Vývoj radarů v SSSR do roku 1945

Vlastní radiolokátory a vývoj těchto systémů v SSSR do roku 1945

V historii raných počátků vývoje radiolokačních zařízení v SSSR lze vysledovat několik středisek, které se touto perspektivní záležitostí zabývaly. V podstatě jde o Leningrad, Moskvu a Charkov. Tato výzkumná a vývojová pracoviště využívala teoretické základny tamních univerzit a jejích odborníků, vybavení výrobních závodů v místě a okolí a  každé šlo vlastní cestou vývoje.

Vcelku dobrých výsledků v oboru elektromagnetického záření a jeho využití v technice vysílání, zjišťování a vyhodnocování odrazu radiových vln se kromě jiných dopracoval kolektiv vědců na Charkovské státní univerzitě, který vedl profesor Abram Sluckin, už v létech 1920 - 1930. Na konci dekády dosáhli Ukrajinci u zkoumaných prvků aparatury budoucího radiolokátoru vysoké úrovně v dosaženém výstupním impulsním výkonu a pracovním kmitočtu. A. A. Sluckin, žák známého odborníka na elektromagnetické vlnění Barkhausena a jeho kolega D. S. Šnejberg uveřejnili v roce 1933 v sovětském odborném tisku článek pod názvem Получение колебаний в катодных лампах при помощи магнитного поля (Získání vlnění v katodových lampách pomocí magnetického pole), který se jako vůbec první v SSSR zabýval teoretickými i praktickými problémy funkce magnetronů.

Když poněkud předběhneme, musíme říci, že vývoj byl tak úspěšný, že z poválečného zkoumání vyšel Charkov jako ve své době nejúspěšnější výzkumná instituce tohoto oboru nejen v SSSR. Práce úspěšně pokračovaly a vlastně díky tomu byl na Ukrajině založen Институт физики и технологии (Institut fiziki i těchnologii - Ústav fyziky a technologie), který měl kromě jiných také oddělení nazývané Лаборатория электромагнетических колебаний (Laboratorija elektromagnetičeskich kolebanij - Laboratoř elektromagnetických vlnění). Práce na radiolokační technice jako takové začaly v SSSR prakticky v roce 1934. Tehdy se SSSR také díky širokému záběru v dovozu odborné literatury a nákupu nejrůznějších technologií mimo jiné zdařilo získat celou řadu poznatků o technologii velmi krátkých vln. V Charkově se později zabývali vývojem obřího magnetronu, který měl podle původního záměru vyrábět tzv. paprsky smrti.

V oboru působil také P. K. Oščepkov, který v roce 1932 upozornil své nadřízené z Vývojového a technického oddělení DRRA na nový princip detekce cílů. V roce 1934 proběhly zkoušky jejich experimentálního zařízení nazývaného Elektrovizor, které pracovalo s nepřetržitou vlnou.

Roku 1933 z podnětu Hlavní správy dělostřelectva (Главного управления артиллерии - Glavnogo upravlenija artillerii) zahájila její Ústřední radiolaboratoř (CRL) v Moskvě vývoj radiolokátoru pro řízení palby PL dělostřelectva. Na pracích se podílela i Zvláštní konstrukční kancelář (Особое конструкционное бюро - Osoboje konstrukcionnoje bjuro) velení PVO. V lednu 1933 pak leningradská skupina CRL ve složení J. K. Korovin, S. N. Savin, V. A. Tropillov uskutečnila zkoušky zařízení vysílajícího v pásmu decimetrových vln, konkrétně na délce 60 cm o výkonu 0,2 W a s použitím paraboly o průměru 2 metry. Detekován byl nízkoletící hydroplán na vzdálenost asi 700 metrů. Šlo o bistatický radiolokátor, který pracoval až do vlnové délky 50 cm, měl superregenerační přijímač a dvojici parabolických antén. Nato se do prací zapojil i leningradský ústav LEFI svou laboratoří (Лаборатория електотехнического испытания - Laboratoř elektrotechnického výzkumu) Akademie věd. V následujících létech však vývoj ustrnul - za dva roky práce se podařilo dosah zvýšit na 3 km a v roce 1937 na 11 km. Pak byly práce z neznámých důvodů ukončeny.

Jiná skupina v LEFI - A. A. Černyšev a B. K. Šembel s dalšími techniky - vyvíjela radar na obdobném principu. V létě 1934 bylo sestaveno pokusné zařízení pracující s vlnovou délkou 4,8 až 3,2 metru, nepřetržitou vlnou a výkonem 150 - 200 W. Zkoušky proběhly v Leningradě na letišti Komendantskoje a u Moskvy v Novogirejevu. Tam byl přítomen i maršál Tuchačevskij. Byl zjištěn letoun R-5 letící ve výšce 5 200 metrů na vzdálenost cca 50 km. Další vývoj pak přinesl v srpnu 1934 prototyp radiolokátoru nazvaný Rapid, který byl přímým předkem radaru REVEŇ. Rapid měl max. výkon 200 W, pracoval na vlnové délce 4,7 m a byl v bistatickém provedení, přičemž vzdálenost jeho dvou přijímačů mezi sebou byla v rozmezí 50 - 70 km. Skupina vedená Šembelem vyvinula v roce 1938 také první vlaštovku nového přístupu k radiolokátorům - zařízení pracující na vlnových délkách 21 - 29 cm o max. výkonu 8 - 15 W a citlivosti přijímače 100 µV. Přístroj nazývaný ZENIT měl dosah do 8 km a používal klystronu vlastní konstrukce SSSR a v jiné verzi už také magnetronu vlastní konstrukce. I když mezi léty 1938 - 1940 byla vyvinuta celá řada málo výkonných magnetronů vyráběných podle konstrukčních principů N. V. Alexejeva a D. D. Maljarova, který byl zveřejněn v sovětském odborně-technickém časopise v roce 1940, byla dána přednost osvědčeným klystronům vlastní konstrukce a magnetrony se ke slovu dostaly až o několik let později.

V roce 1935 se totiž významný německý pracovník Oskar Ernst Heil oženil se sovětskou občankou Agněsou Arseňjevovou, která byla o sedm let mladší a stejně jako její manžel pracovala v teoretické fyzice, konkrétně v oboru radiových vln vysoké frekvence. I když se po publikování jejich společné práce v odborném tisku roku 1935 během svatební cesty po kapitalistické cizině  museli odloučit - mladou paní Heilovou po návratu do SSSR už ven nepustili - pokračovali oba samostatně v práci na tomto úseku vývoje. Paní A. Arseňjevová - Heil obohatila svou prací a jejími výsledky součástkovou základnu SSSR o reflexní klystron K 806, který se stal hojně využívanou součástí sovětské radiové techniky, její veleúspěšný manžel zakotvil ve Velké Británii v Cavendish Laboratory vedené lordem Rutherfordem a stal se spoluautorem mnoha klystronů a řady převratných patentů. V roce 1940 pak vyvinul prof. Děgťarjov reflexní klystron pro přijímače radiolokátorů, který významně zvýšil jejich citlivost.

V létech 1935 - 1936 se k pracem na radiolokaci spojily UFTI Ukrajinské Akademie věd, LEFI a výrobní závod Светлана (Světlana). Vyvinuli prototypové zařízení známé jako VEGA, které pracovalo s vysílací otočnou anténou na vlnové délce 3,5 - 4 metry s výkonem 5 - 10 kW. Příjem odraženého signálu byl uskutečňován pěti samostatnými přijímači umístěnými asi 200 km daleko ve vzájemném rozestupu cca 15 km. Ty registrovaly odraz od vzušného cíle na vzdálenost mezi 15 - 20 km. Nebyly schopny udat polohu cíle, pouze indikovat jeho přítomnost. Dále vyvinuli prototyp zařízení pod názvem KONUS, které pracovalo na vlnové délce 0,2 - 0,4 m s výkonem 25 W. Zařízení mělo dvě synchronně se otáčející paraboly o průměru 80 cm a dosah aso 10 - 15 km. Tento přístroj už mohl určit azimut k cíli i jeho vzdálenost. Prototyp RUBIN měl parabolickou anténu o průměru 3 metry, vlnovou délku okolo 60 cm a výkon cca 300 W.

V roce 1935 začal nový vedoucí Laboratoře elektromagnetických vln prof. Sluckin s několika dalšími vědci teoretickou a posléze i praktickou práci na vývoji třírozměrového radaru - tedy zařízení, které mohlo udávat a měřit polohu cíle ve třech souřadnicích současně. V té době byl však jistě dalek toho, aby si tehdy na úplném počátku myslel, že vlnové pásmo L a pulsní radar mohou být slibnou cestou. Pod názvem Rubin byly zkoušeny bistatické systémy dvou oddělených antén i systém jedné antény společné pro příjem i vysílání na vlnové délce okolo 60 cm. Oba dva byly vybaveny kruhovými parabolickými anténami o průměru 3 metry. Byly to ocelové mřížové konstrukce potažené drátěnou sítí. Přišla však občanská válka ve Španělsku, SSSR začal ukrajinských technologů využívat pro jiné úkoly a navíc přišla další vlna obávaných stalinských čistek. Kolektiv byl prakticky rozehnán a někteří pokračovali ve výzkumu se skromnými výsledky až do vypuknutí války, kdy byli odsunuti i s vybavením do Střední Asie.

Radar vyvinutý prof. Sluckinem se do sériové výroby bohužel nedostal i přesto, že v řadě věcí předstihl tehdejší vývoj technologie v oboru. Jeden z pramenů, který uvádí, že prof. Sluckin v tomto oboru dosáhl na Ukrajinském ústavu fyziky a technologie v Charkově úrovně o deset let předbíhající dobu, dokonce tvrdí, že ústav začal činit praktické kroky ve využívání mikrovlnných prvků v konstrukci impulsního radaru v pásmu 400 MHz a že jeho práce byla z pohledu idey, rozsahu, komplexnosti úkolů i doby realizace výzkumu naprosto unikátní. Opírá se o výpovědi jediného účastníka výzkumných prací, Semjona Braude, který ještě v roce 2001 žil. Z jiných pramenů než níže uvedeno se tyto činnosti a výsledky potvrdit nepodařilo. Veškeré další prameny, které o této době a místě výzkumu píší, se odvolávají právě na tento pramen, několikrát se objevivší v různých periodikách a na různých symposiích. 

Na počátku roku 1935 se ve Fyzikálním a technickém ústavu Akademie věd SSSR kolektiv vědců vedený J. B. Kozarevem dostal na úroveň vyvinutí prototypu impulsního radiolokátoru pracujícího na vlnové délce 4 metry. Dosah prototypu byl cca 6 - 7 km, systém používal antény typu Yagi a v jeho elektronické části byly použity nové sovětské vysílací elektronky IG-7 a IG-8. 15. dubna roku 1937 proběhly první státní zkoušky prototypu impulsního radaru označeného jako Reveň nedaleko Moskvy.  Radiolokátor vycházel z předprototypu Rapid vyvinutého Černyševem a Šembelem. RUS byla zkratka často používaná v oficiální terminologii a znamenala Радиоуловитель самолётов - Radioulovitěl samoljotov.

V roce 1937 se armádní ústav NITI (Научно-испытателный технический институт - Vědeckovýzkumný technický ústav) pod vedením D. S. Stogova zabýval vývojem systému včasné výstrahy před nepřátelskými letadly, který by byl rozmístěn podél hranic SSSR. Na vývoji pracovali hlavně A. I. Šestakov, P. S. Motorin a D. N. Filippov. Byl vyvíjen systém nazývaný pracovním názvem VNOS (Bоздушное наблюдение, оповещение и связ - Pozorování, varování a spojení ve vzduchu).

Vývojem a přípravou výroby speciální techniky se v SSSR zabývala také státní Остехбюро (Ostěchbjuro - Zvláštní technická kancelář), která vyvíjela zařízení na bázi radiových vln, mj. dálkové ovládání tanků typu Teletank, torpédových člunů, cílových lodí a letadel pro nácvik střelby a minových nástrah a polí odpalovaných na dálku a řadu dalších systémů.
V Ostěchbjuru, která byla předchůdcem Ostěchupravlenije a mnohem později také VNIIRT, byl hlavním konstruktérem a jedním ze zakladatelů Vladimír Ivanovič Bekauri, (1882 - 1938). Byl to vynikající vědec a vynálezce v daném oboru, když již v roce 1925 vyvinul takřka sám radiové zařízení na dálkové odpalování řízených námořních minových polí. To mělo dosah až 25 km, bylo velmi spolehlivé a do výzbroje Rudé armády bylo zařazeno už v roce 1929! V roce 1932 byl již V. I. Bekauri velmi známý a ceněný specialista a vynálezce a byl mu udělen Řád Rudé hvězdy.
V ocenění stálo jako důvod vyznamenání:

Přesto byl V. I. Bekauri sledován agenty NKVD a nehledě na vynikající pracovní výsledky se v roce 1938 stala jeho konstrukční kancelář obětí stalinské čistky inspirované právě NKVD. Na popud NKVD označil Stalin Ostěchbjuro za centrum kontrarevoluce a nařídil kolektiv rozpustit. Vše, čeho se tito vědci domohli titánským úsilím a s obrovským přispěním talentu hlavního konstruktéra, bylo v okamžiku zničeno, pracovní náplň silné a výkonné konstrukční kanceláře byla nesmyslně rozdělena mezi 40 jiných odborníků rozesetých v nejrůznějších organizacích a ústavech po celé zemi. V. I. Bekauri sám byl ihned nato popraven.

Do roku 1938 byly ve výzkumných ústavech provedeny potřebné pokusy a výpočty a získány základní poznatky pro konstrukci vlastních radiolokačních zařízení.

Pro další práce na vývoji a podkladech pro sériovou výrobu radarů byla zvolena konstrukční a vývojová kancelář NII-20, podléhající Zvláštní technické správě (Остехуправление - Ostěchupravlenije), vzniklé na troskách Ostěchbjura jako nástupnická organizace, která měla s vysílací technikou již značné zkušenosti z dřívějška a měla své pobočky v Leningradu a Moskvě.
Na začátku roku 1939 byly prakticky ukončeny předávací práce na bázi kontaktů výzkumných pracovišť s NII-20 a také s výsledky prací na projektu, který byl vyvíjen v leningradském výzkumném ústavu LFTI a NITI. 

Systémy REDUT

8.7.1939 se sešla státní odborná komise, která zadala pro NII-20 další úkoly a hlavně stanovila parametry, které musí nové, zlepšené zařízení dosáhnout. Ústavu NII-20 v té době chyběli odborníci, neboť se jím toho roku stejně jako většinou země a státních zařízení všeho druhu včetně armády nedávno prohnala další smršť Stalinových kádrových čistek. Byly silně narušeny normální vztahy s dodavatelskými závody, chyběli nejen vědci, ale i nezbytné přístroje a řada deficitních materiálů a součástek.

Dalším vývojem se dosah systému Reveň podařilo zvýšit na 12,5 km, v srpnu 1939 už měl dosah 50 km a o rok později dokonce 95 km. Na podkladě požadavků komise a po dalším vývoji systému Reveň byl na podzim roku 1939 zkonstruován první opravdu funkční vzorek přehledového a výstražného radiolokátoru v SSSR. V prosinci roku 1939 byl uskutečněn první zkušební provoz tohoto systému, který měl oddělené anténní systémy pro vysílání a příjem. Ty byly navíc umístěny každý v jiné otočné kabině a toto konstrukční řešení se ukázalo být neschůdnou cestou, kterou již dříve opustili Ukrajinci v čele s prof. Sluckinem. Problémy objevující se v synchronizaci otáčení oddělených anténních systémů byly tak velké, že bylo nutné celý systém konstrukčně přepracovat. Anténní systémy mimo jiné vykazovaly řadu mrtvých úhlů, byly málo směrové a byly vysoké 15 metrů, což přinášelo vzhledem ke konstrukčnímu provedení i problémy s nedostatečnou tuhostí systému. Přesto se podařilo tomuto zařízení, které bylo prakticky ještě v plenkách, zjistit při zkušebním provozu letoun SB na vzdálenost 55 km. Nyní se velice hodily zkušenosti starších konstruktérů NII-20 s radioreléovými spoji v rozsahu velmi krátkých vln.

27. 12. 1939 se po vyhodnocení vlastností zařízení, zpracování dřívějších opomenutých výzkumných prací a poznatků ze zkušebního provozu objevilo na stole ředitele NII-20 vládní rozhodnutí s příkazem vyrobit a předat do používání armády do 1. ledna 1941 deset kusů kompletů zdokonaleného zařízení. To dostalo po provedených úpravách název RUS-1. 

Syst RUS-1 měl výkon 300 W, pracoval na vlnové délce 3,6 - 4 metry a jeho pevná anténa vyzařovala hlavní lalok pod úhlem 25°. Pracoval s nepřetržitou vlnou. Prvního bojového nasazení se RUS-1 dočkal už za finské války v zimě roku 1940. Část vyrobených systémů byla nasazena na Kavkaze a celkem jich bylo do začátku Velké vlastenecké války vyrobeno 44 kusů.

Potíže s vývojem vylepšených systémů a jejich zavedení do předsériové výroby byly ale po změně vedení a nuceném odchodu některých zkušených odborníků NII-20 do gulagů tak velké, že se požadovaný počet kompletů podařilo dodat armádě až k 10. červnu 1941, kdy už na výcvik obsluh čas nezbýval. Šlo však o značně zdokonalený typ, který vycházel z návrhu úprav ze dne 5. února 1941.

Systém RUS-2 (REDUT-41)

Tento dále vylepšený výrobek sovětských techniků nesl nejen nové jméno typu, ale měl řadu zásadních konstrukčních změn. Snad nejdůležitější bylo to, že to byl impulsní radar, kde vysílací a přijímací anténa byly umístěny na otáčivých kabinách. Anténní systém vysílače byl umístěn na vozidle ZIS-6, druhá kabina s přijímačem a přijímací anténou na vozidle GAZ-3A. Do začátku války bylo vyrobeno cca 15 kusů kompletů.
Byly dále vyvíjeny a následně použity nové typy klystronových elektronek, zkonstruována elektronická blokace silných signálů omezující zahlcení přijímače, impulsy byly generovány tyratronem s vysokou přesností, odstraněny byly z velké části i mrtvé úhly anténního systému a zmenšeny velké postranní laloky jeho vyzařovací charakteristiky. Takto změněný komplet nakonec dostal bojové jméno PEGMATIT a byl odzkoušen už za bojových podmínek v létě roku 1941. Kódové označení bylo RUS-2 a byl umístěn na vozidlech jako mobilní jako přehledový a výstražný systém PVO.
RUS-2 byl jako jeden z prvních nasazen 25. července 1941 v prostoru Možajska pro potřeby 1. sboru PVO. Do září 1941 bylo dalších sedm rozmístěno v prostorech u měst Klin, Kašin, Jaroslavl, Vladimir, Rjazaň, Tula a Kaluga. Za půl roku nasazení bylo detekováno celkem 8 706 různých vzdušných cílů. V prosinci 1941 dostal radar tohoto typu 2. sbor PVO v leningradské oblasti a 28. ledna 1942 byl uveden do operační služby radar RUS-2 u PVO Murmanska. Celkem sovětské prameny udávají výrobu až 607 kusů všech verzí a modifikací.
Výkony systému, resp. jeho dosahy, byly následující: vlnová délka 4 m, cíl ve výšce 500 m zachycen na 30 km, při výšce cíle 1 km byl dosah 40 km, při výšce 2 km stoupl na 60 km, s výškami cíle 3 km a 4 km dosah činil 75, resp. 85 km. Na vzdálenost 115 km bylo možno zachytit cíle ve výšce 7 km. Na nízkolétající cíle ve výšce mezi 250 - 500 m byl dosah pouze do 10 - 12 km. Přístroj určoval vzdálenost a azimut k cíli.

Systém PEGMATIT-2

Stacionární provedení PEGMATITU sloužilo pro účely PVO stacionárních důležitých objektů a tam dostalo jméno PEGMATIT-2 a kódové označení RUS-2s. Ke konci roku 1941 sloužily u Moskevského okruhu PVO už dva tyto poměrně účinné komplety. Ty měly značný podíl na malých úspěších pokusů Luftwaffe neočekávaně napadat Moskvu a tamní cíle.
Výroba byla po evakuaci moskevského NII-20 přesunuta do Barnaulu, kde byly upraveny zkušební komplety i ty z malosérie, konkrétně od výrobního čísla 13, na nový standard. Posléze výroba naběhla do tempa a předsériové typy byly doplněny celkem dalšími 50 kusy.

Systém PEGMATIT-2m

V roce 1942 vyšlo ze závodů číslo 339, 703, 252 a samotného NII-20 další modernější provedení již vyráběného typu. Dostalo kódový název RUS-2m a bojové jméno PEGMATIT-2m. To se již jednalo o desítky kusů, jejichž spolehlivost byla na vcelku slušné úrovni.
V květnu 1942 byla pro RUS-2 všech provedení vydána oficiální příručka nazvaná Instrukce k navádění stíhacího letectva, což bylo první použití radaru na frontě k tomuto účelu. Ve třetím válečném roce byl na RUS-2 a Pegmatity dodáván vlastní sovětský systém identifikace IFF.

Systém REDUT-K

V počátku roku 1940 se pokusilo vojenské námořnictvo (VMF) vyvinout lodní radiolokátor ve spolupráci se závodem Elektropribor v podstatě vlastními silami techniků loďstva. To se jim ale nezdařilo a tak sáhli po již odzkoušeném systému REDUT, který upravili pro lodní použití. Nový radar dostal označení REDUT-K (korabelnyj - lodní), stal se prvním lodním radarem ve VMF SSSR a v roce 1941 jej namontovali na první bojové plavidlo VMF - lehký křižník Molotov. Na křižníku měl sloužit hlavně jako radar vzdušné výstrahy. Na hladinové cíle měl dosah do 50 km a jednotlivý letoun zachytil na vzdálenost do 120 km. Maximální výstupní výkon byl 50 kW a pracovní vlnová délka 1,4 m. Námořníci byli z takové zbraně nadšeni. Výroba typu se však táhla, přišla válka a tak jej mnoho lodí do konce prvního válečného roku už nedostalo. Výroba pak pokračovala nepříliš rychlým tempem, pozemní vojsko a letectvo měly tehdy vzhledem k situaci na frontách rozhodně přednost. Současně s výrobou však dlouhodobě probíhal vývoj nové generace lodních radarů už i s využitím poznatků spojeneckých odborníků a jejich výrobků.

Systém GJUIS

V průběhu roku 1944 probíhaly zkoušky dlouho vyvíjeného nového typu lodního radaru pod názvem GJUIS-1. Na torpédoborci Gromkij se v květnu na Barentsově a Bílém moři dostal do bouří o síle až 8 balů a radar byl přesto stále funkční a přesný. Proto byly provedeny ještě zkoušky na Baltu a i tam se typ v prostředí plném matoucích odrazů od pevniny a ostrůvků plně osvědčil. Radar pracoval na vlnové délce 1,4 m, jeho dosah byl asi 45 km a nejvyšší impulsní výstupní výkon 80 kW. Dostal se ještě v roce 1945 na celou řadu lodí a obdržely ho i některé lodě sovětského Tichooceánského loďstva. To však byl již téměř konec války, alespoň v Evropě.

Systém GJUIS ve verzi GJUIS-1B vyráběné závodem č. 703 byl odborníky VMF hodnocen jako znatelně lepší v obtížných bojových podmínkách než britský typ 291, který obdržel SSSR v rámci dodávek Lend-and-lease. Dokonce i verze GJUIS-1M, která byla předchůdcem typu GJUIS-1B, byla sovětskými námořníky hodnocena jako plně srovnatelná s typem 291 užívaným Brity. Vyzkoušeny byly asi čtyři komplety na torpédoborcích, ale do série se tento typ v roce 1945 už nedostal. Centimetrové radary plně vlastní konstrukce přišly až po válce. Dosah dvou posledních verzí byl cca 30/50 km na vzdušné cíle a na cíle hladinové asi 12/18 km. GJUIS-1M byl zkoušen od konce roku 1944 hlavně na torpédoborci Strogij, GJUIS-1B na torpédoborci Ogněvoj, ale tam se zkoušky protáhly až skoro do konce roku 1945. Zato se pak tyto typy staly základem poválečné výzbroje celé řady sovětských lodí v roli radaru vzdušné výstrahy.

Systém Mars-1 (REDAN-1)

V roce 1945 se těsně před koncem války dostal na lehký křižník Molotov další typ sovětského lodního radaru. Byl to typ Mars-1. V červenci a srpnu proběhly zkoušky a po dalších třech měsících byl radar zařazen do služby pod bojovým jménem REDAN-1. Sloužil jako řídící prvek systému palby děl hlavní ráže a po válce se dostal na mnoho lodí.

Systém Mars-2 (REDAN-2)

Mars-1 byl sice úspěšný, ale dost těžký a hlavně rozměrný radarový systém. Proto téměř souběžně s ním byl vyvíjen další, vylepšený a lehčí systém pod názvem Mars-2. Ten byl určen pro řízení palby děl torpédoborců a zkoušky proběhly opět se zkušenou posádkou torpedoborce Ogněvoj. Veškeré testy proběhly úspěšně a tak byl nový systém zařazen do služby téměř ve stejné době jako jeho o trochu starší sourozenec Mars-1. Nový systém dostal bojové jméno REDAN-2, měl dosah asi 20 km a po válce se dostal na mnoho desítek sovětských lehčích lodí.

Systém Vympel-2

Na konci roku 1944 bylo rozhodnuto vyvinout pro VMF SSSR nový vlastní radar malých rozměrů velké přesnosti a vysoké účinnosti v zamýšleném bojovém nasazení, kterým bylo řízení palby lodního PL dělostřelectva. První malosériová verze nazvaná Vympel-1 zklamala na celé čáře - měla totiž první typovou předsérii nových sovětských magnetronů, která se prostě nevyvedla, trpěla vznikem silných parazitních kmitočtů a nepravidelnými výrobními tolerancemi. Všech asi deset malosériově vyrobených kusů bylo pak přepracováno a osazeno magnetrony vlastní dále vylepšené konstrukce, které však podle mnoha odborníků téměř dokonale kopírovaly spojenecké výrobky z radarů, přicházejících v rámci Lend-and-Lease. Nové kusy dostaly po krátkých a velmi úspěšných zkouškách na konci roku 1945 bojové jméno Vympel-2, měly dosah do 12 km a staly se základním PL vybavením hned několika tříd poválečných sovětských torpédoborců počínaje třídou označovanou na Západě jako Pr.30. Systém byl původně označen jako SON (Система огневого наведения - Sistěma ogněvogo naveděnija - SON - Systém řízení palby) a jeho verze měly pořadová čísla 1 a 2. SON-2 měl název Turmalin. Nakonec však dostal také označení podle továrny Vympel, která zařízení dodávala. Šlo, jak už to v tomto období i později bylo časté, o bezlicenční kopie modelů GL MK. II, SCR-584, popřípadě dalších typů. To se týkalo i typu nazvaného SON-4, který byl přímou bezlicenční kopií  právě SCR-584. Tento typ navíc ještě používal také i původního magnetronu vyráběného v USA. Systém SON-2 sehrál důležitou roli v druhé etapě bojů o Leningrad, kdy zabezpečoval výstrahu a navádění letaounů i dělostřelectva PVO. Stejně tak se osvědčil u Moskvy.
U VMF SSSR byl do služby v roce 1944 zařazen také RL GJUIS a později modifikace GJUIS-1B, které sloužily k navádění lodního dělostřelectva a byly upravenými obměnami systémů SON-2 a SON-4.

Systém P-3 BIRJUZA

Při vývoji této řady radiolokačních stanic již spolupracovali snad všichni sovětští odborníci té doby a na výsledku to bylo hned znát. Vývoj trval jen rok a parametry typu P-3 byly už od počátku na svou dobu výborné. Na 35 km zjistil jednotlivé letadlo při výšce letu do 1 km, na vzdálenost až 130 km to dokázal při letové hladině cíle 8 - 10 km. Komplet měl pole sledování celých 360° a hlavní vyzařovací lalok antény v rozsahu 4 - 18° ve vztahu k horizontu, jeho rozlišovací schopnost byla v provozu nadprůměrná a pracoval s vlnovou délkou 4 metry (frekvence 75 MHz). Anténní systém se otáčel 2x za minutu a minimální dosah byl na nízkolétající cíle cca 5 km. Stanice mobilní verze P-3A se pohodlně vešla na nákladní automobil, rozvinout pro bojové nasazení se dala vycvičenou obsluhou do tří minut a za dalších 25 vteřin byl zaznamenán cíl. Navíc měla vysílací a přijímací část potřebu napájecího zdroje o výkonu jen 1 500 W. Není divu, že v jarních měsících 1943 prošla RLS (radiolokační stanice) úspěšně zkouškami a její výroba byla po měsíci zadána do Gorkého. Odtud přes počáteční potíže se zaváděním úplně nové výroby vyjelo do konce roku 14 kompletů umístěných na nákladních autech.
První významné bojové nasazení dvou kusů tohoto systému v oblasti kurského oblouku jasně ukázalo, že kupříkladu tzv. kubáňská etažerka, tedy stupňovitá sestava sovětských stíhačů tehdy používaná, se takovýmto systémem dá dokonale navádět proti větším rozčleněným svazům německé Luftwaffe. Kupříkladu ve vzdušném boji 1. června v prostoru Kurska bylo po včasném zjištění a přesném navedení stíhačů sestřeleno celkem 15 německých bombardérů ještě předtím, než dosáhly linie fronty.
RLS typu P-3 a P-3A se pak vyráběly s drobnými úpravami až do roku 1955! Velkosériová výroba probíhala rovněž u dalšího úspěšného typu této řady, P-8, který měl řadu dalších nových sofistikovaných funkcí.

Systém PNB GNEJS

První pokusné systémy letadlové palubní RLS v SSSR byly vyvinuty v jedné z konstrukčních kanceláří už v době evakuace závodů na Ural v roce 1941. Pracovaly ve vlnovém rozsahu 15 - 16 cm a druhý typ na vlnové délce 1,5 metru, osazeny byly klystronem, opakovací frekvence byla 900 Hz a max. výstupní impulsní výkon byl do 10 kW. Po provedení zkoušek, kterými prošel vcelku úspěšně pouze druhý prototyp pod názvem PNB GNEJS-1, došlo k vyvinutí značně vylepšeného typu RLS s moderními prvky, v lehčím provedení a prostorově méně náročného. Proto se GNEJS-1 vůbec nevyráběl. Nový vylepšený typ vyvinutý stejně jako první prototypy kolektivem prof. V. V. Tichomirova obdržel název PNB GNEJS-2 a do výzbroje se po vyzkoušení v prosinci roku 1942 v prostoru Stalingradu sériově začal dostávat od 16. června 1943. Do konce roku se díky velkému úsilí podařilo dodat letectvu celkem 227 kompletů. Gnejs-2 pracoval na vlnové délce 1,5 metru, měl dosah v rozmezí 1,5 - 4 km.

Jelikož letectvo nebylo v SSSR jediným uživatelem bojových letounů, chtělo své letadlové palubní RLS mít i VMF - vojenské námořnictvo, resp. jeho letecké síly. Proto byly na žádost námořnictva provedeny některé modifikace elektronických prvků zařízení, které pak dostalo označení GNEJS-2M (morskoj - námořní). U VMF to byla první RLS ve výzbroji její letecké složky.

U letectva - VVS - byly zformovány dva letecké pluky zvláštního určení, které byly těmito zařízeními vybaveny a byly zařazeny k 56. stíhací letecké divizi. Tyto typy se údajně nalézaly v jednom z pluků na palubě speciálně upravených bombardovacích letounů Pe-2 výrobní série 205 vybavených motory Klimov M-105 RF o výkonu 1 210 HP, které měly sloužit jako noční stíhače. Tyto letouny však měly být podle motorů nazývány spíše Pe-4. Zadavatele montáže a úprav k tomu zřejmě inspirovalo obdobné zařazení německé techniky, tedy např. dvoumotorových bombardérů Junkers Ju 88 C.

Známé je také nasazení PNB GNEJS-2 u již zmíněné 56. stíhací letecké divize na palubě Douglasů A-20G Boston, zřejmě u druhého pluku. PNB GNEJS-2 používaly, jak už bylo uvedeno výše, vlnovou délku 1,5 m a v březnu 1945 s nimi byly Bostony 56. sld nasazeny proti obklíčeným německým vojskům v prostoru Breslau, kde úspěšně likvidovaly německé dopravní i bombardovací letouny. Kapitán Kasnov sestřelil dva bombardéry He111 a poručík Šestěrikov nákladní kluzák DFS 230. 
Roku 1945 byly do výzbroje odpovídajících složek VVS a VMF zařazeny palubní RLS typu PNB GNEJS-5 a GNEJS-5M, přičemž z toho námořnictvo obdrželo do konce války 86 kompletů.
Pro VVS byly dodávány komplety PNB GNEJS-5 ze závodu č. 339.

Radarové systémy SSSR získané v rámci dodávek Lend-and-Lease

V období mezi roky 1941 až 1942 byl SSSR v oblasti radarů odkázán téměř výhradně na vlastní síly. Po přijetí zákona o půjčce a pronájmu (Lend-and-Lease Act) začali Spojenci do SSSR dodávat mimo řady jiných druhů válečného materiálu také radarová zařízení. Američané dodali kupříkladu typy lodních radarů SG, SF-1, SL, SO-13, SK a FC (Mark 3), Britové zase své typy 271, 281, 284, 285, 286 a 291. Přitom byly často radary namontovány na lodích, které byly SSSR v rámci stejného zákona přímo dodány nebo převedeny. Šlo kupříkladu o lehký křižník Murmansk (ex americký USS CL-5 Milwaukee) - zde hned dva typy radarů, dále o torpédoborce, velké stíhače ponorek třídy BO-2, některé typy malých hlídkových a protiponorkových plavidel a rychlé čluny MTB. Tím se podařilo do velké míry překlenout mezeru vzniklou po první generaci vlastních sovětských radarů tím, že výzkumné a konstrukční práce byly načas přerušeny vlivem válečných událostí.

Vlastnosti těchto spojeneckých radarů jdou mimo rámec tohoto článku, ale závěrem lze říci, že SSSR měl kvůli své omezené výrobní a výzkumné kapacitě zpočátku velké potíže v dostatečném množství a kvalitě vybavit své ozbrojené síly radiolokační technikou. Od roku 1943 se však již projevila možnost byť jen zčásti využít také výsledků vývoje radaru v jiných zemích, tedy USA a Velké Británii. Stejně tak se při rozvoji radaru v SSSR dostaly ke slovu i ukořistěné německé přístroje, respektive znalosti jejich technologií. Celkem vzato lze konstatovat, že na konci Velké vlastenecké války měl SSSR slibně rozběhnutý vývoj i výrobu řady typů velmi moderních radiolokátorů nejrůznějšího určení a výkonů z vlastních výrobních i vývojových kapacit. Na rozdíl od často opakovaných tvrzení o pravém opaku a rozhodujícím podílu ciziny pro SSSR v tomto oboru za války je podle mého názoru možné hodnotit vývoj vlastní radiolokační techniky v SSSR do roku 1945 přes řadu problémů jako vcelku úspěšný.

Prameny:

• Čerňak, V.S., Immorějev, I.Ja., Vovšin, B.M: Radar v SSSR i Rossii - korotkij istoričeskij očerk, Moskovskij aviacionnyj institut, Gosudarstvennyj universitět, Moskva, 2003
• Lobanov, M.M.: Razvitije sovětskoj radiolokacionnoj těchniki, MO SSSR, 1988
• Lobanov, M.M.: K voprosu vozniknovenija i razvitija otěčestvěnnoj radiolokacii, časopis VIŽ 1962
  
• Kostenko, A.A., Nosich, A.I., Tishchenko, I.A.: Radar prehistory, Soviet side: three-coordinate L-band pulse radar developed in Ukraine in the late thirties. Antennas and Propagation Society International Symposium, 2001, IEEE, Vol. 4, Issue 2001, pp. 44 - 47.
• Kostenko, A.A., Nosich, A.I., Tishchenko, I.A.: Magnetron and radar drama in Kharkov, Ukraine in the 1920 - 1930 in: Rohling, H.: 101 Years of Radar, German Institute of Navigation, Bonn 2005, pp. 123 - 132.
• Platonov, A.V.: Sovětskije bojevyje korabli 1941 - 1945, tom IV - Vooruženije
• Pokrovskij, R.: Iz istorii otěčesvěnnoj radiolokacii, časopis VIŽ, 1976, č. 1
  
• Frajman, Viktor, Dr.: článek v Letectví a kosmonautika, č.8, ročník 1985, str. 294 a násl.
• Morgan, T.J.: Radar, vyd. F. Muller, Londýn, 1960
• Buderi, Robert: The Invention that Changed the World: How a Small Group of radar Pioneers Won the Second World War and Launched a Technological Revolution. Vyd. Simon and Schuster, New York, 1996. ISBN 0-684-81021-2
• http://www.navweaps.com/Weapons/WNRussian_Radar_WWII.htm

Děkuji kolegovi Algernonovi za významné doplnění pramenů.
"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."