Operace Wikinger se stala smutným mementem neschopnosti Kriegsmarine a Luftwaffe spolupracovat při operacích v jednom prostoru (snad jediným případem byl únik tří velkých německých válečných lodí z Brestu do Německa). Šestice německých torpédoborců plula na ofenzívní hlídku do oblasti mělčiny Doggerbank uprostřed Severního moře, kde se podle hlášení pohybovala podezřelá malá plavidla. Luftwaffe dostala rozkaz poskytnout stíhací ochranu flotile při vyplutí 22. února i při návratu o dva dny později. Současně na 22. února plánovala i útoky na obchodní lodě u východního pobřeží Británie. Informace o přítomnosti německé flotily ale od stíhacích k bombardovacím jednotkám nedorazila.

Večer, při projíždění asi desetikilometrovým průjezdem v minových polích chránících Helgolandskou zátoku, zaslechly hlídky zvuk letounu přelétajícího nad torpédoborci. O osm minut později se nad flotilu vrátil, a protože se nijak neidentifikoval, byl považován za britský průzkumný letoun a němečtí námořníci po něm začali střílet z protiletadlových kanonů. Letci palbu opětovali z palubních kulometů, a tak byli automaticky považováni za nepřátele.

Royal Air Force ale v prostoru neměla jediné letadlo, šlo o Heinkel He 111 1H+IM z 4./KG 26. Za jeho řízením seděl Fw. Jäger, který se vrhl do útoku. Jedna z jeho 50kg pum zasáhla Z1 Lebercht Maas a těžce jej poškodila, druhý nálet o necelou čtvrthodinu později už torpédoborec zasáhl naplno: Lebercht Maas se rozlomil na dvě části a potopil se na dno Severního moře. Když se k troskám přibližovaly ostatní torpédoborce, aby posbíraly přeživší, ozvala se další exploze, které podlehl Z3 Max Schulz.

Následující půlhodina byl vzorový chaos: Němci „zachytili“ ponorku, kterou se jali stíhat a lovit. Z6 Theodor Riedel dokonce poškodil sám sebe, když na domnělou ponorku svrhl hlubinné pumy. Měl ale příliš malou rychlost, takže jejich exploze mu zablokovala kormidlo a nějakou dobu plul v kruzích. Nejtragičtější ale bylo, že kvůli honu na neexistující ponorku nemohly torpédoborce zachraňovat námořníky z potopených lodí. Po necelé půlhodině již bylo pozdě – ledové moře si vybralo svou daň.

Němce tato zkušenost stála dva torpédoborce a životy 578 námořníků (všech 308 z Maxe Schulze a 270 z 330 na palubě Leberchtu Maas). Není jisté, jestli oba torpédoborce padly za oběť Fw. Jägerovi, Britové v dané oblasti krátce předtím nakladli určitý počet námořních min, nicméně je jisté, že původ všeho zmatku a zbytečných ztrát byl ve váznoucí komunikaci mezi oběma složkami německé branné moci.