi nemálo ulevilo. Dychtil jsem sice po dalších zprávách, ale pro jistotu zůstalo rádio pod prknem několik dní ukryto.

Březen 1945. Bylo po deváté večer, když osazenstvo tábora spalo a sám v Schreibstubě jsem připravoval hlášení pro hlavní lágr, když dva Scharführeři vstoupili do místnosti po návratu z kontroly baráků. Jejich návštěva mě poněkud překvapila, má první myšlenka byla, zda nebyli posláni mě překvapit při poslouchání rádia. Jeden z nich byl Blockführer Fink, asi tak třicetiletý a s ním mladý, hubený kluk kolem osmnácti let, patrně nově přidělený z Hitlerjugend. Fink chodil chvíli po místnosti a mnul si ruce, jako by si je chtěl zahřát, pak mi nabídl cigaretu a usedl proti mně na židli.

„Chceme s tebou mluvit Schreibře v přátelství. Jsi starý mazák, znáš jak to tu chodí a jistě víš co si Häftlingové o mně myslí. Sám víš, že jsem byl vždycky dobrý k Häftlingům a ani na komandu jsem se žádného nedotknul, nanejvýš řval, ale to jsem musel, a tím méně tady Rolf, který je můj krajan. Jsme jen vojáci a ti musí své nadřízené poslouchat.“ Neodpovídal jsem a přemýšlel, co ode mne asi chce. Můj pohled se upřel na insignie na jeho blůze, miniaturní hnáty a lebka, symbol smrti.

„Goebbels říká, že nakonec přece jen zvítězíme,“ dokouřil cigaretu odhodil na zem a zašlápl „ale my už máme pochybnosti, abych ti pravdu řekl, my už ani Goebbelsovi, ani jiným pohlavárům nevěříme.“ Jeho oči prozrazovaly zmatek a strach. Rozuměl jsem, to nebyla rutinní kontrola. Jejich slepá důvěra a víra ve Führera byla otřesena a poněvadž Blockführer mě znal už dva roky, přišel vyjednávat.

„Co vlastně ode mě chcete?“ ptal jsem se otevřeně. Fink chvíli přemýšlel a váhavě odpověděl: „Pověz nám, co myslíš, co by s námi Häftlingové udělali, kdyby došlo k jejich osvobození?“

To byl začátek. Vyslechl jsem, ale nic nemohl slibovat, jen rozptylovat jejich obavy. A brzo nato začali chodit, nebyl týden, aby nás ve Schreibstubě nenavštívil k přátelské rozmluvě některý z řadových strážců a nakonec se dostavil i mauthausenský vrah Herbert Winkler k debatě, jeho zpupnost ho však neopouštěla. Ruský major Jankovski se tajně scházel občas s jedním SS důstojníkem v strážní budce u vrat. Oberscharführer Schenk si pro mě přišel do lágru a odvedl do skladiště potravin v Versorgunshausu. Schenka jsem znal už v Mauthausenu jako bestiálního Kommandoführera, pak jako šéfa jak vězeňské, tak SS kuchyně v Redl-Zipfu. Byl jsem jím mnohokráte fackován a přetáhnut holí a být s ním sám neznamenalo nic dobrého. Usedl na jeden pytel mouky a naznačil, abych se posadil proti němu. Šel hned k věci a bez předstírání přátelského tónu prezentoval jeho propozici s otevřeností byznysmena.

„Musíš být pěkně vychcanej chlápek, když si v lágru tak dlouho vydržel. Mohu něco udělat pro tebe a ty zařídíš něco pro mě. Německá armáda je v prdeli s dechem, ačkoliv než se všechno zhroutí, může to ještě nějaký čas trvat.“ Vstal, odešel do vedlejší místnosti a přinesl poloplnou láhev koňaku, nabídnul, abych se napil a sám si pak také nahnul. „Jakou by to mělo pro tebe hodnotu, kdybych ti dával informace přicházející shora, co se zamýšlí s Häftlingama, a hlavně, kdybych ti garantoval tvojí osobní bezpečnost ať se stane cokoliv?“

V hlavě mi vířilo, ano potřebovali bychom vědět, zdali nás propustí, nebo pošlou na transport někam dále dovnitř Německa. Pak je tu možnost likvidace těch, kteří hodně vědí o ukrutnostech v lágru, i pražské Gestapo si na mě může ještě vzpomenout a zjišťovat, zda jsem skutečně „pomalu chcípnul“ na mauthausenských schodech.
„Co to ode mě žádáte?“
„Je to zcela jednoduché. Přiblíží-li se Američané nebo Rusové, tajně se spolu vytratíme a ty mně vezmeš sebou ve vězeňské uniformě do Böhmen, kde mě nikdo nezná a je tam spoustu sudetských Němců, nebudu nápadný a až se všechno uklidní, vrátím se domů. Tady mi napiš svoji adresu, kde po návratu domů budeš, aby moje žena věděla kde jsem.“ Nebylo východiska, měl mě v hrsti. Odmítnout by znamenalo podepsat si ortel smrti, když o jeho úmyslech vím.
„Udělám, co bude v mé moci, když budete dodržovat úmluvu.“ Potřásli jsme si rukama, dal mi bochník chleba a odvedl do lágru.

XXIV. 

Karl Kaseberg začal příliš riskovat. Celá událost mi byla popsána několika spoluvězni. Kaseberg mne požádal o přidělení na odklizovací komando na nádraží v Linci. Jako Blockältester baráku číslo čtyři na práci chodit nemusel, ale na nádraží bylo možno krást a to starého kriminálníka přitahovalo. Vagóny napěchované z východu byly často bombardovány a obsah rozmetán po kolejích, také jedna cisterna byla zasažena. Alkohol, rozneslo se mezi pracujícími vězni, kteří se k cisterně vrhli a dlaněmi nabírali líh. Zkušený Kaseberg tekutinu ochutnal, vyprskl a zařval: „Vy idioti, to je dřevitý alkohol, po něm pochcípáte!“ a odehnal vězně, vhodil na rozlitou tekutinu hořící zápalku a v okamžiku bylo všechno v plamenech. Stráže všechno viděly a hned informovaly o příhodě Legerführera a ten ho nechal spoutaného prozatím zavřít do kůlny sloužící jako dočasné vězení. Při prohlídce jeho postele pod slamníkem našli ukradené košile a dva štočky látky. Kaseberg však neztratil jeho vynalézavost a obratnost kriminálníka a dokázal, co se zdálo být tak nemožné, vyprostil se z pout, vyrazil prkno kůlny a utekl... Byl však zajatcem lágru z něhož se dostat nebylo možné. A tak tohoto dubnového večera 1945 všichni vězňové museli stát ve formacích na Appellplatzu, zatímco SS posádka začala hon po Kasebergovi, prohledávala každý barák, pod nimi a každý kout. Když jeden ze smečky vstoupil do umývárny byl tupým předmětem uhozen do hlavy. Jeho výkřik přivolal další a ze všech stran obsadili umývárnu a vyzývali Kaseberga aby se vzdal. S pružností mladého lva Kaseberg vyrazil z pasti, ale salva olova pronikla do jeho těla. Nejbrutálnější policie světa skončila kariéru nekorunovaného krále hamburského podsvětí. Těžce se mi smiřovalo se skutečností, že Kaseberg je mrtev, bylo v něm tolik života, zdál se být nesmrtelným a teď ten velký, silný, hezký, chytrý, krutý i citlivý Kase ležel mrtev na hromadě s jinými za Revierem. Nevím, nevím zda bych býval bez jeho ochrany mohl tak dlouho čelit německým kriminálníkům, kteří se nesmířili uznat politického Ausländera v Schreibstubě. Narychlo utrženou hrst trávy místo květinového daru... sbohem Kase. Zamrazilo mne při vzpomínce na jeho předtuchu o Štědrém večeru. Vězňové kteří na nádraží pili dřevěný líh oslepli a umírali.

Později večer tajná vysílačka někde na území Rakouska už vysílala zprávy častěji. Telefonní sluchátko šeptalo potěšitelné zprávy do mého ucha – Američané na území Německa, Rusové v Maďarsku, tisíciletý Reich bojuje v poslední agónii.

Z Mauthausenu přišel rozkaz všechny německé vězně, kriminálníky, i dobrovolníky jiných národností začlenit do služeb na obranu země. Mimo kriminálníků se přihlásilo kolem šedesáti Poláků. Byli oblečeni do hnědých uniforem jaké používala Rommelova armáda v Africe. Jejich první úkol byl hlídat nádraží v Linci a skladiště v blízkosti továrny. Víc jak polovina Poláků však v prvních dnech dezertovala, rovněž pět nebo šest kriminálníků a Lagerführer zuřil. Mne přepadaly obavy, zda některý z ozbrojených bývalých německých kápů nevyužije svoji novou pozici mě konečně zlikvidovat, o což se dlouho snažili a na noc jsem se opět tak, jako v Redl-Zipfu ukryl mezi spoluvězně v některém baráku jimi přecpaném.

Příjezd amerických tanků do Mauthausenu.
Foto: Mauthausen. K historii odboje vězňů v koncentračním táboře Mauthausen. Praha 1959.

XXV. 

Oberscharführer Schenk pro mne poslal, abych se dostavil do vězeňské kuchyně, kde mne pak odvedl do malého sousedícího skladiště. Posadil se na prázdnou bednu a naznačil, abych se posadil naproti němu. Zdál se být nervózní, kouřil jednu cigaretu za druhou, dlouho přemýšlel, váhal, pak vstal, otevřel dveře do kuchyně jestli je vzduch čistý a konečně pronesl: „Nejsi vůbec zvědav, proč jsem pro tebe poslal? Vy Häftlingové začínáte být příliš drzí, když víte, že prohráváme. My dva jsme se ale domluvili na plánu, víš o mně už hodně a zradíš-li mne, zabiju tě, to si pamatuj. Jsme teď závislí jeden na druhém a z toho není východiska.“ Přikývl jsem.
„Tak dobře, od Ziereise přišel rozkaz vydaný šéfem všech koncentračních táborů a také Gauleiterem Eigrubrem, Gauleiterem Horního Rakouska. Nařizují, abychom v případě přiblížení se nepřítele k hranicím Rakouska všechny vězně koncentračního tábora jakýmkoli způsobem zlikvidovali. Jako důvod se uvádí nebezpečí plundrování a msty na civilním obyvatelstvu od osvobozených Häftlingů. Co vy na to?“ byl jsem touto zprávou ohromen, neschopen slova.
„Tebe se to netýká, my dva se včas vypaříme do Böhmen.“
„Mohl by jste mi říci jakým způsobem se to má stát tady.“
„To ještě nevím, způsob vykonání rozkazu závisí na Lagerführerovi Schöpperlem.“
„A vy si opravdu myslíte, že by Schöpperle rozkaz splnil?“
„Jako SS důstojník uposlechne rozkazu vyšších do posledního dechu, i na šibenici bude volat Heil Hitler. Zaslechl, že v úvahu připadají Hochbunkry na území fabriky, protiletecké kryty používané za náletů civilními zaměstnanci továrny. No a stačí tam nahnat Häftlingy uzavřít vchody a ucpat ventilace, zcela jednoduché.“

Mráz mi pobíhal po těle při představě nechat udusit tisíce lidí v protileteckých krytech, když osvobození koncentráku je tak blízké, a to jen z obavy, aby Hitlerovo milované město bylo ušetřeno loupení vyhladovělých vězňů. Schenk vstal, odhodil cigaretu. „Zachráním život tvůj a ty na oplátku život můj a nikomu ani slovo.“

Lagerführer Schöpperle se potácel opilý každý den. Bílé rukavičky zmizely, jeho vždy čistá, vyžehlená uniforma poskvrněná od vína a jídla, boty zablácené a i čapka se mu kymácela na hlavě. Zakázal dodávání potravin do dvou baráků Revieru nemocným, byl to důkaz o pravdivosti Schenkovo zprávy. Nemocní a umírající by nebyli schopni pochodovat do krytů, tudíž měli zemřít hladem. Zásluhou Rapportführera Sturma i Schenka, několik kotlů supy-polévky se přece jen do Revieru každý den vpašovalo. Počet mrtvol však na hromadě za Revierem vzrůstal.

Celý den i dlouho do noci jsem zvažoval alternativy jak zabránit masakru, rozhodne-li se k tomu alkoholem zmlžený mozek Lagerführera. Jevila se mi jediná možnost: vzbouřit se, ale to by si vyžádalo mnoho obětí na životech. Schenk mi starosti nedělal. Přistoupil jsem na jeho plán se mnou jíti do Čech, neboť jsem jinou možnost neměl, odmítnutí by znamenal můj konec a kdyby došlo k situaci, že bych byl přinucen odejít s ním z lágru, našla by se příležitost po kapitulaci Německa ho předat spravedlnosti a v nejhorším případě bych neváhal mnohonásobného vraha bez výčitek svědomí i zabít, než on by dostal mne. Mazaný Schenk jistě kalkuloval, že až zdomácní mezi sudetskými Němci, bude se snažit mne, jako hlavního svědka jeho zločinů, zlikvidovat.

Svolal jsem do baráku číslo 7 všech šestnáct Blockschreiberů, kterým jsem plně důvěřoval, a svěřil se jim o hrozícím nebezpečí likvidace vězňů. Zpráva je zděsila, ale bylo nutno na tuto eventualitu býti připraven. Shodli jsme se, že jediná možnost záchrany bude vzbouřit se mimo lágr, vrhnout se na ozbrojený doprovod a snažit se zmocnit jejich zbraní. Většina esesáků byla v posledních týdnech nahrazena Volkssturmem. Šedesátníci z okolních vesnic v poslední chvíli nasazení jako strážci by jistě odpor nekladli, ale podle našeho odhadu tu bylo ještě kolem dvou set zarytých, krutých esesáků, kteří budou poslušní až do poslední chvíle rozkazům shora. Od dvou Blockführerů jsem získal dvě pistole a deset nábojů za slib, že jim nebude po osvobození ublíženo, které byly ukryty pod podlahou u rádia. Dojde-li k pochodu z lágru, jednu pistoli bude mít Karl Schachtner, Rakušák a druhou já, jeden se v koloně zařadí v předních řadách a druhý v zadních. Důležité bylo prozatím všechno uchovat v tajnosti před ostatními vězni, neboť jejich reakce mohla být různá, hlad a vyčerpání mnohé zbavily normálního myšlení. Vždyť jen před dvěma týdny řval jeden Polák z nastoupené řady na Lagerführera, že mu chce něco důležitého říci, a když před něho předstoupil, oznámil mu, že několik Häftlingů pod barákem kopají tunel pod hráz vodního náhonu, kudy by mohli uprchnout, a čtyři z nich hned označil. Byli okamžitě posláni do Mauthausenu na popravu. Polák očekával za vděk propuštění, ale byl odměněn jen extra miskou polévky a kusem chleba. Za dva dny poté byl nalezen utopený ve výkalech žumpy.

Koncem dubna jsme se dozvěděli, že zástupce komandanta Ziereise spáchal sebevraždu, škoda, Schutzhaftlagerführer Georg Bachmayer si za svoje činy zasluhoval „langsam frecken“ pomalu chcípnout, jak to určoval tisíce vězňům. Krátce na to se dopoledne přiřítil do Schreibstuby Lagerführer v doprovodu Rapportführera a řval: „Kde je ten ruský Schweinhund? Tak pěkně odpověz, dobře víš, kam zmizel, už dávno jsem měl podezření, že něco chystáte!“ Řval, až se okna třásla a židlí tloukl o zem, obličej rudý vztekem.

„Utekl, aby se dostal k ruským jednotkám a přivedl je sem a ty jsi o tom věděl...“ Stál jsem před ním v pozoru a ujišťoval, že o úmyslu majora Jankovského utéci z lágru jsem nevěděl, což byla pravda. Věděl jsem jen, že něco plánoval s jedním strážcem od Wehrmachtu který, jak jsem se později dozvěděl, zmizel s ním.

Lagerführer se otočil k Rapportführerovi a nařídil, aby mi byl okamžitě dán nový vězeňský mundůr, aby šedé a modré pruhy byly zdaleka vidět, a vyholen široký pás vlasů od čela až k týlu, který jsem předtím jako Lagerschreiber mít nemusel. „A od této chvíle žádného Lagerschreibera nepotřebuji“, pronesl a odešel. Byl jsem rád, že to tak skončilo, v nové vězeňské uniformě a nově vyholeným pásem na hlavě jsem zalezl do baráku číslo sedm.

3. květen 1945. Slunce ještě nevyšlo, ale obloha byla občas ozářena výbuchy vzdálených explozí. Vězni tuto noc nespali, většina se napěchovala do oken a dveří a s vnitřním napětím očekávali, že snad za několik hodin nebo za den přijde konečně tolik toužené osvobození. Tanky spojenců rachotily přes Hitlerovu „evropskou pevnost“, Americké přes pole a města Bavorska, Ruské přes maďarské roviny k císařskému městu Vídni. Bomby, šrapnely a exploze – píseň moderního boje a Němci ustupovali.

V lágru už nebylo sčítání Häftlingů každého rána a večer, ani Kommando formieren k nástupu do práce, před vchodem do lágru už nestály stovky ozbrojených strážců, aby otroky hlídali na pracovištích. Pro osazenstvo tábora však také nebyl žádný příděl jídla. Když se pak vyděšené slunce vyhouplo nad oblohu zavánějící střelným prachem a kouřem, od hlídky u brány se roznesla zpráva, že Hitler při obraně Berlína zemřel hrdinskou smrtí, vězňové jásali. Shromažďovali se v hloučcích podle národností a debatovali o všem možném, také o nařízení je likvidovat, což už jim bylo všem známé a sotva někdo v jeho uskutečnění věřil. Po celý den žádný esesák do lágru nevkročil, jen stráže na věžích se stále krčili za kulomety.

V noci na čtvrtý květen se hřmot kanonády přiblížil a šrapnely hvízdaly nad lágrem směrem na protější břeh Dunaje. Časně ráno se rozezvučely lágrové ampliony napájené elektrickým proudem z dynama u vodní turbíny v Versorgunghausu a chraptivý hlas nařizoval nástup všech vězňů na Appellplatz. Rozkaz byl po chvíli opakován. Tak přece – ztuhnul jsem. Nemohl jsem uvěřit, že v posledních křečích umírající Třetí Říše se ještě najdou fanatici, kteří uposlechnou rozkaz nadřízených, aniž by si uvědomili následky, které by je čekaly za tento čin. Všichni vězni zalezli do baráků, tu a tam byla slyšet nadávka, ale ani jeden na Appellplatz nenastoupil. Asi po dvou hodinách se do lágru nahrnuli stráže, aby klacky přinutili vězně k nástupu, byli však zadrženi u dveří baráků mávajícími kusy prken urvaných z pryčen a nenávistnými pohledy signalizujícími vraždění. Stráže se stáhli na Appellplatz, kde se o něčem dohadovali, pak opustili území koncentráku. Radovali jsme se prvním vítězstvím nad otrokáři a doufali jsme, že esesáci konečně uznali konec své nadvlády a budou se snažit, buď v Linci nebo někde v okolí, hledat úkryt ze strachu nést následky za jejich zločiny spáchané v posledních létech. Kulomety ve věžích však stále mířily na území lágru a zvuk dělostřelecké palby se zdál vzdálenější a hlad k zoufání. Tu a tam přeletělo nízko nad lágrem letadlo, zakroužilo a opět se vzdálilo.

Hodiny ubíhaly. Pozdě odpoledne zarachotily ampliony a hlas oznamoval: „Pozor! Pozor! Očekáváme, že lágr bude nepřítelem odstřelován a pro vaší bezpečnost budete převedeni do Hochbunkrů, a proto ihned nastupte do formací!“ naše naděje se nesplnily, umírající esesácká obluda v poslední agónii ještě zvedá hlavu, aby naposledy zaútočila, už nemá co ztratit. Další povel z amplionů nařizoval: „Lagerschreiber do Schreibstuby!“ Tomu jsem se chtěl také vyhnout, byl jsem té funkce zbaven před několika dny. Na bloku sedm jsme složili jakýsi štáb z reprezentantů různých národností s nimiž jsem narychlo konferoval, zda mám uposlechnout výzvy se dostavit do Schreibstuby. Bylo dohodnuto, se mnou půjdou ještě dva, německy mluvící a pokusíme se Lagerführera přesvědčit o zodpovědnosti, kterou na sebe bere při naší likvidaci, když válka je téměř u konce. Slabá naděje, ale zkusit se to musí.

Před Schreibstubou na hromadě doutnaly kartotéky vězňů a uvnitř byla místnost zahalena kouřem cigaret. Na židli u stolu seděl schlíple opilý Lagerführer, hlavu svěšenou nad rozepnutou blůzou, o dveře vedlejší kanceláře se opíral Rapportführer Sturm a dva Sturmführeři stáli u oken. Když nás tři Schöpperle spatřil zamžikal očima a začal blábolit:
„Tak co, vy musulmani, jak si to představujete, ještě jsme tu pánu my a vy budete plnit naše rozkazy!“

Než jsem se mohl ujmout slova můj společník, Jugoslávec Cirkovič, lámanou němčinou vzrušeně vychrlil, že rozkaz, který došel z Mauthausenu je nám znám a odvést nás do krytu pod záminkou naší bezpečnosti je podraz. Schöpperle vyskočil, celé tělo se mu třáslo vztekem. Překvapilo mě jak se rychle zmátožil z jeho strnulosti, že jsem kus poodstoupil.
„Vy kreténi, kdo Vám řekl takovou lež? Kdo vám to řekl, mluvte a to hned nebo vás oddělám!“ a z pouzdra se snažil vytahovat pistoli, ale Sturm mu v tom zabránil. Schöpperle zkoprněl, s údivem zíral chvíli na Sturma a pak se zhroutil na židli. Stál jsem překvapen touto scénou a můj pohled signalizoval vděčnost Sturmovi.

„Pane Lagerführer...“ prolomil jsem ticho v místnosti, jako by se nic nestalo, „možná, že Häftlingové vás uposlechnou a budou pochodovat z lágru s podmínkou, že i vy a někteří důstojníci s námi do Hochbunkrů půjdete a zůstanete dokud bude hrozit nebezpečí.“
„Co? Co?“ Schöpperle se na židli vzpřímil, rukávem si otřel sliny kolem úst a chvíli se rozhlížel. „Dobře, dokáži vám, že Häftlingy chceme ochránit a do bunkru s nimi půjdu.“
„V Revieru je kolem tisíce nemocných i umírajících vězňů neschopných chůze, co s nimi?“
„Ti mohou chcípnout, kde jsou, ti už bezpečný kryt nepotřebují“, byla jeho odpověď.
Po návratu do baráku jsme výsledek našeho jednání nechali rozšířit lágrem. Reakce však byla jednomyslná, do bunkrů nikdo nepůjde, také já jsem Schöpperlemu nevěřil, že by po létech krutovlády nad Häftlingy, které považoval za méně než zvířata, najednou měl obavy o jejich bezpečnost.

Pozdě odpoledne ampliony znovu nařizovaly nástup na Appellplatz, nikdo však neuposlechnul. Hlad, hrozný hlad nás trápil, žvýkal se dehtový papír ze střech, aby se alespoň trochu uklidnil žaludek volající po spáse. Zesilující střelba za ranního šera pátého května dávala novou naději, že konečně, konečně přijde osvobození.

Lagerführer Schöpperle se svého úmyslu nás zlikvidovat nevzdal. Časně ráno jsme s hrůzou spatřili stráže s kulomety a plamenomety obléhat lágr ze všech stran a to jsme ovšem neočekávali. Byli jsme v pasti. Co teď? Z amplionů zazněl povel nastoupit do formací. Nebylo alternativy, nebylo nic jiného v této situaci, co by nám pomohlo než nastoupit a mimo lágr uskutečnit náš původní plán se vzbouřit. Vedoucím různých národností se podařilo přesvědčit spoluvězně, že nemáme jiného východiska než nastoupit, v ohraničeném prostoru tábora nemáme možnost se vyhnout masakru, zbývá jen se o to pokusit při pochodu venku. Důležité bylo zpomalit nástup i pochod v naději, že nás americký výzvědný letoun spatří.

Formace v pětistupech nastoupila k pochodu směrem k území rozbitých hal továrny Hermann Göring. Slunce bylo zakryto mraky, z nichž se snášel jemný jarní déšť. Zařadil jsem se do posledních řad, z úst k ústům šla zpráva, že Schöpperle a jeho štáb zůstal v jejich ubikacích. Lagerführer lhal, nepřekvapilo mě to, ale byl jsem zděšen, když u zadního vchodu Versorgunshausu se objevil Schenk a volal na stráž uzavírající formace, aby k němu pustili toho vězně v nové uniformě čemuž, jako vyšší šarži, bylo vyhověno. Mazaný Schenk se svého plánu nevzdal a myšlenky mi zmateně probíhaly hlavou jak teď z toho ven. Hned za dveřmi skladiště zásob mi přátelsky podal ruku jako bychom byli kámoši od mládí. Místnost byla naplněna vším možným harampádím, mimo jiné pytli s moukou, bramborami, klecemi plnými láhví a regály naplněné konzervami. Schenk si sedl na stoličku bez opěradla a naznačil abych usednul na pytel s moukou.

„Tak nastala chvíle našeho osvobození, oba jsme Häftlingové a tykej mi“, přinesl láhev šampaňského. „A než vyrazíme musíme si připít na kamarádství a neměj obavy, nic se ti nemůže už stát. Hitler je mrtev, Komandant Ziereis se z Mauthausenu vytratil a Schöpperle má nasráno v kalhotách a čeká na zázrak v jeho kanceláři.“ Otevřel láhev, napřed dal napít mně a pak si nahnul sám.

Šel k oknům směřujícím do nádvoří budov, zamkl přední dveře, ze dveří na straně lágru se rozhlédl zda je vzduch čistý pak z úkrytu za pytli vytáhl vězeňskou uniformu a zařehtal se: „Tak jsem to dotáhl až na Häftlinga, a nečum tak zděšeně, všechno dobře dopadne.“ Co teď? Jak z toho ven, od počátku jsem v uskutečnění Schenkova plánu nevěřil, souhlasit jsem musel, byl by mne zabil. Můj pohled padl na prázdnou láhev na zemi. Z jedné přihrádky vytáhl celý salám, bochník chleba, kus margarinu, zabalil to do sáčku a počal si svlékat esesáckou uniformu ve které celá léta vraždil.

Bylo nutno rychle jednat, dostat ze z této pasti. Vytahovat pistoli z kalhot by bylo zdlouhavé, a když v okamžiku si Schenk ohnutý na stoličce začal s námahou stahovat polovysoké boty, uchopil jsem láhev od šampaňského a plnou silou zezadu uhodil Schenka do hlavy. Okamžitě se složil k zemi a krev se rozlévala po hlavě. Uháněl jsem ku dveřím, kudy jsem přišel a ukryl se pod mostem nad náhonem vedoucím k lágru. Když jsem zjistil, že strážní věže kolem lágru byly bez posádky, sehnut jsem se začal plazit v bahnité půdě podél břehu vodního náhonu směrem k americké palbě. Čas neúprosně ubíhal, kolony vězňů už musely být na půli cestě k bunkrům a žádný zvuk, který by naznačoval vzpouru. Přede mnou se objevily čtyři siluety na kost vyzáblých vězňů oblečeni jen ve vězeňských modrých a zablácených podvlékačkách a bosí. Byli to nemocní z Revieru, neschopní k pochodu do bunkrů. Po odchodu transportu a stráží z lágru zmobilizovali poslední zbytky sil, a pokusili se hledat záchranu ve směru střelby podél vodního náhonu tak jako já. Postup v mokré půdě byl pomalý, na vrchol břehu jsme se neodvážili, jen občas některý z nás se vyšplhal na okraj, zda neuvidíme tanky, jejichž střelba se nám zdála velmi blízká. Konečně, za polem a poblíž hospodářských budov se valily tři tankové obludy, označené bílou hvězdou. Američané... Američané... popsat pocity této chvíle je nemožné, jen to slovo se pohnutím dusilo v hrdlech, nemocní moji společníci se dali do pláče.

Tanky mířily k železničnímu mostu nedaleko před námi, odkud bylo slyšet výbuchy panzerfaustů a střelba z pušek, tanky odpovídaly těžkou palbou do stráně za mostem a po krátkém boji vše ztichlo a bílé hadry zavěšené na konci pušek se jeden za druhým objevovaly nad keři, za balvany a za železnou konstrukcí mostu. Z tanku zazněly povely a ze všech stran, před i za mostem se pomalu vztyčovalo několik stovek chlapců ve věku šestnáct nebo sedmnáct let v uniformách Hitlerjugend. Ustrašeně ohazovali zbraně a přibližovali se k tankům se zdviženými pažemi nad hlavou.

Pochodující kolony vězňů k bunkrům už nedošly. Rachot a střelba tanků u železničního mostu v blízkosti lágru daly signál, že už toho otroctví bylo dost, nastal zmatek, s výkřiky se snažili vězňové vrhnout na ozbrojený doprovod, ale bez jediného výstřelu esesáci prchali do všech stran, jen členové Volkssturmu odhazovali zbraně, odpor nekladli.

Osvobození! Konečně spadly otrocké řetězy z rukou, nohou a z myslí. Někteří jásali nebo se hystericky smáli, jiní padali na kolena a vzlykali. Už ne v poslušné formaci, ale v hloučkách se všichni vraceli do lágru.

Když tank, za kterým jsme se s mými čtyřmi společníky plahočili, dorazil do lágru, byl uvítán jásotem tisíců hrdel. Následoval ho džíp, obsazený čtyřmi Američany, ozbrojenými samopaly. Zastavili na Appellplatzu poblíž Revieru a zřejmě se jim naskytla hrůzná podívaná, kterou nečekali. Z Revieru lezli po čtyřech nazí kostlivci k jejich vozu a zvedali kostnaté paže o pomoc. Překvapení Američané se vztyčili a jeden z nich zvolal: „My God, is this possible?!“
Pak vysílačkou podávali někam zprávu. Lagerführer Schöpperle a jeho kohorti, co včas neutekli, se jim vzdali nastoupeni v řadě podle hodností na nádvoří jejich ubikací ve Verosrgunshausu, včetně Schenka s ovázanou hlavou.

První Američané odejeli a vězni netrpělivě čekali a přemítali co bude dál. Hlad je zbavoval posledních sil, ze skladiště ve kterém jsem se rozloučil se Schenkem, byli přineseny pytle s moukou, kterou hltali po hrstích, na všechny se však nedostalo. Až v odpoledních hodinách přijelo několik uzavřených vozů označených červeným křížem a odvšivovací stanice. Doprovázející lékařský personál byl vyzbrojen maskami.

Návrat vězňů z koncentračního tábora (písmena "KLM" na autě značí "Konzentrationslager Mauthausen").
Foto: Mauthausen. K historii odboje vězňů v koncentračním táboře Mauthausen. Praha 1959.
Byl krásný jarní den, slunce hřálo, střelba utichla a příjemný vánek si pohrával s novou zelení na stromech kolem cest, po kterých se ubíralo pěšky šestnáct Čechů v pruhovaných vězeňských uniformách směrem k severu, domů. Většina vysvobozených vězňů čekala v lágru na repatriaci jejíž uskutečnění se zdálo být týdny vzdálené v chaotické poválečné době, kdy žádná veřejná doprava nebyla v provozu.

Za námi zůstaly vězeňské baráky, strážní věže s ostnatými dráty koncentračního tábora, všechno tak nevinně vyhlížející v slunečním jasu a přece, na tomto ohraničeném území tak jako jemu podobných, nikdo nikdy nebude schopen vylíčit všechna utrpení, hlad a umírání statisíců lidí přivezených ze všech koutů Evropy. Nikde nebyla cena lidského života tak bezvýznamná jako na této půdě, kde karabáče, pistole, šibenice a plynové komory byly symbolem nacistického zákona. Kdo v přítomné době je schopen si představit takové období trumfu zločinů a může dnes někdo vůbec pochopit, jak dalece může nenávist vésti, když je adaptována jako program celého národa? Kdo byl vinen? Budou lidé některého národa někdy zase následovat jako ovce zvonec hlasu demagoga a jeho iluze o výjimečné rasové nadřazenosti určené k nadvládě světa?

Pro větší přehlednost byly vzpomínky Václava Václavíka rozděleny na tři části.
První část - koncentrační tábor Mauthausen.
Druhá část - pobočný koncentranční tábor "Schlier".



Doslov redakce: Bezprostředně po osvobození převyprávěla Václavíkovy zážitky z koncentračního tábora herečka a spisovatelka Jarmila Svatá v románu Milenci SS smrti (Praha 1945), který se, podle literárně-historické kritiky, pohybuje na rozhraní mezi dokumentární reportáží a beletristickým útvarem. Což ostatně platí i o zde uvedených Vzpomínkách.

Kniha i Vzpomínky mají velmi podobný styl a stejnou dějovou linii, nicméně, přestože je na některých místech text téměř identický, v mnoha detailech se liší.
Většina událostí je řazena stejně, v jejich popisu však občas vyskytují podstatné rozdíly. Některé epizody, které jsou v knize podrobně vylíčeny, jsou zde ve Vzpomínkách jen letmo zmíněny, nebo zcela chybějí, ale platí to i naopak.

Je otázkou, které z rozdílů jsou důsledkem proměn ve Václavíkově paměti, a které výsledkem umělecké licence autorky románu.

Do první kategorie zřejmě patří Václavíkovo vězeňské číslo (podle knihy měl č. 28907) a jména spoluvězňů - v knize jich je jménem uvedeno mnohem víc, než ve vzpomínkách. Je však těžké určit, proč například se ve Vzpomínkách, narozdíl od knihy, nevyskytuje pasáž o Václavíkově uplácení stráží SS, nebo často vyslovené naděje na osvobození, spojované se Stalinovým jménem.

Odlišnosti obou variant textu i okolnosti jejich vzniku by jistě stály za podrobnější literárně-historickou analýzu. Podle svědectví těch, kteří Václavíka znali, ho kniha, kterou napsala Svatá, rozzlobila, a proto se později v USA rozhodl napsat svůj příběh po svém.

Pro názornost je zde uvedena ukázka ze závěrečné kapitoly v knižní verzi, neboť na této pasáži jsou dobře patrné rozdíly ve výprávění:

(...) Po dohodě s ostatními šel jsem k Lagerführerovi Schöpperlemu a otevřeně mu řekl, že si každá národnost v táboře tajně zvolila tři zástupce a že žádáme, aby s nimi promluvil.
 Po tomto prohlášení se světácká vyzáblost pana Lagerführera nejdřív div nerozsypala vzteky při pomyšlení, že jsme se my! vězňové! SS-smrti! dovolili organisovat, potom se vzpamatoval a zcela v duchu tradice Lagerführer contra vězeň na mne vytáhl revolver.
 Rapportführer Sturm mu zabránil použít ho a domluvil mu, aby s námi vyjednával.
 Přivedl jsem určené zástupce a po krátkém vyjednávání jsme se dohodli, že sice nastoupíme k evakuaci tábora, ale pouze pod jednou podmínkou.
 On a jeho šest nejvyšších pacholků půjdou neozbrojeni středem vězňů, aby nemohli dávat ozbrojeným SS-hlídačům, pochodujícím s námi, rozkazy proti nám.
 Podmínka byla přijata.
 Brána tábora Linz III mezi Traunou a Dunajem se otevřela, klap!, klap! klap! kolony vězňů seřazené po stovkách se daly na cestu.
 Drobný květnový deštík jim kropil tváře, vyhlodané prsty hladu.
 Americké granáty jim svištivě zpívaly do pochodu.
 Klap klap klap, čvachtala dobře, ach, až příliš dobře známá melodie.
 Náhle se ke mně přiblížil jeden vězeň, Polák, který náhodou vyslechl rozmluvu Schöpperleho s jedním vysokým esesmanem. Vyrozuměl z ní, že Lagerführer Schöpperle nemíní opustit tábor, nýbrž se schová do t.zv. Hochbunkru. Až budou vězňové z tábora venku, měl esesák, se kterým mluvil, vydat potřebné rozkazy (to je granáty a plamenomety) a vězně nějak vypořádat.

Motto knihy

 Pochopil jsem, co to znamená.
 Život tisíců lidí byl v sázce.
 Nezbývalo, než za každou cenu se dostat k Američanům.
 Vlezl jsem si do SS-magazínu a schoval se za pytle s moukou a ovesnými vločkami. V rohu se několik vyšších SS loučilo s panstvím nad světem hromadami vypitých lahví šampaňského.
 Čas prchal, drobný květnový déšť bubnoval do oken, palba boje zpívala a hvízdala, SS-kreatury chlastaly a myšlenky utíkaly za pochodujícími kamarády, obklopenými smečkou mstivých, po zuby ozbrojených, na všechno připravených (ztratit už nebylo co) SS-šelem.
 Konečně, konečně se SS-pánové dostatečně ožrali, konečně, konečně bylo v táboře zdání klidu, konečně, konečně jsem se mohl odvážit ven.
 Vytratil jsem se z SS-skladiště a venku pod mostem našel schované ještě dva vězně. A teď jsme se my tři plížili podél řeky směrem palby.
 Drobný déšť zesílil v liják.
 Klopýtali jsme, padali a lezli neschůdnou pobřežní cestičkou. V dálce vybuchovaly granáty a hvízdaly střely.
 Krok a krok a ještě jeden.
 Tu, v dálce na křižovatce, zacloněné šedou sprškou lijáku, jsme uviděli americké tanky a obrněné vozy.(...)


Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.71 (280 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.