Josef Geier

Autor: Glynwed | Datum: 20. 2. 2009

Josef Geier se narodil 30. ledna 1915 v obci Dubňany na Hodonínsku, později žil se svým otcem Josefem, matkou Andělou (roz. Horáková) a svými čtyřmi sourozenci (bratr František a setry Bedřiška, Marie a Milada) v obci Lužice. Zde absolvoval Josef Geier 8 tříd obecní školy a dále 2 třídy školy pokračující v Hodoníně, kde se vyučil na skláře. Po vyučení pracoval spolu s otcem ve sklárnách Jindřichova huť v Lužicích. Ale i na tento podnik dolehly následky hospodářské krize – firma Josef Schreiber a synovci uzavřela 4. března 1933 brány závodu a všech jejích 276 zaměstnanců, včetně Josefa Geiera a jeho otce, se ocitlo bez práce. Téměř 2 roky žila rodina Geierova životem nezaměstnaných – až v roce 1934 svitla naděje na lepší časy. 8. listopadu 1934 obdržel sklářský mistr Josef Kos dopis od Zemského úřadu práce v Praze III o tom, že v Egyptě uvádějí do provozu novou sklárnu a hledají zapracované sklářské odborníky. Odborová organizace sklářů tuto nabídku přijala a 24. listopadu 1934 odjíždí první skupina dvaceti sklářů, ve které se nachází také Josef Geier se svým otcem, na dalekou cestu do sklárny v Egyptě. Nejdříve cestují vlakem z Břeclavi přes Budapešť, Bělehrad a Soluň do Atén, kam dorazili 4. prosince 1934. Zde se v přístavu Pireus nalodili na osobní parník Attika, který je přepravil napříč Středozemním mořem do přístavu v Alexandrii. Posledním cílem cesty se stala sklárna pana Mohamed Sayd Yassin Beje, která se nacházela ve vesnici Shoubra na okraji Káhiry. Pracovat v africkém horku u sklářských pecí byla práce sice poměrně dobře placená, ale namáhavá (zvláště když k hašení žízně nebylo k dispozici pivo, které jinak ke sklářské profesi neoddělitelně patřilo). Navíc se pracovalo 6 dní v týdnu po osmi hodinách.


Prosinec 1934, Káhira, Egypt. Českoslovenští skláři na nedělním výletě u pyramid v Gíze. Josef Geier stojí v poslední řadě druhý zleva, jeho otec v téže řadě třetí zprava.

Josef Geier pracoval ve sklárnách až do roku 1940. Mezitím se v jeho rodné zemi mnohé změnilo – v říjnu 1938 zabírá německá armáda pohraničí ČSR, 15. března 1939 pak mizí ČSR z mapy Evropy a nahrazuje ji Protektorát Čechy a Morava a Slovenský štát. Už v dubnu 1939 je v polském Krakově ustanovena Československá vojenská skupina zahraniční, která organizuje odchod čs. vojáků z Protektorátu do Francie. Vzhledem k přiostřující se mezinárodní situaci je v srpnu 1939 v Paříži zřízena Československá vojenská kancelář v čele s generálem Sergějem Ingrem. 1. září 1939 útočí nacistické Německo na Polsko a Anglie s Francií vyhlašují Německu válku. Na přelomu září/října 1939 je tak na půdě Francie (ve městě Agde) z československých občanů zformován Čs. pěší prapor 1 a podepsána smlouva o obnovení Československé armády ve Francii. Během října je Čs. pěší prapor 1 reorganizován na Čs. pěší pluk 1 a během listopadu 1939 vznikají v okolí Agde Čs. pěší pluk 2 a rámcově také Čs. pěší pluk 3. V lednu 1940 pak z těchto jednotek vzniká 1. čs. pěší divize.

7. ledna 1940 se Josef Geier povinně dostavil na čs. konzulát v Káhiře, kde byl odvodní komisí uznán schopným vojenské služby a odveden. Do vojenské činné služby byl Josef Geier povolán ale až o cca půl roku později. Mezitím proběhly od května do června 1940 dramatické události ve Francii, kdy německá armáda během 2 měsíců porazila to, čemu se do té doby říkalo nejsilnější armáda Evropy. Po kapitulaci Francie se podařilo ze země evakuovat cca 50% československých vojáků (kteří chtěli dále pokračovat v boji) 1. čs. pěší divize do Velké Británie. V červenci 1940 se generál Sergěj Ingr stal ministrem národní obrany exilové československé vlády v Londýně, kterou britská vláda 21. července 1940 uznala jako prozatímní čs. vládu (definitivně ji uznala až 18. července 1941). Z československých občanů ve Velké Británii a jejích koloniích se tak začaly formovat nové československé vojenské jednotky. 14. srpna 1940 vznikla v Jeruzalémě také Čs. vojenská mise pro Blízký a Střední východ vedená divizním generálem Ondřejem Mézlem (krycí jméno Andrej Gak). Zde, na území Brity kontrolované Palestiny, se po různých peripetiích soustředila skupina cca 200 čs. vojáků, kteří měli původně odcestovat do Francie. Kvůli její rychlé porážce však k tomu již nedošlo a přesun z francouzské Sýrie do britské Palestiny byl jediným východiskem, jak se vyhnout internaci nástupnické vichistické vlády. Od srpna 1940 se tak ve městě Gedera (u Tel Avivu, Palestina) formuje Čs. pěší pluk 4 pod velením plukovníka Josefa Koreše.  K této jednotce byl zařazen také Josef Geier, který je 19. října 1940  presentován u 3. roty / Čs. pěší pluk 4. 28. října, ve výročí založení ČSR, zde také složil svou vojenskou přísahu.


Říjen 1940, Gedera Camp, Palestina. Vojáci 3. roty / Čs. pěšího pluku 4. Josef Geier stojí v poslední řadě první  zleva.


Listopad/prosinec 1940, Gedera Camp, Palestina. Josef Geier (druhý zleva) s kamarády u svého stanu s nápisem „VYTRVÁME A ZVÍTĚZÍME“.

Vzhledem k událostem ve Francii popsaným výše a následnému rozpuštění Čs. pěších pluků 1-3 byl Čs. pěší pluk 4 na Blízkém východě reorganizován a rozdělen na 2 části. Tak 1. listopadu 1940 vzniklo Čs. výcvikové středisko – Východní pod velením plukovníka Josefa Koreše a Čs. pěší prapor 11 – Východní (Czechoslovak Infantry Battalion No. 11 – East) pod velením podplukovníka Karla Klapálka. Josef Geier byl zařazen k 1. rotě / Čs. pěší prapor 11 – Východní, jejímž velitelem se stal štábní kapitán František Zástěra. 9. prosince 1940 se Josef Geier přesunul se svojí jednotkou do Judské pouště u města Jericho, kde si příslušníci praporu zvykají na záludnosti nového typu budoucího bojiště. Součástí výcviku bylo i bojové cvičení, během kterého čs. vojáci hráli úlohu nepřátelských parašutistů. Po 2,5 měsících náročného výcviku pouštní aklimatizace skončila a Čs. p. pr. 11 byl připraven plnit první úkoly.


Zima 1941, Judská poušť, Palestina. Vojáci Čs. pěšího praporu 11 – Východní při výcviku v Judské poušti u Jericha.

24. února 1941 se Josef Geier přesouvá se svojí jednotkou vlakem přes Jeruzalém k Suezskému průplavu. Po jeho překročení pokračují vlakem dále do Egypta a následujícího dne se usadily v táboře Sídí al-Bišár (cca 20 km východně od Alexandrie). Zde zůstala jednotka až do 18. března 1941, kdy se přesunula blíže k Alexandrii do tábora v Agami. Od března do května 1941 zde britské velení nasadilo Čs. p. pr. 11 (zatím početně nekompletní) jako strážní jednotku – vojáci v Alexandrii prováděli ostrahu přístavu, hlídali německé a italské zajatce a později také místní letiště. Do tábora v Agami mezitím přicházeli noví jednotlivci i skupiny (nejpočetnější skupina přišla z internace v SSSR), což dovolovalo vytvořit novou rotu (č. 4) a doplnit zbytek praporu na válečné počty.


Únor 1941, Suezský průplav, Egypt. Českoslovenští vojáci se přepravují přes jeden z kanálů Suezského průplavu – první krok přechodu z Asie do Afriky.


Jaro 1941, Agami, Egypt. Stanový tábor Čs. pěšího praporu 11 – Východního.


Jaro 1941, Alexandrie, Egypt. Pohled do přístavu v Alexandrii na britské válečné lodě. V pozadí těžký křížník HMS Exeter, v popředí jeden z těžkých křížníků třídy COUNTY (HMS Devonshire, London, Shropshire nebo Sussex).

Mezitím co čs. vojáci prováděli strážní službu v okolí Alexandrie, zahájily německé jednotky Deutsches Afrikakorps 31. března 1941 protiofenzívu v Libyi a ke konci dubna zahnaly britské jednotky až na hranice Egypta. V týlu jim však zůstal přístav Tobruk, urputně bráněný britskými a hlavně australskými vojáky 9. a 7. pěší divize. I přes německé pokusy (13. a 30. dubna 1941) Tobruk dobýt zůstával přístav pevně v rukou britských jednotek a tak byl nakonec ponechán obklíčen v týlu Němců.

Po dvou měsících pobytu u Alexandrie, 31. května 1941, se Čs. p. pr. 11 včetně Josefa Geiera přesouvá vlakem do týlových postavení britské 8. armády v Západní poušti v Egyptě. Zde ještě týž den večer zaujal v rámci britské 23. pěší brigády / 6. pěší divize záložní obranná postavení u Sídí Bagguš (tzv. BAGGUSH BOX) poblíž města Sídí Hanajš. Tato postavení obsazovali vojáci 1.-3. roty, zatímco 4. rota dokončovala v týlu bojový výcvik. Kvůli hrozbě německého výsadku (po zkušenostech z úspěšného obsazení Kréty německými parašutisty v květnu 1941) byli čs. vojáci pověřeni také ostrahou okolních letišť před vzdušným výsadkem – Josef Geier se svou 1. rotou dostal začátkem června 1941 za úkol zajistit letiště al-Kasába, umístěné přímo v Sídí Hanajš. K německému výsadku nakonec nedošlo, přesto byla letiště občas napadána německými letouny – naštěstí tyto útoky nezpůsobily v řadách Čs. p. pr. 11 žádné ztráty. S československou jednotkou se původně počítalo pro nasazení v rámci britské operace BATTLEAXE, jejíž zahájení bylo plánováno na 15. června 1941, na poslední chvíli ale bylo rozhodnuto nasadit místo ní britský 1. prapor / Royal East Kent Regiment (The “Buffs“). Pro čs. vojáky se toto rozhodnutí britského velení ukázalo nakonec jako šťastné – operace BATTLEAXE skončila po dvou dnech britským neúspěchem a britské jednotky utrpěly těžké ztráty – mezi nimi také jednotky britské 22. pěší brigády / 4. indické divize bojující u Fort Capuzzo, ke které byl zařazen 1. prapor „The Buffs“, jehož velitel v těchto bojích padl. Případné nasazení čs. praporu v této operaci by tak zřejmě (vzhledem k limitním možnostem doplnění) znamenal konec Čs. p. pr. 11 jako bojové jednotky.


Květen 1941, Alexandrie, Egypt. Vojáci Čs. pěšího praporu 11 – Východního jsou připraveni k odjezdu do Západní pouště v Egyptě. Josef Geier stojí první zprava.

Místo účasti na operaci BATTLEAXE se tak Čs. pěší prapor 11 – Východní začal v rámci již zmíněné britské 23. pěší brigády připravovat na boj proti jednotkám Vichistické Francie v Sýrii – operaci EXPORTER. Tato operace byla zahájena 8. června 1941 z obav před vstupem německých jednotek do této oblasti. Původní předpoklady britského velení, že francouzská vojska přejdou bez boje na stranu spojenců, se však nevyplnily. Jednotky australské 7. pěší divize a francouzské 1. pěší divize Svobodných Francouzů narazily na překvapivě silný odpor. Do Sýrie se tak začaly přesouvat nové útvary, které měly posílit už bojující jednotky – mezi nimi také britská 23. pěší brigáda, v jejímž rámci byl zařazen Čs. p. pr. 11.

23. června 1941 opouští Josef Geier spolu s Čs. p. pr. 11 Sídí Hanajš a vlakem se přesouvá k Suezskému průplavu a dále do Palestiny. K Syrským hranicím pak pokračují auty, kam prapor dorazil 1. července 1941. Následujícího dne zaujaly jednotky Čs. p. pr. 11 obranná postavení poblíž města Banjás. Josef Geier se svojí 1. rotou hájí hlavní obranné pozice praporu na hřebenu návrší nazývaného anglicky „Beehive“ („Včelín“), kde musí snášet časté a silné dělostřelecké přepady vedené vichistickými vojáky 6. pěšího pluku Cizinecké legie (6eme Regiment de la Légion étrangère ). Následkem jednoho takového nečekaného dělostřeleckého přepadu byl 6. července 1941 zabit vojín Jiří Haas – stal se prvním padlým Čs. pěšího praporu 11 na Blízkém východě. 10. července se jednotky vichistické Francie začaly stahovat do severních oblastí Sýrie a Čs. p. pr. 11 postoupil k 12. červenci, kdy byl vydán rozkaz zastavit postup, na linii Mardž Ujún – Šibáa. 14. července 1941 bylo uzavřeno mezi britskými a vichistickými jednotkami příměří – britské jednotky převzaly kontrolu nad celým územím Sýrie a vichistické jednotky dostaly možnost přepravit se zpět do Francie. Josef Geier se nyní se svojí jednotkou přesouval na sever – nejdříve do Júmúrua a pak do města Ámmík. Zde museli čs. vojáci čelit dalšímu nepříteli, tentokrát v podobě žloutenky a úplavice, která postihla cca 1/10 vojáků praporu. Na začátku srpna se nakonec Čs. p. pr. 11  přesunul přes Baalbek, Homs a Hamá do města Idlib v severní Sýrii, kam vojáci dorazili 5. srpna 1941. V tomto prostoru převzali čs. vojáci ostrahu syrsko – turecké hranice, kde setrvali až do počátku října. Josef Geier byl v tomto období se svojí 1. rotou, která působila jako odloučená, nasazen ve městě Palmyra, později se přemístila do města Aleppo a nakonec střežila železniční trať u tureckých hranic.


Červenec/srpen 1941, Sýrie.

16. srpna 1941 předložil velitel Čs. vojenské mise pro Blízký a Střední východ divizní generál Ondřej Mézl britskému vrchnímu velení v Káhiře žádost ministerstva obrany exilové vlády v Londýně na přesun Čs. pěšího praporu 11 – Východního do Velké Británie. Odpověď vrchního velitele britských sil na Středním východě generála Auchinlecka z 2. září však byla jasná – o stažení této, pro poušť už zcela vycvičené jednotky, nemůže být řeč. 30. srpna 1941 navštívil generál Auchinleck osobně Čs. pěší prapor 11 ve městě Aleppo a při této příležitosti položil veliteli praporu otázku: „Chcete jít na Kypr, nebo znovu na bojiště?“ Odpověď podplukovníka Klapálka byla jednoznačná: „Na Kypru se přeci nebojuje, co bychom tam dělali?“ O čtyři týdny později dostal Čs. pěší prapor 11 rozkaz k přesunu do Alexandrie.

Jako předvoj praporu vyrazila 6. října 1941 do Alexandrie ubytovací skupina (29 mužů), která se zde nalodila na torpédoborec „Hero“ a odplula připravit podmínky pro zbytek praporu na jeho první bojové nasazení – tím se měla stát obležená pevnost Tobruk. O týden později, 14. října 1941, se Josef Geier spolu s celým Čs. p. pr. 11 přemístil nejdříve po železnici a následně nákladními auty do Palestiny. Zde byli vojáci v táboře Ez Zibu u města Naharia dozbrojeni a své pouštní uniformy (šortky a košile) vyměnili za tradiční Battle Dressy. 16. října vyrazil Josef Geier se svojí jednotkou přes Suezský průplav znovu k Alexandrii, tentokrát do tábora al-Ámíríja, kde byl prapor doplněn novými vojáky.

21. října 1941 ve 3:00 je Čs. pěší prapor 11 naložen na nákladní auta a odvezen do přístavu v Alexandrii. Zde se celkem 634 mužů nalodilo na torpédoborce „Napier“ a „Hasty“, které ihned vyrazily k Tobruku. Do obleženého přístavu dorazili vojáci téhož dne večer v cca 23:30. Přeprava i vykládka praporu proběhla bez problémů a jediná nepříjemnost, které museli vojáci čelit, byla mořská nemoc.  

23. října 1941 vystřídal Čs. pěší prapor 11 – Východní jednotky australské armády a spolu s polskými jednotkami Samostatné brigády karpatských střelců (Samodzielna brygada strzelców karpackich), pod jehož velení prapor spadal, zaujal obranu západně od Tobruku. Na tzv. „červené linii“ se od jihu na sever rozvinuly pěší roty č. 2., 3. a 4., velitelství, 1. rota a rota doprovodných zbraní byly na týlové, tzv. „modré linii“, která byla za objekty S15 – S19. Mimo obrany této linie však vojáci 1. roty také několikrát střídali 2. rotu, bránící postavení na levém křídle Čs. pěšího praporu 11 v úseku pevnůstek S15 – S17. Obranný perimetr čs. vojáků byl dlouhý cca 5,7 km a sestával z celkem 13-ti bývalých italských pevnůstek č. S15, S17, S14, S19, S21, S16, S23, S25, S27, S29/3, S29/4, S31/4, S31/5. Protivníkem čs. vojáků byli italští vojáci z 27. pěší divize „Brescia“. Úkolem vojáků v obležené pevnosti bylo pevně držet přístav ve svých rukou a čekat na připravovanou britskou ofenzívu, která měla přístav osvobodit.

K hlavním úkolům Čs. p. pr. 11 v obležené pevnosti patřily průzkumné hlídky. Prováděly je většinou hlídky o síle 3-5 mužů, někdy v síle celého družstva (cca 12 mužů), a převážně v noci. Největším nepřítelem, mimo italských jednotek, byla minová pole, kterých bylo v předpolí nespočet. Navíc rovný terén bez výraznějších orientačních bodů, bez možnosti krytí, dělal z nočních i denních hlídek riskantní podnik. Mimo bojových ztrát trpěli vojáci také četnými zdravotními problémy, způsobenými nejen dlouhodobým pobytem v chladných betonových bunkrech, ale také jednotvárnou konzervovanou stravou a nedostatkem vitamínů. Těmto útrapám měl ale brzy přijít konec.

18. listopadu 1941 zahájily britské jednotky 8. armády novou ofenzívu proti německému Afrikakorpsu – operaci „CRUSADER“. 27. listopadu se těmto jednotkám podařilo navázat první kontakt s obklíčenými australskými jednotkami západně od Tobruku, ale německé jednotky se nevzdávaly a snažily se tento koridor zlikvidovat, což se jim do 1. prosince podařilo. Tento německý úspěch však byl vykoupen těžkými ztrátami, zvláště na obrněné technice. Ještě do 6. prosince se německé jednotky snažily protiofenzívou převzít iniciativu, ale proti britským jednotkám posílenými zálohami neměly šanci na úspěch. Od 7. prosince byl Afrikakorps a jeho italští spojenci na ústupu, pronásledováni britskými jednotkami 8. armády. 8. a 9. prosince podnikala posádka Tobruku útoky na nepřátelské pozice v okolí města s cílem znesnadnit ústup jednotek Osy. 10. prosince 1941 brzy ráno pak vyrazily do útoku také hlídky Čs. pěšího praporu 11 – Východního. Tímto dnem bylo obklíčení Tobruku definitivně ukončeno.


Prosinec 1941, Západní poušť, Egypt. Německý tank PzKpfw IV Ausf. D zničený výbuchem munice uvnitř vozu. Fotografie pravděpodobně pořízena po ukončení bojů o Tobruk.

Po 51 dnech mohli vojáci Čs. p. pr. 11 konečně vylézt ze svých úkrytů bez obav z nepřátelské dělostřelecké palby. Prapor zůstával stále v okolí Tobruku. Do 31. prosince 1941 byl podřízen velení britského XIII. sboru (1., 3. a 4. rota zajišťovaly strážní službou Tobruk, 2. rota pak zajišťovala štáb XIII. sboru). Pak přešel prapor pod velení indické 38. pěší brigády, pod jejímž velením zůstal až do 27. března 1942. Během svého působení u Tobruku ztratil Čs. p. pr. 11 celkem 14 mužů zabitých a 81 raněných.

Mezitím, 20. ledna 1942, obdržel vojín Josef Geier za boje v pevnosti Tobrúk čs. medaili „Za chrabrost před nepřítelem“ a 30. ledna ukončil minometný kurz. V návrhu na vyznamenání se mimo jiné píše:

„....hlásil se vždy dobrovolně na hlídky. Během hlídky počínal si vždy velmi odvážně, zvláště za jedné denní hlídky, když tato byla napadena nepřátelskou kulometnou palbou.“ 

V březnu 1942 se Čs. pěší prapor 11 přesunul do Egyptu a začátkem dubna znovu do Palestiny, kde je podřízen velení britské 4. protiletadlové brigády v Haifě. 21. dubna je zahájena reorganizace praporu na Československý lehký protiletadlový pluk 200 - Východní a 24. dubna je Josef Geier zařazen k 1. rotě / 500. praporu výše uvedeného pluku. Začal znovu nový výcvik, cvičení nového způsobu boje a seznamování se s novou technikou, v tomto případě s protiletadlovými kanóny Bofors r. 40 mm. [1]


Jaro 1942, tábor Ez Zib, Palestina. Přehlídka příslušníků 500. čs. lehkého protiletadlového praporu.

23. května 1942 je reorganizace Čs. l. pl. p. 200 oficiálně dokončena, ale výcvik pokračuje ještě další dva měsíce. 1. července je Josef Geier povýšen do hodnosti svobodníka a 21. července 1942 je Čs. l. pl. p. 200 zařazen do protiletadlové obrany měst Haifa (500. prapor) a Bejrút (501. prapor). Zdálo by se, že službou u protiletadlového dělostřelectva vojenská kariéra svobodníka Josefa Geiera skončí. Avšak osud mu připravil jinou cestu.

Ve velké Británii od září 1940 operovala 311. čs. bombardovací peruť RAF, která se svými stroji Vickers Wellington podnikala bombardovací nálety na Německo. Peruť během těchto náletů slavila mnoho úspěchů, ale platila za to ztrátami, které při limitované možnosti doplnění bylo těžké nahradit. Proto byla peruť na jaře 1942 podřízena velení Pobřežního velitelství (Coastal Command), kde měla za úkol provádět protiponorkové lety. 311. peruť trpěla hlavně nedostatkem pilotů, a tak začali do pilotních kurzů odcházet stávající vhodní členové osádek – radiotelegrafisté a střelci. Na jejich místo však bylo třeba najít náhradu. V létě 1942 tak byl proveden na Blízkém východě nábor nováčků pro čs. letectvo ve velké Británii a Josef Geier byl jedním z 247 mužů vybraných pro tuto službu. Z vesnického synka, který vyrostl na Moravě, pracoval jako sklář v Egyptě, prodělal pouštní výcvik v Palestině, bojoval jako pěšák v Libyjské poušti a sloužil jako protiletadlový dělostřelec, se tak měl nakonec stát letec ve Velké Británii!

23. října 1942 se tedy Josef Geier spolu s dalšími vojáky nalodil v Suezu na loď Santa Maria de Orduna a vydal se na téměř tříměsíční plavbu kolem Afriky. Nejdříve přes Rudé moře a Adenský průplav do Keni se zastávkou v Mombase. Následuje Madagaskar se zastávkou v Toamasina, Jihoafrická republika se zastávkou v Durbanu a Kapském Městě, Sierra Leone se zastávkou ve Freetownu a nakonec, 24. prosince 1942, dorazila loď do Gibraltaru. Odtud v konvoji ostatních plavidel míří dále do Velké Británie. Cílem je přístav Greenock u Glasgow ve Skotsku, kam loď dorazila na Nový rok 1. ledna 1943. Následujícího dne je Josef Geier převezen vlakem do města St. Athan v jihozápadní Anglii, kde byla umístěna Československá výcviková náhradní jednotka (Czechoslovak Depot). Zde byl přijat do stavu RAF v hodnosti vojína (AC2 - Aircraftman 2nd Class) dobrovolnických záloh (RAF VR – Royal Air Force Voluntary Reserve) a bylo mu přiděleno osobní číslo 788444. Po absolvování základního výcviku, písemných testů a následné zdravotní prohlídky v Londýně byl Josef Geier mezi 55-ti muži vybranými na funkci radiotelegrafista/střelec (WOP/AG – Wireless Operator Air/Air Gunner).

7. července 1943 nastupuje Josef Geier do 1. radiotelegrafické školy (1st Radiotelegraphic School) ve městě Cranwell ve střední Anglii, kde strávil cca 7 měsíců intenzivního teoretického i praktického výcviku. 7. prosince 1943 je Josef Geier povýšen v československé armádě do hodnosti desátníka, v RAF má však stále hodnost vojína (AC2). Školu ukončil Josef Geier složením testů na 66,06% a 29. ledna 1944 je přemístěn do 8. školy palubních střelců (8.AGS – 8th Air Gunners School) ve městě Evanton v severním Skotsku. Školu palubních střelců ukončil Josef Geier složením testů na 72,6% a byla mu propůjčena britská hodnost četař (T/Sgt - Temporary Sergeant), nejnižší hodnosti létajícího personálu v RAF. 24. března 1944 je Josef Geier převelen zpátky do St. Nathan k Československé výcvikové náhradní jednotce, kde očekával nástup na operační výcvik.


 1943, Anglie. Fotografie pořízená pravděpodobně u 1. radiotelegrafní školy. 

1. května 1944 je Josef Geier povýšen v československé armádě do hodnosti četaře (v RAF hodnost T/Sgt) a odeslán ke 111. operační výcvikové jednotce (111. OTU – 111st Operational Training Unit) v Nassau na Bahamských ostrovech na jihu USA. Nové osádky si zde musely připadat jako v ráji – bílé písčité pláže, palmy, průzračné moře....ale po setkání se staničním lékařem přišlo vystřízlivění. Všichni nováčci byli varováni před úpalem, pohlavními chorobami a domorodým jídlem a každé porušení kázně, které by mělo za následek onemocnění z výše uvedených důvodů, by znamenalo přeřazení dotyčného k pozemní službě a platbu léčebných výloh ze svého. Nastal tak čas dalšího několikatýdenního školení, kdy usednout do rozpáleného letounu ve čtyřicetistupňových vedrech bylo utrpení. Josef Geier nastoupil do kurzu č. 26 a je zařazen do posádky č. 21, která létala ve složení: kapitán F/Sgt Josef Tichý, druhý pilot P/O Antonín Vrchotka, navigátor F/O Vladimír Vávra, radiotelegrafisté/střelci Sgt Jan Novotný, Sgt Josef Geier a Sgt Jaroslav Šišpera. Nejdříve probíhal teoretický výcvik v učebnách a v letounech na zemi. Po měsíci byl zahájen praktický na letišti Oakes Field s letouny B-25 „Mitchell“. Po cca dvou měsících pak přišel konečný výcvik na letišti Windsor Field s letouny B-24 „Liberator“. Výcvik byl ukončen 22. července 1944 a Josef Geier jej ukončil s hodnocením 50%.

Následoval návrat do Velké Británie a 14. září 1944 je Josef Geier se svojí posádkou přidělen k 311. čs. bombardovací peruti RAF, která se v srpnu 1944 přemístila na letiště u městečka Tain v severním Skotsku. Nejdříve je zařazen do posádky č. 23 (ve výcviku), se kterou cca měsíc provádí cvičné lety. K 5. říjnu tvoří posádku: kapitán F/Sgt Josef Tichý, druhý pilot P/O Antonín Vrchotka, navigátor F/O Vladimír Vávra, radiotelegrafisté/střelci F/Sgt Pokorný, Sgt Jan Novotný, Sgt Josef Geier, Sgt Jaroslav Šišpera, Sgt Stanislav Mikula a palubní mechanik F/Sgt Jaroslav Hofrichter.


 1944, Anglie. Výcvik radiotelegrafistů na zemi. Josef Geier sedí uprostřed a zapisuje.

První operační let provedl Josef Geier v posádce kapitána S/Ldr Šedivého. Celkem nalétal Josef Geier do konce roku 1944 osm operačních letů a od 3. ledna do 3. června 1945 dalších 10. Zatím potvrzené operační lety Josefa Geiera jsou uvedeny v tabulce:

 datum  typ letounu označení letounu cíl  záznamy  doba letu
délka letu 
12.02.
1945 
Liberator GRV PP F
BZ 749 
protiponorkový průzkum nad Severním mořem bez kontaktu s nepřítelem 12:20 hod
1.600 nám. mil
 26.02.
1945 
 Liberator GRV  PP E
BZ 745 
protiponorkový průzkum nad Severním mořem  bez kontaktu s nepřítelem  11:35 hod
1.600 nám. mil
 23.03.
1945 
 Liberator GRVI PP L
KG 861 
 útok na školu ponorek v Baltském moři – operace Chilli II útok na skupinu motorových lodí hlubinnými náložemi – nepotvrzen žádný zásah    
 05.05.
1945 
 Liberator GRVI PP R
KG 856 
 protiponorkový průzkum nad úžinou Kattegat kontakt s eskortovanou nepřátelskou ponorkou   11:22 hod
1.500 nám. mil
 10.05.
1945 
 Liberator GRVI PP H
KG 870 
protiponorkový průzkum západně od Shetlandských ostrovů  bez kontaktu s nepřítelem 10:57 hod
1.500 nám. mil
 15.05.
1945
 Liberator GRVI  PP G
EV 994 
protiponorkový průzkum západně od Shetlandských ostrovů bez kontaktu s nepřítelem 11:39 hod
1.500 nám. mil

1944/45, Anglie. Josef Geier sedící vpravo.

Během svého operačního působení u 311. čs. bombardovací peruti RAF je Josef Geier 18. února 1945 povýšen do anglické hodnosti rotného (T/F/Sgt - Temporary Flight Sergeant).

4. května 1945 podepsal Grossadmiral Dönitz částečnou kapitulaci německých jednotek v severním Německu, Nizozemí a Dánsku, která měla vejít v platnost následujícího dne v 8:00 hodin. Pro čs. bombardovací osádky však tímto datem operační lety nekončily – některé ponorky po tomto datu snažily vyhnout zajetí a mířily do přístavů neutrálních zemí. Poslední operační let 311. čs. bombardovací peruti RAF proběhl 3. června 1945. Podle neověřených zpráv se tohoto letu měl účastnit také F/Sgt Josef Geier.

Od 4. června do 13. srpna 1945 létá 311. čs. bombardovací peruti RAF již pouze s neozbrojenými Liberátory jako dopravní (podřízena Transport Command) a přepravuje jednotky z Velké Británie do ČSR. Letouny startují ze základen Manston, Pershore a Blackbushe.


1944/45, Velká Británie. Josef Geier v uniformě RAF. Nad levou kapsou odznak palubního střelce.

Josef Geier je 15. června povýšen do čs. hodnosti rotný a 12. srpna 1945, nyní již na půdě ČSR, je propuštěn z řad RAF. 6. října 1946 obdržel Josef Geier druhou čs. medaili "Za chrabrost před nepřítelem". 18. října 1945 je trvale demobilizován také z čs. armády. 1. ledna 1946 je Josefu Geierovi přiznána hodnost rotmistra v záloze, 19. ledna téhož roku je mu uděleno vyznamenání Čs. vojenská medaile za zásluhy I. stupně, 2. března 1946 obdržel vyznamenání Čs. válečný kříž 1939 a 23. září 1946 druhý Čs. válečný kříž 1939.

Po demobilizaci se Josef Geier usadil zpět v Lužici, v roce 1946 se oženil se slečnou Otýlií Hrbáčkovou, se kterou měl syna a dceru. Po válce pracoval jako operátor telegrafu u Čs. státních drah v Brně, později na místním národním výboru (MNV) v Pouzdřanech. Zemřel 13. března 1962 ve věku 47 let. ČEST JEHO PAMÁTCE.

Fotografie a materiály ze soukromé sbírky poskytl pan Ivo Geier.

[1] Naskýtá se otázka, proč byl vlastně pěší prapor, který se navíc v obraně osvědčil, nakonec reorganizován na, dalo by se říci, druhosledovou jednotku. Jistě v tom hrála roli obava před značnými ztrátami, které by nebylo možné vzhledem k omezeným lidským zdrojům adekvátně doplňovat. Druhou příčinou však byl i ten fakt, že jednotka u Tobrúku nebyla rozhodně složena jen z mladých zdravých mužů – podle hlášení praporního lékaře z listopadu 1941 „...Jen asi 30% mužstva má čistou klasifikaci A, ostatních 70% trpí více méně různými fyzickými vadami...“. Při vědomí tohoto faktu je výkon čs. vojáků v extrémních podmínkách Libyjské pouště ještě více obdivuhodný.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.64 (176 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.