Teletanky Rudé armády

Teletanky Rudé armády
Oto Meyer - 13. 1. 2008 - *.orange.sk

Dobrý deň, na internete som sa dozvedel o niečom menom TeleTank - diaľkovo ovládaný tank v ruských službách. Mohli by ste mi prosím podať nejaké ďalšie informácie o tomto projekte a jeho bojových výsledkoch? Za odpoveď ďakujem.

V létech před druhou světovou válkou se v SSSR zabývali velmi široce vývojem speciální vojenské techniky a vláda na tyto účely vynaložila velké sumy peněz i lidských zdrojů. Jednou z organizací, která tuto techniku vyvíjela, byla projekční a vývojová kancelář Остехбюро (Ostěchbjuro — Osoboje těchničeskoje bjuro — Zvláštní technická kancelář) založená roku 1921. Sídlo měla v Petrohradě (později Leningrad) a roku 1938 byla přejmenována na Остехуправление (Ostěchupravlenije — Osoboje techničeskoje upravlenije — Zvláštní technická správa). V jeho rámci byla i pobočka v Moskvě, pod kterou spadal Институт автоматики и телемеханики (Institut avtomatiki i telemechaniki — Ústav automatizace a telemechaniky) a Научно-исследователский институт радиотехники (Naučno-issledovatělskij institut radiotechniki — Vědeckovýzkumný ústav radiotechniky) — dále jen NII. 

7. srpna 1932 zadala vláda SSSR pobočce NII-20 v moskevském Ostěchbjuru úkol vyvinout a uvolnit pro sériovou výrobu radiové systémy dálkového řízení lodí a tanků. Vyvinutý systém se skládal ze dvou částí. První — vybavovací na řízené technice — byla označena jako přístroj „A“ (jako автомат — automat), zatímco druhá část systému — ovládací — byla označena písmenem „U“ (v azbuce „Y“ — управление — upravlenije — řízení). V následujícím roce byla výroba předána do závodu  Радиоприбор (Radiopribor — Radiové přístroje). V létech 1933-1935 bylo pro účely armády, letectva a loďstva dodáno celkem asi 5 000 souprav. Jejich použití nebylo úzce zaměřené — daly se použít například i k řízení odpalu dálkově ovládaných minových polí a fugasů nebo pro řízení cílových letounů k nácviku ostré protiletadlové střelby apod.

Zařízení používala k ovládání telemechaniky nízkofrekvenční signály, které bylo poměrně snadné rušit. Dosah aparatury byl v rozmezí 500 - 1 500 metrů v závislosti na způsobu použití. Podle typu a provedení soupravy dálkového ovládání bylo možno zadat aktuátorům řídícího systému až 16 různých povelů.

Jejich praktické použití bylo zjištěno u torpédových člunů vojenského námořnictva SSSR — dále jen VMF — a jeho cílových lodích, na letounech vzdušných sil SSSR — VVS — a na tancích.

U tankové techniky byl tento systém ovládání na dálku vyvinut vlastně na soukromý popud ředitele Ostěchbjura a odzkoušen na tanku T-18 už v roce 1930, kdy 23. března vyjel tank T-18 vybavený jednoduchou třípovelovou soupravou řízení MOST-1 (povely VPRAVO - VLEVO - STOP). Když bylo Ostěchbjuro následně vyzváno k vyvinutí takového systému pro tank T-26, vývojová kancelář v Moskvě už měla řadu praktických poznatků a vývoj šel proto rychle kupředu. V roce 1934 byly tyto tanky oficiálně značeny jako typy TT — teletank.

Vyrobeno bylo celkem cca 60 - 65 dálkově řízených tanků různých typů (TT-26, TT-27, TT-35, TT BT-5 a TT BT-7), které byly užity v tzv. skupinách (группы — gruppy) skládajících se vždy ze dvou tanků. Jejich výzbroj byla dosti rozmanitá — některé tanky měly pouze pevné kulomety DT, jiné — hlavně TT BT-7 — měly chemickou výzbroj, která měla sloužit k zamoření terénu yperitem, disponovaly dýmotvornými prostředky nebo používaly zabudované plamenomety. Chemické zbraně ve válce nebyly použity, takže došlo pouze k nasazení zbraní klasických.

V roce 1938 se Ostěchbjuro stejně jako jiné části státního aparátu stalo cílem čistek stalinského vedení, přičemž přišlo mj. také o dosavadního velice úspěšného hlavního konstruktéra, významného vědce a vynálezce Vladimíra Ivanoviče Bekauriho. Kolektiv byl prohlášen za "centrum kontrarevoluce" a rozpuštěn, jeho členové převážně skončili jako noví obyvatelé gulagů a V. I. Bekauri byl ihned nato popraven. Další vývoj těchto zařízení pak byl na příkaz nového ředitele organizace už přejmenované na Ostěchupravlenije ukončen.

V roce 1940 bylo zaznamenáno použití typu TT-26 v rusko-finské tzv. Zimní válce. Tyto tanky byly vybaveny náložemi trhaviny o hmotnosti od 200 do 700 kg, které byly odhazovatelné a byly vyrobeny z pancéřového plechu stejné síly jako u korby nosného tanku -  cca 30 mm. Zamýšleným účelem jejich nasazení bylo ničení silně opevněných odolných bodů obrany nepřítele odpálením odhozené nálože na malou vzdálenost nebo přímo na povrchu objektu. Nálož byla přivezena k napadenému objektu a shozením aktivována časová roznětka o zpoždění 15 minut. Do té doby musel nosič odejet do bezpečné vzdálenosti. Sovětské prameny udávají, že při zkouškách na starém opevnění byla nejsilnější — 700kg — nálož schopna prorazit stálé opevnění staršího typu až do čtvrtého podzemního podlaží. Několik pokusů o zničení železobetonových opevnění se však nezdařilo, tanky při navádění často v nerovnostech terénu vybočovaly ze směru a zpětné navedení bylo dost obtížné. Známy jsou pouze dva případy úspěšné likvidace takovýchto pevnůstek na finské straně.


Zničený teletank TT-26

Došlo i k ojedinělému pokusu zdolat opevnění nasazením dvojice tanků TT-26 vyzbrojených plamenomety. I tento pokus však hlavně kvůli úzkým pásům tanků skončil po krátkém úsilí navádějících operátorů v hlubokém sněhu, kde se oba tanky zahrabaly a následně byly zničeny vyslanými finskými pěšáky. Tyto tanky vybavoval příslušným dálkovým řízením závod č. 123 podle původních plánů Ostěchbjura.


Zničený teletank TT-26.
 Nahoře na stropním pancíři věže je dobře vidět antény dálkového řízení

Jejich nasazení v boji nebylo příliš úspěšné. V Zimní válce převážně šlo o použití tankové techniky v nevhodném těžko průchodném terénu a za pomalého pohybu se nasazené tanky obvykle buď staly snadným cílem protitankových děl Finů nebo byly zneškodněny zblízka granáty hozenými pod pásy. Tanky byly navíc u nejdůležitějšího cíle — stálých těžkých opevnění tzv. Mannerheimovy linie — ohrožovány relativně hustě položenými protitankovými minami.

Na počátku Velké vlastenecké války byly nasazeny (počtem tanků hodnoceno) přinejmenším dva prapory teletanků TT, ale ani místo jejich přesného nasazení (nejpravděpodobnější se jeví prostor Luck - Rovno) ani výsledky se vzhledem k tehdejšímu zmatku nepodařilo zjistit. Navíc šlo oproti obvyklému bojovému použití  jiné sovětské tankové techniky výhradně o nekoordinované nasazení v malých skupinkách. Většina zbývajících takto upravených tanků byla proto v polních dílnách urychleně zpětně předělána na standardní provedení a také tak posléze nasazena.

Ani zde však nebylo dosaženo velkých úspěchů, ať už kvůli zastaralosti těchto vozidel nebo téměř žádnému vybavení spojovací technikou a z toho vyplývajícího obtížného velení jednotkám, nebo také kvůli takticky nevhodnému použití a značné poruchovosti. Ale to je již jiné téma.

Další a zatím, pokud známo, také poslední nasazení teletanků bylo zaznamenáno v bojích o Charkov v květnu roku 1942. Přímý účastník bojů A. Isajev uvedl, že hlavně byly použity tanky TT T-26 vybavené plamenometem a kulometem DT. Šlo o zastaralé lehké tanky, které měly velmi slabé pancéřování, a tak byly pro zkušené obsluhy německých protitankových zbraní při své rychlosti 4 - 6 km/hod. snadným cílem.

Dá se říci, že i když tato technika byla dovedena do stádia bojové použitelnosti, v praxi se příliš neosvědčila, a to z řady důvodů, z nichž některé uvádím výše.


Prameny:

Krojc - 18. 1. 2008

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.