Talvisota - zimní válka I.

Autor: Ignác Pospíšil | Datum: 2. 9. 2003

V roce 1939, bezprostředně po pádu Polska a po vynucení si smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s pobaltskými zeměmi (kterým už zůstala v podstatě jen formální samostatnost), obrátil Sovětský svaz svou pozornost na další stát, který byl Paktem o neútočení mezi SSSR a Německem přisouzen do sovětské sféry zájmů: Finsko.

SSSR, vědom si své obrovské vojenské převahy a izolovanosti Finska, vznesl absurdní požadavky ohledně výměny území, ruských základen na finském území, přesunů ruských jednotek přes území Finska a vojensko-politických smluv. Pokud by Finsko splnilo byť i jen územní požadavky, nejenže by ztratilo ekonomicky významné oblasti výměnou za sice rozsáhlejší, nicméně nesmírně zdevastovanou pustinu, ale navíc by se tak ocitlo vydané na milost a nemilost SSSR – změna hranic by vytvořila více než deset km široký průlom do Mannerheimovy linie na Karelské šíji a zcela by zničila systém pobřežní obrany jižního Finska.

SSSR argumentoval potřebou chránit Leningrad a případně celý Finský záliv před invazí kohokoliv. Celý návrh byl zřejmě jen předehrou ke stejnému scénáři, jaký byl uplatněn v případě Litvy, Lotyšska a Estonska – nejdříve oslabení a pak obsazení. Jenže přišel šok. Během říjnových a listopadových jednání o „konkrétních politických otázkách“ sice Finové nabídli několik drobných ústupků (včetně malé výměny území okolo Ladožského jezera), nicméně hlavní body návrhu – smlouvu o vzájemné vojenské a hospodářské pomoci, pronájem přístavu Hanko a rozmístění sovětských jednotek na finském území odmítli. Dokonce ani přímé výhrůžky (viz slavné Molotovovy výroky: „Chcete snad vyprovokovat konflikt?“, či: „My politici už nemůžeme udělat více. Teď je řada na vojácích. Ať promluví oni!“) nezlomily odpor Finů, kteří se začali urychleně připravovat na válku.

Přípravy

Zdroje, ze kterých mohly obě strany čerpat, byly naprosto nesouměřitelné. Na jedné straně SSSR s téměř 170 milióny obyvatel a obrovskou po zuby ozbrojenou armádou a rozsáhlým válečným průmyslem, na straně druhé Finsko s 3,8 milióny obyvatel a armádou malou a vysoce zanedbanou. Finsko se na konci dvacátých let potácelo na hranici hospodářského kolapsu a řešení krize bylo nalezeno mimo jiné i ve snížení výdajů na armádu, které přetrvalo i po překonání největších problémů.

Teprve v roce 1938 si finská vláda začínala uvědomovat, že Evropa už není ani trochu bezpečná a začala vojenské rozpočty zvyšovat. V roce 1939 přesáhly výdaje na obranu země více než desetinásobně částky vynaložené za posledních pět let, nicméně bojeschopnost armády rostla jen pomalu. Chybělo vše: uniformami počínaje a zbraněmi konče. Dodací lhůty byly dlouhé, navíc bylo nutno vybírat zbraně, které se příliš nelišily od již používaných typů. (Problém uniforem se později vyřešil zavedením „uniformy vzoru Cajander“ – sestával se z civilního oděvu doplněného nějakou vojenskou součástí, nejčastěji opaskem nebo čepicí).

Pokračovaly však i jiné přípravy. Na přelomu let 1938/39 si desetitisíce finských obyvatel odepřely dovolenou a strávily ji neplacenou pomocí při budování pohraničních opevnění a zesilování Mannerheimovy linie. Tento projev odhodlání měl Rusy varovat, ale oni celou záležitost velkoryse přehlédli. V říjnu 1939 uspořádalo velení finských ozbrojených sil obrovské cvičení 300 000 rezervistů (mužů a žen), v jehož průběhu pokračovalo zpevňování Linie a vznikla základní struktura velení pro případ války. Dále byla potvrzena i základní strategie, která se měla soustředit na zadržení nepřátelského útoku na Karelské šíji a postupné vykrvácení útočníkových jednotek. Vzhledem k rostoucímu napětí nebyli na cvičení povolaní rezervisté rozpuštěni a celá akce přešla ve skrytou mobilizaci, která byla v průběhu listopadu 1939 prakticky dokončena. Zároveň byly vykonány základní přípravy, jako např. rozptýlení nepočetného finského letectva do maskovaných polních letišť a zaminování některých částí finského pobřeží.

SSSR zatím rozmisťoval v okolí 1400 km dlouhé hranice vojska o síle asi 25 divizí, které i s podpůrnými jednotkami čítaly cca 600 000 mužů první linie, 900 letadel a 2000 tanků a obrněných vozů. Naproti tomu celá finská armáda (včetně logistických a podpůrných jednotek, zahraničních dobrovolníků a 100 000 žen, tzv. Lott) čítala pouhých 500 000 „mužů“. Počet bojovníků v předních liniích nikdy nepřesáhl 160 000. Finské letectvo disponovalo 160 zastaralými stroji (z toho 50 stíhaček a 15 bombardérů první linie). Dále měli Finové k dispozici několik desítek tanků, z nichž ovšem část pamatovala ještě první světovou válku, zatímco 16 modernějších právě připlulo a dosud nebyly ani zkompletovány…

První úder

Bezprostřední záminkou pro rozpoutání války se stal „Mainilský incident“. 26. listopadu v 15:45 dopadlo na ruskou vesnici Mainila se stanovištěm ruských pohraničních sil několik dělostřeleckých granátů. SSSR označil za viníky Finy, obvinil je ze zabití 2 pohraničníků a zranění 14 dalších. Marně Finové protestovali, že v této oblasti žádné dělostřelectvo nemají, marně požadovali mezinárodní ověření celé události. SSSR požadoval okamžité ukončení provokací a stažení všech finských ozbrojenců minimálně 30 km od hranice. Když finská strana pochopitelně odmítla, zrušil SSSR sovětsko-finský pakt o neútočení.

Sovětský svaz měl svůj dlouho hledaný casus belli. Teprve dlouho po konci druhé světové války vydaly ruské archívy dokumenty, které nadevší pochybnost prokázaly, že ony granáty odpálila na přímý rozkaz komisaře Ždanova ruská dělostřelecká baterie. V té době to už ale málokoho zajímalo.

Dne 30. listopadu 1939 v 6:00 se na finská města snesla smršť tříštivých a zápalných bomb. Vzápětí nato zahájily stovky děl ostřelování finských pohraničních stanovišť. V 6:30 vstoupila Rudá armáda na území Finska. Týž den finský prezident Kallio jmenoval dosavadního předsedu Komise pro obranu země maršála Mannerheima vrchním velitelem obrany a předal mu veškeré své vojenské pravomoci. Propukla Talvisota – Zimní válka.

Ruský plán v podstatě kopíroval německý blitzkrieg uplatněný v Polsku. Předpokládal rychlé prolomení finských linií, rozetnutí Finska na několik částí a naprosté zničení finských ozbrojených sil, jejichž definitivní kapitulace (a dobytí Helsinek) bylo plánováno nejpozději na 21. prosince 1939, jakožto dárek ku příležitosti Stalinových šedesátin. Finsko mělo být jasným odstrašujícím příkladem pro ostatní – celá Evropa měla vidět, jak špatně skončí ten, kdo se SSSR postaví na odpor.

Celý plán byl ovšem založen na několika velice odvážných předpokladech, zejména pak že:

  • 1. počasí bude příznivé
  • 2. Finové nebudou klást nijak zvlášť tuhý odpor a i v případě, že by se o něj pokoušeli, nebudou schopni vzdorovat mnohem lépe vybavené ruské armádě
  • 3. nehrozí protažení bojů a tudíž nijak neřešil zásobování jednotek zejména v severním Finsku za horizont 21. prosince 1939
  • 4. ve Finsku lze vést klasickou bleskovou válku a že ruská armáda je dostatečně vycvičena a schopna jej zrealizovat.

Pokud by alespoň část z těchto předpokladů vyšla, mohla ruská akce uspět. Jenže to se nestalo, ba co horšího (nebo lepšího), nenaplnil se ani jeden z nich.

SSSR nasadil v prvních dnech války severně od Ladožského jezera 11 divizí, čímž zcela zaskočil finské velení, které počítalo s útokem maximálně tří či čtyř, poněvadž nasazení větší koncentrace jednotek považovalo za jednak jen těžko realizovatelné, jednak z logistického hlediska za neúnosné. Tento finský „omyl“, který zpočátku vedl k tomu, že ruské síly na severu rychle postupovaly, vyústil do převedení velké části finských rezerv na sever a v strašlivou porážku sovětských jednotek. Ty byly dílem zničeny (163. divize, elitní 44. divize, 139. divize), dílem těžce zdecimovány a obklíčeny (122. divize, 88. divize, 155. divize, elitní 54. divize, 72. divize).

Nedostatek cest, neschopnost a nezkušenost všech stupňů velení, minimální výcvik a absence nejzákladnějšího vybavení (sněžných fréz a pluhů, saní, lyží, sněžnic, dostatečně teplých oděvů, vhodných maskovacích uniforem) udělala ze sovětských vojáků statisty, kteří v mnoha případech pouze čekali na smrt. Cest bylo málo, byly úzké, špatně udržované, zaváté místy až desetimetrovými závějemi. U Petsama, kde teplota v noci klesala až na minus 50 stupňů Celsia, umrzly tisíce Rusů aniž by spatřily byť jen jediného Fina.

Finské přepadové oddíly se pohybovaly sněhovou pustinou a pobíjely menší jednotky a jednotlivce, kteří se oddělili od hlavního tělesa. V noci se ostřelovači plížili k táborům a zabíjeli hlídky i muže u ohňů. Minometčíci se zaměřovali na kouř či světlo z ohňů polních kuchyní a připravovali tak ruské vojáky o zásoby a teplou stravu. Tyto ztráty nebylo čím nahradit, neboť zásobovací cesty byly odříznuty a Finové evakuovali a zcela zničili všechny vesnice a usedlosti, ke kterým se Rusové přiblížili.

Jak na unavené vojáky působila kombinace teplot mezi – 25 až – 50 °C a potravy sestávající z mražených sucharů a mraženého sušeného masa, si lze snadno představit. Rozmrazení nepřipadalo v úvahu, neboť vzhledem k aktivitě finských ostřelovačů a minometčíků se rozdělání ohně rovnalo docela spolehlivému způsobu sebevraždy.

Neexistoval účinný způsob, jak by ruští vojáci mohli Finům jejich údery oplácet, protože bez lyží či sněžnic je do sněhových plání či lesů nemohli následovat. Cesta vpřed se znovu a znovu zadrhávala o stále nové a nové obranné posty, které Finové zásadně budovali na úzkých šíjích mezi jezery, nejlépe v hlubokých lesích. Na úzkém prostoru a v hustém lese se nemohla pořádně uplatnit ani děla, ani tanky a hladké zamrzlé hladiny bez nerovností byly smrtelnou pastí pro pěchotu. Tanky se zde sice rozvinout daly, ale ani ty to neměly lehké – čekaly tu na ně protitankové díry (které často pod sněhem nebyly vidět). Navíc je pěchota zpravidla nedokázala následovat – a postupovat dál bez ní bylo šílenství.

Ruské zbraně se nehodily do podmínek polární zimy a ani jejich obsluha nebyla vyškolena. Rusům „zamrzly“ desítky tanků, než zjistili, že při teplotách pod minus 20 ºC je třeba každé půl hodiny nahodit motor, aby se předešlo znehodnocení baterie. Při –25 ºC zamrzal nabíjecí mechanismus děl a při - 30 ºC selhávaly osobní zbraně.

Naproti tomu nejlepší finská pěchotní zbraň (samopal Suomi) si při vhodné údržbě (k níž byli Finové vycvičeni) zachovávala plnou palbyschopnost i při -45 ºC. Finové tohoto často využívali – pokud to bylo možné, útočili během noci, když teploty klesaly pod -30 ºC. Jejich bílé uniformy, perfektní výcvik, dokonalá znalost prostředí, nepřehlednost situace a plně funkční zbraně jim v těchto podmínkách dávaly takovou výhodu, že často uspěli i proti desetinásobně silnějším jednotkám nepřítele (a nebyly to vždy jednotky nejhorší).

Namísto toho, aby velení Rudé armády dalo svým jednotkám dislokovaným severně od Lagody rozkaz probít se zpět, nařídilo jim setrvat na místě a vyslalo jim posily – další 4 divize a 2 tankové brigády. Jejich osud byl stejný jako těch předchozích. Pokus zásobovat odříznuté jednotky na severním břehu Ladožského jezera přes led padl poté, co Rusové nedokázali ani napodruhé dobýt ostrovní pevnost Mantsinsaari, jejíž děla ovládala pobřeží mezi Mannsilou a Pikarnatou.

Sovětští vojáci byli dál pobíjeni přepadovými finskými oddíly, mrzli a umírali hladem. Ruské letectvo je nedokázalo účinně zásobovat. Finští radisté, odposlouchávající radiovou komunikaci mezi jednotlivými obklíčenými enklávami a vrchním velením (pokud se vůbec toto uráčilo odpovědět), si chvílemi strhávali sluchátka z uší, neboť nedokázali naslouchat zoufalému volání o pomoc, které se v éteru ozývalo.

A zatímco co se severně dislokované jednotky zmítaly v agónii, jednotky na Karelské šíji krvácely při masových útocích proti Mannerheimově linii. Ty byly na ruské straně doprovázeny strašlivým chaosem a diletantismem nejhlubšího zrna. V podstatě by se dalo říci, že jednotlivé typy zbraní bojovaly každá sama za sebe, což značně snižovalo jejich efektivitu. Sovětské letectvo bombardovalo finská města a Mannerheimova linie pro ně představovala pouze až terciální cíl. Letecký průzkum byl věcí sporadickou a navíc špatně vycvičení sovětští piloti měli velké problémy s hledáním dobře ukrytých a maskovaných finských postů, z nichž mnoho se skrývalo hluboko v lese či zarostlých bažinách. Ostatně sovětské letectvo mělo spoustu vlastních problémů – během jediného měsíce ztratilo téměř 20% nasazených letadel a zoufale žádalo další a další posily. Naproti tomu finské letectvo neutrpělo vážnějších ztrát.

I s pěším průzkumem to nebylo nijak dobré. Celý systém zpravidla spočíval v tom, že sovětské dělostřelectvo naslepo přeoralo oblast útoku a masy tanků a pěchoty vyrazily. Pokud se to nepovedlo, byly přisunuty nové jednotky a útok se zopakoval. Znovu a znovu, dokud byli vojáci schopní útočit. Sovětské dělostřelectvo bylo neuvěřitelně neefektivní. Palbu zahajovalo s přesností ± 1 km u lehkých ráží (75 mm) a ± 3 km u těžkých ráží (150 a 210 mm). Zastřílení mu trvalo neuvěřitelně dlouho a ani pak to nebylo nic moc. Ruské velení často raději během útoků jakoukoliv dělostřeleckou palebnou podporu rušilo, neboť špatná koordinace prostupující napříč všemi druhy zbraní vedla až příliš často k masakrům vlastních vojáků.

Pokud jde o útoky samy, tak sovětské velení projevovalo neuvěřitelný talent nalézat právě ty nejsilnější body obrany a toto ještě zvýrazňovalo nezměrnou tvrdohlavostí. Pokud stanovilo nějaký plán (ať už časový či místopisný), drželo se ho bez ohledu na ostatní okolnosti. Nevhodné počasí, extrémně silná obrana ve vybraném bodě útoku – nic z toho nedokázalo původní rozkazy změnit. Během 5. – 20. prosince dosáhla Rudá armáda hlavních pozic na Mannerheimově linii a zde se její postup zastavil. Následné sovětské akce na Karelské šíji lze rozdělit na dvě hlavní bitvy: Bitvu u Taipale (5.-18.12.) a bitvu u Summy (16.-21.12.).

Bitva u Taipale měla sice spíše odpoutat pozornost, nicméně sovětské velení hodně sázelo na obejití Linie po zamrzlé hladině Lagody. Tento plán však neměl naději na úspěch vzhledem dobře umístěným pobřežním bateriím, které se v Taipale nacházely. Výsledkem této „rušivé bitvy“ bylo těžké zdecimování dvou ruských divizí a jedné tankové brigády, aniž by přitom finské velení uvolnilo pro tuto oblast jakékoliv významnější síly.

Bitva u Summy byla něco úplně jiného. Sem byly vrženy hlavní síly Rudé armády s úkolem prolomit Linii – bez ohledu na ztráty. Zuřivá pětidenní bitva zasáhla hlavní finská obranná postavení v oblasti okolo vsi Summa a jezera Muolaa. Během této bitvy doslova vykrvácelo 6 ruských divizí a 3 tankové brigády. Nové posily, které sem sovětské velení poslalo, nedokázaly na této situaci nic změnit. Jejich přítomnost však alespoň znemožnila finským silám uskutečnit v plném rozsahu ofenzívu, která měla vytlačit sovětské síly z předpolí západní části Mannerheimovy linie – i tak však byly sovětské síly v oblasti Summa a jezera Muolaa zatlačeny o 1-7 km zpět.

Podtrženo a shrnuto: první ruský úder (30. 11.- 21. 12. 1939) zcela zkolaboval, a to i přes to, že se jej sovětské velení snažilo maximálně posílit (k 21. 12. vzrostly pozemní síly vyslané proti Finsku na 29 divizí a 15 tankových brigád a operovalo zde již téměř 1200 letadel).

Politické aspekty konfliktu

Finská armáda prokázala obrovskou vůli k odporu a její síla s pokračující válkou dokonce rostla, o což se přičinila jednak zahraniční pomoc (i když mnohdy vedená v intencích pro Finsko ne zrovna výhodných obchodů), jednak na Rudé armádě ukořistěné zbraně. V zahraničí se pak pomalu začaly formovat oddíly dobrovolníků. Nejvíce jich do konce války přišlo ze Švédska (8000 + jedna kompletně vybavená stíhací peruť), další z Dánska (800), Norska (800) a Maďarska (450).

SSSR byl vyloučen ze Společnosti národů (na základě definice agresora, kterou sám předložil), která vyzvala všechny své členy, aby Finsko v rámci svých možností, podpořili. Stalin se snažil celou válku odůvodnit mimo jiné i tím, že 1. prosince nechal ustanovit Dělnicko-rolnickou finskou vládu pod vedením jednoho z vůdců rudého povstání z roku 1918, Otty Kuusinena (původně byl osloven vedoucí představitel ilegální Komunistické strany Finska Tuominen, který se v té době nacházel v exilu ve Švédsku, ten však tuto roli odmítl). Kuusinen pochopitelně Stalinovi ve všem vyhověl. Stalin mu dal k disposici dokonce i „vlastní“ jednotky sebrané z obyvatel Východní (ruské) Karelie finské národnosti.

Tento tah měl možná nějaký pozitivní vliv na sovětské obyvatelstvo, ovšem v očích Finů byl jednoznačným důkazem, že jde o všechno. Celý národ se jako jediná bytost vzepjal k výkonu, který snad nemá v novodobé historii lidstva obdoby. Zatímco finské děti odjížděly do bezpečí do Švédska a ženy nastupovaly do továren a na nebojové armádní posty, jejich muži v továrnách a na frontě dělali všechno možné i nemožné, aby sovětský útok zastavili. Mnozí dělníci ve zbrojovkách si dobrovolně dávali až 18hodinové směny. Frontové jednotky a oddíly domobrany bojovaly s bezpříkladnou houževnatostí. Pokud to velení považovalo za nutné, byly ochotny držet své posty do posledního muže.

Výkony finských vojáků sahaly doslova a do písmene na hranici lidských možností – stručně by se dalo říci, že se přesouvali a bojovali, dokud nepadli – kulkou nebo vyčerpáním. Na rozdíl od „schematických“ Rusů se bili s obrovskou vynalézavostí a dokázali odlišit, kdy je lepší ustoupit, kdy uhnout na stranu a kdy je nutno držet pozice bez ohledu na ztráty. Neboť jestliže Rudou armádu vedli nezkušení či neschopní „řezníci“, pak v čele finské armády stála elita země.

Maršál Mannerheim byl vzdělaný aristokrat hovořící 7 jazyky. Absolvoval vojenské vzdělání v rámci „ruské školy“ a velice dobře si prostudoval i základy školy „německé“ a „francouzské“. Vedl ruské jednotky ve válce rusko-japonské (1905) i v první světové, kde dosáhl hodnosti generála jezdectva. V roce 1918 se vrátil do Finska, kde převzal velení nad bílou domobranou, která pod jeho velením rozdrtila jak rudé povstalce, tak intervenční vojska ruských bolševiků. V celém 20. století by se našlo jen pár velitelů, kteří by se s ním mohli porovnávat. Jediný maršál v historii Finska měl absolutní důvěru svých vojáků a ta se přenášela i na velitele, které jmenoval. (Našli bychom mezi nimi známého spisovatele, světoznámého botanika, doktora filosofie a další).

Finové věděli, že jejich velitelé dělají, co mohou, a že oběti, které jsou po nich žádány, mají smysl. To byla útěcha, která ruským vojákům chyběla. O to víc si zaslouží ocenění houževnatost, se kterou rudoarmějci drželi o hladu a s minimem střeliva své beznadějné „posty smrti“ a poutali tak na sebe sice podstatně menší, ale přece jen ne úplně bezvýznamné síly protivníka.

Z vojenského hlediska by bylo možná pro SSSR nejlepší z Finska vypadnout. Toto řešení však bylo z hlediska politického neúnosné. Prestiž Rudé armády, dosavadním průběhem války „utopená v krvi a sněhu“, vyžadovala, aby bylo Finsko rozdrceno. Bylo třeba dát celému světu najevo, že dosavadní průběh války byl jen nedopatřením. Všichni museli vidět, že postavit se SSSR na odpor je velmi hloupý nápad.

Jak se to zdařilo, uvidíme v pokračování článku. Prameny najdete tamtéž.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.93 (1406 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.