Použití chemických zbraní za 2. světové války

Ohledně nepoužití chemických zbraní ve velkém měřítku můžeme jen konstatovat, že jako účinná odstrašovací brzda posloužily obavy všech válčících stran z masové odvety nepřítele stejnými nebo i účinnějšími zbraněmi. Na tom se shodli všichni badatelé a historikové s přístupy k archivním materiálům válčících stran. Jak je níže uvedeno, tam, kde tato odveta nehrozila, se ani Italové, ani Japonci nerozpakovali a chemických zbraní užívali dle svého uvážení.

Všeobecně řečeno, ke hromadnému použití chemických zbraní za druhé světové války došlo pouze Japonci v čínsko-japonské válce, která začala již před vypuknutím války světové a pokračovala prakticky až do kapitulace Japonska. Japonci používali hlavně dělostřelecké granáty, ale byl zjištěn případ použití několika tančíků model 94 vybavených speciálním přívěsem. Tyto přívěsy byly dopraveny k nepřátelským postavením a posádka tančíku pouze otevřela ventily nádrží v přívěsu. Navíc proti sovětským tankům bylo při bojích v roce 1945 v Mandžusku několikrát použito ručních granátů vyrobených ze skla nebo porcelánu a naplněných kyanovodíkem. Japonci zanechali na území Číny celkem okolo 400 000 kusů chemických zbraní; do roku 2004 za jejich likvidaci zaplatili Číně více než 222 milionů dolarů a přesto jich zatím zůstalo nezničeno téměř 90 %. Pravdou zůstává, že také někteří ostatní účastníci světového konfliktu tyto zbraně použili, ale v malém měřítku a spíše epizodicky.

Hitlerovo Německo bylo stejně jako ostatní vyspělé státy na chemickou válku připraveno a jeho úroveň vývoje nových chemických zbraní byla taková, že Američané teprve po inspekci příslušných německých zařízení a archivů zjistili, jak obrovský byl německý náskok v tomto druhu výzbroje. Němci navíc disponovali nově vyvinutými, velmi účinnými organofosfáty nazvanými Tabun, Sarin a Soman. Američané a Britové potopili roku 1947 na dosud přísně utajovaném místě v Baltském moři celkem více než 30 000 tun ukořistěných německých zásob chemických zbraní. Němci udávali sami u svých zásob hmotnost 27 597 tun. Přitom je přesně doložen pouze jediný případ použití chemických zbraní na východní frontě, a to při obléhání Sevastopolu. Tehdy byl do podzemních prostorů pevnosti kvůli zlomení dlouhotrvajícího odporu sovětských jednotek vpuštěn dusivý bojový plyn fosgen vyrobený údajně jednorázově pro tuto příležitost, který zlikvidoval až na drobné výjimky téměř celou posádku fortu Maxim Gorkij, některých dalších opevnění a také podzemních skladů poblíže zničené torpédovny.

Druhým oficiálně nahlášeným případem použití chemických zbraní na frontě bylo ostřelování postavení britského 9. výsadkového praporu u zámku Château St. Côme v Normandii dne 12. června 1944. Tam Němci údajně použili zhruba čtyřicet dělostřeleckých granátů naplněných Tabunem, a to se zničujícími následky. Tato událost je popsána tehdejším velitelem 9. praporu pplk. Otwayem, který byl těsně po ukončení boje v noci zraněn. Historik Denis Edwards připsal vše na vrub veliteli dělostřeleckého oddílu jednotek Waffen SS, jenž prý měl munici tohoto typu v malém množství u sebe pro úkoly zvláštního určení s povolením samotného Himmlera. Dále uvádí, že tento dělostřelecký kapitán (SS-Hauptsturmführer) jednal svévolně a bez příslušného rozkazu a byl za to potrestán, i když se hájil tvrzením, že pouze nařídil při palebné podpoře útoku vystřílet veškerou munici - doplnění jejích zásob už přijíždělo. Dva dny po této události Churchill varoval v rozhlasovém projevu Německo, že při opakování takovéto záležitosti provedou Spojenci masový útok stejnými zbraněmi. Obdobné varování pronesl v rozhlase už 10. května 1942, kdy se Britové mylně domnívali, že rychlý postup německých vojsk v SSSR umožnily německé útoky chemickými zbraněmi. Dodnes není tato událost plně vysvětlena, neboť na místě palebného přepadu byli nalezeni vojáci hrající v okopu karty a zcela zjevně bez viditelných zranění, což myšlenku chemického útoku podpořilo. Oproti tomu bylo na východní frontě hlášeno několik obdobných případů, které však byly přičteny velmi silné tlakové vlně při výbuchu střel z německých raketometů (Nebelwerfer).

Polsko: První a zcela ojedinělý případ údajného použití chemických zbraní v boji s polskými vojsky nahlásil velitel německé 1. roty 82. Gebirgs-Pioniere Batallionu  ženistů horské pěchoty dne 8. září 1939, kdy polská armáda podminovala železniční most přes říčku Jasiolka u vesnice Jaslo a při pokusu provést ženijní průzkum došlo k explozi. Po prozkoumání nevybuchlých zbytků destrukčních náloží bylo údajně zjištěno, že některé připojené dělostřelecké granáty obsahovaly yperit a že tyto granáty údajně pocházejí z anglické produkce z let první světové války. Yperitem bylo prý zasaženo celkem 14 osob, z toho dva vojáci zemřeli. Polská armáda toto obvinění popřela a podle ní šlo nanejvýš o zasažení vojáků povýbuchovými zplodinami náloží z melinitu a ekrazitu, které mají při větší koncentraci obdobné účinky.

Italská armáda použila hromadně yperit ve válce roku 1936 v Habeši, ale poté už své zásoby zřejmě nevyužila. Údajně byly sice Italy použity plynové bomby také ve španělské občanské válce, ale případ není doložen věrohodným svědectvím ani archivními prameny.

Britové byli také připraveni vést chemickou válku, měli mj. i velice kapacitně vyspělou továrnu na výrobu a plnění dělostřelecké i letecké munice v severovýchodním Walesu v tzv. Valleyworks - v Rhydymwyn u Moldu, vypracovali směrnice pro použití leteckých chemických pum a vyrobeno bylo značné množství hlavně yperitu. Podle Williama Wolfa, autora knihy US Aerial Armament in WW II, měla Velká Británie k dispozici celkem 40 179 tun chemických zbraní.

Američané měli rovněž velké zásoby yperitu - cca 87 000 tun; když 2. prosince 1943 při náletu Luftwaffe na italský přístav Bari byla silně poškozena a zapálena jejich loď John Harvey naložená chemickou municí, potopili ji na dno, kde zůstala velice dlouho a o jejím potopení i povaze nákladu cudně pomlčeli desítky let, i když se kvůli množství obětí tato událost zcela neutajila. Navíc v roce 1944 zkoušeli pro případné použití proti opevnění tzv. Atlantického valu munici do kulometů napuštěnou yperitem - snad lze říci, že bohudík neúspěšně. Navíc toto střelivo bylo v rozporu s konvencí o zákazu používání otrávených střel, která byla v Evropě poprvé uzavřena už v polovině 17. století.

Sovětský svaz své zásoby chemických zbraní také utajoval, ale měl k dispozici zhruba 2800 tun různé munice, hlavně yperitové a fosgen/difosgenové. Citovaný W. Wolf uvádí údaj 77 400 tun, což je zjevně nadsazeno a ani není uvedeno, kde autor tento sporný údaj získal.