Horká balkánská půda VII.

Autor: Dzin | Datum: 9. 5. 2004

10. července 1943 provedla anglo-americká vojska vylodění na Sicílii. Tím nastala poslední fáze politické krize mezi italskými vládnoucími špičkami, která vyvrcholila na zasedání Velké fašistické rady 24. července 1943. Na ní byl nejprve Mussolini obviněn ze špatného vedení země a války a posléze ho ti samí lidé, kteří ho ještě před pár lety zahrnovali poctami, odvolali z funkce ministerského předsedy. Den nato byl Duce zatčen. Do čela Itálie se dostal maršál Ivanoe Badoglio, který ihned zahájil jednání se západními spojenci o vystoupení Itálie z války. Po různých peripetiích byla nakonec 8. září 1943 vyhlášena kapitulace Itálie.

Vystoupením Itálie z války na straně Osy se situace v okupované Jugoslávii od základů změnila. Italská vojska vojensky kontrolovala přes polovinu Jugoslávie a stejně tak tvořila polovinu ze zde umístěných okupačních vojsk. Jakmile kapitulace vešla ve známost, Italové přerušili veškerou bojovou činnost a začali se zabývat jedinou věcí - návratem domů. Už se nechtěli nepopulární války účastnit ani den.

Situace v Jugoslávii po italské kapitulaci

Pro Němce nebylo vystoupení Itálie z války zase takovým překvapením. Sám Hitler si 25. července 1943, poté co se dověděl o pádu Mussoliniho a o tom, kdo po něm stanul v čele státu, povzdechl: "Badoglio převzal moc. Nejhorší z našich nepřátel!" Slova: "Zrada, stoprocentní zrada" zase zazněla z úst Ribbentropa po schůzce s novými italskými představiteli 6. srpna 1943. Není proto divu, že OKW zahájilo už v průběhu července tajné přípravy na akci pro případ, že by Itálie vystoupila z války. Jejím cílem bylo odzbrojení italské armády a převzetí jejích pozic Wehrmachtem. V rámci příprav této akce byla 26. července 1943 vydána směrnice k obraně Balkánu, ve které se již s Italy nepočítalo. Krycí název akce byl ACHSE (Osa).

Na večer 8. září (po oznámení italské kapitulace) byl rozkaz k provedení ACHSE skutečně vydán. Na rozdíl od Itálie, kde ACHSE proběhla bez vážnějších komplikací, v Jugoslávii se proměnila v hotový závod mezi partyzány na jedné a okupanty a kolaboranty na druhé straně o to, kdo se dostane k Italům dříve.

Tito a jeho partyzáni byli v horší situaci než Němci. Přestože měli podezření, tak o kapitulaci Itálie se dověděli až z oficiálního komuniké západních spojenců. Čas na přípravu rozsáhlejší akce proti italským državám v Jugoslávii (včetně "Nezávislého státu Chorvatsko") byl proto minimální a Němci tak měli před partyzány časový náskok. Další nevýhodou bylo, že většina velkých italských posádek byla umístěna společně s německými. Největší partyzánskou výhodu oproti Němcům, větší hustotu rozmístění partyzánských jednotek na území okupovaném italskou armádou, do jisté míry negovala přítomnost kolaborantských jednotek tamtéž.

I tak ale Tito jednal rychle. Do inkriminovaných míst se ihned začaly přesouvat jednotky NOAJ, spolu s nimi i Hlavní štáb, jednotlivým partyzánským oddílům byl vydán rozkaz navázat kontakt s Italy a bránit kolaborantským silám v pokusech o totéž. Cílem partyzánů bylo nejen získat tolik potřebnou výzbroj a výstroj, ale i obsadit co největší území a přemluvit co nejvíce Italů ke vstupu do NOAJ. Podobně se měli snažit získat pro spolupráci i zajatce ze zajateckých táborů pod kontrolou Italů. Nyní záleželo už jen na tom, kdo bude rychlejší a jak se k celé věci postaví Italové.

Italové se k celé akci postavili téměř neutrálně. Jejich heslem bylo "La guerra e finita" a jejich jediným cílem bylo dostat se domů. Proto se nechávali odzbrojit od toho, kdo k nim dorazil jako první. V Černé Hoře se většina Italů vzdala Němcům, jen část (většinou z divize "Alpini") odešla do hor a později se přidala k partyzánům. Na chorvatském pobřeží byli Italové většinou rozmístěni v přístavech společně s Němci a ti je přebrali bez významnějších problému pod svou kontrolu. V Dalmácii se sice rozpoutaly menší šarvátky, ale nakonec i zde v drtivé většině Italové kapitulovali do rukou Němců.

Výjimku tvořil přístav Split, kde nebyla německá posádka a o který mezi sebou uspořádala závod partyzánská 1. proletářská divize a německá divize SS "Prinz Eugen", kdo se k němu dostane dříve. Přestože partyzáni pochodovali dnem i nocí s minimálními přestávkami na odpočinek, vypadalo to, že prohrají. Do cesty se jim stále pletly ustašovské jednotky, jejichž útoky sice partyzáni hodnotili jako slabé, ale které je zpomalovaly. Němci se zase snažili zapůsobit na italskou posádku Splitu leteckým bombardováním jejích kasáren, aby Italy odradili od případné myšlenky na kapitulaci do rukou partyzánů. Nakonec ale palma vítězství připadla partyzánům. Místní partyzánské jednotky se přikradly ke Splitu ze směru příchodu Němců, tím se vyhnuly ustašovcům, kteří blokovali postup 1. proletářské divize, vtrhly do města a zajaly místní italské velení. Poté partyzáni naložili vše co našli na auta, vzali s sebou Italy, kteří chtěli bojovat s nimi proti Němcům a doslova za minutu dvanáct ujeli před nosem Němců. Ti, když se dostali do Splitu, zjistili, že po italské výzbroji a partyzánech už není ani vidu ani slechu. Rozlícení esesáci si alespoň zchladili žáhu hromadnou popravou italských důstojníků.

Většinu Italů zajali a odzbrojili Němci, kořist partyzánů nebyla zanedbatelná, přesto ale byla menší než by mohla být. Partyzáni získali výzbroj a výstroj pro 80 tisíc mužů, což umožnilo dovyzbrojit současné jednotky NOAJ a založit další. Pod jejich kontrolu přešla značná část Jadranského pobřeží (ikdyž z něj byli následně vytlačeni německým postupem) a jejich řady se rozšířily o další bojovníky z řad Italů i jejich zajatců, bohužel ne v tak hojném počtu, jak by si partyzáni přáli. Velmi negativně se zde projevil přístup Italů. Ti si ve většině mysleli, že pro ně válka skončila, že odevzdají zbraně a prostě odejdou domů. Nepochopili, že válka může skončit až po úplné porážce Německa. Němci toho dokázali dovedně využít a namluvili Italům, že když se jimi nechají odzbrojit, odešlou je domů. Místo domů putovali do německých zajateckých táborů.

Z asi dvaceti italských divizí, ke kterým měli partyzáni přístup, tak příklad divize "Alpini" následovaly jen divize "Bersaglieri" a "Carabinieri", které přešly na stranu partyzánů téměř celé. Není bez zajímavosti, že se jednalo o elitní svazky italské armády na balkánské půdě, jejíž vojáci dokázali daleko lépe zhodnotit vzniklou situaci. Většina ostatních velitelů a vojáků nebyla spoluprací s "bandity" moc nadšena a dala spíše přednost zajetí. Z Italů, kteří se připojili k Titovu odboji, byl nejprve vytvořen prapor "Garibaldi" a posléze byli ve větších počtech zařazeni i do dalších jednotek NOAJ.

Velmi zápornou roli zde sehrálo italské vrchní velení. S vyhlášením kapitulace příliš otálelo a když už tak učinilo, jednalo velmi nedůsledně. Nejhorší ze všeho byla ale jeho snaha přípravy na kapitulaci co nejdéle utajit. Kapitulace pak byla překvapením pro samotné italské polní velitele, kteří přesně nevěděli, jak se mají zachovat, zda považovat Němce za nepřítele a zahájit proti nim v případě nutnosti ozbrojené akce, nebo zůstat neutrální. Většina z nich si zvolila pasivitu a tím jen nahrála Němcům.

Druhou skupinu bojovníků, kteří mohli rozšířit partyzánské řady, byli vězni zajateckých táborů pod italskou správou. Dali by se rozdělit do několika skupin. První skupinu tvořili lidé z okupovaných zemí Evropy či bojovníci proti nacistickému a fašistickému režimu. Ti se po svém osvobození velmi ochotně chápali zbraní a vstupovali mezi partyzány. V NOAJ tak bojovala řada Čechů, Slováků, Francouzů, ale i německých a rakouských antifašistů. Druhou skupinu tvořili příslušníci národů Sovětského svazu. K těm se dostaneme později. Poslední skupinu tvořili zajatí spojenečtí vojáci. S těmi to bylo velmi obtížné. Doba zajetí podlomila jejich morálku. Někteří z nich se sice připojili k partyzánům, většina ale tuto možnost odmítla, snažila se buď dostat k anglo-americkým vojskům v Itálii, nebo zůstala naprosto pasivní. Velká část z nich byla později pochytána Němci.

Velmi negativně působili zajatí britští důstojníci, kteří naprosto odmítali vstoupit se "svými" muži do partyzánských oddílů, které sami pokládali za něco nepatřičného (dobře vystihl tuto povahu spisovatel Pierre Boulle v knize "Most přes řeku Kwai") a dali přednost vyčkávání, jak se situace vyvine. Někdy se udává, že do řad partyzánů vstoupilo všeho všudy 50 Britů. Je to pravděpodobně velmi podhodnocené, ale i tak to nejspíše nebylo více než několik stovek, což je opravdu velmi málo. Partyzáni tak přišli o další výrazné posílení vlastních řad značným počtem vycvičených bojovníků.

Sovětský svaz a Tito

Výrazně se ale zlepšilo zahraniční postavení Tita a jeho partyzánů. Po víceméně testovací misi kapitána Deakin dorazila v září 1943 reprezentativní vojenská mise, v jejímž čele byl brigádní generál Fitzroy McLean, která dávala jasně na srozuměnou, že Velká Británie začíná Titovo hnutí považovat za plnohodnotného partnera. Zatím stále nevyjasněný zůstával postoj Sovětského svazu. Ten hned od počátku vzniku partyzánského odboje v Jugoslávii prohlásil, že plně uznává exilovou jugoslávskou vládu v Londýně jako reprezentanta Jugoslávie a nevydal prohlášení na podporu Tita. Důvodů k tomu měl asi několik. Zaprvé SSSR potřeboval západní spojence a nechtěl je podporou jugoslávských komunistů na úrok exilové vlády přespříliš dráždit, zadruhé Stalin nebyl s Titem v těch nejlepších "soudružských" vztazích, jak by si je on sám představoval. Ne že by Tito nebyl pravověrný komunista ochotný k internacionální spolupráci, to bychom mu křivdili, ale rozhodně nebyl ochotný hrát podřadnou roli lokaje. Moskva vždy nahlížela na jiná komunistická hnutí pouze jako na svou prodlouženou ruku a čekala od nich, že budou dělat ne to, co je nejlepší pro ně a jejich zemi, ale to, co je nejlepší pro Moskvu. Tito byl ale vlastenec a silná osobnost a být jenom loutkou Moskvy se mu moc nechtělo.

Dalším důvodem Stalinova odstupu od Tita mohlo být i to, že Moskva od počátku nezískala rozhodné slovo ve vytváření domácího i zahraničního odboje Jugoslávie. V případě zahraničního odboje měla Moskva vždy snahu vytvářet na svém území jednotky okupovaného státu, získávat v nich pomocí národních komunistických stran pozice a následně je zneužívat pro své politické účely. To představovalo například ono komunistickou propagandou typické odvolávání se na "bratrství se SSSR spojené krví". V případě Jugoslávců to ale nešlo z důvodu nedostatku případných vojáků. Emigrace Jugoslávců do SSSR nebyla velká a k tak radikálnímu kroku jako v případě Polska, kdy byly jednotky Rudé armády doslova ze dne na den přejmenovány na jednotky Polské armády, se Sověti neodhodlali.

V zemích, kde SSSR předpokládal pozdější účast svých vojsk, se vždy snažil přichystat jim politickou půdu. Moskva počítala s ideou národněosvobozeneckého hnutí pod svým vedením a osvobozenecké tažení proti nacistům viděly politické špičky v Kremlu i jako posílení pozic SSSR v Evropě. Byly zde také důvody vojenské, odboj okupovaných zemí měl zjednodušit postup Rudé armády a vytvářené národní armády měly pomoci alespoň částečně zacelit její ztráty. Ovládnutí domácího odboje se dělo za pomoci místních komunistických stran, jejichž aktivní akce měly být vždy důraznější než odboj vedený případnou exilovou vládou. Operace komunistického odboje byly poté plně pod kontrolou Sovětů, protože Ústřední výbory národních komunistických stran obvykle před okupací emigrovaly do Moskvy a v zemi zůstala tzv. Ústřední vedení, která jen vykonávala směrnice Ústředního výboru z Moskvy, který zase plnil nařízení Stalina a jeho věrchušky.

Protože sovětskému politbyru moc nezáleželo na lidských životech a jediné, co bylo důležité, bylo splnění úkolu, vydávané rozkazy vedly k co největší aktivitě komunistického odboje často za cenu velkých ztrát. Tato aktivita si ale vysloužila obdiv a solidaritu místních lidí, kteří v komunistické straně spatřovali hlavní až jediné bojovníky proti fašismu. S touto podporou se nakonec dařilo komunistům získávat pozice v národním odboji a využívat je i politicky k radosti Moskvy.

Tento model ale v Jugoslávii narazil. Komunisté sice získali hlavní slovo hned od počátku odboje, ale překážkou bylo, že ÚV KSJ v čele s Titem neemigroval a zůstal v Jugoslávii, kde se přímo podílel na vedení jednotlivých akcí. Moskva na něj tak nemohla vyvíjet potřebný nátlak a její direktivy byly chápány spíše jako rady než rozkazy. Tito si do vedení odboje ze zahraničí moc mluvit nenechal, protože zastával správný názor, že jako místní zná problematiku lépe než někdo stovky kilometrů vzdálený. A známý podezřívavec Stalin v tom ihned začal vidět cosi "nesoudružského". Již zde jsou zárodky konfliktu mezi těmito dvěma muži, který nakonec vyvrcholil po válce.

Druhý způsob jak ovládnout domácí odboj bylo zřizování partyzánských oddílů pod velením Moskvy. Obvykle se na okupovaném území shodil výsadek sovětských parašutistů, který zde zorganizoval partyzánskou skupinu v čele se sovětským důstojníkem, případně i politrukem. Do nich pak verbovali jak místní, tak sovětské občany, kteří se zde nacházeli. Podobně tomu bylo v Jugoslávii. V Italy kontrolovaných zajateckých táborech se nacházeli vojáci Rudé armády, kteří se po italské kapitulaci dostali na svobodu. Nacházeli se zde také dezertéři ze zde působících jednotek sovětských občanů, kteří kolaborovali s Němci. Ti se ihned snažili navázat spojení s Moskvou a poté buď sami nebo za podpory desantů ze Sovětského svazu organizovat partyzánské oddíly. Stejně jako jinde byly i zde pod přímým velením Moskvy a od místních se očekávala plná podpora. To bylo ale jádro problému. Sovětští partyzáni totiž nedokázali Jugoslávcům smysluplně vysvětlit, proč by měli vstupovat do jejich oddílů, když mají zavedené vlastní partyzánské vojsko. Tak zdroj sovětských partyzánských oddílů tvořili jen sovětští státní příslušníci. Nakonec byly zorganizovány sovětské partyzánské oddíly o celkové síle 6000 mužů. V jakémkoliv jiném odbojovém hnutí by to byla velmi silná skupina se značnými rozhodovacími možnostmi, ale v Jugoslávii to byla jen nepatrné hrstka.

Vznikla i další potíž. Sověti poslouchali jen příkazy z Moskvy a nechtěli moc brát ohled na místní odboj. Byli ochotni ke spolupráci, ale tu viděli jen v podpoře svých vlastních akcí. Jugoslávští velitelé zase logicky vyžadovali, aby Sověti, nacházející se na území, kde operovali Titovi partyzáni, podléhali jejich velení. Každý si jistě dokáže představit, jak by dopadla případná roztržka. Nakonec převážila myšlenka boje pro společnou věc a sovětští partyzáni, po dohodě Tita se Stalinem, byli začleněni do struktur NOAJ. Spolupráce mezi SSSR a Titem se tak konečně rozběhla na lepší úrovni, ikdyž vztahy mezi nimi byly stále dost napjaté, což se projevilo v poválečné době. Přes všechny rozmíšky ale nakonec Sověti Titovo hnutí podporovali, protože vláda komunisty Tita pro ně byla přeci jen přijatelnější než jakákoliv jiná.

Kapitulací Itálie nastala v Jugoslávii nová situace a současně skončila jedna fáze partyzánského boje. Z Jugoslávie zmizelo až 22 divizí, které zde mohly být nasazeny a Němci se museli poohlížet po vše, čím by je nahradili. Ač se jim to částečně podařilo, nikdy už nedokázali zajistit takový poměr sil jako předtím. Partyzáni díky kapitulaci Itálie znásobili své síly a upevnili své postavení v zemi. Vznikla oblast plně pod kontrolou partyzánů, která vytvořila jádro jimi kontrolovaného území a přestože Němci ještě způsobí partyzánům nejednu potíž, už nikdy se jim ji nepodaří zlikvidovat partyzánské území tak jako se jim to povedlo v předchozích letech a přinutit partyzány k ústupu z ní. Strategická iniciativa přešla do rukou partyzánů a od této chvíle to už nebudou oni, kdo se bude snažit přečkat německý nápor, ale naopak to budou Němci, kteří se budou snažit bránit před rostoucím partyzánským hnutím. Slovy německých generálů, Tito se stal "nejsilnějším mužem na Balkáně."

Základní literatura:
Dějiny druhé světové války, Naše vojsko, Praha 1977-82
Jaroslav Hrbek, Monte Cassino, Naše vojsko, Praha 1995
Kenneth MacKsey, Zapalte Evropu!, Jota, Brno 2000
Miroslav Tejchman, Válka na Balkáně, Academia, Praha 1986
Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše, Mladá fronta, Praha 1999
Kolektiv autorů, Dějiny jihoslovanských zemí, NLN, Praha 1998

Horká balkánská půda I.
Horká balkánská půda II.
Horká balkánská půda III.
Horká balkánská půda IV.
Horká balkánská půda V.
Horká balkánská půda VI.
Horká balkánská půda VIII.
Horká balkánská půda IX.
Horká balkánská půda X.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.72 (176 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.