Německý historik Werner Maser patří k zastáncům teze, že Sovětský svaz připravoval v roce 1941 útok na Německo a operace Barbarossa tak byla v podstatě preventivní akcí. Ve své knize Porušení slova z roku 1994 si vytkl za cíl souhrnně zpracovat průběh válečných příprav Stalina a Hitlera v letech 1939-1941, které podle něj probíhaly zcela synchronizovaně a byly zcela srovnatelné. Zejména po pádu železné opony se totiž objevilo mnoho nových informací a dokumentů z dříve nedostupných sovětských archivů, které vrhají zcela jiné světlo na sovětskou politiku a na údajně naprosto překvapivý německý útok v červnu 1941. Dnes už je zcela zřejmé, že Stalin za Hitlerem téměř v ničem nezůstal pozadu a v Sovětském svazu probíhaly naprosto otevřené přípravy na válku. Obecně známá je také síla sovětské armády a množství její techniky, kterou Němci hrubě podcenili.

Přesto se mi ale při čtení mnohdy zdálo, že Maser se až příliš násilně snaží dokázat sovětské útočné záměry a že se někdy snaží příliš snížit vinu německé strany na vzniku druhé světové války, která je naprosto nepochybná. Mnohé Maserovy závěry působí trochu nedoložené.

V první kapitole se Maser snaží dokázat, že Sovětský svaz měl proti Německu útočné záměry už v roce 1939. Za tyto útočné záměry pokládá sovětská jednání se západními spojenci o vzájemné pomoci proti Německu během roku 1939. Klade tak na stejnou úroveň německé agresivní plány proti Polsku a tyto rozhovory.

Podle jeho interpretace se Stalin v roce 1939 snažil rozpoutat „preventivní“ válku proti Německu a nabízel spojencům velkou vojenskou účast v této válce. Jednání se ale vlekla, Západ nebyl ochoten přistoupit na sovětské plány a požadavky a proto Stalin přistoupil na náhradní variantu - dočasnou dohodu s Hitlerem, která mu přinesla územní a hospodářské zisky. Zároveň paktem Hitlerovi umožnil vpád do Polska a ukázal tak Západu pravé Hitlerovy útočné cíle. Sám Stalin se vpádu do Polska zdržel až do 17. září a do Polska vstoupil pouze pod záminkou ochrany Ukrajinců a Bělorusů, čímž se šikovně vyhnul konfliktu se Západem.

Tato interpretace má ale mnohé slabiny. Jako hlavní důkaz údajných sovětských útočných záměrů v roce 1939 Maser v knize uvádí protokol z jednání sovětské a západní vojenské mise v srpnu 1939, který podle něj „hovoří sám za sebe“ (s. 33). Z protokolu ovšem vyplývá pouze to, že Rusové se snažili získat od Západu, který chtěl jejich pomoc, záruky, že v případě německého útoku na Francii nebo na Polsko jim bude umožněno projít územím Polska nebo Rumunska. Žádné útočné záměry z protokolu nevyplývají, vše se vztahuje pouze na situaci až po německém útoku. Západní spojenci nebyli ochotni Rusům požadované záruky dát, pouze předpokládali, že po německém útoku Poláci sami Rusy o pomoc požádají. Nebyli ochotni se ani dohodnout na přesné vojenské spolupráci a jednání dost protahovali. Potom není divu, že se Rusové obrátili spíše k Němcům, kteří jim byli ochotni nabídnout víc a to hned.

Maser sovětské požadavky na zajištění průchodu Polskem pokládá za jasně „odporující mezinárodnímu právu“ a za jasný důkaz sovětských útočných záměrů. Ale o podobné vyjednání průchodu sovětské armády Polskem nebo Rumunskem se v roce 1938 snažilo i Československo, podle této logiky by tak Maser mohl označit i Československo za „agresora“ proti Německu. Údajné „sovětské útočné záměry proti Německu“ v roce 1939 mi připadají naprosto nedoložené a klást na roveň Hitlerovy jasně agresivní plány s sovětsko-spojeneckým jednáním v létě 1939 mi připadá naprosto nesrovnatelné.

Na straně 147 potom Maser dokonce uvádí, že Stalin „angažovaně usiloval o rozpoutání války proti Německu už v roce 1938. Odvolává se přitom na vzpomínky sovětského generála Vasilevského, že v Sovětském svazu probíhaly v roce 1938 přípravy na pomoc Československu ve spolupráci s Francií. Pomineme-li fakt, že Maser se tady dostal na stejnou úroveň s komunistickými historiky, kteří také tvrdili, že Sovětský svaz byl ochoten Československu vojensky pomoci, tak považovat to za „angažovanou snahu o napadení Německa“ je skutečně podivná logika.

Maserův pohled na předválečnou historii nám také ukáže jeho poznámka o mnichovské dohodě na s. 26, dohoda prý byla uzavřena poté, co se „Československu nepodařilo vytvořit všestranně uspokojivý vztah mezi vládou v Praze, Slovenskem a Němci v Sudetách. To je vše, ani slovo o Hitlerově agresivní politice. Na straně 89 potom píše naprostý nesmysl, že Slovensku prý byla na mnichovské konferenci dána záruka proti nevyprovokovanému útoku.

V následujících kapitolách potom Maser rozebírá sovětsko-německou koexistenci v letech 1939-40, kdy oba partneři těžili ze vzájemné dohody. Přitom ale neváhali vzájemně využívat svých slabších chvilek a Německo tak v lednu 1940 během sovětsko-finské války získalo od Rusů po podepsání hospodářské smlouvy velmi výhodné dodávky surovin. Rusové zase využili německé angažovanosti na západě v létě 1940 k obsazení pobaltských zemí a hlavně Besarábie a severní Bukoviny, o které nebylo v paktu ani slovo a pro Němce to bylo určité varování.

Když potom v listopadu 1940 v Berlíně Hitler nabízel Molotovovi dohodu o rozdělení světa, tak ten ho naopak zaskočil naprosto konkrétními územními požadavky zejména v jihovýchodní Evropě. Tvrdé Molotovovo jednání v Berlíně tak bylo poslední kapkou k Hitlerově definitivnímu rozhodnutí zničit SSSR.

Tady Maser polemizuje s tvrzením, že válka proti SSSR byla dávným Hitlerovým programovým cílem, naopak tvrdí, že Hitler se rozhodl až pod tlakem stupňujících se sovětských požadavků v roce 1940. Tady je ale v rozporu s většinou historiků, vždyť cíl dobytí „životního protoru“ na východě Hitler formuloval už v Mein Kampfu ve dvacátých letech a spojení s Rusy v roce 1939 bylo pouze taktickou variantou, která měla odvrátit Západ od vstupu do války kvůli Polsku. Maser dokonce odmítá i tvrzení, že v případě války na východě šlo o „rasově-ideologickou válku“. Tendence vést rasově-ideologickou válku se prý rozvinula až v průběhu tvrdých bojů. Maser v podstatě tvrdí, že kdyby se Sověti nepřipravovali na napadení Německa, tak Hitler by prý na vpád do SSSR ani nepomyslel.

Aby zdůraznil, že válka proti SSSR byla pouhá improvizace a nešlo o Hitlerův programový cíl, tak porovnává německé a sovětské vojenské přípravy a výkony průmyslu. Připomíná německou demobilizaci po západním tažení a to, že německý průmysl ještě dlouho neběžel na plnou válečnou výrobu. To ale svědčí spíše o naprostém podcenění sovětské armády než o německých mírumilovných úmyslech.

Právě podcenění Sovětského svazu Maser jinak velmi dobře v knize dokládá. Např. Hitler na jaře 1941 několikrát prohlásil: „Ruská výzbroj: starý materiál - pokud nový, tak převzat od cizích zemí", "Rus je co do zbraní daleko za námi“ nebo „obrovské množství ruských tanků je špatně opancéřováno. Podobně Halder v únoru 1941 uvedl: „ruské tanky: špatný, sesbíraný materiál“ a počítal, že Rusové mají asi „100 pěších divizí, 25 jezdeckých a 30 mechanizovaných. V srpnu 1941 Hitler řekl Guderianovi: „Kdybych věděl, že počty ruských tanků, které jste uváděl ve své knize souhlasí, pak si myslím, že bych tuto válku nebyl začínal.“ Guderian ve své knize Achtung panzer uvedl počet pouze 10 000 (v rukopise měl původně 17 000).

V poslední kapitole se Maser zabývá souběžně Hitlerovým plánem Barbarossa a sovětským plánem preventivního úderu z května 1941. Právě tento plán, který v knize celý kompletně otiskuje v originálu i v překladu (ovšem v originálu s přeházenými stranami a v překladu chybí některé části), pokládá za hlavní důkaz sovětských útočných záměrů. O tento plán se ale vedou spory. Celý ho rukou sepsal Žukovův zástupce Vasilevskij, je v něm řada přeškrtávek a oprav a po celou válku byl uzavřen v jeho sejfu. Do archivu generálního štábu byl předán až tři roky po válce v roce 1948. Mnozí historici tak pochybují o tom, zda tento plán vůbec Stalin viděl a zda ho schválil, když na něm chybí jakákoli jeho značka. Maser v knize uvádí, že Stalin prý udělal svou parafu na jednu z příloh tohoto plánu, tu ale v knize neuvádí. Plán je ale v každém případě jasným dokladem toho, že v sovětském velení se připravovaly i útočné varianty vývoje, ale jasný důkaz, že se jednalo o oficiálně schválenou verzi stále chybí.

Maser v této kapitole jinak chronologicky dokládá, že sovětské velení si bylo jasně vědomo nevyhnutelnosti války s Německem a o nějakém překvapení v červnu 1941 nemůže být ani řeči. Připomíná, že v lednu 1941 se v sovětském generálním štábu hrály dvě válečné hry, které počítaly s přenesením války na německé území bez uvedení příčiny počátku války. U hranic byly po celé jaro roku 1941 dislokovány stále další a další jednotky, byla zde budována polní letiště a byl sem přesunován vojenský materiál a technika. Na hranicích stály tisíce vagónů s municí. Právě tato obrovská koncentrace u hranic způsobila velké sovětské ztráty během prvních dní německého útoku.

Připomíná také Stalinův tajný projev z 5. května 1941, kde jasně hovořil o nevyhnutelnosti války s Německem v dohledné době, a to, že 6. května Stalin sám převzal vedení vlády (ovšem o interpretaci Stalinova projevu z 5. května se také stále vedou spory). K tomu, že Stalin ignoroval desítky varování před německým útokem, Maser uvádí, že Stalin se domníval, že Němci nebudou schopni zaútočit před rokem 1942. Sám potřeboval čas minimálně do poloviny července 1941, kdy měly být kompletně dislokovány sovětské jednotky a proto pečlivě plnil hospodářské dodávky Německu.

Obrovské dislokace sovětských vojsk na hranicích s Německem si všimli samozřejmě i Němci. Maser cituje např. zápis z Halderova deníku 7. dubna 1941:

Nápadné je soustředění na Ukrajině. Útok na Maďarsko a Bukovinu by byl zcela možný....Ruské členění dává podnět k úvahám. Jestliže se vymaníme z proklamovaného tvrzení, že Rusové chtějí mír a nezamýšlejí sami od sebe zaútočit, pak musíme přiznat, že ruské členění velmi dobře umožňuje přejít do útoku, který by pro nás mohl být mimořádně nepříjemný.

Hitler v roce 1945 řekl Bormannovi:

Chování Sovětů v létě 1940, kdy si připojili Pobaltí a Besarábii, zatímco my jsme měli na Západě plné ruce práce, nevzbudilo nejmenší pochybnosti o jejich pravém cíli. A i kdyby takové pochybnosti existovaly, pak je Molotovova návštěva v listopadu zcela rozptýlila. Zmást mě nemohly ani Stalinovy návrhy po návratu jeho ministra zahraničí. Stalin, tento vyděrač od narození, chtěl jen získat čas a vylepšit své pozice ve Finsku a na Balkáně. Hra na schovávanou podle všech pravidel - Stalin mohl začít válku každým dnem. V průběhu celé zimy a zejména v prvních jarních dnech mi nedala spát myšlenka, že by nás Sověti mohli předejít.

I v posouzení nepřítele vypracovaném OKH v květnu 1941 se uvádělo, že z důvodů obrovského soustředění sovětského vojska je možný sovětský preventivní úder do Rumunska, Maďarska a druhým směrem z Běloruska na Varšavu nebo do východního Pruska. Tento úder ale z politických důvodů OKH považovalo za nepravděpodobný.

Maser shrnuje, že nejméně od konce prosince 1940 se sovětské přípravy na válku proti Německu dají označit za nezbytná opatření k rozpoutání preventivní války, ale stejně tak se dají označit opatření na německé straně v roce 1941.

I když některé Maserovy názory se mi zdají poněkud nedoložené nebo až příliš se snažící snést z Německa veškerou vinu, přesto se jedná o zajímavou knihu soustřeďující dost zajímavých dokumentů, které dokládají přípravy Sovětského svazu na válku a vyvracejí legendy o překvapivém německém útoku. Rozhodně ale ještě nebylo řečeno poslední slovo a sovětské záměry v roce 1941 nebyly dosud úplně vyjasněny.

Kniha je užitečná také tím, že Maser v ní kompletně otiskuje některé zajímavé dokumenty, např. téměř kompletní Žukovův plán z května 1941, protokol z sovětsko-spojeneckého jednání v srpnu 1939, všechny základní dohody mezi SSSR a Německem, plán Barbarossa, některé dokumenty o výslechu sovětských zajatců apod. Dokumenty jsou spolu s chronologickými tabulkami událostí vřazeny přímo do textu, což poněkud snižuje přehlednost knihy.

Ještě pár poznámek k některým konkrétním věcem. Autor není příliš „doma“ v technické oblasti, bez komentáře cituji např. tuto vnitřně nesmyslnou větu ze strany 263:

Německý tank 35(t), jímž byla vyzbrojena 6. tanková divize, byl již koncem roku 1940 považován za nepoužitelný ve válce, ...bez použití od začátku války stále vylepšovaných typů Pz III E až III J, které už nebyly beznadějně horší než sovětské T-34 a bez ukořistěných českých tanků Škoda 35 a 38, by německé síly nebyly schopny dosáhnout velkých počátečních úspěchů.

Na straně 354 je fotografie českého PzKpfw 35(t) označena jako „zastaralý německý tank 35(t)“, který prý již v roce 1940 byl hodnocen jako „nepoužitelný ve válce“. Tanky PzKpfw III a IV označuje jako „těžké“ (s. 141) apod.

Opakuje také některé nesmyslné domněnky, které zjevně opsal od Suvorova, např. o „autostrádovém tanku“ A-20, o tom, že tanky BT se prý neosvědčily a na sovětském území se nedaly použít apod. Sovorova samotného v knize označuje jako „bývalého člena sovětského generálního štábu“ (s. 101), což neodpovídá skutečnosti.

Také překladatelka mnohé věci přeložila dost nevhodně nebo naprosto otrocky přeložila i termíny, které se většinou nechávají v originále. Např. Sturmgeschütze jsou v knize přeložena jako „úderná děla“ (s. 263), Leibstandarte je uváděna česky jako „Tělesná standarta“ (s. 372), Stukageschwader 210 jako „eskadra letadel rychlého nasazení 210“ (s. 276), tanky PzKpfw IV jsou doslovně překládány jako „obrněné bojové vozy typu IV“ (s. 359), na s. 70 je „Latvia“ přeloženo jako Litva....

Překlad Žukovova plánu na straně 417 je také hodně nepovedený. Chybí některé části plánu, zejména důležité vpisky, které do plánu udělal sám Žukov. Překladatelka navíc plán zřejmě překládala z němčiny a nikoli z ruštiny a při tomto „překladu z překladu“ došlo k některým zkreslením, např. si zřejmě vůbec neuvědomuje rozdíl mezi slovy „fronta“ jako pásmo bojové činnosti a „front“ což je v ruské vojenské terminologii označení vyššího vojenského operačního svazu. V ruském originálu se tak mluví např. o Západním frontu, ale v českém překladu o západní frontě... Stejně tak se zde vyskytují německé termíny jako Transkavkazsko, Transbajkal, centrální Asie apod. místo českého Zakavkazsko, Zabajkalsko, střední Asie. Nebo když se v ruském originálu píše o tankových divizích, tak v českém překladu je řeč o obrněných divizích (zjevně podle německého překladu). Spousta dalších ruských vojenských termínů je přeložena zcela chybně (např. „aviapolk“ je uváděn jako „letka“ místo letecký pluk, „flot“ je přeložen jako „flotila“ místo loďstvo atd.). Skutečně nevím, proč plán nebyl přeložen kompletně a přesně, když už na začátku devadesátých let byl publikován v několika historických časopisech.