V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté zavraždili v plynových komorách vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau 3.792 vězňů tzv. terezínského rodinného tábora.
Počátkem září 1943 byly z ghetta Terezín do Osvětimi-Březinky vypraveny dva transporty (označeny jako Dl, Dm), celkem asi pět tisíc židovských vězňů. Účel transportů, jak se domnívá většina historiků, byl dvojí. Za prvé, vylepšit vzhled zoufale přelidněného ghetta, z důvodu chystané návštěvy delegace Mezinárodního výboru červeného kříže. Za druhé, připravit kulisy pro podobné divadlo také v Osvětimi. Proto vězňové po příjezdu do Osvětimi neprošli obvyklou selekcí, nebyli při příjezdu podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy a nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora. Tábor byl oficiálně veden jako pracovní a děti směly přes den pobývat na dětském bloku pod dohledem vychovávatelů. Z toho důvodu se táborová sekce Birkenau B-II-b, kde byli drženi, označovala jako „rodinný“ tábor.
Jinak ovšem vězňové v rodinném táboře trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami jako ostatní vězňové a úmrtnost zde nebyla o nic menší než jinde v osvětimském táborovém komplexu. Protože vizita Mezinárodního Červeného kříže byla neustále oddalována a rodinný tábor se stále méně hodil k propagandistickým účelům, přesně po půl roce byla naprostá většina jeho osazenstva zlikvidována.
Šlo o vůbec nejmasovější vraždu československých občanů ve 20. století. Stejný tragický scénář se však bohužel opakoval ještě v červenci 1944, kdy po úspěšně zinscenované cestě delegace MČK do Terezína již nebylo rodinného tábora zapotřebí.