Sovětská stíhačka Polikarpov I-16

Sovětská stíhačka Polikarpov I-16
Georgo Skot - 14. 3. 2007 - *.sevmorava.adsl-llu.static.bluetone.cz

Dobrý den. Potřebuji vědět něco o nasazení sovětské stíhačky Polikarpov I-16 zvané "Rata" na východní frontě a jestli také létala u Stalingradu, a v kterém roce byla vyřazena z výzbroje Rudé armády? Jestli na Ratě létala nějaká ruská letecká esa? Děkuji

Dobrý den!

Na webu je dostupná řada stránek (pravda, nejčastěji v ruštině), které se problematikou slavné stíhačky I-16 poměrně podrobně zaobírají. My se proto v této odpovědi omezíme jen na to nejdůležitější.

Vynikající sovětský konstruktér Nikolaj Nikolajevič Polikarpov (8. 6. 1882 - 30. 7. 1944) projektoval nový stíhací stroj během roku 1932 a v květnu 1933 nabídl svůj výtvor velení letectva. K Polikarpovově práci panovala taková důvěra, že rozhodnutí o sériové výrobě padlo ještě před ukončením prototypových zkoušek. Výroba se rozběhla na podzim 1934. V letounu I-16 tehdy měl SSSR zřejmě nejmodernější stíhací stroje na světě. Nový letoun jasně ukazoval, kam logicky povede další světový vývoj stíhaček - k aerodynamicky čistým dolnoplošníkům s uzavřenou kabinou, zatahovacím podvozkem a s příznivým poměrem výkonu motoru vůči hmotnosti. I-16 však také přinášel značné změny v technice pilotáže, když šlo o rychlý a obratný stroj, na druhou stranu však nepříliš stabilní a pro piloty zvyklé na "poslušné" dvouplošníky až nebezpečný. Každopádně můžeme uvést dvě z přezdívek, které si vysloužil u letců v SSSR - "Jastrebok" a "Išak" (oslík).

I-16 se dostalo mezinárodní proslulosti ve třech konfliktech už před druhou světovou válkou. Jednak během občanské války ve Španělsku byla světová laická i odborná veřejnost ohromena výkonným a moderním strojem, který byl zpočátku neznalými komentátory a novináři označován za "kopii stíhačky Boeing" (myšlen Boeingův stíhací dolnoplošník s pevným podvozkem P-26 Peashooter). Ve Španělsku si I-16 vydobyl jednak svou slávu a respekt protivníků, protože do příchodu moderních Bf 109 suverénně deklasoval všechny své protivníky, jednak své dvě cizojazyčné přezdívky. Republikáni mu přezdívali "Mosca" (údajně "muška" pro jeho malé rozměry, či zkomolenina hlavního města SSSR, kde byl stroj vyráběn) a frankisté "Rata" (krysa - zjevně kvůli obtížím, které jim působil). Druhým konfliktem byla čínsko - japonská válka, kde I-16 pilotované opět sovětskými piloty poměrně úspěšně zasáhly proti japonským leteckým silám. Poslední konflikt, kdy byl I-16 ještě na výši doby byla série pohraničních střetnutí mezi SSSR a Japonskem. Tam I-16 narazily na rovnocenné protivníky A5M a Ki-27.

Pro nás může být ještě zajímavé, že od začátku roku 1938 se začala na dosud vyráběné I-16 montovat výzbroj dvou kanónů ŠVAK ráže 20mm. Vzhledem k parametrům těchto zbraní opět v té době neexistoval takto silně vyzbrojený stíhací stroj (stíhačky s kanónovou výzbrojí už tehdy existovaly, ale buď měly jen jeden kanón 20mm - typickým příkladem jsou D-501, nebo sice dva kanóny, ale se slabšími parametry jako u D.XXI). Během mnichovské krize bylo na letištích západních vojenských okuhů SSSR údajně připraveno na 400 strojů I-16 k přeletu do ČSR.

Každopádně další konflikt už pro I-16 (ani pro celý SSSR) mnoho úspěchů nepřinesl. Zimní válka s Finskem znamenala, že ozbrojené síly SSSR se začaly po tomto neúspěchu připravovat na kvalitativně zcela jinou válku. Tím mám na mysli válku s Německem.

Od roku 1940 byly do výzbroje stíhacích leteckých pluků v SSSR zařazovány nové moderní stroje (Jak-1, MiG-3, LaGG-3) a I-16 byl postupně odsouván na druhou kolej. Na druhou stranu stále dobře posloužil v leteckých učilištích (tam se velmi rozšířila i jeho dvoumístná cvičná varianta s pevním podvozkem UTI-4). Velmi zajímavou variantou I-16 byly stroje SPB. Šlo o střemhlavé bombardéry, které byly k cílům dopraveny po dvojicích v závěsu pod křídly čtyřmotorového TB-3. SPB nesly dvě pumy po 250 kg a bojově byly použity roku 1941 k úspěšným útokům na rumunské mosty přes Dunaj. Roku 1941 definitivně skončila výroba všech bojových variant I-16.

V červnu 1941 zaútočilo nacistické Německo se svými vazaly na SSSR. Začala poslední, ale nejvýznamnější kapitola v historii stíhačky I-16. Svými výkony již pochopitelně nemohla být rovnocenným soupeřem nacistickým stíhačkám, ale přesto na I-16 řada pilotů vybojovala svá vzdušná vítězství. Z první linie byly zbylé stroje staženy prakticky na přelomu let 1942-1943, kdy je definitivně nahradily moderní stíhačky. 

Co se stíhacích es na I-16 týče, doporučuji bez výhrad k prostudování dvoudílnou knihu Tomáše Poláka "Stalinovi sokoli" (DEUS, Praha 2003), kde najdete abecední seznam sovětských pilotů s pěti a více sestřely.

Jmenovat můžeme například tyto letce, kteří své úspěchy dosáhli z větší části na I-16:

  • Sergej I. Gricevec, 42 sestřelů ve Španělsku, Číně, Mongolsku
  • Ivan A. Lakejev, 33 vítězství ve Španělsku, Mongolsku
  • Vasilij F. Goluběv, 51 vítězství během služby 1941-45
  • Gennadij D. Cokolajev, 26 vítězství během služby 1941-45
  • Boris F. Safonov, 39 vítězství během služby 1941-1942

Díky kolegovi Krojcovi zde můžeme ocitovat několik úryvků z knih týkajících se I-16:

U Stalingradu byla ještě 102. stíhací letecká divize vybavena typy I-15, I-152 a I-16. Novější modely Jak a Lavočkin byly krátce před dodáním a gen. Stěpanov požadoval jejich neprodlenou dodávku - hlavně Jak-1. Tento návrh podporoval i gen. Novikov, který požadoval rychlejší odeslání stíhacího pluku se stroji Jak-1, který byl k dispozici v záloze hlavního stanu vrchního velení. Prosba nezůstala nevyslyšena. Gen. Novikov zdržující se v Moskvě obdržel Stalinův rozkaz a odeslal stíhací pluk do Stalingradu. Navrhl dále Stalinovi, aby hlavní stan odvelel k 8. letecké armádě 10 nových leteckých pluků. Pro frontové velitele to představovalo vítanou a zároveň nezbytnou posilu. Skutečnost, že asi 75 % letadel těchto nových pluků představovaly typy Jak-1 a Jak-7B, Il-2 a Pe-2, dávala velení sovětského letectva šanci porazit Luftwaffe nad Stalingradem a dobýt nadvlády ve vzduchu. Zbytek leteckého parku těchto pluků tvořily vyřazované typy I-16 a beznadějně zastaralé SB.
Kurowski, Franz: Balkenkreuz und Roter Stern, Podzun-Pallas Verlag, 1984; česky: Kříž proti hvězdě, Mustang s.r.o., Plzeň, 1997
V nejtěžších bojích o Stalingrad na podzim roku 1942, když fronta požadovala stále více letadel, jsem dostal příkaz odejet do saratovského závodu a zařídit, aby každý den opustil tovární letiště jeden pluk letadel připravených k boji a aby se letiště přeplněné novými letouny okamžitě vyprázdnilo...Odletěl jsem ráno s gen. Vorožejkinem pověřeným formováním leteckých útvarů...Aby se denně mohl odeslat pluk letadel připravených k boji, bylo třeba létat ve dne i v noci. Bylo třeba domluvit se s místní PVO. Dohoda zněla: světlomety se rozsvítí jen při přistávání letadla ze zkušebního letu a PL dělostřelectvo na to nebude reagovat. Noční lety budou provádět pouze nejzkušenější piloti...Přiletěl jsem na U-2, abych viděl situaci při předávce na vlastní oči. Mezi přejímajícími piloty jsem neviděl žádné poručíky, jen seržanty. Ptám se: Kolik hodin máte nalétáno na bojových letadlech? Odpověděli mi: na frontě jedenapůl až dvě hodiny na I-16 nebo I-15 - málokdo letěl na nových. Ptám se velitelů: Jak bude probíhat seznamování s novou technikou? A odpověď: Soudruhu lidový komisaři leteckého průmyslu, teorii si osvojili při vyučování a tady absolvují jeden - dva lety a pak rovnou do Stalingradu. Čas letí.
Шахурин, А.И.: Крыля победы, Политиздат Москва, 1985, 2. допол.издание
Stavropol jsem minul v bezpečné vzdálenosti a pak jsem proletěl nad letištěm odděleným od města hustým lesem. Z dálky bylo slyšet dělostřelbu. Na stojánkách byly jen zbytky ohořelých I-16 a automobilů...Po opětném startu jsem odletěl domů k Batajsku. Z výšky jsem zahlédl tanky s černými kříží na bocích. Domů jsem přiletěl za soumraku, v němž se letiště již pomalu ztrácelo...Na konci dráhy jsem zahlédl seřazené I-16, jimž jsem se naštěstí energickou zatáčkou dokázal vyhnout. Zajel jsem na stojánku, kde už na mne čekal Čuvaškin. Nebyl právě nejklidnější, když mi vykládal, že jsem v houstnoucí tmě mohl klidně narazit do skupiny letounů I-16 Markelovova pluku, který u nás na letišti přistál.

Nové působiště našel náš pluk v prostoru záložního letiště u Baku..V pořadí před námi (na přezbrojení - pozn. moje) bylo několik pluků, které neměly již skoro žádné letouny a hlavně tu už byly déle. Jejich piloti se postupně přeškolovali ze svých stařičkých I-16 na jaky jedničky. Покрышкин, А.И.: Познать себя в бою, ДОСААФ СССР, Москва, 1986
Tuhle historku mi potvrdil inženýr pluku Ivan Pavlovič Těrechov...Když už se letci připravovali k odletu, mechanik Vysockij objevil v jednom z hangárů téměř nedotčený stíhací letoun I-16, pro který už nezbyl pilot... Stručně řečeno, zničit dobrý letoun se mechanikovi Vysockému nechtělo - a Vysockij, nedostudovaný kursant pilotní školy bez jediného samostatného letu, to risknul. Podle svědectví Těrechova Vysockij nejen úspěšně vzlétl, ale přistál na polním letišti Bolšoj Tokmak - případ nejen velmi řídký, jestli ne přímo výjimečný...V té době velel u Stalingradu této letecké skupině plukovník V.A. Suděc.
Еремин Б. Н.: Воздушные бойцы, Воениздат Москва, 1987 
Tomáš Adam - 26. 4. 2007

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.