Ki-84 Hajaté - nejlepší japonská stíhačka? Díl II.

Autor: Kreon | Datum: 16. 2. 2003

V prvním díle jsme si řekli něco o vývoji, vzniku a nasazení Ki–84 Hajaté. Nyní je třeba říci velmi stručně něco o charakteristikách letounu a podrobněji o dalších vývojových verzích.

Ki-84 byl dolnoplošný celokovový jednomístný jednomotorový stíhací a stíhací-bombardovací letoun. Na první pohled byl velmi podobný typu Ki–44 Shoki, měl však delší a o něco širší trup.

Křídlo bylo jednonosníkové, vybaveno Fowlerovými vztlakovými klapkami a ukončeno elegantním obloukem. Křidélko (i kormidlo SOP) bylo potaženo plátnem.

V každé polovině křídla byly umístněny dvě chráněné nádrže o 173 (umístněna blíže k trupu) resp. 67 litrech. Menší křídelní nádrž byla vyjímatelná a byla umístněna až za hlavní křídelní nádrží a kanonem Ho-5 (směrem ke koncovému oblouku křídla). Hlavní palivová nádrž, která byla umístněna v trupu mezi motorem a kabinou pilota a oddělena protipožární přepážkou, pojala 217 litrů paliva (dle některých zdrojů byly v trupu umístněny i dvě nádrže pro obdobu německého MW 50). Základní pohonnou jednotkou se stal vzduchem chlazený dvouhvězdicový 18ti válec Nakajima typ 4 Ha-45-11 o vzletovém výkonu 1342kW/1825k, posléze byly montovány jako standardní zlepšené verze Ha-45-12 a především 21 se vzletovým výkonem 1484kW/2018k, který se stal v tomto letounu nejpočetněji použitým motorem. Poslední verze motoru Nakajima 4, Ha-45-23 s přímým vstřikem, byla ještě o něco málo výkonnější a nevyskytovaly se již u ní zmiňované poruchy výkonu. Vrtule byla čtyřlistá typu Pe-32 Ratier, elektricky stavitelná, o průměru 3 m.

Kabina elegantního kapkovitého tvaru byla umístněna na hřbetě trupu, byla prostorná a přizpůsobena dlouhým letům. Oproti jiným japonským letadlům byla chráněna čelním 65mm neprůstřelným sklem a pancéřovou deskou za zády a hlavou pilota o síle 13 mm. Do letounu byla montována KV radiostanice typ 4 Hi model 3. Podvozek Hajaté byl jak již bylo řečeno relativně křehký. Hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do centroplánu směrem k trupu. Zatahovatelné bylo i ostruhové kolečko s aretací.

Výzbroj letounu odpovídala jednotlivým verzím. Základní verzí určenou především ke klasickému stíhání byla Ki-84-Ia (kó), jež nesla před kabinou dva trupové synchronizované kulomety Ho-103 r. 12,7mm po 350 kusech munice na zbraň a dva kanony Ho-5 ráže 20mm umístněné po jednom v každém křídle po 150 kusech munice na zbraň (charakteristiky zbraní uvedl Tom v článku o Ki-100, proto je tu nebudu opět uvádět).

Zásobníky s municí pro kulomety byly umístněny v trupu za hlavní trupovou nádrží a zásobníky s municí pro kanony za pomocnou křídelní nádrží. Pod každým křídlem bylo možno nést pumy o váze 30 až 250 kg nebo přídavnou palivovou nádrž o 200 litrech (někdy se uvádí 167 litrů). V praxi se často používala tzv. kombinovaná varianta, kdy byla pod levým křídlem nesena 200 litrová nádrž s palivem a na pravém 250 kg puma.

Jelikož se s Hajaté počítalo i jako záchytným a přepadovým stíhačem (vždyť nahrazoval i Ki-44), jehož úkolem mělo být ničení amerických B-29, plánovaly se verze se silnější výzbrojí. U verze Ki-84-Ib (Ocú) byly trupové kulomety nahrazeny kanony Ho-5 ráže 20mm. U verze Ki-84-Ic (Hei) se šlo ještě dál, kulomety v trupu zůstaly, ale křídelní Ho-5 byly nahrazeny kanony Ho-155 ráže 30mm. Obě tyto verze byly vyrobeny pouze v malých počtech, jelikož byly díky těžší výzbroji méně výkonné. Proto měla vzniknout verze Ki-84-III, vybavená motorem Nakajima Ha-45Ru s turbokompresorem, aby byla schopná napadat ve velkých výškách letící B-29. Ovšem nebyla realizována vzhledem ke kapitulaci Japonska.

Další verzí byla Ki-84-II KAI. A tady nastává malý rozpor. Podle některých zdrojů mělo jít o základní Ki-84-I ovšem s dřevěnými koncovými oblouky křídel a zadní části trupu, přičemž měla nést motor Ha-45-23 nebo poslední verzi Ha-45-25. Podle jiných zdrojů je to pouze původní označení verzí se zesílenou výzbrojí – tedy Ib a Ic. A aby to bylo ještě zajímavější, podařilo se mi získat další zdroj, který sice potvrzoval, že šlo o verze Ib a Ic, ale měl navíc dosahovat rychlosti až 670km/h ve výšce 6100m! To se mi vzhledem k nárůstu hmotnosti díky silnější výzbroji ale prakticky stejném motoru, zdá jako velmi nepravděpodobné. Vždyť verze Ia dosahovala ve stejné výšce „jen“ 630 km/h.

Podobný osud měly i následující verze, nejčastěji označované jako Ki-84N, Ki-84P a Ki-4R. První dva typy měly nést motor Nakajima Ha-44-13 (někdy bývá užito označení Ha-219) o vzletovém výkonu 1838kW/2500k a měly mít zvětšenou plochu křídla – z 21m2 na 22,5m2 resp. 24,5 m2. Verze R měla být plnohodnotným nástupcem Ki-4-Ia a měla používat motor Ha-45-44 s dvoustupňovým kompresorem. Verze N se dostala do stadia prototypu, dvě zbývající zůstaly jen ve fázi projektu.

Zajímavostí byly také plánované verze pojmenované jako Ki-106, Ki-113 a Ki-116. Ki-106 byl výsledkem zoufalého nedostatku hliníku, měl dřevěnou kostru a překližkový potah. Vyzbrojen byl nejprve čtyřmi kanony, později jen dvěma kanony Ho-5. Ki-13 byl obdobou předešlého, ovšem měl ocelovou kostru a potah , ale zadní část trupu ze dřeva, výzbroj zůstávala na dvou Ho-5. Verze Ki-116 se odlišovala především jiným motorem a to 14-i válcem Micubishi Ha-33-62. Letoun byl o 400 kg lehčí než původní Hajaté a byl velmi slibný. Jeho další vývoj však zastavila, jak jinak, kapitulace Japonska.

Technické parametry Ki-84-Ia
Rozpětí: 11,23m
Délka: 9,92m
Výška: 3,38m
Nosná plocha: 21,00m2
Hmotnost (prázdný): 2 698 kg
Hmotnost vzletová: 3 613 kg (verze II KAI 3855 kg)
Max. rychlost v 6100m: 624 km/h (verze II KAI 670 km/h?)
Cest. rychlost: 380 km/h
Stoupavost: 5 000m/6min. 26s
Dolet (bez/s příd. nádržemi): 1695/2168 km
Dostup: 10 500-11 000 m
Výzbroj: 2x 12,7 mm (verze Ib 4x20mm)
2x20 mm (verze Ic 2x12,7 mm a 2x30 mm)
Pumy: 2x30 až 250kg (nebo 2 přídavné nádrže 200 l)

Na úplném začátku jsem se zmínil o letuschopném exponátu Hajaté v muzeu v Kjótu. Historie tohoto stroje je poměrně zajímavá. V lednu 1945 ukořistili Američané v blízkosti Manily na Filipínách zachovalý a téměř nepoškozený Ki-84-Ia náležící 2. Čútai 11. Hikó Sentai, jenž nesl na SOP červený blesk s bílým lemem a číslo 46. Společně s dalším strojem byl ihned předán TAIU (Technical Air Intelligence Unit), kde byl (již bez nátěru) zkoušen. Testy potvrdily již známou věc – kvality Hajaté. Zkušební letci se shodli, že letoun výborně stoupá, je snadno ovladatelný a je ve výšce 6100m rychlejší než P-47D (o 35km/h) i než P-51D (o 5 km/h). V průběhu roku byl letoun s č. 46 převezen do USA na základnu Wright Field k dalším zkouškám. Zde setrval až do okamžiku, kdy byl dán k dispozici jako muzeální čí předváděcí kus na leteckých show. V roce 1973 byl opět vybaven původním označením příslušnosti k 11. Sentai a vrácen do Japonska, kde se nachází dodnes. 

V brzké době doufám zjistím informace o nasazení Ki-84 ve dvou patrně nejslavnějších jednotkách japonského armádního letectva 22. a 64. Sentai a samozřejmě se o ně podělím.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.89 (418 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.