Dotazy & odpovědi

Dobrý den, horské divize (Gebirgsdivision) německé armády byly primárně určeny pro boj v horském terénu, čemuž byla uzpůsobena jejich výstroj a vybavení. Už od roku 1935 nosili vojáci horských jednotek na hlavách nikoliv lodičku (Feldmütze), ale čepici se štítkem (Gebirgsmütze), místo vysokých bot (Marschstiefel) pak používají kotníkové boty (Bergschuhe) s krátkými ovinovačkami. Na pravém rameni blůzy nosili nášivku s alpskou protěží (Edelweiss), kovový odznak alpské protěže byl pak připevněn také na levé straně čepice.

Vlevo: nášivka nošená na pravém rameni, vpravo: kovový odznak nošený na levé straně čepice

K dispozici mají příslušníci horské pěchoty také omezený počet větrovek různých typů (Windjacke, Windbluse, Schneehemd) a vybavení pro horolezectví (lana, mačky, cepíny…). Mimo to samozřejmě používají standardní vybavení německé armády – např. přilby, maskovací převlečníky, zimní kombinézy, celty, sumky na náboje atd.

Co se týká organizace a výzbroje, horské divize pozemní armády (Heer) byly organizovány podobně jako divize pěší, ale měly pouze 2 horské pluky (Gebirgsjäger Regiment), horské dělostřelecké oddíly byly vybaveny horskými děly ráže 7,5 cm a houfnicemi ráže 10,5 cm (výjimečně také 15cm houfnicemi), vyšší dotací tažných zvířat (koně, muly) a nižší dotací motorových vozidel. Horské divize Waffen SS byly zpravidla o něco silnější. Vše se ale v průběhu válečných let měnilo a tak se složení jednotlivých horských divizí od sebe lišilo.

Co se týká horských divizí a jejich účasti v bojích, pak tyto divize vzhledem k nedostatku jiných jednotek bojovaly prakticky na všech frontách druhé světové války jako klasické pěší divize. Významnějšího nasazení v rámci bojů v horách se tak dočkali pouze vojáci v bojích v Norsku v roce 1940, na Krétě v roce 1941 (kde však byli nejdříve nasazeni jako letecká výsadková pěchota!), od roku 1941 v oblasti Laponska/Karélie, na Kavkaze v roce 1942, v Itálii od roku 1943 a nakonec v Tatrách v roce 1945. Z divizí Waffen SS by se za horské nasazení dala považovat činnost 6. SS Gebirgsdivision „Nord“ v oblasti Laponska/Karélie a 7. SS Gebirgsdivision „Prinz Eugen“ během protipartyzánských bojů v Jugoslávii. 

Dobrý den,

tzv. hliníkový apel, jenž shodou okolností nese stejné datum jako začátek Bitvy o Británii, tedy 10. červenec 1940, mohli posluchači slyšet na vlnách BBC z úst Lady Reading, předsedkyně Women's Voluntary Service:

Pravým původcem ale bylo Ministry of Aircraft Production, často personifikováno do osoby ministra: Lorda Beaverbrooka, jež se touto činností snažilo do válečného dění zapojit širší vrstvy obyvatelstva. Nápad samotný měl ovšem vzejít od jednoho z Beaverbrookových poradců a jeho dlouholetého známého z novinářských kruhů, J. B. Wilsona.

Foto: WRVS

Cíl apelu byl formulován jednoduše už ve vysílání BBC: „dejte nám svůj hliník a my z vašich hrnců, pánví vyrobíme Spitfiry, Hurricany, Blenheimy a Wellingtony“. Druhý den se s výzvou přidaly prakticky všechny britské noviny. Ohlas byl obrovský: po celé zemi vyrostlo pod dohledem dobrovolnic z WVS na šestnáct set hromad, v nichž kromě domácího nádobí končily i další výrobky z hliníku: tabatěrky, termosky, stojany na kabáty, blatníky nebo SPZ. Mezi rarity patří závodní automobil s hliníkovou karoserií a umělá noha. Sběr se počítal v řádech stovek tun a podle britského tisku (jenž byl pod Beaverbrookovým vlivem) se zásadně podílel na zvýšení výroby stíhaček v kritickém období léta 1940.

Skutečnost ale nevypadá tak idylicky, jak byla dobově vykreslena. Ve světle historických faktů vše vypadá spíše jako velká propagandistická akce bez valného dopadu na reálné dění. Ostatně i sám Sir Max Aitken, syn Lorda Beaverbrooka a pilot RAF, se v dokumentu BBC vyjádřil takto: [1]

Jeden ze sběrných bodů obklopený motivačními hesly jako „šrot šetří loďstvo“ nebo „dary znamenají výzbroj“

Produkce hliníku ve Velké Británii (tisíce tun):

Jak je vidět, celkové množství hliníku k dispozici pro britský válečný průmysl v prvních válečných letech rostlo (zejména díky importu z Kanady na základě dohody uzavřené na podzim 1939 a dodávkám z USA v rámci Zákona o půjčce a pronájmu). Hliník byl vedle oceli dokonce prakticky jedinou strategickou surovinou, u které se tak dělo.

Jaký mohl být reálný dopad sbírek hliníkových hrnců na produkci letadel? Z logiky věci se šrot používá při výrobě nového surového hliníku ze dvou důvodů. Prvním je snaha šetřit bauxit, na jehož dovozu byla Velká Británie závislá, neboť poslední zásoby této rudy na území ostrovního království byly vytěženy v první polovině 30. let. Druhým důvodem je snaha ušetřit elektrickou energii, neboť elektrolýza (zpracování bauxitu) je energeticky velice náročný proces. Technologické postupy používané za druhé světové války potřebovaly na výrobu jedné tuny hutního hliníku cca 18 000 kWh!

Podle dobové příručky z roku 1940 se k výrobě nových odlitků doporučuje použít alespoň 50 % nového kovu, přičemž poměr by měl být nastaven „podle důležitosti odlitku a jakosti odpadů“. A tady bude právě nejspíš zakopán příslovečný pes – je zřejmé, že jako první se použije odpad z výroby, který má vhodné složení a není jej třeba nijak upravovat. Dalším vítaným zdrojem hliníku bez výrazných příměsí jiných kovů byly sestřelené letouny, a to jak ty britské (které byly mnohdy kanibalizovány nebo byl z několika poničených sestaven nový, letuschopný exemplář), tak i ty německé. Podle britských statistik bylo od 8. srpna do 29. října 1940 na zemi identifikováno 529 strojů Luftwaffe, které vesměs skončily ve šrotu. [2] U šrotu neznámého složení (jako právě hliníkové nádobí) bylo nutné nejprve provést chemický rozbor, vyčistit jej od nežádoucích příměsí a teprve poté jej bylo možné použít ve válečné výrobě.

Sami průmyslníci příliš nechápali, k čemu akce slouží, neboť šrotu měli dost. Podle zprávy z 21. ledna 1941 bylo v roce 1940 možné použít asi 10 000 tun odpadu z výroby, asi 2100 tun šrotu z vraků letadel a konečně asi 800 tun z hliníkového apelu. Hrnce a pánve britských hospodyněk se tedy na celkovém množství odpadního hliníku podílely zhruba šesti procenty. Na veřejnost se tato čísla samozřejmě nedostala, ale akce poměrně rychle vyprchala i bez toho – Britové se (právem) cítili dotčeni, když odevzdali své nádobí a v obchodech přitom byly hrnců plné regály…

Nelze tedy vyloučit, že hrnce a pánve britských hospodyněk nakonec skutečně „bojovaly“ na válečném nebi, nicméně je více než pravděpodobné, že mnohem spíše než součástí Spitfirů a Hurricanů v létě 1940 to bylo (s trochou nadsázky) ve Wellingtonech a Blenheimech v roce 1941.

Pro zajímavost na závěr dodejme, že se hliníkový apel dostal i do kultury. Dobová písnička na toto téma měla text:

V písni Mr. Churchill Says z roku 1969 se o něm zmiňuje i britská kapela The Kinks:

[1] Originální vyjádření i s doprovodnými záběry z dokumentu viz např.

[2] Jde o údaje z roku 1940 pouze pro britskou pevninu (tj. ne stroje, které byly viděny, jak mizí ve vodách Kanálu), takže je v žádném případě nelze brát jako konečné z hlediska množství letounů Luftwaffe ztracených nad Británií. Spousta letadel totiž na své objevení čekala do pozdějších válečných let nebo až do 70. let 20. století, kdy v Británii zažívala zlaté časy letecká archeologie. Po několika nálezech německých letounů i s ostatky pilota ale byla zákonem omezena kvůli zachování piety takových míst. Na druhou stranu je toto číslo ilustrativní ve smyslu množství použitelném pro sešrotování. Statistika bohužel nerozlišuje mezi typy jednotlivých letadel.

Zdroje:

• James, T. C. G.: The Battle of Britain. Frank Cass, London 2000.
• MacKay, R.: Half the Battle: Civilian Morale in Britain During the Second World War. Manchester University Press, Manchester 2003.
• Postan, M. M.: British War Production. HMSO, London 1952.
• Statistical Yearbook of the League of Nations. [online: získáno 30. 6. 2012]
• Taylor, A. J. P.: English History 1914-45. Oxford University Press, Oxford 1980.
• The World At War. Part IV: Alone. May 1940-May 1941. BBC 1974.
  

Odpověď na dotaz je mým čistě osobním náhledem na takové prameny. Ohledně literatury o polsko-německo-sovětském září 1939 bych například z české a překladové literatury volil:

• Richter, Karel: Válka začala v Polsku, nakl. Epocha Praha 2004, ISBN 80-86328-43-0
• J. Magnuski, Rudý Blitzkrieg, Brno 1996
• Piekalkiewicz, Janusz: Polské tažení - Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku, nakl. Naše vojsko Praha 2007, ISBN 80-206-0759-5 nebo možná kapitolu pod názvem „Obsazení Polska“ z knihy
• Hart, Liddel: Dějiny druhé světové války, nakl. Jota Brno 2007, ISBN 80-7217-117-8

• Paananen, L., Engleová, E.: Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940, nakl. Jota Brno 1996, ISBN 80-85617-73-0
• Van Dyke, Carl: Zimní válka - Sovětská invaze do Finska 1939 až 1940, nakl. Jota Brno 2007, ISBN 978-80-7217-476-8.
• Thomas, Nigel: Vojáci finsko-sovětské zimní války, nakl. MONTANEX a.s. Bratislava

• K. Richter, Hranice placená krví, Praha 2006

• Zimnjaja vojna 1939-1940, Moskva 1998
• Tajny i uroki zimnej vojny 1939-1940, Sankt-Peterburg 2003

• C. G. Mannerheim, Memoirs, New York 1954
• R. Edwards, White Death, London 2007

Pokud ovládáte němčinu, pak z dob dřívějších je v našich odborných knihovnách ještě vynikající kniha Manfreda Mengera z edice Militärhistorische Studien s názvem Deutschland und Finnland im zweiten Weltkrieg, vydaná nakladatelstvím Militärverlag der DDR roku 1988, ISBN 3-327-00505-2. Ta je plná odkazů na další německy, rusky a finsky psanou literaturu k tomuto tématu.

Na serveru Fronta.cz. se rovněž vyskytují materiály, které s pomocí vyhledávače můžete nalézt a konfrontovat s ostatními prameny. Díky kolegovi eglimu za doplnění seznamu.

Nejprve vás musím upozornit, že všechny nálezy munice je podle zákona třeba nahlásit na policii, aby bylo možno zajistit její bezpečnou likvidaci! To samozřejmě platí i pro tento případ.

S přihlédnutím k porovnání s vojenským bodákem a polní lopatkou zobrazenými vedle střely lze přibližně odhadnout její ráži. Ta by měla být cca 150 mm. Německé houfnice této ráže sFH 13, sFH 18 ani kanony stejné ráže K 16, K 18 a K 39 zřejmě v této operaci nepoužívaly střelivo určené proti železobetonu, protipancéřový granát PzGr L/38 m.Hb. o hmotnosti cca 45,3 kg, odpovídající částečně tvarem nalezené střele, se dal vystřelit pouze z námořního děla 15 cm SK C/28 a do výše uvedených zbraní se tudíž použít nedal. Obecně řečeno, německá armáda ke střelbě na tanky značně těžkopádnou ráži 15 cm užívající dělené střelivo prakticky nepoužívala, měla dostatek jiných účinnějších a úspěšných zbraní menší ráže s jednotným střelivem a proti obrněné technice nepřítele u této ráže v případě potřeby s výhodou užívala klasické tříštivotrhavé střelivo, které ovšem vypadá zcela jinak.

V Rudé armádě to bylo poněkud jiné. V této operaci bojovala proti stálému opevnění ze železového betonu s vysokou odolností proti postřelování a rovněž se utkávala s nepřátelskými obrněnými vozidly. Proti obojímu druhu cílů byla vybavena jak střelivem, tak děly ráže 152 mm. Tvarem a hmotností se střely těchto sovětských zbraní velmi přibližovaly předmětu na fotografii. S velkou pravděpodobností by to tedy mohl být protipancéřový kinetický granát do sovětské houfnice ráže 152 mm, a to buď pro vzor D-1 přijatý do výzbroje Rudé armády roku 1943, nebo M-10 z roku 1938, popřípadě dokonce ML-20 z roku 1937, což platí i pro jejich samohybné varianty SU-152 nebo ISU-152. Tento granát byl označován v SSSR jako BR-540, popřípadě jeho varianta BR-540B používaná od roku 1944 (v azbuce БР-540, БР-540Б). Měl hmotnost 48,8, resp. 46,5 kg a obsahoval nálož 0,66 kg, resp. 0,48 kg standardní trhaviny TNT, která explodovala s mírným zpožděním po dopadu, obvykle tedy prakticky až za pancéřem proraženým obrovskou kinetickou energií těžké střely. Počáteční rychlost střely u ústí hlavně dosahovala u tohoto typu až 600 m/s. O vysoké účinnosti tohoto střeliva se mnohokrát přesvědčily osádky i těch nejtěžších německých tanků a samohybných děl.

Také by se však mohlo jednat o protibetonový granát označovaný v SSSR jako G-530 (v azbuce Г-530), zařazovaný do palebného průměru výše uvedených sovětských dělostřeleckých zbraní. Tento granát o hmotnosti cca 40 kg obsahuje uvnitř umístěnou trhací nálož TNT o hmotnosti 5,1 kg, která je po dopadu na cíl iniciována zpožděným zapalovačem. Ten způsobí explozi střely až poté, co ta svou kinetickou energií vyhloubí do betonu otvor o hloubce do 80 cm. Exploze vložené trhací nálože pak zajišťuje proražení železobetonové stěny o tloušťce až 115 cm. Tento granát se střílel pouze s první náplní. S ní dosahoval počáteční rychlosti 457 m/s a ve vzdálenosti 1 km od ústí hlavně dopadové rychlosti 358 m/s. Při vložení plné výmetné náplně střelného prachu do nábojové komory a odpálení tohoto granátu na cíl docházelo už při vojskových zkouškách k výbuchu střely v hlavni a proto byl pro účely střelby na velkou vzdálenost, resp. s vyšší počáteční rychlostí (pro plnou výmetnou náplň) vyvinut speciálně upravený granát značený jako G-530Š (v azbuce Г-530Ш).

Jediná munice této ráže, hmotnosti okolo 40 kg a podobného vzhledu, která neobsahuje trhavinu, je náhradní střela sloužící k výcviku například palebné služby. Její výskyt na bojišti druhé světové války není sice vyloučen, ale je tam značně nepravděpodobný.

Pokud by skutečná ráže střely byla pouze 122 mm, pak by se jednalo o obdobné střelivo, jak je výše uvedeno, avšak pro sovětskou houfnici ráže 122 mm M 1938 označovanou jako M-30. Taková střela však má hmotnost nanejvýš 22 kg.

Ze shora uvedených důvodů vám ještě jednou důrazně doporučuji, abyste se zachoval jako řádný občan a svůj velmi nebezpečný nález neprodleně nahlásil na policii. Při neodborné manipulaci s nevybuchlou municí může dojít k tragické události.

Tazatel v reakci na uveřejněnou odpověď poslal doplňující informace:

V této ráži a s děleným střelivem jsou fakticky pouze dvě zbraně, které se mohly na uvedeném bojišti vyskytovat. Existuje sice nepatrná možnost, že by šlo například o kořistní munici československého (německý 10,5-cm K 35 (t) – původně československý 10,5cm hrubý kanon vz. 35) nebo jiného původu užitou Němci, ale taková pravděpodobnost je opravdu mizivá, nehledě na druh střely, který se jinak zařadit prakticky nedá. Československé zbraně tohoto modelu šly kromě 36 kusů, jimiž byla vyzbrojena slovenská armáda, téměř bez výjimky na vyzbrojení Atlantického valu.

Po upřesnění rozměrů a hmotnosti lze tento nález s téměř úplnou jistotou určit jako německý protipancéřový granát do houfnice ráže 105 mm používající dělené střelivo, a to buď do SturmHaubitze StuH42 (velmi raritní a na bojišti málo se vyskytující zbraň), tedy samohybné houfnice typu 105 mm StuH 42 L/28, do tažené houfnice 105 mm leFH18 nebo její modernizované sestry typu 105 mm leFH18/40.

Německá houfnice 105 mm leFH18/40

Německá houfnice 105 mm leFH18

Samohybná houfnice StuH42 F1

Nábojnice pro 105 mm leFH18/40

Tento protipancéřový granát by měl mít hmotnost 14 kg a z uvedených, relativně krátkohlavňových zbraní dosahovat poměrně nízké úsťové rychlosti 470 m/s. Kvůli ní měl také nepříliš velkou průbojnost. Na vzdálenost 500 m prorážel 60 mm kolmého pancéře, na vzdálenost 1 000 m pak 54 mm kolmého pancéře. Proti tanku T-34 byl účinný pouze na slabší boky a záď, a to do cca 600 m.

Znovu vás upozorňuji na povinnost podobné nálezy hlásit na policii.

Dobrý den, horští myslivci (Gebirgsjäger) byli součástí jak horských (Gebirgs) divizí pozemní armády (Heer), tak Waffen-SS.

Jako první byla v Mnichově v červnu 1935 vytvořena Horská brigáda (Gebirgsbrigade), reorganizovaná v dubnu 1938 na 1. Gebirgsdivision. Další dvě horské divize (2., 3. Gebirgsdivision) byly vytvořeny v dubnu 1938 po anšlusu Rakouska z příslušníků Bundesheeru. V říjnu 1940 byla vytvořena 4. a 5. Gebirgsdivision, v červnu 1940 6. Gebirgsdivision, v listopadu 1941 7. Gebirgsdivision, v březnu 1944 8. Gebirgsdivision a 188. Gebirgsdivision, ke konci války v dubnu/květnu 1945 pak obdržely dvě ad hoc postavené jednotky označení jako 9. Gebirgsdivision.

V rámci Waffen-SS by se za první horskou jednotku dala označit v únoru 1941 vytvořená SS Kampfgruppe „Nord“, reorganizovaná v září 1941 na SS Division „Nord“ a v září 1942 na SS Gebirgsdivision „Nord“ (od října 1943 přejmenovaná na 6. SS Gebirgsdivision „Nord“). V březnu 1942 byla vytvořena SS Freiwillige Gebirgsdivision „Prinz Eugen“ (od října 1943 přejmenovaná na 7. SS Freiwillige Gebirgsdivision „Prinz Eugen“), od roku 1942 do konce války pak dále vznikly 13. Waffen Gebirgsdivision der SS „Handschar“, 21. Waffen Gebirgsdivision der SS „Skanderbeg“, 23. Waffen Gebirgs Division der SS „Kama“ a 24. Waffen Gebirgsdivision der SS (Karstjäger).