Sovětská stíhačka Polikarpov I-16

Dobrý den!

Na webu je dostupná řada stránek (pravda, nejčastěji v ruštině), které se problematikou slavné stíhačky I-16 poměrně podrobně zaobírají. My se proto v této odpovědi omezíme jen na to nejdůležitější.

Vynikající sovětský konstruktér Nikolaj Nikolajevič Polikarpov (8. 6. 1882 - 30. 7. 1944) projektoval nový stíhací stroj během roku 1932 a v květnu 1933 nabídl svůj výtvor velení letectva. K Polikarpovově práci panovala taková důvěra, že rozhodnutí o sériové výrobě padlo ještě před ukončením prototypových zkoušek. Výroba se rozběhla na podzim 1934. V letounu I-16 tehdy měl SSSR zřejmě nejmodernější stíhací stroje na světě. Nový letoun jasně ukazoval, kam logicky povede další světový vývoj stíhaček - k aerodynamicky čistým dolnoplošníkům s uzavřenou kabinou, zatahovacím podvozkem a s příznivým poměrem výkonu motoru vůči hmotnosti. I-16 však také přinášel značné změny v technice pilotáže, když šlo o rychlý a obratný stroj, na druhou stranu však nepříliš stabilní a pro piloty zvyklé na "poslušné" dvouplošníky až nebezpečný. Každopádně můžeme uvést dvě z přezdívek, které si vysloužil u letců v SSSR - "Jastrebok" a "Išak" (oslík).

I-16 se dostalo mezinárodní proslulosti ve třech konfliktech už před druhou světovou válkou. Jednak během občanské války ve Španělsku byla světová laická i odborná veřejnost ohromena výkonným a moderním strojem, který byl zpočátku neznalými komentátory a novináři označován za "kopii stíhačky Boeing" (myšlen Boeingův stíhací dolnoplošník s pevným podvozkem P-26 Peashooter). Ve Španělsku si I-16 vydobyl jednak svou slávu a respekt protivníků, protože do příchodu moderních Bf 109 suverénně deklasoval všechny své protivníky, jednak své dvě cizojazyčné přezdívky. Republikáni mu přezdívali "Mosca" (údajně "muška" pro jeho malé rozměry, či zkomolenina hlavního města SSSR, kde byl stroj vyráběn) a frankisté "Rata" (krysa - zjevně kvůli obtížím, které jim působil). Druhým konfliktem byla čínsko - japonská válka, kde I-16 pilotované opět sovětskými piloty poměrně úspěšně zasáhly proti japonským leteckým silám. Poslední konflikt, kdy byl I-16 ještě na výši doby byla série pohraničních střetnutí mezi SSSR a Japonskem. Tam I-16 narazily na rovnocenné protivníky A5M a Ki-27.

Pro nás může být ještě zajímavé, že od začátku roku 1938 se začala na dosud vyráběné I-16 montovat výzbroj dvou kanónů ŠVAK ráže 20mm. Vzhledem k parametrům těchto zbraní opět v té době neexistoval takto silně vyzbrojený stíhací stroj (stíhačky s kanónovou výzbrojí už tehdy existovaly, ale buď měly jen jeden kanón 20mm - typickým příkladem jsou D-501, nebo sice dva kanóny, ale se slabšími parametry jako u D.XXI). Během mnichovské krize bylo na letištích západních vojenských okuhů SSSR údajně připraveno na 400 strojů I-16 k přeletu do ČSR.

Každopádně další konflikt už pro I-16 (ani pro celý SSSR) mnoho úspěchů nepřinesl. Zimní válka s Finskem znamenala, že ozbrojené síly SSSR se začaly po tomto neúspěchu připravovat na kvalitativně zcela jinou válku. Tím mám na mysli válku s Německem.

Od roku 1940 byly do výzbroje stíhacích leteckých pluků v SSSR zařazovány nové moderní stroje (Jak-1, MiG-3, LaGG-3) a I-16 byl postupně odsouván na druhou kolej. Na druhou stranu stále dobře posloužil v leteckých učilištích (tam se velmi rozšířila i jeho dvoumístná cvičná varianta s pevním podvozkem UTI-4). Velmi zajímavou variantou I-16 byly stroje SPB. Šlo o střemhlavé bombardéry, které byly k cílům dopraveny po dvojicích v závěsu pod křídly čtyřmotorového TB-3. SPB nesly dvě pumy po 250 kg a bojově byly použity roku 1941 k úspěšným útokům na rumunské mosty přes Dunaj. Roku 1941 definitivně skončila výroba všech bojových variant I-16.

V červnu 1941 zaútočilo nacistické Německo se svými vazaly na SSSR. Začala poslední, ale nejvýznamnější kapitola v historii stíhačky I-16. Svými výkony již pochopitelně nemohla být rovnocenným soupeřem nacistickým stíhačkám, ale přesto na I-16 řada pilotů vybojovala svá vzdušná vítězství. Z první linie byly zbylé stroje staženy prakticky na přelomu let 1942-1943, kdy je definitivně nahradily moderní stíhačky. 

Co se stíhacích es na I-16 týče, doporučuji bez výhrad k prostudování dvoudílnou knihu Tomáše Poláka "Stalinovi sokoli" (DEUS, Praha 2003), kde najdete abecední seznam sovětských pilotů s pěti a více sestřely.

Jmenovat můžeme například tyto letce, kteří své úspěchy dosáhli z větší části na I-16:

• Sergej I. Gricevec, 42 sestřelů ve Španělsku, Číně, Mongolsku
• Ivan A. Lakejev, 33 vítězství ve Španělsku, Mongolsku
• Vasilij F. Goluběv, 51 vítězství během služby 1941-45
• Gennadij D. Cokolajev, 26 vítězství během služby 1941-45
• Boris F. Safonov, 39 vítězství během služby 1941-1942

Díky kolegovi Krojcovi zde můžeme ocitovat několik úryvků z knih týkajících se I-16: