Financování čs. jednotek ve Velké Británii, zlatý poklad

Financování čs. jednotek ve Velké Británii, zlatý poklad
Karel Hudera - 30. 6. 2006 - 195.122.192.*

Jak byla financována čs. armáda a čs. jednotky v zahraničí za 2. světové války? Kdo např. platil piloty, personál základen, letadla, palivo, munici? Je pravda, že jsme si výzbroj fakticky kupovali ze "zlatého pokladu"?

Československý odboj v zahraničí za druhé světové války (politický i vojenský) byl financován z několika různých zdrojů. V první fázi šlo o finanční prostředky československých zastupitelských úřadů v zahraničí, které neuznaly zánik Československé republiky a reprezentovaly její nepřerušenou kontinuitu - zejména vyslanci J. Masaryk v Londýně a Š. Osuský v Paříži obdrželi již v průběhu roku 1938 značné sumy na různé "zvláštní" účely, které nebyly zcela vyčerpány. E. Beneš poskytl svůj profesorský plat a honoráře z přednášek v USA. Velké sumy na podporu čs. odboje mezi sebou vybrali českoslovenští krajané v USA.

Zvláštními prostředky disponovala také čs. vojenská zpravodajská služba, jejíž 11 předních důstojníků (tzv. Moravcova jedenáctka) odletělo těsně před okupací českých zemí 14. března 1939 večer do Londýna. Rozvědka měla k dispozici zvláštní fondy na několika účtech v zahraničí, např. prostředky ve Francii byly využity k hrazení nákladů přepravy čs. vojáků z Polska a Jugoslávie do Francie (nepodařilo se získat prostředky uložené ve Švédsku, kde čs. vyslanec dr. Vladimír Kučera budovu vyslanectví i vkladní knížku na heslo odevzdal Němcům. Heslo k účtu ovšem vyslanec neznal a vkladní knížka tak Němcům k ničemu nebyla. Jak uvádí J. Šolc v knize Ve službách prezidenta (Praha 1994), "zpravodajský fond určený pro druhou světovou válku je dodnes ve Švédsku uložen a s úroky za 55 let může představovat zajímavou sumu. Vkladní knížku se nepodařilo po válce zajistit, ani vystopovat její další osudy.")

Poté, co Velká Británie 21. července 1940 uznala prozatímní československou vládu v Londýně, byla 25. října 1940 podepsána československo-britská dohoda o československé branné moci, která kromě postavení a organizace čs. vojenských jednotek v Británii upravovala i způsob jejich financování. V článku 5 dohody stálo:
Výdaje, které vzniknou z provádění této dohody kterémukoliv vládnímu resortu Spojeného království, budou hrazeny z úvěru, poskytovaného vládou Jeho Veličenstva prozatímní vládě československé na udržování československého branného úsilí.
Následně byla 10. prosince 1940 uzavřena smlouva o poskytnutí prvního úvěru ve výši 7,5 milionu liber. Československý odboj a armáda v zahraničí tak byly financovány vlastními prostředky. Úvěr byl poskytnut na základě krytí československým zlatem uloženým v Bank of England, které čs. vláda poskytla pro spojenecké válečné úsilí.

Československé zlaté rezervy v září 1938 činily 94 771 kg zlata. Vzhledem k hrozbě války byla jen malá část uložena přímo v Praze (6336 kg) - většina zlata byla uložena v různých zahraničních bankách, zejména v Británii a ve Švýcarsku (celkem 88 435 kg). Po mnichovské dohodě bylo 4. března 1939 na německý nátlak 14,5 tun zlata převedeno na Německou říšskou banku (Deutsche Reichsbank) za účelem krytí čs. bankovek získaných Německou říšskou bankou v odstoupeném pohraničním území. Zlato zbylé v pražských trezorech Národní banky bylo Němci do Berlína odvezeno 12. června 1940 - celkem šlo o 6367,8 kg.

Jak bylo zmíněno, část československých zlatých rezerv byla již před válkou uložena ve Velké Británii - konkrétně v Bank of England to bylo 28 309 kg na účtu Banky pro vyrovnávání mezinárodních plateb (Bank for International Settlements - BIS) a 26 793 kg na účtu Národní banky Československé. Po německém obsazení Prahy byli 18. března 1939 dva ředitelé Národní banky Československé F. Peroutka a J. Malík přinuceni vydat příkaz k převodu 23 087 kg zlata z účtu vedeného BIS na účet Německé říšské banky. Bank of England k této transakci dala souhlas, což později vyvolalo velký politický skandál (mluvilo se o "finančním Mnichově") - veškeré další transakce s československým zlatem uloženým v Bank of England byly poté zmrazeny. V Londýně tak čs. vládě v exilu zbylo k dispozici 26 793 kg zlata na účtu vedeného na Národní banku Československou a 3706 kg zlata na účtu BIS.

Celkové ztráty zlata během okupace byly po válce vyčísleny na 45,3 tuny (nešlo jen o zlato Národní banky, ale i o zlato devizově autonomních firem jako Škoda, Zbrojovka apod.). V dubnu 1945 západní spojenci zajistili v solných dolech Merkers část zlata Německé říšské banky, z čehož značné množství bylo zlato ukradené z mnoha evropských zemí. Po podepsání pařížské reparační dohody v lednu 1946 vznikla v září 1946 zvláštní Tripartitní komise pro navrácení nacisty ukradeného zlata, složená z amerického, britského a francouzského komisaře. Jednotlivé státy k této komisi podávaly žádosti o návrácení ukradeného zlata (viz Tripartite Gold Commission). Československo požadovalo 45,3 tuny a přiřčeno mu bylo 24,5 tuny (to vzhledem k tomu, že všechno ukradené zlato pro uspokojení všech žadatelů se nepodařilo dohledat).

Prvních 6 tun zlata dostalo Československo zpět v roce 1947. Situace se ale zkomplikovala po únoru 1948. Velká Británie začala požadovat splacení úvěrů, které za války poskytla k financování organizace a výzbroje čs. armády v Británii a zároveň i splacení tzv. mnichovského úvěru - šlo o úvěr ve výši 10 milionů liber, který Británie Československu poskytla po mnichovské dohodě k překonání hospodářských těžkostí spojených s odstoupením území Německu. Válečný úvěr Československo uznávalo, ale počítalo s jeho splacením z reparačních pohledávek v Německu - k žádným reparacím ze strany Německa ale jak známo nedošlo.  Británie dále požadovala náhradu za znárodněný majetek, na kterou měla nárok podle smlouvy uzavřené s Československem v roce 1949 (náhradu Československo plně nevyplatilo s poukazem na to, že západní státy odmítají vydat válečné zlato). Stejně tak Spojené státy začaly požadovat finanční náhradu za znárodněný majetek některých bývalých čs. občanů, nyní občanů USA (šlo zejména o Petschkovu rodinu). Jednání o konečné vypořádání se tak táhla až do roku 1982 - Československo uhradilo Británii 24 milionů liber, Spojeným státům 81,5 milionu dolarů a 20. února 1982 bylo zbylých 18,4 tun válečného zlata dopraveno do Prahy. V roce 1998 toto zlato ČNB prodala.

Dále viz: financování čs. odboje v SSSR.

23. 1. 2014 - doplněn celý článek Československé zlato za druhé světové války.

Blíže viz:
Vojtěch Šír - 6. 7. 2006

Dalším nezanedbatelným zdrojem financí byly příjmy zahraničních poboček čs. firem (resp. "daně", které exilové vládě platily) a dále licenční poplatky a poplatky za čs. patenty užívané v zahraničí. Hlavním smyslem exilového Ministerstva obchodu, průmyslu a živností (vedením pověřen ministr financí Eduard Outrata, později František Němec a nakonec Václav Majer), bylo obhospodařovat a vymáhat tyto poplatky.

Tak třeba pohledávka brněnské Zbrojovky z licenční výroby kulometů BREN a BESA tvořila už na počátku války v r. 1939 prý téměř 450.000 liber, které se na pokyn vedení firmy dostaly do rukou odboje (viz Popelínský, L.: Československé automatické zbraně a jejich tvůrci. Praha 1999). Po vypuknutí války výroba a tím i příjem z licenčních poplatků prudce narostly. Pro představu: nejnižší poplatek (byl nepřímo úměrný počtu vyrobených kusů) za kulomet BREN byl smlouvou stanoven na 2 libry z kusu; přičemž například v roce 1943 se jen v anglickém Enfieldu vyrábělo asi 1000 BRENů týdně (!) a celkem jich tam vyrobili okolo půl milionu (viz Kubů - Pátek: Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha 2000, Hlavní směry technického výzkumu - patenty a licence).

Kromě toho zde byly také nepravidelné příjmy v podobě darů od krajanských organizací, sympatizantů čs. odboje aj. právnických a fyzických osob. Zajímavými částkami přispěl několikrát na zahraniční odboj např. J.A. Baťa - vždy však "pod rukou" a oficiálně odboj nikdy nepodpořil, což mu nebylo odpuštěno.

Honza M. - 7. 7. 2006