V diplomatických a zpravodajských službách Velké Británie najdeme ve 20. století řadu pozoruhodných postav, z nichž některé se později staly i inspirací pro romány a filmy. I u nás k známým „dobrodruhům“ patřil třeba T. E. Lawrence (známý jako Lawrence z Arábie) nebo v Rusku za revoluce působící „britský agent“ Robert Bruce Lockhart, který měl později i velmi dobré vztahy s Masarykem a Benešem a v letech 1940-41 byl britským zástupcem u čs. exilové vlády.
K podobným jménům se může směle řadit u nás méně známý Fitzroy Maclean (1911-1996). Skot z dobře postavené rodiny se po studiích dal do britských diplomatických služeb a za druhé světové války zvolil „dobrodružnější“ armádní kariéru ve speciálních jednotkách SAS. Pro Iana Fleminga se údajně stal jednou z předloh jeho Jamese Bonda.
V roce 1941 opustil diplomacii a přidal se do řad nově vzniklých speciálních jednotek britské armády SAS v severní Africe. S nimi podnikl diverzní výpady proti Rommelovým vojskům v Benghází. V čele malé speciální skupiny koncem roku 1942 v iránském Isfahánu osobně vedl operaci k zatčení a únosu generála Fazlulláha Záhidího, kterého Britové podezírali z příprav proněmeckého povstání.
V roce 1943 jako Churchillem pověřený britský emisar seskočil padákem nad Bosnou s úkolem připojit se k Titovu partyzánskému štábu. Stal se velitelem britské vojenské mise u Titových partyzánů a koordinoval dodávky zbraní k nim. Jako jeden z hlavních britských expertů na Jugoslávii asistoval u Titova jednání s Churchillem. Byl svědkem příjezdu Rudé armády do Bělehradu. Dobrý osobní vztah s Titem udržoval i po válce. Winston Churchill Macleana charakterizoval stručně: „Muž odvážného charakteru.“
Tuto svou dobrodružnou předválečnou a válečnou historii v roce 1949 sepsal v knize Eastern Approaches, která se ve Velké Británii stala bestsellerem a vyšla v mnoha vydáních. Letos poprvé vyšla i v českém překladu. Kniha je složena ze tří částí. První se věnuje období, které Maclean strávil v Moskvě, v druhé části autor popisuje své působení v severní Africe a na Blízkém východě v letech 1941-43. A třetí nejrozsáhlejší část je věnována jeho činnosti u Titových partyzánů v okupované Jugoslávii od léta 1943 do konce války.
Část věnovaná Sovětskému svazu začíná v únoru 1937, kdy diplomat Maclean odjíždí z ambásady v Paříži do Moskvy. Paříž mu totiž začíná připadat příliš „nudná“. Do SSSR jede s cílem nejen poznat, jak funguje komunistický stát, ale i s „dobrodružnějším“ záměrem zopakovat výpravy některých cestovatelů z předchozího století do oblastí Turkestánu a prozkoumat i možnosti cest ze SSSR do Afghánistánu a Indie.
V Moskvě Maclean poznal uzavřenou sovětskou společnost, kde bylo obtížné s někým navázat trochu otevřenější kontakty. Osazenstva zahraničních zastupitelství tvořila jakési ostrovy ve svých ambasádách a hotelech pro cizince. Trávit čas pouze v tomto kruhu ale nebylo nic pro Macleana. Na vlastní pěst se pouští na někdy dost divoké cesty na Kavkaz a na Dálný Východ. Popisuje zajímavé zkušenosti s cestováním po SSSR a někdy obtížné, jindy překvapivě ne tolik obtížné, jednání s příslušníky NKVD, kteří ho na cestách většinou sledují. Nakonec se mu podaří dostat i do jeho vysněných měst Samarkand a Buchara v Uzbekistánu. Po dost dobrodružných peripetiích se mu podaří i přejít sovětskou hranici do Afghánistánu.
Kromě cest po SSSR se nejobsáhlejší kapitola knihy věnuje i poslednímu velkému veřejnému stalinskému procesu s tzv. „protisovětským pravičácko-trockistickým blokem“ v čele s Nikolajem Bucharinem, Alexejem Rykovem a bývalým šéfem NKVD Genrichem Jagodou, který probíhal v březnu 1938. Soud s blízkým Leninovým spolupracovníkem a bývalým „miláčkem strany“ Bucharinem byl jednou z posledních ran pro některé komunisty a jejich sympatizanty v západních zemích. Někteří odpadli již při předchozích procesech se Zinovjevem, Kameněvem, Radkem ad., pro jiné byl tento proces poslední kapkou zpochybňující jejich komunistickou víru. Většina komunistů (jako u nás třeba komunistický novinář Julius Fučík) ale stalinské procesy dále věrně obhajovala přesně podle směrnic Kominterny.
Maclean se procesu mezi přihlížejícími osobně účastnil s kolegou z americké ambásady. Popisuje soudní „divadlo“ v režii vrchního soudce Ulricha a prokurátora Vyšinského, který Macleanovi připomínal „úspěšného londýnského burzovního makléře“. Líčí mrazivou atmosféru procesu, výpovědi obžalovaných postupně se přiznávajících k nejbizarnějším obviněním ze zrady, špionáže, sabotáže, vražd i pokusu zavraždit Lenina i Stalina a svrhnout sovětský režim.
Proces s Bucharinem byl zajímavý tím, že jako v jediném z velkých stalinských procesů z let 1936-38 v něm došlo k malým výpadkům „v režii“. Bývalý náměstek lidového komisaře zahraničních věcí a člen politbyra Nikolaj Krestinskij na Vyšinského otázky, zda přiznává vinu, odpověděl, že vinu odmítá, že členem žádného „trockistického bloku“ nikdy nebyl, že žádný zločin nespáchal a k přiznání byl při vyšetřování donucen. Jak Maclean popisuje, „soud šokovaně ztichl. Něco takového dosud nikdo veřejně nevyslovil... Vyšinskij už vypadal trochu ustaraně. Odpovídal koneckonců za to, aby soud skončil podle očekávání... Nakonec se přestal pokoušet zlomit odpor Krestinského, nechal ho být a věnoval se jeho spoluviníkům. Ti se ochotně a dychtivě přiznávali... Teď se neozývaly žádné falešné tóny. Znělo to jako hra na dobře naladěný nástroj. Vyšinskij vypadal spokojeně.“
Krestinského překvapivé prohlášení dlouho nevydrželo. Přes noc byl soudruhy vyšetřovateli patřičně „zpracován“ a hned druhý den ho před soudem odvolal: „Všechno přiznávám. Včera jsem pod vlivem pocitu falešného studu, soudní atmosféry a svého zdravotního stavu nebyl schopen říct pravdu a přiznat před světem svou vinu.“ Podle Macleana „odříkal ta slova jako dobře naučenou lekci. Noc neuplynula nadarmo.“ Maclean se zájmem u soudu sledoval, jak se obžalovaní přiznávají i ke spolupráci s britskou tajnou službou. O přestávce jednání za ním přišel tajemník německého velvyslanectví a pobaveně mu řekl: „Gratuluji! Očividně vás nemají rádi o nic více než nás. Nebo možná je to tak, že získáváme na popularitě!“.
Vrcholem procesu byl křížový výslech Bucharina. Ten sice u soudu obecně přiznal vinu, ale ve svém vyjádření dlouze rozvíjel různé politicko-ekonomické teorie. Jak píše Maclean, „to nebylo přesně to, co od něj očekávali. Vyšinskij chtěl slyšet nějaké další detaily. Ale z obžalovaného bylo těžké vytáhnout konkrétní fakta. Pustil se do líčení ekonomického programu 'bloku'... Ulrich a Vyšinskij se začínali tvářit rozmrzele... Bucharin zatím rozvíjel podložené politické a ekonomické teorie, a co bylo horší, teorie, které mohly některým lidem znít přitažlivě. Bylo neslýchané, aby vězeň během státního procesu prohlásil, že je proti Stalinově politice, protože došel k závěru, že je chybná.“ Bucharin u soudu odmítal, že by něco věděl o konkrétních obviněních, ale prohlašoval, že je připraven přijmout za ně odpovědnost, pokud to státnímu prokurátorovi udělá radost. Nevyhýbal se ani slovům „absurdita“ nebo „nesmysl“. Při křížovém výslechu „opanoval scénu“ a dokonce Vyšinskému připomněl jeho menševickou minulost.
Závěrečná Bucharinova řeč podle Macleana „svou působivostí a důstojností vysoko čněla na ostatními“. Bucharin v úvodu formálně přiznal obecnou odpovědnost za všechny údajné zločiny „pravičácko-trockistického bloku“, ale pak „začal obžalobu cupovat na kusy“. Svoje obecné přiznání, ale zároveň odmítnutí skoro všech konkrétních bodů obžaloby, Bucharin na konci proslovu vysvětlil tím, že nechce škodit Sovětskému svazu. Bucharinovo vystupování u soudu a jeho zdůvodnění svého „přiznání“ bylo jednou z inspirací pro Tmu o polednách od Arthura Koestlera.
Po začátku války v Evropě chtěl Maclean přímo do boje. To ale nebylo jednoduché, protože britská diplomatická služba své zkušené diplomaty znalé mnoha jazyků ze služby nepropouštěla. Maclean tak použil hodně zajímavou fintu: kandidoval v jednom volebním obvodu do Dolní sněmovny, po úspěšné kampani byl zvolen a z diplomatické služby byl propuštěn. Krátce poté se pak přihlásil do armády a díky svým kontaktům se dostal do Egypta, kde se formovaly různé diverzní jednotky pro zvláštní druhy boje v poušti.
Vyhlédl si ho přímo zakladatel SAS legendární David Stirling: „A nechtěl by ses přidat k brigádě Special Air Service?“ Tak začalo jeho severoafrické „dobrodružství“. Prodělal speciální výcvik a účastnil se několika diverzních nájezdů na Němci obsazené Benghází, kde byl i zraněn. V roce 1940 založená Long Range Desert Group (LRDG) vyvinula nové inovativní způsoby boje v poušti. Maclean její činnost s uznáním popisuje, „čím víc jsem LRDG poznával, tím větší na mne dělali dojem. Nebylo snad nic, co by o poušti nevěděli.“ LDRG výborně zvládala navigaci v poušti, zmapovala velké neznámé oblasti pouště, založila nové zásobovací základny. Přímé boje mezi britskými a německo-italskými vojsky se vedly jen v úzkém pásu u severního pobřeží Afriky. Díky LRDG bylo možné obejít nepřátelské linie hluboko v poušti a vpadnout tak Němcům do týlu. Diverzního výpadu do Benghází v květnu 1942 se s Macleanem účastnil i syn britského premiéra Randolph Churchill.
Na podzim roku 1942 čekala Macleana další speciální operace na Blízkém východě, osobně v Isfahánu zatknul generála Fazlulláha Záhidího, podezíraného ze spolupráce s Němci. Dobře naplánovaná akce proběhla zcela bez problému. Na domluvené schůzce Záhidí „zjistil, že hledí do hlavně mé automatické pistole Colt.“ Předem naplánovanou únikovou cestou byl generál odvezen na letiště k připravenému letadlu. V generálově rezidenci kromě korespondence, která se zdála generála usvědčovat z kontaktů s Němci, Maclean nalezl „i něco opia a obrázkový katalog isfahánských prostitutek“.
Pak už přichází hlavní třetí část knihy nazvaná Balkánská válka. Macleana si v létě 1943 do Londýna vyžádal osobně Winston Churchill, aby ho pověřil vedením mise do okupované Jugoslávie. Maclean měl na místě zjistit situaci a Churchilla osobně informovat.
Situace v Jugoslávii byla složitá. Části země okupovali Němci, jiné části zase Italové a Bulhaři. V loutkově nezávislém Chorvatsku byl ustašovský režim, v okupovaném Srbsku byl okupační režim generála Nediće. Proti okupaci bojovali jednak Mihajlovićovi četnici podřízení exilové jugoslávské vládě a králi Petrovi II. v Londýně a jednak komunističtí partyzáni Josipa Broze Tita, který uznával autoritu Stalinovy Moskvy. Mezi četniky a partyzány byly napjaté vztahy, které nakonec skončily otevřeným bojem. Četnici v boji s partyzány někdy přistupovali i na příměří s Němci. Pro Spojence bylo důležité zjistit, kdo působí Němcům větší škody: četnici nebo partyzáni? Podle zpráv od několika britských důstojníků již působících v zemi se zdálo, že pro Němce jsou hlavní hrozbou komunističtí partyzáni. Situaci měl přímo na místě prozkoumat Fitzroy Maclean, znalý ruského jazyka, který měl navázat kontakt přímo s Titem.
Jak mu sdělil Churchill před odletem: nezajímá nás žádná ideologie, pouze to, kdo škodí více Němcům. Toho podpoříme. Jak Maclean líčí, „řekl, že pokud celou západní civilizaci ohrožuje nacismus, musíme se soustředit na bezprostřední cíle a nemůžeme si dovolit rozptylovat se úvahami o dlouhodobých politických tendencích… Mým úkolem prostě bude zjistit, kdo zabíjí víc Němců a navrhnout způsoby jak mu pomáhat, aby jich zabíjel víc. Politická hlediska musí ustoupit.“ Maclean se později zamýšlel nad tím, zda podpora komunistických partyzánů nepovede po válce logicky i k jejich nástupu k moci. Churchill mu na to odpověděl zcela pragmaticky: „Chystáte se po válce usadit v Jugoslávii?“. Na Macleanovu zápornou odpověď řekl: „Já také ne.“
Na konci léta 1943 tak Maclean s malým týmem absolvoval svůj první seskok do Bosny a navázal zde jako Churchillův emisar kontakt s Titovým štábem. Se samotným Titem si vybudoval velmi přátelský vztah. Tita charakterizuje: „Tito čněl vysoko nade všemi. Když bylo zapotřebí rozhodnout, rozhodoval, a ať už se jednalo o politiku nebo válčení, rozhodoval klidně a soustředěně, poté co vyslechl argumenty obou stran. Jednal jsem pouze s ním... mohl jsem si být vždy jist, že mi odpoví pohotově a přímo. Dost často jsme se názorově neshodli, ale Tito byl kdykoli připravený prodiskutovat cokoli do hloubky a dokázal změnit názor, pokud ten druhý uměl svůj postoj obhájit... citlivý byl na cokoliv, co by mohlo jen vzdáleně zavánět znevažováním národní hrdosti Jugoslávie. Taková nacionalistická hrdost byla pro mne nečekaným povahovým rysem u někoho, kdo musí být jako komunista loajální především k cizí mocnosti, k Sovětskému svazu.“
Macleanovi „to jak nezávisle uvažoval připadalo pozoruhodné". Zároveň si byl ale vědom, že stále „jedná s mužem, jehož zásady mu dovolují využít jakýchkoli podvodů či násilí pro dosažení cílů, které se kromě našich společných bezprostředních vojenských cílů s veškerou pravděpodobností diametrálně liší od těch mých.“
Po zhodnocení situace na místě byly Macleanovy závěry jasné: partyzáni vedou nesmiřitelný boj s Němci, vážou značné německé síly, jsou pro Němce mnohem větším nebezpečím než četnici a Spojenci by je měli podpořit dodávkami zbraní. Churchill souhlasil a k Titovým partyzánům začaly být z letadel shazovány velké dodávky zbraní. Jak Maclean uvádí, jen v roce 1944 spojenci partyzánům dodali 100 tisíc pušek, 50 tisíc samopalů a lehkých kulometů, 1380 minometů, 324 tisíc min, 636 tisíc granátů. 97 mil. nábojů pro pěchotní zbraně, 700 radiostanic, 175 tisíc stejnokrojů, 260 tisíc párů bot.
Po obsazení několika ostrovů na istrijském pobřeží pak byly zbraně dodávány i po moři. Na různá místa Jugoslávie byli shození styční britští důstojníci. Partyzánské hnutí i přes krizi v květnu 1944, kdy se německým výsadkářům málem podařilo dopadnout Tita a jeho štáb, stále rostlo, přidávali se k němu i mnozí bývalí četnici. Maclean v knize popisuje dobrodružné přesuny, útěky před pronásledujícími Němci, různé diverzní akce nebo třeba i zajímavosti jako byla Titova železnice, kdy partyzáni na „svém“ území provozovali několik kilometrů železnice i se speciálním vagonem pro Tita.
I Maclean tak svým dílem přispěl ke změně postoje Britů k jugoslávským komunistickým partyzánům. Pro Spojence ovšem nastal politický problém: Velká Británie uznávala exilovou vládu krále Petra II. jako legální a legitimní jugoslávskou vládu. Situace přímo v Jugoslávii ale byla zcela jiná, reálnou moc drželi v rukou Titovi partyzáni, kteří krále neuznávali. Maclean se účastnil složitých jednání mezi Titem a Churchillem, která nakonec vedla k dohodě o vytvoření společné vlády komunistů a londýnského exilu. Ta měla po válce rozhodnout o konečném uspořádání země. Pro komunisty to byl ústupek, který mnoho neznamenal, reálnou moc v zemi stejně měli v rukou oni. V říjnu 1944 tuto dohodu schválil i Stalin při jednání s jugoslávskou delegací v Moskvě. „Žertovně“ tehdy Titovu zástupci Kardejlovi řekl: „hlavně ty volby po válce nezfalšujte“. Tato jednání popisuje i pozdější komunistický odpadlík Milovan Djilas ve své knize Conversations with Stalin.
Maclean osobně zažil i vstup Rudé armády do Bělehradu v říjnu 1944, v březnu 1945 Jugoslávii opustil. Kladl si otázku, zda by Tito po válečných zkušenostech „přijal sovětský diktát a vměšování stejně nekriticky jako dřív?“. V jednom ze svých válečných hlášení napsal: "Bude hodně záležet na Titovi a na tom, jestli se vidí spíše ve své bývalé roli agenta Kominterny, nebo jako budoucí vládce nezávislého jugoslávského státu." Jak se již několik let po válce ukázalo, Tito, na rozdíl od jiných východoevropských komunistických vládců, nebyl ochoten suverenitu Jugoslávie podřídit Stalinovi.