Poprvé od obsazení Nizozemí se Holanďané postavili proti nacistické okupaci a jejím metodám, zejména protižidovským nařízením říšského komisaře Arthura Seyss-Inquarta. Židé totiž ztráceli práci, museli odejít ze svých domovů a byl jim zakázán vstup do hotelů, kin, divadel či restaurací. V polovině února 1941 navíc Němci izolovali židovské obyvatele Amsterdamu od zbytku města ostnatým drátem s několika kontrolními stanovišti hlídanými vojskem.

Jako odvetu za několik potyček provedli Němci 22. a 23. února rozsáhlou razii, při které vzali 425 mladých židovských mužů jako rukojmí (tito byli později posláni do KT Buchenwald a Mauthausen). Reakce nežidovského obyvatelstva na sebe nenechala dlouho čekat — již 24. února začala ilegální Komunistická strana Nizozemí organizovat generální stávku, která naplno propukla den nato.

Jako první se do ní zapojili řidiči tramvají, po nich do stávky vstoupili učitelé, úředníci i dělníci. Přestože stávka ničeho významného nedosáhla (Němci ji během dvou dnů zcela potlačili a vedoucí komunisty popravili), jednalo se o první vystoupení Holanďanů na podporu židům.