V knize „Sebevražedné spojenectví“ bývalý východoněmecký historik rozebírá za minulého režimu tabuizovanou německo-sovětskou vojenskou spolupráci v letech 1920-1941.

Německo, stejně jako Sovětský svaz, se po první světové válce ocitlo v izolaci, jeho armáda byla silně omezena a mělo zakázáno vyvíjet moderní zbraně. Sovětský svaz naopak toužil po rozšíření a zmodernizování své armády a tak k sobě tyto dva státy poměrně logicky našly cestu.

Velitel reichswehru Hans von Seeckt byl příznivcem spolupráce se SSSR, první kontakty byly navázány počátkem dvacátých let a slibně rozvíjet se začaly zejména po uzavření rapallské smlouvy v dubna 1922. Postupně vykrystalizovaly tři hlavní německé vojenské projekty v SSSR: základny Lipeck, Kazaň a Tomka.

Lipeck u Voroněže byla letecká základna otevřená v dubnu 1925. Jak autor uvádí, prošlo jí sice do roku 1933 jen 120 německých pilotů, ale ti potom tvořili nejlepší a nejzkušenější důstojníky Göringovy Luftwaffe. Další stovka důstojníků reichswehru zde prodělala výcvik na letecké pozorovatele. Lipeck bylo také významné testovací středisko, do roku 1933 prodělávala většina nových letadel první testování právě zde. Němci se v Lipecku také seznámili s mnohými sovětskými letadly. Sověti naopak těžili z německých vojenských a technických zkušeností. V Lipecku a na dalších sovětských leteckých školách působili např. Hugo Sperrle (později velitel 3. luftflotte), Kurt Student (tvůrce německých výsadkových sil), Martin Fiebig a další.

Kazaň byla významná tanková škola, která začala fungovat na jaře 1929. Testovaly se tady tanky Christie a později i "Grosstraktory" firem Krupp a Rheinmetall. Reichswehr zde cvičil posádky tanků a tankové instruktory. Obě armády společně testovaly i sovětské tanky T-26, T-28, T-35 a BT. Školu vedl generál Oswald Lutz, později první velitel německých tankových vojsk. V letech 1932 a 1933 v Kazani pobýval Heinz Guderian. Společných rusko-německých manévrů se počátkem 30. let zúčastnili i Hermann Hoth, Friedrich Paulus, Gotthard Heinrici, Hans Krebs nebo Erich von Manstein. Tedy samá později známá jména.

Tomka byla základna pro testování chemických zbraní, kde Sověti společně s Němci testovali různé chemické látky jako yperit, fosgen apod.

Zejména první dva společné projekty byly velmi úspěšné a prošlo jimi mnoho budoucích vynikajících německých a sovětských velitelů, kteří se mnohdy po roce 1941 vzájemně střetli.

Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 byla sice vojenská spolupráce výrazně utlumena, ale stále zde přetrvávaly mnohé osobní kontakty a přátelství z předchozího období. Naprosté přervání všech styků nastalo až po Stalinově čistce v řadách sovětské armády po roce 1937. Autor se zde zmiňuje i o Heydrichově spiknutí, které mělo být podnětem Stalinovy čistky, ale jak vyplývá z poznámek na konci knihy, vychází v podstatě pouze z knih Rudolfa Ströbingera a Ivana Pfaffa, které bych nepovažoval za úplně spolehlivé.

Další obrat nastal až po podepsání paktu v srpnu 1939, kdy se Rusové s Němci dohodli na rozdělení Polska a východní Evropy. V knize jsou např. fotky (jsou dost nekvalitně zdigitalizované) z přehlídky Guderianových vojsk 22. září 1939 v Brestu-Litevském, které se zúčastnili i sovětští důstojníci a sovětská vojenská kapela a ze společného slavnostního oběda. Na straně 108 je zajímavá fotografie uvítací brány, na kterou polské obyvatelstvo, které si nechtělo pohněvat ani jednu stranu, umístilo v zajímavé souhře hákové kříže a hvězdy se srpy a kladivy.

Závěrečná část knihy se věnuje spolupráci po polském tažení v letech 1939-1941. Bohužel tato část je nejstručnější, přitom v této době byly zejména hospodářské vztahy nejintenzivnější. Dočteme se tady o Raederových plánech na využití nezamrzajícího přístavu Murmansk pro německé námořnictvo, o navázání leteckého spojení mezi Moskvou a Berlínem a o návštěvách delegací obou států ve vojenských závodech. 26. října 1939 přijela do Berlína sovětská delegace, které byly předvedeny letouny Ju 88, Bf 109, Me 110 a některé další stroje, ale nejnovější pokusy s proudovými motory, stejně jako Fw 190 nebo He 177 byly Rusům zatajeny. Jak autor uvádí, Němci Rusům ukázali fakticky jen to, co luftwaffe používala na frontě, a co se stejně nedalo utajit. 28. března 1941 naopak německá delegace provedla inspekční cestu po sovětských leteckých továrnách, ovšem některé její zprávy, např. o tom, že jeden sovětský závod na výrobu motorů je větší než všechny německé dohromady, byly bagatelizovány a členové delegace byli označeni za oběti sovětského blufu.

V samotném závěru potom autor v kapitole „Barbarossa - osudný omyl“ rozebírá příčiny německého podcenění sovětské armády, které vyplývaly z řady faktorů. Jednak z dojmu, který zanechaly rozsáhlé Stalinovy čistky v armádě, ale i z německého pocitu nadřazenosti nad "zaostalými Slovany". Autor tady jednoznačně odmítá tvrzení, že ze strany Německa šlo v roce 1941 o preventivní válku, ale zdá se mi, že až příliš jednostranně zdůrazňuje údajnou Stalinovu touho po „upřímném přátelství“ s Německem.