Historie jednotky Normandie - Němen

Historie jednotky Normandie - Němen
Frank - 13. 2. 2008 - 62.168.27.*

Zdravím, chtěl bych znát podrobnosti o francouzské jednotce na východní frontě Normandie-Němen. Jak vznikla, složení, počty vojáků, jejich osudy po válce, doporučená literatura a např. zdali působili u této jednotky političtí komisaři. Děkuji.

Francouzští letci, kteří zůstali pod praporem Svobodných Francouzů a chtěli jako dobrovolníci bojovat proti Němcům bez toho, aby byli přímo podřízeni generálu de Gaullovi, se spolu s odhodlanými zastánci de Gaullova přístupu k osvobozování Francie rozhodli pro létání na východní frontě pod sovětským velením. Proto se svolením velení jak francouzského, tak sovětského odcestovali ze severní Afriky přes Káhiru, Bagdád a Teherán na území SSSR do Baku. Jednotku, ve které později bojovali, oficiálně zformoval právě generál de Gaulle svým rozkazem ze dne 1. září 1942 a nazval ji Groupe de Chasse 3 Normandie — GC 3, tedy 3. stíhací skupina Normandie, která měla tři letky. Ty dostaly jména po normandských velkých městech Rouen, Cherbourg a Le Havre. Znakem jednotky se stal normandský erb dvou kráčejících zlatých levhartů s přivrácenou hlavou  v červeném poli. De Gaulle se tak mimo jiné snažil svým souhlasem se založením jednotky posílit svůj vliv na mezinárodní dění na východě Evropy, založit vojenskou spolupráci budoucí velmoci se SSSR a vytvořit mimo jiné i jistou protiváhu svým odpůrcům ve špičkách politického i vojenského vedení Spojenců na západě.

Dobrovolníci přišli z nejrůznějších míst — z Anglie, ze zemí Středního Východu i odjinud. Jednotce stíhacích pilotů velel zpočátku major Poulique a na 22. února 1943 převzal její velení major Jean Tulasne. V Ivanovu v Moskevském vojenském okruhu prošli francouzští stíhací piloti přeškolovacím a zdokonalovacím výcvikem na letounech Jak-7 a bojový výcvik absolvovali na stíhačkách Jak-1, které jim pak byly ponechány pro boj na frontě. 11. března 1943 předvedl major Tulasne sovětským zástupcům vysokou pilotáž s akrobatickými prvky a poté Groupe de Chasse 3 Normandie jako jeden celek zalétala předepsané cviky v bojové sestavě k plné spokojenosti sovětských důstojníků. Tím byla zařazena oficiálně mezi bojové jednotky schopné plného operačního nasazení, k čemuž také v rámci 204. bombardovací letecké divize, které velel plukovník S. P. Andrejev, od 14. března došlo. V dubnu 1943 pak byla již trochu ostřílená Normandie podřízena 303. stíhací letecké divizi pod velením gen. Zacharova. Tento velitel a jeho divize zkušených bojovníků se pak stali francouzskými kolegy na zbytek války na východní frontě. Na počátku čítala jednotka 14 pilotů a 58 leteckých mechaniků. Původně téměř výhradně francouzští mechanici a zbrojíři byli po zkušenostech z bojového nasazení u jednotky průběžně měněni za sovětské, kteří byli nejen odolnější vůči spartánským podmínkám a hlavně mrazu, jak uvádí například Francois de Geoffre, ale také lépe znali techniku a uměli si poradit i v podmínkách problematického technického zázemí. Z Ivanova — první báze bývalých Rajaků se příslušníci jednotky přesunuli do Mosalska, Kozelska, pak do Spas-Děmenska, Myškova a vystřídali i celou řadu dalších letišť, např. Suchiniči, Polotňany nebo Monastyrčinu.

První etapa bojového zařazení se odbývala až do 5. října 1943. Prvního vítězství se Francouzi dočkali 5. dubna 1943, kdy byly sestřeleny hned dva stíhací letouny Focke Wulf 190. Na počátku července 1943 vznikl z původní perutě GC 3 nový 1. samostatný stíhací pluk Svobodné Francie pod čestným názvem Normandie. Poté, co major Tulasne byl 17. července po boji s pětinásobnou přesilou německých stíhaček prohlášen za nezvěstného, byl velitelem jmenován podplukovník Pouyade. Z původních pilotů přežilo pouhých šest, ale do 5. října už měla Normandie na svém kontě 72 oficiálně přiznaných vítězství. Od 6. listopadu 1943 do 25. května 1944 byla jednotka převelena do Tuly, kde proběhlo doplnění a výcvik nováčků na letounech Jak-9D. Generál de Gaulle propůjčil stíhací jednotce GC 3 za vynikající službu 11. listopadu 1943 čestný titul Compagnon de la Libération, se kterým bylo spojeno udělení řádu Ordre de la Libération (Řád osvobození).

V lednu roku 1944 byla GC 3 rozšířena na 4 letky a v tomto složení se také po ukončení pobytu v Tule vrátila 25. května 1944 ke 303. stíhací letecké divizi. V polovině srpna 1944 byla jednotka přezbrojena na letišti Alitous na nové stíhací letouny Jak-3. V řadách této divize se podílela na letecké části útočné operace v Bělorusku. Za jediný den — veleúspěšný 16. říjen 1944, kdy začal první den útoku sovětských vojsk do Východního Pruska — sestřelili pak letci Normandie ve vzdušných soubojích nad územím Litvy a Východního Pruska 29 nepřátelských letadel bez vlastní ztráty byť jen jediného stroje. Celkem za 10 dnů rozhořčených bojů v říjnu 1944 sestřelil pluk 119 letadel Luftwaffe. Za úspěšnou bojovou činnost při podpoře násilného překročení řeky Němen pak pluk dostal čestný přídomek „němenský“ a jeho název tedy pak zněl 1. samostatný stíhací pluk Svobodné Francie Normandie — Němen. Za vynikající výsledky v průběhu východopruského tažení dostal pluk od nejvyššího velitele sovětské armády také Řád rudého praporu a za účast na dobývání Pillau Řád Alexandra Něvského. Pluk bojoval až do konce války nad územím Východního Pruska, kde jej také na břehu Baltu v městě Elbing (dnes polský Elbląg) zastihl konec války. Do té doby vystřídali opět celou řadu letišť, mezi nimi třeba Dubrovku, Alitous a východopruské Dobenen, Gumbinnen, Heiligenbeil či Gross Kalweitchen. Ke konci roku 1944 byl odvolán veterán podplukovník Pouyade a spolu s několika dalšími druhy se přesunul do Francie; velení pluku po něm převzal podplukovník Delfino. Posledním, tedy 273. úředně uznaným sestřelem byl letoun Hauptmanna Günthera Schacka, nositele Rytířského kříže, který byl jedním z německých es — na svém kontě měl celkem 174 úspěchy. Při  návštěvě generála Charlese de Gaulla v Moskvě v prosinci roku 1944 mu J. V. Stalin nabídl, že rozšíří stávající pluk Normandie - Němen na smíšenou leteckou divizi. V únoru 1945 se pak skutečně začaly formovat dva další letecké pluky, 2. bombardovací pod názvem Bretagne a 3. stíhací pod názvem Paris. Do konce války však jejich formování nebylo dokončeno.

V červnu roku 1945 se z letiště u Elbingu pluk přesunul přes Prahu a Stuttgart do Dizier a odtud do Paříže. 20. června 1945 přistála Normandie — Němen na letišti Le Bourget u Paříže se svými 37 stíhacími Jaky-3. Dostalo se jim za dobu bojů celkem 11 citací v rozkaze nejvyššího velení a její piloti Marcel Albert, Roland de La Poype, Jacques André a Marcel Lefèvre byli vyznamenáni titulem Hrdina Sovětského svazu s právem nosit Zlatou hvězdu. Celá řada dalších příslušníků jednotky byla vyznamenána sovětskými řády, vyznamenáními a medailemi. Sovětské velení tak nejen zhodnotilo dlouhodobé úspěšné bojové výsledky činnosti jednotky, ale v neposlední řadě i fakt, že Normandie — Němen byla jedinou leteckou jednotkou z občanů západní Evropy, jejíž příslušníci dlouhodobě a dobrovolně bojovali na sovětsko-německé frontě. Velením Svobodných Francouzů pak byla jednotka vyznamenána udělením řádu Légion d´Honneur (Čestná legie),  Croix de la Libération (Kříž Osvobození), Croix de la Guerre (Válečný kříž) se šesti palmovými ratolestmi. Na její účet se přidalo také vyznamenání francouzskou Medaille Militaire. Po ukončení války si pluk ponechal sovětské stíhačky Jak-3 a s nimi létal do května 1947.

Pokud se týče politických komisařů, pak musím jen konstatovat, že v pamětech příslušníků jednotky se o nich nikdo ani slovem nezmínil. Pokud existovali takoví, kteří mohli mít ke pluku vztah, byli to političtí pracovníci divizí, ke kterým byla Normandie — Němen přidělena nebo kteří byli příslušníky velení leteckých bází, kde jednotka působila. Přiděleni k jednotce asi opravdu nikdy nebyli — jen těžko lze předpokládat, že by ve francouzské jednotce mohli prosazovat kupříkladu zřízení komunistické stranické organizace a stranickou práci vůbec. Byly činěny pokusy jednotku indoktrinovat, ale odezva byla téměř nulová a francouzský personál se k tomuto pokusu stavěl velmi laxně. Velmi důležité je zdůraznit, že od roku 1942 už neexistovali političtí komisaři jako funkce či instituce - po jejich zrušení a zavedení tzv. nedílné velitelské pravomoci byli u velitelů jednotek pouze jejich zástupci pro věci politické (zampolit - заместитель командира по политическим делам - zástupce velitele pro politické věci), komisaři nebyli tudíž ani u sovětských jednotek, natož u jednotek cizích armád na východní frontě, a to včetně třeba i československé.

K oficiálním číslům o výsledcích bojové činnosti za dobu od založení do konce války:
5 240 bojových vzletů, 4 354 bojových letových hodin, 869 vzdušných soubojů, 273 úředně uznaných sestřelů, 37 pravděpodobně sestřelených protivníků, 45 poškozených letadel nepřítele.

Pozemní cíle: zničeno 152 nákladních aut, 24 osobních vozidel, 22 lokomotiv, 19 jiných dopravních prostředků, 27 útoků na vlaky, 3 útoky na tovární objekty, 8 útoků na nádraží, 5 útoků na letiště, 4 útoky na vojenské ubytovací objekty, 2 odvetné útoky na různé cíle (lodě, jednotky, polní opevnění).

Za dobu války byly následující ztráty na letovém personálu: 15 pilotů zabito, 31 nezvěstný — zmizeli beze stopy, 6 raněných. Normandie — Němen přišla za dobu své existence celkem o 71 letadel, z toho o 4 při výcviku. Do zajetí se dostali čtyři příslušníci pluku, a to Y. Mahé 7. května 1943, J. Bayssade 30. července 1944, C. Feldzer 1. srpna 1944 a P. Bleton 20. února 1945. Bayssade a Feldzer, sestřelení těsně za sebou, se dokonce v táboře válečných zajatců setkali. Všichni zajatci konec války přežili a byli osvobozeni.

Poválečné osudy příslušníků pluku byly různé, jak už tomu v životě bývá. Řada z nich u letectva zůstala dlouhá léta, někteří — konkrétně Marchi, Amarger, Emonet, Mourier, Lemare, Ougloff, Jeanelle, Charras, Astier, Carbon, Pistrak a Mertzisen — zahynuli buď ve službě v Indočíně anebo pokračovali u dopravního letectva a zemřeli v jeho službách. Někteří nevydrželi v letectvu a po prožitých peripetiích odešli do občanského života. Jeden z autorů memoárů — de Geoffre — pracoval na civilních linkách, poté létal jako pilot u soukromé společnosti v Indočíně a nakonec přešel ke geologickému průzkumu výskytu zlata a diamantů, když pro prospektorskou společnost létal nad Venezuelou.

Je třeba dodat, že generálmajor G. Zacharov, který velel Francouzům prakticky téměř od začátku jejich činnosti do konce války jako velitel 303. stíhací letecké divize 1. letecké armády, se stal jejich velkým přítelem a i osobně měl velmi vřelý vztah k poslednímu bojovému veliteli Normandie — Němen v SSSR podplukovníku Louisi Delfinovi. Ten se po válce dočkal generálské hodnosti a mimo jiné vykonával prestižní funkci inspektora vojenského letectva Francouzské republiky. V rámci činnosti Výboru veteránů Velké vlastenecké války generálmajor Zacharov zavítal několikrát osobně do Francie na přátelské setkání a stal se nadšeným propagátorem spolupráce Francie se SSSR na poli kosmonautiky.

Prameny:
  • de Geoffre, Francois: Normandie - Němen, Naše vojsko 1985 
  • Sauvage, Roger: Un du Normandie - Niemen, Poche, 1979 
  • Courière, Yves: Stíhací peruť Normandie - Němen, Deus, 1998 
  • Courière, Yves: Normandie - Niemen, Omnibus, 2004 
  • Sovětsko - francouzské vztahy za Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Praha 1960
Krojc - 22. 2. 2008

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.