Hliníkový apel lorda Beaverbrooka

Dobrý den,

tzv. hliníkový apel, jenž shodou okolností nese stejné datum jako začátek Bitvy o Británii, tedy 10. červenec 1940, mohli posluchači slyšet na vlnách BBC z úst Lady Reading, předsedkyně Women's Voluntary Service:

Pravým původcem ale bylo Ministry of Aircraft Production, často personifikováno do osoby ministra: Lorda Beaverbrooka, jež se touto činností snažilo do válečného dění zapojit širší vrstvy obyvatelstva. Nápad samotný měl ovšem vzejít od jednoho z Beaverbrookových poradců a jeho dlouholetého známého z novinářských kruhů, J. B. Wilsona.

Cíl apelu byl formulován jednoduše už ve vysílání BBC: „dejte nám svůj hliník a my z vašich hrnců, pánví vyrobíme Spitfiry, Hurricany, Blenheimy a Wellingtony“. Druhý den se s výzvou přidaly prakticky všechny britské noviny. Ohlas byl obrovský: po celé zemi vyrostlo pod dohledem dobrovolnic z WVS na šestnáct set hromad, v nichž kromě domácího nádobí končily i další výrobky z hliníku: tabatěrky, termosky, stojany na kabáty, blatníky nebo SPZ. Mezi rarity patří závodní automobil s hliníkovou karoserií a umělá noha. Sběr se počítal v řádech stovek tun a podle britského tisku (jenž byl pod Beaverbrookovým vlivem) se zásadně podílel na zvýšení výroby stíhaček v kritickém období léta 1940.

Skutečnost ale nevypadá tak idylicky, jak byla dobově vykreslena. Ve světle historických faktů vše vypadá spíše jako velká propagandistická akce bez valného dopadu na reálné dění. Ostatně i sám Sir Max Aitken, syn Lorda Beaverbrooka a pilot RAF, se v dokumentu BBC vyjádřil takto: [1]

Podívejme se blíže na válečnou výrobu hliníku v Británii. Už v červnu 1936 rozhodl britský kabinet o budování rezerv strategických surovin (kromě hliníku šlo o vesměs vzácné kovy). Tempo však z různých důvodů nebylo vysoké, nicméně i díky nákupům provedeným na poslední chvíli stačily strategické rezervy bauxitu ve Velké Británii pokrýt 6 měsíců odhadované válečné produkce. O tom, že ani v roce 1940 nepanoval nějaký výrazný nedostatek hliníku, svědčí i fakt, že první kroky směrem k omezení dodávek surovin mimo válečný průmysl podniklo Ministry of Supply až v červnu 1940, po pádu Francie.

Produkce hliníku ve Velké Británii (tisíce tun):

produkce hliníku ve Velké Británii (tisíce tun)
rok	domácí	import	celkem
1938	23	n/a	n/a
1939	25	58	83
1940	19	66	85
1941	23	138	161

Jak je vidět, celkové množství hliníku k dispozici pro britský válečný průmysl v prvních válečných letech rostlo (zejména díky importu z Kanady na základě dohody uzavřené na podzim 1939 a dodávkám z USA v rámci Zákona o půjčce a pronájmu). Hliník byl vedle oceli dokonce prakticky jedinou strategickou surovinou, u které se tak dělo.

Jaký mohl být reálný dopad sbírek hliníkových hrnců na produkci letadel? Z logiky věci se šrot používá při výrobě nového surového hliníku ze dvou důvodů. Prvním je snaha šetřit bauxit, na jehož dovozu byla Velká Británie závislá, neboť poslední zásoby této rudy na území ostrovního království byly vytěženy v první polovině 30. let. Druhým důvodem je snaha ušetřit elektrickou energii, neboť elektrolýza (zpracování bauxitu) je energeticky velice náročný proces. Technologické postupy používané za druhé světové války potřebovaly na výrobu jedné tuny hutního hliníku cca 18 000 kWh!

Podle dobové příručky z roku 1940 se k výrobě nových odlitků doporučuje použít alespoň 50 % nového kovu, přičemž poměr by měl být nastaven „podle důležitosti odlitku a jakosti odpadů“. A tady bude právě nejspíš zakopán příslovečný pes – je zřejmé, že jako první se použije odpad z výroby, který má vhodné složení a není jej třeba nijak upravovat. Dalším vítaným zdrojem hliníku bez výrazných příměsí jiných kovů byly sestřelené letouny, a to jak ty britské (které byly mnohdy kanibalizovány nebo byl z několika poničených sestaven nový, letuschopný exemplář), tak i ty německé. Podle britských statistik bylo od 8. srpna do 29. října 1940 na zemi identifikováno 529 strojů Luftwaffe, které vesměs skončily ve šrotu. [2] U šrotu neznámého složení (jako právě hliníkové nádobí) bylo nutné nejprve provést chemický rozbor, vyčistit jej od nežádoucích příměsí a teprve poté jej bylo možné použít ve válečné výrobě.

Sami průmyslníci příliš nechápali, k čemu akce slouží, neboť šrotu měli dost. Podle zprávy z 21. ledna 1941 bylo v roce 1940 možné použít asi 10 000 tun odpadu z výroby, asi 2100 tun šrotu z vraků letadel a konečně asi 800 tun z hliníkového apelu. Hrnce a pánve britských hospodyněk se tedy na celkovém množství odpadního hliníku podílely zhruba šesti procenty. Na veřejnost se tato čísla samozřejmě nedostala, ale akce poměrně rychle vyprchala i bez toho – Britové se (právem) cítili dotčeni, když odevzdali své nádobí a v obchodech přitom byly hrnců plné regály…

Nelze tedy vyloučit, že hrnce a pánve britských hospodyněk nakonec skutečně „bojovaly“ na válečném nebi, nicméně je více než pravděpodobné, že mnohem spíše než součástí Spitfirů a Hurricanů v létě 1940 to bylo (s trochou nadsázky) ve Wellingtonech a Blenheimech v roce 1941.

Pro zajímavost na závěr dodejme, že se hliníkový apel dostal i do kultury. Dobová písnička na toto téma měla text:

V písni Mr. Churchill Says z roku 1969 se o něm zmiňuje i britská kapela The Kinks:

---

[1] Originální vyjádření i s doprovodnými záběry z dokumentu viz např. 

[2] Jde o údaje z roku 1940 pouze pro britskou pevninu (tj. ne stroje, které byly viděny, jak mizí ve vodách Kanálu), takže je v žádném případě nelze brát jako konečné z hlediska množství letounů Luftwaffe ztracených nad Británií. Spousta letadel totiž na své objevení čekala do pozdějších válečných let nebo až do 70. let 20. století, kdy v Británii zažívala zlaté časy letecká archeologie. Po několika nálezech německých letounů i s ostatky pilota ale byla zákonem omezena kvůli zachování piety takových míst. Na druhou stranu je toto číslo ilustrativní ve smyslu množství použitelném pro sešrotování. Statistika bohužel nerozlišuje mezi typy jednotlivých letadel.

---

Zdroje:

• James, T. C. G.: The Battle of Britain. Frank Cass, London 2000.
• MacKay, R.: Half the Battle: Civilian Morale in Britain During the Second World War. Manchester University Press, Manchester 2003.
• Postan, M. M.: British War Production. HMSO, London 1952.
• Statistical Yearbook of the League of Nations. [online: získáno 30. 6. 2012]
• Taylor, A. J. P.: English History 1914-45. Oxford University Press, Oxford 1980.
• The World At War. Part IV: Alone. May 1940-May 1941. BBC 1974.