Kpt. Miksche: Parašutisté III

Autor: Tomáš Adam | Datum: 11. 11. 2002

Pokračování textu knihy kpt. Mikscheho: Parašutisté (1945)


Kapitola třetí

Tažení na Balkáně a na Krétě

Dne 8. dubna 1941 v 05.45 hodin překročily německé jednotky, shromážděné v Bulharsku, řecké hranice. Metaxasova linie podél těchto hranic byla bráněna jen třemi řeckými divisemi. Německým jednotkám velel polní maršál Wilhelm List, který zvolil přímo tento úsek k útoku své 12. armády.1)

Tři armádní sbory, které měl List k dispozici, byly rozděleny do pěti proudů, každý proud postupoval samostatně jedním z údolí, kterými tekou jugoslávské a bulharské řeky do Egejského moře. Z těchto proudů nás zajímá jen jeden, a to proud generála Böhma, který útočil údolím Strumy přes průsmyk Rupelský. Tam Němci použili asi jedné roty parašutistů s úkolem desorganisovat útokem do týlu komunikace obrany. Lze těžko tvrdit, že tento podnik měl úspěch, poněvadž většina mužstva oné roty padla a zbytek byl zajat.

Letecké výsadkové jednotky se objevily zase až v posledním údobí balkánského tažení - při evakuaci spojeneckých armád z Řecka. V této operaci měly pak zvláště významnou úlohu. Bylo to v době, kdy spojenecká vojska ustupovala do Atiky, vedouc nesčetné ústupové boje. Od 24. dubna 1941 bojovala na čáře Thermopyly-Itea (obr.6).

Němci ji tam ohrozili na obou stranách: na jedné generál Böhme přesunul 25. dubna několik oddílů motorisované pěchoty na ostrov Euboiu, na druhé straně velmi rychle postupovaly proudy generála Stümmeho na Janinu a Agrinion. Podle obvyklé německé tradice měla tato operace dvojí cíl: na jedné straně brzdila evakuaci spojeneckých armád z Řecka, na druhé straně hrozila odříznout jim ústupové cesty přes šíji Korintskou a Peloponnes. 

V čele jednotek postupujících na Janinu byla motorisovaná divise "SS Leibstandarte Adolf Hitler". Za šest dní tuhých bojů postoupila tato divise z Janiny přes pohoří Pindos a dosáhla Agrinionu dne 26. dubna. Druhý den v 6 hodin byl vysazen v prostoru Korintského mostu jeden pluk z kluzáků (Sturmregiment-úderný pluk), velitel generálmajor Eugen Meindl, a 2. pluk parašutistů (Fallschirmjägerregiment) pod velením plukovníka Sturma. Tyto dva pluky patřily k XI. Vzdušnému sboru generála Studenta.

Jako ve většině operací tohoto druhu prudké bombardování předcházelo vlastní akci. Potom přilétly letouny Junkers 52, od první dopravní peruti (Luftlandegeschwader), které měly ve vleku kluzáky s leteckými výsadkovými jednotkami. Mnoho těchto kluzáků i s výsadkovými jednotkami spadlo do korintského kanálu, ale jiným jednotkám se podařilo zaujmout s těžkými zbraněmi palebné postavení, a po krátkém boji bylo tohoto mostu, jediného spojení mezi vlastním Řeckem a Peloponnesem, dobyto.

Němci tvrdí, že se při tomto podniku zmocnili velkého množství materiálu, a prohlásili později, že jejich letecké výsadkové jednotky zajaly v boji 900 Angličanů a 1450 Řeků, mezi nimi také vrchního velitele peloponneské armády.

Zároveň překročila divise "SS Leibstandarte Adolf Hitler" korintský kanál u Patrasu a rychle postupujíc podél severního pobřeží Peloponnesu navázala brzy styk s jednotkami vysazenými u Korintu.

Jiné motorisované proudy pronásledovaly spojence směrem na záliv Nauplijský, napadajíce bez přestání spojenecké jednotky, které se tam naloďovaly.

Boje u Korintu je nutno považovat za skvělý německý úspěch. Byl to tím větší úspěch, poněvadž jím vítěz získal nejen značný čas, ale také ušetřil mnoho bojových prostředků, munice, automobilních pohonných hmot a materiálu všech druhů. Kdyby polní maršál List nebyl použil leteckých výsadkových jednotek, byla by se bitva o Peloponnes prodloužila o několik dlouhých neděl. Použití leteckých výsadkových jednotek bylo mnohem méně nákladné než tažení, vedené podle starých válečných zásad.

Po dobytí Řecka následoval brzy útok na Krétu. Se stanoviska historie leteckých výsadkových jednotek je tato operace jednou z nejzajímavějších akcí, které kdy byly podniknuty na světových bojištích. Za dvanáctiměsíčního odpočinku mezi prvním tažením holandským a tažením na Balkáně pracovali Němci horečně na vývoji a rozšíření svých leteckých výsadkových jednotek.

Je jisté, že tehdy neměli ještě na mysli operaci na Krétě, poněvadž tento ostrov jistě nebyl obsažen v jejich původním plánu tažení, ale viděli v této vzdušně pozemní armádě prostředek, kterým se jednoho dne uskuteční vpád do Anglie. Tak se stalo, že zatím co v Holandsku použili jen několika tisíc parašutistů, do bitvy na Krétu vysadili 25 000- 30 000 mužů leteckých výsadkových jednotek.

Jak jinak by byli mohli také vést toto tažení? Nemajíce dostatečné námořnictvo, museli použít letectva k přepravě svých jednotek přes vzdálenost 160 km dělící Krétu od Řecka. Tento podnik se bezpochyby zdál příliš odvážný, přesto však se ukázal pro útočníka velmi výhodný, zvláště v posledním údobí boje. Německé expediční jednotky byly zásobovány letecky, zatím co Britové byli odkázáni na námořní dopravu mezi ostrovem a přístavem Alexandrie. Toto zásobování po moři bylo vydáno stejně jako všechno spojenecké námořnictvo operující v krétských vodách nepřátelským bočním leteckým útokům z italského souostroví Dodekanesu (obr.7).

Strategická důležitost Kréty pro oba soupeře je zřejmá. Je to klíčové postavení ve východní části Středozemního moře. Kdyby bylo v britských rukou, mohli by Angličané ovládat svým letectvem se základnami na ostrově celou jižní polovinu Balkánu, jižní Itálii a celé moře Egejské, a konečně použít tohoto ostrova jako základny k útoku na Balkán. V německých rukou se zase stala přehradou, kryjící celé Egejské moře a jihovýchodní Evropu a výtečnou leteckou základnou proti Egyptu a Suezskému kanálu. Nebylo tedy pochyby, že boj o tento ostrov bude urputný.

První anglická jednotka, asi 700 mužů, se vylodila na Krétě v listopadu 1940. Původně byla na ostrově také jedna řecká divise, ale ta byla později stažena a zasazena do bojů na Balkáně. Tak byla Kréta úplně bez řeckých bojových jednotek kromě zálohy 7 pěších praporů právě odvedených nováčků, které tam byly posádkou.

Po řecké porážce byly některé jednotky řecké národní armády a část britského expedičního sboru evakuovány na tento ostrov. Tyto jednotky přišly na kontinentě o většinu svých těžkých zbraní a měly k dispozici skoro jedině lehké zbraně.

Britská obrana ostrova se všemi těmito jednotkami měla asi 28 000 mužů (kromě řeckých jednotek). Zásobování tohoto sboru bylo nemožné, poněvadž britské vrchní velení na Středním Východě spotřebovalo všechen materiál a zásoby ze svých skladišť v tažení balkánském. Kromě toho je také možné, že by všechny pokusy o zásobování Kréty byly ztroskotaly, jen velmi málo lodím by se podařilo proniknout blokádou Luftwaffe, která ze svých základen na kontinentě ovládala vody kolem Kréty.

Strategicky důležité body Kréty jsou v západní části ostrova. Jsou to: Maleme - hlavní letiště, město Chama - administrativní centrum, Suda Bay - nejlepší přístav ostrova kde mohou kotvit lodě s tonáží 7000t a který je mnohem větší než druhý přístav ostrova Heraklion (Kandia) ležící dále na východ. Obrana těchto od sebe vzdálených míst byla nesmírně ztížena skoro úplným nedostatkem dopravních prostředků. Pohyblivost, věc tak důležitá ve válce, obráncům chyběla. Proto musel anglický generál Freyberg rozdělit své jednotky do čtyř samostatných úseků ve čtyřech nejzranitelnějších bodech: Heraklion, Retimo, záliv Sudský a Maleme.

Němci zahájili své první přípravy k útoku na ostrov ihned po skončení balkánského tažení, zmobilisovali na Peloponnesu všechny práce schopné muže k stavbě letišť. Na tato letiště pak přilétali ihned velké počty německých letounů z Bulharska. Britové arci věděli o těchto přípravách, poněvadž Němci obsazovali letecké základny, které byly ještě před několika nedělemi obsazeny RAF (britským královským letectvem). Útok na Krétu byl zahájen 20. května z letišť Dadion, Korint, Megara, Faleron, Eleusis a nebyl v žádném případě překvapením: již 18. května byli vyloveni z moře dva němečtí letci ze sestřeleného letounu, kteří při výslechu udali, že operace budou zahájeny 20. května.

Německé vrchní velitelství použilo v této operaci taktické zásady, která byla již tolikrát vyzkoušena při přechodu řek: získat s překvapením předmostí, potom rozšířit dobytý terén, až je k dispozici kolem letiště dostatečně velká operační základna, na kterou je vysazeno jádro jednotek s těžkými zbraněmi, které upevní a zvětší počáteční úspěch.

Podobně jako při všech velkých operacích a podle svého oblíbeného zvyku dali Němci operaci na Krétě krycí jméno: operace "Merkur". Velení při této operaci bylo svěřeno maršálu Listovi, řídil ji ze svého SV v Athénách. Pokud známe sestavu německých jednotek von Listových z německých dokumentů, které nám jsou dnes k disposici, byly zasazeny tyto jednotky:

  • 1.Letecké výsadkové jednotky: a) XI. Letecký výsadkový sbor, generál Student, b) Jednotky 3. a 5.horské pěší divise, generál Ringel
  • 2. Jednotky letecké podpory: 3.letecká flotila, velitel gen. Löhr. Její přesné složení není známo, jisté však je, že jednou její částí byl 8. letecký sbor, velitel generál Wolfram von Richthofen
  • 3. Dopravní letecké prostředky: 12 až 14 dopravních perutí, o 650 až 700 strojích, většinou typu Junkers 52, velitel generál Conrad2)

Valný voj německých jednotek byl skutečně vysazen v západní části ostrova a druhé dva výsadky byly provedeny v prostorech Retimo a Heraklion. Poněvadž však boje na západě se rozvíjely nejlépe, usoudilo německé velení, že není důvodu, aby tam nebylo přeneseno těžiště hlavního náporu. Následkem toho bylo, že byl původní operační rozkaz změněn a všech použitelných jednotek bylo použito k zesílení západní skupiny. To se zcela shoduje s německou taktikou měnění těžiště náporu.

Vlastní boj byl zahájen v prostoru Maleme, který byl bráněn dvěma anglickými brigádami. Hlavní akce byla podniknuta prudkým a dlouhým bombardováním, které zahnalo obránce do krytů. Všechny možné typy letounů létaly nad přistávací plochou: Messerschmidt 109 a 110, Junkers 88, Dornier 215- a všechny nejen vrhaly pumy, ale postřelovaly také zemský povrch kulomety. Pak přistali Němci - ale místo seskoku padákem přistali v kluzácích, jichž bylo asi 75-100.

Kluzáky byly v závěsu za bombardovacími letouny a ve vhodném okamžiku se od nich odpoutaly. Tato taktika poskytla útočníkům taktickou a technickou výhodu nad obránci, kteří byli připraveni klást odpor seskokům parašutistů, ale nebyli připraveni na možnost masivního útoku takového druhu. Jejich překvapení bylo dokonalé. Tak se podařilo 1. údernému pluku pod velením generála Meindla zachytit se na zemi.

Brzy po vysazení jednotek z kluzáků začaly na přistávací ploše přistávat dopravní letouny, většinou typu Junkers 52 a vykládaly své mužstvo. Pře těžké ztráty (gen. Meindl sám byl těžce zraněn a velení převzal skoro ihned po výsadku plukovník Ramcke) se Němcům podařilo zahájit palbu ze svých těžkých zbraní a ochromit obranu. Později tam přistalo několik oddílů 1. pluku parašutistů, kulometných čet a protiletadlových jednotek pod krytem prudkého leteckého bombardování a palby jednotek již vysazených na zem. Zatím co obránci byli připoutáni k zemi, nepřítel se definitivně zachytil ve dvou předmostích, jedno západně a druhé na východ od letiště Maleme. Taková byla situace v tomto úseku večer prvního dne bojů, t.j. dne 20. května 1941.

Druhý den ráno se letiště stalo jakousi "zemí nikoho" mezi oběma protivníky. Luftwaffe pokračovala v prudkém bombardování a Němci odpoledne bez ohledu na ztráty vysazovali nové posily, a to jednotky 85. pluku horské pěší divise. Vrchní německé velení se rozhodlo přenést od tohoto okamžiku své úsilí plně do této západní části ostrova, kde byly zasazeny jednotky gen. Ringela.

Jednotky horského pluku byly vysazovány dopravními letouny. Mnoho Junkersů přistalo na okraji letiště v řečišti a mnoho z nich se rozbilo. Aby zabránili tomuto přistávání, přisunuli tam Angličané své baterie do palebného postavení, ale všechno jejich úsilí bylo marné. Palebná stanoviště kanonů, které byly většinou starého typu, dobyté od Italů, byla rychle zjištěna letouny Luftwaffe a pak letouny bombardující střemhlav tyto baterie brzy umlčely. Zároveň zahájili Němci útok směrem na Galartos, ten však byl odražen Novozélanďany po třech hodinách urputného boje. Tak skončil druhý den bojů v okolí Maleme (obr. 9).

Dne 22. května zahájili Angličané protiútok a postoupili až na okraj letiště, ale pak museli ustoupit před stále se zvětšující leteckou a pozemní převahou nepřítele.Druhý jejich protiútok byl potlačen v zárodku akcí jednoho praporu německých parašutistů pod velením kapitána Gericka. Vesnice Maleme bylo brzy dobyto a Němci nyní počali prosakovat do boku Angličanů. Novozélanďané museli ustoupit ke Galatu, bráníce hřeben výšiny, táhnoucí se od Hag-Marina-Episcope-Alikianou.

Během tří dalších dnů se Angličané posíleni jednou novozélandskou divisí a jednou z australských brigád Caseyho, udrželi ve svém postavení, poněvadž však letiště u Maleme nebylo již ovládáno jejich palbou, mohli tam Němci volně vysazovat další posily, přistaly tam prvky 100. a 103. pluku horské pěchoty, potom jeden oddíl motocyklistů, jednotky polního a protiletadlového dělostřelectva a konečně protitankové kanony. Nepřítel pak s jejich pomocí úspěšně zvětšoval svůj nápor v úseku Galatos. 

Jednotky, které mu tam kladly odpor, byly zároveň též ohroženy z týlu: v době, kdy byl zahájen boj u Maleme, byly také vysazeny německé letecké výsadkové jednotky v okolí Chanie. Byly to jednotky 3. pluku parašutistů. Které měly za úkol neutralisovat anglickou posádku, umístěnou na západ od města a obsadit pokud možno město samo. Postavení Angličanů na čáře Hag Marina-Episcope-Alikianou nemohlo být za těchto podmínek výhodné, poněvadž zatím co jejich jednotky kladly odpor německým útokům, vedených od Maleme, byl jejich týl napadán parašutisty 3. pluku pod velením plukovníka Heidera.

Na severním pobřeží Kréty spojuje jediná cesta, vedoucí podél pobřeží a dlouhá 75 mil, Chaniu a Heraklion. Na poloviční cestě mezi těmito dvěma městy leží Retimo, druhý prostor, který si Němci zvolili pro výsadky.

Jejich úmysl tu byl úplně jasný: přerušit spojení mezi dvěma nejdůležitějšími distrikty ostrova, obsazením Retima by byl Heraklion odříznut od Maleme. Tuto operaci provádělo asi 1200 parašutistů, byli však méně šťastni než jejich kamarádi v západním úseku. Šest set jich bylo zajato a jejich velitel, generál Süssmann (generálporučík Süssman, 51 let, byl velitelem jednotek parašutistů v tažení v Norsku), byl zabit při přistávání svého kluzáku.

Němcům se přes to přese všechno podařilo dobýt kláštera v Retimu. Tato stará stavba, podobná pevnosti, jim umožnila ovládat pobřežní silnici a přerušit tak na ní veškerou dopravu. Angličané se marně několikrát pokusili vyhnat je z této stavby, boje okolo kláštera měly skoro ráz obléhání, muselo však být od nich brzy upuštěno pro všeobecnou situaci a ústup spojeneckých jednotek z prostoru zálivu Sudského. Boj v prostoru Retima byl úplně přerušen a zastaven dne 29. května.

Třetí předmostí nebo výsadkový prostor byl zřízen v Heraklionu. Tento druhý největší přístav a město ostrova byl bráněn posádkou, složenou z poměrně dobře vyzbrojených praporů pluků "Black Watch", Yorkského, Lancasterského a Leicesterského a později Argyllského. Zdá se, že generál Freyberg očekával v tomto prostoru hlavní nápor. Němci tu použili k přistání téhož způsobu jako u Maleme, ale utrpěli těžké ztráty a přes velké úsilí nebyli schopni dobýt letiště Heraklionu. V tomto úseku byla zasazena větší část 1. pluku parašutistů (jehož druhá část, jak jsme již viděli, byla zasazena u Maleme) a s ní několik jednotek těžkých a protiletadlových kulometů, vše pod velením plukovníka Bräuera.

V prostoru Heraklionu zuřily těžké boje až do 28. května. Večer tohoto dne Angličané pod clonou noci boj přerušili a ustoupili na jih. Důvodem tohoto ústupu nebyl nepřátelský nápor, nýbrž prohlášení Admirality, že evakuace britských jednotek může být prováděna jen do 31. května, poněvadž námořnictvo mělo těžké ztráty, způsobené silnou nepřátelskou leteckou převahou.

Není pochyby, že anglická admiralita měla vážné důvody pro tak důležité rozhodnutí: bylo to po ztrátě křižníků Gloucester a Fiji a potopení torpédoborce Greyhound na severozápad od Kréty dne 22. května (Tyto ztráty způsobily Angličanům bombardovací letouny VIII. leteckého sboru -Richthofen, které napadly anglickou flotilu v zálivu Sudském. Hitler osobně vyznamenal železným křížem poručíky Neuberga, Vollmera a Neumanna, kteří se při této akci nejvíce vyznamenali). Anglické námořnictvo muselo ustoupit před německou leteckou převahou.

Toto námořnictvo však přece jen předtím dosáhlo nějakého úspěchu. Plán útoku na Krétu, vypracovaný gen. Löhrem, obsahoval kromě leteckých výsadků také současné vysazení jednotek z moře. Zbytek horských divisí, které nebyly naloženy do dopravních letounů, hlavně dělostřelectvo, byl připraven k přepravě po moři do prostoru Maleme a soustředěny Khalkis na ostrově Euboii.

Všechny tyto jednotky se nalodily asi na 100 rybářských lodí, přesto však, že měly silnou leteckou ochranu a byly doprovázeny jedním italským torpédoborcem, nikdy se nedostaly až na Krétu. Při jejich plavbě se vynořily ze tmy tři anglické křižníky, rozehnaly tuto "rybářskou flotilu" a většinu jejích lodí potopily. Lodi, které unikly se vrátily do přístavu Piraea a z celého počtu naloděného mužstva se na Krétu dostalo jen 45 mužů, kteří se zachránili na gumových člunech a dorazili na Krétu ne jako její dobyvatelé, ale jako trosečníci.

Naproti tomu italský pokus vysadit vojsko z moře na východním pobřeží ostrova u města Sitia se úplně zdařil. Nebyl to ovšem žádný zázrak, poněvadž Italové přistali na Krétě přesně v době, kdy obránci Heraklionu přerušili boj a ustoupili, tj. 28.května.

Je velmi těžké podat úplný přehled operace, ve které se dělo tolik různých věcí na tolika různých místech najednou. Probrali jsme již boje u Heraklionu a Retima a nyní se vrátíme na letiště u Maleme, kde bitva o Krétu dostoupila vrcholu. Tam jsme opustili britské jednotky na čáře Marina-Episcope-Alikianou a Němce ovládající již úplně letiště mimo dostřel nepřátelských děl, což jim umožnilo volně vysazovat další posily a překonat hlavní krisi v celém boji o Krétu.

 100. pluk horské pěchoty podporovaný dělostřelectvem prorazil anglickou obranu u Hag Marina a postupoval na východ rovnoběžně s pobřežím. Angličané tedy opět ustoupili východním směrem až do prostoru Galatos-Canea, ale ani tam se nemohli udržet, museli přerušit boj znovu dne 26. května a ustoupit na jih až do zátoky Sphakia. 100. pluk horské pěchoty svým postupem také zároveň osvobodil pluk parašutistů plukovníka Heidricha, který byl ve velké tísni v předměstích Chanie.

V téže době se 85. pluk horské pěchoty shromáždil u Madionu na jih od Maleme a odtud postupoval na východ. Jeho 1. prapor obešel jižní křídlo anglické obrany mezi Episcope a Alikianou a tím otevřel celému pluku cestu na východ. Nestaraje se dále o tento boj, který stále ještě trval v prostoru Chanie, razil si tento pluk cestu horami ke Stylu a dosáhl ho dne 27. května, sotva den potom, kdy jím prošly anglické kolony ustupující na jih (obr.10).

85. pluk se nyní také stočil na jih. Spojenecké jednotky, pronásledované neúprosným nepřítelem a vydané stálým úderům německého letectva, ustupovaly na Alikamposo, Oaskifos, Imvros a Koetades ve směru k zátoce Sphakia. Jejich ústup kryla v tomto horském terénu australská brigáda a jednotky anglické královské námořní pěchoty nesčetným počtem ústupových bojů. Větší boje byly svedeny mezi 29. a 31. květnem v prostorech Imvros, Kometades a Wraskos, kde spojenecké jednotky v jakémsi předmostí chránily evakuaci svých vojsk ze zátoky Sphakia. V noci ze 31. května na 1. června bylo naloďování skončeno a jednotky, které bránily prostor Maleme, opustily po těžkých bojích ostrov.

Zatím 100. pluk horské pěchoty upevnil své postavení v prostoru Kalami, aby zabránil britskému zásahu z Retima. Šlo o to, bránit tento prostor tak dlouho, dokud nebyla sestavena v Platanias skupina, která měla pronásledovat nepřítele podél severního břehu ostrova. Tato skupina měla:

  • 1 prapor motocyklistů
  • 1 průzkumný oddíl jedné divise horské pěchoty (cyklisté)
  • 1 baterii horského dělostřelectva
  • 1 četu ženistů

Tato skupina nenarazila za svých operací na žádné velké obtíže, dne 29. května v 13 hodin dosáhla Retima a navázala styk s 2. plukem parašutistů plukovníka Sturma. Pokračovala pak ve svém postupu na východ a dorazila druhý den kolem poledne na letiště Heraklion, kde byl 1. pluk parašutistů (plk. Bräuer). Téhož dne pak Němci navázali styk s Italy ve Sphakii, kteří, jak jsme již podotkli, se vylodili dne 28. května v Sitia. Tím se skončila tuhá bitva o Krétu.

Podle informací, které máme k dispozici zasadili Němci do této bitvy asi 25 000-30 000 mužů. Měli bezpochyby těžké ztráty, které nemůžeme přesně znát, ale odhad 4000 padlých, 2000 utopených a 9000 raněných se zdá přemrštěný, na druhé straně není možno věřit německému tvrzení (ve Völkischer Beobechter), které udává tyto počty ztrát: 321 mrtvých, 1632 raněných a 524 nezvěstných.

Jako ve všech napadených zemích, také tu Němci použili páté kolony. Angličané našli na Krétě dokumenty, které byly velmi podobné dokumentům nalezeným v Holandsku a jinde. Tu je výňatek z jednoho z nich:

"Příslušníci páté kolony, mezi nimi jistý počet Kréťanů, se prokáží německým jednotkám heslem "major Bock"".

Z těchto dokumentů vyšlo mimo jiné najevo, že členové páté kolony měli kromě jiných úkolů také poskytnout svou pomoc při nalezení a zajetí důležitých osobností, jako velitelů obranné armády, všech důstojníků, členů řecké a krétské vlády, guvernéra, biskupa, policejního presidenta atd. Tito zajatci měli být rukojmími nebo usnadnit vyjednávání.

Bitva o Krétu nám poskytuje kromě taktických pouček také výborný příklad boje připraveného a vedeného s dokonalým předvídáním a znamená pravděpodobně důležitou etapu druhé světové války. Tato bitva, v které byly zasazeny všechny tři armády, pozemní letecká a námořní, zahájila novou éru v provádění kombinovaných operací. Pokusme se z ní vyvodit základní poznatky:

V tomto boji bylo anglické námořnictvo podporující pozemní operace bez velkých obtíží vyřaděno německým letectvem, které mělo rozhodující vliv na pozemní i námořní operace. Kapitán Renner v Hamburger Fremdenblatt ze dne 29. XII. 1941 o tom napsal: "Boje našeho letectva u Kréty podaly nepopiratelný důkaz, že ani velmi silná námořní flotila nemůže operovat v prostoru doletu silnějšího nepřátelského letectva ani nejkratší dobu".

K tomu dodáme - ačkoli to z bojů o Krétu nevyplývá - že velké bitevní křižníky, na jejichž sílu byla kladena bezmezná důvěra, jsou spíše přítěží než výhodou, nemají-li nutnou leteckou podporu, a proto ztrácejí část své důležitosti, kterou kdysi měly. Tento názor je podložen událostmi z této války, jako potopení německého křižníku Bismarck letadly s torpedy, japonský útok na Paerl Harbour a britské námořní ztráty v Singapore.

Letecký generál P.F.M.Felowes posuzuje v časopise Army Quaterly z 1. ledna 1942 potopení bitevních lodí Prince of Wales a Repulse letadly s torpedy takto: "Tato katastrofa bude mít vliv na celou budoucnost námořnictva. Znamená to vlastně, že křižník není nyní nikde bezpečen, ani v přístavě ani na širém moři".

Zdá se, že ohrožení bitevních křižníků letectvem se základnami na souši může být odstraněno jedině úplným přepracováním otázky mateřských letadlových lodí. Je totiž nutno si uvědomit, že se dnes těch několik letadel, které jsou na mateřských letadlových lodích, nemůže pokusit klást odpor silné letecké jednotce pracující ze základen na souši.

Od bojů o Krétu se stala jiná příhoda, která na čas přivedla otázku letecko-námořní taktiky do popředí. Byl to únik německých bitevních lodí Scharnhorst, Gneisenau a Princ Eugen z Brestu, kterým se podařilo přes anglickou ostražitost dosáhnout Severního moře.

Viceadmirál Lützov vyvozoval z toho v německé propagandě tento poznatek: "Mohli jsme se domnívat, že bitevní lodi ztratily svou volnost v činnosti. Nyní však bylo dokázáno, že jejich operace jsou stále možné, použije-li se správně spolupráce leteckých a námořních sil".

To je ovšem jen pouhý německý žvást. Tato akce byla úspěšná ze dvou příčin: protivník nebyl ve střehu a lodi byly chráněny leteckými jednotkami z blízkých základen na pevnině. Můžeme z ní vyvodit jen jedinou poučku, že totiž bitevní lodi mohou účinně operovat jen tehdy, mají-li zajištěnu leteckou převahu ve vzduchu nad svým operačním prostorem dosti velkým počtem letadel operujících ze základen na pevnině. Jejich úloha v operacích v Tichém oceáně to znovu potvrdila. Pro nedostatečnou leteckou podporu nemohly bitevní lodi samy zasáhnout do boje a staly se jen terči leteckých jednotek.

Vraťme se nyní k leteckým bojům v bitvě o Krétu. V této bitvě, která skončila porážkou anglického letectva, nebyla německá početní převaha tak rozhodujícím činitelem jako ztráta letiště Maleme, Retimo a Heraklion. Bez těchto letišť nemohlo britské letectvo vést rovnocenný boj proti Luftwaffe, i kdyby mělo stejný počet letounů. Německá letiště v doletu stihačů byla dvakrát až třikrát blíže bojiště než letiště anglického letectva, jakmile přišlo o své základny na Krétě. Tím byla účinnost Luftwaffe značně zvýšena.

Co se týče pozemního boje, nemůžeme dosti zdůraznit, že přes porážky v Holandsku, Norsku a jinde nebyla na Krétě opět obrana letišť brána tak vážně, jak to její důležitost vyžaduje. Zdá se, že spojenecké jednotky neměly dostatek prostředků, aby zajistily ochranu svých letišť. Tím se dá vysvětlit, že spojenci zmeškali tolik příležitosti udržet je.

Vzpomeňme si, že v první světové válce byly útoky někdy zastaveny palbou několika málo dobře řízených kulometů. Pěšák u Verdunu přežil prudké dělostřelecké bombardování v krytu polních opevnění a zachoval si chladnou krev. Věděl, že mezi těmito palbami a první útočnou vlnou nepřátelské pěchoty musí být jistá bezpečnostní časová mezera, a té využil k zaujetí svého palebného stanoviště.

Podobně v moderním boji musí být letecké bombardování zastaveno, aby mohli parašutisté seskočit a organisovat se k boji. To je tedy přesný okamžik, kdy obránce musí zaujmout se svými automatickými zbraněmi palebná postavení a zahájit palbu. Co mohlo být dokázáno v letech 1914-1918, může být dokázáno mutatis mutandis v dnešní moderní válce.

Jedním z nejvýznačnějších poznatků z bitvy o Krétu je zjištění, že je absolutně nutné postarat se o účinnější obranu letišť. Je jasné, že letiště nemohou být bráněna proti velkým nepřátelským útokům jen několika protiletadlovými zbraněmi. Musí je bránit velké pěší jednotky, vybavené všemi obrannými prostředky. Kdyby byl býval na Krétě u každého letiště v postavení jeden prapor pěchoty zesílený jednou baterií polního dělostřelectva o 4-6 dělech, který by byl bránil všechny opevněné body kolem letiště, byl by býval bezpochyby německý útok ze vzduchu zmařen a operace na Krétě by bývala dostala zcela jiný charakter.

Tu končí nedokonalé a kusé studium historie několika charakteristických akcí provedených leteckými výsadkovými jednotkami od jejich vzniku v průběhu druhé světové války. Viděli jsme působit tyto jednotky v taženích v Belgii a v Holandsku v těsné spolupráci s pozemními a leteckými jednotkami.

Tato spolupráce byla ještě výraznější v bitvě o Krétu, a proto byl studiu této poslední operace věnován tak mimořádný zájem. Tam to nebyly jen pozemní a letecké jednotky jako v ostatních operacích , ale pozemní, letecké a námořní jednotky, které pracovaly v dokonalé součinnosti, při čemž pozemní boj byl veden leteckými výsadkovými jednotkami. Působení těchto jednotek na Krétě překvapilo svět a definitivně potvrdilo jejich velkou vojenskou hodnotu.

Poznámky pod čarou:

1) Složení německých vojsk na počátku balkánského tažení bylo toto: a) 2. armáda (generálplukovník Maximilian von Weichs), soustředěná v jižním Rakousku a Maďarsku a zesílená maďarskými jednotkami, b) 12. armáda (polní maršál Wilhelm List), která měla XXII. Sbor (generálplukovník Ewald von Kleist), soustředěný v jižním Rumunsku a v severním Bulharsku, XI. Sbor (generál jezdectva Georg Stümme) umístěný v západním Bulharsku, ? sbor (generál Franz Böhme) v jižním Bulharsku. Letecká podpora: 2. letecká flotila (Kessellring) a 4. letecká flotila (Löhr).

2) Generálmajor Gerhard Conrad (46 letý) se zúčastnil jako důstojník první světové války a pak sloužil v Reichswehru. Roku 1931 se stal inženýrem a brzy poté nejlepším německým odborníkem v oboru kluzáků. Za velitelský výkon v Holandsku byl vyznamenán železným křížem I. Třídy. Stal se pak velitelem letecké dopravní flotily výsadkového sboru.

Parašutisté I
Parašutisté II

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.73 (343 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.