Uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939

Uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939
Koudelka Ivan - 20. 5. 2009 - 88.103.36.*

17. 11. 1939 byly uzavřeny v protektorátu vysoké školy. Mám dotazy na toto téma. 1) existovaly vyjímky, 2) mohl občan protektorátu studovat v Německu (popř. Itáli apod.), 3) bylo mu toto studium po válce uznáno

České vysoké školy v protektorátu byly vyhláškou říšského protektora Neuratha ze 17. listopadu 1939 uzavřeny „na dobu tří roků“, ve skutečnosti ale s jejich znovuotevřením v roce 1942 Němci už dopředu nepočítali. K. H. Frank dne 1. listopadu 1940 v dopise H. Lammersovi napsal, že by se to „protivilo zájmům Říše na germanizaci česko-moravského prostoru“ a již v srpnu 1940 ve svém „pamětním spisu o způsobu řešení českého problému“ k této věci navrhoval:

Mládež:
Základní změna školního vzdělání - Vymýtit český dějinný mýtus - Výchova k říšské myšlence - Bez dokonalé znalosti němčiny žádný postup - Nejdřív zrušení středních škol, potom i škol národních - Už nikdy české vysoké školy, jen přechodně „Collegium bohemicum“ při německé universitě v Praze

Německá universita v Praze samozřejmě fungovala i po 17. listopadu 1939 dále a převzala některé budovy a ústavy uzavřené university české.1) Stejně tak dále fungovaly Německé vysoké školy technické v Praze a Brně, které taktéž převzaly některé budovy uzavřených technik českých. Jiné budovy (např. budovu Právnické fakulty v Praze, Kounicovy koleje v Brně) využily německé bezpečnostní orgány. Fakultní kliniky dál fungovaly jako nemocnice, ale již bez studentů.

Celkem bylo 17. listopadu 1939 uzavřeno 10 českých vysokých škol:
  • Universita Karlova v Praze
  • Masarykova universita v Brně
  • České vysoké učení technické v Praze
  • Česká vysoká škola technická v Brně
  • Vysoká škola zemědělská v Brně
  • Vysoká škola zvěrolékařská v Brně
  • Akademie výtvarných umění v Praze
  • Vysoká škola báňská v Příbrami
  • Cyrilo-metodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci
  • Husova evangelická bohoslovecká fakulta v Praze

Možnosti studia bylo zbaveno celkem 15172 studentů, o práci přišlo 513 profesorů, 475 docentů a 345 dalších pedagogů. Někteří studenti se pokoušeli svá studia dokončit na německých universitách, ale v letech 1939-41 nebyli až na naprosté výjimky přijímáni. Malému počtu studentů se podařilo navázat studium v Bratislavě.

V roce 1942 měla uplynout tříletá lhůta. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich se o problému českých universit vyjádřil ve svém projevu k vedoucím německým činitelům 4. února 1942 v Německém sále v Praze:

Dalším problémem, a to nejdůležitějším, je školská otázka, otázka českých škol a za druhé otázka české mládeže. Obě budou jistě vyřešeny společně. Je tu ministr Moravec, jehož chceme pověřit těmito problémy. Zvlášť podstatné je to, že česká universita se sem už nevrátí. Pánové moje vývody uznali, když jsem jim vyložil, jaké by vlastně byly důvody pro českou universitu. Řekl jsem jim, že si dovedu představit pražskou universitu, ale ne českou. Že nevím, proč by muselo být studium medicíny nebo matematiky vysloveně české. To by všechno byly věci, které jsou zcela nezávislé na národnostním problému a Češi, kteří se pro to hodí, mohli by studovat stejně dobře na německé universitě.

Nejpodstatnější je, že Moravec jede zcela jasně a jednoznačně po této linii a že vysoká škola, česká universita, už neexistuje a existovat nebude. Musíme z taktických příčin hledat jen ještě nějaký důvod, jak uzavření university zakončit.

O tom, že vysoké školy znovuotevřeny nebudou, Heydrich několikrát jasně vyrozuměl státního prezidenta Háchu. Místo toho mu nabídl možnost studia pro Čechy na německých vysokých školách. Např. 19. března 1942 při jednání s Háchou:

Konečně zmínil se pan zastupující říšský protektor o otázce českých vysokých škol a sdělil, že po dobu trvání války není myslitelné, aby české vysoké školy byly otevřeny, již proto ne, že by vzhledem k nedostatku místa a pracovních sil nebylo odůvodněno otevření vysokých škol tam, kde již jiná vysoká škola existuje. Proto bylo by nejlépe tuto otázku řešiti až po válce. Mezitím však mohlo by být zřízeno zvláštní stipendium, nejlépe snad "Stipendium Háchovo" pro české studenty, kterým by bylo povoleno studium na německých vysokých školách v Říši, ve zcela výjimečných případech, zvláštního zřetele hodných, dokonce na německé vysoké škole v Praze.

Ve své 21. situační zprávě z Prahy do Berlína z 18. května 1942 Heydrich napsal:

Česká universita zůstane bez velkých obtíží zavřena zatím až do skončení války ... Opětnému otevření se pak dá celkem snadno zabránit.

Po atentátu na Heydricha pak žádné znovuotevření už nepřicházelo vůbec v úvahu. K. H. Frank se v projevu 18. října 1942 vyjádřil následovně:

Také na přímo dětinskou otázku, zda české vysoké školy budou přesně po uplynutí původně stanovené tříleté uzavírací lhůty opět otevřeny, bylo chováním velké části české inteligence, atentátem na Heydricha, zcela jasně však v okamžiku, kdy byla tato otázka tak hloupě, drze a provokačně položena v rozhlase českými Židy v Londýně, již dávno odpověděno: totiž záporně.

České vysoké školy nebudou po uplynutí uzavírací lhůty otevřeny. Ale řádné a slušné české mládeži se dostává příležitosti studovati na četných universitách Říše, a to v takovém rozsahu, jak sama použije této možnosti dobrovolnou přihláškou. Při tom se zřetelem na své budoucí úkoly nepochodí hůře než za vedení svých bývalých zednářských profesorů v dobách republiky.

Náhradou za to, že vysoké školy otevřeny nebudou, byla učiněna nabídka, že jistý omezený počet českých studentů bude moci studovat na německých vysokých školách v Říši. Již v letním semestru 1941 bylo mimořádně s Hitlerovým souhlasem na německé vysoké školy přijato 35 studentů medicíny a technických oborů. U příležitosti Háchových 70. narozenin v červenci 1942 pak byla založena nadace, která měla poskytovat českým studentům stipendia na studium v Říši. Zájem o studium v Německu projevilo v roce 1942 celkem 3500 studentů, z nichž bylo 380 přijato. Uchazeči museli prokázat „pozitivní vztah k Říši“, dobrou znalost němčiny a byli „rasově a státně-politicky“ přezkoumáni. Část uchazečů o studium na německých školách byla motivována i snahou vyhnout se pracovnímu nasazení v Říši.

Říšský ministr pro vědu, školství a osvětu Bernhard Rust vydal 1. května 1942 k možnosti studia českých studentů na německých vysokých školách zvláštní výnos, ve kterém stanovil, že čeští studenti nesmějí být přijímáni na školy v několika říšských župách (zejména v těch sousedících s českými zeměmi2)) a že musejí mít vhodný rasový původ. Memorandum RSHA místním odbočkám bezpečnostní služby (SD) požadavky na rasový původ českých uchazečů shrnovalo:

Podle tohoto výnosu děti české národnosti mohou být připuštěny ke studiu na vysokých školách, jestliže jsou vhodné k poněmčení; protože jde o příslušníky cizí rasy, jsou zde příslušny služebny SS reprezentující říšského komisaře pro upevnění německé rasy. Rozhodnutí o tom, zda jde o lidi vhodné k poněmčení nebo nikoliv bude záviset na dobrozdání o politické spolehlivosti a charakteru, jakož i na výsledku šetření o rasovém původu. Toto rozhodnutí se musí sdělit příslušnému školnímu úřadu.

Zjištění o schopnosti k poněmčení se bude dít podle zásady, zda ten či onen příslušník českého národa představuje pro německé obyvatelstvo svým charakterem, vlohami a posouzením jeho rodinného původu cenný přirůstek. Je vždy podstatné, aby se soudilo spíše podle celkového obrazu než jenom podle jednotlivých kladných charakterových nebo rasových vlastností. Je nevyhnutelné, že se ve všech případech bude postupovat individuálně... Vyskytnou-li se pochyby, musí se konečné rozhodnutí ponechat Hlavnímu říšskému bezpečnostnímu úřadu (RSHA). Po skončení poněmčovací akce se musí sepsat úhrnná zpráva o zkušenostech a rasově zajímavých okolnostech.

Čeští studenti měli být na německých školách patřičně rozptýleni, aby nevytvářeli žádné skupiny a měli být pod stálým dozorem nacionálně-socialistického studentského svazu, nejlépe za účasti německých studentů z Prahy ovládajících český jazyk. Studovat mohli pouze některé obory - jako v zásadě nezávadné byly označeny obory technické, přírodovědné a medicína, v jednotlivých případech pak i obory hospodářské. Zcela nepřípustné bylo studium práv a různých společenskovědních oborů.

Co se týká uznávání titulů ze studia na říšských universitách po válce: k tomu je třeba nejprve poznamenat, že studentů, kteří během dvou let (1942-44) stihli dokončit svá studia, bylo asi naprosté minimum, většina zřejmě pokračovala dál ve studiu po válce.

Vládní nařízení č. 101/1946 Sb. z 9. dubna 1946 a vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 102/1946 Sb. z 24. dubna 1946 omezily užívání titulu „odborného lékaře“ na absolventy vzdělávací lékařské činnosti před dosažením titulu MUDr. na českých ústavech před 17. listopadem 1939 a na spojeneckých ústavech od 17. listopadu 1939 do 4. května 1945. Co se týká případných absolventů technik (kterých asi mnoho nebylo, většina Čechů na universitách v Říši studovala lékařství), není mi známo, jak to bylo s případným uznáním jejich titulu po válce.

Německá universita v Praze a německé vysoké školy technické v Praze a v Brně byly zrušeny dekrety prezidenta republiky č. 122 a č. 123/1945 Sb. z 18. října 1945, a to zpětně již ke dni 17. listopadu 1939. Tituly z těchto německých vysokých škol v protektorátu získané za války tak neplatily.

[1] Již předtím česká Universita Karlova musela předat německé universitě zpět universitní insignie, které získala v roce 1934 (známá „insigniáda“). Krátce před koncem války v dubnu 1945 Němci insignie odvezli neznámo kam, nikdy nebyly nalezeny.

[2] Šlo o župy Sudetenland, Wartheland, Danzig-Westpreussen, Wien, Oberdonau, Niederdonau, Steiermark, Kärnten, Ostpreussen, Sachsen, Bayerische Ostmark, Oberschlesien, Niederschlesien.

Literatura:
Vojtěch Šír - 13. 6. 2009