Operace Weserübung

Autor: David Kořének | Datum: 14. 2. 2000

Text je rozdělen do několika kapitol:

Skandinávie zaujala významné místo v diplomatických a vojenských kruzích obou válčících stran, a to především ze dvou strategických důvodů: byla jimi její obecná zeměpisná poloha, především Norska, a nerostné bohatství Švédska. Pro Německo by případná okupace Norska přinesla výhodné pozice pro boj na britských námořních cestách, základny pro své loďstvo a své ponorky, které byly dosud uzavřeny v oblasti Baltského a Severního moře. Velký význam pro německé hospodářství a válečnou výrobu měl dovoz kvalitní švédské železné rudy, který dosahoval před válkou 11 milionů tun. Většina byla dopravována z přístavu Luleä v Botnickém zálivu, avšak tento přístav v době od listopadu do května zamrzá. Proto musela být v zimním období ruda dovážena z norského přístavu Narvik.

Myšlenka zahájit operaci proti Skandinávii napadla Rosenberga, vedoucího führerovy kanceláře zahraniční politiky, a zároveň velkoadmirála Raedera. Ten již 10. října 1939 v rozhovoru s Hitlerem nastínil výhody takovéto akce, avšak vůdce byl skeptický, a protože se soustředil jen na plán Gelb (napadení Nizozemí, Belgie a Francie), velkoadmirálovy nabídky odmítl. Navíc se všeobecně věřilo, že norská neutralita hraje Německu do karet. Kontrola důležitých vodních cest neutrální zemí znamenala také bezpečnou plavbu německých obchodních lodí, aniž by se Kriegsmarine musela nějak angažovat. O dva měsíce později se do věci angažuje také major Vidkun Quisling, vůdce norského fašistického hnutí "Nasjonal Samling", který zamýšlel zorganizovat vládní převrat a přizvat německé jednotky do země. Hitler nadále zůstával skeptický, nemínil rozdělit své síly vyčleněné k operaci Gelb, avšak pro případ britsko-francouzské aktivity vydal 27. ledna 1940 rozkaz k vytvoření speciálního štábu v OKW pro urychlené vypracování podrobného plánu invaze.

Události značně urychlil incident se zásobovací lodí Altmark. Ta se snažila vrátit do Německa s 299 anglickými námořníky na palubě, kteří byli zajati při bojové plavbě a korzárské činnosti kapesní bitevní lodě Admiral Graf Spee. Ovšem 16. února byla Altmark v norských vodách jižně od Bergenu napadena torpédoborcem Cossack, který osvobodil britské zajatce. Tato akce přesvědčila obě strany o problematičnosti norské neutrality a vedla k urychlení příprav. Hitler 21. února pověřil úkolem připravit operaci proti Norsku a Dánsku generála pěchoty Nikolause von Falkenhorsta, velitele XXI. armádního sboru, 29. února byla předložena konečná verze operace Weserübung. 1. března byl tento koncept podepsán Hitlerem a 1. dubna určeno definitivní datum útoku na 9. dubna v 5:15.

Britské plány

Na druhé straně byl nejhoroucnějším zastáncem operace Winston S. Churchill, který již v říjnu 1939 naléhal na zaminovaní norských výsostných vod, čímž by byla znemožněna německá přeprava železné rudy z Narviku. Po vypuknutí finsko-ruské války (30.11. 1939) se Velká Británie a Francie pokoušely diplomatickými tahy získat svolení norské a švédské vlády k průchodu vojenských jednotek na pomoc Finsku. Tohoto však dosaženo nebylo, jelikož vlády obou zemí si dobře uvědomovaly hlavní cíl této snahy, tedy obsazení důležitých přístavů na skandinávském pobřeží. Velká Británie ve skutečnosti plánovala vyslat tři brigády, jednu do Narviku, druhou do švédského přístavu Lulea a pouze jednu na finskou frontu. I přes neúspěch diplomacie bylo 5. února 1940 rozhodnuto o intervenci a vylodění v Narviku, Trondheimu, Bergenu a Stavangeru.

Podpis mírové smlouvy mezi SSSR a Finskem 13. března záminku k této operaci ukončil a expediční sbor, který se od ledna 1940 shromažďoval v Brestu a ve Skotsku, byl rozpuštěn. Churchill však vystoupil znovu se svým návrhem na zaminování norských úžin, pro nějž získal i nového francouzského premiéra Paula Reynauda. 28. března byl nový plán odsouhlasen britským kabinetem. Operace dostala krycí název Wilfred. Vzhledem k předpokládané německé protiakci byl vypracován i další plán R-4, výsadek v Norsku pro případ hrozící německé invaze, který počítal s vyloděním ve Stavangeru, Bergenu, Trondheimu a Narviku. Původní datum operace Wilfred byl určen na 5. dubna 1940, později byl však přesunut na 8. dubna.

Loďstva vyplouvají

I přes velké nebezpečí Raeder věřil v úspěch. Velkoadmirál zdůraznil: "Operace je vedena proti všem principům námořní války. Podle těchto principů by neměla být vedena, dokud Němci nebudou pány moří. Ale my jimi nejsme. Naopak, budeme pokračovat v operaci i proti britské flotile, která je mnohem větší než naše. Přesto věřím, že když využijeme momentu překvapení, mohou být naše oddíly transportovány do Norska s úspěchem."

Pro obsazení Dánska a Norska vyčlenilo Německo na 1.100-1.300 letadel Fliegerkorpsu X. genpor. Heinze Geislera. Provedením pozemních operací byl pověřen XXI. armádní sbor v síle 5 pěších a 2 horských divizí pod velením gen. N. von Falkenhorsta, k obsazení Dánska pak XXXI. armádní sbor s 2 pěšími divizemi a 1 motorizovanou brigádou pod velením gen. Leonharda Kaupitsche. Celkem bylo vyčleněno 140.000 mužů. Pro přepravu XXI. armádní sboru bylo připraveno na 500 transportních letadel Ju-52 a 1,5 mil. brt obchodního loďstva. Pro první vlnu výsadku bylo počítáno s zhruba 11.000 vojáky, do týdne je mělo následovat do Osla 17.000 mužů a později ještě dalších 40.000. 11 obchodních a cisternových lodí bylo vysláno do Norských přístavů již před zahájením invaze a plnilo tak úlohu "trojských koní". K provedení výsadkové operace bylo vyčleněno 11 invazních skupin válečných a pomocných lodí, které vypluly v průběhu dní 6.-8.4. 1940.

Německé invazní skupiny

  • Skupina I pro Narvik: 3. a 4. flotila torpédoborců komodora Friedricha Bonteho (Wilhelm Heidkamp, Diether von Roeder, Hans Lüdemann, Hermann Künne, Anton Schmitt, Georg Thiele, Bernd von Arnim, Wolfgang Zenker, Erich Giese, Erich Koellner) dopravující 2.000 vojáků 139. pluku 3. horské divize.

  • Skupina II pro Trondheim: nám. kap. Helmuth Heye, těžký křižník Admiral Hipper a 4 torpédoborce (Paul Jacobi, Theodor Riedel, Bruno Heinemann, Friedrich Eckoldt) s 1.700 vojáky 181. pěší divize.

  • Skupina III pro Bergen: kontradm. Hubert Schmundt, lehké křižníky Köln, Königsberg, dělostřelecká školní loď Bremse, torpédovky Leopard a Wolf, 1. flotila rychlých člunů s 5 jednotkami a doprovodnou lodí Carl Peters, 3 transportní lodě s 1.900 vojáky 69. pěší divize.

  • Skupina IV pro Kristiansand a Arendal: nám. kap. Rieve, lehký křižník Karlsruhe, torpédovky Luchs, Seeadler a Greif, 2. flotila rychlých člunů se 7 jednotkami a doprovodnou lodí Tsingtau a 4 transp. lodě se 1,400 vojáky 196. pěší divize.

  • Skupina V pro Oslo: kontadm. Oskar Kummetz, těžký křižníky Blücher a Lützow, lehký křižník. Emden, torpédovky Möwe, Kondor, Albatros, 1. flotila osmi malých minolovek R-17 až R-24, 2 pomocné minolovky Rau 7 a 8 s 2.000 vojáky 163. pěší divize.

  • Skupina VI pro kabelovou stanici Egersund: korv. kap. Thoma, 2. minolovná flotila se 4 loděmi a 150 vojáky praporu 196. divize.

  • Skupina VII pro Nyborg a Korsor: nám. kap. Kleikamp, školní řadová loď Schleswig-Holstein, 3 staré minolovky, 6 pomocných minolovek, 2 remorkéry a 2 transp. lodě s 2.000 vojáky III. praporu 308. pěšího pluku 198. pěší divize.

  • Skupina VIII pro Kodaň: korv. kap. Schroeder, minonoska Hansenstadt Danzig a ledoborec Stettin s 1.000 vojáky I. praporu 308. pěšího pluku 198. pěší divize.

  • Skupina IX pro Middeldart a Malý Belt: nám. kap. Leissner, doprovodná loď Rugard, 3 minolovky, 2 strážní čluny, 2 malé minonosky typu R, stíhač ponorek a 2 remorkéry s vojáky I. praporu 399. pěšího pluku 170. pěší divize.

  • Skupina X pro Esbjerg a Nordby: nám. kap. a komodor Fr. Ruge, eskortér F6 Königin Luise, 5 minolovek, 8 minolovek typu R, 8 pomocných minolovka.

  • Skupina XI pro Tyboron na Limfjordu: korv. kap. Berger, 6 minolovek, 2 minolovky typu R a doprov. loď Von der Groeben.

K podpoře a krytí cesty skupin I a II vypluly také bitevní lodě Gneisenau a Scharnhorst pod velením viceadm. Günthera Lütjense. K ochraně tras německých konvojů před útoky britských hladinových lodí a ponorek bylo položeno minonoskami Roland, Cobra, Preusen a Königin Luise II a 4 minolovkami typu R pod velením nám. kap. Böhmera minové pole západně od Skagerraku. Podél norského pobřeží v určených pozicích již hlídkovala podstatná část 35 vyčleněných ponorek.

Britské síly

Na britské straně 5. dubna vyplouvá ze Scapa Flow viceadm. William Whitworth s bitevním křižníkem Renown a eskortou 4 torpédoborců (Greyhound, Glowworm, Hero, Hyperion) do oblasti Vestfjordu krýt zaminovací operaci. Ráno druhého dne se připojují 4 minové torpédoborce 20. flotily nám. kapitána Bickforda s doprovodem dalších 4 torpédoborců 2. flotily nám. kapitána B.A.Warburtona Leeho. Do oblasti Stadlandetu vyplula minonoska Teviot Bank s 4 torpédoborci. Současně probíhaly přímé přípravy k operaci "R-4". V ústí řeky Clyde začalo naloďování vojáků pro Narvik a Trondheim. V Rosythu byly naloďovány jednotky pro Bergen a Stavanger na křižníky 1.eskadty viceadm. Johna Cunninghama (křižník Berwick, Devonshire, York a Glasgow) a zde se také připravovala 2. eskadra viceadm. Fredericka Edwarda-Collinse (Galatea a Arethusa) s doprovodem 11 torpédoborců, která byla pověřena úkolem krýt tyto výsadky.

Přes největší snahu o zamaskování německých úmyslů existovaly mnohé zprávy o zvýšené aktivitě námořních sil na Baltu. Při samotné realizaci operace již 6. dubna u Horn´s Riffu objevilo průzkumné letadlo RAF německé skupiny I. a II. Ovšem britská odezva byla velmi laxní a značně zmatená, ostatně jako po celou dobu následujících bojů. Až v poledne 7. dubna byly ohlášené lodě napadeny letadly, kdy nad skupinu bitevních lodí a invazní skupinu I. dorazilo 12 z celkem 35 vyslaných výškových bombardérů, ani ty však neuspěly. V 17:27 admirál Forbes, vrchní velitel Home Fleet, vydává rozkaz k vyplutí hlavních bojových prostředků. Po 20. hodině pod jeho vlajkou vyplouvá bitevní lodě Rodney a Valiant, bitevní křižník Repulse, lehké křižníky Sheffield a Penelope v doprovodu 10 torpédoborců ze Scapa Flow k severovýchodu. Zatímco 2. eskadra vyplouvá z Rosythu ke Stavangeru.

První výstřely

V průběhu plavby viceadm. Whitwortha k Vestfjordu smetla bouře z paluby torpédoborce Glowworm jednoho námořníka. Následné pátrání způsobilo situaci, kdy ranní slunce zastihlo většinu svazu před vstupem do Narviku, zatímco torpédoborec se pohyboval na úrovni Trondheimu a plnou rychlostí mířil na sever. Krátce po svítání 8. dubna zpozorovala hlídka Glowwormu německý Bernd von Arnim. Po deseti minutách v 8:20 byla zahájena palba, zazněly první výstřely norského tažení. Německý torpédoborec unikl, avšak jeho volání na bojiště přivádí těžký křižník Admiral Hipper, který zahajuje palbu v 8:57. Těžce zkoušenému Glowwormu nepomohly ze svízelné situace ani torpédové útoky, ani kouřová clona. Nakonec se jeho velitel korv. kap. Gerard Roope rozhodl taranovat německou loď. A v 9:13 vráží přídí do jejího boku. O 11 minut později se britský torpédoborec potápí i se 118 námořníky včetně svého kapitána. Zbylých 38 je zajato. V boku Admirala Hippera vězí 40-ti metrová trhlina, která však nezabránila lodi v plnění jejich úkolů.

Hlášení Glowwormu zachytil jak adm. Forbes, který do oblasti střetnutí vyslal bitevní křižník Repulse, lehký Penelope a 4 torpédoborce, tak i Whitworth, jenž se svým svazem zamířil na jih. Avšak admiralita tyto rozkazy záhy změnila. Zatím stále nechtěla uvěřit možnosti německé invaze a obávala se pokusu německých lodí o proniknutí na Atlantik. Tato nerozhodnost měla dalekosáhlé následky. Brzy odpoledne admiralita upustila od plánu "R-4"; 1.eskadra opět vysadila vojáky, ve 14 hodin opouští Rosyth severním kurzem. Zatím adm. Forbes na základě došlých hlášení o pozicích nepřátelských svazů opět přeskupuje síly, bitevní křižník Repulse i s jeho doprovodem vysílá k posílení Whitwortovi, zatímco sám, v 8 hodin večer, otáčí na jih. V noci z 8. na 9. dubna tak hlídkuje v norském moři celkem 6 britských svazů, avšak všechny 60 - 80 mil od pobřeží. A tak tato značně opatrná opatření společně s vynikající prací německé výzvědné služby xB-Dienst umožnily invazním skupinám téměř nerušeně proplout ke svým cílům.

Dobytí norských přístavů a obsazení Dánska

Prostředky, které mělo Norsko k obraně, nebyly příliš velké. Pozemní vojsko bylo členěno do 6 pěších divizí a 3 pevnostních oblastí, avšak v činné službě bylo pouze 16.000 mužů. Večer 8. dubna se norská vláda rozhodla k mobilizaci, bylo získáno 50.000 povolanců, k jejich začlenění do organizačních celků však již nebyl čas. Námořnictvo disponovalo 4 starými obrněnými loděmi pobřežní obrany, 30 torpédovkami, 9 ponorkami, 11 minolovkami a několika pomocnými plavidly. Proti německému letectvu mohlo být nasazeno 16 eskader se 190 - 200 letadly (86 armádních, 92 námořních a 22 v záloze). K tomu bylo možno připočítat 150 dánských letadel (86 armádních a 64 námořních) z toho jen 32 stíhacích.

K prvnímu střetnutí norských obránců s německými agresory došlo v ústí Oslofjordu. Krátce po 23. hodině 8. dubna zpozoroval norský hlídkový člun Pol III neosvětlené lodě. Na jeho varovný výstřel zazněla palba z lodí německé V. skupiny. Těžce poškozený a hořící člun byl nakonec taranován torpédoborcem Albatros a skončil na mělčině. Německý svaz pokračoval dále do fjordu.

Čtyři malé minolovky vysadily 80 mužů na ostrovech Ranöi a Bolärme, kde byly umístěny dělostřelecké baterie. Ve 3 hodiny se oddělily torpédovky Albatros a Kondor, dvě malé a jedna pomocná minolovka dobýt základnu námořnictva Horten. Jakmile se německé lodi objevily u vjezdu do přístavu, od přístavních mol zahájila palbu minonoska Olav Tryggvason. V rychlém boji byla potopena minolovka R-17, poškozen Albatros a R-21. Výsadek však záhy dosáhl kapitulace, Olav Tryggvason klesl potopen vlastní posádkou. Zatím se německé těžké lodě blížily k úžině Dröbak, pouhých 600 metrů široké. Uprostřed fjordu byla na stejnojmenném ostrůvku vybudována pevnost Oscarsborg, vyzbrojená dvěma starými děly ráže 280 mm a na protilehlé straně fjordu stála další baterie dvou děl 150 mm. Navíc z ostrůvku Kaholm do úžiny mířily dva torpédomety. Když se tedy uprostřed této pasti objevila první německá loď těžký křižník Blücher, zazněla v 5:18 palba děl. Střelba na vzdálenost pouhých 400 m měla zničující účinek a během několika minut se

ocitl křižník v ohni po zásazích minimálně 20 granátů a dvou torpéd. V 6:30 explodovalo skladiště protiletadlových granátů a za necelou půlhodinu musel být vydán rozkaz k opuštění lodi. Za další půlhodinu v 7:32 se loď potopila i s 1.200 muži.

Po tomto neúspěchu byl pokus o proniknutí lodi přímo do hlavního města odvolán. Kromě potopeného Blüchera byl poškozen i Lützow třemi zásahy ráže 280 mm. Výsadek musel být vysazen u vesničky Son asi 40 km od města. Nepodařil se také ani první pokus o parašutistický výsadek, jehož se účastnilo 29 dopravních letadel Ju 52 a který musel být pro mlhu odvolán. Až v 9:30 se podařilo jednotkám 2. praporu 234. pluku přistát na letišti u Fornebu (na 350 mužů přepravených 53 Ju 52), načež bylo dopravními letouny přepraveno dalších 1.200 mužů 1. para pluku a 324. pěšího pluku.

U Kristiansandu způsobila mlha znatelné zpoždění. Teprve v šest hodin vplouvá Karlsruhe do úzkého fjordu. Ale již v 6:30 se dostává do prudké palby 4 houfnic 254 mm, dvou děl 228 mm a šesti 152 mm. Námořní kapitán Rieve raději ustoupil a povolal na pomoc letadla. Sedm heinkelů He 111 svým útokem v 7:00 však potopilo jen jednu obchodní loď, paradoxně německý parník Seattle, který dorazil ze západní Indie skrz anglickou blokádu a 9.4. byl poškozen torpédovkou Gyller. Neúspěšně dopadl i nálet druhé vlny 16 He 111. I druhý pokus o přiblížení byl odražen, fjord se opět zakryl do mlhy. Nakonec bylo využito lsti, k přístavu se přiblížily torpédovky Luchs a Seeadler, vydávané za spojenecké lodě. V nastalém zmatku vplouvají do přístavu i ostatní lodě a vyloďují jednotky 196. pěší divize. Již předtím malý výsadkový oddíl z torpédovky Greif obsadil přístav Arendal. Kristiansand padl bez odporu, z válečných lodí byly zajmuty torpédovky Gyller a Odine a ponorky B-2 a B-5, navíc Němci osvobodili internovanou U-21. 

Před Stavangerem hlídkoval torpédový člun Sleipner. Již po půlnoci 9. dubna potopil u vstupu do přístavu jednoho z něm. "trojských koní", nákladní loď Roda. Vlastní dobytí důležitých pozic přišlo ze vzduchu, kdy za svítání seskočilo 131 mužů 3. roty III. praporu 1. para pluku na letiště Sola, které mělo v dalším průběhu bojů sehrát důležitou úlohu. Ještě tentýž den dopravila stovka dopravních letadel 2 prapory 193. pěšího pluku a na letiště přelétla skupina 22 štuk od StG1.

Na přístupech k Bergenu Němci úspěšně použili lsti, vydávajíce se za anglické lodě. Před rozbřeskem se část 69.pěší divize vylodila v týlu norských posádek na pobřeží Byfjordu. Přitom však byl dělostřelbou pozemních baterií ráže 210 mm lehce poškozen křižník Königsberg (utrpěl 3 zásahy), školní dělostřelecká loď Bremse (1 zásah) a doprovodná loď rychlých člunů Carl Peters. Ale již v 9 hodin byl Bergen obsazen.

Do Trondheimfjordu vplul Adm. Hipper s 4 torpédoborci rychlostí 25 uzlů a plně tak překvapil norské obránce. Kapitulace města na sebe nedala dlouho čekat. Ovšem nemilým překvapením bylo zjištění, že ze 4 zásobovacích lodí, které již měly čekat v přístavu s palivem pro torpédoborce a zbraněmi pro vojáky, nedorazila zatím ani jedna. Cisternová loď Skagerak (6.000 brt) se pro poruchu strojů schovala nedaleko Bergenu, avšak zde byla 14. dubna dostižena angl. křižníkem a potopena vlastní posádkou. San Paulo (5.000 brt) narazila nedaleko Bergenu na minu a potopila se, Mein (7.600 brt) zajala norská torpédovka Draug a při plavbě do Anglie se něm. loď potopila po zásahu něm. letadel. Do Trondheimu tak doplula jen Levante 12. dubna

Nejdelší cestu ke splnění svých úkolů musela absolvovat skupina I. Časně ráno 9. dubna vplula do ústí Ofotfjordu, kde se rozdělila. Torpédoborce Wilhelm Heidkamp, Bernd von Arnim a Georg Thiele vpluli přímo do přístavu Narvik, v 5:15 přesně podle rozkazu. Po krátkém neúspěšném vyjednávání vypálil Heidkamp z necelých 800 metrů vějíř torpéd na pobřežní obrněnou loď Eidsvold, která se po zásahu 2 torpéd rychle potopila. Zahynulo 270 lidí, jen 8 se zachránilo. Její sesterská Norge se ocitla v dělostřeleckém souboji s Arnimem. Ten nakonec ukončuje její odpor vypuštěním 7 torpéd, z nichž 2 zasáhla. Zkáza si tentokrát vyžádala jen 17 životů, 97 přežilo. Pozemní obrana tvořená 13. plukem po této demonstraci síly kapitulovala.

Společně s I. skupinou pluly také bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau. 8. dubna ve 20:00 se odpojily před ústím Vestfjordu severním směrem, kde chtěly vyčkat relativního klidu k návratu do Německa. Za svítání druhého dne se však k překvapení všech vody kolem lodí vzdmuly dopady těžkých granátů. Na obzoru se objevil britský bit. křižník Renown, který zde s eskortou 9 torpédoborců prováděl hlídkovou činnost. V 4:05 zahájil palbu, na kterou Gneisenau a Scharnhorst odpovídají teprve po šesti, respektive desíti minutách. V nepřehledné situaci, kdy si německý velitel zaměnil palbu torpédoborců za děla druhé bitevní lodě, viceadm. Lütjens ustupuje. Krátký, leč intenzívní souboj zanechal mírné ztráty na obou stranách. Renown byl zasažen dvakrát, paluby Gneisenau třikrát.

Obsazení Dánska mělo z vojenského hlediska dvě výhody. Za prvé tak Německo získalo plnou kontrolu nad dánskými úžinami a západní částí Baltu, a za druhé Dánsko leželo na cestě do Norska. Přitom se očekával jen slabý odpor armády, čítající pouhých 15.300 vojáků. V 5:15 se dal do pohybu XXXI. armádní sbor a během dvanácti hodin obsadil Kodaň. Dánské ztráty činily jen 13 mrtvých a 23 raněných oproti jednomu mrtvému. Zajímavé je, že zatímco pozemní armáda i letectvo bylo odzbrojeno, námořnictvo nikoli. Velení dánského loďstva však počítalo s možností budoucího pokusu zmocnit se těchto lodí, proto byl zredukovaným osádkám vydán tajný rozkaz k jejich zničení. Tak se také 29. srpna 1943 stalo.

Britská reakce

Zatímco německé invazní skupiny prováděly své úkoly, soustředila se britská Home Fleet mezi Bergenem a Stavangerem, spojením svazu adm. Forbese a 1., 2. a 18. eskadry vzniklo seskupení dvou bitevních lodí, 10 křižníků a 24 torpédoborců. Jako poslední se v 6:30 připojila právě 18. eskadra viceadm G. Laytona (Manchester, Southampton a 7 torpédoborců) jihozápadně od Bergenu. Viceadmirál brzy obdržel rozkaz napadnout válečné lodě v Bergenu, a tak se v 11:30 80 mil severně od Bergenu opět odpojuje, posilněn křižníky Glasgow a Sheffield. V brzkém odpoledni byla operace odvolána, avšak svaz se již nacházel příliš blízko norskému pobřeží. Nad bojištěm se objevuje nová síla - německá Luftwaffe, která proti námořnímu svazu podnikla bezmála 90 bombardovacích vzletů. Leteckými útoky byly nejprve lehce poškozeny křižníky Southampton a Glasgow, vzápětí byl potopen torpédoborec Gurkha. Naštěstí pro trosečníky zde právě proplouval křižník Aurora, který vyrazil ze Scapa Flow s cílem připojit se k hlavním silám. Po zbylé odpoledne se přenesly německé letecké útoky přímo na Home Fleet, jediný další zásah se podařil na bitevní loď Rodney, kde však puma způsobila jen nepatrné škody, útočník ztratil pouze 4 bombardéry. Poprvé se projevovala nová situace, kdy se britské námořnictvo - pán moří - muselo sklonit před leteckými silami.

Jednou z možností, jak změnit tuto situaci, by bylo využití letadlových lodí. Jenže jedinou lodí tohoto typu k dispozici byla Furious. Pak již zbývala jen letadla z Orknejí. Již večer 9. dubna napadlo 24 těžkých bombardérů přístav v Bergenu, avšak jediným výsledkem bylo zničení jednoho německého letounu. 10. dubna v 7:00 na tentýž cíl útočí 16 střemhlavých letadel. Tentokrát se podařilo třikrát zasáhnout již poškozený křižník Königsberg, další dvě 225 kg pumy poničily boky blízkými zásahy. Křižník se po výbuchu skladiště střeliva potopil, zabito bylo 18 námořníků, dalších 24 utrpělo zranění. Letadlová loď Furious a bitevní loď Warspite se 10. dubna v 8 hodin ráno připojily k Home Fleet a celý svaz zamířil k Trondheimu. Následující den v 4:00 se z paluby Furious vzneslo 18 torpédových letadel, avšak v přístavu svržená torpéda v mělké vodě vybuchla předčasně.

Pro německé loďstvo nyní nastala nejtěžší část celé operace, návrat do německých přístavů. Admirál Hipper vyplul z Trondheimu 10. dubna po setmění a unikl tak útokům letadel z Furious. 12. dubna se připojil k bitevním lodím Gneisenau a Scharnhorst a téhož dne v 8:30 všechny tři lodě vpluly do Wilhelmshavenu. Avšak mnohé lodě takové štěstí neměly. Křižník Karlsruhe zpozorovala v 18:30 ponorka Truant a v 18:56 vyslala svá torpéda. Křižník přišel o kormidlo a musel být potopen vlastní eskortou. 10. dubna v 14:40 vyplul z Osla Lützow. Asi půl hodiny před půlnocí byl u Skagenu zasažen jedním ze šesti torpéd ponorky Spearfish. Výbuch zničil šrouby a kormidla a loď musela být dovlečena do Kielu pomocí vlečných lodí. Její oprava trvala celý rok.. Avšak zdaleka nejtěžší ranou pro německé loďstvo byl osud 10 torpédoborců, které v Narviku čekaly s prázdnými nádržemi.

Zničení flotily komodora Bonteho

Ráno 10. dubna v jednu hodinu vplula do Ofotfjordu, na jehož konci leží Narvik, britská 2. flotila torpédoborců pod vedením nám. kap. Warburtona-Leeho (lodě Hardy, Hotspur, Havock, Hunter a Hostile). Podařilo se jí nepozorovaně proplout až k přístavu a Němce úplně zaskočit. Na zakotvené torpédoborce nejprve zaútočil svými děly Hardy a v 4.25 vystřelil 7 torpéd. Jedno z nich zasáhlo Wilhelm Heidkamp, kde vybuchlo skladiště střeliva a loď se ihned potopila i s kom. Bontem. Další dvě zasáhla a potopila Anton Schmitt. Děly byl poškozen Diether von Roeder a Hans Lüdemann. Po Hardym vpluly do přístavu Hunter a Havock, které svou palbou znova poškodily Roedera i přes jeho pokus o torpédový útok. Nakonec útočí i Hotspur a Hostile. První z nich vyslal 4 torpéda na obch. lodě a dvakrát zasáhl. Poté se britské lodě vzdalují. V přístavu bylo dosaženo značného úspěchu, 2 torpédoborce byly zničeny, další dva poškozeny. Škodám unikl jen Hermann Künne.

Na ustupující britskou flotilu však nyní od severu nečekaně zaútočily torpédoborce Wolfgang Zenker, Erich Giese a Erich Koellner, které předtím kotvily v Herjanksfjordu. Posléze se před britskou flotilou ještě objevily Georg Thiele a Bernd von Arnim plující z Ballangenfjordu. Palba těchto dvou lodí, které dosáhly výhodného postavení T, zpustošila brzy vlajkový Hardy, kde byl zabit i kapitán Warburton-Lee. Na torpédoborec dopadlo celkem 20 granátů a loď musela najet na mělčinu, kde se zachránilo 170 mužů. Posléze se v palbě ocitl Hunter, který musel vybočit z řady. Avšak za ním plující Hotspur, sám zaměstnaný nepřátelskou palbou, nestihl na tuto změnu formace zareagovat dosti rychle a obě lodě se srazily. Hunter se brzy potopil doražen torpédem z Thielu, z celé posádky se zachránilo pouze 16 mužů. Hotspurovi se pod ochranou kouřové clony a dvou nepoškozených torpédoborců podařilo uniknout. Při ústí fjordu narazily ještě britské lodě na právě připlouvající nákladní loď Rauenfels (8.460 brt) s nákladem munice.

Havock nabral její vzdávající se posádku a dvěmi zásahy způsobil zničující explozi.

Přes závěrečné ztráty skončila bitva britským vítězstvím. Za cenu ztráty dvou lodí a těžkého poškození třetí dosáhli Britové zničení dvou torpédoborců německých, v přístavu byl těžce poškozen Roeder a lehce Lüdemann a Künne. Při dělostřeleckém souboji byl poškozen také Thiele a Arnim. Thiele přišel o dvě děla a měl zatopeno skladiště střeliva, Arnim byl zasažen 5 granáty. Avšak kromě samotných ztrát měla pro Němce negativní dopad i značná spotřeba munice, jejíž zásoby klesly na méně než polovinu bez možnosti doplnění. V přístavu bylo potopeno i 6 obch. lodí. Po padlém kom. Bontem velení nad německými námořními silami převzal freg. kap. Bey.

Britská admiralita vyslala k doprovodu zbytku 2. flotily nám. kap. Yatese s křižníkem Penelope, 4 torpédoborci a 4 minolovkami. Hotspur poté v doprovodu Hostile odplul na Lofoty k provizorním opravám, Havock se připojil k hlídkování ve Vestfjordu. Zatím již odpoledne 10. dubna obdržel Bey z Německa rozkaz, aby večer odplul se všemi akceschopnými loděmi ještě téhož večera. Avšak na cestu se vydávají jen 2 torpédoborce, které před ústím fjordu narazily na Penelope a 2 torpédoborce a raději se vrátily. Obdobný pokus další noci skončil tragicky. Při manévrování v nebezpečných vodách najely 2 dosud nepoškozené lodě na pobřeží. Zenker s poškozenými šrouby ztratil rychlost, Koellner ztratil schopnost plavby úplně. Smůla ten den postihla obě strany. Britský Penelope najel na skaliska v šest hodin večer, když se v doprovodu torpédoborec Eskimo a Kimberley hnal k Bodö na základě hlášení o pozorování něm. lodí. Pomocí torpédoborce Eskimo musela být loď odtažena do Skjelfjordu, zatímco torpédoborec Icarus u Bodö zajal zásobovací Alster.

Admirál Forbes se po neúspěchu u Trondheimu vydal na sever a spojil se s viceadm. Whitworthem. Večer 12. dubna v 16:00 zaútočily na Narvik letadla z Furious, ovšem bez valného výsledku a za cenu 2 letounů. Mezitím již byl připravován druhý útok hladinových lodí na Narvik. Jeho provedením byl pověřen viceadm. Whitworth, disponujíce bitevní Warspite, torpédoborci Bedouin, Cossack, Eskimo, Punjabi, Hero, Icarus, Kimberley, Forester a Foxhound. Kapitán Bey byl díky výzvědné službě xB-Dienst informován a rozhodl se opět rozptýlit své síly do postranních fjordů. Jako první blížící se Angličany zpozorovaly ve 13:00 Koellner a Künne. Koellner se chtěl skrýt v Djupvickém zálivu, avšak byl pronásledován torpédoborci Bedouin a Eskimo a nakonec zničen jejich torpédy a granáty z bitevní lodě Warspite. Letoun z této bitevní lodě také dvěma 150 kg pumami zničil ponorku U-64 kotvící v Herjangfjordu.

Mezitím z Narviku vypluly německé torpédoborce. Künne, Lüdemann, Zenker a Arnim vytvořily kýlovou řadu a zaútočily torpédy. Po připojení Thieleho přistoupili Němci na krátký střelecký souboj, přičemž brzy Zenkeru, Arnimu a Künnemu došlo střelivo. Künne se stáhl do Herjangsfjordu, kde se posádka zachránila najetím na mělčinu. Loď byla zničena torpédem z Eskima. Zbylé 4 německé torpédoborce ustoupily do Rombaksfjordu. V té době z přístavu vyrazil poslední Erich Giese, avšak vzápětí se dostal do palby 6 britských torpédoborců a zůstal z něj jen bezcenný vrak. V Narviku zůstal pouze plavby neschopný Roeder, jehož děla úspěšně odrazila útok torpédoborce Cossack. Ten, vážně poškozen 8 zásahy, narazil na mělčinu, odkud byl vyproštěn až po 12 hodinách. Posádka německé lodě v beznadějné situaci sama zničila vlastní loď a přidala se k obráncům na pevnině.

Do Rombaksfjordu se jako první vydal Eskimo, za ním pak Forester, Hero, Bedouin a Icarus. Němci hodlali využít jediné šance malé možnosti manévrování v úzkém fjordu k torpédovým útokům. Eskimo nejprve vymanévroval 3 torpéda z Lüdemanna a další 3 z Thieleho, avšak čtvrté utrhlo celou příď. Loď však přesto nebyla úplně ztracena a nakonec byla odtažena. Německé torpédoborce, již bez možnosti dalšího boje, byly nakonec zničeny vlastními posádkami, které tak v počtu 2.100 mužů posílily pozemní jednotky. V tragickém boji německé flotily bylo zničeno všech 8 torpédoborců, na druhé straně kromě poškozených lodí Cossack a Eskimo bylo další škodou poškození torpédoborce Punjabi osmi zásahy.

Operace Maurice a Sickle

Úvodní poněkud zmatená a provizorní opatření britské strany znemožnila provedení operace "R-4". Ovšem admiralita se plánu na vyslání pozemních sil nevzdala. Za nové cíle zvolila Narvik a Trondheim. Dobytí Trondheimu mělo být cílem spojených operací Maurice (vylodění u Namsosu a postup ze severu) a Sickle (postup z jihu od Ändalsnesu s podporou norských vojsk.

Již od večera 12. dubna střeží přístupy k Namsosu svaz nám. kap. Pegrama s křižníky Glasgow, Sheffield a 6 torpédoborci. Za soumraku 14. dubna vylodil tento svaz první malou jednotku k zabezpečení předmostí. Následující den přiletěl i velitel operace genmaj. Adrian Carton de Wiart. Mezitím k Narviku směřoval konvoj NP1 s vojsky 24. gardové a 146. pěší brigády. Admiralita překvapena úspěchem britských lodí v Narviku nyní odklonila lodě se 146. pěší brigádou do Namsosu. Vojáky přepravovaly transportní lodě Chrobry a Empress of Australia, doprovod zajišťoval viceadm. Layton s křižníky Manchester, Birmingham, Cairo a třemi torpédoborci. 14. dubna se svaz spojil s kap. Pegramem, vyloďovací pláže u Namsosu hlídal pouze torpédoborec Mali, druhý den nahrazen Nubianem z eskorty cisternové lodi War Pindari. Transportní lodě zakotvily u Lillesjoy, asi 100 mil severně, zatímco vojáci byli převezeni torpédoborci 4. flotily. Vylodění proběhlo v noci na 16. dubna Zbytek 146. pěší brigády převzala rychlá transportní loď Chrobry a v noci ze 17. na 18. dubna jej vylodila i s posledními zásobami. Následující den připluly také 3 prapory francouzských alpských střelců gen. Audeta na lodích El Djezair, El Mansour, El Kantara a Ville D´Oran. Již předtím německá letadla zaútočila na francouzskou eskortu tvořenou křižníkem Emile Bertin, britským Cairo a 4 francouzskými torpédoborci. Francouzský křižník byl lehce poškozen. 20. dubna se Luftwaffe objevila znovu a značně poškodila základnu.

Ke snížení hrozby napadení ze vzduchu se britské velení odhodlalo k ostřelování letiště Sola u Stavangeru námořními děly. Ráno 17. dubna se přiblížil těžký křižník Suffolk a 4 torpédoborce, mezi 5:13 a 6:00 pálí na letiště. To bylo poškozeno, ale ne vyřazeno. Krátce po rozednění se stal svaz cílem německé odplaty. První nálety začaly v 8:25 a v průběhu šesti a půl hodiny bylo provedeno 33 náletů. V 10:37 zasáhla 500 kg puma Suffolk a zabila 33 mužů a 38 zranila. Rychlost lodě klesla na 18 uzlů. Ve 13:00 blízké zásahy tří dalších pum způsobily další poškození a loď nabrala 2,5 tis. tun vody. 18. dubna se Suffolk pouze 15 uzlovou rychlostí dovlekl do Scapa Flow. Zahynulo celkem 70 námořníků, loď zůstala 10 měsíců v opravě.

 148. pěší brigáda brig. gen. Morgana, v původním plánu "R-4" určená pro Namsos, nyní naloděna na druhou eskadru křižníků Galatea a Arethusa směřovala k Ändalsnesu. Zajištění předmostí bylo svěřeno flotile protiletadlových šalup Black Swan, Auckland, Flamingo a Bittern pod velením nám. kap. Polanda, které 14. dubna vypluly z Rosythu se 700 námořními pěšáky a v noci na 18. dubna je vysadily v přístavu. K protiletadlové podpoře byly vyslány křižníky Curacoa a Carlisle. 148. pěší brigáda byla vyloděna v noci na 19. dubna. Brzy se však tyto síly ukázaly jako nedostatečné. Ještě v noci na 21. dubna se podařilo vylodit několik vojáků ze dvou malých transportních lodí, avšak tentýž den ponorka U-26 (kap. por. Scheringer) potopila nákladní Cedarbank (5.159 brt) vezoucí těžké zbraně. K Ändalsnesu byla přeložena také 263. stíhací peruť s 18 letouny typu Gladiator. 24. dubna tato peruť přeletěla z paluby Glorious na zamrzlé jezero Lesjaskog. Velmi chatrně zajištěná akce s absencí pozemního personálu však nedopadla dobře. Když následujícího dne přiletěla Luftwaffe, mohly vzlétnout pouze dvě stíhačky, které sice sestřelily jeden bombardér, ale z celé britské perutě zůstalo večer jen pět bojeschopných strojů, další večer již jen jeden.

22. dubna vyplouvá od britských břehů první polovina z 4.000 mužů 15. pěší brigády na palubách křižníků Galatea, Sheffield a Glasgow. V noci na 24. dubna jsou již tyto posily v Ändalsnesu a Molde. Ráno se na obloze opět objevují německá letadla a v průběhu dne potápí 3 protiponorkové trawlery, norskou torpédovku Trygg a poškozují křižník Curacoa, z jehož posádky bylo zabito 30 mužů a stejný počet raněn. V noci na 26. dubna se vyloďuje i poslední prapor 15. pěší brigády z křižníků Birmingham a York, Manchester vysadil v Molde velitele operace "Sickle" genmaj. B.C.T. Pageta a jeho štáb. Avšak již druhý den opětovné bombardování zničilo jak základnu v Molde, tak i v Ändalsnesu.

Jednotky od Namsosu se úspěšně přesunuly až k řece Verdal, 50 mil od Trondheimu. Během této doby nenarazily na vážnější odpor, ale neustálé letecké útoky jim nedaly vydechnout. Zpočátku i postup 148. pěší brigády probíhal uspokojivě a vyvrcholil spojením s norskými jednotkami 2. divize u Lillehammeru. Norové měli za sebou již namáhavý ústup od jezera Mjösa, kde byla jejich linie proražena německými vojáky při postupu z Osla. 21. dubna prorazil německý útok od Trondheimu britské postavení u Verdalu, zatímco jiné jednotky obsadily téhož dne Lillehammer. V bojích 22.-24. dubna byla proražena i bojová linie 148. pěší brigády a 2. norské divize u Trettenu. Po těchto porážkách za komplikované situace, kdy německé letectvo znemožňovalo spojenecké zásobování, bylo 27. dubna rozhodnuto o evakuaci obou ramen útoku. Německé jednotky postupující z Osla se tak 29. dubna mohly spojit s vojáky od Trondheimu u Dragsetu.

Ovšem až do doby uskutečnění evakuace muselo spojenecké loďstvo nadále snášet útoky Luftwaffe. 22. dubna byla poškozena šalupa Pelican a 30. dubna zničena Bittern, kterou pak ránou z milosti poslal pod hladinu torpédoborec Janus. K ochraně fjordů sloužilo také několik flotil protiponorkových trawlerů, které se však svou rychlostí do zdejších vod vůbec nehodily. Z 29 lodí tohoto typu bylo brzy 11 zničeno.

Vlastní evakuace začala v noci na 29. dubna, kdy křižník Glasgow v doprovodu 2 torpédoborců odvezl z Molde krále Haakona a norskou vládu do Tromsö, kam dorazil 1. května. V noci na 30. dubna odvezla šalupa Fleetwood prvních 350 vojáků od Ändalsnesu. Následující noc mezi 21:45 a 3:00 se na transport Ulster Prince, křižníky Galatea, Arethusa, Sheffield a Southampton s pomocí torpédoborců Walker, Westcott, Wanderer, Sikh a Mashona nalodilo 2.200 vojáků. Další transp. loď Ulster Monarch odplula prázdná. V noci na 2. května naložily křižníky Manchester a Birmingham (18. eskadra viceadm. Laytona) dalších 1.500 mužů. Torpédoborec Diana se vrátil pro vrchního velitele norských sil gen. Rugeho a zamířil s ním k Tromsö. Posledních 1.000 vojáků odplulo na křižníku Calcutta a šalupě Auckland. Celkem bylo úspěšně evakuováno 5.700 pěšáků, 148.pěší brigáda ztratila 700 mrtvých, raněných nebo zajatých.

Evakuaci Namsosu měl provést adm. Cunningham s 1. eskadrou křižníků. Večer 1. května zůstal před fjordem křižník Devonshire a franc. Montcalm se 3 torpédoborci, zatímco pod velením nám. kap. Viana vplouvá do fjordu křižník York, 5 torpédoborců a velké franc. transporty El Djezair, El Kantara a El Mansour. Je evakuováno na 5.000 osob. Avšak jako již tolikrát opět se objevují něm. bombardéry a mezi 8:45 a 15:00 několikrát útočí proti lodím. Kolem jedenácté je zasažen francouzský torpédoborec Bison, který ztratil chod a začal hořet. Část posádky převzal Afridi, ale ten je při záchranné operaci zasažen dvěmi pumami. Nálet si vyžádal 100 mrtvých, z toho 13 vojáků a 30 mužů z Bisonu. Zatímco se oba zasažené torpédoborce potápěly, jejich posádky našly záchranu v torpédoborcích Griffin a Imperial.

Narvik

Konvoj NP-1 s vojáky pro Narvik vyplul 12. dubna z Clyde. Po odpojení 146. pěší brigády pro Namsos obsahoval svaz 3 transportní lodě - Batory, Reina del Pacifiko a Monarch of Bermuda - se dvěma prapory 24. gardové brigády, křižník Aurora, bitevní lodě Valiant a Repulse a 3 torpédoborce pod velením velkoadmirála lorda Corka. Ze Scapa Flow vyplul také křižník Southampton s polovinou 1. praporu 24. gardové brigády a generálem Mackesym. Již 13. dubna byla jedna polovina 1. praporu skotské gardy vyloděna u Salangenu, kde se spojila se 6. norskou divizí gen. Fleischera. Hlavní svaz pak ráno 15. dubna vplul do přístavu Harstad na ostrově Hannöy.

Zatím se německý pluk horských myslivců připravoval na spojenecké útoky. v době, kdy se první britské jednotky vyloďovaly u Salangenu, naráží myslivci na první odpor představovaný jedním norským praporem poblíž švédských hranic. Během pouhých tří dnů byl útokem jediné roty nepřítel zatlačen do Švédska, padesát mužů bylo zajato, 150 internováno. Ale již 14. dubna se německé postavení ocitá pod tlakem 6. norské divize.

Postup spojeneckých vojsk na Němci obsazený Narvik se stal předmětem vleklého sporu mezi velitelem spojeneckých pozemních jednotek gen. Mackesym a nám. velitelem velkoadmirálem lordem Corkem a Orrerym. Zatímco generál byl zastáncem klasického postupu obležení nepřítele a soustředění dostatečných sil, které by umožnilo útok z několika směrů, prosazoval admirál frontální útok na město s vyloděním vojáků z válečných lodí. Přitom nutno říci, že i náhlý útok poněkud slabších, avšak dobře vyzbrojených jednotek by měl v polovině dubna značnou šanci na úspěch. Situace vojsk gen. Dietla byla v této době velmi kritická, o čemž svědčí i fakt, že Hitler ve dnech 14.-17. dubna propadl těžkým obavám o osud celé operace. Dokonce vydal rozkaz, aby Dietl vyklidil bez boje Narvik a pokusil se probít na jih. Tentokrát šťastně zasáhl gen. Jodl, který Hitlera uklidnil a rozkaz byl zrušen.

Na spojenecké straně došlo k jistému zlepšení 21. dubna, kdy byl jmenován velitelem celé expedice lord Cork, který ihned přistoupil k přípravám námořního útoku. Ráno 24. dubna zahájila bitevní loď Warspite, křižníky Effingham, Enterprise, Aurora a torpédoborec Zulu s podporou letadel z lodi Furious ostřelování německých pozic s cílem vynutit si kapitulaci. Avšak výsledky byly nevalné. Po neúspěchu této operace došlo přece jen k pozvolnému postupu po pobřeží směrem k Bjervidu a Beisfjordu. 27. dubna se britským a norským jednotkám dostalo značné podpory od tří francouzských praporů alpských střelců. K Narviku byla postupně převelena celá 1. francouzská pěší divize gen. Emile Béthouarta, jenž se ukázal být velmi energickým a schopným.

Německý postup na sever

Po spojenecké evakuaci středního Norska se začala také situace na severu země vyjma Narviku vyvíjet lépe pro Německo. 30. dubna z Německa vyplul konvoj 2 nákl. a 2 menších obchodních lodí s eskortou 6 minolovek a 1 rychl. člunu. Na palubách se přepravoval 136. pluk 2. horské divize genpor. V. Fenersteina. Přes potopení lodi Buenos Aires 2 torpédy ponorky Narwhall a poškození Bahia Castillo a její návrat do Frederikshavenu většina vojáků úspěšně dorazila do Trondheimu. Zde byl již 2. května vzduchem přepraven II. prapor 137. pluku. 5. dubna se jednotky 2.horské divize vydaly na dlouhý pochod na sever. Také letouny Luftwaffe byly přesunuty více na sever. Ty 4. dubna v Ofotfjordu potápí polský torpédoborec Grom i s 65 námořníky. O tři dny později byl zasažen křižník Aurora, bomba vyřadila dvě přední dělové věže.

K zadržení německého postupu podél pobřeží se rozhodli spojenci nasadit další síly. Už 30. dubna vysadil torpédoborec Janus 100 francouzských vojáků z Narviku u Mosjöenu, které se zde spojily s 400 norskými obránci. Dále bylo vyčleněno 5 rot o celkové síle 1.450 mužů. Jedna byla vyloděna 4. dubna Mo-i-Roně severně od Mosjöenu, druhá a třetí pak v Bodö v Saltfjordu. Zbylé dvě se vylodily 8. dubna v Mosjöenu. Ale Němci záhy tyto síly vyšachovali odvážnou operací, když bylo s využitím pobřežního parníčku Nord-Norge vyloděno 300 vojáků v Elsfjordu severně od Mosjöenu v týlu Spojenců. Parníček byl sice krátce na to potopen křižníkem Carlisle a torpédoborcem Zulu, ovšem spojenecké postavení muselo být evakuováno. Za pomoci torpédoborce Janus a Javelin a dalšího norského parníku byly spojenecké jednotky převezeny nejprve na Sandnessjöen a 12. dubna do Bodö. Téhož dne byl jeden prapor skotské gardy (24. gard. br.) vyloděn v Mo, kam byl dopraven na palubách křižníků Enterprise a Cairo, šalupy Fleetwood, torpédoborce Hesperus a malé zásobovací Margot. Následující nálety německých letadel však Mo zničily stejně jako předtím Ändalsnes a Namsos a městečko bylo opět evakuováno.

Britové se tedy pokusili udržet alespoň v Bodö, kam přesunuli také štáb 24. brigády. Konvoj, který převážel části této brigády, byl cestou 14. května napaden letouny. Pumou zasažený Chrobry začal hořet, posádka byla donucena přesednout na torpédoborec Wolverine a šalupu Stork. Vyhořelý vrak byl druhého dne potopen letouny z paluby Ark Royal. Při dalších přesunech narazil 17. května rychlostí 20 uzlů křižník Effingham na skaliska a musel být potopen britskou eskortou. První posily se tak podařilo vylodit až 20. května z torpédoborců a rybářských člunů. Ale opět se opakovala situace, kdy po bombardování muselo být zničené městečko opuštěno. V noci na 30. května odvezla motorová loď Vindictive 1.000 mužů, během dalších 2 dnů bylo pomocí torpédoborců staženo 3.000 vojáků a poslední jednotky odpluly zpět do Narviku 31. května.

Pro úplnost ještě uveďme, že německá 2. horská divize byla po 1.100 kilometrovém pochodu během 57 dnů zastavena 9. června, tedy po norské kapitulaci, rozkazem z Německa ještě před dosažením Narviku.

Poslední dějství

Zatímco 2. horská divize usilovně postupovala podél norského pobřeží, 3. horská divize se nacházela pod stále sílícím tlakem v Narviku. Do Harstadu dorazily 6. května další posily, 2 prapory 13. polobrigády cizinecké legie a další den dokonce 4 prapory polské samostatné brigády. V noci z 12. na 13. května byl zahájen útok na pozice u Bjerviku. Po souši zaútočili alpští střelci a norská pěchota, zatímco cizinecká legie byla vyloděna přímo u městečka. Po první vlně ze 4 výsadkových člunů následovalo 1.500 mužů, které do Herjansfjordu přivezly křižníky Aurora a Effingham. Z moře byla operace podporována také palbou děl bitevní lodi Resolution a 5 torpédoborců. Akce skončila naprostým úspěchem.

Ale nyní se události dostaly do tahu dění, v souvislosti s novou německou ofenzívou proti Francii. Udržování jednotek v Norsku a zásobování již více jak 24 tisícové expedice se stalo značnou přítěží. Nakonec tedy bylo rozhodnuto provést poslední úder, zničit podstatné části přístavního zařízení a poté severní Norsko evakuovat. Pro tuto operaci byla vyčleněna i stíhací ochrana, letadlová loď Furious přivezla 21. května obnovenou 263. peruť a 26. května ji na letiště Bardufoss následovala i 46. stíhací peruť s letouny typu Hurricane z paluby Glorious. Chmurnou zprávou v době příprav naopak bylo potopení protiletadlového křižníku Curlew letadly 26. května v Ofotfjordu.

I na druhé straně se objevily nové síly. Ve dnech 23.-25. května seskočil jeden prapor 1. para pluku a 2 roty horských myslivců 137. pluku 2. horské divize. I přesto však byly německé síly naprosto nedostatečné k obraně Narviku před spojeneckou přesilou.

Závěrečný útok začal v noci z 27. na 28. května. Cizinecká legie a norský prapor se s podporou děl křižníků Cairo, Coventry a 5 torpédoborců vylodily v Rombaksfjordu, 2 prapory polské brigády byly podporovány křižníkem Southampton. První jednotky stanuly na pobřeží ve 4 hodiny ráno. Po rozednění byly lodě v zálivu napadeny letadly, vlajkový Cairo, z nějž velel admirál Cork, byl zasažen 2 pumami, které si vyžádaly smrt 30 osob. Letadly způsobené přerušení palby umožnilo Němcům provést protiútok, který byl zastaven až přímou palbou torpédoborce Beagle. Poté se již projevila spojenecká přesila a v 17 hodin vstoupily první jednotky 6. norské divize do Narviku. Útok si vyžádal ztrátu 150 mužů, z čehož největší ztráty připadly na Francii, která pozbyla 34 mrtvých a 50 raněných. Jednotky gen. Dietla ustoupily do hor poblíž švédských hranic, kde zaujaly obranu. Místo dalších útoků však přišla neočekávaná evakuace.

Opuštění Narviku

Plán evakuace počítal s nasazením značného počtu nákladních a transportních lodí. 15 transportů určených pro 24,500 vojáků bylo rozděleno do 2 skupin. První, složená ze šesti velkých pasažérských lodí Monarch of Bermuda, Batory, Sobieski, Frauconia, Lancastry a Georgic, dokončila naloďování během tří nocí a 7. června vyplula v doprovodu dílenské lodi Vindictive s 15.000 vojáky na palubách. Ze Scapa Flow bylo pro účely blízké eskorty vysláno 5 torpédoborců, zatímco bitevní křižníky Renown a Repulse měly tvořit vzdálené krytí. Avšak 4. června dostal adm. Forbes dosud nevysvětlenou zprávu od protiponorkové lodi Prunella o pozorování 2 něm. vál. lodí asi 200 mil severně od Faerských ostrovů. V obavě o možný průlom něm. velkých hladinových lodí do Atlantiku byl tedy vyslán Forbes posílený o křižník Newcastle a Sussex a s celkem 5 torpédoborci. Ke krytí evakuace byla nakonec vyslána bitevní loď Valiant, která se ke konvoji připojuje 8. června v jednu hodinu ráno.

Druhá skupina byla složena z lodí Oronsay, Ormonde, Arandora Star, Duchess of York a poštovních parníků Royal Ulsterman, Ulster Prince a Ulster Monarch. Začala naloďovat 7. června a odplula v průběhu noci v doprovodu křižníků Southampton a Coventry a 5 torpédoborců. Další pasažérská loď Orama a nemocniční Atlantis byly vyslány prázdné samostatně, bez eskorty. Téhož dne také vyplul křižník Devonshire, na nějž nastoupila v Tromsö královská rodina a norská vláda. Ke krytí operace v oblasti již od 2. června operují také dva svazy letadlových lodí, Glorious s 2 torpédoborci, Ark Royal s eskortou 3 torpédoborců. Na Glorious přelétlo z Bardufossu zbylých 10 gladiátorů a 8 hurikánů. Provedené destrukce společně s 20 vraky lodí vyřadily přístav na celých sedm měsíců z provozu. Nad Narvikem nakrátko zavlála norská vlajka, ale již 10. června v souladu s rozkazy krále generál Otto Ruge kapituloval a město bylo vydáno do rukou gen. Dietla.

Operace Juno

Přes značný rozsah celé operace se evakuaci podařilo úspěšně utajit. Přesto se však něm. Kriegsmarine postarala o dramatizaci spojenecké evakuace. Výzvědná služba námořnictva xB-Dienst podávala v prvních dnech června zprávy o nové koncentraci britských sil v Harstadu. Předpokládalo se, že se jedná o posilování dosavadních pozic, opačná možnost se nepřipouštěla. A tak aniž by o tom spojenci věděli, vyplul časně ráno 4. června z Kielu velitel něm. hladinového loďstva viceadm. Wilhelm Marschall s bitevními loděmi Gneisenau a Scharnhorst, těžkým křižníkem Admiral Hipper a torpédoborci Hans Lody, Hermann Schoemann, Erich Steinbrick, Karlgalster a tankerem Ditamarschen.

Cílem německé operace Juno bylo napadení britských sil u Harstadu, čímž mělo být ulehčeno německým pozemním jednotkám. Letecký průzkum již v průběhu dne 7. června ohlásil pohyb spojeneckých konvojů. Ale viceadmirál Marschall je ponechal nepovšimnuty, jelikož se domníval, že se jedná o prázdné lodě vracející se do Velké Británie. Až večer pojal jisté podezření a proto po 23. hodině nařídil změnu kurzu směrem na jih, odkud byl hlášen pohyb konvojů. Avšak I. skupina, o kterou se jednalo, již byla příliš daleko. Ve 4:30 následujícího dne tedy dostává Marschall rozkaz opět otočit na sever. Krátce na to je na jižním obzoru spatřen kouř. Cistrenová loď Oil Pioneer, která byla původcem kouře, předešlého dne opustila Tromsö v doprovodu trawleru Juniper. Kolem šesté hodiny ranní obě lodě klesly pod palbou něm. bitevních lodí. Zatím křižník Admiral Hipper plující na sever narazil na dvě další lodi, Oramu (20.000 brt) s Atlantisem. Zatímco první stihl osud předešlých a posádka 274 mužů padla do zajetí, Atlantis byl v souladu s mezinárodním právem ušetřen.

Viceadmirál nyní svůj svaz rozdělil, křižník i torpédoborce poslal z obav z nedostatku paliva do Trondheimu, zatímco sám s oběmi bitevními loděmi vyrazil na sever, kde letecký průzkum objevil svaz s letadlovou lodí Glorious. Zatímco se Ark Royal pohyboval poblíž 2. skupiny transportních lodí, Gloriuos ztratila po přijetí letadel z Bardufossu z důvodu přeplněné paluby schopnost boj. nasazení. Nyní spěchala zpět k domovu v doprovodu torpédoborec Acasta a Ardent.

V 15:45 8. dubna zpozorovali něm. námořníci stožáry Glorious. V 16:30 zahajuje Scharnhorst palbu na vzdálenost 25 kilometrů, Gneisenau se k palbě na letadlovou loď připojuje o 16 minut později, do té doby plně zaměstnává britskou eskortu. Na Glorious jeden ze zásahů zapaluje uskladněné letouny, požár se rychle rozšiřuje. Eskorta se pokoušela několikrát odlákat německou palbu torpédovými útoky, avšak již po prvním pokusu je po 18.hodině potopen Ardent. V době, kdy se Glorious již potápěla, vyráží z kouřové clony Acasta a v 18:30 vysílá 3 až 4 torpéda. O devět minut později u boku Scharnhorsta třeskne exploze, která způsobila zaplavení 2 strojoven a pokles rychlosti na 20 uzlů. Výbuch v boku vyrval díru o rozměrech 12 x 4 metry a usmrtil 48 mužů. Ovšem ani Acasta střet nepřežila. Glorious se potápí i s 35 letouny v 19:08, Acasta jen o devět minut později. V té době již německý svaz odplouvá směrem na jih.

Britové se o přítomnosti něm. lodí dozvěděli teprve 9. června, kdy nemocniční loď Atlantis potkala bitevní loď Valiant. Tou dobou byl již něm. svaz v relativním bezpečí Trondheimu, kde dorazil kolem desáté. Admirál Forbes okamžitě vyslal k obraně konvojů Repulse, zatímco se Rodney, Renown a 6 torpédoborců 10. června spojilo s Ark Royalem a hned 11. června byl proveden nálet na Trondheim, ovšem neúspěšně. Zklamání přineslo také jeho opakování 13. června, kdy vzlétlo 15 letadel, ale jediná puma, která zasáhla Scharnhorst, nevybuchla, to vše za cenu sestřelení 8 letadel.

Tragický osud potkal trosečníky potopené letadlové lodi a její eskorty. Teprve 11. června na místo tragédie dorazila první loď. Norský parník Borgund vylovil 38 trosečníků z Glorious a jednoho z Acasty, s nimiž odplul na Faerské ostrovy. Další norská loď vzala na palubu 5 námořníků z letadlové lodi a poté zamířila do Norska, kde byli Britové zajati. Německý hydroplán naložil téhož dne jediné dva přeživší zánik Ardentu. Zahynulo celkem 1.474 námořníků a 41 příslušníků RAF.

Přestože by se zdálo, že viceadm. Marschall dosáhl značného vítězství, uznání se nedočkal. Vrchní velení ho kritizovalo za nedodržení původního plánu. Ještě v červnu byl nahrazen viceadm. Lütjensem, který se doposud striktně držel rozkazy. První akcí pod jeho velením byl 20. června výpad Gneisenau a Hippera k Islandu, jehož cílem bylo krýt návrat poškozeného Scharnhorsta do Německa. Tento záměr se zdařil, ovšem Gneisenau se stala terčem torpéd ponorky Clyde, přičemž jeden zásah způsobil značné škody. Když se pak sama Gneisenau vracela ve dnech 25. - 27. června do Kielu, objevila ji ponorka Swordfish. Naštěstí nyní bitevní loď unikla, zasažena byla torpédovka Luchs, která se vzápětí potopila.

Ponorky: spojenecký úspěch a německé fiasko

Velitel britského ponorkového loďstva viceadmirál Max Norton byl již na počátku dubna 1940 přesvědčen o německé invazi do Norska. Již 4. dubna vyslal tři ponorky do Kattegatu, tři do Skagerraku a další tři před pobřeží Dánska. Díky těmto včasným opatřením první dubnový týden operovalo u dánských a norských břehů 19 britských a jedna polská ponorka.

První úspěch se dostavil již 8. dubna, kdy ponorka Orzel potopila ve Skagerraku transportní loď Rio de Janeiro (5,261 brt), která převážela vojáky 69. pěší divize pro Bergen. Norské lodě vylovily na 120 trosečníků. Spojenecké ponorky si nemohly stěžovat na nedostatek cílů. Velkého úspěchu dosáhly brzy ráno 10. dubna ponorky Triton a Sunfish při útoku na zásobovací konvoj 15 lodí. Sunfish potopila jednu, zatímco Triton v 4:30 vypálil salvu šesti torpéd přímo doprostřed konvoje. Ke dnu šly dva transporty a malé eskortní plavidlo. Zahynulo na 900 vojáků. Obě ponorky byly poté vystaveny několikahodinovému pronásledování hlubinnými bombami, avšak obě zdárně unikly.

Úspěchy spojeneckých ponorek dokumentuje tabulka. Celkem bylo ponorkami potopeno 17 obchodních lodí, 4 další skončily na jejich minách. Tonáž činila na 76.000 brt. Ale i ztráty ponorek byly značné. V operacích u Norského pobřeží byly zničeny 4 ponorky. Navíc Seal najela 4. května v Kattegatu na minu. Pro poškození ztratila schopnost ponoření. I když se to nakonec druhého dne dopoledne povedlo, ponorka byla zajata německým trawlerem a odvlečena do Wilhelmshavenu, později byla zařazena do německého loďstva pod jménem UB.

Přesto lze označit spojenecké působení za úspěch. Naproti tomu německé ponorky nedosáhly ničeho. Jedinými úspěchy bylo potopení ponorky Thistle a již zmíněné lodi Cedarbank. Přitom během prvních dní ponorky provedly 4 útoky na bitevní lodě, dva na křižníky, 10 na torpédoborce a 10 na velké transporty. Vzhledem k tomuto nevysvětlitelnému fiasku štáb již 18. dubna odvolal veškeré ponorky od norského pobřeží.

Příčinou tak katastrofického stavu nebyla kvalita posádek či jejich lodí, ale nekvalitní torpéda. Nový magnetický mechanismus instalovaný v torpédech v severních vodách značně reagoval na zdejší silnější magnetismus. Ten byl způsoben jednak geografickou polohou a blízkostí k severnímu magnetickému pólu, jednak sopečnými masívy pod mořskou hladinou. Dalším faktem, pracujícím proti německým torpédům byla skutečnost, že Britové jen několik týdnů před invazí získali několik exemplářů magnetických min se stejným mechanismem. Vyvinuli tudíž protiopatření, magnetické pole lodí bylo uměle zvyšováno elektrickými kabely, obtočenými kolem kýlu či položenými na dně přístavů. A tak torpéda vybuchovala v bezpečné dálce od svých cílů.

Konečné účtování

Operace skončila dosažením německých plánů. Dobytí Norska a Dánska si však vyžádalo svou daň. Pro Kriegsmarine znamenala operace značné puštění žilou. Byly ztraceny 3 křižníky, 10 torpédoborců, 1 torpédovka, 5 ponorek, jedna školní dělostřelecká loď a 10 menších lodí bojových. Bylo potopeno 11 transportních a cisternových lodí a dalších 26 obchodních. Mimoto byly poškozeny i obě bitevní lodi a dva těžké křižníky. Kriegsmarine tak zůstaly k dispozici pouze tři křižníky a několik torpédoborců, a ztratila tak na několik měsíců akceschopnost. Některé ztráty byly způsobeny chybami ve velení, zejména konec flotily v Narviku. Avšak i britská strana nakupila chyb celou řadu. Jen tak se Německu mohlo podařit dobýt tyto země při nasazení nepatrných pozemních sil. A za to Hitler vděčil zejména německému loďstvu, které i přes několikanásobnou převahu spojenců dokázalo splnit své úkoly.

Britové ztratili letadlovou Glorious, křižník Effingham a Curlew, jednu protiletadlovou šalupu, 7 torpédoborců a 5 ponorek. 3 křižníky, 2 šalupy a 8 torpédoborců bylo poškozeno. Francouzská strana ztratila 2 torpédoborce, Polsko 1 torpédoborec a ponorku. Norské loďstvo bylo zničeno prakticky celé. Jiný osud postihl norské obchodní loďstvo, které ze 72% převzala Velká Británie. Tyto více než dvě třetiny představovaly vítanou posilu 1.204 lodí, mezi nimi i 400 cisternových.

Pozemní operace si vyžádaly poměrně malé ztráty. Německá armáda pozbyla 5.600 vojáků,spojeneckých vojáků padlo, bylo raněno či zajato 6.100.

Dobytí dvou skandinávských zemí přineslo německé straně několik výhod. Zaprvé to byl relativně bezpečný transport železné rudy do Německa, dále pak výhodné přístavy pro ponorky, i když tato výhoda byla později zastíněna obsazením Francie. V následujících letech se vystupňoval význam severních leteckých základen ve vztahu ke konvojům do Murmanska. V kombinaci s přítomností německých hladinových lodí představovaly po dva roky značný problém pro Royal Navy, která byla nucena udržovat ve Scapa Flow silné loďstvo. Ale okupace měla i opačný efekt. Říše byla nucena udržovat na severu poměrně značné síly, které dosahovaly až 350.000 mužů. Ale buď jak buď, úspěch operace "Weserübung" povzbudila Wehrmacht k dalším výbojům.

Ve Velké Británii vyvolalo laxní vedení války, které se tak silně projevilo právě v improvizacích v Norsku, vlnu nevole s dosavadní vládou premiéra Chamberlaina, jenž se 9. května vzdal své funkce. Novým premiérem se o den později stal dosavadní první lord admirality Winston Churchill, v němž národ získal pravého válečného vůdce.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.74 (385 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.