Jádrem studie o americko-sovětských vztazích v 30. a 40. letech je výklad o činnosti pěti amerických velvyslanců v Sovětském svazu v letech 1933-1946. S využitím nových zveřejněných sovětských pramenů se autor snaží objasnit cíle Rooseveltovy zahraniční politiky i Stalinovy zahraničněpolitické záměry.

Kniha je rozdělena do několika částí podle působení jednotlivých velvyslanců. V textu se potom prolíná popis politických událostí s konkrétními aspekty života amerických velvyslanců v Moskvě.

Jak Dunn připomíná, Rooseveltova zahraniční politika je stále předmětem sporů. Většina historiků se shoduje, že Roosevelt Stalinovi ustupoval a přizpůsoboval se mu. Už se ale neshodují na důvodech tohoto jednání. Někteří to přisuzují Rooseveltovu špatnému zdravotnímu stavu, jiní se domnívají, že v době nacistické hrozby neměl jinou možnost, než usilovat o dohodu se SSSR.

Autor této práce ale tyto motivy vyvrací a dokazuje, že Rooseveltova přátelská politika k Sovětskému svazu byla velmi konzistentní od počátku až do konce. V americké politice existoval spor o koncepci politiky k SSSR mezi dvěma skupinami - Rooseveltem a jeho poradci na jedné straně a ministerstvem zahraničí na straně druhé.

Roosevelt věřil v teorii konvergence - postupného přibližování se režimů v Sovětském svazu a USA. Zatímco USA pod vlivem hospodářské krize směřovaly k větším zásahům státu do ekonomiky (od laissez-faire k welfare), SSSR podle jeho představ postupně směřoval k jakési sociální demokracii. Domníval se, že Stalin se snaží modernizovat zemi, industrializovat ji a k tomu jsou tvrdá opatření nezbytná. Věřil, že SSSR už není revoluční, ale tradiční mocností, která se pouze cítí ohrožena a snaží se zajistit svou existenci, proto je jí nutno vyjít vstříc a usnadňovat jí cestu k budoucí demokracii.

Podobné naivní názory nebyly mezi západními intelektuály nijak ojedinělé, vzpomeňme jen H.G. Wellse, G.B. Shawa nebo manžele Webbovi - autory knihy „Sovětský svaz nová civilizace“. Např. Rooseveltův přítel americký novinář z New York Times Walter Duranty, jeden z předních prosovětských propagandistů, k hladomoru na Ukrajině ve třicátých letech prohlásil, že „když chcete udělat omeletu, musíte rozbít pár vajíček...

Jak Dunn uvádí, teorie konvergence přinesla dvojí standard do americké zahraniční politiky - na jedné straně odpor k staré mocenské politice, sférám vlivu a nedůvěru k tradičním evropským mocnostem a na druhé straně podporu sovětské expanze a vytváření sovětské sféry vlivu ve východní Evropě.

Roosevelt krátce po svém zvolení prezidentem prosadil navázání diplomatických styků se Sovětským svazem (od roku 1919 byly tyto styky přerušeny). Navíc tuto dohodu proti námitkám ministerstva zahraničí uzavřel bez jakýchkoli předběžných podmínek pro Sovětský svaz (např. vrácení dluhů, amerického majetku apod.)

Proti Rooseveltově příliš mírné politice k SSSR se stavěla většina expertů amerického ministerstva zahraničí a postupně i většina budoucích velvyslanců v Sovětském svazu, které jejich praktická zkušenost ze SSSR zbavila utopických teorií. Požadovali tvrdý postoj k Sovětskému svazu a politiku něco-za-něco, odmítali ústupky, které si Sověti vykládali pouze jako slabost.

Roosevelt chtěl mít v Moskvě spolehlivé lidi, o kterých věděl, že budou postupovat v souladu s jeho názory na usmiřování SSSR. Velvyslanci v SSSR se tak stávali lidé, kteří mu byli velice blízcí a většinou sdíleli jeho názory na politiku k Sovětskému svazu. Všichni, kromě Daviese, ale už po několika měsících služby v Moskvě poznali pravou tvář sovětské politiky a začali požadovat tvrdší postoj vůči Sovětskému svazu, protože jediné čemu Sověti rozumí, je síla. Proto byli také poměrně často střídáni.

Velvyslanci po praktických zkušenostech se sovětským nepřátelstvím, nedůvěrou, neustálým sledováním v Moskvě, dospěli k realistickému názoru na sovětskou politiku. Např. první velvyslanec William C. Bullitt, který byl z počátku nakloněn Rooseveltovým představám o SSSR, už v roce 1935 napsal:

Domnívám se, že není možno vidět nějaký posun v odhodlání sovětské vlády k vyvolání světové revoluce. Diplomatické vztahy se spřátelenými státy sovětská vláda nepovažuje za normální přátelské vztahy, ale zapříměřía přesvědčením vůdců Sovětského svazu je, že totopříměřínebude ukončeno definitivním mírem, ale obnovením boje. V současné době si sice SSSR přeje mír, ale tento mír je považován pouze za šťastnou okolnost, která umožní přípravu budoucích válek.

Během jednání o sovětsko-francouzské vojenské smlouvě Bullitt velmi prozíravě napsal: „SSSR sice uzavře vojenský pakt s Francouzi, ale zároveň začne flirtovat s Německem i s Francií, až dosáhne toho, že se tyto dva státy budou předhánět v nabídkách na získání podpory od SSSR. Jediná země, která bude skutečný zisk ze současných manévrů, bude Sovětský svaz.“ Skutečně velmi přesný odhad situace, která nastala v roce 1939...

Ke stejným závěrům ohledně expanzivní a nepřátelské sovětské politiky dospěli i velvyslanci Standley, Steinhardt a Harriman.

Jedinou výjimkou byl velvyslanec Joseph Davies (1936-1938), otřesný případ naivity a ignorance. Davies se stal jedním z hlavních obhájců Stalina v americké zahraniční politice, v roce 1946 mu Stalin udělil jako jednomu z mála cizinců Leninův řád.

Stalina si podle Daviese „bude historie pamatovat jako ještě většího budovatele než byl Petr Veliký nebo Kateřina Veliká a to z toho důvodu, že Stalin všechno vytváří pro dobro a praktický užitek obyčejného člověka. Davies se do Stalina skoro zamiloval, po prvním setkání ho popisoval jako „silnou osobnost, která je rozvážná a moudrá. Jeho hnědé oči jsou nesmírně laskavé a vlídné. Dítě by si mu rádo sedlo do náručí...

V roce 1937 během politických monstrprocesů Davies, který byl právník, z Moskvy psal: „viděno objektivně a založeno na mých zkušenostech z průběhu soudních procesů a získávání důkazů, které mám z minulosti, jsem dospěl k závěru, že sovětský stát v procesu potvrdil obžalobu nejméně v rozsahu dokázání existence rozsáhlého spiknutí mezi politickými vůdci proti sovětské vládě.“

Pokud by moskevské procesy měly být jen divadlem, jak se domnívalo mnoho střízlivých pozorovatelů, vyžadovalo by to podle Daviese „génia většího než Shakespeare“. Davies se domníval, že jakýkoli jiný soud, v jakékoli jiné zemi, by musel potvrdit vinu odsouzených sovětským soudem.

Hlavního sovětského prokurátora Vyšinského (předobraz našeho Urválka z 50. let) Davies vysoce oceňoval: „řídil proces takovým způsobem, že si získal můj respekt a obdiv jako právník.

Autor v knize podrobuje velké kritice Rooseveltův appeasement vůči Sovětskému svazu a zejména jeho politiku bezvýhradné pomoci bez jakýchkoli zpětných požadavků od Sovětů. Připomíná, že v letech 1941-42 se mohlo dosáhnout podstatných ústupků ze strany Stalina a jako příklad uvádí Finsko, za které se Američané už od počátku postavili a Sověti se s tím smířili. Domnívá se, že stejně se dalo dosáhnout více i v případě pobaltských zemí a Polska. Západní Spojenci se ale chovali naprosto opačně a uznali Stalinovy požadavky na území, která získal během spolupráce s Hitlerem. Postupovali tak jasně proti duchu Atlantické charty i proti závazkům daným Polsku na počátku války. Británie vstupovala do války s cílem zabránit změně hranic Polska. Ale v podstatě už v roce 1941 Západ Stalinovi přiklepl všechny jeho zisky z let 1939-1940, což pouze zvětšilo jeho chuť na další území.

Na počátku německo-sovětské války existovaly v USA i jiné názory než politika bezvýhradné pomoci, kterou prosazoval Roosevelt. Vzhledem k sovětské agresívní politice v letech 1939-1940 existovala silná opozice vůči pomoci Rusům. Např. senátor a pozdější prezident Truman 22. června 1941 prohlásil:

Pokud uvidíme, že Německo vyhrává, měli bychom pomáhat Rusku, a pokud bude vyhrávat Rusko, měli bychom pomáhat Německu a tímto způsobem je nechat se navzájem vybít jak jen to bude možné, i když si v žádném případě nepřeji vidět vítězství Hitlera.

Bývalý prezident Herbert Hoover zase řekl:

„Nyní slibujeme pomoc Stalinovi a jeho militantnímu spiknutí proti demokratickým ideálům celého světa. Jestli půjdeme dále, zapojíme se do války a vyhrajeme, tak vyhrajeme pro Stalinovu vládu komunismu v Rusku a pro její další možnost rozšíření do světa.

Přesto Roosevelt hned v červenci 1941 vyslal do Moskvy svého blízkého poradce Hopkinse, aby Stalinovi přislíbil bezvýhradnou pomoc bez jakýchkoli požadavků. Stalin se k Hopkinsovi choval podle velvyslance Steinhardta „s vřelostí podle mých znalostí nesrovnatelnou v moderní sovětské historii. To ukazuje, jak Stalin nutně potřeboval pomoc, a co by se na něm dalo vymoci při obratnějším jednání. Stalin si Hopkinsovi pokrytecky stěžoval na to, že „zde musí existovat minimální morální standard mezi národy a bez takového minimálního morálního standardu národy nemohou koexistovat“, a že „dohody musí být dodržovány. Jak autor podotýká, Hopkins si vůbec neuvědomil, že tady si Stalin stěžoval na Hitlerovo porušení sovětsko-německého paktu, který otevřel dveře k 2. světové válce.

Američané tak začali do Sovětského svazu posílat materiální pomoc bez jakýchkoli zpětných požadavků od Sovětů, přitom Sověti to vůbec neoceňovali. Američtí velvyslanci si několikrát stěžovali, že sovětětí představitelé se o americké pomoci ve svých projevech vůbec nezmiňují a zatajují ji před veřejností. Přitom Stalin se při soukromém rozhovoru vyjádřil, že bez západní pomoci by německý tlak jen velmi těžko vydržel (mimochodem, všimněte si, že pouze ve výjimečných případech je v sovětských publikacích na fotografiích vidět západní vojenská technika. Přitom Západ do SSSR dodal tisíce a tisíce džípů, náklaďáků, tanků i letadel. Ale sovětští propagandisté měli své příkazy...).

Autor také kritizuje americké odmítnutí Churchillovy středomořské strategie, která podle jeho názoru mohla uchránit střední Evropu od vpádu Sovětů. Po kapitulaci Itálie byla promrhána možnost obsadit Balkán, navíc balkánští spojenci Osy, jako Maďarsko, Rumunsko nebo Bulharsko, dávali najevo ochotu odpoutat se od Německa v případě zásahu Spojenců na Balkáně. Roosevelt se ale obával, že by tím poškodil vztahy se Stalinem, který si samozřejmě na Balkáně žádné západní vojáky nepřál.

Roosevelt věřil, že se Stalinem se dá dohodnout po dobrém, a že když mu ustoupí, tak Stalin bude spolupracovat na budoucím mírovém vývoji světa. Domníval se, že Stalinova nedůvěra k Západu se odstraní pouze tím, že západ bez výhrad přistoupí na Stalinovy požadavky. Neuvědomoval si, že Stalinova nedůvěra vycházela z jeho třídního vidění světa, a že každý západní ústupek si Stalin vykládal pouze jako známku slabosti.

Během schůzek velké trojky v Teheráně a v Jaltě Roosevelt Stalinovi neustále ustupoval, odmítal se s Churchillem domluvit na společném postupu vůči SSSR a při soukromých schůzkách se Stalinem se mu snažil zalíbit kritikou Británie. Dokonce na Churchillův účet se Stalinem „žertoval“ během společného jednání. Když např. Stalin v Teheránu navrhl po válce popravu 50 000 německých důstojníků, Churchill okamžitě protestoval. Roosevelt navrhl „kompromis“, ne 50 000, ale jen 49 000... Stalin se smál a Churchill rozlobeně vyběhl z místnosti.

Roosevelt dal Stalinovi při soukromých schůzkách v Teheránu jasně najevo, že mu na osudu Polska a pobaltských zemí vůbec nezáleží. Pouze Stalinovi „doporučoval“, aby nepostupoval unáhleně, protože by to mohlo ohrozit jeho šance u polskoamerických voličů během prezidentských voleb. Jak Stalinovi doslova řekl, souhlasí s východní polskou hranicí z roku 1941 a se západní na Odře, ale „v současné době je nemožné to veřejně oznámit. K pobaltským zemím pouze Stalinovi doporučil uspořádání plebiscitu v těchto zemích a ujistil ho, že on „je osobně přesvědčen, že lidé v těchto zemích budou hlasovat pro připojení k Sovětskému svazu.

Stejně tak v roce 1945 v Jaltě Západ Sovětům ustoupil v podstatě ve všech otázkách, a přesto byl Rooseveltův poradce Hopkins přesvědčen, že na konferenci udělali ústupky Rusové!! Hopkins dokonce prezidentovi řekl, že „Rusové ustoupili tak moc, že bychom je neměli nechávat tak ponížené...“ (k těmto ruským „ústupkům“ počítal např. to, že Sověti nejprve pro sebe požadovali 16 míst v OSN a nakonec se spokojili „jen“ se třemi...)

I přes ústupky Západu se Stalin se choval naprosto bezohledně. Např. v případu Polska využil situace kolem německého odhalení katyňského masakru polských důstojníků k eliminaci londýnské polské exilové vlády. Polská vláda chtěla nezávislé vyšetření celé události, ale Stalin to odmítl a londýnské Poláky označil za pomahače fašistů. Proti Polákům se postavila i většina západních politiků, kteří je považovali za „trouble-makers“.

Dunn také připomíná situaci kolem varšavského povstání v srpnu 1944. Rádio prosovětských polských komunistů nejprve vyzývalo Poláky k povstání proti okupantům, aby poté Sověti odmítli povstání pomoci. Stalin situace využil k definitivní roztržce s londýnskou polskou vládou, kterou označil za „bandu kriminálníků. Zakázal polským jednotkám v Rudé armádě pomoci povstání, zakázal i spojeneckým letadlům, která chtěla shodit povstalcům materiální pomoc, přistát na sovětské půdě. Po sovětském dobytí Polska bylo 16 hlavních vůdců polského hnutí odporu zatčeno a uvězněno. Američané proti tomu formálně protestovali, ale nakonec se spokojili s tím, když jim Stalin přislíbil „spravedlivý“ soud s těmito „zločinci“. Dva z nich v sovětském vězení zemřeli ještě v roce 1945.

Sovětský postoj k západním spojencům dokreslují i dvě drobné epizody zmiňované v knize. Sovětský velvyslanec Majskij po válce cynicky prozradil, že ztráty západních spojenců a ztráty nacistů v bojích „počítal vždy do jedné kolonky...

Když v roce 1942 přistálo na Sibiři několik amerických letadel po návratu z bombardování Japonska, tak byli američtí piloti okamžitě internováni. Výzvy k jejich propuštění Sověti odmítli a Molotov řekl americkému velvyslanci, tedy představiteli spojeneckého státu, že „propuštěni nebudou, protože by to mohlo pohněvat naše japonské přátele...

Naprosto kontraproduktivní politika ústupků vůči Sovětskému svazu se změnila až v druhé polovině roku 1945, zejména pod vlivem George Kennana, který o to usiloval už od roku 1933.

Je to velice zajímavá studie, pro českého čtenáře je mnohdy až překvapivá ostrá kritika Roosevelta a jeho zahraniční politiky. Roosevelt je správně oceňován za to, že včas rozpoznal nebezpečí nacismu, zároveň ale naprosto podcenil nebezpečí stalinismu.