Francie proti Siamu

Francie proti Siamu
Franta - 17. 7. 2012 - *.95.48.77.cust.verovice.net

Dobrý den. Jak na tom bylo za války Thajsko, kdy proběhlo jeho první sblížení s Japonskem, na kterých frontách bojovalo, a kdy kapitulovalo či přešlo na stranu spojenců?

V období, kdy v Evropě začínaly neblahé události 2. světové války, Thajsko bylo po roce 1932 formálně konstituční monarchií, reálně ale bylo ovládáno úzkou skupinou osob snažících se prosadit modernizaci země. Mezi nimi od roku 1938 zaujal vedoucí postavení generál Plaek Phibunsongkhram, jehož autoritářský styl politiky, inspirovaný podobnými trendy rozšířenými v tehdejším světě a založený na nacionalismu byl do značné míry opřen o kult jeho osobnosti. Phibunsongkhramovi se podařilo zaujmout spolu se svými podporovateli a příznivci pozici volených představitelů národa.

Mimo představitelů volených však zůstávala stále část zastupitelů v zákonodárném sboru jmenovaných. Vláda nejprve krále poslala na léčení do Evropy a posléze jej nehorázným nátlakem donutila abdikovat v prospěch nezletilého následníka trůnu. Generálmajor Phibunsongkhram byl poté, co se mu v roce 1938 podařilo všechny ostatní politické protivníky vyšachovat, v podstatě vůdcem junty.

Kvůli svému militaristickému pohledu na stát a jeho funkci a současně i z nenávisti k Francii jako koloniální mocnosti vedl Phibun, jak mu Siamci říkali, Siam směrem k čím dále tím užším svazkům s císařským Japonskem. Navíc se mu poměrně úspěšně dařilo pěstovat svůj vlastní kult osobnosti a v zemi byl nesmírně populární. Když byla Francie v roce 1940 poražena Německem, byl generál Plaek Phibunsongkhram předsedou vlády, který stejně jako mnoho dalších politiků nejen v Siamu obdivoval fašismus a nacismus. Zásadní orientací v politice, jak již bylo řečeno, byl pro Phibuna nacionalismus. 

Jedním z cílů jeho zahraniční politiky bylo připojení Kambodže a Laosu, které byly ovládány Francií, k Siamskému království. Prostředkem k jeho uskutečňování mu byla mimo jiné podpora domorodých iredentistických hnutí, bojujících za odtržení zmíněných zemí od koloniální mocnosti. Po japonské invazi do Indočíny v září 1940 byla slabá francouzská vláda donucena na území jejich kolonií povolit Japoncům zřízení vojenských základen. 

V září 1940 požádala francouzská vláda maršála Philippe Pétaina, sídlící ve Vichy, vládu Siamského království (dnes Thajsko), aby s ní uzavřela dohodu a podepsala smlouvu o vzájemném neútočení v Indočíně. Siamský vyslanec dostal od svých nadřízených pokyn, aby zaujal podmíněně kladné stanovisko. Touto podmínkou bylo vyřešení již dlouho trvajícího pohraničního sporu obou států o revizi průběhu hranic.

V této souvislosti je třeba se zmínit o jedné zásadní skutečnosti: Siam byl de facto jedinou indočínskou zemí, která byla po staletí samostatná a nestala se kolonií některé mocnosti. V průběhu jeho existence však koloniální mocnosti části území Siamského království nepříliš etickým způsobem doslova zabavily.

Siamská vláda navrhla, aby tento konflikt byl vyřešen mírovou cestou podle všeobecně respektovaných zásad mezinárodního práva tím, že za státní hranici ve sporných místech bude oběma zeměmi uznáno nejhlubší místo v řečišti hraniční řeky oddělující obě strany, tzv. kanál, jako přirozená linie státních hranic a žádala současně o navrácení rozlehlých území na pravém břehu řeky Mekong, kterých se Francouzi na úkor Siamského království již o mnoho dříve zmocnili po nátlaku na tehdejšího panovníka a po hrozbě vojenským násilím.

Dohody mezi oběma zeměmi dosaženo nebylo, neboť Francouzi projevili vůči Siamu pozoruhodný nedostatek taktu, prozíravosti a naopak mnoho velkopanského přezírání. Mezi oběma stranami sporu se, hlavně kvůli francouzskému velmocenskému odmítnutí takovéhoto mírového řešení hraničních sporů, napětí ve vzájemných vztazích neustále zvyšovalo.

V Siamu se po francouzském odmítnutí mírové nabídky řešení hraničního sporu konaly Phibunem tajně podporované masové demonstrace požadující okamžité navrácení anektovaných území. Siamská vláda si bylo dobře vědoma slabosti Pétainovy vlády ve Vichy, která kromě nepříliš úspěšných diplomatických jednání prakticky neměla možnost své síly a zájmy v Indočíně důrazněji podpořit. V Bangkoku vypukly protifrancouzsky a nacionalisticky zaměřené nepokoje, v pohraničí pak přestřelky, siamské letectvo - daleko silnější než francouzské - několikrát v říjnu a listopadu roku 1940 napadlo bombami Vientian, Battambang a Sisophon.

Francie, přesněji její vláda ve Vichy, se zřejmě rozhodla po naléhání guvernéra Francouzské Indočíny admirála Jeana Decouxe provést proti siamskému území preventivní výstražný úder. Dne 28. listopadu 1940 její bombardér v odvetu napadl pumami siamské město Nakhon Phanom. Tento incident znamenal, jak se vbrzku ukázalo, počátek otevřených bojů obou zemí na zemi ve vzduchu i na moři, neboť jím de facto vypukla tzv. siamsko-francouzská válka.

Pokusy celý problém vyřešit smírně poté zcela a definitivně zkrachovaly. V lednu 1941 totiž Siam po několika dalších obdobných vzájemných incidentech, z jejichž vyprovokování jedna strana vinila tu druhou, vpadl pozemními vojsky podporovanými silným letectvem do Laosu a Kambodže. Na počátku ledna 1941 zaútočily proti Francouzům dvě armády v celkovém počtu více než 58 000 vojáků (Burapha s pěti divizemi a Isan se čtyřmi neúplnými divizemi) z celkem čtyř armád, kterými Siam v té době disponoval, a jejich jednotkám se záhy podařilo obsadit i přes odpor vojsk Vichy značnou část Laosu.

Kambodža byla poněkud tvrdším oříškem. Dne 16. ledna tam provedli Francouzi proti siamským posádkám, okupujícím kambodžské pohraniční vesnice Yang Dang Khum a Phum Preav, protiútok se zdrcujícím účinkem. Při jeho podpoře se obzvláště vyznamenal dělostřelecký oddíl francouzské Cizinecké legie, který pak, po odražení francouzského protiútoku narychlo vyslanými posilami a pokusu Siamců ustupující Francouze pronásledovat, doslova rozstřílel všechny siamské tanky snažící se Francouze při jejich odchodu ohrožovat palbou.

Na pozemní frontě se ale přes některé lokální úspěchy Francouzům příliš nedařilo a obě své kolonie museli za ústupových bojů postupně vyklízet. Francouzské letectvo bylo mnohem slabší než siamské a při bojích to bylo hodně poznat. Francouzské námořní síly umístěné v Indočíně se ale chovaly daleko aktivněji i přesto, že byly také početně slabší. Siamcům dokázaly důkladně ztrpčit život, jako tomu bylo v námořní bitvě u Ko Chang dne 17. ledna 1941.

Výsledkem bojů během tohoto konfliktu bylo na francouzské straně 15 zabitých důstojníků, 305 mrtvých vojáků a poddůstojníků, 222 mužů bylo zajato (17 domorodců ze severoafrických kolonií Francie, 80 Francouzů a 125 místních domorodých vojáků z Indočíny). Siam měl oficiálně 54 padlých, 307 raněných a 21 příslušníků siamských vojsk bylo zajato Francouzi. Údaje ohledně siamských ztrát nejsou příliš spolehlivé, protože nezahrnují všechny osoby vojenského stavu - různé prameny udávají vcelku shodně jejich celkovou výši okolo 120 osob padlých a 800 raněných. Údaje platné pro námořní bitvu u Ko Chang na siamské straně, která udává 36 padlých a více než 60 raněných, lze s velkou měrou pravděpodobnosti potvrdit. 

Dne 28. ledna pak Japonci dohodli pro oba belligerenty příměří, které bylo fakticky kapitulací slabších Francouzů. To, co pak následovalo, už jasně dalo všem na vědomí, kdo v má v tomto regionu hlavní slovo.

Hlavním politickým důsledkem celého tohoto konfliktu bylo rozhodnutí vedení siamského státu, že se zřejmě bude muset podřídit japonskému naléhání a stát se členem „Společné východoasijské sféry blahobytu“, jak okupaci a vykořisťování obsazených nebo přidružených zemí nazývali Japonci. Ti potom využili svého velkého vlivu na režim ve Vichy k tomu, aby získali pro Siam ve francouzských koloniích území, koncese a významné ústupky v obchodní a celní politice.

Působením intenzivního japonského diplomatického nátlaku a kvůli francouzské vojenské slabosti v regionu došlo k tomu, že Pétainova vláda smlouvou z 9. května 1941 souhlasila s postoupením celkem 54 000 km2 laoského území západně od řeky Mekong a většiny jedné kambodžské provincie Siamskému království. Kambodžské území přenechané Siamu bylo záhy přejmenováno na provincii Phra Tabong. Tyto územní zisky a současně také jasná vojenská i politická porážka evropské koloniální mocnosti tehdy vyzdvihly ministerského předsedu Siamu až na sám vrcholek popularity. Phibun dal na památku vítězného tažení vybudovat pomník a na jeho oslavy přijali pozvání za Japonské císařství Šódžiró Iida a za Německo zástupce Ribbentropova ministerstva zahraničí Robert Eyssen.

Dobré vzájemné vztahy s Japonskem však vzaly záhy za své, když japonská armáda dne 8. prosince 1941, tedy prakticky několik hodin po útoku na Pearl Harbor, zaútočila také na Siamské království a po několika tvrdých střetech v pohraničních oblastech musela siamská vláda pod bezohledným nátlakem armádních jednotek generála Jamašity dát japonským vojskům povolení projít při tažení do Malajska a Barmy jejich zemí.

A ani takovéto pokoření a zrada ve vzájemných smluvních vztazích nebyly Japoncům dost – Siam byl nakonec japonskými vojsky de facto okupován a jeho vojáci i ostatní příslušníci japonských okupačních orgánů jej považovali spíše za svou kolonii, i když Siam měl i nadále zdánlivou nezávislost a pod kontrolou japonské armády i vlastní vládu, svojí autoritou a samostatností v rozhodování o osudu země velice podobnou loutkovému režimu v Man-čou-kuo pod císařem Pchu I.

Dne 21. prosince pak Phibun jako vládnoucí premiér této loutkové vlády podepsal s Japonci tajnou smlouvu o poskytování pomoci Japoncům při dobývání dalších zemí v jihovýchodní Asii ovládaných do té doby Spojenci. Dne 30. prosince po částečném redigování znění zmíněné smlouvy Tokiem siamský předseda vlády Phibun vyhlásil Britům válku. Aby stejný postup byl uplatněn také vůči USA, k tomu z několika důvodů de jure nedošlo, což mělo pro válečný i poválečný vývoj Thajska nečekané důsledky. Především jde o skutečnost, že tehdejší vyslanec Siamského království ve Washingtonu, konzervativní šlechtic Seni Pramoj odmítl doručit americké vládě dokument vyhlašující USA válku. Jeho protijaponské a vlastenecké city byly v Siamu dobře známy a on se s nimi nikdy netajil.

Seni Pramoj, teď už bývalý siamský vyslanec ve Washingtonu, vybudoval záhy nato v Siamu podzemní odbojovou organizaci Seri Thai – Svobodné Thajsko. Ta měla v úplných počátcích tohoto hnutí v lednu 1942 pouze několik stovek přívrženců a její jádro tvořila hrstka vojáků, několik bývalých i činných politiků a emigranti. V jejím vytvoření a následném rozšiřování jejích řad si výrazně smočil prsty americký OSS – Úřad pro strategické služby, předchůdce CIA, a to jak vysíláním instruktorů a výcvikem kádrů z řad siamských studentů studujících na území USA, tak i zásilkami potřebného vybavení. Hnutí podporoval královský regent Pridi Phanomyong, jehož úřad v mateřském Siamu se stal řídícím centrem odboje, a pak také královský princ Chula Chakrabongse.

V době, kdy Japonsko už cítilo první velké údery Spojenců v Tichomoří, se Siam nacházel zcela v područí Japonců. Situace se rapidně změnila poté, co se po polovině roku 1943 mohli siamští odbojáři pochlubit bojovou organizací s přibližně 60 000 příslušníky. Tato partyzánská armáda se zabývala mimo jiné záchranou sestřelených spojeneckých pilotů, a to i po vyhnání Phibuna z úřadu v červnu roku 1944. Také následně podpořila zformování civilní demokratické vlády, první toho druhu od konce absolutismu roku 1932, i když stále ještě pod přísnou a bedlivou kuratelou Japonců a se silně omezenými pravomocemi.

Japonci měli v Thajsku posádku okolo 150 000 dokonale vycvičených vojáků vyzbrojených až po zuby a rozhodně se nechtěli ze země dobrovolně stáhnout. Mezi jejich jednotkami a bojovníky ze Seri Thai docházelo k mnohočetným krvavým srážkám. Nejen proto pokračovaly americké nálety na Thajsko i nadále a na Bangkok dopadly bomby ze Superfortressů velkou silou hlavně při náletu dne 14. dubna 1945. Tehdy se Američanům podařilo vyřadit z provozu obě dvě tamní elektrárny a tím způsobit veškerému životu v metropoli a dalekém okolí velké problémy. Spojenecké jednotky se do pozemního dobývání okupovaného Thajska nijak nehnaly a Japonci proto zůstali na thajském území téměř neznepokojováni až do podepsání kapitulace Japonského císařství v srpnu 1945 v Tokiu.

Po kapitulaci Japonska a odsunu jejich vojsk z Thajska uzavřeli Spojenci s Thajskem dohodu o tom, že veškerá území zabraná jím od roku 1940 budou navrácena původním vlastníkům či hegemonům – tedy koloniálním velmocím – a jelikož USA nikdy Thajsku, jakož ani Thajsko Americe, válku nevyhlásily a USA byly přitom s hnutím Seri Thai ve velmi dobrých vztazích, neprohlásili Američané nikdy Thajsko za nepřátelský stát. To mělo na výši poválečných úhrad za způsobené škody a na případné potrestání země za přímou spolupráci s Japonskem při vedení útočné války velký vliv.

Francii se pak pod hrozbou uplatnění práva veta - jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN ohledně souhlasu se vstupem Thajska do OSN jako řádného člena - podařilo donutit Thajsko v říjnu roku 1946 konečně k navrácení Thajci obsazeného území v severozápadní Kambodži a dvou enkláv na území Laosu, které se nacházely na thajském břehu řeky Mekong.

Závěrem snad je třeba dodat, že Phibun se kvůli tradičně rozhádaným civilním politikům a roztříštěnosti vládních stran stal po dvojitém převratu v rocích 1947 a 1948 znovu nejvyšším představitelem Thajska a vládl se zřetelnou americkou vojenskou a hospodářskou podporou až hluboko do padesátých let.

Krojc - 15. 2. 2013

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.