Námořní a dělostřelecké prámy Kriegsmarine

Autor: Krojc | Datum: 23. 3. 2015

Až do roku 1940 nemělo říšskoněmecké válečné námořnictvo Kriegsmarine ve stavu bojových plavidel žádné speciální vyloďovací plavidlo, protože ve strategickém pojetí zásad námořního boje, které vyznávalo velení německého válečného námořnictva, byly obojživelné operace řazeny na žebříčku důležitosti na podřadné místo. Takovéto myšlení na OKW (Oberkommando der Wehrmacht - Vrchní velitelství branné moci), potažmo na OKM (Oberkommando der Marine – Vrchní velitelství námořnictva) a SKL (Seekriegsleitung – Velení námořních operací) vycházelo ze zcela neopodstatněného přeceňování bojových možností a síly Luftwaffe a pozemních sil, které byly nasazovány k provádění strategie vedení bleskové války.

Tato scestná strategie však se v počátečních fázích válečného konfliktu osvědčila do té míry, že zatímco dvě složky Wehrmachtu byly svázány neviditelným poutem taktiky a strategie ke společnému vedení úspěšných operací ve velkém měřítku s využitím momentu překvapení, třetí složka – tedy válečné námořnictvo – se převážně zabývala bojem proti dovozu nákladů všeho druhu do Velké Británie, a to hlavně s využitím velkých hladinových plavidel, ať už to byly křižníky, bitevní lodě nebo korzárské lodě (Hilfskreuzer), v neposlední řadě pak s nasazením ponorek.

Překonávání větších vodních překážek a vyloďování jednotek pozemního vojska byly úkoly, které byly ve Wehrmachtu původně přenechány ženijním jednotkám (Pioniertruppen) pozemního vojska (Heer). Jejich klasické technické prostředky k převážení vojsk přes vodní překážky byly dlouho považovány za naprosto postačující. Šlo hlavně o 24 kompletů Schwere Schiffsbrücken-Geräte - těžká mostní soulodí, z nichž každé zahrnovalo kromě motorových člunů a jiných pomocných prostředků hlavně osm pontonů o délce 25 metrů. Takovéto nepředvídavé vojenské myšlení vycházelo z pokrouceného uvažování nejvyšších špiček nacistické válečné mašinérie a jejich bezradnosti v řešení problému přípravy a vedení moderních rozsáhlých obojživelných operací. Ty byly až do příchodu pozemních vojsk německé armády ke kanálu La Manche považovány přinejmenším v generálním štábu za cosi exotického, co nemá německá armáda zapotřebí teoreticky ani prakticky procvičovat a zvláštnosti tohoto druhu vedení bojové činnosti se tak vůbec neposuzovaly.

V době přípravy a uskutečňování invaze do Norska (Operation Weserübung) v roce 1940 kvůli svému zastaralému a nepředvídavému myšlení tedy Kriegsmarine žádná specializovaná vyloďovací plavidla  neměla a její velení se bez nich sice s potížemi, ale přesto obešlo. Bylo to však za velmi vysokou cenu: místo nich muselo SKL nasadit pro tyto účely bojová plavidla - torpédoborce, křižníky a jiné hladinové lodě. To sebou přineslo značné ztráty těchto velice cenných jednotek a Kriegsmarine se propříště hodlala takovýchto experimentů vyvarovat. Obojživelné operace se ale z jejich rejstříku činností do budoucna úplně vyřadit nedaly.

Poprvé se zmínka o přípravě takovéto operace oficiálně objevila až v Hitlerově Směrnici č. 16 ze dne 16. července 1940 (Weisung Nr. 16), která mj. nařizovala Wehrmachtu provést přípravy na vylodění jednotek ve Velké Británii (operace Seelöwe). Ihned bylo zřejmé, že pro takovou rozsáhlou obojživelnou operaci není ani u pozemních vojsk, ani u námořnictva k dispozici takřka nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo vhodná specializovaná, vícenásobně použitelná, moderní vyloďovací plavidla s vlastním výkonným pohonem, navíc v množství, které by potřeby velké obojživelné operace pokrylo.

Pokusy provizorně uzpůsobit k provádění vyloďovacích operací nákladní čluny vnitrozemské plavby tím, že jim byla odříznuta příď i s příďovým vazníkem a místo ní zabudován provizorní vyloďovací můstek, se ukázaly z konstrukčního a pevnostního hlediska jako dokonale neúspěšné. Po pokusném vyzbrojení se taková jednotka musela právem obávat zahájení palby, protože jej doprovázely tak silné rázy, že trup začal povolovat a protékat již po několika salvách. Rozsáhlé strukturální narušení trupu a jeho následné nezbytné zpevnění pak mělo za důsledek nejen narušení nautických vlastností upraveného plavidla, ale také plýtvání materiálem a pracovními silami na něco, co stejně požadavky armády ani námořnictva nesplňovalo.

Mnoho takto provizorně upravených bárek a člunů pro vnitrozemskou plavbu mělo buď svým výkonem naprosto nedostatečný pohon nebo dokonce vůbec žádný. Proto by musely být na místo vylodění dopraveny pomocí remorkérů nebo ve vleku jiných plavidel. Rychlost konvoje těchto „speciálů“ se pak při zkouškách ukázala jako velmi malá, nikdy nepřevyšující 5 uzlů, a to na klidném moři v přímém směru beze změn kurzu a bez napadání nepřítelem. Důsledky takové přepravy vojsk ohrožované útočícími letadly RAF a nepřátelskými námořními silami by byly bezpochyby strašné - konvoj by se stal pro nepřítele pověstnou sedící kachnou.

Konstrukční kancelář OKM proto dostala úkol zkonstruovat v co nejkratším čase vhodný vyloďovací člun s vlastním pohonem. Tak vznikly námořní prámy (Marinefährprähme) neboli MFP. Základními požadavky na toto plavidlo byl velký nákladní prostor, dostačující plavbyschopnost, manévrovatelnost a stabilita, základní dělostřelecká výzbroj proti vzdušným, hladinovým a pozemním cílům, pohon motorovou jednotkou vyvíjející výkon nezbytný pro rychlost plavby zhruba 15 uzlů a sklopná rampa na přídi, která by sloužila k nalodění a vylodění na volném pobřeží.

Protože kvůli zabezpečení vyloďovacích operací proti Anglii byl na dodávku velkého množství takovýchto specializovaných plavidel vznesen naléhavý požadavek OKW, byly do jejich stavby nuceně zapojeny vnitrozemské loděnice v Německu a v jím okupovaných zemích. Jednoduše proto, že německé loděnice stavějící námořní lodě byly zcela zahlceny objednávkami na stavbu velkých hladinových plavidel, pomocných křižníků, ponorek a požadavky na jejich opravy.

Tyto vnitrozemské loděnice a další do této produkce zapojené firmy však postrádaly jakékoliv odborné zkušenosti nutné pro stavbu podobných úzce specializovaných jednotek. Proto bylo nutno navrženou konstrukci tohoto typu technologicky velmi zjednodušit. Tak se objevil názor, potvrzený brzy praxí v produkci, že takováto plavidla bude výhodné stavět po jednotlivých sekcích, které budou na místo finální montáže dopravovány po dálnicích specializovanými přepravníky – těžkotonážními transportéry nebo říčními plavidly po vnitrozemských kanálech a řekách. Stavba lodí po sekcích se po všech stránkách osvědčila - pod tlakem válečných okolností k této metodě stavby plavidel přešla v Německu i stavba ponorek a v USA se takto stavěly kupříkladu lodě typu LIBERTY. Ale to poněkud odbočujeme od daného tématu.

Konstrukce prámu typu MFP


Námořní prám Kriegsmarine typ MFP ve Středozemním moři - http://www.warhistoryonline.com/war-articles/marinefahrprahm-mfp-naval-ferry-barge-largest-landing-craft-operated-germanys-kriegsmarine.html

Námořní prám MFP typů A - C disponoval rozměry (d x š x ponor) 47 x 6,5 x 1,5 m a měl trup ve tvaru pontonu vyhnutého na přídi směrem vzhůru. Typ MFP D byl delší o 2,8 m, širší o 10 cm a měl o 10 cm menší ponor. Sklápění a zdvihání nákladové rampy na přídi bylo prováděno lanovými kladkostroji na ruční pohon a rampa byla upevněna v ose otáčení (sklápění) ke trupu dvěma mírně naddimenzovanými roubíkovými šrouby. Dvojité dno přední části plavidla bylo zesíleno, aby běžně odolávalo zvýšenému zatížení vzniklému při konečné fázi vyloďování. Přední kryt nákladního prostoru byl vyroben ze segmentů z vlnitého plechu a válcovaných profilů. Dále směrem k zádi plavidla pokračovala pevná paluba vyrobená tak, aby snesla zatížení dalším nákladem. Boky nákladového prostoru byly ohraničeny úzkým ochozem podél paluby doplněným kvůli bezpečnosti pohybu po palubě lanovým zábradlím.

Od zádě trupu oddělovala vnitřní příďový nákladový prostor přepážka, za níž byly rozmístěny kajuty pro posádku, strojovna, miniaturní lodní kuchyně a uzavíratelné skladovací místo pro drobný kusový náklad. Nad zadní palubou stála otevřená kormidelna. Obě patentní kotvy na zádi měly být těsně před vyloďováním ukotveny, aby mohly případně tahem svých kotevních navijáků pomoci plavidlu splout zpět z pobřeží do hlubší vody. Výbavu doplňovaly další dvě kotvy typu Admiralita umístěné tradičně na bocích přídě a vybavené kotevními jeřáby. Záchranné prostředky připravené na prámech původně zahrnovaly jen značné množství korkových nebo také dřevěných záchranných kruhů, jednu dinghy a jeden gumový nafukovací člun. Později některé prámy obdržely také záchranné vory.

Prototyp s označením F 100, který byl postaven firmou Gebr. Wiemann v Brandenburgu ve spolupráci s berlínskou firmou Berliner Stahlbau GmbH., měl ve strojovně jako pohonné jednotky dva letecké motory po stranách a dieselmotor z nákladního auta uprostřed. Námořnictvo na jeho palubu dokonce nechalo postavit na odvod spalin jeden komín, za kterým byl klasický stěžeň. Trup měl být podle původních konstrukčních a technologických předpisů, vydaných konstrukční kanceláří OKM, svařen z válcovaných plechů tloušťky 20 mm vyrobených z oceli běžně užívané pro stavbu lodí. Už při náběhu stavby prototypu trupu prámu se však zástupci mnoha firem zapojených do stavby, přítomní také při následující oficiální předávce, důrazně ohrazovali proti námitkám přebírající komise Kriegsmarine ke kvalitě svařování na prototypu. Uváděli svorně, že nemají v dostatečném množství k dispozici kvalifikované svářeče a dali by proto jednoznačně přednost nýtované konstrukci.

Později OKM po výsleších příslušných lodních specialistů a po celkovém prověření situace opravdu zjistilo, že značně zhoršená kvalita svarů byla způsobena hlavně tím, že mladí odborně zdatní svářeči odešli do armády. Jejich starší kolegové, neodvedení pro svůj věk či zdravotní stav, sice díky dlouholeté praxi ovládali dokonale nýtování, ale skoro nic neznali z oboru sváření silných plechů. Proto bylo nařízeno trupy prámů nadále pouze snýtovávat, což posléze vedlo k požadovanému zvýšení kvality spojů obšívky trupu a dokonce i k málokým očekávanému nárůstu objemu výroby námořních prámů.

Vyřešení palčivé otázky, čím plavidlo pohánět, bylo od samého počátku provázeno značnými potížemi. Tři výkonné dieselové motory, které projekční kancelář OKM původně předpokládala zabudovat do strojoven námořních prámů, by nebyly totiž k dispozici v dostatečném množství ani termínu. Pokusy využít pro pohon prototypu prámu dva starší letecké šestiválcové motory BMW o výkonu 600 PS z uložených zásob olétaných motorů, kombinované s dieselem z nákladního auta Deutz pro ekonomickou rychlost plavby, se ukázaly jako slepá ulička, i když plavidlo dosáhlo při plavebních zkouškách na volné vodě nejvyšší rychlosti 13 uzlů. Přetrvávající potíže pohonného systému prámu, způsobené povětšinou velmi nízkou spolehlivostí zastaralých leteckých motorů, sklonem k přehřívání a jejich značnou žíznivostí, vedly brzy k jejich vyloučení z případného použití.

Jako kompromisní řešení byly nakonec zvoleny tři již zmíněné dieselmotory Deutz, které přes nově vyvinutou převodovku poháněly jediný lodní šroub. Celkový výkon takovéhoto soustrojí dosahoval jen 390 PS, což postačovalo při plném výkonu pro dosažení maximální rychlosti plavidla pouze do 10,5 uzlu. To sice bylo citelně méně než plánovaná nejvyšší rychlost, nicméně byla mnohonásobně zvýšena spolehlivost pohonného ústrojí a významnou měrou klesla také spotřeba paliva při ekonomické rychlosti. Typ HWA526D produkovaný u firmy Deutz mezi roky 1937 a 1940 v licenci firmy MAN jako Viertakt-Dieselmotor Deutz als Lizenz der Firma MAN für den 5-Tonner Militär-Einheits-LKW pro potřebu pohonu pětitunových nákladních aut u pozemních vojsk (Označení motoru HWA = Heereswaffenamt - Zbrojní úřad pozemních vojsk), kapalinou chlazený vznětový šestiválec o objemu 6234 cc a o výkonu 80 koní při 2400 ot/min anebo novější motor AM428 původní konstrukce řady motorů firmy Deutz tzv. Viertakt-Mittelmotoren se prostě osvědčily na mnoha místech. Pro účely pohonu prámů jim navíc později byl výkon poněkud zvýšen.

Problémy se vyrojily také při vyzbrojování nových plavidel palubními zbraněmi. Nedostatek moderních lehkých zbraní v námořních arzenálech vedl nejprve k použití kořistních polských a francouzských děl. Postupně tedy prámy obdržely svou standardní výzbroj, skládající se z jednoho staršího děla ráže 75 mm převážně kořistního původu a jednoho automatického protiletadlového kanonku ráže 20 mm. V průběhu války se však výzbroj prámů velmi rozrůznila a často se měnila v závislosti na jejich bojovém nasazení, na možnosti využití jejich výzbroje na daném válčišti a materiálně-technických možnostech loděnic a zbrojních skladů.

Když se Göringově milované a tolik preferované Luftwaffe nepodařilo ovládnout nebe nad Velkou Británií a bombardovací letouny RAF naproti tomu řádně pocuchaly svazy připravených vyloďovacích plavidel v přístavech okolo kanálu La Manche, OKW po schválení Hitlerem vyhlásilo odklad zahájení operace Seelöwe a o něco později na její uskutečnění nepříliš halasně rezignovalo úplně.

Mezitím ani potom nebyla stavba MFP v jednotlivých loděnicích a dalších strojírenských provozech zastavena, ale naopak urychlena. Předpokládané vylodění na britské půdě, které se, jak víme, nakonec neuskutečnilo, umožnilo OKW, že mohlo a také muselo použít tato plavidla a jim podobná v jiných obojživelných operacích: na Baltu, Černém moři, Středozemním moři a na východní frontě - tam dokonce často i ve vnitrozemí na jezerech a řekách Sovětského svazu. Jednou z jejich velkých výhod byla možnost je operativně přepravovat na místo bojového nasazení železnicí nebo po silnici, tam ovšem s využitím speciálních tahačů a podvalníků.

Prámy velmi dobře sloužily jako přepravní prostředek, doprovodná plavidla konvojů civilních lodí a zajišťovací plavidla na místech, kde byly nepřátelskou činností ohroženy vnitrozemské břehy i mořské pobřeží. Musely svým nasazením vykrývat nedostatek skutečných eskortních a dopravních plavidel, jejichž počet se v důsledku intenzivních bojových akcí stále snižoval.

Námořní prámy nasazeny na Černém moři a Azovském moři

Při napadení SSSR se válečné akce Kriegsmarine rozšířily i na Černé moře a na Baltu značně posílily. Tak zvaný MFP Typ A měl na konci dubna roku 1941 celkem 21 bojeschopných jednotek, z nichž bylo při obsazování ostrova Ösel v Baltickém moři poprvé nasazeno dvanáct jednotek MFP po boku 27 prámů Siebel patřících původně Luftwaffe. Zatímco v průběhu první fáze bojových událostí neměla vojska Osy na Černém moři  takřka žádné své námořní síly, měla se tato situace v průběhu dalších dnů a měsíců postupně měnit. Velení Wehrmachtu bylo na počátku provádění plánu „Barbarossa“ pevně přesvědčeno, že Luftwaffe a námořní síly spojeneckého Rumunska dokáží sovětské Černomořské loďstvo porazit a nakonec i úplně zničit. Sovětské námořnictvo však provádělo od samého počátku bojů aktivní bojovou činnost: napadalo svými hladinovými a vzdušnými silami rumunské přístavy a naftová pole a ničilo nepřátelské dopravní i bojové lodě, které se v jeho dosahu ocitly.

Velení Kriegsmarine se pod tlakem těchto událostí rozhodlo nasadit na Černém moři své vlastní námořní jednotky. Od léta 1941 pracovaly Státní loděnice v bulharské Varně na německé válečné zakázce obsahující stavbu více než 65 plavidel typu MFP, jejichž první zástupce byl oficiálně dodán a zařazen do služby v Kriegsmarine koncem roku 1941.

Část Bulhary vyrobených MFP byla přesunuta skrze Bospor a Dardanely do Egejského moře. Značný počet námořních prámů MFP vyrobený ve vnitrozemských loděnicích v Německu a okupované Evropě pak byl v průběhu léta a podzimu roku 1942 odeslán po Dunaji, železnicí a po silnici do přístavů na Černém moři. Tato plavidla pak zformovala 1., 3., 5. a 7. vyloďovací flotilu. Celkem měla tato uskupení ve stavu 64 jednotek MFP a více než desítku pomocných plavidel.

Napadání sovětských námořních spojů zajišťujících zásobování vojsk v obklíčeném Sevastopolu a Oděse a ochrana vlastních konvojů plujících se zásobami a vojsky z rumunských přístavů na obsazená území podél pobřeží – to byly základní úkoly těchto flotil na počátku východního tažení vojsk Osy. V důsledku toho, že bojová plavidla a protiponorkové lodě Rumuni stejně jako Němci a Italové na Černém moři postrádali v dostatečném počtu, musely se MFP ujmout i dalších úkolů. Tak se z některých prámů staly po dodatečných úpravách provizorní stíhače ponorek a pomocné minolovky, jiná dopravně použitelná vyloďovací plavidla dostala žertovnou přezdívku „námořní stěhováci“  a dalším pojmenováním vyloďovacích plavidel se stal výraz „Schlickrutscher“, volně přeloženo „bahenní kluzák“.

S vývojem situace na pozemní frontě se role všech druhů plavidel Kriegsmarine na východě musela v průběhu války nutně měnit. Stejně tak, jako se pozemní vojska Osy musela místo dosavadní útočné činnosti postupně soustředit na obranu a posléze také na ústup z dobytého území, změnil se i způsob nasazování námořních jednotek. Námořní prámy se v daleko větší míře musely zabývat přepravou vojsk a nákladů a zajišťovací či hlídková činnost musela přes svou nezbytnost částečně ustoupit do pozadí.

O důležitosti role námořních prámů svědčí skutečnost, že vrchní velitel Kriegsmarine požadoval na poradě u Hitlera dne 21. dubna 1943, aby k doposud 381 vyrobené jednotce MPF, z nichž je bojeschopných 153 a 180 ještě v různém stavu rozpracovanosti v loděnicích a na výcviku posádek (zbytek plavidel byl ztracen), bylo ještě toho roku vyprodukováno dalších nejméně 370 jednotek a v roce 1944 pak dalších 102. Ve skutečnosti se ale potřeba prámů zvedla až na 900 plavidel ročně. K tomu je v zápise z porady doslova uvedeno:

„Vzhledem k velké potřebě těchto plavidel ve všech složkách je žádoucí co nejrychlejší zvýšení výroby nových jednotek v co největším možném měřítku.“ (Viz archivní signatura 1. Skl. Ib 1197/43 gKdos.Chefs)  

Velice zásadní roli sehrály prámy MFP kupříkladu při úspěšné evakuaci vojsk německé 17. armády z tzv. Kubáňského předmostí v roce 1943 v měsících září a říjnu - z Tamaňského poloostrova na Krym. Úzký a mělký Kerčský průliv byl pro ně velmi vhodným působištěm a záchrana statisíců vojáků celé jedné polní armády i s jejich těžkými zbraněmi, municí, zásobami, raněnými, koňskými potahy, koňmi a motorovými vozidly před obklíčením a zničením zdůraznila význam těchto skromných plavidel pro vedení boje a poskytování přepravních služeb. Sovětské velení si z průběhu celé akce odneslo opětovné ponaučení, že se nevyplácí podcenit možnost či spíše nutnost narušování a ničení nepřátelských dopravních spojů, navíc v průběhu ústupové operace tak velkého rozsahu.

V průběhu německé blokády sovětského předmostí u Eltigenu se pak v listopadu a prosinci roku 1943 díky vybojované převaze ve vzduchu podařilo sovětským námořním a vzdušným silám z celkového počtu 31 nasazených prámů různých typů potopit jedenáct jednotek a dalších 16 více či méně poškodit. Na tomto počtu měly značný podíl i nové akustické dnové námořní miny, které se letadlům vojenského námořnictva SSSR podařilo nečekaně a před německými protiminovými hlídkami nepozorovaně naklást do příbřežní hlídkovací trasy prámů. Do té doby se mohly posádky MFP spoléhat na malý ponor jejich plavidel, který jim obvykle umožnil nad minovými poli sovětských kontaktních kotvených min v mělké úžině a podél pobřeží bezpečně proplout. K jejich překvapení se brzy po vytvoření tohoto minového pole při běžné hlídkové plavbě jedné šestičlenné skupiny MFP a AFP ozvala řada neočekávaných výbuchů dnových min, po nichž se zpět do mateřského přístavu vrátilo pouze trio plavidel, přeplněné desítkami ledovou vodou promočených a na kost promrzlých příslušníků demoralizovaných posádek z potopených prámů.

Na Baltském moři se MFP, MAL a AFP také osvědčily

Mimo Černého moře se hlavním prostorem nasazení prámů MFP na východní frontě stal Balt. V rocích 1944 a 1945 zde byly nasazeny především 11., 13., 21. a 24. vyloďovací flotila. Konkrétně 24. vyloďovací flotila měla ve své bojové sestavě více než 30 MFP a 12 AFP. Mimoto často nasazovala do akce ještě další přidělovaná plavidla – typ AM, který mohl nést na palubě až 52 kusů námořních min. Na Baltském moři se prámy uplatnily často jako vítaný prostředek evakuace vojsk i civilistů z míst, kde nebyl k dispozici žádný vhodný přístav, na německé nebo okupované území podél pobřeží. Výzbroj těchto plavidel umožnila mnohokrát bezpečný ústup německých jednotek zpod ostřelování nepřítelem, jehož palbu dokázala potlačit nebo dokonce jeho dělostřelectvo zcela umlčet.

Sovětské ponorky se v Baltském moři mohly pohybovat jen s obtížemi vzhledem k hustému zaminování jejich obvyklých tras a v průběhu ústupu německých vojsk, kdy se evakuace zúčastnily v mnoha případech právě jednotky typu MFP, AFP a MAL, se žádný jejich velitel nevěnoval tomu, co s úspěchem provedl polský kapitán Romanowski ve Středozemním moři - totiž úspěšnému ničení prámů pomocí torpéd nastavených na plavbu s minimálním ponorem. Hladinové jednotky Baltského loďstva se na výpravy proti německým lodím a jejich trasám pohybu nemohly kvůli minám odvážit vůbec. Proto byly ztráty malých hladinových lodních jednotek v ústupové fázi bojů v Pobaltí způsobeny hlavně sovětským letectvem, ať už letadla patřila Baltskému loďstvu nebo VVS - Vojenským vzdušným silám Rudé armády.

MFP na dalších válčištích a jejich vývoj

Výcvikové středisko posádek MFP bylo nejprve umístěno ve Swinemünde (dnes polské Świnoujśzczie) a později bylo přesunuto do přístavu Gotenhafen (dnes polská Gdynia). Plavidla nově zařazená do školní flotily dostala hned od počátku své stálé posádky a na jejich palubě se po dobu školení nacházeli instruktoři pro výcvik, kteří po jeho ukončení oficiálně předávali prám i s posádkou do bojové služby. Jedna školní flotila měla na počátku války na východě zpravidla okolo 24 plavidel, ale v průběhu konfliktu se tento stav měnil v důsledku velkých potřeb fronty na 5 – 12 plavidel. Kvůli jejich univerzálnosti, relativně vysoké bojové účinnosti a dobré použitelnosti je bylo možno spatřit na všech evropských válčištích od Norska až po Černé moře.

Prvotním typem byl typ A. Ze základního typu A se postupem doby vyvinuly typy B a C a jejich nejrůznější upravené podtypy. Ze čtyř základních typů námořních prámů, tedy A, B, C a D bylo vyvinuto několik specializovaných verzí, vyrobených ale obvykle pouze v malém množství. Šlo mimo dalších podobně ojedinělých přestaveb také o velitelské plavidlo podpory výsadku, bohatě vybavené nejrůznější spojovací technikou, ale nejčastěji o konverzi na tanker, plavidlo pro přepravu raněných či minolovné plavidlo. Typy tedy byly značeny kupříkladu jako AF, AT a KF.

Typ A 1 byl v počtu deseti kusů speciálně upraven pro přepravu ukořistěných sovětských tanků KV-1 a KV-2 zesílením příďové vyloďovací rampy, dvojitého dna a trupu. Takto přestavěné jednotky měly sloužit při zamýšlené italsko-německé invazi na Maltu jako přepravní prostředek posilových těžkých tanků a měly být přiděleny k italským vyloďovacím plavidlům typu MZ. Obě mocnosti plánovaly toto vylodění společně, v Německu pod krycím názvem Unternehmen Herkules, v Itálii Operazione C3, ale nikdy k němu hlavně pro neustálé rozbroje mezi štáby Italů a Němců v náhledu na potřebnost takovéto akce nedošlo.

Dalo to však popud ke vzniku dalších speciálních verzí, které původně sloužily jako plavidla se zvýšenou nosností pro přepravu těžkých pásových vozidel, jakým byl např. tank Pz VI Tiger, do severní Afriky. Provedení s označením AM (Minenleger) sloužilo zase jako námořní minonosný člun – kladeč min s plochou palubou osazenou dvěma minovými dráhami pro pojezd minových vozíků a k tomu patřícími minovými skluzy na zádi. Trup byl za tímto účelem oproti původnímu typu A patřičně zesílen a rozšířen.

Zatímco MFP byly používány v Severním moři a v Norsku výlučně k dopravním účelům, ve Středozemním moři, na Baltu i v Černém moři nasazovalo velení vojsk tyto prámy také k jejich původnímu použití jako vyloďovací plavidla.


Námořní vyloďovací prám - Marinefährprahm MFP Typ D - zdroj Oesterle, Bernd: Die Marine- und Artillerieprähme der deutschen Kriegsmarine, in: Deutsche Marinekalender, Militärverlag der DDR Berlin

V prosinci roku 1942 po vyrobení první šestikusové série začaly zkušební plavby nejnovějších, značně vylepšených plavidel - námořních prámů typu D. Modernizace jejich konstrukce, která byly posléze v říjnu roku 1943 použity jako podklady k sériové výrobě, spočívaly ve zvětšeném nákladním prostoru, silnější palubní výzbroji a lepších podmínkách pro práci a ubytování posádek. Mimo to byla zvětšena odolnost plavidla proti podélným deformacím trupu, které měly u dřívějších provedení sklon působit vznik trhlin ve spojích trupu, což v jednotlivých případech vedlo dokonce až ke ztrátě plavidla.


V přístavu v Tarentu byl 12. září 1967 prezentován tento upravený vysloužilec typu MZ dosud ve službě. Picture by Marcello Risolo - http://zealot.com/threads/motozattera-mz-759-wwii-italian-landing-ship.176346/

Ve větším množství cca 105 jednotek byly s využitím německých konstrukčních podkladů postaveny vyloďovací čluny pro italské válečné námořnictvo (typ v Itálii zvaný Motozattera, značený tedy MZ). Italské provedení původních jednotek mělo ve strojovně místo německých Deutzů tři Italy dodávané šestiválcové dieselmotory typu Ferrovie OM BXD o výkonu 150 HP původem z motorových lokomotiv a na palubě italské dělo ráže 75 mm o délce hlavně 40 ráží. Přesné výkony plavidel MZ nejsou známy, ale od německých vzorů se kromě nižší rychlosti 8,8 uzlu příliš nelišily. Měly totiž původně působit ve společném svazu (viz výše) a proto se nesměly jejich vlastnosti diametrálně odlišovat. Vývoj v dalším období války samozřejmě přinesl i dost odlišné typy.


Snímek původně válečného plavidla MZ s novým těsně poválečným markingem a taktickým značením - picture by http://www.marina.difesa.it

Stále rostoucí počet útoků RAF na přístavy v severní Africe a plavidla v nich kotvící stejně jako neustálé napadání konvojů lodí Osy na trasách do Afriky a zpět jednotkami britské Středozemní flotily vedly k tomu, že na zásobovací trasy byly jako posila nasazeny prámy MFP patřící 2. vyloďovací flotile Kriegsmarine. Jejich ploché dno, malý ponor a sklopná příďová rampa umožnily relativně snadné vyložení nákladu na volné pobřeží v bezpečné vzdálenosti od ohrožených přístavů hromadně bombardovaných ze vzduchu. Na trase ze Sicílie do přístavů obsazených vojsky Osy na pobřeží severní Afriky, ale i jinde běžně převážely potřebné zásoby celé velké skupiny MFP. Jejich cíli byly v různých obdobích severoafrické kampaně například Tobruk, Tripolis nebo Sousse.

Po porážkách německých vojsk pod Moskvou a na Volze a po vylodění Spojenců v severozápadní Africe se válečná situace vojsk Osy zhoršila natolik, že se Itálie i Německo rozhodly své jednotky ze severní Afriky stáhnout. Přitom byly námořní prámy MFP používány doslova houfně a docházelo proto také k častým střetnutím skupin MFP s nepřátelskými loďmi a letadly. V průběhu těchto nerovných bojů byly prámy 2. vyloďovací flotily z velké části potopeny nebo silně poškozeny. Proto záhy musela tyto nevděčné a nebezpečné úkoly od značně pochroumané 2. vyloďovací flotily převzít sesterská 4. vyloďovací flotila. Její jednotky se sice snažily seč mohly, ale i ony byly houfně decimovány. Přes velkou snahu námořnictva o odvoz co největšího počtu vojsk byly kvůli pozdnímu zahájení odsunu statisíce vojáků Osy donuceny se po obklíčení vzdát Spojencům.


Jedna z verzí italských prámů MZ, kde je dobře viditelná betonová prstencová ochrana PL zbraní proti střepinám a charakteristické vybavení - dva kotvové jeřáby na přídi, patentní kotvy na zádi a otevřená kormidelna - zdroj http://xoomer.virgilio.it/ramius/Militaria/unita_da_sbarco.html

Později zbylá plavidla obou flotil zajišťovala zásobování opěrných bodů pobřežní obrany na jihu Itálie a na Sicílii ze severoitalských přístavů Janov, La Spezia a Livorno. Současně probíhal čilý provoz těchto plavidel mezi Korsikou, Sardinií a Elbou a obousměrně k pevninským přístavům. K tomuto období se váže jedna z válečných příhod, kterou podrobně zaznamenal kapitán polské ponorky DZIK Boleslaw Romanowski ve své knize vzpomínek. Poklid rušného německého lodního provozu okolo Korsiky a Sardinie po italské kapitulaci se britské ponorky často pokoušely narušit, ale příliš se jim to nedařilo. Užuž chtěli Poláci napadnout námořní prámy promenující se v kolonách okolo ostrovů ze zoufalství dokonce palubním dělem, ale to by bylo pro ponorku příliš nebezpečné. Kapitán Romanowski tedy po krátké úvaze svému torpédovému důstojníkovi nařídil, aby proti všem dosavadním zvyklostem nastavil hloubková kormidla torpéd na plavbu po povrchu. Předtím všechna torpéda vypálená na německé prámy cíle kvůli jejich malému ponoru, dokonce i s nákladem, neškodně podplouvala.

Po nařízené úpravě nastavení hloubky hned první zkusmo vystřelené torpédo, doprovázené na své cestě po hladině k cíli dobře viditelnými výstřiky čeřené vody, smetlo s povrchu moře plně naložený prám MFP. Po obratu a podplutí na druhou stranu jedenáctičlenné skupiny společně plujících prámů dvě ze tří posledních torpéd, která ještě DZIK měl, odpálených z relativně malé vzdálenosti, zlikvidovala další dva námořní prámy obsazené německými pěšáky. Ostatní jednotky se tak rychle, jak jen jim to kouřící diesely ve strojovnách dovolovaly, vrátily zpět do nedalekého přístavu Bastia. Ponorka DZIK pak oznámila rádiem svůj „vynález“ britským kolegům a německé prámy se po několika dalších trefách ponorkovými torpédy přestaly za bílého dne mezi ostrovy a pevninou okatě producírovat.

Náklady převážené pomocí MFP byly sestavovány podle potřeb jednotlivých úseků fronty a skládaly se převážně z munice, potravin a leteckého benzinu v sudech. Vytížení nosnosti obnášelo u typu MFP D až 140 tun. Při těžších kusových nákladech se podle potřeby zmenšila ložená plocha nákladového prostoru z důvodů stability plavidla na délku cca 10 metrů. Snahou posádky bylo takový náklad pokud možno „vycentrovat“, ale bez ohledu na tato opatření se tím často do značné míry zhoršily nautické vlastnosti plavidla. Pro ilustraci lze uvést, že MFP typu D mohl za běžných podmínek naložit a bezpečně převézt do bodu určení kupříkladu tři tanky Pz III nebo Pz IV nebo tři plně naložené silniční nákladní soupravy, popřípadě s úpravami jeden těžký tank Pz VI, dále uvezl od osmi do dvanácti útočných člunů Sturmboote či až 200 plně vyzbrojených vojáků s pomocným materiálem.

Ústup italských a německých jednotek ze Sicílie přes Messinskou úžinu v srpnu roku 1943 přinesl už tak dost zdecimovaným jednotkám obou vyloďovacích flotil další velmi citelné ztráty na lodích i mužstvu. Poté, co Itálie vyhlásila příměří, se však příslušníkům Kriegsmarine podařilo v mnoha italských přístavech zabavit množství nejrůznějších italských plavidel. V tomto počtu byly i četné italské prámy typu MZ dodané Němci a při útěku ke Spojencům ponechané napospas svému osudu. Velké lodě italského námořnictva v doprovodu dalších menších bojových plavidel už v té době byly na cestě k Brity ovládanému ostrovu Malta k internaci. Řada těchto kořistních plavidel nikdy nebyla ozbrojena nebo měla spíše na odstrašení jen kulomet. Jejich hlavním úkolem byla skutečně jen přeprava. Bylo to několik typů, z nichž některé se vymykaly klasifikaci Kriegsmarine a proto o nich nejsou v německých pramenech přesné zprávy.

Aby při obrovské převaze Spojenců na moři i ve vzduchu mohly námořní prámy vůbec provádět svou určenou činnost, byly MFP postupně dozbrojeny a přestavěny, přičemž hlavní důraz byl kladen na zesílení dělostřelecké výzbroje. Tak například původně italský prám MFP s taktickým značením MZ 760 byl při oficiálním převzetí důstojníky Kriegsmarine vyzbrojen pouze jedním dělem 75 mm s krátkou hlavní, určeným původně pro italské ponorky a umístěným před kormidelnou. Proto prám obdržel během další služby při příležitostných pobytech v různých loděnicích nejen nové taktické značení F 703, ale také dodatečnou výzbroj. Za kormidelnou na zvýšeném můstku byl usazen PL kanón ráže 37 mm, zatímco na pevné palubě nad zadním nákladovým prostorem našla svá místa jedno čtyřče a jedno dvojče automatických PL kanónů ráže 20 mm. Oba palposty byly chráněny prstencovitou protistřepinovou ochrannou stěnou z betonu. Před nimi pak obsadil další palpost ještě velkorážný dvojkulomet Hotchkiss ráže 13,2 mm. Ve výšce obou kotevních jeřábů byl na levoboku i pravoboku nainstalován ještě jeden protiletadlový automatický kanón Oerlikon ráže 20 mm. Na zadní palubě navíc dělníci v loděnicích umístili dva skluzy hlubinných bomb a na středolodí doplnily výzbroj dva raketomety Nebelwerfer. Přesto právě námořní prám F 703 podlehl dne 4. září 1944 při náletu britských letadel na přístav Janov zásahům několika pum a šel i s novou protiletadlovou výzbrojí rychle ke dnu.

Na konci roku 1944 obdržely MFP určené k minovací a odminovací službě do výzbroje dodatečně ještě dva kusy úplně nového typu pětatřicetihlavňových salvových raketometů ráže 86 mm, které měly sloužit k obraně proti útokům spojeneckých střemhlavých bombardérů.

Po kapitulaci byly shromážděny zbývající námořní prámy MFP v různých přístavech v Severním moři a na Baltiku stejně jako v dalších shromažďovacích místech, aby byly předány vítězným vojskům Spojenců. Velký počet prámů MFP byl předán Britům, pod jejichž velením se shromáždilo tzv. Rest-Kriegsmarine (Zbytkové válečné námořnictvo) a bylo pojmenováno jako Německá minolovná správa (German Mine-Sweeping Administration). GM/SA , jak znělo úřední zkrácené označení těchto sil, měla za úkol provádět minolovné práce hlavně v pobřežním pásu německého úseku Baltu, aby tam bylo možné co nejdříve zahájit bezpečnou a pravidelnou lodní dopravu.

Řada dalších jednotek MFP byla nasazena do jiných prací a činností spojených s převážením osob a nákladů a mnoho jich bylo brzy po válce sešrotováno. V sestavě vojenského námořnictva některých zemí zůstaly jen jednotlivé prámy, jako například v Bulharsku u svazku vyloďovacích jednotek námořní pěchoty nebo v Itálii jako dopravní. Ve Finsku sloužil pod jménem SEILI námořní prám s původním válečným taktickým značením F 177 ještě dlouhá léta po válce.


Vyloďování německého tanku Pz IV z prámu MFP na ostrově Leros- Bundesarchiv BRD

Dělostřelecké prámy AFP

Oproti univerzálněji využitelným námořním prámům MFP byly dělostřelecké prámy – Artilleriefährprähme (AFP) zkonstruovány a dodávány téměř výlučně pro účely zabezpečení konvojových potřeb a dělostřeleckou podporu. Proto byly na rozdíl od upravených námořních dopravních prámů MFP od samého počátku o mnoho častěji nasazovány se svou daleko silnější palubní výzbrojí přímo do bojových akcí.


Dělostřelecký prám - Artilleriefährprahm AFP
zdroj Oesterle, Bernd: Die Marine- und Artillerieprähme der deutschen Kriegsmarine, in: Deutsche Marinekalender, Militärverlag der DDR Berlin

Kvůli obvyklému tvaru pontonové přídě specifickému pro tento druh plavidla a v neposlední řadě i kvůli jeho silné výzbroji se dělostřeleckému prámu AFP, hojně rozšířenému a využívanému na mnoha frontách, dostalo od posádky a také u pozemních vojsk, které jím byly podporovány, přezdívky der Plattbugkreuzer - tedy „křižník s placatou přídí“. Typ AFP C 2 měl ale na rozdíl od ostatních typů prámů špičatou příď, což významně zlepšilo jeho nautické vlastnosti.

Dělostřelecký prám typu AFP C 3 měl ve výzbroji dva víceúčelové kanóny ráže 88 mm, jeden protiletadlový automatický kanón ráže 37 mm, osm hlavní automatických kanónů ráže 20 mm v provedení jako čtyřčata a jeden velkorážní protiletadlový kulomet ráže 15 mm. Kormidelna byla téměř uprostřed plavidla a byla opancéřovaná stejně jako jednotlivá palebná postavení děl 88 mm. Podél vodorysky byl trup vyroben z oceli silné 20 mm a velitelský můstek a palebná stanoviště protiletadlových zbraní byly navíc chráněny protistřepinovou ochranou z betonu o tloušťce 100 mm. V prostoru původně užívaném jako nákladový byly umístěny rozměrné oddělené sklady munice pro jednotlivé zbraně a částečně v něm byly umístěny další ubytovací prostory obsluh děl a posádky, která čítala celkem 65 osob.

Dělostřelecké prámy byly buď soustředěny do flotil nosičů dělostřelectva (Artillerieträger-Flotillen) nebo přidělovány jako posilové prostředky k vyloďovacím uskupením. První bojová nasazení proběhla u dělostřeleckých prámů podél francouzského pobřeží kanálu La Manche, a to na ochranu námořních prámů MFP bez přestání napadaných britským letectvem. V akcích proti letectvu (rovněž typ Flak-Träger FT) se staly kvůli relativně silné výzbroji se značným účinným dostřelem poměrně obávaným protivníkem.


Dělostřelecká bárka - Marine Artillerieleichter MAL
zdroj Oesterle, Bernd: Die Marine- und Artillerieprähme der deutschen Kriegsmarine, in: Deutsche Marinekalender, Militärverlag der DDR Berlin

Dělostřelecké bárky MAL (Marine-Artillerie-Leichter) byly při výtlaku do 140 t, délce 34,3 metru, šířce 7,7 metru a ponoru 0,8 metru bez nákladu nejmenšími specializovanými a přesto víceúčelovými výsadkově-dělostřeleckými plavidly Kriegsmarine. Občas různé prameny tvrdí, že typ MAL vznikl na základě požadavků pozemního vojska bojujícího na východní frontě. Je to sice pravděpodobné, ale potřeba podobného malého plavidla se jevila naléhavou již od počátku války, hlavně pak od roku 1940. 

Jejich výzbroj se sice různila, ale běžně se pohybovala v rámci 2 x 88 mm kanon, 1-2 x 37 mm PL kanon a čtyřče 20 mm PL kanon. Také tato plavidla byla používána často na všech frontách; na východní frontě nejčastěji používána pro potřeby vojenské dopravy a pro palebnou podporu vojsk, na západě pak k ochraně konvojů a přístavů. Přes své nevalné nautické vlastnosti působily dělostřelecké bárky MAL často i na volném moři, na východní frontě hlavně v černomořské oblasti a na Azovském moři.

V konečné fázi bojů na východní frontě byly zbylé AFP v prostoru Baltského moře soustředěny do 3. a 7. flotily dělostřeleckých prámů, která měla k dispozici pro bojové nasazení více než 20 prámů typu AFP a řadu bárek MAL různých verzí a různé výzbroje. Pomocí těchto jednotek se SKL pokoušelo zajišťovat zásobování a přesuny vojsk i evakuovaných civilistů z míst obklíčených sovětskými vojsky až na území pod kontrolou Wehrmachtu. Na zvláštní osobní rozkaz BdM (vrchního velitele válečného námořnictva) velkoadmirála Dönitze vedla značná část ze zbývajících posádek AFP, MAL a MFP spolu s posádkami rychlých torpédových člunů (S-boote) a malých minolovných člunů (Minenräumboote) bojovou činnost i po vyhlášení bezpodmínečné kapitulace Německa dne 8. května 1945. Podle údajů G. D. Schneidera (viz Zdroje) bylo z celkového počtu přibližně 900 jednotek všech typů námořních prámů ztraceno z nejrůznějších příčin nejméně 525 plavidel.

Závěrem je třeba podotknout, že dělostřelecké prámy nebyly stavěny jen pro Kriegsmarine. Obdobné konstrukce prámů firmy Siebel byly budovány pro Luftwaffe (viz Ladožská a Oněžská flotila - články a obrázky). To je však již jiná kapitola.

Taktickotechnická data základních typů námořních prámů Kriegsmarine – MFP


typ A  typ B  typ C  typ D 
výtlak 220 t 220 t 220 t 239 t
délka 43,04 m 47,04 m 47,04 m 49,82 m
šířka 6,53 m 6,53 m 6,53 m 6,59 m
max. ponor 1,45 m 1,45 m 1,45 m 1,35 m
výška nákladního prostoru 2,74 m 3,19 m 3,29 m 3,42 m
výkon pohonu 390 PS
390 PS 390 PS 390 PS
max. rychlost 10,5 uzlu 10,5 uzlu 10,5 uzlu 10,3 uzlu
akční rádius při 7,5 uzlech 1075 nm 1075 nm 1075 nm 1066 nm
nosnost nákladu 85-105 t 105 t 105 t 140 t
posádka 17  17  17  21 
standardní výzbroj 1× 75 mm, 1× 20mm PL, ve Středozemním a Černém moři přidán 2× 20mm PL
1× 88 mm, 2× 20 mm, 2× 86mm raketový vrhač

Taktickotechnická data některých dělostřeleckých prámů Kriegsmarine – AFP


typ A  typ D 
výtlak 300 t 355 t až 381 t
délka 47,04 m 49,8 m
šířka 6,55 m 6,61 m
max. ponor 1,7 m 1,3-1,4 m
výkon pohonu 390 PS 390 PS
max. rychlost 10,2 uzlu 8,0 uzlu
akční rádius 415 nm při 8,7 uzlu 372 nm při 8 uzlech
posádka 48  57 až 65 
standardní výzbroj 2× 88 mm, 8× 20mm 2× 88 mm nebo 105 mm, 1× 37 mm, 8× 20 mm, 1× 15mm

Zdroje:

  • Oesterle, Bernd: Die Marine- und Artillerieprähme der deutschen Kriegsmarine, in: Deutsche Marinekalender, Militärverlag der DDR Berlin
  • Romanowski, Bołesław: Torpeda w celu, Wydawnictwo MON Warszawa, 1973, 5. vydání, str. 398 – 399 
  • Gröner, Erich: Die Schiffe der Deutschen Kriegsmarine und Luftwaffe 1939-1945. Vyd. Bernard & Graefe, 2001. ISBN 978-3-7637-6215-6
  • Schneider, Gerd-Dietrich: Plattbugkreuzer: Artillerieträger der Marine im Einsatz. Vyd. Mittler & Sohn, 1998. ISBN 978-3-8132-0555-8.

Ilustrace:

  • https://www.bild.bundesarchiv.de/
  • http://www.warhistoryonline.com/war-articles/marinefahrprahm-mfp-naval-ferry-barge-largest-landing-craft-operated-germanys-kriegsmarine.html
  • http://xoomer.virgilio.it/ramius/Militaria/unita_da_sbarco.html
  • http://www.marina.difesa.it/conosciamoci/editoria/bollettino/Documents/2103/Giugno/05_Meleca.pdf
  • Oesterle, Bernd: Die Marine- und Artillerieprähme der deutschen Kriegsmarine, in: Deutsche Marinekalender, Militärverlag der DDR Berlin

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za  pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.45 (36 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.