Nástin typologie koncentračních táborů

Autor: Honza M. | Datum: 21. 5. 2005

Nedávno prohlásil jistý komunistický europoslanec, že v Letech u Písku žádný koncentrační tábor nebyl. Už se našli lidé, kteří by ho chtěli zažalovat za popírání holocaustu, jenže velmi podobné výroky na adresu tábora v Letech zazněly i od pravicových politiků (dokonce z nejvyšších míst), kteří si zřejmě také myslí, že nebude-li tábor označen jako koncentrační, nebude nutné přemístit velkovýkrmnu vepřů, která tam teď stojí. Zcela aktuální (ale nikoliv nová obsahem) je hláška předsedy Komunistického svazu mládeže, že Sovětský svaz neměl žádné koncentrační tábory, jen tábory pracovní. A označení táborů, v nichž byly před odsunem drženy osoby německé národnosti, jako tábory koncentrační, již dlouhou dobu vyvolává u části české společnosti rozhořčené protesty bez ohledu na stranickou příslušnost.

Debaty a spory tohoto druhu nejsou žádným českým (moravským) specifikem. Na sever od německého koncentračního tábora Ravensbrück se nalézají zbytky „ochranného tábora pro mládež“ Uckermark. Vzhledem k opakovanému rozšiřování tábora Ravensbrück jsou od sebe hranice obou táborů vzdáleny jen pár stovek metrů (avšak Uckermark již neleží v regionu Brandenburg, ale Ucker - odtud jeho jméno), přesto se část laické i odborné veřejnosti vehementně brání termínu „koncentrační tábor“ (KT) a odmítá jeho zahrnutí do areálu Památníku KT Ravensbrück, protože to prý byl jen tábor pro problémovou „asociální“ mládež, jaké se v předválečné době využívaly celkem běžně a v některých zemích využívají dodnes. Věc má pochopitelně i svou praktickou stránku - vyhlášení památníku by ohrozilo stavbu dálničního obchvatu, který je přes území Uckermarku plánován, a kterého je v regionu zapotřebí víc než soli. Uckermark byl však od samého počátku administrativně podřízen velení KT Ravensbrück, vedle dozorkyň zde byly i stráže SS a před koncem války byla většina „svěřenek“ přemístěna do KT Ravensbrück, odkud byli práce neschopní vězni naopak izolováni v Uckermarku před následnou likvidací; argumentují stoupenci Památníku.

Ohlédneme-li od politického pozadí a ekonomických lobby, stále zde zůstává problém, jak rozeznat „pravý“ koncentrační tábor od „nepravého,“ neboť na uvedeném příkladě je vidět, že i v rámci nacistického represivního aparátu byly využívány tábory různého druhu. Jak tedy definovat koncentrák?

Nepochybujme o tom, že komunisté mají s koncentračními tábory velké zkušenosti. Mnoho jich bylo ve fašistických koncentračních táborech vězněno, mnoho jich tam zahynulo. Samotní komunisté po uchopení moci také mnoho lidí do koncentračních táborů poslali a mnoho těch lidí tam zahynulo, přestože to dnes někteří komunisté přesvědčeně (ne však přesvědčivě) popírají. Snad tedy nebude vadit, když si onu definici vypůjčím z normalizační Malé československé encyklopedie. Tak tedy koncentrační tábory jsou:

Tábory sloužící k izolaci, terorizování i fyzické likvidaci politických odpůrců fašismu a jiných diktátorských režimů, popřípadě účastníků osvobozeneckého hnutí v koloniálních, závislých, či vojensky okupovaných zemích.
Podle definice v postkomunistické Encyklopedii moderní historie, která je daleko stručnější, ale v zásadě shodná, KT jsou:
Zařízení zakládaná k izolaci politických odpůrců režimu.

Raději s předstihem se vypořádejme s námitkou, kterou by snad uvedené definice mohly později vyvolat, totiž že židy, cikány aj. oběti rasové (etnické) perzekuce nelze považovat za politické odpůrce režimu. Tuto otázku rozhodlo čs. ministerstvo vnitra již na sklonku roku 1945, v reakci na reptání některých účastníků druhého odboje proti tomu, aby židé, jakožto „pasivní oběti“ nacismu, požívali stejných výhod, úlev a jiných privilegií, jako ti, kteří trpěli za to, že proti nacismu aktivně bojovali vylepováním letáků a poslechem zahraničního rozhlasu (to je pokus o odlehčení vážného tématu). Ministerstvo (vedené komunistou) tehdy ve svém výnosu odvodilo, že rasová perzekuce části občanů byla důsledkem politického rozhodnutí za změněné mocenskopolitické situace v zemi a postavilo tudíž oběti rasové perzekuce naroveň obětem perzekuce politické.

Zpět ale k definici. Vlastně z obou uvedených definic je zřejmé, že jednotícím prvkem koncentračních táborů je jejich nedobrovolné osazenstvo, nepohodlné vládnoucímu režimu. Protože však bylo řečeno, že tábory se i v rámci jednoho režimu a jednoho časového údobí lišily, bude třeba z jejich odlišností vyvodit několik základních typů. Tento nástin si v žádném případě neklade ambice být vyčerpávající charakteristikou jednotlivých historicky podchycený táborů, ale pokusí se je rozdělit do tří základních skupin a tyto pojmenovat tak, aby byla nalezena alternativa ke zřejmě příliš široce nebo naopak příliš úzce (vzhledem ke zvolené definici) chápanému termínu „koncentrační tábor.“ Rozlišovacím prvkem pak bude dlouhodobý účel táborů, respektive způsob, jakým mělo být daného účelu dosaženo.

Základní typy koncentračních táborů

  • První skupina by logicky měla obsahovat tábory nejstaršího typu, které byly pro ostatní vzorem a daly jim své jméno. Za první koncentrační tábory jsou považována zařízení v nichž během anglo-búrské války britská armáda soustřeďovala (koncentrovala) rodinné příslušníky bojujících Búrů aj. civilní obyvatelstvo z oblastí bojových operací. Účelem nebylo dotyčné osoby zlikvidovat (o to se však často postaraly nemoci z podvýživy a špatné hygieny, kterým mj. podlehla skoro polovina internovaných dětí), ani využít jejich pracovního potenciálu (přestože kdo mohl, ten pracoval, aby si polepšil se stravou), ale zamezit jejich kontaktům s búrskými bojovníky, což se dalo nejlépe provést jejich soustředěním (zkoncentrováním) na malém střeženém prostoru. Izolovat a kvůli snazšímu dozoru koncentrovat na malé ploše, to byl hlavní účel KT. Protože jsme si však řekli, že se vyhneme termínu KT, nazvěme tato zařízení internační tábory.
  • Druhá skupina se přesněji vymezila po nástupu nacistů k moci v r. 1933 založením KT v Dachau. Oficiálním účelem těchto táborů byla převýchova kriminálních, asociálních a jinak nepřizpůsobivých živlů a jejich začlenění zpět do německé národní pospolitosti prostřednictvím práce - odtud pochází také společné heslo táborů „Prací ke svobodě“ (Arbeit macht frei). Od začátku však většinu „nepřizpůsobivých“ tvořili političtí odpůrci - socialisté, komunisté, členové různých křesťanských církví aj. antifašisticky smýšlející Němci. Nacisti tak navázali na dlouhou tradici donucovacích pracoven, které v evropských zemích od 18.stol. postupně nahradily galeje pro zločince i chudobince pro tuláky a přetrvaly až do 20. století. Jenomže mezi oběma typy zařízení bylo několik zásadních rozdílů, co do kvantity i „kvality.“ Donucovací pracovny byly projektovány pro stovky, nejvýš tisíce trestanců o jejichž umístění zpravidla rozhodl soud, zatímco nacistické KT byly už určeny pro tisíce až desetitisíce vězňů umístěných zde krátce po zatčení, bez soudního procesu, což umožňoval také říšský výnos „O preventivním boji proti zločinnosti.“ Možnost propuštění byla teoreticky možná (např. z 1200 českých studentů uvězněných po 17. listopadu 1939 se téměř všichni -co to přežili- vrátili domů do jara 1942), ale postupně se „návratnost“ rychle snižovala i mezi těmi, kteří byli do tábora posláni bez označení „návrat nežádoucí.“ Velmi záhy se otrocká práce vězňů, ať už ve vlastní režii nebo v nájmu soukromých společností, stala ohromným zdrojem příjmů pro organizaci SS a po vypuknutí války proti SSSR jedním z pilířů ekonomiky Třetí říše. Zcela obdobného charakteru, oficiálního i praktického účelu byly i sovětské „gulagy.“ V obou typech totalitních režimů byl takové KT nejrozšířenější, ale označme je jako pracovní tábory.
  • Třetí skupina táborů byla vytvořena -snad by se dal takový eufemismus použít- z přemíry racionalizace v kombinaci s rasistickou politikou Třetí říše a stala se tak jejím temným symbolem a symbolem zrůdnosti nacismu jako takového. Tyto tábory se staly brutálním řešením potřeby likvidovat celkově ekonomicky nevýhodné tábory první skupiny a ty části osazenstva ze skupiny druhé, které již nebylo možné využívat k původnímu účelu - k práci. Východiskem byla zařízení na hromadné vraždění a odklízení těl těch, s jejichž existencí nacistická ideologie do budoucnosti nepočítala. První taková zařízení vznikla v rámci zajateckých táborů, později i v rámci pracovních táborů a poté, co nacistické vedení v lednu 1942 schválilo plán „konečného řešení“ židovské otázky, bylo založeno několik nových táborů tohoto určení, nebo byly dosavadní zajatecké a pracovní tábory přeměněny na vyhlazovací tábory.

Koncentračním táborům, tedy prvním dvěma skupinám, jsou svou povahou podobné zajatecké tábory. Jejich osazenstvo je ovšem konkrétně dané -váleční zajatci- a jejich vnitřní režim je do značné míry určen mezinárodními úmluvami. Ty ovšem bývají někdy příležitostně, někdy systematicky porušovány. V nacistickém Německu oba druhy táborů splynuly v jedno - tzn., že zejména zajatci z východní fronty byli drženi ve stejných ne-li horších podmínkách, jaké panovaly v KT, nebo byli do KT přímo posíláni.

Z výše uvedeného je zřejmé, že některé tábory mohly projít určitou proměnou, když se změnilo jejich určení, nebo se změnila politika režimu, který je provozoval. Tudíž není možné vždy jednoznačně zařadit tábor do určité kategorie. Nacistický režim, zřejmě jako jediný, provozoval současně všechny tři skupiny koncentračních táborů - velké táborové komplexy ve Třetí říši zahrnovaly všechny popsané typy. Přesto se alespoň ve stručnosti pokusme o zařazení některých historicky známých táborů.

Příklady zařazení koncentračních táborů

Do první skupiny internačních KT jednoznačně patří britské tábory pro Búry. Patří sem také tábory, ve kterých po dobu své účasti ve druhé světové válce zadržovala americká vláda přistěhovalce a občany japonského původu. Dále KT pro politické odpůrce některých latinskoamerických, asijských a afrických diktatur a též tábory ve kterých se v době občanské války v bývalé Jugoslávii ocitali příslušníci etnika, které zrovna nemělo vojenskou převahu. Nemělo by nás překvapit, že do této skupiny patří i čs. tábory, v nichž byli po válce drženi Němci a další osoby určené k odsunu z území ČSR. Ostatně, dobové úřední prameny používají pro tato zařízení označení „internační“ i „koncentrační tábory“ jako ekvivalentní.

Překvapivě malé procento těchto zařízení bylo ve Třetí říši. Povahu internačního tábora měl třeba Dachau a další „divoké“ KT v počátečním období, kdy je ještě spravovala SA. Později to byla především židovská gheta -od ukázkového v Terezíně až po varšavské, které se svou úmrtností vyrovnalo nejhorším KT, do nichž pak byli židé přeci jen posláni- a další tábory, v nichž byly zadržovány celé rodiny, takže je nelze označit jako pracovní, třebaže část jejich osazenstva byla k práci využívána: tzv. „rodinný“ tábor v Osvětimi a tábory pro Romy, např. ten v Letech. Že se tento internační KT vyvinul z „nápravného“ zařízení pro osoby práce se štítící apod. asociály by nás nemělo mást, protože původní šestice kmenových KT v Německu měla oficiálně podobné „nápravné“ poslání. (pozn.: po vzoru Říše vydala také protektorátní vláda nařízení O preventivním potírání zločinnosti, na jehož základě byl „ve zvláštních sběrných táborech“ bez soudu uvězněn ten, kdo „byť i ne zločinným chováním namířeným proti pospolitosti dává na jevo, že se do pospolitosti včleniti nehodlá“). Také zmíněný tábor pro mládež Uckermark, v němž byly mimo „asociálních“ dívek (včetně Romek) vězněny např. Jehovistky a mladé příslušnice odboje z Korutan (slovinské národnosti), je možné zahrnout mezi internační tábory. Přestože v něm byly dívky „převychovávány“ také prací, práce nebyla natolik zásadní náplní jejich pobytu, jako např. pro ženy v sousedním Ravensbrücku.

Internační tábory, i když se v nich vězněným poskytuje jen minimum stravy a žádná další péče, představují pro provozovatele obrovskou ekonomickou zátěž. Vzhledem k tomu, že jsou v nich často drženy celé rodiny, není dost dobře možná přeměna na ekonomicky výhodnější typ pracovních táborů. Taková situace je ovšem dlouhodobě neudržitelná, a je tedy nutné internované co nejdříve propustit, nebo najít alternativní řešení. Britské tábory, v nichž byli internováni Búrové, a americké tábory pro Japonce, byly proto zrušeny ihned po skončení války. V případě československých táborů pro Němce byl alternativním řešením odsun, v případě nacistických táborů to bylo konečné řešení. Také KT za občanské války v bývalé Jugoslávii skončily zpravidla po několika měsících buď propuštěním internovaných, nebo povražděním přinejmenším mužské části osazenstva.

Do skupiny pracovních táborů patří, jak už bylo řečeno, většina gulagů v oblasti Uralu a Sibiře a samozřejmě KT Třetí říše, jako byl Dachau, Sachsenhausen-Oranienburg, Buchenwald, Flossenbürg, Mauthausen, Ravensbrück a stovky jejich poboček v průmyslových centrech z nichž některé se postupem času plně osamostatnily. Podobnost s gulagy a nacistickými KT mají pochopitelně také československé tábory nucené práce, kam jste se v padesátých letech také mohli dostat bez soudu, jen na podkladě rozhodnutí bezpečnostního referenta národního výboru. Do této skupiny můžeme zařadit i ty poválečné čs. tábory, do kterých byli z mnohem početnějších internačních táborů vybíráni práceschopní muži na práci v dolech a v průmyslu. Přestože i Němci z internačních táborů byli povinni pracovat, jednalo se o práci příležitostnou nebo sezónní (úklid měst, odklízení trosek, žně atd.).

Specializovaných vyhlazovacích táborů bylo málo. Nejčastěji se uvádí Sobibor, Majdanek, Chełmno, Bełžec a pobočky větších pracovních táborů Treblinka II a Osvětim-Březinka. Likvidace práce neschopných vězňů ale probíhala i ve většině KT zařazených jako pracovní - plynové komory tak byly v závěru války zřízeny i v Ravensbrücku aj. Mezi vyhlazovací tábory se tak někdy přidává i Mauthausen, na jehož plynovou komoru připadá "pouhých" 3500 obětí. Přes 120.000 obětí (srov. 250.000 ve vyhlazovacím Sobiboru) však bylo spolehlivě odrovnáno krutými podmínkami práce v kamenolomu. Procentuálně nebývale vysoký počet obětí si vyžádaly i podzemní továrny KT Dora.

Závěr

Uvedené příklady představují širokou škálu toho, co lze zahrnout pod označení „koncentrační tábory.“ Kromě víceméně umělého rozdělení do skupin, se tábory od sebe liší především podmínkami, za kterých v nich žili a umírali jejich nedobrovolní obyvatelé. A právě nedobrovolné osazenstvo KT mezi nimi tvoří spojovací článek, neboť všechna zde uvedená zařízení odpovídají definici, že

koncentrační tábory slouží k izolaci, terorizování i fyzické likvidaci politických odpůrců, popřípadě účastníků osvobozeneckého hnutí v závislých, či okupovaných zemích.
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 2.21 (1244 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.