Český tisk v protektorátu

Český tisk v protektorátu
Karel Tykal - 15. 3. 2006 - *.35.broadband5.iol.cz

Jaké noviny vycházely po dobu okupace za druhé světové války a které byly zakázány?

Vydávání tisku bylo v době první republiky upraveno rakouským tiskovým zákonem 6/1863 ř.z. (platil až do roku 1950) a tzv. malým tiskovým zákonem z července 1933 (č. 125/1933 Sb.). Tyto zákony upravovaly i cenzuru tisku - státní orgány měly právo zadržet tiskoviny ještě před vydáním a povolit jejich vydání až po změně nebo vypuštění textu. Vydavatelé museli předkládat okresním úřadům nebo policejním ředitelstvím povinné výtisky. Pravidla cenzury pro případ branné pohotovosti státu dále upřesňoval zákon o mimořádných opatřeních v době obrany státu č. 131/1936 Sb. - po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 byla na jeho základě 26. září 1938 zřízena Ústřední cenzurní komise. (zákon 131/1936 Sb. pak formálně pro zdůvodnění předběžné cenzury využili i nacisté za protektorátu - 20. června 1939 byla nařízením protektora Neuratha prodloužena jeho platnost).

Jistá forma cenzury tisku tak existovala i za první republiky (konfiskace tisku, bílé odstavce v novinách - hlavně v komunistickém tisku, zejména po přijetí zákona na ochranu republiky v březnu 1923). Tisková cenzura zesílila po Mnichovu za tzv. druhé republiky. V souvislosti se zastavením činnosti KSČ (rozhodnutím Syrového vlády 20. 10. 1938, definitivní rozpuštění KSČ nařízením Beranovy vlády 27. 12. 1938) bylo 20. 10. 1938 zastaveno i vydávání veškerého komunistického tisku (Rudé právo, Haló noviny). Rudé právo pak vycházelo dál jako ilegální časopis během celé války. V lednu 1939 bylo zastaveno vydávání řady dalších tiskovin (např. Učitelské noviny, Národní osvobození apod.).

Dohled nad tiskem za druhé republiky od prosince 1938 zajišťoval tiskový odbor předsednictva ministerské rady (vedoucí Z. Schmoranz (po vzniku protektorátu se zapojil do odboje, 25. srpna 1939 zatčen gestapem), po něm byli v čele tiskového odboru A. Bareš (zatčen gestapem 12. září 1939), F. Hoffmann (zatčen v květnu 1941) a C. Melč), dále jako cenzurní orgán vzniklo Ústředí tiskové dozorčí služby (vedoucí O. Svoboda), které mělo prostřednictvím svých úředníků přímo v redakcích svými "tiskovými pokyny pro šéfredaktory" "usměrňovat" český tisk.

Tato struktura zůstala zachována i po zřízení protektorátu, podléhala ale nyní německým orgánům - 17. března 1939 byla v Praze zřízena prozatímní německá služebna pro tisk (v čele O. Ulrich). Po ukončení vojenské správy v protektorátu v dubnu 1939 přešly tiskové záležitosti do pravomoci "skupiny Tisk" (Gruppe Presse) podřízené vedoucímu kulturně-politického oddělení Úřadu říšského protektora. V čele "Gruppe Presse" byl od 12. června 1939 Wolfgang Wolfram von Wolmar, od října 1943 pak A. Söhnel. Von Wolmar zavedl pravidelné schůzky se šéfredaktory hlavních listů, kde jim byly tlumočeny pokyny pro usměrňování linie obsahu tisku. Český tisk také radikálně omezil zahraničněpolitické zpravodajství a prostřednictvím ČTK směl přejímat pouze zprávy německé agentury DNB (Deutsches Nachrichtenbüro) speciálně upravené pro protektorát. Za obsah tisku nesli osobní odpovědnost šéfredaktoři a úředníci tiskové dozorčí služby v redakcích. Viz také pokyny pro cenzuru českého protektorátního tisku.

Za první republiky měla skoro každá strana svůj vlastní deník, hlavními byly:
  • čs. sociální demokracie - Právo lidu
  • KSČ - Rudé právo
  • agrárníci - Venkov
  • čs. národní demokracie, od konce 1934 Národní sjednocení - Národní listy, Polední list
  • čs. národní socialisté - České slovo
  • lidovci - Lidové listy
Kromě těchto stranických novin byly významnými deníky i konzervativní Národní politika a Lidové noviny, sympatizující s "Hradem", německy v Praze vycházel i deník Prager Presse prezentující oficiální politiku vlády

Všechny tyto deníky, kromě již zmíněného Rudého práva a Prager Presse, normálně kontinuálně vycházely dál i po vzniku protektorátu 15. března 1939 - protože ale strany zanikly a místo nich jako jednotná politická organizace vzniklo Národní souručenství, tak u všech listů se v hlavičce uvádělo "List Národního souručenství".

Hlavní a největší deníky za protektorátu tak byly:

Název Šéfredaktor Vycházely do
Náklad 
A-Zet J. Křemen
31. 8. 1944
93 800
České slovo
K. Lažnovský,
od 1941 K. Werner
do konce války
96 000, v neděli 322 000
Lidové listy
J. Scheinost,
od 1943 F. Kliment, J. Doležal,
F. J. Prokop, J. Michal
do konce války
14 000, v neděli 27 000
Lidové noviny
F. Šelepa do konce války
38 000
Národní listy
J. Friedl
zastaveny 1941
16 000, v neděli 28 000
Národní politika
V. Crha,
od 1944 J. Scheinost
do konce války
40 000, v neděli 422 000
Národní práce
(od 1.1.1939 nástupce
Práva lidu
)
V. Ryba
do konce války
34 000
Polední list
L. Koňas,
od 1943 A.J. Kožíšek
do konce války
49 000, v neděli 61 000
Večerní české slovo
E. Vajtauer,
od 1944 K. Werner
do konce války
400 000
Venkov
V. Tannenberger,
od 1944 V. Svoboda,
1944 V. Krychtálek,
do konce války
10 000

Na počátku okupace vycházelo v protektorátu 2125 českých novin a časopisů (z toho 85 deníků, 10 obdeníků a 258 týdeníků) a několik desítek německých. Celkem 1887 českých periodik bylo během války postupně zastaveno - jak z důvodů politických, tak z důvodů hospodářských (u vycházejích periodik se během války také stále snižoval počet stran - na  konci války měly deníky pouhé dvě strany).

Zastaveno roku
 český tisk
 německý tisk
jiný 
1939
175
2
1940  305 
1941
623
1942
348
11 
1943
194
4
1944
208
23 
1945
34
-
Celkem
1887
53

Některé tiskoviny byly během války naopak založeny či obnoveny (např. Peroutkova Přítomnost, která přestala vycházet v roce 1939, byla v roce 1942 na popud Emanuela Moravce obnovena v čele s šéfredaktorem E. Vajtauerem - měla reprezentovat názory programové kolaborace).

Mezi novináři se po okupaci začala formovat skupina aktivistických kolaborantů - v čele byla tzv. aktivistická sedmička (K. Lažnovský, E. Vajtauer, V. Krychtálek, V. Ryba, J. Křemen, V. Crha, K. Werner). Tito novináři mohli se souhlasem německých orgánů útočit i na "pasivitu" protektorátní vlády či na Národní souručenství - od roku 1940-41 část jimi ovládaných novin přestala užívat označení "List Národního souručenství". Český fašistický tisk (Vlajka, Arijský boj apod.) plnil i denunciantskou úlohu.

Po druhé světové válce bylo za svoji činnost za protektorátu před mimořádné lidové soudy postaveno 84 novinářů (z nich 26 před Národní soud) a dalších 34 bylo vyloučeno ze Svazu českých novinářů. Osm kolaborantských novinářů bylo odsouzeno k trestu smrti (A.J. Kožíšek, A. Kříž, R. Novák popraveni 26. března 1947, V. Krychtálek a K. Werner popraveni 22. dubna 1947, J. Křemenovi byl trest změněn na doživotí a E. Vajtauer a O. Polívka byli odsouzeni v nepřítomnosti). Další byli potrestáni mnohaletými tresty (V. Crha doživotí, H. Tuskány doživotí, G. Dörfl 20 let, E. Šourek 15 let, V. Ryba 10 let apod.).

Protikladem byli novináři a techničtí pracovníci vydavatelství, kteří se za války zapojili do odbojové činnosti - podle poválečných statistik jich v letech 1939-1945 bylo 112 popraveno nebo zahynulo v koncentračních táborech a dalších 126 bylo uvězněno.


Právo lidu 12. května 1945

Blíže viz:

  • Tomáš Pasák, Soupis legálních novin, časopisů a úředních věstníků v českých zemích z let  1939-1945, Praha 1980
  • Jakub Končelík - Barbara Köpplová - Jitka Kryšpínová, Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara, Praha 2003
egli - 17. 4. 2006