George C. Marshall

Autor: Jan Ešner | Datum: 27. 4. 2000

George Catlett Marshall se narodil 31. prosince 1880 v Uniontownu v Pennsylvanii. V roce 1901 úspěšně absolvoval Virginský vojenský institut. V první světové válce působil krátce ve štábu generála Pershinga. Do roku 1938 se pohyboval v různých štábních funkcích a pracoval i jako instruktor Národní gardy.

V červenci 1938 se stal pobočníkem náčelníka štábu pozemní armády. 1. září 1939, v době napadení Polska, se stal náčelníkem generálního štábu pozemní armády. Jeho úkol byl nelehký - vybudovat novou americkou armádu. Ta v té době měla zhruba 200 000 mužů. Na konci války však již čítala 8,5 milionů vojáků. 7.12. 1941 zahájilo Japonsko válku proti USA napadením hlavní americké tichomořské základny Pearl Harboru. Ještě v prosinci přijel do USA Churchill. Na konferenci ARCADIA bylo dohodnuto, že hlavním protivníkem spojenců bude nacistické Německo.

Přestože byla dohodnuta koncepce "nejdříve Německo", existovala ve Washingtonu dvě křídla. Oficiální koncepce se držel Roosevelt společně s Marshallem. Druhé křídlo, hlásající prioritu poražení nejprve Japonska, zastupoval především velitel amerického námořnictva admirál King. Ten se pak snažil klást překážky jakémukoli rozmístění amerických lodí v Atlantiku ve prospěch Pacifiku. Bez námořní převahy však nebylo možné přesunovat americká vojska do Evropy. Marshall tak musel svádět s Kingem nekonečné boje.

Situace Velké Britanie na jejím hlavním válčišti, severní Africe, byla v polovině roku 1942 velmi nepříznivá. Pád Tobruku v červnu 1942 uspíšil rozhodnutí Spojených států zapojit se do války s Německem ještě tohoto roku. Jediným místem, kde bylo možné invazi úspěšně provést byla právě severní Afrika. Generál Marshall se rozhodl jmenovat do čela spojeneckých invazních vojsk generála Eisenhowera. K úspěšnému vylodění došlo 8. listopadu 1942.

V lednu 1943 se setkali spojenci na konferenci v Casablance (SYMBOL). Zde řešili problémy priorit ve válce s Německem a otázky dalšího postupu. Mimo jiné zde bylo rozhodnuto o pokračování přesunu amerických vojsk a materiálu do Velké Britanie (operace BOLERO). Co se týká dalšího postupu, bylo dohodnuto pouze obsazení Sicílie. Marshall prosazoval přímý úder proti Německu již v roce 1943.

Na další konferenci se spojenci setkali v květnu 1943 ve Washingtonu (TRIDENT). Britové věřili, že lze ukončit válku již v roce 1944, pokud by spojenci postupovali Středomořím. Duchovním otcem této myšlenky byl sám Churchill. Ten si představil nacisty ovládanou Evropu jako krokodýla. A ptal se, zda není lepší zaútočit na "měkký podbřišek" (Středomoří), než na ostré krokodýlovy zuby (Francie). Marshall se stavěl vůči této koncepci velmi negativně. Zaznamenal však porážku, neboť výsledkem konference byl souhlas Spojených států s invazí do Itálie v září 1943. To ovšem znamenalo definitivní přeložení invaze ve Francii až na rok 1944.

Na další konferenci v srpnu 1943 v Quebecu (QUADRANT) žádal Marshall znovu diskusi na téma vylodění ve Francii. Chtěl již dohodnout předběžný termín. O tom se však mělo jednat až později, neboť byla nutná i účast Stalina.

Vše se chystalo na první schůzku Velké trojky. Ta se měla odehrát v listopadu 1943 v Teheránu. Při cestě na schůzku se ještě setkali Roosevelt a Churchill s Čankajškem na konferenci v Káhiře (SEXTANT).

V listopadu 1943 se uskutečnilo první setkání Velké trojky na konferenci v Teheránu (EUREKA). Stalin byl seznámen s americkými plány vylodění ve Francii. Churchill se zde naposled pokusil prosadit svou myšlenku útoku na "měkký podbřišek Evropy". Narazil však na nesouhlas Roosevelta i Stalina. Roosevelt, stejně jako Marshall, již odmítal další posilování války na "periferii". Stalin odmítl s tím, že jedinou šancí k rychlému vítězství nad Německem je otevření druhé fronty v roce 1944. Navíc by se mu vůbec nelíbilo, kdyby mu spojenci překřížili jeho plány s východní Evropou. Padlo tedy rozhodnutí. K otevření druhé fronty dojde nejpozději v létě 1944.

Konference skončila, plány byly schváleny, zůstala však jedna otázka v Teheránu nevyřešena. A sice, kdo se stane vrchním velitelem pro invazi do Francie (operace OVERLORD). V Teheránu se o tom nediskutovalo, panovalo přesvědčení, že v čele spojeneckých vojsk bude stát generál Marshall. To se však nelíbilo Rooseveltovi. Ten chtěl mít Marshalla neustále k dispozici ve Washingtonu. Navíc zde byla otázka, kdo by se ujal Marshallovy funkce náčelníka armádního štábu a jak by tento nový náčelník vycházel se šéfem amerického námořnictva admirálem Kingem. Ten měl totiž sehrát velmi důležitou roli - zajistit dostatek plavidel k vylodění v Normandii. Situace byla o to komplikovanější, že na červen 1944 chystali Američané v Tichomoří útok na Mariánské ostrovy. Zde se očekával velký námořní střet s japonským loďstvem a každá loď byla potřebná v Pacifiku. Marshall s Kingem dokázali už několikrát najít společnou řeč. Nyní to bylo životně důležité. Marshallovi jednoduše nebylo souzeno velet jednotkám, které prakticky v letech 1939-1941 postavil. Ve druhé světové válce měl předurčeno sehrát roli diplomata a ne vojenského velitele.

Den D přišel 6. června 1944. Dvě spojenecké armády se vylodily v Normandii. Marshallovou rolí teď bylo víceméně přihlížet spojeneckému postupu do Německa. Americký válečný průmysl pracoval naplno a Marshall tak mohl sledovat výsledky své několikaleté práce. A neměl se za co stydět.

Válka v Evropě již byla rozhodnuta, a tak jedinou otázkou zůstávalo, kam až se který ze spojenců dostane. Marshall (a dá se říci prakticky všichni Američané) politické situaci v Evropě nerozuměl a společně s novým prezidentem Trumanem i Eisenhowerem se dopustili celé řady politických chyb. Tou pro nás nejviditelnější pak bylo neosvobození Prahy. Na Marshallovu obhajobu lze snad uvést, že teprve sbíral první zkušenosti s komunisty.

Válka v Evropě definitivně skončila. 7. května 1945 podepsal v Remeši náčelník operačního štábu OKW generálplukovník Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci wehrmachtu. Boje v Evropě skončily.

Válka proti Japonsku však pokračovala. 6. a 9. srpna 1945 byly svrženy atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, což konečnou císařovu kapitulaci uspíšilo a nebylo tudíž nutné provést invazi do Japonska. Použití atomových bomb sice stálo život několika desítek tisíc obyvatel zasažených měst, ale na druhé straně zachránilo životy milionů lidí, které by si vyžádala americká invaze do Japonska.

Japonská kapitulace byla podepsána 2. září 1945 na palubě bitevní lodi Missouri v Tokijské zátoce. Šest let trvající druhá světová válka skončila. Spojené státy z ní vyšly vítězně, z velké části díky tvůrci moderní americké armády generálu Marshallovi.

Vyslancem v Číně

26.11. 1945 odešel Marshall z postu náčelníka armádního štábu. Již v prosinci se měl ujmout další velmi obtížné role - měl se stát novým americkým vyslancem v Číně. Byl to jeden z nejnešťastnějších postů, který kdy Marshall zastával. Částečně Čínu znal, neboť zde již v letech 1924-1927 působil u amerického 15. pěšího pluku. Marshall, přestože již byl v diplomacii sečtělý, příliš čínským problémům nerozuměl. Navíc nechápal příliš ani roli Moskvy v tomto problému. Snad až přespříliš důvěřoval čínským komunistům. Velmi na něj zapůsobil zejména Čou En-laj, pravá ruka komunistického vůdce Mao Ce-tunga.

Již od začátku jednání se ukazovaly rozpory v otázce dalšího vývoje Číny. Mao postupně získával moc do svých rukou a Spojené státy nemohly politické směřování Číny změnit.

Pro Američany byla nebezpečná i situace v Evropě, kde se jeho váleční spojenci zmítali ve velkých hospodářských i politických těžkostech. Pro Marshalla to bylo značně deprimující. Skutečně nebylo v jeho silách situaci výrazněji změnit. Proto byl také po roce svého působení odvolán. 8. ledna 1947 Čínu opustil. Ve svém závěrečném komuniké pak vyzval nacionalisty i komunisty k dalším jednáním, která by vedla k míru.

Doma již na Marshalla čekal nový úkol. Měl stanout v čele resortu ministra zahraničí. Primární úkol mu byl jasný - obnova válkou zničené Evropy.

Marshallův plán

Hned po svém nástupu na ministerstvo zahraničí musel Marshall řešit celou řadu zahraničně politických a vojenských problémů. Na únorové schůzce s Trumanem, Achesonem a senátorem Vandenbergem museli jednat o situaci v Turecku a zejména v Řecku. Během jednání došlo ke shodě demokratů i republikánů v otázce podpory zmiňovaných zemí. Na jejich podporu byla vyčleněna částka 400 milionů dolarů.

Marshall čím dál tím více pozornosti upíral k hospodářské situaci válkou zničené Evropy. Do Evropy, kde jsou desítky milionů lidí bez práce, na nálety zničená města. Uvědomoval si, že politická stabilita jde ruku v ruce s prosperujícím hospodářstvím. Není možné do nekonečna posílat do Evropy nazdařbůh peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce. Částka zaslaná Řecku a Turecku byla pouze výrazem akutní potřeby. Pokud by se však situace nelepšila, hrozilo nebezpečí šíření komunismu do západní Evropy. Nebezpečná situace byla nejen ve Francii a Itálii, kde byli komunisté dokonce ve vládě, ale nejistý byl také vývoj v Německu. Zde Stalin zdržoval veškerá jednání o jeho novém uspořádání. Byl si velmi dobře vědom, že čas hraje pro něj. A podle tradičního komunistického hesla "čím hůře, tím lépe pro nás", čekal že mu sílící komunistické hnutí v Německu zajistí kontrolu nad ním.

Toto všechno si Marshall, který již během svého působení v Číně získal další zkušenosti s komunisty, uvědomoval. Hospodářská situace v Evropě byla zoufalá. Do toho ještě přišlo hrozivé sucho v roce 1946 a nesmírně krutá zima v roce 1947. Tu pocítila zejména severní Evropa. OSN neměla zdroje na odvrácení této situace. Zdroje v rámci UNRRA byly naprosto nedostačující a zahrnovaly pouze potraviny a léky pro ty nejzoufalejší.

Zvolení generála Marshalla mělo velký význam. Jeho renomé mu umožnilo významným způsobem ovlivňovat kongres. Než však mohl využít svůj vliv na kongres, musel nejprve připravit plán na pomoc zničené Evropě. Důležitou roli měl sehrát Politický plánovací štáb. Do jeho čela byl postaven bývalý vyslanec v Moskvě George Kennan.

Když byl plán hotov, bylo nutné jej také patřičně prezentovat. Ideální příležitost se naskytla 5. června 1947, kdy měl Marshall převzít čestný doktorát na Harvardově univerzitě. Při této příležitosti pak přednesl svůj slavný projev. Ten nebyl podle Marshalla namířen "proti žádné zemi ani doktríně, ale pouze proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu." Jeho cílem pak mělo být "obnovení fungující světové ekonomiky, která umožní vznik politických a sociálních podmínek, v nichž mohou existovat svobodné instituce."

Na tento projev zareagoval Marshallův britský protějšek Ernest Bevin, který okamžitě kontaktoval Francouze a Rusy a nabídl společné setkání v Paříži, kde by se mělo o amerických návrzích jednat. Jednání v Paříži začala 23. června 1947. Sovětská strana sice tento návrh nepřijímala, přesto vyslala početnou delegaci v čele s Molotovem. Po týdnu jednání však konferenci opustila. Odchod sovětské delegace sice vzbudil obavy, ale na druhé straně si spousta delegátů oddychla, neboť jednání bez účasti komunistů dávalo větší šance na konečnou dohodu.

Protože Marshall vyžadoval, aby iniciativa vyšla z Evropy, sešli se evropští zástupci na tzv. 2. konferenci v Paříži. Zde se setkali zástupci 17 států včetně Německa. To však jednalo v sestavě zástupců jednotlivých okupačních zón. Každý stát měl zde vypočítat své individuální výdaje, které bude od Spojených států vyžadovat. Je samozřejmé, že každý stát své skutečné potřeby nadsadil. Po složitých jednáních pak byla stanovena částka 19 miliard dolarů.

Nyní záleželo vše na tom, zda se Marshallovi podaří přimět kongres k takovýmto výdajům. Zejména se dal očekávat tvrdý střet s konservativním republikánským křídlem. To samozřejmě jako tradičně prosazovalo omezení výdajů, snížení daní a vyrovnaný rozpočet. Marshall se proto snažil kongresmany přesvědčit, že tento plán pomůže i americkým výrobcům.

Plán pomoci předložil Marshall do kongresu v lednu 1948. Ve svém vystoupení pak mimo jiné prohlásil: "Tento plán bude stát naši zemi miliardy dolarů. Zatíží amerického daňového poplatníka. Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli zítra těšit bezpečnosti a míru." Jednání byla velmi tvrdá. Další vývoj v Evropě dával za pravdu všem, kteří varovali před komunistickým nebezpečím. V únoru 1948 se chopili moci v Československu. Marshallovi pomohla i nevyjasněná smrt Jana Masaryka. 14. března potvrdil Marshallův plán americký kongres v poměru hlasů 69 proti 17. 31. března jej pak jednomyslně schválila Sněmovna reprezentantů. Poté jej stvrdil svým podpisem prezident Truman. Plán hospodářské obnovy Evropy (E.R.P.) běžně známý jako Marshallův plán dostal tedy zelenou.

Realizací Marshallova plánu byla pověřena nově vzniklá organizace OEEC. Americký dozor nad dodržováním plánu měl Úřad pro hospodářskou spolupráci (E.C.A.). V každé evropské zemi podílející se na Marshallově plánu pak byla otevřena mise E.C.A. Hospodářská obnova Evropy tak mohla začít.

Nebyl by to však Stalin, aby se nepokusil situaci spojencům zkomplikovat. 24. června 1948 nechal uzavřít všechny přístupové komunikace k Západnímu Berlínu. Američané pak museli demonstrovat svou vzdušnou převahu a zahájili grandiózní letecký most. Na berlínském letišti Tempelhof pak přistávala po celý den v několikaminutových intervalech letadla s humanitární pomocí trpícím Berlíňanům. Američané zde podporovali svého nepřítele z války a tento akt se stal jedním z pilířů pozdější spolupráce. Stalin viděl, že jeho plán nevyšel, přesto zrušil operaci až po dlouhých jedenácti měsících, v květnu 1949.

V tomtéž měsíci vznikla ze západních sektorů okupovaného Německa Spolková republika Německo. Ta také vstoupila do OEEC. Při této příležitosti se poprvé od války setkali němečtí a francouzští představitelé. Na Francouze velmi zapůsobil projev německého delegáta, který byl pronesen ve francouzštině. Zde pak byl položen první kámen k další spolupráci obou po dlouhá desetiletí znesvářených národů.

Marshallův plán se po Trumanově podpisu rozeběhl. Američané vyslali několik svých odborníků do Evropy, aby zjistili tamní situaci. Ti byli ovšem někdy až šokováni situací v evropských podnicích. Viděli spoustu zastaralých technologií, nízkou produktivitu práce, ale i špatné vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. O tom všem pak pochopitelně v USA informovali. Výsledkem bylo to, že do USA přicestovalo z Evropy na 25 000 dělnických předáku, dělníku i manažerů na několikaměsíční stáž. Doma pak postupovali podle amerických zkušeností.

Ne vše probíhalo bez problémů. Komunisté v západních zemích se snažili neustále všemi způsoby narušovat americkou pomoc. Od klasických demonstrací až po blokování výkladu amerického materiálu v Evropských přístavech. Po dvou letech americké pomoci však začalo ozdravění evropského průmyslu. To samozřejmě nadále omezovalo vliv extrémistů. Situace v západní Evropě se stabilizovala. Byly již vidět první výsledky. Od severu k jihu se daly spatřit konzervárny ryb, nově vybudované přístavy, zlepšení situace venkova - vše díky novým strojům a technologiím. Místo koní se již běžně objevovaly traktory. Na zaostalejším rakouském venkově konečně došlo k elektrifikaci. Každý stát tak podle svých plánů a potřeb čerpal finanční prostředky z fondů Marshallova plánu. Většinou byly využity na nákup strojů od amerických firem. Jen málokdy se čerpaly přímo peníze. Velká část finančních prostředků tak vlastně Spojené státy nikdy neopustila.

Projekt Marshallova plánu po čtyřech letech skončil. Sám Marshall se s agendou rozloučil velmi brzy po jeho vzniku. Postupně jej opouštěli i další průkopníci - Averell Harriman či A.C. Hoffman. Ten při svém odchodu řekl: "Od roku 1947 jsme ukázali komunistům a jiným cynikům, že za prvé společně můžeme úspěšně nastartovat hospodářskou obnovu západní Evropy a za druhé že společně můžeme položit základy bezpečnosti proti útoku na naše atlantické společenství."

Význam Marshallova plánu byl obrovský. Pomohl nastartovat hospodářství v západoevropských zemích. Celkově stál americké daňové poplatníky přes 12 miliard dolarů. Hospodářský růst šel samozřejmě ruku v ruce s politickou stabilitou. Tím, že se situace občanů zlepšila, byl samozřejmě oslaben vliv komunistů. Stalinovy plány tak nakonec ztroskotaly. Byl také dalším krokem vedoucím k rozdělení Evropy a studené válce. To však nebylo Marshallovou chybou. On připravoval plán obnovy pro všechny, kteří o to budou stát. To, že Stalin ještě více k sobě přitáhl své satelity a napomohl tak rozdělení Evropy, však padá výhradně na jeho hlavu, nikoli Marshallovu.

Marshallův plán měl samozřejmě pozitivní dopad i na americké obchodníky, kteří svým zbožím zaplavili evropský trh. Marshall již od počátku kladl důraz na to, aby iniciativa přišla z Evropy. Tím donutil evropské země ke vzájemnému dialogu a spolupráci. To nebylo nic jednoduchého, neboť se jednalo o národy ještě před čtyřmi pěti lety nepřátelské. Přesto se mu to povedlo.

Marshallův plán se tak stal vlastně "duchovním otcem" dalších organizací. Z OEEC se později stalo OECD, i další organizace se staly "dětmi" Marshallova plánu. Ať to bylo již Evropské společenství uhlí a oceli či EHS. Nešlo však jen o hospodářské organizace. Přinesl i schopnost jednotlivých států zasednout za jeden stůl a rokovat o společné obraně. Jedním z mnoha "dětí" Marshallova plánu se tak vlastně stalo i NATO.

Marshall ministrem obrany

2. ledna 1949 poslal Marshall Trumanovi svou rezignaci na post ministra zahraničí. Po téměř deseti letech náročných služeb se těšil na zasloužený odpočinek. Jeho zdravotní stav také nebyl příliš dobrý. V prosinci 1948 se podrobil závažné operaci, kdy mu byla odstraněna ledvina.

Již v září 1949 se opět částečně veřejně angažoval, když se stal předsedou amerického Červeného kříže. Krátce před tím učinily Spojené státy velmi nepříjemné zjištění - SSSR poprvé vyzkoušel svou atomovou bombu. Skončila doba amerického atomového monopolu.

Zatímco byli Američané zahleděni do Evropy, rozhořel se konflikt ve východní Asii. 25. června 1950 napadly severokorejské jednotky vyzbrojeny moderní sovětskou technikou Jižní Koreu. Američané okamžitě aktivovali své jednotky v Japonsku. Postup Severokorejců na jih byl rychlý a hrozilo nebezpečí vyhnání spojeneckých vojsk z Koreje. Okamžitě byl opět aktivován Marshall. Tentokrát do funkce ministra obrany. Ovšem na rozdíl od druhé světové války, tentokrát do konfliktu příliš zasahovat nemohl. V této válce drží hlavní slovo velitel vojsk OSN generál MacArthur. Ten nabízí velmi riskantní plán vylodění jednotek v přístavu Inčchon, který by pomohl jednotkám zoufale se bránícím v jižním cípu Koreje kolem přístavu Pusan. Úspěšné vylodění by pomohlo sevřít severokorejské jednotky "do kleští".

Generální štáb nebyl této akci příliš nakloněn. Terén k vylodění nebyl vhodný. MacArthur však získal podporu ve Washingtonu a Spojený sbor náčelníků štábů musel ustoupit. Vylodění 15. září 1950 proběhlo úspěšně a vyneslo MacArthurovi další slávu. Jeden ze členů štábu, generál Bradley, pak k postoji štábu poznamenal: "Podíváme-li se na to zpětně, Spojený sbor náčelníků štábů vypadal jako parta poserů, když jsme o této akci pochybovali."

MacArthurův postup se zastavil na 38. rovnoběžce. Marshall spolu s dalšími nakonec posvětil postup za rovnoběžku. V listopadu 1950 se ovšem do konfliktu zapojili čínští "dobrovolníci" a situace se od základu změnila. Ti postupovali na jih a znovu byl obsazen Soul.

V prosinci 1950 se do čela americké 8. armády, která nesla hlavní tíhu bojů, postavil generál Matthew Ridgway. Tento specialista na výsadkové operace za druhé světové války zahájil již v lednu 1951 protiútok a v březnu osvobodil Soul. O měsíc později byl ze své funkce přes obrovské protesty americké veřejnosti odvolán MacArthur. Na jeho místo byl jmenován právě Ridgway. Frontová linie se pak pohybovala na úrovni 38. rovnoběžky. V červenci 1951 byla zahájena mírová jednání. V září pak odešel ze své funkce generál Marshall.

Závěrem

Marshall po svém odchodu z ministerstva obrany již do politického života nezasahoval. Výjimkou byla pouze občasná setkání s prezidentem Eisenhowerem. V roce 1953 získal Nobelovu cenu míru. Stal se tak jediným generálem v historii, který tuto cenu získal.

Jeho zdravotní stav se však zhoršoval. Od roku 1957 již zůstával v nemocnici. 16. října 1959 Marshall ve Walter Reed Hospital umírá.

George Catlett Marshall svým působením dvakrát zachránil Evropu před totalitní mocí. Vybudoval silnou americkou armádu, která se obrovskou měrou zasloužila o porážku nacistického Německa ve druhé světové válce. Přestože si vždy přál velet jednotkám, nebylo mu to umožněno. Přestože on prakticky vytvořil americkou armádu ve druhé světové válce, nebylo mu dopřáno opustit štáb ve Washingtonu.

Po válce pomohl hospodářskému znovuzrození válkou zničené západní Evropy a tím zabránil šíření komunistické diktatury dále na západ. Právě proto se stal Marshall jednou z největších osobností 20. století, ne-li pak tou největší...

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.96 (386 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.