Japonské radary za druhé světové války

Autor: Krojc | Datum: 5. 8. 2007

I Japonci měli radary vlastní konstrukce a výroby

V knize Dr. ing. Borise Prikrila, známého chorvatského námořního historika „Pakao Pacifika - Pomorske bitke na Pacifiku“, vyd. Znanje Zagreb 1966, se  uvádí, že lodě tzv. Tokio expresu, jinak také zásobovací konvoje torpédoborců na ostrovy Guadalcanal, do zálivu Kula, do prostoru ostrova Vella-Lavella u Kolombangary i jinam, byly pro nedostatek japonských lodních radarů v operačním nasazení vybaveny pasivními detektory radarového vysílání, které byly schopny určit směr a sílu signálu vysílajícího radaru nepřítele a tak se před ním chránit (str. 247 a násl.). Většina ostatních pramenů (opomeneme-li ony níže uvedené v seznamu použité literatury) se o japonských radarových zařízeních a příbuzných přístrojích tohoto segmentu elektronického průzkumu buď nezmiňuje vůbec nebo si často vystačí s obecně šířeným názorem, že Japonsko takřka žádné radary v období druhé světové války nemělo. Toto mylné tvrzení se často objevuje v populárně historických publikacích a velmi frekventované bylo hlavně v osmdesátých a sedmdesátých létech minulého století. Pravda je však poněkud jiná. 

Před vypuknutím druhé světové války či nedlouho po něm měly více či méně použitelné a provozuschopné radarové přístroje Francie, Holandsko, Itálie, Japonsko, Maďarsko, Německo, SSSR, Spojené státy americké, Kanada, Švýcarsko a Velká Británie, potažmo i Jihoafrická unie a Austrálie.

Japonský výzkum

Japonský výzkum v oblasti detekčních přístrojů  elektromagnetických vln obecně a u radarů zvláště měl oproti Velké Británii, USA i Německu zpoždění. V průběhu války však Japonci disponovali celkem rozsáhlým arsenálem radarů. Vyvinuli jak svými silami, tak za pomoci německých spojenců okolo 40 různých typů přístrojů pro použití na lodích, na zemi, na pobřeží a v letadlech. Celkem dokázali vyrobit (včetně výstražných detektorů ozáření radarem) prokazatelně více než 7550 přístrojů, z nichž téměř polovina byla operačně použita, další velká část odzkoušena a připravena k použití a přibližně 760 - 800 nebylo již vůbec operačně nasazeno ani nezačala jejich velkosériová výroba, když zůstaly v různém stádiu rozpracovanosti v továrnách anebo uvízly v hroutící se síti armádního nebo námořního logistického systému.

Ve valné většině založili Japonci svůj výzkum z poloviny třicátých let na přístroji Arthura L. Samuela z Bell Laboratory. Přístroj sám nikdy příliš dobře nepracoval a jako jeho hlavní část měla sloužit vysokofrekvenční trioda, která byla následně v USA nazvána podle svého tvaru „doorknob“. Důsledkem tohoto zaměření byla celá generace japonských radarů různého určení, která používala metrový vlnový rozsah.

Císařská univerzita Tohoku v Sendai byla v oboru vysokofrekvenčních vln průkopníkem nadmíru zdatným - její zaměstnanec Kindžiró Okabe o své práci vydal článek pod titulem Generation of Undamped Ultra-Short Waves by using Magnetrons v časopise Japan Electrical Engineering už v roce 1927. Už roku 1929 vyrobil a otestoval magnetron s osmi póly, pracující dosti stabilně na frekvenci 5,35 GHz, tedy na vlnové délce 8,47 cm! Vyvaroval se přitom jedné z největších nectností raných modelů segmentových magnetronů té doby - nestabilitě, i když na úkor již tak nepříliš velké účinnosti okolo 14 %.

Hidecugu Jagi (Yagi v anglické transkripci), známý vědec hlavně v oboru šíření elektromagnetických vln, autor později velmi rozšířeného anténního systému nazvaného jeho jménem, roku 1928 publikoval  příspěvek do odborného tisku, jehož anglický titul zněl Beam transmission of ultra short waves. Ve své stati se mimo jiné zabýval problematikou generování ultrakrátkých radiových vln šterbinovými magnetrony o dvou a čtyřech pólech.

Roku 1939 byl ve společnosti Japan Radio Corporation dokončen vývoj magnetronu, který pracoval na vlnové délce 10 - 12 cm a jeho špičkový impulsní výkon byl okolo 0,5 - 1 kW. Autorem návrhu byl Šigeru Nakadžima spolu s plejádou dalších odborníků a vývoj magnetronu probíhal u této společnosti celou válku. Výsledky byly přísně utajovány a byly předávány armádním a námořním oddělením štábů příslušného zaměření. Jako jedni z prvních byli s těmito výsledky seznámeni pracovníci Šimadovy laboratoře Technického ústavu Japonského císařského námořnictva v prefektuře Šizuoka.

V září roku 1943 bylo při oddělení fyziky Císařské univerzity v Tokiu založeno odborné pracoviště pro teoretické studium problematiky magnetronů. Jeho členy se stali profesoři Jusuke Hagihara, Masao, Kotani, Tatuoki Mijazima, Kiičiró Očiai, takuzo Sakai a Šin-ičiró Tomonaga. Na druhém pracovním shromáždění 10. září 1943 prezentova K. Očiai teorii magnetronu založenou na plyno-dynamickém přístupu. Na stejném a dalším shromáždění 19. září 1943 předložil T. Sakai k diskusi práce E. G. Lindnera z roku 1938 týkající se problematiky generování velmi krátkých vln. Další shcůzka skupiny 24. září 1943 měla za nosné téma teorii Š. Tomonagy o parabolickém potenciálu a jeho využití a na už pátém shromáždění skupiny 12. října 1943 prezentoval Dr. S. Mizuma z Technického ústavu Japonského císařského námořnictva přehled experimentálních a teoretických prací ústavu od roku 1933. Následovala zpráva o vývoji teorie magnetronů přednesená Tomonagou a Kotanim. Na již šestém zasedání skupiny 4. 11. 1943 byly představeny a prodebatovány nové teorie a další studie T. Mijazimy, Š. Tomonagy, M. Kotaniho a J. Hagihary. 26. listopadu byla už předložena rozsáhlá ucelená práce Tomonagy o teorii magnetronů a tato studie byla představena širokému, ale početně omezenému okruhu  odborníků. V té době nevycházel vzhledem k úsporným opatřením a utajování výsledků výzkumu v Japonsku ani jeden odborný časopis na toto téma. Výsledky výzkumu byly proto oficiálně zveřejněny až po ukončení války. Typy magnetronů japonských producentů z roku 1943 měly výkon okolo 2 - 3 kW.

Vývoj probíhal souběžně u námořnictva a pozemního vojska a ne vždy byl vzájemně koordinován. Obě tyto části japonských ozbrojených sil vyvíjely vlastní přístroje, což bylo často nejen tříštěním sil, ale i zbytečným přetěžováním již tak dost omezených výzkumných, vývojových a výrobních kapacit v tomto oboru. To se pak v konečném důsledku projevovalo také tím, že i při větších sériích ve výrobě se jejich výrobně-technická dokumentace často měnila a tak se stávalo, že dva přístroje údajně stejného typu měly různé parametry i osazení součástkami, což sebou přinášelo dodatečné potíže. Vedoucí silou při vývoji radarů bylo námořnictvo, resp. jeho technické oddělení. Radary byly následujících typů:

Pozemní a lodní radary

Typ A
zařazen do operační služby 1941. Umístěn převážně v kontinentální Číně. Pozemní armádou používán jako výstražný na vzdušné cíle. Vlnová délka 7,5 - 3,75 m (40 - 80 MHz), dosah do 60 km. Nepřetržitá vlna. Vyrobeno cca 85 kusů systému.

Typ 11
Zařazen do plné operační služby v červnu 1943, předtím nasazen už v roce 1942 na několika místech jako přehledový radar (Guadalcanal - tam ukořistěn Američany, Wake, dále ostrovy Attu a Kiska v Aleutském souostroví, mateřské ostrovy Japonska). Do doby plného operačního nasazení se několikrát průběžně zdokonaloval a upravoval. Použití: pevný pozemní proti vzdušným cílům. Vlnová délka 300 - 420 cm, špičkový výstupní výkon 40 kW. Šířka pulsu 10 - 30 milisekund. Schopen rozlišit skupinu letadel na 220 km, jednotlivý letoun na 130 km. Hmotnost 8 700 kg. Anténa: řada dipólů s reflektorem matracového typu, oddělené vysílání a příjem. Vyrobeno 30 ks. Poznámka: značen v některých pramenech také jako Mark I Model 1.

Typ 12
Zařazen do služby v dubnu 1944. Použití: mobilní pozemní proti vzdušným cílům. Vlnová délka 200 cm a 150 cm, špičkový výstupní výkon 5 kW, bistatický. Schopen rozlišit skupinu letadel na 100 km, jednotlivý letoun na 50 km. Hmotnost 6 000 kg. Anténa: řada dipólů s reflektorem matracového typu, oddělené vysílání a příjem. Vyrobeno 50 ks. Oficiální japonské značení u pozemní armády pro tento typ bylo Šiki 2 Go 1 Gata 1 Dentan 11-3 Kai 3.

Typ 13
Zařazen do plné operační služby v březnu 1943. Použití: mobilní pozemní, hladinové lodě a ponorky - proti vzdušným cílům. Vlnová délka 200 cm, špičkový výstupní výkon 10 kW. Schopen detekovat skupinu letadel na 100 km, jednotlivý letoun na 50 km. Chyba v náměru do 10°. Hmotnost 1100 kg. Impuls 10 ms, opakovací frekvence 500 Hz. Vysílač - oscilační obvod 2C se dvěma elektronkami T-311. Přijímač - detektor typu UN-954.  Anténa: řada dipólů s reflektorem matracového typu, odděleně pro příjem i vysílání. Vyrobeno cca 1 000 ks. Průběžně montován na tyto velké lodě: 1941 - OI, KITAKAMI jako nosiče prvních lodních radarů v japonském námořnictvu. 1943: červen KATORI, KAŠIMA, KAŠII; říjen JAMATO, MUSAŠI, TAIHO. 1944: květen NAČI, AŠIGARA, HAGURO, MJÓKO; červen ATAGO, TAKAO, MAJA; červenec DŽUNJÓ, OJODO, NOŠIRO, JAHAGI ( dvě poslední po dvou přístrojích); srpen - AMAGI, UNRJÚ; říjen NAGATO, KACURAGI (Kacuragi dva přístroje); listopad SAKAWA 2 přístroje. 1945: KITAGAMI dva přístroje. Většina přístrojů namontována na torpédoborce a jiné menší lodě. oficiální zkrácené značení 13 Go dentan

Typ 14
Zařazen do služby v květnu 1945. Použití: pobřežní proti vzdušným cílům s dalekým dosahem. Vlnová délka 600 cm, špičkový výstupní výkon 100 kW. Schopen rozlišit skupinu letadel na 360 km, jednotlivý letoun na 250 km. Hmotnost 30 000 kg. Přijímač typu UN-954. Anténa: neznámý typ. Vyrobeny 2 ks. Nebyly z časových důvodů už použity operačně - a navíc měly nadměrnou hmotnost, i když poněkud větší dosah než jeho následovník typ 21.

Typ 21
Zařazen do plné operační služby služby v srpnu 1943. Použití: pro hladinové lodě, detekce vzdušných a hladinových cílů. Vlnová délka cca 150 cm (okolo 200 MHz), špičkový výstupní výkon 5 kW. Opakovací frekvence PRF = 500 - 1100 Hz. Schopen detekovat skupinu letadel na 100 km, jednotlivý letoun na 70 km, velký hladinový cíl na 20 km. Minimální dosah 5 km. Hmotnost 840 kg. Přijímač typu UN-953 RE-3 nebo UN-954. Anténa: typ A model 6 - řada dipólů s reflektorem matracového typu, společné vysílání a příjem. Chyba v náměru - 5 - 8°. Obsluha 4 - 5 osob. Instalován na řadě lodí - počet není přesně znám, odhadován na nejméně 30. První byl dodán na bitevní loď ISE už v dubnu 1942, na letadlové lodě TAIJO, ČUJO a UNJO v lednu 1943, říjnu 1943 na TAIHO a KAJO, v prosinci na ŠINJO. Ostatní vyrobené přístroje dodány na velké lodě do konce října 1944, na torpédoborce do ledna 1945. Celkem údajně vyrobeno až 80 ks. Poznámka: značen v některých pramenech také jako Mark II Model 1.

Typ 22
Zařazen do plné operační služby v září 1944. Použití: velmi rozšířený na hladinových lodích a ponorkách - proti vzdušným a hladinovým cílům, řízení dělostřelecké palby. Vlnová délka 10 cm, špičkový výstupní výkon 2 kW. Vysílač: magnetron typu M-312 chlazený vodou, přijímač s pevně laděnými krystaly a magnetronem typ M-60-S jako místním oscilátorem. Opakovací frekvence 2 500 HzSchopen rozlišit  skupinu letadel na 35 km, jednotlivé letadlo na 17 km, velký hladinový cíl na 35 km. Minimální dosah 1500 m. Hmotnost v provedení pro hladinové lodě 1 320 kg, pro ponorky 2 140 kg. Anténa: trychtýřový typ ozařovače s odraznou plochou, vysílání a příjem umístěny nad sebou odděleně (horní pro přijímač, spodní - vysílač). Obsluha 4 - 6 osob. Torpédoborce KAZEGUMO a MAKIGUMO jej obdržely už v březnu 1942, HAMAKAZE v červnu 1942, AKIGUMO a YUGUMO v červenci 1942, bitevní lodě KONGO, HARUNA a HYUGA v říjnu 1942, lodě KATORI, KASHIMA a KASHII v červnu 1943, bitevní lodě YAMATO a MUSASHI v říjnu 1943; ostatní torpédoborce před koncem září 1944. Velmi běžně užíván od posledního čtvrtletí 1944. I když tento typ radaru nebyl původně určen k řízení dělostřelecké palby, poskytoval pro tyto účely použitelné údaje. Japonské oficiální námořní značení tohoto typu bylo  22 Go Dentan Kai 4. Poznámka: značen v některých pramenech také jako Mark II Model 2.

Typ 41
Zařazen do služby v srpnu 1943. Použití: proti vzdušným cílům, řídil palbu PL dělostřelectva a navádění světlometných jednotek. Vlnová délka 150 cm, špičkový výstupní výkon 13 kW (někdy se uvádí až 30 kW podle verze a data výroby). Na skupinu letadel účinný do 40 km, na jednotlivý letoun do 20 km. Hmotnost 5 000 kg. Vyrobeno celkem do 80 kusů všech verzí. Přijímač UN-954. Anténa: řada  dipólů s reflektorem matracového typu odděleně pro vysílání a příjem. Poznámka:v některých pramenech také značen jako Mark IV Model 1 či jeho modernější verze Mark IV Model 2.

Typ Tači-1
Zařazen do služby v roce 1943. Použití: pro navádění jednotek světlometů a řízení palby PL dělostřelectva.  Kmitočtový rozsah cca 200 MHz, opakovací frekvence pulzů cca 1000, výkon max 5 kW. Dosah max. do 20 km. Vyrobeno 30 kusů.

Typ Tači-2
Zařazen do služby v roce 1943. Použití: pro řízení palby PL dělostřelectva a navádění světlometů. Kmitočtový rozsah cca 200 MHz, opakovací frekvence pulzů cca 1000, špičkový výstupní výkon 10 kW. Dosah do 40 km. Vyrobeno 35 kusů.

Typ Tači-3
Zařazen do služby v roce 1944. Použití: pro navádění jednotek světlometů a řízení plaby PL dělostřelectva. Kmitočtový rozsah 72 - 84 MHz, špičkový výstupní výkon 50 kW. Dosah do 40 km. Vyrobeno cca 150 kusů.

Typ Tači-6
Zařazen do služby v roce 1944. Použití: pozemní přehledový a včasné výstrahy. Kmitočtový rozsah 71,4 MHz (4 m vln. délka), šířka pulsu 25 - 35 milisekund, špičkový výstupní výkon 10 - 50 kW, PRF přepínatelný mezi 500 - 110 Hz. Dosah 300 km. vyrobeno cca 90 ks, jeden pramen uvádí 350 ks.

Typ Tači-31
Zařazen do služby v roce 1945. Použití: pro navádění jednotek světlometů a řízení palby PL dělostřelectva. Kmitočtový rozsah 187 - 214 MHz, špičkový výstupní výkon 50 kW. Dosah do 40 km. Vyrobeno 70 kusů.

Typ 42
Zařazen do služby v říjnu 1944. Použití: pozemní pro řízení palby PL dělostřelectva. Vlnová délka 150 cm, špičkový výstupní výkon 13 kW. Schopen detekovat skupinu letadel na 40 km, jednotlivý letoun na 20 km. Hmotnost 5 000 kg. Přijímač UN-954. Vyrobeno 60 kusů. Anténa: typ Yagi, oddělené vysílání a příjem.

Typ 43
Zařazen do služby v červenci 1945. Použití: pozemní pohyblivý pro navádění jednotek světlometů. Vlnová délka 150 cm. Účinný na skupinový i jednotlivý cíl do 40 km. Špičkový výstupní výkon 13 kW. Hmotnost 500 kg. Přijímač UN-954. Vyrobeno 121 kusů. Anténa: typ Yagi, oddělené vysílání a příjem.

Letadlové vyhledávací a střelecké radary

Typ H-6
Zařazen do služby v srpnu 1944. Použití: velké létající čluny, útočné letouny s vícečlennou posádkou (bombardovací, torpédové) - vyhledávání vzdušných a (s problémy) i hladinových cílů. Vlnová délka 200 cm, špičkový výstupní výkon 3 kW. Schopen detekovat skupinu letadel na 100 km, jednotlivý letoun na 70 km. Hmotnost 110 kg. Anténa: typ Yagi společná pro vysílání i příjem. Tento typ, někdy s pozměněným označením, byl používán na létajících člunech Kawanishi H8K EMILY, bombardérech G4M2 BETTY a jiných typech.

Typ FM-1
Schválen do výroby v září 1944, k jednotkám se nedostal.  Určen pro čtyřmotorové stroje. Vlnová délka 200 cm, špičkový výstupní výkon 42 kW. Schopen detekovat skupinu letadel na 100 km, jednotlivý letoun na 70 km. Hmotnost 70 kg. Anténa typu Yagi společná pro příjem i vysílání. Vyrobeno několik kusů.

Typ N-6
Schválen do výroby v říjnu 1944. Pokusný typ. Byl instalován do jednomotorového třímístného letounu. Použití: vyhledávací na vzdušné a hladinové cíle. Vlnová délka 120 cm, špičkový výstupní výkon 2 kW. Hmotnost 60 kg. Vyrobeno celkem do 20 ks. Anténa typu Yagi společná pro vysílání i příjem.

Typ FM-3
Schválen do výroby v červnu 1945. Použití: pro třímístný jednomotorový letoun k vyhledávání vzdušných a hladinových cílů.  Vlnová délka 200 cm, špičkový výstupní výkon 2 kW. Schopen detekovat skupinu letadel na 70 km, jednotlivý letoun na 50 km. Hmotnost 60 kg. Vyrobeno celkem 60 ks, k jednotkám se už nedostal. Anténa typu Yagi společná pro vysílání i příjem.

Typ 23
Schválen do operační služby v březnu 1944, nepoužit v akci. Použití: na hladinových lodích (křižníky a větší) pro řízení palby na hladinové cíle. Vlnová délka 60 cm. Špičkový výstupní výkon 5 kW. Vysílač s dutinovým rezonátorem.Účinný dosah na malé hladinové cíle do 13 km. Hmotnost 1 000 kg. Přijímač typu 2400. Vyrobeno několik zkušebních kusů. Anténa: parabola, společné vysílání i příjem.

Typ 31
Schválen do operační služby v březnu 1945, praktické použití se připravovalo. Použití: řízení palby pobřežního dělostřelectva a větších hladinových lodí na hladinové cíle. Vlnová délka 10 cm, špičkový výstupní výkon 2 kW. Vysílač s magnetronem, přijímač s krystaly.  Účinný dosah na hladinové cíle  větších rozměrů do 35 km. Hmotnost 1 000 kg.  Vyroben neznámý počet.  Anténa: parabola se společným příjmem i vysíláním.

Typ 32
Schválen do operační služby v září 1944. Použití: řízení palby pobřežního dělostřelectva a větších hladinových lodí na hladinové cíle. Vlnová délka: 10 cm. Špičkový výstupní výkon 2 kW. Vysílač s magnetronem, přijímač s pevně laděnými krystaly. Účinný dosah na velké hladinové cíle 30 km. Vyrobeno 60 kusů. Anténa: trychtýřový typ se čtvercovým průřezem, oddělené vysílání a příjem.

Typ 33
Schválen do výroby v srpnu 1944. Použití: řízení palby hladinových lodí na hladinové cíle. Vlnová délka 10 cm, špičkový výstupní výkon 2 kW. Vysílač s magnetronem, přijímač s pevně laděnými krystaly. Účinný dosah na malé hladinové cíle do 13 km. Hmotnost 800 kg. Anténa: trychtýřového typu s kruhovým průřezem, odděleně pro vysílání a příjem.

Typ FD-1
Schválen do výroby na konci srpna 1944. Použití: palubní radar nočních stíhačů pro vyhledávání a přiblížení k cíli. Vlnová délka 60 cm. Špičkový výstupní výkon 20 kW. Vysílač s dutinovým rezonátorem. Dosah na letouny 3 km, na hladinové cíle 8 km. Hmotnost 70 kg. Vyrobeno cca 30 kusů. Do operační služby se dostalo cca 8 - 10 kusů. Antény typu Yagi se třemi direktory a jedním reflektorem, oddělené vysílání a příjem - jedna v přídi letounu, další na boku. Montáž prokázána například na letounech typu J1N1-S.

Typ FD-2
Schválen do výroby v srpnu 1944. Použití: palubní radar nočních stíhačů pro vyhledávání a přiblížení k cíli. Vlnová délka 60 cm. Špičkový výstupní výkon 25 kW. Vysílač obsahoval magnetron vlastní konstrukce s dutinovým rezonátorem. Dosah na letouny 3 km, na hladinové cíle 10 km. Hmotnost 70 kg. Vyrobeno 100 kusů, částečně namontovány i použity, ale většinou se nedostaly s letouny z továren k jednotkám. Antény typu Yagi, oddělené vysílání a příjem s mnohaprvkovými direktory, čtyři montovány v přídi letounu. Montáž prokázána např. na letounech typu J1N1-S Gekko. Tyto letouny měly přes nepříliš přesvědčivé výkony svých motorů značné úspěchy právě díky svému pokročilému radarovému zařízení na palubě. Pilot Sačio Endo dokázal na tomto stroji sestřelit celkem osm amerických bombardérů B-29 a stejný počet poškodil. Jeho vlastní sestřelení bylo připsáno palubním střelcům jednoho B-29 ze svazu, na který útočil.


Nakajima J1N1-S Gekko s anténami radaru FD-2

Typ TAMA 3
Schválen do výroby v červenci 1945. Přístroje namontovány a připravovány k praktickému použití. Použití: palubní radar pro noční stíhače k vyhledání a přiblížení k cíli. Vlnová délka 200 cm. Špičkový výstupní výkon 3 kW. Dosah na letadla 3 km. Hmotnost 70 kg. Vyrobeno 10 kusů. Anténa: typ Yagi společná pro vysílání i příjem.

Radary včasné výstrahy

Typ Tači-6
Zařazen do služby v roce 1942. Použití: pozemní radar včasné výstrahy. Kmitočtový rozsah 68 - 80 MHz, typicky 71,4 MHz, špičkový výstupní výkon 10 - 50 kW. Opakovací frekvence pulzů 500 nebo 1000, dosah do 300 km. Vyrobeno cca 350 kusů. Podle všech pramenů to byl téměř nejrozšířenější přístroj pozemní armády tvořící základ jejího radarového vybavení .

Typ Tači-7
Zařazen do služby v roce 1943. Použití: pozemní radar včasné výstrahy. Kmitočtový rozsah cca 100 MHz, špičkový výstupní výkon 50 kW. Dosah do 300 km. Bylo to ve své podstatě první mobilní provedení typu Tači 6. Vyrobeno cca 60 ks.

Typ Tači-18
Zařazen do služby v roce 1944. Použití: pozemní radar včasné výstrahy. Kmitočtový rozsah 94 - 106 MHz, špičkový výstupní výkon 50 kW. Dosah do 300 km. Druhé mobilní provedení původního typu Tači 6.Vyrobeno cca 400 kusů.

Typ 61
Schválen do operační služby v dubnu 1945, připravován pro operační nasazení. Použití: měření výšky letu a vzdálenosti nepřátelských letadel nad důležitými prostory. Vlnová délka 60 cm. Špičkový výstupní výkon 10 kW. Vysílač se stíněným oscilátorem, přijímač typu 2400. Účinný dosah na jednotlivý letoun 130 km. Hmotnost 15 000 kg. Vyroben jeden kus pro PVO Tokia. Anténa parabolická, společná pro vysílání i příjem.

Typ 62
Schválen do operační služby v červnu 1945. Použití: měření výšky letu a vzdálenosti vlastních letounů nad důležitými prostory. Vlnová délka 200 cm. Špičkový výstupní výkon 10 kW. Dosah na jednotlivý letoun více než 100 km. Hmotnost 3 000 kg. Vyroben jeden kus pro PVO Tokia. Anténa: řada dipólů společná pro vysílání i příjem, přijímač typu UN-954.

Typ 63
Nebyl včas schválen do výroby před koncem války. Použití: dálkový přehledový radar pro důležité prostory. Vlnová délka 300 cm. Špičkový výstupní výkon 40 kW. Dosah na jednotlivý letoun 160 km. Pouze jeden pokusný typ. Hmotnost 8 700 kg. Přijímač typu UN-954. Anténa: řada dipólů společná pro vysílání i příjem.

Palubní odpovídače, výstražné indikátory, ostatní typy zařízení

Typ TH
Schválen do výroby v červenci 1945, operačně nebyl nasazen. Použití: pro instalaci na pobřeží k navádění  sebevražedných výbušných člunů. Vlnová délka 150 cm. Špičkový výstupní výkon 13 kW.  Dosah na malé hladinové cíle menší než 20 km. Vyroben neznámý počet. Hmotnost 500 kg. Přijímač typu UN-954.  Anténa: řada dipólů společná pro vysílání a příjem.

Typ M-13
Schválen do operační služby v červnu 1945, operačně nenasazen. Použití: palubní letounový odpovídač IFF (vlastní/cizí) pro všechny typy letounů. Vlnová délka 200 cm. Špičkový výstupní výkon 0,05 kW. Vysílač: kmitavý obvod cívka/kondenzátor, přijímač typu UN-955.  Dosah cca 100 km. Vyrobeno do 100 ks. Anténa: typ bendback 1/41.

Typ A
Zařazen do služby v roce 1941. Použití: interferenční dopplerovský detektor pro včasné varování. Kmitočtový rozsah: 40 - 80 MHz. Příkon podle verze  buď 3, 10, 100 nebo 400 W. Dosah cca 700 km v závislosti na verzi. Vyrobeno asi 100 kusů.

Typ 51
Pouze ve stadiu pokusů. Použití pro čtyřmotorové bombardéry, účel neznámý (navigace, vyhledávání cíle?). Vlnová délka 10 cm. Špičkový výstupní výkon 6 kW. Vysílač: magnetron, přijímač: pevně laděné krystaly. Dosah přibližně 20 km. Hmotnost 200 kg. Anténa: parabolická společná pro vysílání a příjem. Zřejmě pokus o jakousi kopii H2S s německou technickou pomocí. Počet vyrobených kusů není znám.

Typ FH-1
Zařazen do služby v únoru 1945. Použití: palubní radiovýškoměr velkých létajících člunů Kawanishi H8K EMILY pro menší výšky. Vlnová délka 88 cm. Špičkový výstupní výkon 0,0001 kW.  Chyba měření: 15 metrů. Hmotnost 30  kg. Přijímač typu UN-955. Anténa: dvojité T.  Vyrobeno do 100 ks.

Typ E-27
Zařazen do plné operační služby v dubnu 1944, jeho první použití zaznamenáno v japonských pramenech už v půli roku 1943 při bojích o Šalamouny. Použití: výstražný indikátor ozáření radarem určený zejména pro torpédoborce, torpédovky a torpédové čluny, nalézal se i na mnoha velkých lodích - např. jej měla letadlová loď TAIHO. Rozsah vlnové délky přijímaného signálu: 75 - 400 cm. Dosah do 300 km. Hmotnost 40 kg. Obsluha 1 osoba. Vyrobeno 2 500 ks. Detektor superheterodynového typu. Přijímač se 3  elektronkami typu UN-955 a 9 UZ6C5. Dvě všesměrové antény pro detekci radaru a otočná směrová anténa pro detekci radiového vysílání. Značen též jako Kai 3. Šlo (i podle anténního systému) o německý "Metox".

Typ 3 Gata

Uveden do operační služby v dubnu 1944. Systém pro detekci centimetrových vln. Rozsah vlnové délky přijímaného signálu 3 - 75 cm. Detektor s krystaly. Přijímač se 4 elektronkami UZ6C6 a jednou UZ42. Malá parabolická anténa. Vyrobeno cca 200 ks. Použití zaznamenáno např. na letadlové lodi TAIHO.

Typ bez určeného označení
Vyrobený typ odzkoušen, do služby se nedostal. Použití: výstražný indikátor ozáření radarem a směrová detekce radiových signálů. Rozsah vlnové délky přijímaného signálu: 3 - 75 cm. Detekce radarového a radiového vysílání s neznámým dosahem. Vyrobena série cca 200 kusů.  Anténa neznámého typu. Zpráva o tomto typu nalezena v archivu technického oddělení leteckých sil armády, z jiných zdrojů nepotvrzena. Mělo by se údajně jednat o typ FT-A.

Typ FT-B
Schválen do výroby v květnu 1944. Operačně nenasazen. Použití: palubní výstražný indikátor ozáření radarem u bombardovacích a průzkumných letounů. Vlnová délka 45 - 370 cm. 2 přijímače typu UN-955. Dosah zjištění zdroje elektromagnetického záření do 300 km. Hmotnost 20 kg. Vyrobeno 300 kusů. Anténa neznámého typu.

Typ FT-C
Schválen do výroby v květnu 1944. Operačně nenasazen. Použití: palubní výstražný indikátor ozáření radarem  u bombardovacích a průzkumných letounů. Vlnová délka 45 - 370 cm. Dosah do 300 km. Hmotnost 20 kg. Vyrobeno do 100 ks. Zdokonalený typ FT-B vyráběný jiným arzenálem.

Detektor magnetických anomálií Džikitančiki

Operační statut přístroj získal v půli roku 1944, do konce roku se dostal do provozu u jednotek. Montován na letouny typu Q1W1/11, Q2W2/21, B5N2/12 v protiponorkovém provedení, E13A1/11 a 11a v protiponorkovém provedení, Ki-49-I v protiponorkovém provedení. Použití: detekce ponorek plujících pod hladinou. Letová výška pro účinné zjišťování ponorek byla do 18 metrů nad hladinou, jinak přístroj ztratil účinnost. Vyrobeno pouze do 20 kusů. Ostatní údaje o přístroji chybí.

Celkový přehled

Prokazatelně bylo vyráběno nejméně 39 různých typů přístrojů, prokazatelně vyrobeno více než 7 550 kusů. I když japonské radary měly oproti Spojencům horší vlastnosti a nasazeny byly opožděně, rozhodně se nedá říci, že Japonci za druhé světové války radary neměli. To, že jeho nasazení a využití Japonci dost dlouho podceňovali, se jim krutě vymstilo už při úvodních soubojích letadlových lodí. Zhruba dvou- až tříleté zpoždění ve vývoji specializovaných radarů se už nepodařilo do konce války zkrátit. Dokonale se chybějící radarová kontrola vzdušného prostoru a vodní plochy válčiště projevila v bojích japonské flotily v úžině Surigao a v zátoce Leyte. Hlavně v úžině Surigao americké síly plně využily svých radarů k získání časové výhody pro zformování bojové sestavy „crossing the T“ a při přesném řízení palby v nočním střetnutí. Včasné varování vlastních lodí a řízení letového provozu na velkou vzdálenost bylo to, co Japoncům chybělo v Korálovém moři, u Midway i jinde.

Řada autorů značí typy radarů různě - jak značením japonským podle typu číselně dle éry Šówa (obdobně jako typ letadla), tak značením řadovým, jiní používají britské značení (A. Price - Mark I Model I atp.) a další užívají továrního značení (M. Favorite) či označení dle typů v seznamu US Air Forces. Tím vzniká nepřehledná situace, kdy jsou některé modely  radarů či uváděných přístrojů označeny v každém pramenu jinak a některé jsou uváděny dvojmo i trojmo. Když se k tomu přidají ne vždy přesné a spolehlivé počty vyrobených kusů a parametry stanovené přibližně pomocí elektronického průzkumu, dochází k paradoxní situaci, že nelze najít žádný pramen, na který by se dalo zcela spoléhat. Proto se jen obtížně někdy dobíráme skutečného stavu v této oblasti, zvláště s přihlédnutím k faktu, že v posledních měsících války v Japonsku vzaly za své celé továrny i s firemní technickou dokumentací a řada archivů.

Ke značení původně japonskému lze závěrem říci, že pozemní radary byly mimo jiné označovány jako Tači, lodní jako Tase a letadlové palubní jako Taki. První slabika Ta pocházela z názvu Tama - tedy výrobce a autora systému a druhá znamenala umístění (či - země, se - loď a ki - letadlo - vzduch).

Ohledně elektronického rušení a příslušných protiopatření toho o Japonsku víme jen pramálo. V knize britského autora Alfreda Price pod názvem „Nástroje temnot“ se uvádí:

Proti americkému elektronickému rušení Japonci neměli prakticky žádné prostředky. V některých případech se dal směr přibližně odhadnout jistým hrubým zaměřováním zdroje rušení, a to tak, že se zjišťovala maximální intenzita rušícího signálu z indikátoru intenzity na přijímači, vzdálenost pak šlo občas zjistit pomocí některého méně rušeného radaru... Japonská armáda dostala z Německa popis principů, na nichž byla založena metoda Würzlaus a odvedla s touto metodou spoustu experimentální práce. Nicméně operátoři armádních radarů se rozhodli, že dokáží docela dobře „prohlédnout“ skrz „Rope“ a tak tato metoda jimi nebyla v boji nikdy použita.

Vývoj radaru u pozemní armády a výcvikové skupiny

11. června 1943 byl založen armádní Institut pro výzkum technologie, Tama. 12. února 1944 byla zformována výcviková skupina pro výuku radarových operátorů nazvaná Armádní školní jednotka radarového provozu. 28. dubna 1945 byla přejmenována na Oddělení pozemní armády pro výuku na radarových zbraňových systémech a 12. června 1945 byla zformována 1. jednotka radarového navádění.

Prameny:

  • A. J. Watts, B. G. Gordon: Imperial Japanese Navy, Annapolis, MD, 2003, 2nd edition.
  • Senshi Sosho: Rikugun Gunsenbi (Příprava pozemní armády na válku), sborník statí, Kure 1994, s dřívějším laskavým přispěním pana B. Tesárka
  • Martin Favorite: Technical reference on WW II radar, Annapolis 1996
  • Alfred Price: Nástroje temnot - Historie elektronické války 1939 - 1945, Mladá fronta 2005
  • Evans, David C., Peattie, Mark R.: Kaigun
  • Nakagawa, Yasuzo: Japanese Radar and Related Weapons of World War II

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.76 (76 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.