Kaspická vojenská flotila

Autor: Krojc | Datum: 9. 4. 2012

Kaspické moře leží mezi Asií a Evropou. Pojem „moře“ není u Kaspiku vždy akceptován, ale se svojí rozlohou současně splňuje charakteristiky jezera i moře. Na jeho březích dnes leží  Ázerbajdžán, Írán, Kazachstán, Rusko a Turkmenistán. Má rozlohu 376 000 km2. Je ze severu na jih 1 200 km dlouhé a průměrně 320 km široké. Jeho průměrná hloubka dosahuje 184 metrů a maximální hloubka až 1 025 metrů. Jeho hladina je v současnosti cca 28 m pod úrovní hladiny moří a oceánů. Délka pobřeží je cca 7000 km. Větší zálivy jsou na severu Kizljarský a Komsomolec, na východě Mangyšlakský, Kenderli, Kazašský, Kara-bogaz-gol a Krasnovodský,  na západě Agrachanský a Bakinská zátoka. V jižní části se vyskytují mělké laguny. Břehy v severní části spolu s břehy delt řek (Volha, Ural, Těrek) jsou nízké, s malým svahovým úhlem a charakterizovány jsou množstvím vysušených míst . Západní břehy jsou tvořeny většinou sedimenty (přesypy, kosy). Některé břehy v Dagestánu a na Apšeronském poloostrově jsou tvořeny dekomponovanými horninami. Na východě převládají erodované břehy vytvořené ve vápencích a sedimenty. Ty tvoří Karabogazskou kosu, Krasnovodskou kosu a kosu Kenděrli a převládají na jihu Krasnovodského poloostrova.
V severních a středních částech moře od října do dubna vanou převážně větry východních směrů a od května do září severozápadních směrů. V jižní části převládá monzunový charakter větrů. Nejsilnějšími větry se vyznačuje oblast Apšeronského poloostrova. Na pobřeží střední části a v západním díle severní části jsou časté bouře, při nichž
rychlost větru dosahuje i více než 24 m/s.


Z historie

V oblasti Kaspického moře se tradičně získávala ropa. Ta se spolu s jinými komoditami přepravovala také po hladině Kaspického moře. Ve čtyřicátých letech devatenáctého století byl možná právě tam proveden první ropný vrt na světě, i když je těžko určit, který z vrtů lze za první považovat. Podle různých zdrojů se o prvenství hlásí Ázerbájdžán vrtem v Kaspickém moři (1844 nebo 1848). Těžba ropy v okolí Baku měla daleko k dnešním představám o ekologické těžbě. Po navrtání silného zdroje trvalo často dlouho, než se podařilo vrt zkrotit a využívat. V jednom případě tryskal široký proud ropy do výše dvanácti metrů po celé dva roky. Kolem roku 1900 pocházela polovina světové těžby ropy z ložisek v oblasti Kaspického moře. Proto i v době pozdější byly ropné vrty a těžba ropy v tomto regionu vždy předmětem velkého zájmu. Kaspické moře však bylo odedávna (via Volha a její přítoky) hlavně výhodnou dopravní a obchodní spojnicí carské Rusi uvnitř státu a s jižními sousedy.

Carský výnos (Указ) z 19. července 1667 nařizuje: „… pro posílání zpráv z Astrachaně do Chvalynského (rozuměj Kaspického - pozn. aut.) moře je třeba zhotovit v Koloměnském okrese ve vsi Dědinovo lodě…“ Tak byl ve vsi Dědinovo na soutoku řek Oky a Moskvy zhotoven OREL, ozbrojený trojstěžník, první vojenská loď pro Kaspické moře. Současně s ním byly postaveny ještě carská jachta a dva čluny. Malá flotila odplula dolů po proudu, následně pak v roce 1669 po řece Volze do města Astrachaň. Flotila ale carovi příliš dlouho nesloužila – v roce 1670 vypuklo povstání pod vedením Stěpana „Stěnky“ Razina, lodě byly vzbouřenci obsazeny a posléze spáleny.

V listopadu roku 1704 car Petr I. Veliký tzv. „Kazaňským výnosem“ nařídil generál-admirálu Fjodorovi Apraksinovi, aby kromě ustavení admirality vytvořil Kaspickou vojenskou flotilu a následně jí i velel. Při přípravách války s Peršany v roce 1721 spustil Petr I. Veliký stavbu lodí pro Kaspik naplno. Jako základnu nové flotily určil přístav a město Astrachaň. Flotilu pak použil Apraksin při rusko-perské válce - jednalo se celkem o 274 lodí a člunů, vypluvších na Kaspik z Astrachaně, s armádou v počtu 22 000 vojáků pod velením samotného cara. Tito vojáci se vylodili v prostoru dnešního dagestánského pobřeží a poté, co se k nim připojilo 9 000 jezdců, vydali se na Derbent. Tam jim pak flotila poskytovala logistickou a palebnou podporu. Obsazení Derbentu a Baku bylo převážně její zásluhou, když převezla a umožnila výsadky armádních jednotek a podporovala je palbou lodních děl.

Během Petrovy války s Persií v letech 1722–1723, tzv. „perského tažení“ (Персидский поход) carské armády v roce 1796 a další rusko-perské války v letech 1804–1813 se flotila vždy aktivně účastnila bojových akcí. Například v prosinci roku 1722 nově zformovaná flotila uskutečnila úspěšné vylodění carských pozemních jednotek v Enzeli - hlavním městě íránské provincie Gílján. V červenci 1723 pak flotila obsadila po vylodění pozemních jednotek Baku. V září 1723 v Sankt Petěrburgu podepsala Persie s Ruskem dohodu o tom, že Baku, Derbent a Šírván v Ázerbájdžánu spolu s perskými provinciemi Gílján a Mazandarán připadnou Rusku. Na základě smlouvy z Gúlistánu, uzavřené v roce 1813 s Peršany, se carská Kaspická flotila stala naprostým hegemonem – jedinou vojenskou flotilou na Kaspickém moři. Její hlavní základnou se stalo v roce 1867 město a přístav Baku.

Nová Kaspická flotila

Po stabilizaci situace politické i vojenské se Kaspická flotila začala postupně zmenšovat. Na počátku 20. století se skládala z několika málo ozbrojených parníků a dvou stařičkých dělových člunů. Ty střežily obchod a rybolov v regionu a podporovaly ruské zájmy v Persii. Poměry panující ve flotile odpovídaly těm v celém carském Rusku a tak se námořníci Kaspické flotily horlivě zapojili do revolučního dění v regionu, a to jak v letech 1903–1905 ve městě Baku a v jeho okolí, tak v roce 1917 i později, kdy v dubnu 1918 pod velením bolševiků vzniklo na pomoc Rudé armádě tzv. Vojenské loďstvo Astrachaňského kraje (Военный флот Астраханского края). Formování loďstva se protáhlo do června 1918. Lodě však padly v srpnu téhož roku do rukou Britů a tzv. Středokaspické vlády Musavatu, následně byly částečně odzbrojeny a později musely být sovětskými vojsky znovu získány, což se po porážce a vyhnání musavatistů také podařilo.

Dne 13. října 1918  přejmenovaly sovětské úřady tento lodní svaz na Astrachansko-Kaspickou vojenskou flotilu (Астрахано-Каспийская военная флотилия). Ve výzbroji uskupení byly dokonce i torpédové čluny a menší ponorky dovezené na podzim téhož roku po železnici z Baltského moře. Následujícího roku se tato flotila sloučila s Volžskou vojenskou flotilou a toto spojené uskupení obdrželo název Volžsko-Kaspická vojenská flotila (Волжско-Каспийская военная флотилия).

Za občanské války v Rusku bojovala flotila na řece Kama a na Volze společně s jednotkami Rudé armády. K Prvnímu máji, svátku práce, byla roku 1920 sovětskou vládou slavnostně pojmenována názvem Kaspická vojenská flotila (Каспийская военная флотилия). K její výzbroji tehdy patřily tři parníky vyzbrojené děly, deset torpédových člunů, čtyři malé staré ponorky a řada pomocných plavidel. O svou základnu v bakuském přístavu se Kaspická vojenská flotila dělila s Rudou flotilou Sovětského Ázerbájdžánu, který byl tenkrát ještě alespoň formálně samostatný. Obě flotily společně vypudily bělogvardějské jednotky ze sfér své působnosti a v plnění téhož úkolu svojí palebnou silou a ostatními kapacitami významně pomáhaly pozemním jednotkám Rudé armády. V průběhu května obsadila flotila zbylé bělogvardějské lodě a britští interventi se stáhli do Persie spolu se zbytky bělogvardějských vojsk. Tím se na Kaspickém moři stala Kaspická vojenská flotila znovu hegemonem stejně jako za cara.

V červenci téhož roku byly Kaspická vojenská flotila a Rudá flotila Sovětského Ázerbájdžánu spojeny do tzv. Námořních sil Kaspického moře (Морские силы Каспийского моря) a 27. června roku 1937 znovu přejmenovány, tentokrát na Kaspickou vojenskou flotilu. Za základnu flotily bylo určeno město a přístav Baku.

Válečná vlajka vojenského námořnictva SSSR

Podle lodní ročenky Weyer z roku 1940 měla Kaspická vojenská flotila k dispozici dělové čluny KRASNYJ AZERBAJDŽAN (ex TROCKIJ, ex ARDAGAN) a LENIN (ex KARS) z roku 1909 o výtlaku 620 tun s výzbrojí 2 kanonů ráže 120 mm L/50, 2 kanonů ráže 102 mm L/50, 2 kanonů ráže 45 mm a čtyř kulometů DŠK ráže 12,7 mm (ty byly později nahrazeny dvěma automatickými PL kanony ráže 37 mm).


Dělový člun KRASNYJ AZERBAJDŽAN ex TROCKIJ ex ARDAGAN

Dále měla dělové čluny MARKIN (ex torpédovka UKRAINA), BAKINSKIJ RABOČIJ (ex torpédovka VOJSKOVOJ) a starou torpédovku TURKMĚNĚC STAVROPOLSKIJ, později rovněž přejmenovanou na ALTFATĚR a překlasifikovanou na dělový člun, všechny pocházející z let 1904–1905 a mající výtlak 610 tun a rychlost 18 uzlů. 


Dělový člun BAKINSKIJ RABOČIJ ex torpédovka VOJSKOVOJ. Sesterská loď byla MARKIN ex torpédovka UKRAINA

Jejich výzbroj se skládala ze tří starých kanonů ráže 100 mm L/50, dvou poloautomatických kanonů ráže 45 mm, dvou automatických PL kanonů ráže 37 mm a dvou velkorážních kulometů DŠK ráže 12,7 mm. Výzbroj doplňovalo až 16 námořních min, které mohly být vezeny na palubách opatřených minovými dráhami a záďovými skluzy.


Dělový člun ALTFATĚR ex torpédovka TURKMĚNĚC STAVROPOLSKIJ

Na začátku Velké vlastenecké války bylo tabulkové složení flotily podle sovětských oficiálních pramenů následující:

  • samostatný oddíl dělových člunů (pět jednotek)
  • dva torpédové čluny typu G-5
  • samostatná pobřežní dělostřelecká baterie
  • 13 bojových letadel různých typů
  • radiová rota vzdušného průzkumu (ВНОС - s radarem prvního sovětského typu)
  • jednotky pro pozorování a udržování spojení SNiS (Служба наблюдения и связи)
  • několik menších specializovaných samostatných pobřežních jednotek
  • školní ponorka M-52 typu Maljutka, přesunutá z Černomořského loďstva.

Za Velké vlastenecké války v letech 1941–1945 Kaspická vojenská flotila zabezpečovala životně důležité dopravní trasy lodí, vezoucích zásoby všeho druhu z prostoru Astrachaně do sovětského vnitrozemí, hlavně pak do Zakavkazska.

V říjnu roku 1941 flotila z dobrovolníků ze svých posádek zformovala prapor námořní pěchoty a vyslala jej na frontu. V bitvě u Moskvy v roce 1941 se bojů zúčastnila 75. samostatná brigáda námořní pěchoty (морская стрелковая бригада) sestavená z posádek Kaspické vojenské flotily a za své úspěchy v bojích obdržela později čestný název 3. gardová brigáda námořní pěchoty.

V roce 1941 mezi 24. a 26. srpnem Kaspická vojenská flotila převážela vojáky Zakavkazského vojenského okruhu do Íránu, kde je vylodila poblíže města Astary. Šlo o pluk horských střelců s přiděleným oddílem horských děl ráže 76 mm vzor 1938. Tento pluk měl po nutnou dobu zajištěnu ještě podporu lodních děl flotily. Zajištěním předmostí a úspěšným obsazením jednotlivých prostorů důležitých pro bezpečnou dopravu spojenecké pomoci do SSSR přes území Íránu se podařilo udržet tuto životně důležitou dopravní tepnu pod kontrolou a současně svojí pouhou přítomností sovětská vojska dokázala výrazně zmírnit či spíše potlačit dosud značně sílící proněmecké a protibritské nálady, panující tou dobou v Íránu.


Dělový člun LENIN Kaspické flotily vztyčuje vlajku - 1943

Flotila si zařídila poměrně pohodlné základny v íránských přístavech, tehdy se nazývajících Bandar Pahlavi, Bandar Bushehr a Bandar Shah, a využívala je intenzivně po celou válku. 

Ještě před úplným uzavřením blokády Leningradu se podařilo po železnici z leningradského závodu Sudomech na Kaspické moře odeslat čtyři nově stavěné ponorky typu Maljutka série XV čísel M-200 až M-203. V létech 1944 a 1945 pak po dvou těchto ponorkách dostalo Severní loďstvo v roce 1944 a Černomořské loďstvo až v roce 1945, kam byly z Kaspiku odeslány opět - jak jinak - po železnici.

V roce 1942 byla flotila začleněna do sestavy bojových sil  vojenského námořnictva (Действующие силы Военно-Морского Флота). V té době disponovala flotila oproti počátku války navíc ještě jedním dělovým člunem, 3 většími hlídkovými čluny, 6 obrněnými dělovými čluny typu BKA, 5 hlídkovými čluny typu MO, 5 shora uvedenými ponorkami třídy M, 5 hlídkovými čluny typu MOD, 11 malými hlídkovými čluny, 6 minolovnými čluny typu Tšč a KTšč, 3 plovoucími PL bateriemi, specializovaným minonosným plavidlem a řadou malých pomocných plavidel různých druhů a typů. Počínaje rokem 1942 až do srpna 1945 pak flotila doprovázela lodní zásilky spojenecké pomoci, putující do bojujícího SSSR přes Írán. 

Nejvýznačněji se důležitost a potřebnost Kaspické vojenské flotily ukázala v bojích o Stalingrad a o předhůří Kavkazu. V srpnu a září 1942 převezla flotila na západní pobřeží 2 střelecké sbory a 2 sbory jezdectva, které sehrály velmi důležitou úlohu v protiútoku Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu. Kromě tohoto nemalého výkonu převezla flotila v období obrany kavkazských hřebenů a přístupu k ropným polím celkem 11 střeleckých brigád, 5 střeleckých pluků, více než 1 000 tanků a obrněných aut, okolo 18 500 koní, více než 8 000 děl a minometů, 4 000 nákladních aut ze spojenecké pomoci a na 200 letadel různých typů. Za roky 1942 a 1943 převezly lodě flotily nebo jim podřízená nákladní plavidla celkem 21 000 000 tun ropných produktů všeho druhu a přibližně 3 000 000 tun jiných nákladů. Na konci roku měla Kaspická vojenská flotila už 175 plavidel.

V rámci německé letecké minové války na Volze v rocích 1942 a 1943 se flotila musela pustit do pravidelného tralování vod na svém teritoriu, soustavně zamořovaném německými námořními minami shazovanými z letadel nebo připlouvajícími po Volze. Tuto náročnou a nebezpečnou činnost flotila prováděla ve spolupráci s Volžskou vojenskou flotilou a velmi jí v tom pomohlo zorganizování fungující rozsáhlé protiminové obrany po „volžském způsobu“.

Za dobu války flotila svými silami vyrobila, zkompletovala nebo od základu zrekonstruovala více než 250 člunů a jiných menších plavidel a předala do řad pozemních vojsk Rudé armády na doplnění bojových ztrát jednotek asi 4 000 vycvičených vojáků.

Za úspěšnou činnost byla flotila 27. dubna 1945 vyznamenána Řádem Rudého praporu. Flotile veleli po dobu války postupně kontradmirál F. S. Sědělnikov (od června 1941 do září 1944) a kontradmirál F. V. Zozulja (od září 1944 do konce války). Náčelníky štábu flotily byli postupně kapitán 1. stupně I. I. Alexejev (od června 1941 do dubna 1942), kapitán 1. třídy V. A. Fokin (od dubna 1942 do března 1944), kapitán 2. stupně N. I. Čirkov (v březnu až květnu 1944) a kapitán 1. stupně G. I. Brachtman (od května 1944 do konce války).


Sovětské vojenské flotily:



Prameny:
  • Hrbek, Ivan, Hrbek, Jaroslav: Loďstva států účastnících se druhé světové války, Naše vojsko Praha, 1994, ISBN 80-206-0245-3
  • Francev, Vladimír: Až ke dnu! Vzestupy a pády ruského a sovětského ponorkového loďstva, Ares s.r.o., 2005, ISBN 80-86158-45-4
  • Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003 
  • Vojennyj enciklopedičeskij slovar, MO SSSR, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1983 
  • Bredt, Alexander: Weyers Taschenbuch der Kriegsflotten 1940, J. F. Lehmanns Verlag  München/Berlin, 1940 
  • Velikaja otěčestvěnnaja vojna 1941-1945, Enciklopedija, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1985 
  • Institut Vojennoj istorii MO SSSR: Istoričeskij podvig Stalingrada, Mysl Moskva 1985 
  • Clark, Alan: Barbarossa. The Russian German Conflict 1941-1945, Phoenix Press London, 2000, ISBN 1 84212 434 X
  • Glavnyj štab Vojenno-morskogo flota: Potěri bojevych korablej i sudov Vojenno-morskogo flota, transportnych, rybolovnych i drugich sudov v Velikoj otěčestvěnnoj vojně 1941-1945, Vojenizdat, Moskva 1959 
  • http://www.moemore.com/sea-caspiskoe.html
  • http://www.worldatlas.com/aatlas/infopage/caspiansea.htm
  • http://www.worldlakes.org/uploads/Caspian%20Sea%2028jun04.pdf
  • http://www.kavkaz-uzel.ru/articles/152145/
  • http://ussrfleet.1939-45.ru/flotilii_kas.php

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.84 (25 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.