Fronta.cz - druhá světová válka - www.fronta.cz
Jakékoli přebírání, přetiskování, kopírování a další publikace materiálů z webu Fronta.cz - druhá světová válka
je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno.
Dotazy & odpovědi
Kategorie dotazů
FAQ - Časté dotazy (12)
Všeobecné a nezařazené (54)
Řády, medaile, vyznamenání, hodnosti, odznaky (42)
Zbraně a technika (100)
Československo, Mnichov, protektorát, odboj (124)
Nacistické Německo (39)
Německá armáda, SS a další ozbrojené složky (163)
Rudá armáda, Sovětský svaz (43)
Čs. armáda a čs. jednotky v zahraničí (72)
Pevnosti a opevnění (13)
Letadla, letecká válka (91)
Ozbrojené síly západních spojenců (27)
Západní fronta a Středomoří (27)
Dálný Východ a Pacifik (11)
Identifikační známky (135)
Východní fronta (16)
Holocaust, koncentrační tábory, válečné zločiny (14)
Regiony za druhé světové války (22)
Námořní válka (11)
Literatura a jiné zdroje informací (19)
Všeobecné a nezařazené (54)
Řády, medaile, vyznamenání, hodnosti, odznaky (42)
Zbraně a technika (100)
Československo, Mnichov, protektorát, odboj (124)
Nacistické Německo (39)
Německá armáda, SS a další ozbrojené složky (163)
Rudá armáda, Sovětský svaz (43)
Čs. armáda a čs. jednotky v zahraničí (72)
Pevnosti a opevnění (13)
Letadla, letecká válka (91)
Ozbrojené síly západních spojenců (27)
Západní fronta a Středomoří (27)
Dálný Východ a Pacifik (11)
Identifikační známky (135)
Východní fronta (16)
Holocaust, koncentrační tábory, válečné zločiny (14)
Regiony za druhé světové války (22)
Námořní válka (11)
Literatura a jiné zdroje informací (19)
Poslední zodpovězené dotazy:
RSS poslední dotazyDotaz - Most u Remagenu
Ondra - 22. 2. 2012 - *.net.upcbroadband.cz
Dobrý den, měl bych dotaz. Jaká jednotka, případně jaké jednotky německé armády bránily v březnu 1945 most u Remagenu poblíž Bonnu? V jaké byly síle a kdo jim velel?
Železniční Ludendorffův most (Ludendorff Brücke) u Remagenu byl postaven mezi léty 1916-19 s původním plánem snazšího zásobování západní fronty vojskem a materiálem. Navrhl ho architekt Karl Wiener z Mannheimu. Celková délka mostu dosáhla 398 metrů, přičemž ocelová konstrukce ve výšce 14,8 m nad hladinou Rýna byla 325 metrů dlouhá. Hlavní oblouk měl rozpětí 156 metrů a nejvyšší bod mostu nad mostovkou se tyčil do výše 29,25 m. Hmotnost ocelové konstrukce přesáhla 4600 tun. Na stavbu mostu bylo vynaloženo okolo 2,1 miliónů marek. Po mostě vedly dvě kolejové trati, na každé straně pak byla ještě lávka pro pěší.
Na obou koncích ocelové konstrukce byly postaveny strážní (obranné) věže, které byly na strategických mostech v císařském Německu běžné. Věže umožňovaly ubytování stále osádky a byly vybaveny sklady zásob a obrannými střílnami.
Ludendorffův most u Remagenu ve 20. letech. Pohled ze skály Erpeley Ley.Po první světové válce byl Ludendorffův most využíván jen málo, nejvíce jej využívali místní obyvatelé pro cestu přes řeku mezi Remagenem a Erpelem, protože byl vybudován pro válečné účely, což nekorespondovalo s mírovými přepravními směry. Stále byl ale veden armádou jako strategický most a byl i připraven pro destrukci pomocí 600 kg trhavin.
Po útoku německých vojsk na západ byly trhaviny odvezeny, zpět byly dodány až po spojeneckém vylodění v Normandii. Umístěny na most ale měly být až v případě, že by se nepřítel přiblížil na méně než 8 km, aby nemohlo dojít k nechtěnému výbuchu při bombardování (spojenci bombardovali most v říjnu a prosinci 1944 a v lednu 1945).
Od roku 1943 byla ochranou mostu pověřena 12. Kompanie / III. Bataillon / Landespionier Regiment 12 o síle cca 30-40 mužů, které velel Hauptmann Carl Christian Friesenhahn. Po spojenecké invazi v Normandii byla k ochraně mostu přidělena ještě strážní rota (Brückensicherungs Kompanie), skládající se z vojáků zotavujících se ze zranění, náležející ke Genesenden Kompanie / Grenadier Ersatz und Ausbildungs Bataillon 80. V listopadu 1944 byl velitelem strážní roty, čítající cca 100 mužů, jmenován Hauptmann Willi Oskar Bratge. V prosinci 1944 mu byly přiděleny na jeho četné žádosti o posílení 2 britské a 2 polské kulomety, 3 ruské minomety a 1 italský protitankový kanón, v únoru 1945 se počet vojáků strážní roty snížil na pouhých 41 mužů. Do bojů mohla ještě zasáhnout místní jednotka Volkssturmu, která však nebyla pod jeho velením, stejně tak jako protiletadlové jednotky Luftwaffe, umístěné na západním břehu Rýna v okolí Remagenu (5. Batterie / leichte Flak Abteilung 715) a na východním břehu Rýna (nad severním koncem mostu) na vrcholu skály Erpeley Ley (3. Batterie / leichte Flak Abteilung 971), pod kterou vedl 383 metrů dlouhý železniční tunel navazující na most.
Od 1. března 1945 byla Bratgeho jednotka podřízena nově vytvořenému štábu (Führungsstab) pro obranu sektoru Bonn-Remagen (Generalleutnant Walter Botsch) / 15. Armee (General Gustav von Zangen). Generál Botsch požadoval pro obranu Remagenu zesílený pěší pluk, místo toho mu byl přislíben protiletadlový oddíl, který však na místo nikdy nedorazil.
Dne 6. března 1945 byl generál Botsch jmenován velitelem LIII. Armeekorps a na jeho místo byl jmenován velitel města Bonn (Generalmajor Richard von Bothmer). V té době měl Hauptmann Bratge ve své strážní rotě k dispozici pouze 36 mužů a o změně ve velení nevěděl – spojovací důstojník, kterého z Bonnu do Remagenu poslal generál Bothmer, byl cestou zajat Američany. Navíc byla bez jeho vědomí odeslána protiletadlová jednotka Luftwaffe z vrcholu Erleper Ley do města Koblenz1).
Ten samý den prolomily jednotky americké 9th Armored Division (Major General John W. Leonard) / III. U.S. Corps (Major General John Millikin) / 1st U.S. Army (General Courtney H. Hodges) linii 15. Armee mezi LXXIV. Armeekorps a LXVII. Armeekorps, operující západně od Rýna.
Dne 7. března 1945 v 1:00 ráno obdržel velitel LXVII. Armeekorps (General der Infanterie Otto-Maximilian Hitzfeldt) ze štábu 15. Armee rozkaz převzít odpovědnost za obranu Remagenu. Vzhledem k tomu, že jednotky jeho sboru byly na zmateném ústupu, jmenoval velitelem Remagenu svého adjutanta (Major Hans Scheller). Ten se v doprovodu osmi mužů vydal na cestu do Remagenu, kam dorazil kolem 11:00 sám – zbytek jeho mužů včetně radiostanice padl do rukou postupujících Američanů. Zde zastihl Hauptmana Bratgeho, jak se na severní straně mostu snaží organizovat dopravu ustupujících německých jednotek, které se ze všech stran hrnuly k mostu s cílem dostat se za Rýn. Na poslední chvíli také dorazily trhaviny potřebné k umístění záložní nálože – místo požadovaných 600 kg vojenské trhaviny však dorazilo pouze 300 kg slabší průmyslové trhaviny. Tento nedostatek měl mít fatální následky.
Přibližně v té době se v okolí Remagenu objevily první jednotky amerického Combat Command B2) (Brigadier General William Hoge) / 9th Armored Division. Američané byli překvapeni, že železniční most stále stojí, nepochybovali však, že jakmile se k němu přiblíží, bude vyhozen do povětří. Kolem 13:00 dorazil na místo generál Hoge a nařídil svým jednotkám obsadit město. Po zahájení bojů o město přesunul Major Scheller velitelské stanoviště z Remagenu do železničního tunelu na východní straně Rýna. Američtí vojáci pomalu vytlačovali nepočetné německé obránce z města, kteří kolem 14:00 vyhodili do vzduchu příjezdovou cestu vedoucí k jižní části mostu. Kolem 15:00 dorazily 4 americké tanky Pershing 1st Platoon / Company A / 14th Armored Battalion (1st Lieutenant John Grimball) a pěchota k ústí mostu, který k jejich údivu stále stál.
Přibližně v 15:15 vyjely americké tanky na západní břeh Rýna a začaly ostřelovat německé pozice na východním břehu, aby umožnily útok pěchoty. V 15:20 vydal Major Scheller rozkaz k odstřelu mostu. Hauptmann Friesenhahn otočil iniciačním klíčem roznětnice – k výbuchu však k ohromení všech nedošlo. Jedna ze střel z amerického tanku totiž náhodně zasáhla pomocné potrubí, kterým vedly dráty k hlavním náložím, a poškodila je. Mezitím se do bezprostřední blízkosti mostu přesunula Company A / 27th Armored Infantry Battalion (2nd Lieutenant Timmermann) spolu se 2nd Platoon / Company B / 9th Armored Engineer Battalion (Lieutnant Mott) a v 15:35 vyrazily do útoku. Ve stejném okamžiku se však ozvala detonace a most zahalil dým. Unteroffizier Faust, příslušník 12. Kompanie / Landespionier Regiment 12, dokázal přeběhnout přes ostřelovaný most k záložní náloži, umístěné nad severním pilířem, pomocí osvětlovací pistole iniciovat zápalnici a vrátit se zpět. Záložní nálož se však ukázala jako slabá – poté, co se rozptýlil dým z výbuchu, Američané i Němci mohli pozorovat, že most je sice poškozen, ale stále stojí.
Březen 1945. Luddendorfův most u Remagenu s viditelným poškozením ocelové konstrukce u severního pilíře, vzniklý výbuchem záložní nálože.Americká pěchota a ženisté vyrazili na druhou stranu mostu, který nyní postřelovaly kulomety německých obránců, umístěných ve věžích na konci mostu a v železničním tunelu. Později se také přidala 2cm děla protiletadlového oddílu Luftwaffe. Major Scheller se mezitím snažil rádiem spojit s některým vyšším velitelstvím. Když neuspěl, nařídil Hauptmannovi Bratgemu provést protiútok, sám nasedl na kolo a odjel3). Postupně Američané umlčeli odpor v obou věžích na koci mostu a kolem 16:00 obsadili perimetr kolem severního konce mostu. Následně americké jednotky obsadily vrchol Erpeley Ley a němečtí obránci se v tunelu (kde byly mimo jiné také civilisté) ocitli v pasti – oba konce tunelu byly nyní pod palbou. V 17:30 se Hauptmann Bratge spolu se zbytkem svých mužů vzdal.
Březen 1945. Němečtí obránci jsou po kapitulaci odváděni do zajetí. V pozadí viditelný jižní nájezd na Luddendorfův most s typickou věží. Za ním stoupání terénu k vrcholku čedičové skály Erpeley Ley.17. března 1945 se poškozený most z důvodu přetížení zřítil a nalezlo při tom smrt 28 amerických vojáků. Nicméně to již bylo předmostí zajištěno a přes tok Rýna bylo postaveno několik mostů pontonových. Vytvořením předmostí na druhém břehu Rýna si americká armáda otevřela cestu do nitra Německa. Most přispěl k rychlému přesunu amerických tankových svazů na východní břeh Rýna a tím ke zkrácení války o několik týdnů.
Most nebyl po válce obnoven, v roce 1976 byly z řeky kvůli splavnosti odstraněny také pilíře mostu a dnes most připomínají pouze věže u bývalých nájezdů na most a zazděný tunel pod skálou Erpeley Ley. Ve věži na remagenské (jižní) straně je zřízeno Muzeum míru.
Fotografie Remagenského mostu z nedávné doby.
Poznámky:
1) Hauptmann Bratge se o tom dozvěděl až následující den ráno, kdy na mostě zastihl protiletadlovou jednotku Luftwaffe, která se přesouvala ze západního břehu Rýna do pozic na Erpeley Ley. Vzhledem k tomu, že jednotka nebyla vybavena tahači a děla museli vojáci tlačit, na vrchol Erlepey Ley se už děla nedostala.
2) 27th Armored Infantry Battalion, 14th Tank Battalion / 9th Armored Division.
3) Major Hans Scheller byl následně válečným soudem odsouzen k smrti a 12. března 1945 popraven, stejně jako Leutnant Karl Heinz Peters (velitel baterie protiletadlového dělostřelectva), v nepřítomnosti byl k trestu smrti odsouzen také Hauptmann Bratge. Následujícího dne byli odsouzeni a popraveni také Major Herbert Strobel (Stab / Pionier Regiment (mot) 51) a Major August Kraft (velitel III. Bataillon / Landespionier Regiment 12).
Zdroje:
• An analysis of German mistakes leading to the capture of the Ludendorff bridge at Remagen, Larry Izzo, Combat Studies Institute, 1984.
• Remagen 1945, Steven J. Zaloga, Osprey Publishing, 2006.
• Rhine river crossings, Office of the Engineer 1st U.S. Army, 1945.
• Die Brücke von Remagen, Jörg Erdmann, GRIN Verlag, 2007.
Na obou koncích ocelové konstrukce byly postaveny strážní (obranné) věže, které byly na strategických mostech v císařském Německu běžné. Věže umožňovaly ubytování stále osádky a byly vybaveny sklady zásob a obrannými střílnami.
Ludendorffův most u Remagenu ve 20. letech. Pohled ze skály Erpeley Ley.
Po útoku německých vojsk na západ byly trhaviny odvezeny, zpět byly dodány až po spojeneckém vylodění v Normandii. Umístěny na most ale měly být až v případě, že by se nepřítel přiblížil na méně než 8 km, aby nemohlo dojít k nechtěnému výbuchu při bombardování (spojenci bombardovali most v říjnu a prosinci 1944 a v lednu 1945).
Od roku 1943 byla ochranou mostu pověřena 12. Kompanie / III. Bataillon / Landespionier Regiment 12 o síle cca 30-40 mužů, které velel Hauptmann Carl Christian Friesenhahn. Po spojenecké invazi v Normandii byla k ochraně mostu přidělena ještě strážní rota (Brückensicherungs Kompanie), skládající se z vojáků zotavujících se ze zranění, náležející ke Genesenden Kompanie / Grenadier Ersatz und Ausbildungs Bataillon 80. V listopadu 1944 byl velitelem strážní roty, čítající cca 100 mužů, jmenován Hauptmann Willi Oskar Bratge. V prosinci 1944 mu byly přiděleny na jeho četné žádosti o posílení 2 britské a 2 polské kulomety, 3 ruské minomety a 1 italský protitankový kanón, v únoru 1945 se počet vojáků strážní roty snížil na pouhých 41 mužů. Do bojů mohla ještě zasáhnout místní jednotka Volkssturmu, která však nebyla pod jeho velením, stejně tak jako protiletadlové jednotky Luftwaffe, umístěné na západním břehu Rýna v okolí Remagenu (5. Batterie / leichte Flak Abteilung 715) a na východním břehu Rýna (nad severním koncem mostu) na vrcholu skály Erpeley Ley (3. Batterie / leichte Flak Abteilung 971), pod kterou vedl 383 metrů dlouhý železniční tunel navazující na most.
Od 1. března 1945 byla Bratgeho jednotka podřízena nově vytvořenému štábu (Führungsstab) pro obranu sektoru Bonn-Remagen (Generalleutnant Walter Botsch) / 15. Armee (General Gustav von Zangen). Generál Botsch požadoval pro obranu Remagenu zesílený pěší pluk, místo toho mu byl přislíben protiletadlový oddíl, který však na místo nikdy nedorazil.
Dne 6. března 1945 byl generál Botsch jmenován velitelem LIII. Armeekorps a na jeho místo byl jmenován velitel města Bonn (Generalmajor Richard von Bothmer). V té době měl Hauptmann Bratge ve své strážní rotě k dispozici pouze 36 mužů a o změně ve velení nevěděl – spojovací důstojník, kterého z Bonnu do Remagenu poslal generál Bothmer, byl cestou zajat Američany. Navíc byla bez jeho vědomí odeslána protiletadlová jednotka Luftwaffe z vrcholu Erleper Ley do města Koblenz1).
Ten samý den prolomily jednotky americké 9th Armored Division (Major General John W. Leonard) / III. U.S. Corps (Major General John Millikin) / 1st U.S. Army (General Courtney H. Hodges) linii 15. Armee mezi LXXIV. Armeekorps a LXVII. Armeekorps, operující západně od Rýna.
Dne 7. března 1945 v 1:00 ráno obdržel velitel LXVII. Armeekorps (General der Infanterie Otto-Maximilian Hitzfeldt) ze štábu 15. Armee rozkaz převzít odpovědnost za obranu Remagenu. Vzhledem k tomu, že jednotky jeho sboru byly na zmateném ústupu, jmenoval velitelem Remagenu svého adjutanta (Major Hans Scheller). Ten se v doprovodu osmi mužů vydal na cestu do Remagenu, kam dorazil kolem 11:00 sám – zbytek jeho mužů včetně radiostanice padl do rukou postupujících Američanů. Zde zastihl Hauptmana Bratgeho, jak se na severní straně mostu snaží organizovat dopravu ustupujících německých jednotek, které se ze všech stran hrnuly k mostu s cílem dostat se za Rýn. Na poslední chvíli také dorazily trhaviny potřebné k umístění záložní nálože – místo požadovaných 600 kg vojenské trhaviny však dorazilo pouze 300 kg slabší průmyslové trhaviny. Tento nedostatek měl mít fatální následky.
Přibližně v té době se v okolí Remagenu objevily první jednotky amerického Combat Command B2) (Brigadier General William Hoge) / 9th Armored Division. Američané byli překvapeni, že železniční most stále stojí, nepochybovali však, že jakmile se k němu přiblíží, bude vyhozen do povětří. Kolem 13:00 dorazil na místo generál Hoge a nařídil svým jednotkám obsadit město. Po zahájení bojů o město přesunul Major Scheller velitelské stanoviště z Remagenu do železničního tunelu na východní straně Rýna. Američtí vojáci pomalu vytlačovali nepočetné německé obránce z města, kteří kolem 14:00 vyhodili do vzduchu příjezdovou cestu vedoucí k jižní části mostu. Kolem 15:00 dorazily 4 americké tanky Pershing 1st Platoon / Company A / 14th Armored Battalion (1st Lieutenant John Grimball) a pěchota k ústí mostu, který k jejich údivu stále stál.
Přibližně v 15:15 vyjely americké tanky na západní břeh Rýna a začaly ostřelovat německé pozice na východním břehu, aby umožnily útok pěchoty. V 15:20 vydal Major Scheller rozkaz k odstřelu mostu. Hauptmann Friesenhahn otočil iniciačním klíčem roznětnice – k výbuchu však k ohromení všech nedošlo. Jedna ze střel z amerického tanku totiž náhodně zasáhla pomocné potrubí, kterým vedly dráty k hlavním náložím, a poškodila je. Mezitím se do bezprostřední blízkosti mostu přesunula Company A / 27th Armored Infantry Battalion (2nd Lieutenant Timmermann) spolu se 2nd Platoon / Company B / 9th Armored Engineer Battalion (Lieutnant Mott) a v 15:35 vyrazily do útoku. Ve stejném okamžiku se však ozvala detonace a most zahalil dým. Unteroffizier Faust, příslušník 12. Kompanie / Landespionier Regiment 12, dokázal přeběhnout přes ostřelovaný most k záložní náloži, umístěné nad severním pilířem, pomocí osvětlovací pistole iniciovat zápalnici a vrátit se zpět. Záložní nálož se však ukázala jako slabá – poté, co se rozptýlil dým z výbuchu, Američané i Němci mohli pozorovat, že most je sice poškozen, ale stále stojí.
Březen 1945. Luddendorfův most u Remagenu s viditelným poškozením ocelové konstrukce u severního pilíře, vzniklý výbuchem záložní nálože.
Březen 1945. Němečtí obránci jsou po kapitulaci odváděni do zajetí. V pozadí viditelný jižní nájezd na Luddendorfův most s typickou věží. Za ním stoupání terénu k vrcholku čedičové skály Erpeley Ley.
Most nebyl po válce obnoven, v roce 1976 byly z řeky kvůli splavnosti odstraněny také pilíře mostu a dnes most připomínají pouze věže u bývalých nájezdů na most a zazděný tunel pod skálou Erpeley Ley. Ve věži na remagenské (jižní) straně je zřízeno Muzeum míru.
Poznámky:
1) Hauptmann Bratge se o tom dozvěděl až následující den ráno, kdy na mostě zastihl protiletadlovou jednotku Luftwaffe, která se přesouvala ze západního břehu Rýna do pozic na Erpeley Ley. Vzhledem k tomu, že jednotka nebyla vybavena tahači a děla museli vojáci tlačit, na vrchol Erlepey Ley se už děla nedostala.
2) 27th Armored Infantry Battalion, 14th Tank Battalion / 9th Armored Division.
3) Major Hans Scheller byl následně válečným soudem odsouzen k smrti a 12. března 1945 popraven, stejně jako Leutnant Karl Heinz Peters (velitel baterie protiletadlového dělostřelectva), v nepřítomnosti byl k trestu smrti odsouzen také Hauptmann Bratge. Následujícího dne byli odsouzeni a popraveni také Major Herbert Strobel (Stab / Pionier Regiment (mot) 51) a Major August Kraft (velitel III. Bataillon / Landespionier Regiment 12).
Zdroje:
• An analysis of German mistakes leading to the capture of the Ludendorff bridge at Remagen, Larry Izzo, Combat Studies Institute, 1984.
• Remagen 1945, Steven J. Zaloga, Osprey Publishing, 2006.
• Rhine river crossings, Office of the Engineer 1st U.S. Army, 1945.
• Die Brücke von Remagen, Jörg Erdmann, GRIN Verlag, 2007.
Glynwed - 20. 3. 2012
Dobytí mostu je zpracováno ve slavném americkém válečném filmu Most u Remagenu (1969)
amerického režiséra Johna Guillermina
. Natáčení Mostu u Remagenu se z velké části odehrálo v únoru až srpnu roku 1968 v Československu. Hlavní část exteriérových záběrů zachycuje most přes Vltavu v Davli, který je sice určen pouze pro pěší, má dva mostní oblouky a je výrazně menší, ale velmi se podobá Ludendorffovu mostu. Tento most nebyl vybrán filmaři jen pro svou podobu s remagenským mostem, ale i pro své okolí (prudký kopec na jedné straně řeky a město na straně druhé).
Na obou koncích byly jako kulisy přistavěny strážní věže, položeny imitace kolejí a také do skály vystřílen několik desítek metrů dlouhý začátek tunelu. Po skončení natáčení byl tunel zavezen vytěženou horninou. Zbytky portálu tunelu lze ve stráni najít dodnes.
Davelský most byl zbudován jako spojení železniční stanice a obce Davle. Nevýhodnou nádraží byla její poloha na opačném břehu řeky než ležela samotná obec. Oba břehy tak spojoval pouze přívoz. Stavba mostu byla zahájena po šestiletém jednání a shromažďování finančních prostředků dne 28. dubna 1904 a dokončena v prvních srpnových dnech následujícího roku. Slavnostní svěcení mostu proběhlo v neděli 3. září 1905. Ocelovou konstrukci vyrobila Českomoravská továrna na stroje v Praze. Cena mostu dosáhla výše 230 035 rakouských korun.
Druhým mostem, který si ve filmu zahrál, byl železniční Měchenický most. Jeho role ale byla pouze vedlejší a ve filmu jej můžete vidět v úvodu, když jej němečtí obránci vyhodí do povětří před postupujícími Američany.
Další množství záběrů z dobývání města se uskutečnilo ve starém Mostu, který byl určen k demolici kvůli postupující povrchové těžbě uhlí.
Dokončení celého filmu muselo být později přesunuto kvůli změněné politické situaci v naší republice po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy.
Most v Davli na fotografii od kolegy T. Adama.
Martin Vlach - 30. 3. 2012
Dotaz - Kamufláž německých vozidel
Vrog - 2. 1. 2012 - *.69.broadband11.iol.cz
Zdravím, chtěl bych se zeptat, kdy začala být vozidla WH maskována jinak, než čistě šedou. Pokud se tak dá říct, od kdy začali Němci doplňovat panzergrau zelenou (hnědou) kamuflážní barvou a od kdy začala být vozidla již v továrně vyvedena ve žluté barvě a od kdy můžeme počítat s ambushem? Díky za odpověď
Obecně začaly být doplňkové barvy (zelená, hnědá) aplikovány na šedý (Panzergrau; RAL 7021) podklad na jaře a v létě 1942 na východní frontě. Některé jednotky, operující na Krymu a Kavkaze, měly údajně používat také pískovou barvu (Gelbbraun; RAL 8000), která se jinak používala pro vozidla Deutsches Afrikakorps.
Od února 1943 měla být všechna vozidla, vycházející z výroby, opatřena již v továrně tmavě žlutou (Dunkelgelb; RAL 7028) barvou. Toutéž barvou pak byly částečně nebo zcela přetírány také vozy s šedou kamufláží u frontových jednotek. Pro doplnění základní tmavě žluté barvy se používala olivově zelená (Olivegrün; RAL 8002) a červenohnědá (Rotbraun; RAL 8017) barva.
V srpnu 1944 byla zavedena nová olivově zelená (Olivegrün; RAL 6003) a červenohnědá (Rotbraun; RAL 8012) barva. U některých výrobců tanků a samohybných děl byla navíc zavedena kamufláž známá pod anglickým označením „Ambush“, sestávající z tmavě žlutých, olivově zelených a červenohnědých polí, doplněných tečkami v opačných odstínech.
Zdroj: Bruce Culver, Bill Murphy; Panzer Colors; Squadron/Signal 1976
Od února 1943 měla být všechna vozidla, vycházející z výroby, opatřena již v továrně tmavě žlutou (Dunkelgelb; RAL 7028) barvou. Toutéž barvou pak byly částečně nebo zcela přetírány také vozy s šedou kamufláží u frontových jednotek. Pro doplnění základní tmavě žluté barvy se používala olivově zelená (Olivegrün; RAL 8002) a červenohnědá (Rotbraun; RAL 8017) barva.
V srpnu 1944 byla zavedena nová olivově zelená (Olivegrün; RAL 6003) a červenohnědá (Rotbraun; RAL 8012) barva. U některých výrobců tanků a samohybných děl byla navíc zavedena kamufláž známá pod anglickým označením „Ambush“, sestávající z tmavě žlutých, olivově zelených a červenohnědých polí, doplněných tečkami v opačných odstínech.
Zdroj: Bruce Culver, Bill Murphy; Panzer Colors; Squadron/Signal 1976
Glynwed - 14. 1. 2012
Dotaz - Sovětský výsadek Chan
Jan Honců - 30. 11. 2011 - 2001:718:1c01:f111:200:5efe:93e6:6881
V posledních týdnech druhé světové války seskočil u Dolní Kalné (poblíž Jilemnice a Vrchlabí) sovětský výsadek. V místěch seskoku bylo smíšené německo-české obyvatelstvo, parašutisté však našli podporu v českých usedlostech. Po třech dnech byli obklíčeni snad komandem z Vrchlabí, ale probili se. Utrpěli ztráty na lidech i materiálu, přišli o vysílačku a tím ztratili možnost spojení. Usídlili se na vrchu Strážník u Mříčné, místní lidé je zásobovali jídlem. Osoba mně velmi blízká parašutisty vyhledala a veliteli slíbila, že jejich spojku převede přes Krkonoše vstříc frontě. Také poto, že výborně znala terén v Krkonoších,měla akce úspěch - v noci bylo linii stále aktivní fronty snadné rozeznat a spojka průchodem fronty potvrdila své kvality. Krátce po skončení války byl průvodce vyzván, aby se dostavil do Semil. Když místnímu sovětskému velení prokázal, že měl při cestě u seba zbraň, dostal na místě sovětské vyznamenání (to je nyní uloženo u mého bratra). Rád bych se o výsadku dověděl něco víc, než znám z vyprávění. Děkuji za vaše úsilí.
Jde o sovětský zpravodajský výsadek Chan (resp. Chan II) v čele s npor. J. A. Frolovem. Desetičlenná skupina (tři příslušníci RA, jeden Polák, zbytek Čechoslováci) byla vycvičena ve středisku GRU u Moskvy koncem roku 1944 a v noci z 31. prosince 1944 na 1. ledna 1945 vysazena u Makova s cílem zjistit stav německé obrany na severovýchodní Moravě a navázat kontakt se zpravodajskou skupinou ARAP. Po přestřelce s německými vojáky, kdy byl zraněn zástupce velitele se skupina rozdělila na dvě části. Část vedená Frolovem po ztrátě radiového spojení 1. března 1945 přešla přes frontu zpět k Rudé armádě.
Na sovětské straně byla skupina znovu zformována (označována i jako Chan II) ve složení: velitel npor. J. A. Frolov, zástupce velitele npor. A. N. Maznjuk, radisté rtm. Š. Varačka, rtm. J. Segeň, velitel průzkumu ppor. P. Gaboda, průzkumníci čet. I. Boldaňuk, des. L. Sikorsky, P. M. Solomko, J. Dolganov a jeden příslušník RA neznámého jména. Novým úkolem skupiny bylo zjistit stav německé obrany v severovýchodních Čechách (oblast Jičín - Dvůr Králové - Trutnov - Vrchlabí - Semily - Turnov).
V noci z 26. na 27. března 1945 v ranních hodinách skupina seskočila mezi obcemi Horní a Dolní Kalná. Části padáků byly další den nalezeny četnictvem a byla zahájena rozsáhlá pátrací akce. S pomocí jednoho občana Horní Kalné se skupina vydala směrem na Černou Horu, kde se utábořila a navázala radiové spojení s 1. ukrajinským frontem. Skupina se pohybovala na území převážně osídleném nepřátelským sudetoněmeckým obyvatelstvem a měla velké problémy při shánění potravin, několik Němců bylo při obstarávání jídla zastřeleno.
Německá pátrací akce se na přelomu března a dubna stále zvětšovala, účastnilo se jí až několik set mužů policie, volkssturmu a stíhacího komanda Giel z Liberce. Při přestřelce se 2. dubna 1945 zastřelil zraněný radista Segeň (pochován v Zálesní Lhotě) a gestapo ukořistilo i radiostanici.
Hrob Josefa Segeňě v Zálesní Lhotě
Dne 4. dubna při přestřelce zahynul P. M. Solomko (pochován v Černém Dole). Další dva členové výsadku (Š. Varačka, L. Sikorsky) padli do zajetí a 30. dubna 1945 měli být v Liberci popraveni.
Památník Petra Solomka v Černém Dole
Zbytek skupiny ustoupil v noci z 11. na 12. března 1945 zpět do Horní Kalné a v českém prostředí navázal zpravodajské kontakty a získal spolupracovníky v Mříčné, Martinicích, Peřimově, Jilemnici a dalších obcích. Skupina navázala i spojení s posledním členem výsadku Barium Tomášem Býčkem, ilegálními skupinami Mamut a Krystal a se skupinou uprchlých sovětských válečných zajatců. Protože ztratila radiostanice i oba radisty, tak získané informace o německých obranných přípravách byly 20. dubna 1945 kurýrní cestou s pomocí M. Rudiše z ilegální skupiny Mamut poslány přes frontu k Rudé armádě. V posledních týdnech války se skupina Chan podílela na železničních destrukcích v severovýchodních Čechách.
Podrobnosti o výsadku Chan najdete v literatuře:
Velitel výsadku plk. J. A. Frolov
Petr Gaboda, Ivan Boldaňuk a Jiří Makar z výsadku Chan I
Petr Gaboda a Ivan Boldaňuk na poválečné fotografii
Ivan Boldaňuk (v uniformě) s Jiřím Sajenkem. Na klíně jeho syn Vojtěch Sajenko.
Svatba Ivana Boldaňuka
Svatba Petra Gabody
Ivan Boldaňuk byl v letech 1959-1962 zástupce velitele
15. motostřelecké divize v Českých Budějovicích
Na sovětské straně byla skupina znovu zformována (označována i jako Chan II) ve složení: velitel npor. J. A. Frolov, zástupce velitele npor. A. N. Maznjuk, radisté rtm. Š. Varačka, rtm. J. Segeň, velitel průzkumu ppor. P. Gaboda, průzkumníci čet. I. Boldaňuk, des. L. Sikorsky, P. M. Solomko, J. Dolganov a jeden příslušník RA neznámého jména. Novým úkolem skupiny bylo zjistit stav německé obrany v severovýchodních Čechách (oblast Jičín - Dvůr Králové - Trutnov - Vrchlabí - Semily - Turnov).
V noci z 26. na 27. března 1945 v ranních hodinách skupina seskočila mezi obcemi Horní a Dolní Kalná. Části padáků byly další den nalezeny četnictvem a byla zahájena rozsáhlá pátrací akce. S pomocí jednoho občana Horní Kalné se skupina vydala směrem na Černou Horu, kde se utábořila a navázala radiové spojení s 1. ukrajinským frontem. Skupina se pohybovala na území převážně osídleném nepřátelským sudetoněmeckým obyvatelstvem a měla velké problémy při shánění potravin, několik Němců bylo při obstarávání jídla zastřeleno.
Německá pátrací akce se na přelomu března a dubna stále zvětšovala, účastnilo se jí až několik set mužů policie, volkssturmu a stíhacího komanda Giel z Liberce. Při přestřelce se 2. dubna 1945 zastřelil zraněný radista Segeň (pochován v Zálesní Lhotě) a gestapo ukořistilo i radiostanici.
Hrob Josefa Segeňě v Zálesní Lhotě
Dne 4. dubna při přestřelce zahynul P. M. Solomko (pochován v Černém Dole). Další dva členové výsadku (Š. Varačka, L. Sikorsky) padli do zajetí a 30. dubna 1945 měli být v Liberci popraveni.
Památník Petra Solomka v Černém Dole
Zbytek skupiny ustoupil v noci z 11. na 12. března 1945 zpět do Horní Kalné a v českém prostředí navázal zpravodajské kontakty a získal spolupracovníky v Mříčné, Martinicích, Peřimově, Jilemnici a dalších obcích. Skupina navázala i spojení s posledním členem výsadku Barium Tomášem Býčkem, ilegálními skupinami Mamut a Krystal a se skupinou uprchlých sovětských válečných zajatců. Protože ztratila radiostanice i oba radisty, tak získané informace o německých obranných přípravách byly 20. dubna 1945 kurýrní cestou s pomocí M. Rudiše z ilegální skupiny Mamut poslány přes frontu k Rudé armádě. V posledních týdnech války se skupina Chan podílela na železničních destrukcích v severovýchodních Čechách.
Podrobnosti o výsadku Chan najdete v literatuře:
- J. Šolc, Za frontou na východě, Cheb 2003
- J. Koutek, Tichá fronta, Praha 1985
- J. Jožák, Památná místa protifašistického boje Východočeského kraje, Praha 1980
Doplnění 24. ledna 2012
Po zveřejnění této odpovědi nám pan Pavel Sajenko zaslal zajímavé doplňující informace a fotografie (včetně těch uvedených výše), za které mu děkujeme. Jeho dědeček Jiří Sajenko, pocházející z Volyně, s partyzány z výsadku Chan za války spolupracoval jako tlumočník a spojka.
Velitel výsadku plk. J. A. Frolov
Petr Gaboda, Ivan Boldaňuk a Jiří Makar z výsadku Chan I
Petr Gaboda a Ivan Boldaňuk na poválečné fotografii
Ivan Boldaňuk (v uniformě) s Jiřím Sajenkem. Na klíně jeho syn Vojtěch Sajenko.
Svatba Ivana Boldaňuka
Svatba Petra Gabody
Ivan Boldaňuk byl v letech 1959-1962 zástupce velitele
15. motostřelecké divize v Českých Budějovicích
egli - 14. 12. 2011
Dotaz - Arnošt Steiner
Ondřej Gerö - 10. 11. 2011 - *.elko.cz
Dobrý den, můj děda měl z Karpatsko-Dukelských operací kamaráda Arnošta Steinera, kterému se přezdívalo "Nesmrtelný Arnošt". Můžete zde prosím uvést něco o jeho životě? Myslím, že je to významná osobnost bojů na východní frontě. Děkuji
Arnošt Steiner (12. 1. 1915 - 9. 10. 1982) se narodil v židovské rodině v Třinci. V rámci vojenské služby v roce 1938 absolvoval poddůstojnickou školu.
V říjnu 1939 byl i s otcem Jakubem poslán do koncentračního tábora (viz akce Nisko).Po rozpuštění tábora utekli do SSSR, kdy byli odsouzeni a uvězněni za nedovolené překročení hranic. Po propuštění pak společně 6. 3. 1942 vstoupili do čs. armády v Buzuluku (kmenové číslo zahraniční armády 482/m). Arnošt Steiner se účastnil všech významných bojů čs. vojska - bojoval u Sokolova, u Kyjeva, v Karpatskodukelské operaci.
U Sokolova byl zástupcem velitele 1. čety kulometné roty. Za statečnost byl vyznamenán Čs. medailí za chrabrost před nepřítelem.
Absolvoval důstojnickou školu a postupně velel četě, rotě a byl zástupcem velitele praporu. Navzdory své pověstné nezranitelnosti byl na Dukle zraněn, a v listopadu 1944 byl pak zařazen jako zpravodajský důstojník. Za svou statečnost byl vyznamenán sedmi Čs. válečnými kříži 1939, Čs. vojenskou pamětní medailí (se štítkem SSSR) a Řádem rudého praporu. V květnu 1945, v hodnosti kapitána, byl zástupcem velitele 2. pěšího praporu 1. čs. brigády.
Po válce (kterou přežil i otec Jakub Steiner, ne však ostatní příbuzní, kteří zůstali v protektorátě) byl Steiner krátce přednostou OBZ. Na podzim 1946 odešel z armády jako štábní kapitán v zál., od roku 1947 pracoval jako elektromontér a žil v ústraní. V roce 1965 odešel do invalidního důchodu. Nejvyšší hodnost, která mu byla přiznána je podplukovník v záloze. Zemřel v roce 1982 v Brně.
Literatura:Arnošt Steiner, heslo na: Encyklopedie dějin města Brna - Osobnosti.
Brož, Miroslav: Hrdinové od Sokolova. 2. doplněné a rozšířené vydání. Praha 2006.
Hrob Arnošt Steinera a Obětí 2. světové války, na webu Spolku pro vojenská pietní místa, o.s.
Steiner, Arnošt - Drebota, Jindřich: Za cenu života. Praha 1981.
Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, Praha 2005, s. 270.
Za poskytnutí důležitých údajů děkuji kolegovi M. Kopeckému.
Honza M. - 9. 12. 2011
Radecc - 14. 11. 2011 - 82.100.34.*
Dobrý den. Mám jeden dotaz. Před nedávnem byl zrestaurován pomník tanku T-34/85 u obce Starovičky jako pomník boje bratislavsko-brněnské operace v r. 1945. Jistě možná budete vědět, je to jeden z mála pomníků tanků v ČR, který přežil polistopadovou nevoli vůči armádě SSSR. Tank kromě odborného celonátěru místo malé rudé hvězdy a malinkého čísla 200 v minulosti, tak dostal na věž velkou číslici 200, která je velká jak jedna třetina délky věže a před ní je symbol, který nevím co znamená. Ten symbol vypadá jako rovnoramený trojúhelník s uvnitř symbolem pikového lístkupostavený na stopce. Prosím o odpověd jakou velikost ve skutečnosti mívalo číslování na věžích tanků Rudé armády a zda byste dokázali vysvětlit symbol, který jsem popsal na věži, co znamená. Možná tuším, ale rád si nechám vysvětlit (viz foto). Děkuji.
Na Vaši otázku se pokusíme odpovědět co nejúplněji, ale zřejmě se nám to nepodaří vyčerpávajícím způsobem.
Pokyny „Řádu“ se v reálném prostředí u bojových jednotek dodržovaly poměrně volně, takže se s čísly na věžích setkáváme většinou pouze na bocích, na zadní stěně už podstatně méně a na čelním pancíři spíš výjimečně. Také rudá hvězda se na bojové technice vyskytovala velmi zřídka.
Že tank podporučíka Mirenkova nesl věžové číslo 200, je uváděno například ve stručném životopisu tohoto tankisty, vyznamenaného za boj u Staroviček Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR.[3]
Vzhledem k tomu, že Ivan Stěpanovič Mirenkov několikrát Starovičky po válce navštívil a pomník, postavený v roce 1975 i osobně odhalil, je pravděpodobné, že vzhled tanku na pomníku a jeho označení s ním mohli konzultovat místní badatelé, například během návštěvy v roce 2004.[4]
Tankový pluk mechanizované brigády se od února 1944 skládal ze tří rot tanků T-34/76, resp. T-34/85. Celkem vedl ve stavu 35 tanků, v každé rotě by mělo být 10 tanků, zbytek tanků náležel k velitelství pluku. Protože v organizaci pluku mechanizované brigády chyběl stupeň praporu, mohl tank s věžovým číslem 200 vzhledem ke dvěma nulám příslušet buď k velitelské četě pluku, nebo mohl být např. velitelském strojem 2. roty.
Závěrem tedy shrnuto: Označení a věžové číslo tanku do jisté míry odpovídá dobovým předpisům a je pravděpodobně velmi blízké skutečnému provedení, aplikovanému na tanku, který svedl boj u Staroviček. Absolutní jistotu však můžeme mít pouze z dobové fotografie, která autorovi odpovědi není bohužel k dispozici.
Jak je patrné z detailů na korbě i ze struktury odlitku věže, na pomníku ve Starovičkách stojí tank T-34/85 československé poválečné výroby. Původní Mirenkovův tank byl vyroben v Závodě č. 183 v Nižném Tagilu.
Poznámky:
V záležitosti označování tanků Rudé armády v závěru II. světové války se můžeme odvolat na „Řád tankových a mechanizovaných vojsk Rudé armády“, který vstoupil v platnost v únoru 1944. Zde se uvádí následující pokyny:[1]
Pro snazší rozpoznávání tanků
(obrněných automobilů) v boji označujeme tanky takto:
- Číslem dvou nebo třímístným, které určuje velitel jednotky (roty) pro každý tank. Tanky se označují vpředu, na bocích i vzadu na věži nebo, není–li to možné, na trupu.
- Hvězdou na bocích věže. Na pravém boku před číslem, na levém boku za číslem.
- V létě se malují čísla bílou, v zimě červenou barvou. Rozměry číslic: výška od 30 – 50 cm, tloušťka linky číslic 1/6 výšky.
- Číslice vyjadřují následující: První cifra je číslem praporu, druhá je číslem roty, třetí je číslem čety, nebo určuje pořadí tanku v rotě.
- Hvězda se maluje červenou barvou. Poloměr hvězdy (zřejmě hvězdě opsané kružnice) 10-15 cm.
Pokyny „Řádu“ se v reálném prostředí u bojových jednotek dodržovaly poměrně volně, takže se s čísly na věžích setkáváme většinou pouze na bocích, na zadní stěně už podstatně méně a na čelním pancíři spíš výjimečně. Také rudá hvězda se na bojové technice vyskytovala velmi zřídka.
Čemu se ale „Řád“ nevěnoval vůbec, byly taktické znaky tankových a mechanizovaných jednotek, a to ať již těch organizačně nejnižších (pluk, brigáda), tak i vyšších (sbor, armáda). Tyto znaky vznikaly přímo u jednotek či svazků. V rámci konkrétního sboru většinou existoval systém navzájem podobných znaků, který jednoznačně rozlišoval jeho jednotlivé nižší součásti.
V případě tanku u obce Starovičky se jedná o znak používaný v rámci 7. mechanizovaného Novoukrajinského-Činganského sboru, vyznamenaného Řádem rudého praporu, Řádem Suvorova a Řádem Lenina. Tento znak jste popsal jako „vyplněný pikový list, postavený na stopku a opsaný trojúhelníkem“. Tyto „pikové listy“ se na tancích sboru vyskytovaly v několika různých provedeních. Dva příklady můžete najít i v dobře dostupné knize Tomáše Jakla.[2] Ty můžeme popsat jako „vyplněný pikový list postavený na stopku“ a „nevyplněný pikový list postavený na stopku“. Oba symboly nemají žádná taková ohraničení, jakým je Váš trojúhelník. Autorovi této odpovědi je znám i další symbol, kterým je „vyplněný pikový list postavený na stopku opsaný čtvercem“.
Jak jistě víte, je tank u Staroviček pomníkem slavného boje podporučíka Ivana Stěpanoviče Mirenkova (5. 6. 1924 -28. 10. 2010), velitele tankové čety 240. tankového pluku 16. mechanizované brigády, součásti 7. mechanizovaného sboru, který se odehrál dne 16. dubna 1945 (někdy se uvádí i 15. duben). Proto by tento znak mohl být téměř jistě znakem 16. mechanizované brigády.Že tank podporučíka Mirenkova nesl věžové číslo 200, je uváděno například ve stručném životopisu tohoto tankisty, vyznamenaného za boj u Staroviček Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR.[3]
Vzhledem k tomu, že Ivan Stěpanovič Mirenkov několikrát Starovičky po válce navštívil a pomník, postavený v roce 1975 i osobně odhalil, je pravděpodobné, že vzhled tanku na pomníku a jeho označení s ním mohli konzultovat místní badatelé, například během návštěvy v roce 2004.[4]
Tankový pluk mechanizované brigády se od února 1944 skládal ze tří rot tanků T-34/76, resp. T-34/85. Celkem vedl ve stavu 35 tanků, v každé rotě by mělo být 10 tanků, zbytek tanků náležel k velitelství pluku. Protože v organizaci pluku mechanizované brigády chyběl stupeň praporu, mohl tank s věžovým číslem 200 vzhledem ke dvěma nulám příslušet buď k velitelské četě pluku, nebo mohl být např. velitelském strojem 2. roty.
Závěrem tedy shrnuto: Označení a věžové číslo tanku do jisté míry odpovídá dobovým předpisům a je pravděpodobně velmi blízké skutečnému provedení, aplikovanému na tanku, který svedl boj u Staroviček. Absolutní jistotu však můžeme mít pouze z dobové fotografie, která autorovi odpovědi není bohužel k dispozici.
Jak je patrné z detailů na korbě i ze struktury odlitku věže, na pomníku ve Starovičkách stojí tank T-34/85 československé poválečné výroby. Původní Mirenkovův tank byl vyroben v Závodě č. 183 v Nižném Tagilu.
Poznámky:
- [1] Koletiv: Otěčestvěnnyje bronirovannyje mašiny XX vek - Tom 2, 1941-45, Moskva 2005, str. 105.
- [2] U popisek k jednotlivým označením je bohužel sbor nesprávně označen jako gardový, podobně i jako jeho 63. mechanizovaná brigáda. Tomáš JAKL: Květen 1945 v českých zemích, Pozemní operace vojsk Osy a Spojenců, Praha 2004, str. 124.
- [3] I. S. Mirenkov na warheroes.ru
- [4] KVH Starovičky
Ondík - 22. 11. 2011
Dotaz - Žádali Němci Japonce o pomoc?
Michal Bock - 17. 8. 2011 - *.184.wms.cz
Dobrý den,
chtěl bych se zeptat, jestli Němci žádali Japonce o ofenzivu z Dálného východu. Je mi známo,že v Mandžusku byla početná Kvantungská armáda v počtu milionu vojáků. Převelením divizí ze Sibiře a Dálného východu pak zastavil SSSR německý postup na Moskvu a následnou ofenzivou zatlačil Wehrmacht za hranice moskevské oblasti. Děkuju předem za odpověď.
Aby bylo zájemci o tyto problémy jasno v německo-japonských smluvních vztazích, je třeba uvést několik základních faktů:
- Tzv. Osa Berlín - Řím, později Berlín - Řím - Tokio, vznikla podle německo-italské smlouvy v říjnu 1936, ke které se do konce roku přidalo i Japonsko.
- Pakt proti Kominterně, jehož členy byly Japonsko a Německo od 25. listopadu 1936, Itálie od roku 1937, loutkový stát Man-čou-kuo a Španělsko od roku 1939, od roku 1940 Slovenský štát, Finsko a dále od roku 1941 Bulharsko, Chorvatsko, Rumunsko i čínský nankingský stát Wang-čing-wej pod japonským protektorátem, byl výhradně nevojenský pakt, který nezahrnoval ustanovení o vojenské pomoci smluvních stran. Pakt byl prodloužen ve svém stávajícím znění 25. listopadu 1941.
- Tzv. Ocelový pakt Itálie - Německo - uzavřený v květnu 1939 a týkající se mj. i vzájemné ekonomické a vojenské pomoci byl ve vztahu k Japonskému císařství paktem zcela indiferentním, jehož se neúčastnilo.
- Dne 27. září 1940 byl v Berlíně podepsán Pakt tří mocností v rámci Osy, potvrzující spojenectví Itálie, Německa a Japonska. Dodatečně se k němu připojily také státy německých satelitů bojující na straně Osy. Záměrům hitlerovského Německa učinit z něj závazný pakt vojenského
zaměření se v tomto směru Japonci od počátku vehementně bránili. V
případě útoku na některou z druhých smluvních stran by mělo dle litery
paktu Japonsko „nabídnout pomoc“. Hitler navíc trval na tom, že osa
Berlín - Řím - Tokio musí smluvně garantovat tehdejší specifický vztah
Německa se SSSR, což Japonsko považovalo v podstatě za zradu samotné podstaty jak
Anti-kominterny, tak de facto porušení zásad vzájemných dohod zemí Osy. Japonsko ani napadení Polska v roce 1939 -
navzdory veřejně hlásaným německým tvrzením - za útok na Třetí říši oficiálně nepovažovalo a tudíž
se nikterak necítilo vázáno poskytnout Německu jakoukoliv vojenskou pomoc. Německo ji tehdy ani později ostatně nijak vehementně nevyžadovalo.
- Po napadení SSSR se Hitler ani nepokoušel označit svůj útok za napadení Německa ozbrojenou mocí SSSR a tudíž ani v tomto případě nebylo Japonsko zavázáno „nabídnout pomoc“.
- Hospodářsko-vojenské příčiny, proč japonská expanze směřovala na jih a nikoliv proti SSSR, jsou všeobecně známy. Šlo hlavně o to, že USA v důsledku okupace Číny svým vyhlášením embarga na vývoz šrotu, ropy a ropných výrobků a dokonce i potravin do Japonska natolik ohrozilo chod japonské ekonomiky a v budoucnu i bojeschopnost japonských ozbrojených sil, že získání zdrojů surovin bylo pro Japonce životně důležité. Japonsko odmítalo se jakkoliv z Číny stáhnout a tak zbyla jediná cesta - získat potřebné suroviny odjinud a bylo jasné, že bez boje to nepůjde.
- Tím, že Japonsko napadlo bez vyhlášení války USA, Velkou Británii, Holandsko a jejich kolonie a navíc obsadilo i francouzské kolonie v Asii, nemohlo se prohlásit za oběť cizí agrese a samo nemohlo očekávat „nabídku pomoci“ v rámci paktu Tří mocností.
- Protože Německo a Itálie vyhlásily 11. prosince válku USA a nikoliv naopak, zbavily také Japonsko případného závazku „nabídnout pomoc“ ostatním smluvním stranám.
- Japonsko mělo na jaře roku 1941 zásoby paliva pouze do konce roku. V okamžiku, kdy by se navzdory zdravému rozumu a svým vlastním plánům rozhodlo je na případnou žádost Německa marnotratně spotřebovat při konfliktu se SSSR, který nijak nenabízel možnost urychleně získat obsazením cizích zdrojů tyto zásoby zpět, by de facto spáchalo rychlou a dokonalou jak vojensko-strategickou, tak i hospodářskou sebevraždu. Navíc museli Japonci brát v úvahu hořké zkušenosti z předchozích let, kdy se po zaútočení opakovaně museli stáhnout zpět po potupných vojenských porážkách způsobeným jim silami SSSR na Dálném Východě. Otevřít další frontu v okamžiku, kdy už bojovali v Číně a přitom v SSSR na Dálném Východě stálo
proti nim silné motorizované a letadly vybavené
uskupení vojsk, by bylo prostě nesmyslné. Přitom vbrzku museli nutně získat suroviny pro pokračování
nejen bojů, ale i vlastního hospodářského života jako takového. Japonské domácí zdroje byly jednoduše velice omezené.
- Kvantungská armáda byla velmi silná, ale z celkové vojenské situace Japonci pochopili, že proti SSSR by museli postavit ještě daleko silnější uskupení. Japonci měli na paměti nejen to, ale také fakt, že válku s USA vyhlásily Itálie a Německo až po nich a že v případě úspěchu Německa v celosvětovém měřítku by se v případném boji o světovládu ocitli proti strašlivě silnému protivníkovi. Navíc se jim sovětská neutralita dokonce hodila, měli přece uzavřenou se SSSR smlouvu o neútočení a tak měli z této strany po jistou, dosti dlouhou dobu krytá záda.
Krojc - 30. 8. 2011
Dotaz - Partyzánský oddíl Smrt fašismu
CEST - 28. 6. 2011 - *.gefa.de
Dobrý den, chtěl jsem požádat o informaci o partyzánském oddíle Smrt Fašismu, který operoval v Bukové u Příbrami. Jména, zda oddíl dělal nejaké sabotáže, kde tábořil a od kdy do kdy oddíl fungoval a mám informaci o výsadku ruského partyzána, který bohužel při seskoku zemřel. Díky Vám.
Partyzánský oddíl Smrt fašismu vznikl ze stejnojmenného organizátorského výsadku ze SSSR. Od léta 1944 bylo ze SSSR vysláno celkem 12 organizátorských výsadků - Dr. Miroslav Tyrš, Jan Kozina, Jermak, Kirov, Komsomolec, Mistr Jan Hus, Národní mstitel, Olexa Borkaňuk, Smrt fašismu, Vlast, Za Prahu, Za vlast. Kromě uvedených organizátorských desantů byly na české území
vysílány na jaře 1945 i další výsadky se speciálními zpravodajskými a diverzními úkoly, kolem
kterých také často vznikaly partyzánské oddíly (např. Grom, Uragan, Fakel - Pochodeň, Priboj, Volk - Vlk, Vpřed, Krylov).
Hlavní úkoly organizátorských výsadků byly:
Organizátorské desanty tvořilo kolem 10-20 lidí, většinou ruských specialistů na sabotáže. V čele oddílu byl velitel, politický komisař a náčelník štábu. Ve velení byl zpravidla jeden Čech, Slovák nebo Rusín (velitel nebo politický komisař). Jinak skupinu tvořili sovětští příslušníci Rudé armády, náčelník štábu a radisté byli vždy příslušníci Rudé armády. Ve skupině byli specialisté na sabotáže, dva radisté a minimálně jeden zdravotník. Skupina byla kromě zbraní a střeliva vybavena dvěma nebo třemi radiostanicemi, destrukčním materiálem a zdravotnickým materiálem.
Výsadek Smrt fašismu seskočil v noci z 1. na 2. dubna 1945 severně od Nového Knína na Dobříšsku mezi obcemi Malá Lečice, Senečice a Nová Ves pod Pleší. Plánovaný prostor seskoku byl již zajištěn předchozím sovětským desantem Fakel (Pochodeň). Složení výsadku bylo následující: velitel kpt. J. A. Olesinskij, politický komisař W. Baumgartel (komunista německého původu z ČSR), náčelník štábu npor. I. J. Vodolazov, velitel průzkumu npor. M. S. Marčenko, průzkumníci a specialisté na sabotáže S. S. Mordovcev, M. Baranov, M. Baršov, radistka M. F. Ignatovová, lékařka T. A. Katušenoková, polský partyzán I. Rubinstein. Parašutisté dopadli rozptýleně, jeden dokonce propadl střechou na půdu domu a málem se probořil do místnosti, kde se právě oslavovala svatba. Náčelník štábu Vodolazov zase při seskoku dopadl na vysoký smrk, protrhl si břišní dutinu a zlomil nohu, díky včasnému zásahu lékařky nevykrvácel. Rozptýlený oddíl se soustřeďoval až do 7. dubna 1945.
Výsadek měl na Dobříšsku, Příbramsku a v brdských lesích organizovat partyzánskou činnost a provádět destrukce na trati Praha-Plzeň a Plzeň-Blovice. Oddíl po seskoku navázal kontakt s komunistickou partyzánskou skupinu Srp a kladivo, připojilo s k němu několik skupin uprchlých sovětských zajatců. Spojení měl s ilegální KSČ v Příbrami a Dobříši. Do konce války oddíl sestavil devět bojových skupin - Příbram, Dobříš, Kamýk nad Vltavou, Višňová, Velká Buková, Nový Knín, Ostrov, Jince, Milín. K 20. dubnu 1945 vykazoval celkem 130 bojovníků, k 1. květnu 1945 již 598 bojovníků a spolupracujících osob. Po vypuknutí květnového povstání počet vzrostl až na 734 partyzánů a jejich pomocníků. Základna oddílu byla v lesích u obce Buková na Dobříšsku. Politický komisař oddílu Baumgartel byl 9. dubna 1945 při přestřelce chycen protektorátními četníky, kteří ho předali gestapu, válku však přežil.
Oddíl začal provádět diverzní akce, do konce dubna 1945 provedl 13 destrukcí na trati Praha-Plzeň, vyřadil z provozu 3 lokomotivy a 83 vagonů, poškodil 2 železniční a 1 silniční most. 28. dubna 1945 došlo k velkému střetnutí oddílu s německým stíhacím komandem v prostoru Kuchyňka u hájovny na Babě. Část oddílu se zapojila i do pražského povstání a 11. května 1945 i do jednoho z posledních bojových střetnutí s Němci ve Slivici u Milína.
Literatura:
Hlavní úkoly organizátorských výsadků byly:
- organizovat partyzánské oddíly z domácího obyvatelstva
- navazovat spojení s ilegálními organizacemi KSČ
- provádět diverzní akce a sabotáže
- provádět přepady Němců
- připravovat základny pro příjem nových výsadků
- zpravodajská činnost
- organizace národních výborů
Organizátorské desanty tvořilo kolem 10-20 lidí, většinou ruských specialistů na sabotáže. V čele oddílu byl velitel, politický komisař a náčelník štábu. Ve velení byl zpravidla jeden Čech, Slovák nebo Rusín (velitel nebo politický komisař). Jinak skupinu tvořili sovětští příslušníci Rudé armády, náčelník štábu a radisté byli vždy příslušníci Rudé armády. Ve skupině byli specialisté na sabotáže, dva radisté a minimálně jeden zdravotník. Skupina byla kromě zbraní a střeliva vybavena dvěma nebo třemi radiostanicemi, destrukčním materiálem a zdravotnickým materiálem.
Výsadek Smrt fašismu seskočil v noci z 1. na 2. dubna 1945 severně od Nového Knína na Dobříšsku mezi obcemi Malá Lečice, Senečice a Nová Ves pod Pleší. Plánovaný prostor seskoku byl již zajištěn předchozím sovětským desantem Fakel (Pochodeň). Složení výsadku bylo následující: velitel kpt. J. A. Olesinskij, politický komisař W. Baumgartel (komunista německého původu z ČSR), náčelník štábu npor. I. J. Vodolazov, velitel průzkumu npor. M. S. Marčenko, průzkumníci a specialisté na sabotáže S. S. Mordovcev, M. Baranov, M. Baršov, radistka M. F. Ignatovová, lékařka T. A. Katušenoková, polský partyzán I. Rubinstein. Parašutisté dopadli rozptýleně, jeden dokonce propadl střechou na půdu domu a málem se probořil do místnosti, kde se právě oslavovala svatba. Náčelník štábu Vodolazov zase při seskoku dopadl na vysoký smrk, protrhl si břišní dutinu a zlomil nohu, díky včasnému zásahu lékařky nevykrvácel. Rozptýlený oddíl se soustřeďoval až do 7. dubna 1945.
Výsadek měl na Dobříšsku, Příbramsku a v brdských lesích organizovat partyzánskou činnost a provádět destrukce na trati Praha-Plzeň a Plzeň-Blovice. Oddíl po seskoku navázal kontakt s komunistickou partyzánskou skupinu Srp a kladivo, připojilo s k němu několik skupin uprchlých sovětských zajatců. Spojení měl s ilegální KSČ v Příbrami a Dobříši. Do konce války oddíl sestavil devět bojových skupin - Příbram, Dobříš, Kamýk nad Vltavou, Višňová, Velká Buková, Nový Knín, Ostrov, Jince, Milín. K 20. dubnu 1945 vykazoval celkem 130 bojovníků, k 1. květnu 1945 již 598 bojovníků a spolupracujících osob. Po vypuknutí květnového povstání počet vzrostl až na 734 partyzánů a jejich pomocníků. Základna oddílu byla v lesích u obce Buková na Dobříšsku. Politický komisař oddílu Baumgartel byl 9. dubna 1945 při přestřelce chycen protektorátními četníky, kteří ho předali gestapu, válku však přežil.
Oddíl začal provádět diverzní akce, do konce dubna 1945 provedl 13 destrukcí na trati Praha-Plzeň, vyřadil z provozu 3 lokomotivy a 83 vagonů, poškodil 2 železniční a 1 silniční most. 28. dubna 1945 došlo k velkému střetnutí oddílu s německým stíhacím komandem v prostoru Kuchyňka u hájovny na Babě. Část oddílu se zapojila i do pražského povstání a 11. května 1945 i do jednoho z posledních bojových střetnutí s Němci ve Slivici u Milína.
Literatura:
- Č. Amort, Partyzáni na Podbrdsku, Praha 1958
- M. Görtler, Ve jménu života, Praha 1980
- J. Gebhart - J. Šimovček, Partyzáni v Československu 1941-1945, Praha 1984
- Z. Kárník, Památná místa protifašistického odboje ve Středočeském kraji, Praha 1983
egli - 28. 8. 2011
Michal Andrej Molnár - 15. 8. 2011 - *.orange.sk
Chcel by som sa spýtať, či existovali v československom pohraničnom opevnení ku dňu 30. 9. 1938 v porovnaní s plánovaným stavom nejaké medzery, alebo išlo len o nedostavané druhé obranné sledy či ťažké opevnenie?
Československé předválečné opevnění nebylo ani zdaleka zcela stavebně dokončeno, současně také, protože stavební činnost probíhala intenzívně až do přijetí Mnichovské dohody, byla spousta objektů krátce po betonáži nebo nebyla zcela dokončená (vnitřní vybavení, spojení, výzbroj, munice, ...) a tedy ne zcela bojeschopná. To je potřeba brát na zřetel i při pouhém porovnávání počtu postavených pevností.
Počet skutečně postavených objektů starého vzoru (LO vz. 36) se pohybuje od 834 do 864. Neexistuje totiž spolehlivý pramen, který by počet postavených pevnůstek potvrzoval. Počet 864 pevnůstek je uveden v knize Československá zeď, s. 14 (tabulka převzata)5):
Další odkazy na Fronta.cz:
Neopevněné mezery se vyskytovaly především v liniích těžkého opevnění, z rozestavěných na severní hranici to byly především Jeseníky, západní část Orlických hor, úseky Náchodska a Trutnovska (ať objekty, které firmy nestihly vybetonovat, tak i úseky, které se měly zadat až v roce 1939 a později). Ale i mnoho pohraničních linií lehkých objektů nebylo dostavěno, většinou z důvodu pozdního zadání ke stavbě.
Pro porovnání plánu se skutečností odpověď více rozvedu.
Nejprve krátce uvedu tzv. Husárkův konečný program, poslední schválenou koncepci opevňování Republiky československé. Následně shrnu počty skutečně postavených (to neznamená dokončených a vyzbrojených!) objektů těžkého (TO) i lehkého opevnění (LO). Zabývat se zde vybaveností a vyzbrojením jednotlivých objektů není v mých silách, alespoň pro představu - stav dokončení těžkých objektů můžete nalézt v knize Lexikon těžkých objektů čs. opevnění z let 1935-381).
Nejprve krátce uvedu tzv. Husárkův konečný program, poslední schválenou koncepci opevňování Republiky československé. Následně shrnu počty skutečně postavených (to neznamená dokončených a vyzbrojených!) objektů těžkého (TO) i lehkého opevnění (LO). Zabývat se zde vybaveností a vyzbrojením jednotlivých objektů není v mých silách, alespoň pro představu - stav dokončení těžkých objektů můžete nalézt v knize Lexikon těžkých objektů čs. opevnění z let 1935-381).
Plánovaný počet objektů čs. opevnění
Po dvou předchozích opevňovacích programech přijatých 12. prosince 1935 (1. program - přepokládal výstavbu pouze linií těžkého opevnění a to v pěti etapách) a 5. června 1936 (opět jen linie TO, ale s rozdělením do čtyř etap) byl jako definitivní byl 7. listopadu 1937 přijat návrh ŘOP označovaný po jeho řediteli, gen. Karlu Husárkovi, jako Husárkův konečný program. Náčelník hlavního štábu, gen. Ludvík Krejčí, program schválil 22. listopadu 1937.
Husárkův program byl časově rozdělen do čtyř etap. Poslední etapa měla být dle předpokladů ukončena nejpozději v roce 1951. V průběhu zhruba 15 let mělo být postaveno celkem 1276 těžkých a 15 463 lehkých objektů.
1. etapa - ukončení v letech 1941-42. V 1. etapě se měly postavit a vybavit všechna lehká opevnění a většina těžkých objektů a tvrzí (souvislá linie TO na severní hranici Odra-Krkonoše),
2. etapa - dokončení okolo r. 1945. Zesílení vybudovaných postavení lehkého opevnění na jižním Slovensku, okolo Prahy a v západních Čechách uzávěry těžkého opevnění,
3. etapa - s realizací se mělo začít až po roce 1946, měla zahrnovat výstavbu uzávěrů na jižní Moravě a druhého postavení na severní hranici,
4. etapa - opevnění severní hranice Slovenska, hranice s Polskem.
Podstatnou změnou oproti předchozím koncepcím byla změna nosného opevnění z těžkého na lehké - základní obrannou linii hlavní obranné postavení měly namísto TO tvořit dva sledy lehkých objektů vzor 37. Těžké opevnění mělo být budováno pouze na nejohroženějšéch úsecích. Kromě opevnění u hranic státu se počítalo i s realizací vnitrozemských ústupových příček (Vltavská linie a Vnější obrana Prahy, linie na Českomoravské vrchovině a poslední na Moravsko-slovenském pomezí). Husárkův program znamenal obrovský rozmach budování lehkého opevnění nového typu, tzv. řopíků (často označovaných jako LO vz. 37).
Finanční prostředky uvolněné čs. vládou pro výstavbu opevnění dle uvedeného opevňovacího programu činily 10,4 miliardy Kč. Suma byla kryta z části běžným rozpočtem republiky, z části z veřejných půjček.
| Počty objektů těžkého opevnění dle tzv. Husárkova konečného programu |
||
| Severní válčiště | řeka Odra - řeka Labe (včetně tvrzových objektů) |
564 |
| řeka Olše - Třinec |
32 | |
| II. obranné postavení (Liběchov - Jablonné n.O.) |
90 | |
| Západní válčiště |
Roudnice n. L. - Sušice |
146 |
| Sušice - Český Krumlov |
60 | |
| Vnější obrana Prahy |
70 | |
| Jižní válčiště |
Vranovská přehrada - Břeclav |
105 |
| Slovensko |
Bratislava (předmostí Petržalka) |
9 |
| Komárno | 5 | |
| Bajtava (dolní tok řeky Ipel‘) |
21 | |
| jižní Slovensko (Šahy - Čop) |
80 | |
| Jablunkov - trig. Stoh2) (hranice s Polskem) |
94 | |
| Celkem | 1276 | |
Ale již po zkušenostech necelého jednoho roku budování opevnění po přijetí uvedeného opevňovacího programu je jasné, že počet nebyl a nemusel být zdaleka konečný. Nemá cenu vypisovat všechny změny Husárkova programu v počtu objektů, jen několik příkladů:
- opevnění v Komárně bylo před započetím výstavby redukováno na 3 objekty TO (namísto 5),
- na severní hranici došlo v několika případech k vypuštění pěchotního srubu, zvláště arabské odolnosti v lesích a hůře přístupném terénu, a jeho nahrazení řopíkem, dá se očekávat, že by se tak dělo i dále,
- omezila by se budoucí výstavba plánovaných dělostřeleckých tvrzí, jejich úkoly by pravděpodobně převzaly samostatné minometné bloky a dělostřelecké sruby,
- v počtech nefigurují zkušební objekty TO i LO ve vnitrozemských výcvikových prostorech (Brdy, Milovice, Žárovice, Hlboké)3),
- v případě lehkého opevnění nejsou do počtu přes 15 tisíc objektů zahrnuty kanónové objekty (LO typu K), které byly vyprojektovány až v létě 1938,
- byla plánovány i pevnostní velitelské stanoviště pro linie LO, postaveny byly jen 4 kusy v Bratislavě, další by následovaly na další fáze výstavby,
- nejsou započítány staré objekty na Petržalském předmostí v Bratislavě postavené ještě před rokem 1935 z iniciativy gen. Šnejdárka.
Situace v opevňování Československa se změnila po anšlusu Rakouska 12. března 1938 - mimo jiné bylo upuštěno od obrany západních Čech a přesunu stavebních kapacit na jižní hranici, kde se již existující linie LO začaly urychleně zpevňovat těžkými objekty.
Skutečné počty postavených objektů čs. opevnění
Počtu skutečně vybudovaných objektů všech typů se asi již nikdy přesně nedopátráme, mnoho pevnůstek bylo zničeno, ne všechny stavební deníky a vyúčtování stavebních firem se dochovaly.
Těžké opevnění
Do 30. září 1938 bylo stavebně dokončených nebo ve stavbě 9 tvrzí4), v jejichž sestavách bylo dokončeno 37 tvrzových srubů. Dalších 226 srubů bylo izolovaných, celkem bylo postaveno 263 srubů TO. Z totoho počtu objektů jich bylo 246 postaveno na severní hranici (úsek Odra - Labe), 6 na jižní Moravě, 8 v Bratislavě a 3 v Komárně. Dalších 7 těžkých objektů bylo vybetonováno ve výcvikových prostorech pro výcvik osádek a zkoušky vnitřního vybavení (1 Jince, 4 Žárovice, 2 Hlboké).Lehké opevnění
Lehkého opevnění bylo vybetonováno okolo 10 000 pevnůstek obou vzorů. | Počty postavených objektů starého vzoru |
|
| I. sbor | 490 objektů |
| II. sbor | 146 objektů6) |
| III. sbor | 178 objektů |
| VII. sbor | 42 objektů |
| Ostatní | 8 objektů |
| Celkem | 864 objektů |
V plánu bylo postavit těchto pevnůstek mnohem více7), s vyprojektováním modernějšího řopíku (LO vz. 37) jejich další stavba nepokračovala a nezadané objekty byly zrušeny.
Počet postavených řopíků je uváděn okolo 9 tisíc, konkrétní počet postavených objektů nového vzoru uvádí Z. Hanáček číslem 9110 objektů.
Velké množství lehkých objektů bylo za války (a v menším počtu probíhá dodnes) zlikvidováno, některé byly zcela zahlazeny. Týká se to zejména vnitrozemských linií LO (likvidace objektů Němci proti případnému zneužití při povstání proti okupantům) a jižních oblastí Slovenska zabraných po Vídeňské arbitráži Maďarskem. Zcela zničeno bylo i několik pěchotních srubů - dva sruby v Komárně při budování hrází Dunaje nebo některé staré objekty na Petržalce v Bratislavě při rozšiřování sídliště.
Během tří let byly prostavěny téměř tři miliardy tehdejších korun.
Závěrem
Čs. opevnění nebylo k 30. září 1938 ani zdaleka dostavěno, ještě horší stav panoval v úrovni vybavenosti a výzbroje. Stejně tak na mnoha místech nebyly zformovány pevnostní jednotky určené k obsazování objektů, již existujícím jednotkám pak často scházel výcvik v ovládání pevnostních zbraní a dalších zařízení.
Armáda předpokládala, že již od konce roku 1939 bude vybudované opevnění schopno plnit svou úlohu. Je velmi pravděpodobné, že by Husárkův program v částce přes 10 miliard korun nebyl v tomto rozsahu realizován, nebylo to v silách státu jak finančních, tak i personálních - obsazením všech pevností by se zcela vyčerpala útočná síla armády. Je tedy pravděpodobné, že by se po roce 1939 stavební činnost zvolňovala a do půlky 40. let by zcela ustala a opevnění je dále jen vybavovalo a vyzbrojovalo.
Poznámky:
1) STEHLÍK, Eduard a kol.: Lexikon těžkých objektů čs. opevnění z let 1935-38, edice Pevnosti, svazek č. 18, 2010
2) Hora Stoh (1650 m.n.m.) byla za první republiky trojmezím mezi Československem, Polskem a Rumunskem.
3) Podrobněji viz. ČERMÁK, Ladislav: Zkušební objekty československého opevnění, online http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1215.
4) Po stavební stránce byly dokončeny tvrze (od východu k západu): Smolkov, Hůrka, Bouda, Adam, Hanička. V různém stupni rozestavěnosti byly tvrze: Šibenice, Skutina, Dobrošov, Stachelberg. Stavba tvrze Orel byla po vybudování jednoho pěchotního srubu odložena a pravděpodobně by byla zrušena.
5) Objekty starého vzoru stavěla Zemská vojenská velitelství (ZVV), rozdělení dle sborů je tedy dle rozložení armády, ne dle toho, jak byly objekty stavěny.
6) Lubomír Aron uvádí pro oblast výstavby ZVV Praha (oblast I. a II. sboru) počet pevnůstek starého vzoru 635 (rozdíl mínus jeden objekt), na druhou stranu pro III. sbor operuje s počtem 179 objektů (rozdíl plus jeden objekt). ARON, Lubomír, s. 22-23.
7) V oblasti ZVV Praha bylo plánováno vystavět celkem 619 pevnůstek starého vzoru, z toho 148 typu A, 298 typu B a 173 typu C. Začátkem roku 1937 byla ale na mnoha místech výstavba objektů vz. 36 zastavena ve prospěch perspektivnějších řopíků. Pouze na jižním Slovensku a jižní Moravě se v jejich budování pokračováno i v roce 1937.
Prameny:
- ARON, Lubomír a kol.: Československé opevnění z let 1935-38, Náchod 1990,
- ČERMÁK, Ladislav: Opevňovací programy v letech 1935 až 1938, online http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1266, 22. 8. 2011,
- ČERMÁK, Ladislav: Výstavba těžkého opevnění, online http://bunkry.cz/clanek.aspx?id=1218, 22. 8. 2011,
- HANÁČEK, Zdeněk: Příspěvek k typologii lehkého opevnění vz. 37 - četnost výskytu, online http://www.ropiky.net/, 22. 8. 2011,
- KAMENSKÝ, Tomáš: Výstavba (LO z r. 36) v oblasti působnosti I. sboru, online http://www.ropiky.net/,
- RÁBOŇ, Martin, SVOBODA, Tomáš: Československá zeď, Brno 1993,
- ŠRÁMEK, Pavel: Divizní generál Karel Husárek, online http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/osobnosti/2.htm, 22. 8. 2011,
- VONDROVSKÝ, Ivo: Vývoj opevňovacích programů Československa v roce 1938, in Fortsborník 2, Náchod 1996.
- OKH: Denkschrift (Pamětní spis o česko-slovenském opevnění), recenze knihy,
- Projednávání plánu útoku proti Československu, dobový dokument,
- FUKALA, Jan: Pohraniční opevnění v prostoru Horního Polubného a Tesařova v Jizerských horách,
- VLACH, Martin: Pohraniční opevnění v prostoru Vranova nad Dyjí.
Martin Vlach - 25. 8. 2011
dodozv - 18. 8. 2011 - *.95-103-231.t-com.sk
Dobrý deň. V nejakom dokumente som narazil na odkaz, v ktorom sa tvrdilo, že v posledných 12 mesiacoch vojny padlo v ozbrojených zložkách Nemecka viac ľudí, ako počas celého predchádzajúceho obdobia WW2 (pochopiteľne stále sa bavíme iba o Nemecku). Vedel by mi niekto odpovedať na to, či je to naozaj tak a poprípade koľko tých strát mal Wehrmacht, koľko Waffen SS? Alebo by som poprosil aspoň odkazy na knihy, či dokumenty, kde sa k tomu dá dopátrať. Ďakujem.
Ano, největší ztráty nacistické Německo skutečně zaznamenalo v posledních 12 měsících války. Základní údaje včetně rozdělení ztrát podle různých vojenských složek a bojišť jsou již uvedeny zde.
Z celkového počtu 5,3 milionu lidských ztrát (padlí, zemřelí na následky ranění či nemoci, nezvěstní, zemřelí v zajetí) připadá na jednotlivé roky:
Data jsou převzata ze statistické studie Rüdigera Overmanse pro Vojenský historický výzkumný ústav Bundeswehru:
Z celkového počtu 5,3 milionu lidských ztrát (padlí, zemřelí na následky ranění či nemoci, nezvěstní, zemřelí v zajetí) připadá na jednotlivé roky:
| Heer |
Luftwaffe |
Marine |
Waffen-SS |
Ostatní (Polizei, RAD, OT, Wehrmachtgefolge atd.) |
Celkem | |
| do konce 1940 |
76 000 |
15 033 |
6000 |
5000 |
- |
102 033 |
| 1941 |
297 495 |
23 033 |
8000 |
23 000 |
5000 |
356 528 |
| 1942 |
501 782 |
32 198 |
10 000 |
17 000 |
11 000 |
571 980 |
| 1943 |
701 851 |
43 198 |
22 000 |
33 000 |
12 000 |
811 779 |
| 1944 | 1 454 507 | 138 792 | 50 231 | 120 792 | 37 264 | 1 801 586 |
| 1945 | 1 077 065 | 173 419 | 42 198 | 97 759 | 149 287 | 1 539 728 |
| 1946 a později (smrt v zajetí) | 93 330 | 7033 | - | 17 198 | 17 066 | 134 627 |
| Celkem | 4 202 030 | 432 706 | 138 429 | 313 749 | 231 617 | 5 318 531 |
Data jsou převzata ze statistické studie Rüdigera Overmanse pro Vojenský historický výzkumný ústav Bundeswehru:
- R. Overmans, Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg, München 1999
egli - 22. 8. 2011
Dotaz - Maďarská armáda - honvédi
Arny - 24. 7. 2011 - *.trionet.cz
Kdo byli u Maďarů Honvédi? Byla to regulérní armádní složka nebo teroristé jako například heinleinovci?
Děkuji.
Slovo „honvéd“ obecně hovorově označuje příslušníka maďarské armády. Honvéd je zároveň nejnižší hodností v maďarské armádě - vojín.
Toto označení vzniklo již během revoluce v roce 1848, kdy byla vytvořena „Magyar Királyi Honvédség“ (Uherská královská armáda pro obranu domoviny). „Hon“ znamená vlast/domovinu a „véd“ obranu/obránce, honvéd tedy domobrance, příslušníka domobrany. Tento název uherské/maďarské armády pak zůstal až do roku 1951, kdy byl změněn na „Magyar Néphadsereg“ (Maďarská lidová armáda). Po pádu komunistického režimu se v roce 1990 vrátil tradiční název „Magyar Honvédség“.
K historii maďarské armády vyšla česky kniha:
Toto označení vzniklo již během revoluce v roce 1848, kdy byla vytvořena „Magyar Királyi Honvédség“ (Uherská královská armáda pro obranu domoviny). „Hon“ znamená vlast/domovinu a „véd“ obranu/obránce, honvéd tedy domobrance, příslušníka domobrany. Tento název uherské/maďarské armády pak zůstal až do roku 1951, kdy byl změněn na „Magyar Néphadsereg“ (Maďarská lidová armáda). Po pádu komunistického režimu se v roce 1990 vrátil tradiční název „Magyar Honvédség“.
K historii maďarské armády vyšla česky kniha:
- Charles K. Kliment & Dénes Bernád, Maďarská armáda 1919-1945, Praha 2007
egli - 21. 8. 2011
© 1999-2013 Fronta.cz