A-24 Banshee

Přestože technika střemhlavého bombardování má kořeny v 20. letech minulého století právě v USA, tak americké armádní letectvo na konci 30. let žádným střemhlavým bombardérem nedisponovalo. Hlavním důvodem byl patrně důraz kladený na bombardování z velkých výšek, jednoduše řečeno - pevná víra ve čtyřmotorové dálkové bombardéry.

Po vyhodnocení prvních válečných zkušeností z Evropy se ale ukázala akutní potřeba letadel pro přímou podporu pozemních jednotek. Jako vhodný letoun se tehdy jevil také námořní střemhlavý a průzkumný letoun Douglas SBD Dauntless. Adaptace Dauntlessů pro novou službu byla jednoduchá a armádní letectvo převzalo zhruba 950 letounů (z celkových 5936 postavených Dauntlessů) jako A-24 (odpovídaly námořním SBD-3), A-24A (SBD-4) a A-24B (SBD-5). Známy byly pod jménem "Banshee" (bájná irská víla, věštící smrt).

Význam Dauntlessů v armádním letectvu byl však minimální. Těsně před vypuknutím války se počítalo s postavením několika jednotek, ale plány zůstaly prakticky jen na papíře (např. 27. Bomber Group dislokovaná na Filipínách měla podle těchto plánů dostat na 52 kusů A-24).

Patrně jediné armádní A-24, které se ocitly v boji, tak patřily 91. Bomber squadron. V první polovině února 1942 její první letadla přeletěla po etapách z australských základen na ostrov Timor (tehdejší Holandská Východní Indie). K 16. únoru bylo sedm jejích bojeschopných A-24 umístěno na základně u Malangu (východní Jáva).

Dne 19. února 1942 si dva piloti A-24 z 91. BS vysloužili svá vyznamenání Silver Star. Stalo se tak při náletu na japonský invazní svaz u ostrova Bali - Capt. Galusha a Lt. Summers měli dosáhnout jednoho přímého zásahu lodi Sugami Maru. A-24 nárokovaly rovněž zásah křižníku, ale japonské lodi další ztráty neměly.

Další zmínky o bojovém nasazení amerických A-24 jsem nenalezl - alespoň prozatím. V rámci zákona o Půjčce a pronájmu byla část těchto strojů předána francouzskému letectvu (při výcviku se s nimi setkali i čs. piloti ve službách Svobodné Francie) a je pravděpodobné, že byly nasazeny při osvobozování Francie. Jejich tamní služba pokračovala i po válce a posledního bojového nasazení se dočkaly na začátku války v Indočíně.

Pokud se ale vrátíme zpět k americké armádě a Dauntlessům, můžeme najít zajímavý paradox - při tažení na Filipínách bylo k podpoře pozemních armádních jednotek nasazeno hned několik desítek SBD americké námořní pěchoty. Armádní velitelé si spolupráci se střemhlav bombardujícími Dauntlessy nemohli vynachválit a v podstatě se zde opakovala situace z Nové Guineje, kdy v náročném terénu nebylo americké armádní letectvo schopno efektivní podpory pozemních sil a pěchota se tak musela chtě nechtě obrátit s žádostí o pomoc na Australany s jejich Wirawayi a Boomerangy.

Zde se otvírá široký prostor k diskuzi o tom, zda by pro americké (a potažmo i spojenecké letectvo) nebylo lepší mimo preferování stíhacích bombardérů (ač jejich přínos ke spojenecké vzdušné nadvádě je nesporný), věnovat část úsilí i k vývoji, výrobě a nasazení střemhlavých bombardérů? Mohlo spojenecké tažení kupříkladu v Itálii vypadat jinak? Právě ve světle zkušeností, jež americká armáda učinila v obtížných terénech Nové Guineje a Filipín?

Ještě jednu velmi zajímavou věc je nutno na téma A-24 poznamenat. Z pěti či šesti dosud letuschopných Dauntlessů je jediný "originální" námořní SBD, ostatní jsou upravené původní armádní A-24.