Short Stirling v Bomber Command

Autor: Algernon | Datum: 22. 12. 2016

Britské RAF údajně mělo mít u Bomber Command celkem 11 squadron, které byly vyzbrojeny bombardéry Short S.29 Stirling. Toto tvrzení se v literatuře objevuje již po desítky let — a v únoru letošního roku jsme tímto nesmyslem byli opětovně „oblaženi“, pro změnu tentokrát v druhém čísle časopisu Letectví & Kosmonautika, v jeho 92. ročníku, v monografii Stirlingu z pera pana Miroslava Balouse. (Naneštěstí také je nutno poznamenat, že toto ani zdaleka není jediná „chyba“ v textu, kterou nás p. Balous balamutí.)

Ovšem při podrobnějším hledání… Nelze než poznamenat, že počet 11 není přesný. Je přitom s podivem, že v L+K mohlo — v 21. století! — opětovně vyjít takovéto nesmyslné tvrzení; a přitom nedá zase tolik práce si skutečnost ověřit, nebo alespoň ocitovat současné publikace, nikoli opakovat omyly, které se tradují přinejmenším již celé půlstoletí. Jen v rámci Bomber Command totiž nebylo méně, než 16 squadron, u kterých ve výzbroji najdeme Short S.29 Stirling, přičemž hned třináct z nich bylo součástí „Main Force“ a s výjimkou jediné všechny byly součástí No. 3 Group RAF. V pořadí čtrnáctá potom byla zformována u No. 100 (Bomber Support) Group, ovšem i tato skupina byla součástí Bomber Command.

»Během války stroje [Short S.29 Stirling] vytvořily 11 bombardovacích squadron, které uskutečnily 18 440 akcí, svrhly 27 829 tun pum, položily na 20 000 min, ale nepřátelskou činností ztratily celkem 641 letounů (celkové ztráty i s nebojovými dosáhly čísla 769).«
(L+K 2/2016, str. 84)
»Over a period of six years a total of 2,382 Stirlings were built, more than half of them in Northern Ireland. They were in service with eleven bomber squadrons and made 18,440 sorties
(Aircraft Profile No. 142, Geoffrey Norris, vydáno v roce 1966)
»Stirlings equipped eleven bombing squadrons which made 18,440 sorties, dropped 27,821 tons of bomb, laid some 20,000 mines in enemy waters and lost 769 aircraft, 641 of them by enemy action (…)«
(C. H. Barnes, Shorts Aircraft since 1900, vydáno 1967)

Pokud budeme struční, lze ještě poznamenat, že onou jedinou jednotkou, která byla opětovně zformována a vyzbrojena Stirlingy až u 100. skupiny byla 171. squadrona. Šlo o tyto squadrony: 7., 15., 75., 90., 138. 149., 161. 171., 196., 199., 214., 218., 513., 620., 622. a 623. squadrona.


Short S.29 Stirling III sériového čísla EH930, EX-N, na letišti Lakenheath. Tento stroj byl vyroben u firmy Austin Motors v Birminghamu (jedna z mnohých tzv. „stínových továren“), dostal motory Bristol Hercules VI. Dne 20. července 1943 byl přidělen k 75. squadroně, ale už 28. téhož měsíce putoval k 15. squadroně, kde létal jako LS-A. Dne 27. prosince 1943 byl předisponován k 199. squadroně a 12. května 1944 k 1651 Conversion Unit. Jedenáctého listopadu 1944 byl uskladněn u 6 Maintenance Unit, kde byl 24. dubna 1945 odepsán, následně putoval do šrotu. Snímek není datován, nicméně musel být pořízen mezi 27. prosincem 1943 a 1. květnem 1944, kdy se jednotka přesunula z letiště Lakenheath na North Creake; pův. snímek Imperial War Museum London, negativ CH12683   

Vedle „čistě klasických bombardovacích“ squadron z tzv. Main Force (třináct z uvedených, dvanáct operačních) můžeme úvodem alespoň stručně zmínit 138. a 161. squadronu, které za zabývaly dopravou agentů a materiálu do okupovaných evropských zemí (138. squadrona měla transportní stroje Stirling IV mezi červnem 1944 a březnem 1945, kde nahradily staré Halifaxy II, „stojedenašedesátá“ rovněž létala vedle dalších typů i s několika Stirlingy, měla je od září 1944 až do 2. června 1945, kdy byla rozpuštěna). Obě patřily pod 3. skupinu RAF, operovaly tedy rovněž v rámci Bomber Command. Pokud si tyto jednotky seřadíme chronologicky podle toho, kdy obdržely Stirlingy, dostaneme tento seznam:

(1) 7. squadrona, 3. skupina, Bomber Command (opětovně byla zformována 1. srpna 1940, hned druhý den dostala první Stirling — ještě předtím, než k jednotce dorazil velící důstojník, k tomu došlo až třetího; tento stroj zároveň představoval první ztrátu jednotky, byl odepsán po havárii při nouzovém přistání 29. září 1940). První bojový let jednotky se uskutečnil v noci z 10. na 11. února 1941. K 15. srpnu 1942 je přesunuta k Pathfinder Force; spolu s 35. squadronou jsou jsou jejich stroje jako vůbec první vybaveny navigačním radarem H2S (obě squadrony letouny vybavené radary vůbec prvně použily v noci z 30. na 31. ledna 1943, při náletu na Hamburg).

Označení letounů jednotky (rozlišovací či identifikační znaky, písmena squadrony na letounech, code letters): MG

V červnu a červenci 1943 se přezbrojuje na stroje Avro Lancaster (poslední bojový let na strojích Stirling III se uskutečnil 28. června 1943).

Základny: Leeming (od 1. 8. 1940), Oakington (od 29. října 1940; až do 24. července 1945, kdy se přesunuje na základnu Mepal).

Počty operačních vzletů na strojích Stirling: 918 vzletů, ztraceno 41 strojů (3 Group); 826 vzletů, ztraceno 37 strojů (Pathfinder Force).

(2) 15. squadrona 3. skupina, Bomber Command (původně součást 2. skupiny, v listopadu 1940 přesunuta k 3. skupině).

Označení letounů jednotky: LS

Od dubna 1941 se přezbrojuje na Stirlingy I; během prosince 1943 se přezbrojuje ze strojů Stirling III na typ Avro Lancaster.

Základny: Wyton (od 15. 5. 1940), Bourn (od 13. 8. 1942), Mildenhall (od 14. dubna 1943 až do konce války).

Statistika: 2231 operačních vzletů, ztraceno 91 strojů.

(3) 149. squadrona, 3. skupina, Bomber Command.

Označení letounů jednotky: OJ

Během listopadu 1941 se přezbrojuje na stroje Stirling I (z letounů Wellington IA a Wellington IC), první kusy verze Stirling III dostává od února 1943, poslední předává k M.U. (Maintenance Unit) během září 1944; na typ Avro Lancaster se přezbrojuje od srpna 1944.

Základny: Mildenhall (od roku 1937), Lakenheath (od 6. dubna 1942), Methwold (od 15. května 1944, zde operuje až do konce války v Evropě).

Victoria Cross — Pilot Officer Rawdon Hume Middleton, RAAF (matriční číslo A/402745, * 22. 7. 1916, † 29. 11. 1942; povýšení z hodnosti Flight Sergeant do hodnosti Pilot Officer je datováno 15. 11. 1942, tedy dva týdny před jeho smrtí). Stroj Short Stirling I, OJ-H, s/n BF372.

Statistika: 2628 operačních vzletů, 87 Stirlingů ztraceno.

(4) 218. squadrona, 3. skupina, Bomber Command.

Označení letounů jednotky: HA

Squadrona se během ledna 1942 přezbrojuje ze strojů Wellington IC na stroje Stirling I; během dubna 1943 je mění za verzi Stirling III; během srpna 1944 je přezbrojována na typ Lancaster.

Základny: Marham (od 25. listopadu 1940), Downham Market (od 7. července 1942), Woolfox Lodge (od 7. března 1944), Methwold (od 4. srpna 1944 do 5. prosince 1944).

Victoria Cross — Acting Flight Sergeant Arthur Louis Aaron, DFM, RAFVR, matriční číslo 1458181 (* 5. 3. 1922, † 13. 8. 1943). Stroj Short Stirling III, HA-O, s/n EF452.

Statistika: 2600 operačních vzletů, 91 strojů ztraceno.

(5) 214. squadrona, 3. skupina, Bomber Command. V lednu 1944 byla přesunuta k 100. skupině (Bomber Support).

Označení letounů jednotky: BU

Squadrona se během dubna 1942 přezbrojuje ze strojů Wellington IC na stroje Stirling I. 

Poslední operační let na Stirlingu provedla 24. ledna 1944; během ledna 1944 dostává stroje Fortress II, ty již v listopadu 1944 mění za Fortress III, které měla až do 27. července 1945, kdy tato jednotka byla rozpuštěna.

Základny: Stradishall (od 12. ledna 1942), Chedburgh (od 1. října 1942), Downham Market (od 10. prosince 1943 do 16. ledna 1944, kdy byla přesunuta na letiště Sculthorpe).

Statistika: 1432 operačních vzletů, 54 strojů bylo ztraceno (stroje Stirling, pouze 3. skupina; při 131 náletech, 88krát pokládání min, 3krát shoz letáků).

(6) 75. squadrona, 3. skupina, Bomber Command.

Označení letounů jednotky: AA Flight C: JN

Na Stirlingy I se přezbrojuje během října 1942 (ze strojů Wellington III), první bojový let s novými letouny absolvovala 20. listopadu 1942; Stirlingy III dostává postupně od února 1943; během března a dubna 1944 se přezbrojuje na bombardéry Avro Lancaster.

Základny: Mildenhall (od 15. 8. 1940), Newmarket (od 1. 11. 1942), Mepal (od 28. 6. 1943 až do konce války), Spilsby (od 21. 7. 1945 až do 15. 10. 1945; 15. října 1945 byla squadrona rozpuštěna; od té doby tato squadrona, jejíž historie sahá až do října 1916, nebyla až doposud nikdy znovu obnovena).

Statistika: 1736 operačních vzletů, 72 Stirlingů ztraceno.

(7) 90. squadrona, 3. skupina, Bomber Command.

Označení letounů jednotky: WP

Bombardéry Stirling I dostává během prosince 1942 (má je až do května 1943), první bombardéry Stirling III dostává v únoru 1943 (až do června 1944), první bombardéry Lancaster dostává během května 1944. První operační let na strojích Stirling I provedla 8. ledna 1943, poslední operační let na Stirlingu je v záznamech jednotky datován k 17. červnu 1944.

Squadrona (byla rozpuštěna na základně Polebrook k 14. únoru 1942) byla znovu zformována 7. listopadu 1942 na letišti Bottesford; 29. prosince 1942 se přesunuje na letiště Ridgewell; 31. května 1943 se přesunuje na letiště Wratting Common; 13. října 1943 se přesunuje na letiště Tuddenham (zde působí až do konce války; odsud operuje až do konce války v Evropě).

Statistika: 1937 operačních vzletů, 58 Stirlingů ztraceno.

(8) 620. squadrona, 3. skupina, Bomber Command.

Označení letounů jednotky: QS

Squadrona byla zformována (prvně) na letišti Chedburgh dne 17. června 1943, z Flightu (letky) C, patřící k 214. squadroně.

Zprvu byla vyzbrojena stroji Stirling I (první operační lety uskutečnila 19. června 1943), vyměňuje je za verzi Stirling III během srpna 1943; poslední bojové lety v rámci Bomber Command uskutečnila 19. listopadu 1943; 23. listopadu 1943 se přesunuje na základnu Leicester East, od té doby slouží jako výsadková; 38. skupina (od února 1944 dostává výsadkové a vlečné Stirlingy IV). Squadrona zaniká k 1. září 1946, dosud nikdy nebyla opětovně zformována.

Základny: Chedburgh, od 17. června 1943 až do listopadu 1943.

Statistika: 339 vzletů, 17 strojů ztraceno.

(9) 196. squadrona, 3. skupina, Bomber Command. Původně 4. skupina (létala se stroji Wellington), přesunuta k 3. skupině v červenci 1943, operuje se Stirlingy z Witchfordu do listopadu 1943, kdy byla vyjmuta z Bomber Command.

Označení letounů jednotky: ZO

Přezbrojovala se na stroje Stirling III během července 1943 (z typu Wellington Mk.X); osádky procházely přeškolením na Stirling u No. 1651 HCU (Heavy Conversion Unit) na letišti Waterbeach; operační je od srpna 1943; v listopadu 1943 byla jednotka vyjmuta z rámce Bomber Command a převelena k ADGB (Air Defence Great Britain, z jejíchž letišť nadále operuje), kde byla podřízena 38. skupině — její stroje v té době dopravovaly parašutisty a náklady zbraní a jiného vybavení pro hnutí odporu v okupovaných zemích (později, poté co její jednotky dostávají stroje Stirling IV vybavené vlečným zařízením, také vlekají výsadkové kluzáky typů Horsa, Hamilcar a Waco CG-4A Hadrian, v této roli se také samozřejmě účastní vylodění v severní Francii v červnu 1944; 196. squadrona dostala stroje Stirling IV namísto předchozích „trojek“ během února 1944, měla je až do rozpuštění jednotky v březnu 1946).

Základny: Leconfield (od 22. prosince 1942), Witchford (od 19. července 1943), Leicester East (od 18. 11. 1943; 38. Group).

Statistika: 166 operačních vzletů, 11 strojů Stirling ztraceno.

(10) 199. squadrona, 3. skupina, Bomber Command. (Jednotka byla opětovně zformována u 1. skupiny, 7. listopadu 1942 na letišti Blyton. Byla vyzbrojena stroji Wellington III, poslední bojový let na Wellingtonech provedla 13. června 1943.)

Označení letounů jednotky: EX

V červnu 1943 byla přesunuta k 3. skupině. V červenci 1943 dostala první stroje Stirling III (měla je až do března 1945), bojové lety zahájila od 27. července 1943; v té době byla na letišti Lakenheath (od 20. června 1943). K 1. květnu 1944 byla přesunuta na letiště North Creake (současně byla přesunuta k 100. skupině, tzv. Bomber Support Group). Během února a března 1945 byla přezbrojena na stroje Halifax B. Mk.III, které měla až do rozpuštění jednotky v červenci 1945.

Statistika: 681 operačních vzletů, 14 strojů ztraceno (3. skupina), 1378 operačních vzletů, 4 stroje ztraceny (100. skupina).

(11) 622. squadrona, 3. skupina, Bomber Command.

Označení letounů jednotky: GI

Squadrona byla zformována 10. srpna 1943 na základně Mildenhall z letky C patřící 15. squadroně; vyzbrojena bombardéry Stirling III (až do prosince 1943, kdy byla přezbrojena na bombardéry Lancaster); první bojový let podnikla hned v noci z 10. na 11. srpna 1943.

Základny: Mildenhall.

Statistika: 195 operačních vzletů, 7 Stirlingů ztraceno (3,59 %).

(12) 623. squadrona, 3. skupina, Bomber Command.

Označení letounů jednotky: IC

Squadrona byla zformována 10. srpna 1943 na základně Downham Market, jádrem nové jednotky byla část 218. squadrony; vyzbrojena bombardéry Stirling III (až do 6. prosince 1943, kdy byla rozpuštěna); první bojový let podnikla hned v noci z 10. na 11. srpna 1943.

Základny: Downham Market (až do rozpuštění jednotky).

Statistika: 150 operačních vzletů, 10 strojů ztraceno (6,667 %), při 19 bombardovacích náletech, dvaadvacetkrát kladení min.

(13) 513. squadrona, 3. skupina RAF, Bomber Command.

Označení letounů jednotky: JC

Squadrona byla zformována 15. září 1943 na základně Witchford, opět rozpuštěna již 21. listopadu 1943 tamtéž; neoperační. *)

(14) 171. squadrona, 100. skupina (Bomber Support), Bomber Command.

Označení letounů jednotky: 6Y

Jednotka byla zformována k 8. září 1944 na letišti North Creake (byla zformována z Flightu C 199. squadrony). Zde byla až do rozpuštění jednotky dne 27. července 1945.

Operovala současně na strojích Stirling III a Halifax B. Mk.III (každý Flight byl vybaven odlišným typem). Operační činnost se Stirlingy ukončila již v listopadu 1944 (nadále měla ve výzbroji pouze stroje Halifax B. Mk.III).

Statistika: 87 vzletů, beze ztrát.

Nyní si tyto data ještě můžeme porovnat s oněmi nešťastnými pohádkami, či „jemnými omyly a nedopatřeními“ z letošního L+K…

Na přelomu května a června 1940 došlo na základně Leeming po krátce používaných dvoumotorových Hampdenech k novému zformování tradiční 7. squadrony Bomber Commandu a k jejímu přezbrojení jako vůbec první perutě RAF na nový čtyřmotorový strategický bombardér Short Stirling B Mk.I. Poté se peruť přesunula i s pozemním personálem na letiště Oakington jako součást 3. bombardovací skupiny (No 3 Bomber Group) a ke konci roku 1940 již vykazovala kompletní počet letounů (12 plus záloha) a vycvičených posádek, načež byla ceremoniálně prohlášena za plně operační.

(L+K 1/2016, strana 86, třetí sloupek.)

Popravdě řečeno, snad v každém případě lze zcela automaticky předpokládat, že squadrona bude přesunuta současně i s pozemním personálem — což je snad v každém případě samozřejmost. Za jasně hodnou zaznamenání by bylo lze považovat snad jedině informaci opačnou, tedy, že osádky přelétly své bombardéry na novou základnu, přičemž by mechanici a ostatní naprosto nepostradatelný personál zůstal na původním místě. Byť se sice snad lze začít zaobírat představou, co by si jednotka na novém působišti bez mechaniků a dalších počala, tak představa toho, že by se squadrona snad přesunovala na nové letiště bez pozemního personálu — je poněkud úsměvná? Tudíž ze všeho nejspíše jde o pouhý slovní balast. Hodnota obdobných sdělení ovšem nebude přílišná.

Ovšem k podstatnějšímu, k závažným chybám ve faktografické části textu. I pokud bychom pominuli nakolik asi mohla být 7. squadrona „tradiční součástí bombardovacího velitelství“ (které bylo ustaveno teprve roku 1936 — což i na poměry mimo Británii rozhodně k tomu, abychom snad mohli mluvit o tradici, přece jen bude trochu málo; byť ovšem u samotné 7. squadrony o tradici mluvit lze, neboť ta byla zformována 1. května 1914), tak zcela jistě nelze pominout, že sedmá squadrona byla opětovně zformována teprve 1. srpna 1940, nikoli „na přelomu května a června 1940“. Ve skutečnosti se historie sedmé squadrony na počátku války může na první pohled jevit jako snad až trochu komplikovaná: od 1. června 1939 sloužila jako výcviková, v té době měla Hampdeny. Ale již 8. dubna 1940 byla sloučena se 76. squadronou — tehdy rovněž šlo o výcvikovou jednotku — a tento celek byl označen jako No. 16 OTU (Operational Training Unit). Opětovně byla zformována již 30. dubna 1940 na základně Finningley, aby zde byla rozpuštěna hned 20. května 1940, přičemž předpokládanou výzbroj, bombardéry Hampden, vůbec nedostala. (Přesně ve stejné době — a stejně dočasně — existovala také 76. squadrona, rovněž marně čekající na Hampdeny. Jediným rozdílem bylo její umístění na letišti West Raynham.) K dalšímu zformování 7. squadrony ovšem došlo nikoli na přelomu května a června 1940, nýbrž až 1. srpna 1940 — ano, skutečně na letišti Leeming. Na Oakington se přesunuje 29. října 1940, kde zůstává až do července 1945. Další pochybnou informací se může jevit autorovo sdělení, že „na konci roku 1940 již vykazovala kompletní počet letounů, 12 plus záloha“. Autor zde patrně poněkud tápe a orientuje se snad poněkud lépe spíše ve struktuře jednotek Fighter Command. Ovšem tehdejší tabulkový stav bombardovací squadrony byly dva flighty (čili letky) po osmi strojích plus záloha. První (Flight A — s tabulkovým stavem osmi strojů) byl zformován 3. srpna 1940, Flight B teprve k 5. září 1940.

Naneštěstí, nejlepším potvrzením autorovy představy o nějakém tehdejším „slavnostním ceremoniálu“ v souvislosti s „prohlášením jednotky za plně operační“ (uprostřed válečné vřavy roku 1940, v době pro Británii rozhodně nelehké) by patrně byly nějaké fotografie z onoho hypotetického ceremoniálu; či nějaký jiný, přiměřeně věrohodný, doklad takovéto činnosti. Jinak, až do té doby než sám autor či redakce časopisu s takovým nezpochybnitelným dokladem přijde (třeba opět v L+K), lze mít onen „slavnostní ceremoniál“ za čirý výplod pisatelovy bujné fantazie… O věcech terminologických, jako že v oné době se letouny RAF značily pouze pořadovou číslicí verze (tedy kupříkladu Spitfire II, či Stirling I), nikoli Stirling B Mk.I, je snad škoda se vůbec šířit…

V listopadu 1942 byly ustaveny nové squadrony se Stirlingy  — č. 73 v Newmarketu a č. 90 v Bottesfordu, zatímco 7. squadrona se změnila na přeškolovací 26. Operational Conversion Flight. Se zvyšujícími se nároky na počty vycvičených osádek se totiž rozrůstalo i množství přeškolovacích jednotek, například byla zřízena 1651. Heavy Conversion Unit a řada školních rojů (Flightů).

(L+K 2/2016, str. 81, druhý sloupek.)

V tomto případě by vůbec bylo vhodné, kdyby se autor podělil se svými zdroji informací… Neboť 7. squadrona dozajista nebyla změněna na No. 26 OCF, ani v listopadu 1942 ani nikdy jindy: k 15. srpnu 1942 byla přesunuta k PFF, kde je až do konce války, přičemž v roce 1943 Stirlingy vyměnila za Lancastery.

Faktem ovšem je, že se zvyšujícím se počtem squadron vyzbrojených Stirlingy se počet výcvikových jednotek nějak rapidně nezvyšoval (pro autora monografie možná paradoxně). Ve skutečnosti totiž zpočátku přeškolování na Stirlingy probíhalo u řady Conversion Flights, které ovšem postupně všechny byly sdruženy právě do větších celků, tzv. (Heavy) Conversion Units, k čemuž došlo během roku 1942. (Pro příklad, do jakých rozměrů tyto jednotky postupně narostly, třeba zmíněná No. 1651 Heavy Conversion Unit měla pro potřebu označování strojů jednotky přidělena hned tři kombinace písmen: BS, QQ a YZ; přitom většina squadron měla přidělenou pouze jednu dvojici znaků, a spíše jen výjimečně kupříkladu u Bomber Command měly některé squadrony přiděleny druhou dvojici znaků, která se používala na letounech třetího Flightu.)

Ona vůbec informace o No. 26 Operational Conversion Flight je (opět) taková nějaká… Zavádějící? Jednak existovaly jednotky operačního výcviku (Operational Training Unit), u kterých probíhal výcvik na dvoumotorových strojích. Přitom, vzhledem k pochopitelné snaze mít pro přezbrojování bojových jednotek k dispozici co možná nejvíce čtyřmotorových bombardérů, byla snaha pokud možno co nejvíc využít dvoumotorové typy, které byly postupně u operačních jednotek právě v té době postupně nahrazovány. Přičemž, pochopitelně, pokud bylo možné podstatnou část tohoto výcviku zajistit na dvoumotorových bombardérech, které již byly tak říkajíc „výběhové“ (stroje Armstrong Whitworth Whitley a Vickers Wellington), byly používány v první řadě tyto. Vedle toho samozřejmě také nebylo až tak zcela bezvýznamné (a to i v době války) také to, že přece jen náklady na provoz (a tím tedy i výcvik nových osádek) u dvoumotorových typů byly významně nižší, než na těžkých čtyřmotorových bombardérech. (Nikoli nezajímavou položkou samozřejmě bylo, vedle jiných, i množství spotřebovaného paliva. O tom nám cosi může napovědět, hned vedle hmotnosti stroje — kupříkladu, i v závislosti na verzi, vzletová hmotnost Wellingtonu vzhledem k Lancasteru se pohybovala zhruba mezi 58 až 43 procenty — také skutečnost, že vnitřní palivové nádrže Lancasteru pojaly asi 2,87 násobek množství benzínu než Wellington.) Proto také existovaly další jednotky, které se zabývaly pouze přecvičením již zcela kompletních osádek které přišly z OTU na těžkém čtyřmotorovém typu. Šlo o tzv. (Heavy) Conversion Unit; zpočátku se všem touto činností zabývaly menší jednotky, Conversion Flights, ty ovšem byly vcelku rychle nahrazovány právě zmíněnými Conversion Units.

Čímž se konečně dostáváme až k autorově poněkud značně atypické jednotce, která by se — dle svého jména — měla zabývat operačním výcvikem, a to operačním výcvikem na čtyřmotorových letounech, spojeno dohromady s výcvikem na těchto těžkých typech? Ovšem můžeme najít obdobný Flight se stejným číslem, který by mohl vyhovovat naší potřebě, totiž No. 26 Conversion Flight. Ten ovšem… Ten ovšem byl zformován v listopadu 1941, na letišti Waterbeach (v té době ovšem dokonce i podle autora monografie 7. squadrona stále ještě existovala). Naneštěstí ovšem ten byl již 2. ledna 1942 absorbován na stejném letišti nově vzniklou No. 1651 Conversion Unit, ani omylem tedy tento Flight nemohl být zformován teprve v listopadu 1942 (nadále se postupně výcvikem na čtyřmotorových strojích zabývaly jen jednotky disponující větším počtem strojů, ony již zmíněné Conversion Units). Tudíž i nadále nám zde zřejmě zůstane jakýsi záhadný 26. OCF… (I když — hned úvodem celé monografie, v L+K 1/2016 na straně 82 nahoře, je fotografie opatřená touto popiskou: »Barevný snímek Stirlingu B Mk.I Srs 1 sériového čísla N6101 z belfastské výroby při jeho službě u přeškolovacího roje 26 Conversion Flight na letišti Waterbeach roku 1941« Tentýž stroj z téže série barevných snímků byl v monografii zobrazen ještě dvakrát, v následujícím čísle časopisu, ovšem s jen velice stručnými, všeobecnými popiskami. Faktem je, že právě tato fotografie bývá publikována s rozličnými popisy, které se shodují pouze na sériovém čísle… Nicméně, pokud vezmeme za vděk publikací Stirling File z nakladatelství Air Britain, či si vezmeme k ruce Bowyerovu Stirling StoryCrécy Publishing, lze se lépe zorientovat. Stroj se postupně nacházel u 149. squadrony, 26 Conversion Flight, v opravě, opět u 149. squadrony a nakonec u 1651 Conversion Unit, kde jeho kariéra skončila 9. prosince 1942 požárem. Ovšem vzhledem k tomu, že právě u 26 CF stroj nesl označení písmenem „E“, můžeme blíže upřesnit datování této fotografie na listopad 1941, stroj totiž u této jednotky byl od 6. do 23. listopadu 1941, kdy byl vážně poškozen při zhroucení podvozku. Oprava stroje N6101 byla dokončena až v době, kdy 26 Conversion Flight již neexistoval.

V listopadu Bomber Command založil další 149. squadronu Stirlingy plně
vybavenou. Operovala z letiště Mildenhall a kromě běžných náletů, denních a
nočních, na cíle většinou v bližší okupované Francii, se potajmu chystala na
příští rok a plánovaný demonstrační nálet na některé z německých měst.

(L+K 2/2016, str. 80.)   

„To ono“ (Bomber Command) něco založilo, tedy učinilo administrativní výkon? Cosi (jakési „cosi“, pardon, mne ale vysloveně tlačí — možná to bude britské bombardovací velitelství pod polštářem) mne nutí poznamenat, že spíše u bombardovacího velitelství byla „založena“ další squadrona, kterýžto úkon ovšem vykonal, na základě rozhodnutí „shora“ učiněné zcela konkrétními lidmi, zcela konkrétní administrativní důstojník.

Faktem ovšem je, že 149. squadrona se během listopadu 1941 pouze už jen přezbrojuje, z Wellingtonů — ovšem opětově byla zformována v dubnu 1937, z Flightu B od 99. squadrony.

V lednu 1942 se ve stavu Bomber Commandu dostaly do operační služby další dvě squadrony, č. 218 v Marhamu a č. 214 v Stradishallu. Operovaly běžnými nálety na cíle v okupované Evropě a zasahovaly i do Německa.

(L+K 2/2016, str. 80.)   

Jistý podiv by snad mohla vzbuzovat formulace „operovaly běžnými nálety“… Že by snad oněmi „nálety neběžnými“ měly být zásahy, považme, až do Německa? (…) Nicméně daleko závažnější je, že 214. squadrona je přezbrojována (z typu Wellington IC) až od dubna 1942, během ledna a února toho roku byla přezbrojována pouze 218. squadrona. (Obě přitom byly — opětovně — zformovány již před vypuknutím války, a byly přezbrojovány z typu Wellington IC. První byla stroji typu Vickers Wellington vyzbrojena již před válkou, zatímco 218. squadrona tento typ dostává do výzbroje až za války; v listopadu 1940 byla na Wellingtony přezbrojena z letounů Bristol Blenheim IV.)

V listopadu 1942 byly ustaveny nové squadrony se Stirlingy  — č. 73 v Newmarketu a č. 90 v Bottesfordu, zatímco 7. squadrona se změnila na přeškolovací 26. Operational Conversion Flight.

(L+K 2/2016, str. 81, druhý sloupek.)

Věc to nevídaná, světe div se… Bombardovací 73. squadrona? Squadrona, která se se svými Hurricany proslavila již během Bitvy o Francii, u které kupříkladu létal známý stíhač Flying Officer „Cobber“ Kain, DFC, MiD? Zajímavá to věc… A to o to podivnější, že zmíněná 73. squadrona v autorem uvedené době byla vyzbrojena stíhacími letouny Hawker Hurricane IIC a během listopadu 1942 postupně operovala z letišť LG.85, LG.21, LG.13, LG.155, Gambut West, El Adem, El Magrun a Merduma — ty všechny se ale nacházely na severoafrickém bojišti, kupodivu.

Zatímco na letišti Newmarket tehdy ve skutečnosti byla — kam se prvního listopadu 1942 přesunula z letiště Mildenhall — 75. squadrona z No. 3 Group RAF. Ovšem na Stirlingy se začíná přezbrojovat již od října 1942 (nutno podtrhnout, že se squadrona začíná přezbrojovat — nikoli, že by byla v listopadu ustavena — z Wellingtonů, které tvořily na počátku války výzbroj jednotek No. 3 Group; tudíž nešlo o vyzbrojování nově zformované squadrony, jak jsme — opětovně — naprosto mylně informováni). První operace po přezbrojení se účastnila 20. listopadu 1942.

Naopak 90. squadrona (v té době skutečně na základně Bottesford) dostává první Stirlingy až od prosince 1942, tedy pro změnu o měsíc později, ovšem skutečně byla opětovně zformována 7. listopadu 1942 (14. února 1942 byla rozpuštěna na základně Polebrook; patřila mezi nepočetné jednotky, které létaly na strojích Boeing Fortress I, tedy Brity zakoupené B-17C). Poprvé byla se Stirlingy nasazena 8. ledna 1943.

Nové Stirlingy B Mk.III nahradily starší „Jedničky“ (ty přecházely ke školním jednotkám) u stávajících squadron Bomber Commandu, jen k nim v létě 1943 přibyly squadrony nové - č. 196 ve Witchfordu, č. 199 v Lakenheathtu, č. 622 v Mildenhallu a č.623 v Dounham Marketu. Ale už v prosinci začíná většina z nich přebírat zbrusu nové Lancastery.

(L+K 2/2016, str. 81/82.)

Asi raději vynechme, že autorovi v chronologické řadě poněkud zcela (a to v celé monografii) vypadla bombardovací 620. squadrona — zmiňuje ji až jako transportní —, která byla (prvně) zformována 17. června 1942 na letišti Chedburgh; i tato jednotka patřila do 3. skupiny, přičemž až do listopadu 1943 skutečně operačně létala v rámci Bomber Command (poté byla přesunuta k 38. skupině, kde byla posléze přezbrojena vlečnými a výsadkovými Stirlingy IV).

Ale zpět ke kritizovanému textu: Nikoli Lakenheatht, nýbrže jen Lakenheath. A také nikoli Dounham Market, ale Downham Market. Zatímco 196. a 199. squadrona byly přezbrojovány během července 1943 (z typu Wellington X), 622. a 623. squadrona zcela nově vznikají 10. srpna 1943.

Šestistá dvaadvacátá squadrona byla zformována z flightu C 15. squadrony, první operaci podnikla během noci z 10. na 11. srpna 1943. A již v prosinci 1943 byla přezbrojena na stroje Avro Lancaster. Zatímco 623. squadrona vznikla z flightu 218. squadrony, ovšem první operaci uskutečnila rovněž v noci na 11. srpna 1943. Ale již 6. prosince 1943 byla rozpuštěna. Ovšem 196. squadrona si tento typ ponechává až do svého rozpuštění 16. března 1946 (v té době měla stroje Stirling V) a poslední zmíněná, 199. squadrona ze Stirlingů přezbrojuje do února 1945, kdy předala poslední kusy k Maintenance Unit.

Nové Stirlingy B Mk.III nahradily starší „Jedničky“ (ty přecházely ke školním jednotkám) u stávajících squadron Bomber Commandu, jen k nim v létě 1943 přibyly squadrony nové - č. 196 ve Witchfordu, č. 199 v Lakenheathtu, č. 622 v Mildenhallu a č.623 v Dounham Marketu. Ale už v prosinci začíná většina z nich přebírat zbrusu nové Lancastery.

(L+K 2/2016, str. 81/82.)

Poněkud problematické rovněž je tvrzení, že „již v prosinci začínala většina squadron No. 3 Group přebírat zbrusu nové Lancastery“. Pokud se na základě údajů výše podíváme na nahrazování (či odchod) Stirlingů od Bomber Command, vidíme vcelku jednoznačně zjevnou věc, že na podzim 1943 muselo být rozhodnuto o definitivním vyřazení Stirlingů z Bombardovacího velitelství a jejich postupném nahrazení Lancastery (pokud jde o No. 3 Group, jasným bodem obratu je zformování 514. squadrony s Lancastery a rozpuštění — stále ještě neoperační — 513. squadrony, během několika týdnů poté následované rozpuštěním 623. squadrony a během prosince 1943 probíhajícího přezbrojování 15. a 622. squadrony). Přitom zbývající Stirlingy nejprve přestaly létat nad Německo (naposledy se Stirlingy nad Německem objevily v noci na 23. listopadu 1943, shodou okolností to bylo „Big City“ — šlo o v pořadí teprve druhý nálet na hlavní město „Říše“ v právě počínající „Bitvě o Berlín“). Nadále operovaly pouze při náletech nad okupované západoevropské země, při kladení min, a nově také byly zapojeny do dopravy agentů a nejrůznějších nákladů pro hnutí odporu, před operací Overlord zejména ve Francii (v této činnosti Stirlingy jak od No. 3 Group Bomber Command tak i od No. 38 Group významně posílily činnost 138. a 161. squadrony). Ovšem toto přezbrojování se v prosinci 1943 zcela jistě netýká „většiny squadron doposud létajících na bombardérech Stirling“, nýbrž pouze dvou:

▪  Během června a července 1943 se na Lancastery přezbrojuje 7. squadrona z Pathfinder Force.

▪ Prvním — byť laickému oku spíše nepostřehnutelným — náznakem, že kariéra Stirlingu se u Bomber Command již chýlí k závěru, bylo dokonce ani nedokončené přezbrojování No. 3 Group na Stirlingy: 115. squadrona již v březnu 1943 přezbrojuje z bombardérů Vickers Wellington Mk.III na typ Avro Lancaster Mk.II (první Lancaster dostala 1. března a již v noci na 21. března 1943 s nimi vzlétá k bojovému letu; v té době měla základnu na letišti East Wretham).†) 

▪ Další — druhou s Lancastery Mk.II u No. 3 Group — byla k 1. září 1943 na základně Foulsham nově zformovaná 514. squadrona.

▪ V listopadu 1943 byly 196. a 620. squadrona přesunuty k 38. skupině (transportní) a stále ještě neoperační 513. squadrona byla rozpuštěna; hned následující den po jejím rozpuštění Stirlingy naposledy letí nad Německo.

▪ V prosinci se přezbrojovaly 15. a 622. squadrona, 623. squadrona byla rozpuštěna.

▪ V lednu 1944 byla 214. squadrona přesunuta k 100. skupině (Bomber Support Group), současně je přezbrojena na stroje Fortress II. 

▪ Během března a dubna 1944 se přezbrojuje 75. squadrona.

▪ V květnu 1944 se přezbrojuje 90. squadrona.

▪ Od srpna 1944 dostávají Lancastery obě zbývající jednotky No. 3 Group, 218. a 149. squadrona.

▪ V říjnu 1944 jsou u skupiny opětovně zformovány hned další dvě squadrony s Lancastery, 195. a 186., první je vytvořena na základně Witchford (v hrabství Cambridgeshire) z Flightu C 115. squadrony, druhá o pět dní později na základně Tuddenham (Suffolk), jejím základem byl Flight C, který patřil 90. squadroně.

Řada původních bojových squadron 3. bombardovací skupiny přešla pod velení 100. skupiny jako Bomber Support Squadrons a podílely se na speciálních akcích, zejména na nově zavedeném radioelektronickém boji, a to až do konce války.

(L+K 2/2016, str. 82, první sloupek.)

Pravda je, že na jiných „speciálních“ akcích, než na rušení nepřátelských radarů a radiové komunikace se britská 100. skupina nepodílela… Tudíž vyjma onoho „zejména“ by nám autor opět musel zcela konkrétně poreferovat, co snad měl na mysli při psaní této monografie. Ovšem ona „řada“ přešlých squadron byla poměrně nedlouhá, až poměrně značně přehledná: šlo o 199. squadronu, přičemž 214. squadrona sice rovněž byla přesunuta k této skupině, nicméně přitom současně dostala Fortressy II. A to byla druhá a současně poslední squadrona Stirlingů, která byla přesunuta k No. 100 Group.

Vedle nich byla, ovšem až v rámci této skupiny, v září 1944 znovu zformována 171. squadrona — ta současně dostávala i Halifaxy III, přičemž Stirlingy III u ní definitivně dosloužily během ledna 1945 (byť k poslednímu operačnímu letu došlo už během listopadu 1944). Pokud jde o samotnou No. 3 Group RAF, tak všechny její squadrony se ze Stirlingů (případně také z Wellingtonů, protože ani nebylo zcela přezbrojeno na Stirlingy u všech jednotek této skupiny) postupně přezbrojily na Lancastery. (A mimo to také od 3. skupiny zmizely i Lancastery Mk.II, byly nahrazeny směsí strojů Avro Lancaster Mk.I a Mk.III.)

Tudíž patrně nejvěrohodnější — tedy pokud jde o dobu, kdy přichází k Stirlingům — je jedině a pouze údaj týkající se 15. squadrony, kde autor tipoval správně… Ovšem toto zase bylo hned v následujících řádcích opět více než plně vykompenzováno další nadílkou neuvěřitelností:

Bombardovací squadronu č. 7 v dubnu 1941 přezbrojením  na Stirlingy B Mk.I doplnila u bombardovací skupiny i 15. peruť a 23. června podnikla spolu se 7. perutí společný nálet na Scharnhorst zakotvený tentokráte u mola v La Pallice. Posádka jednoho Stirlingu od 15. squadrony si nárokovala přímý zásah plavidla Kriegsmarine pumou ráže 2000 liber (907 kg) a zároveň sestřelení dvou atakujících stíhacích Messerschmittů Bf 109E Luftwaffe.

(L+K 1/2016, str. 87, druhý a třetí sloupek.)

Nemilé ovšem je, že 23. června 1941 nebyl podniknut žádný nálet na Scharnhorst — a už vůbec ne na Scharnhorst kotvící v La Pallice. Na čemž se shodují všechny dosažitelné publikace — ba, dokonce, to potvrzují i archivní dokumenty. Vedle prostudování britských publikací věnujících se strojům Stirling, Bomber Command či 7. a 15. squadroně, lze také nepochybně vzít zavděk záznamy (poměrně podrobnými) o tom, kdy a kde se nacházely německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau. Naneštěstí Scharnhorst byl v La Pallice právě o měsíc později… Tomu odpovídají i údaje v literatuře mapující akce Bomber Command; ke zmíněné operaci došlo 23. července 1941, přičemž ale popisované události — nárokovaný zásah protipancéřovou 2000lb pumou a sestřelení dvou Bf 109 — jsou spojeny se 7. squadronou. Zmiňovaná 15. squadrona přitom ztratila jeden letoun, který zmizel v moři (s/n N6038, LS-R), asi 50 mil od britského pobřeží; nikdo ze sedmičlenné osádky letounu nepřežil. Moře vydalo tělo pouze jediného muže, třiadvacetiletého navigátora letounu pocházejícího z novozélandského Wellingtonu. Pilot Officer Donald Alfred Lewis byl pohřben v Německu, na válečném hřbitově v Kielu; jména dalších šesti mužů jsou připomenuta v Runnymede. Věcí další je, že Scharnhorst odplouvá zpět do Brestu následující den — po náletu patnácti Halifaxů 35. a 76. squadrony, kdy byl prokazatelně zasažen hned pěti pumami (takže se vracel s balastem tří tisíc tun vody v podpalubí).

CO ŘÍCI ZÁVĚREM NA TUTO MONOGRAFII, resp. na údaje k jednotlivým squadronám v textuzašifrované?  Pokud jde o nasazení Stirlingů u Bomber Command (zejména tedy v rámci No. 3 Group) jsou veškeré údaje předkládané v této práci čtenářům značně kusé, co je však horší, vesměs trpí značnými — až neuvěřitelnými — nepřesnostmi. (Přitom zdroj oněch informací ke všemu je poněkud nejasný — údaje, na jejichž nespolehlivost bylo poukázáno výše, se nevyskytují ani v tak obstarožních pracech, jako je Aircraft Profile No. 142 z roku 1966. Ba dokonce i tak notoricky nespolehlivý „zdroj“ jako je „wikipædia, čili zdroj žádných informací, nicméně zato informací téměř zcela o všem,“ kupříkladu správně uvádí datum zformování 7. squadrony…) Celkově tedy tyto údaje, stejně jako i mnohé jiné (ať jde o vývoj stroje, či jeho bojové nasazení; k nejvíce pochybným přitom patří údaje o dvojici pilotů kteří byli posmrtně vyznamenáni nejvyšším britským vojenským vyznamenáním Victoria Cross), lze skutečně jen stěží nazvat jako jakkoli přínosné.


*) Velícím důstojníkem squadrony byl Wing Commander G. Elliott Harrison (nositel amerického vyznamenání Silver Star, bylo mu uděleno v červenci 1943). Předtím (od dubna do září 1943) byl velitelem 149. sqdn., později velel k 5. lednu 1944 opětovně zformované 190. squadroně, ta až do konce války v Evropě létala jako transportní se stroji Stirling IV. V té době byl vyznamenán DFC, bylo mu uděleno v dubnu 1944 (tudíž jeho uvádění již v době, kdy velel 513. squadroně není zcela přesné). Padl 21. září 1944, při zásobování parašutistů během operace Market-Garden (zásobovací lety pro tento den se skrývaly pod označením Market V), v nedožitých třiceti letech.

Drobnou záhadou je informace o tom, že 513. squadrona měla údajně být zformována z jednoho flightu 218. squadrony (viz i první odkaz níže). Naneštěstí ale tuto informaci bude více než obtížné potvrdit — naopak, další autoři v novější literatuře (ale současně už i níže citovaní Bowyer a Rawlings) zmiňují, že jádro jednotky bylo zformováno z části personálu 75. squadrony. Vzhledem k tomu, že dnes již není nepřekonatelným problémem dohledání identity celé řady Stirlingů jednotky (vesměs jsou tak samozřejmě i známi — zpravidla všichni — jejich předchozí i následující uživatelé), tak se zcela jasně ukazuje, že šlo o nedávno dodané stroje (příp. alespoň i jeden zcela nový, dodaný přímo z továrny přes M.U.), které byly k 513. squadroně ve většině přesunuty od právě už Bowyerem a Rawlingsem uváděné 75. squadrony. Navíc jeden z flightů 218. squadrony posloužil o pouhý měsíc dříve, v srpnu 1943, jako jádro nově vytvořené 623. squadrony; že by hned následující měsíc bylo téže jednotce opětovně „puštěno žilou“ (jednotka tak ztratila kompletní osazenstvo letky — včetně zkušených osádek a velitele Flightu) je poměrně málo pravděpodobné. Tudíž informaci o zformování jednotky kolem jednoho z flightů 218. squadrony tedy nejspíše ani v nejmenším nelze brát vážně.

Jinou drobnou nesrovnalostí nadále je rozlišovací znak na letadlech 513. squadrony. Dnes se běžně po internetu setkáme s rozšířeným tvrzením, že stroje měly nést kombinaci písmen CS, viz kupříkladu zde:
http://en.wikipedia.org/wiki/No._513_Squadron_RAF
http://forum.valka.cz/topic/view/41272/513-perut-RAF-1943-1943
Naneštěstí ale, pokud se přemůžeme a skutečně nahlédneme do knihy Squadron Codes 1937-56 (M. Bowyer, J. Rawlings), uváděné jako zdroj, ve skutečnosti najdeme toto (nutno podotknout, že ono označení otazníkem je v celé této publikaci naprosto výjimečné):

CS 513 Squadron (?)
These letters have often been quoted as identifying this squadron. It formed
at Witchford mainly from 75 Squadron on September 15 1943 and equipped with
Stirlings. It was disbanded before becoming operational since 3 Group was
re-arming with Lancasters. CS-S has been reported as EF441/G but this aircraft
is officially recorded as serving only with 90 Squadron and 1653 CU.

Jak vidno, sami autoři citované knihy současně zpochybnili jediný doklad, který by použití písmen CS potvrzoval. Navíc i po těch letech nadále — a nejspíše už i natrvalo — jsou jednoznačně jedinými uživateli tohoto konkrétního Stirlingu III ony výše zmíněné 90. squadrona (patřící k 3. skupině RAF) a výcviková 1653 Conversion Unit.

Nové publikace ovšem udávají použití písmen JC, nikoli CS. Bohužel a určitě k značnému zklamání některých modelářů, kteří by snad chtěli mít stroj v rozhodně ne běžném zbarvení ve své sbírce, lze jen poznamenat, že i když lze doložit sériová čísla řady letounů přidělených k této squadroně, zřejmě neexistuje jediná dosažitelná fotografie byť jediného Stirlingu od 513. squadrony. Tudíž tato záležitost se vší pravděpodobností již zůstane bez jednoznačného rozřešení.

Autorovi známá sériová čísla letounů Stirling III z výzbroje 513. squadrony :— BF529, EE958, EF116, EF146, EF200, EF201, EF205, EF206, EF211, EF465 a LK390, celkem tedy prokazatelně alespoň 11 strojů. Část byla následně předána k 1660 (Heavy) Conversion Unit (základnu měla na letišti Swinderby, hrabství Lincolnshire), část zpět původním uživatelům, 75. a 196. squadroně.

†) Stroje Lancaster Mk.II, poháněné motory Bristol Hercules, se vyráběly výhradně u firmy Armstrong Whitworth Aircraft Limited. První sériový Mk.II (nesl sériové číslo DS601) byl zalétán 2. září 1942, bylo jich postaveno rovných tři sta kusů — jen. Později byla tamní výroba převedena na Lancastery verzí Mk.I a Mk.III, vzhledem k tomu, že jejich výkony ve výšce byly lepší než u Mk.II a vzhledem k tomu, že motorů Merlin byl dostatek. (Obě tyto verze Lancasteru poháněly motory Rolls-Royce Merlin, ovšem zatímco „jedničky“ dostávaly motory původem z Británie, tak na stroje Mk.III byly montovány motory dodávané z USA, kde je v licenci vyráběla automobilka Packard.)


  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.