Okolnosti potopení U-197

Autor: Krojc | Datum: 23. 12. 2008

V létě roku 1943 se německé U-booty po jarních pokusech obnovit svou vládu nad Atlantikem setkávaly se zdrcující převahou Spojenců. Jejich protiponorkové síly se rychle zvětšovaly, získávaly novou kvalitu a větší akční rádius zvýšeným nasazením eskortních letadlových lodí, jejichž letouny dokázaly najít a zničit ponorky ve značné vzdálenosti od konvojů. Mimo jiné byla kupříkladu zavedena americká hlubinná puma kapkovitého tvaru Mark 9 obsahující 91 kg nové účinnější trhaviny Torpex, která se dvakrát tak rychle dokázala ponořit až do hloubky 600 stop - 180 metrů běžně dosahované nově stavěnými německými U-booty (později dokonce mohla detonovat až v hloubce 1000 stop) a britská upravená Mk VII válcového tvaru s přídavnou zátěží, která tak rovněž získala větší rychlost klesání. Je třeba připomenout i britskou Mk X a její pozdější verze. Tyto zbraně nesly téměř tunu výbušniny, daly se odpalovat z klasických torpédometů ráže 533 mm (21 "); v průběhu vývoje se jejich rychlost klesání z původních 2 m/s zvýšila u posledních verzí na 16 m/s při maximálním detonačním ponoru v hloubce 300 m. Dnes se tvrdí, že Mk X je vlastně předchůdcem daleko pozdějších jaderných protiponorkových zbraní, protože silnější nálož nebyla za 2. světové války proti ponorkám nikde použita. Nesmírně účinné byly také raketové střely zavedené do výzbroje leteckých sil zapojených do boje s ponorkami. Značně zdokonalen byl také sonar (asdic) a zvýšilo se nasazení letadel dálkového protiponorkového provedení startujících z pozemních základen. Objevily se nové dokonalejší protilodní radiolokátory centimetrového vlnového rozsahu umístěné už i na palubě letadel do té doby vybavených jen metrovými radary, která rovněž dostala do výzbroje dokonalejší letecké hlubinné pumy. Prudký rozvoj radarové techniky pro všechny druhy nosičů této unikátní detekční aparatury přitom stále pokračoval. Začal se používat také tzv. Hedgehog (Ježek), což bylo zařízení na vystřelování menších protiponorkových pum s nárazovou roznětkou přímo dopředu před útočící protiponorkovou loď, které tím pádem konečně pokrylo další prostor projektily palubních zbraní při přibližování k ponorce a současně v prvních stádiích nasazení mělo obrovskou výhodu nečekaného útoku. Zlepšena byla i taktika skupinového nasazení protiponorkových lodí všech tříd. Nově vyvinutá zařízení (tzv. Foxer) pro rušení přístrojů v hlavicích nových německých samonaváděcích torpéd rychle eliminovala taktickou výhodu Němců, spočívající v tom, že mohli svá torpéda zaměřit jen přibližně ke zjištěným lodím a zvuk lodního šroubu torpédo navedl na cíl.

Dnes víme, že velkou zásluhu na prohrané ofenzivě U-bootů měla fakta, která byla zveřejněna až mnoho let po ukončení války. Jde o rozbití německého šifrovacího systému ENIGMA a hromadné nasazení zaměřovačů krátkovlnného vysílání HFDF zvaných Huffduff.

Trochu odbočíme, když uvedeme, že utajování skutečností o rozbití kódovacího a šifrovacího systému ENIGMA přineslo západním mocnostem velký užitek i řadu let po válce, neboť sovětské šifrovací stroje té doby byly založeny právě na ukořistěném německém systému a jimi zpracované a vysílané zprávy mohli jejich západní protivníci za studené války číst po jistou dobu takřka běžně. I když za války se Spojenci se Stalinem dělili o některé důležité zprávy systému Ultra, jak říkali dešifrovaným depeším ENIGMY, nikdy neprozradili, z jakého zdroje je mají a tento fakt zůstal dlouho po válce jedním z nejpřísněji střežených tajemství tajných operací.

V květnu 1943 utrpěly německé ponorky v Atlantiku tak vysoké ztráty, že jejich velitel admirál Dönitz rozhodl o jejich nasazení nejprve do prostoru na západ a jihozápad od Azorských ostrovů a po dalších vysokých ztrátách ve středním Atlantiku způsobených hlavně stíhacími skupinami amerického i britského námořnictva, ve kterých byly zařazeny také doprovodné letadlové lodě, se uchýlil k taktice rychlého střídání velmi vzdálených prostorů bojového nasazení. K tomu použil tankovací ponorky zvané Milchkühe (dojnice) a U-booty se začaly vyskytovat v Karibském moři, u pobřeží Brazilie, západní a jihozápadní Afriky a rovněž na Indickém oceánu, hlavně v prostoru mezi Adenem a Ceylonem (dnes Sri Lanka). Vyhledávat naslepo v tak rozsáhlých prostorách jednotlivé ponorky nebo jejich malé skupinky by bylo nad síly i těch největších námořních protiponorkových sil Spojenců. Bylo proto nutné zhustit síť zaměřovačů krátkovlnného vysílání, neboť německé ponorky mohly jen takovým způsobem radiového spojení udržovat vzájemnou komunikaci anebo se spojit s velením, získat od něj informace a jiné mu poskytnout.

Velkou službu v tomto období opravdu udělaly zaměřovače HFDF, a to jak na stálých stanovištích, tak posléze i mobilní hlavně na lodích. Úspěchy U-bootů ve vodách středního a jižního Atlantiku byly jen nepatrné, zato ztráty velké. Statistiky říkají, že v těchto prostorech potopily od září 1943 do dubna 1944 U-booty celkem 27 lodí, ale Němci přišli o dvanáct těchto jednotek. V Indickém oceánu tomu bylo spíše naopak: zatímco ponorky potopily v červnu 12 lodí o tonáži 67 929 BRT, v červenci to bylo 17 lodí o tonáži 97 214 BRT a v srpnu 7 lodí (46 401 BRT). V té době tam působilo 7 německých ponorek a na konci srpna připlulo dalších pět. Tyto lodě byly palivem zásobovány nejprve z tankeru Charlotte Schliemann a poté z tankeru Brake. Mimo ně v Indickém oceánu působilo také 8 japonských ponorek, které jen za září 1943 potopily šest lodí o výtlaku 33 285 BRT a německá korzárská loď — úředně pomocný křižník — HSK Michel po vyplutí z Japonska potopil v Indickém oceánu 2 lodě z výše uvedeného výčtu německých úspěchů. Po potopení třetí lodě — norského tankeru India (9 997 BRT) — jej našla americká ponorka USS Tarpon a salvou torpéd jej poslala ke dnu i s nákladem strategických surovin pro strádající německé hospodářství. Němcům ale pomalu došly pohonné hmoty a tři zbývající U-booty odpluly do Japonci okupovaného Pinangu. V Indickém oceánu tak zůstaly v činnosti jen japonské ponorky, které v listopadu a prosinci potopily 9 lodí o výtlaku 60 321 BRT.

Celkem bylo na Indickém oceánu německými ponorkami za sedm měsíců roku 1943 potopeno 57 lodí o celkové tonáži 337 169 BRT. Postupná likvidace zmíněných tankovacích a zásobovacích ponorek byla umožněna právě rozbitím německého námořního kódu a zaměřovači HFDF, takže si Spojenci mohli na tyto „dojnice“ došlápnout přesně v místech, kam byly naveleny kvůli zásobování jiných ponorek.

Britskou Admiralitu aktivita U-bootů i japonských ponorek na mořích i oceánech, přes které vedly jejich frekventované a přitom dosud málo bráněné plavební trasy, vybudila ke zvýšenému úsilí a přeskupení sil. Admirál Sommerville, velitel britských námořních sil v Indickém oceánu, byl nucen zavést regulérní konvojovou plavbu a přesto za první tři měsíce roku 1944 přišli Spojenci kvůli ponorkám v tomto prostoru o dalších 29 lodí (188 040 BRT).

Jednou z ponorek, které ve skupině pod velením kapitána ponorky U-196 Kentrata operovaly v roce 1943 na Indickém oceánu, byla U-197, které velel Kapitänleutnant Bartels. Dalšími členy skupiny byla ponorka U-181 kapitána Lütha a U-177 kapitána Gysae. Původním publikovaným názorem o způsobu zjištění místa vysílání a pobytu U-197 byl předpoklad, že Bartels ve svých radiogramech místo pobytu své lodě definoval podle příslušného čtverce námořní mapy a že dešifrováním jeho depeše zašifrované námořní ENIGMOU se jej Admiralita dozvěděla z Bletchley Parku, který v dubnu 1943 opět začal po delší usilovné práci průběžně dešifrovat pozměněný systém ENIGMA a okamžitě vyslala letouny do dané oblasti. Dalším tvrzením, pocházejícím hlavně z řad bývalých příslušníků jihoafrických SSS (Special Signal Services) obsluhujících radarová zařízení, bylo vyhlášení U-197 za oběť dokonalé detekční sítě radarů na východním pobřeží Jihoafrické Unie. Odborníkům musí být už jen pohledem na mapu naprosto jasné, že toto posledně jmenované tvrzení se nemůže ani v nejmenším shodovat se skutečností. Ani dnes by nejmodernější radar pobřežní obrany nedokázal na vzdálenost okolo 800 km zjistit jakýkoli náznak vynořené ponorky, natož zařízení, která byla k dispozici tehdy. A co tedy způsobilo odhalení U-197 na takovou vzdálenost? Ve skutečnosti to bylo právě zaměřování krátkovlnných vysílačů německých ponorek, které jejich pobyt v daném prostoru neomylně signalizovalo. Projděme si tedy další sled událostí, které v té době potopení U-197 i dalších U-bootů předcházely.

Admirál Dönitz byl v té době varován svými odborníky na utajené velení, že mají podezření na to, že Spojenci umějí částečně dešifrovat námořní ENIGMU a také ihned navrhli řešení: přidat ke třem šifrovacím kotoučům stroje ještě čtvrtý. Nový šifrovací systém dostal kódový název Bellatrix a měl být zaveden v srpnu 1943. Příslušné kotouče byly uloženy v kapitánově trezoru a měly být vloženy do připravených strojů na přímý rozkaz velitele ponorkového loďstva — BdU neboli Befehlshaber der U-Bootwaffe. Kryptologové v Dönitzově štábu došli z dosavadních hlášení k názoru, že operační skupina ponorek v Indickém oceánu má velké potíže s uvedením systému Bellatrix do provozu. V tomto směru se vyjádřil ve svých depeších opakovaně právě velitel U-197. Od admirála dostal jeho typickou odpověď: „Nechte si svůj vztek pro nepřítele.“ Co Bartelse donutilo se tolik rozčílit? 14. srpna obdrželi všichni velitelé ponorek ze štábu přísně tajnou instrukci, že systém Bellatrix bude uveden do činnosti ve 1200 německého času dne 16. srpna 1943. Jak se později ukázalo, pro U-197 to byl nepřekonatelný problém, i když se jeho posádka ve velké míře skládala z ostřílených veteránů. Bartels tedy odeslal 14. srpna ve stávajícím platném nastavení své ENIGMY depeši, že má potíže a dostal instrukci rovněž v tomtéž kódu, že „Bartels a Lüth musí být ve čtverci MH5855 (námořní mapové sítě) v 0800 17. srpna pro osobní převzetí instrukcí týkajících se nového systému Bellatrix“. Bartels měl hlásit štábu, až se do tohoto čtverce dostaví.

Štáb ponorkového loďstva 15. srpna 1943 sdělil explicitně Kentratovi, že „setkání s Bartelsem je nezbytně nutné pro instrukce týkající se klíčových slov kódu a uvedení systému Bellatrix do provozu.“ Přitom 14. srpna BdU adresoval všem členům skupiny v Indickém oceánu další depeši, ve které konstatoval jistou křehkost a nespolehlivost dosud udržovaného spojení se skupinou. Současně přikázal, aby k případným budoucím osobním setkáním členů operační skupiny docházelo v utajených místech udávaných čtvercem námořní mapové sítě a vysílat o tom hlášení ve vybraném zvláštním kódu systému ENIGMA (nazýván byl der Offizierskode). Je třeba v této souvislosti připomenout, že německé válečné námořnictvo (Kriegsmarine) používalo k určování polohy systému „sítě šachovnicových polí“, jak se mu oficiálně říkalo. Zdá se, že velení německých ponorek mělo oprávněně za to, že některé jeho ponorky v Indickém oceánu nebudou schopny převést svůj utajovaný radioprovoz na šifru Bellatrix k nařízenému datu, takže by měly dokonale utajit svůj pobyt ve čtverci případného setkání. Některým odpovědným v radiooddělení i ve štábu se tohle zdálo jako nepochybně přehnané — vždyť téměř nic nenasvědčovalo tomu, že Spojenci by už vyčenichali současný nebo dokonce nový systém nastavení ENIGMY. Je však dnes už jasné, že Bartels si své potopení 20. srpna vykoledoval právě tím, že bez ohledu na fakt, zda byly později v Bletchley Parku dešifrovány čili nic, odesílal ze svého „utajovaného“ místa pobytu v onom čtverci mnohé depeše na krátkých vlnách.

Štáb podléhající BdU ve dnech předcházejících 20. srpnu směroval na Indický oceán celou záplavu depeší pro tamní malou operační skupinu a mnohé pak směřovaly zpět jako odezva na ně. Například rozkaz odeslaný 17. srpna, který následoval jeden den po nařízeném a jak ve štábu předpokládali, i uskutečněném zprovoznění systému Bellatrix, nařizoval Bartelsovi, aby se setkal s Lüthem v 1600 dne 18. srpna ve čtverci TS7725.

Bezprostředně poté velitel skupiny Kentrat z U-196 žádal o odvolání tohoto rozkazu a požadoval, aby se jeho nové setkání s Bartelsem uskutečnilo ve čtverci JA2235 v 1000 20. srpna 1943. Tato zpráva byla rovněž odeslána v Offizierskodu. Stratégové ve štábu BdU si určitě drbali hlavy — jejich operační skupina v Indickém oceánu se evidentně nedokázala shodnout na společné schůzce, natož bojové akci.

V práci nazvané War in the Southern Oceans se autoři domnívají, že to bylo právě 17. srpna, kdy Bartels osudově vyzradil svoji polohu a jsou toho názoru, že to bylo v dešifrovaném operačním hlášení Lüthovi na U-181. Nikde však neuvádějí, jak ke svému názoru došli ani jaké důkazy pro ně mají. Evidentně neznají ani systém práce se šiframi ENIGMY v německém námořnictvu. Uvedené hlášení totiž vůbec nebylo vysláno v Offizierskodu — ani být nemohlo. Zmíněné hlášení znělo takto: „Právě jsem potopil Empire Stanley ve čtverci KQ6676 na kurzu 050.“ Bylo by to hezké zjednání spravedlivého zadostiučinění pro nešťastný SS Empire Stanley, ale tak tomu bohužel nebylo. Bartels přece totiž v tu dobu ani neuměl použít nové nastavení své ENIGMY v systému Bellatrix. Jedině v případě, že čtverec KQ6676 nebyl utajen, neboli Spojenci již věděli, o které místo se jedná, mohli tam svá letadla poslat. Shodou okolností Bartelsův osud mohl navíc zpečetit Lüth, který 19. srpna hlásil ve své depeši štábu BdU: „Bartels zůstává v prostoru původního setkání, jelikož já jsem zahlédl k tomuto čtverci směřující čtyři nákladní lodě jak kurzem na východ, tak na západ, minul jsem loď o výtlaku 3 000 BRT.“ Poslední radiové hlášení této U-boot Gruppe před osudným 20. srpnem bylo velmi zajímavé a pocházelo od velitele U-177 kapitána Gysae. Znělo takto: „Bellatrix užíván, ale mám nastavení pouze do 1. října.“ Pro německé šifranty to byl jasný dotaz, zda vůbec či jak dlouho by mohl fungovat s neplatným nastavením své ENIGMY. Je třeba zdůraznit, že právě vzhledem k novému systému Bellatrix byly shorauvedené i další citované zprávy štábu i BdU stejně jako ony z ponorek Kentratovy skupiny (mimo U-197 samozřejmě) šifrovány novým klíčem a proto mohly být a také byly dešifrovány daleko později než v dobu, kdy došlo k úspěšnému útoku na U-197.

Jen pro zajímavost můžeme dodat, že depeše vyměňované mezi ponorkami Kentratovy skupiny a BdU, respektive s jeho štábem, byly velice různorodé a velitelé ponorek ani štáb se v používání ENIGMY nijak neomezovali. Například 19. srpna 1943 obdržel štáb BdU od operační skupiny v Indickém oceánu tento dotaz: „Mohou se rotorové kotouče porouchat nebo zbortit vlivem tropického klimatu?“ Šifrovací rotory byly naprosto klíčovou součástí ENIGMY. V dalším dotazu se obavy z nepříznivého vlivu tropického klimatu objevily znovu: „Zjistěte u Agfy, zda jejich filmový materiál, který je v tropických podmínkách zjevně nestabilní, může být uchováván při teplotě -20° C.“

Poslední hodiny U-197 jsou popisovány v hlášeních velmi stručně. Bylo by zajímavé vědět, zda si službukonající důstojník v Dönitzově štábu 20. srpna 1943 mohl připustit alespoň trochu dojetí, když četl tuto Bartelsovu depeši odeslanou ve 1426 osudného dne: „Letadlo zaútočilo svazkem bomb. Nemohu se ponořit, má poloha je 8852 jižně. U-197.“ Službukonající důstojník na to reagoval odesláním depeše ostatním ponorkám skupiny: „Předpokládám, že nejvyšší rychlostí směřujete k Bartelsovi, který je zasažen bombami a neschopen ponoru.“ To byl výsledek prvního útoku, který donutil silně pochroumanou ponorku s proraženým tlakovým trupem a velkými průtoky vody vynořit se po pokusu o poplachový ponor opět na hladinu a pokusit se uniknout. První Catalina259th Sqdn vedená F/Lt Barnettem a startující ze základny St. Lucia (dnešní provincie KwaZulu Natal) po vyčerpání útočných možností už bez pum kroužila nad ponorkou a udržovala přitom dávkami z kulometu obsluhy protiletadlové výzbroje ponorky v úkrytu uvnitř plavidla. Druhý nálet jiné Cataliny ze stavu 265th Sqdn vedené F/O Robinem po čtyřech hodinách od prvního útoku na vynořenou U-197 už dopadl pro ponorku osudně — součet účinků  jednoho přímého zásahu a čtyř těsně vedle trupu při obou náletech znamenal definitivní konec. Ponorka se okamžitě ponořila a zůstala po ní pouze velká skvrna oleje a nafty spolu s drobnými plovoucími troskami, které se po krátké době vynořily z hlubiny. Nikdo z ponorky nepřežil. A aby toho nebylo dost, Gysae z paluby U-177 hlásí 24. srpna: „Pronásledován létajícími čluny (Catalinami RAF — pozn. moje). Žádám o zrušení plánovaného setkání.“

Cataliny 259th, 265th Squadron RAF a také dalších jednotek zahájily období, v němž byly U-booty ve své většině z Indického oceánu vyhnány zpět do Atlantiku nebo do jiných prostor světových moří a oceánů, které byly v té době pro Němce méně nebezpečné. Organizace Price-Milne a další aktéři války v éteru používající zařízení HFDF tak prokázali svou akceschopnost a užitečnost — nikoli naposledy.

Taktickotechnická data a stručná historie ponorky U-197:

Ponorka byla u výrobce Deschimag AG Weser Bremen objednána jako oceánský typ IX D 2 dne 4. listopadu 1940, její stavba začala v tzv. Werk 1043 dne 5. července 1941, na vodu byla spuštěna 21. května 1942. Po vystrojení a převzetí válečným námořnictvem se vydala na svou první školní a cvičnou plavbu dne 10. října 1942 ve stavu 4. U-boot Flotille a 31. března 1943 byla úředně uznána plně bojeschopnou. Následujícího dne, tedy 1. dubna 1943, byla pod velením Korvettenkapitäna Roberta Bartelse zařazena do stavu 12. U-boot Flotille a do Gruppe Kentrat odplouvající do Indického oceánu na svou první i poslední plavbu. Potopení ponorky dne 20. srpna 1943 ve 1430 je popsáno výše.

Výtlak: 1610 ts na hladině, 1800 ts ponořená. Rozměry: d 87,5 m, š 7,5 m, ponor 5,35 m při plném výtlaku. Akční radius na hladině 21 500 nám. mil při rychlosti 10 uzlů, 5 600 nám. mil při rychlosti 15,8 uzlu, pod hladinou 57 n.m. při 4 uzlech. Pohon: 2 dieselmotory o celkovém výkonu 4 400 PS, 2 elektromotory o celkovém výkonu 1 100 PS, 203 tun motorové nafty. Výzbroj: vpředu 4× torpédomet 533 mm, vzadu 2 torpédomety 533 mm, zásoba celkem 22 torped. 1 kanon 105 mm, doplněno o 1 automatický PL kanon 37 mm, 2 automatické PL dvojkanony 20 mm. Posádka 57 osob.

Foto: Potopení ponorky U-185 obdobného typu (IX C 40). Ponorka byla potopena dne 24. srpna 1943 v prostoru jihozápadně od Azorských ostrovů letouny americké doprovodné letadlové lodě USS Core. Ponorku zjistila hlídková Catalina navedená HFDF a přivolala útočné letouny z letadlové lodě.


Ponorka U-185 napadena pumami při plavbě na hladině

U-185 při pokusu o ponor napadena hlubinnou pumou

U-185 se po roztržení tlakového trupu nouzově vynořila a tone

Prameny:

  • Bizley, W. H.: A flashpoint in German and South African surveillance politics 1942 - 1942. SAMHS, Journal Vol. 11 No. 2 
  • Hough, R.: The Longest Battle: The War at Sea, 1939 - 1945. Pan Edition, 1986 
  • Betzler, Turner, Gordon-Cumming: War in the Southern Oceans. OUP, 1961 
  • Admiralty Archives of the Public Record Office, London
  • Hinsley, F.H.: British Intelligence in The Second World War, díl IV, str. 206 a násl.
  • Lipiński, J.: Druga wojna światowa na morzu, WM Gdańsk, 1970 
  • Hrbek, I., Hrbek, J.: Loďstva států účastnících se druhé světové války, NV Praha, 1994 
  • US Government Archives - Photo Service

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.53 (126 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.