V poslední kapitole se prof. Weyr zabývá přeměnou dosud demokratického státu ve stát "autoritativní" (což byl dlouho eufemismus pro postupnou fašizaci státu). Zajímavé je v této souvislosti zejména Weyrovo srovnání psychologických dopadů porážky Německa po první světové válce a psychologických účinků Mnichovské dohody v ČSR po roce 1938, jejichž důsledkem příslušné změny byly.

Bez povšimnutí by neměla zůstat ani zmínka o dekretech. V poválečném období se často zdůrazňovala naprostá distance od pomnichovského vývoje (včetně druhé republiky), jejímž vyjádřením měly být právě prezidentské dekrety. Toto tvrzení však příliš neobstojí před zjevnou skutečností, že někteří z poslanců a členů vlády (i protektorátní), kteří v roce 1938 prosazovali nebo podpořili tzv. "zmocňovací zákon", byli v roce 1941 členy Statni rady nebo exilové vlády. Jejich podíl na vzniku dekretální legislativy mohl být výraznější, než se oficiálně přiznávalo.

IV. Vládní forma nového Česko-Slovenska v roce 1938.

„Vládní“ formou (na rozdíl od „státní“, viz předcházející kap. III.) rozumíme zde konkrétní úpravu normotvorby (zákonodárství), zejména prvotní, t. j. tvorby prvotních norem (zákonů). Tato úprava může vycházeti bud ze zásady demokratické, nebo autokratické.

Československá republika do r. 1938 byla demokratickým zřízením státním a nazývá se tak výslovně v § 2 ústavní listiny. Následkem toho byla t. zv. státem stran (roz. politických). Skutečnost, že byla zvolena tato vládní forma, vysvětluje se jednak známou demokratičností českého a slovenského národa (jemuž chyběla na příklad kompaktní národní šlechta, jak ji měli jiní národové, na příklad Maďaři a Poláci), jednak konečným výsledkem světové války, v níž zvítězila skupina demokraticky organisovaných států (Francie, Anglie, Severoamerické státy) a podlehly v podstatě autokraticky ovládané t. zv. „Ústřední velmoci“ (Německo, Rakousko-Uhersko), vedené vysokou šlechtou a byrokracií, většinou z této šlechty se skládající.

Zdálo se proto, že demokratická vládní forma zvítězila ve světové válce nad starší formou autokraticko-šlechticko-feudální a v důsledku toho i poražený německý národ zvolil si – v nové republice Rakouské a v novém Německu (Výmarská ústava) – vládní formu radikálně-demokratickou. Nenadálé velké vítězství této vládní formy v celé skoro Evropě ukázalo však brzy slabiny, které měly různé příčiny: u poražených Němců v Rakousku a v Německu, zejména ve středních sociálních vrstvách, působil vztah mezi vojenskou, národní, politickou a hospodářskou porážkou a vítězstvím demokratické vládní formy psychologicky nepříznivě na posuzování této nové formy (což obratně použilo nově vznikající hnutí národněsocialistické v Německu); u národů, které vítězné válce děkovaly za svůj politický vzestup, resp. státní osamostatnění (jako národ československý), stejně nepříznivě působil nedostatek politické tradice demokratické.

Konečně se ukázalo, že ve vzájemném politickém a hospodářském styku mezi státy, které zůstaly věrny své demokratické formě, a těmi, u nichž ve třetím desítiletí dvacátého století byla vystřídána formou autoritativní, totalitní či diktátorskou neboli vůdcovskou jako Italie, Německo, Rakousko, Polsko atd., projevila se větší průbojnost a pohotovost autokratické vlády u srovnání s demokratickou, která jest podle své podstaty pomalejší, liberálnější a méně pohotová.

[Její největší praktická slabina u srovnání s bezohledností oné spočívá však v tom, že svou velkorysou liberálností a tolerancí umožňuje vlastně vznik působení a vítězství podobných politických zjevů, jako byli Musso1ini a Hit1er, jichž vznik a vzestup nebyly by za žádné jiné vládní formy myslitelné. Jakkoli zdá se to tedy býti, na první pohled křiklavým paradoxem, jest přece pravda, že brutální stvůry toho druhu jeví se býti plody radikálně-demokratické vládní formy, která tímto způsobem, jak politické zkušenosti učí, nakonec ničí sama sebe svou přepjatou tolerancí.]

I Společnost národů jako útvar nadstátní, která svými zakladateli (zejména presidentem Wilsonem) byla myšlena jako demokratické sdružení států, trpěla tím, že sdružovala v sobě státy obou zmíněných protichůdných politických ideologií. Chyby, kterých se nesporně dopustily velmoci ve světové válce vítězné při uspořádání nových poměrů mírovými smlouvami, vedly nejen k faktickému rozbití tohoto nadstátního útvaru, nýbrž i k nebývalé renesanci útočného nacionalismu a k politické konsolidaci největšího souseda Československé republiky, a nakonec ke katastrofě roku 1938.

Je přirozené, že tak jako v Německu po vojenské porážce vznikl psychologický vztah mezi prohranou válkou a demokratickým zřízením státním (které jen následkem této porážky mohlo býti zavedeno na místo dřívější šlechticko-feudálně-autokratické vlády), tak také osudné události na podzim roku 1938 způsobily v českém a slovenském národě náladu proti dosavadní demokraticko-par1amentární soustavě vládní, v níž namnoze spatřována jedna z hlavních příčin naší státní a národní pohromy. Proti dosud panujícím heslům obecné politické svobody a vypjatého nacionalismu (který se obracel v první řadě proti všemu německému), vznikla živelná nevole, a to právě ve vrstvách, které hesla ta až do katastrofy nejradikálněji hlásaly a prováděly.

Touto nevolí byl dán povšechný ráz převratu, kterým v říjnu 1938 byla zahájena přestavba československého ústavního řádu. Vedle zmíněné již povšechné tendence decentra1isační (viz shora kap. III.) je tedy převrat ten ovládán tendencemi protidemokratickými, při čemž vydatně působí i příklad tak. zv. autoritativních zřízení oněch dvou velkých evropských států, které třetím desítiletím tohoto století počínajíc prokázaly u srovnání se státy, které demokratickému zřízení zůstaly věrny, větší konsolidovanost, útočnost a politické úspěchy, to jest Italie a Německa.

Odklon od demokratické a příklon k t. zv. autoritativní vládní formě projevuje se v právním řádě nutně změnou jeho stanoviska k instituci po1itických stran (primární důsledek) a ve spojení s tím (jako sekundární důsledek) pozvolným vyřazováním parlamentu jakožto přímého lidového zastupitelstva z procesu normotvorného, což se děje pomocí instituce zmocňování či de1egace výkonných orgánů k prvotní normotvorbě. [A to ještě autor netušil, že po 15.3.1939 bude parlament rozpuštěn úplně.]

Pokud jde o změnu stanoviska k instituci politických stran, nedošlo u nás k přímému zrušení (zákazu) politických stran, jak se dalo arciť očekávat následkem politických událostí na podzim roku 1938. Povšechný odpor veřejnosti proti nim vedl – vedle nastolení neparlamentární vlády – v historických zemích (Čechy a Morava) k tomu, že se dosavadní politické strany s národnostně zabarveným programem spojily a rozestoupily ve dva b1oky, t. j. stranu Národní jednoty a Stranu práce; z nichž první spojovala v sobě dřívější občanské, tato dřívější socialistické prvky. Takovým způsobem měla býti utvořena, z Anglie a Spojených, států severoamerických známá, soustava dvou stran. Komunistická strana jako strana s programem mezinárodně orientovaným byla rozpuštěna, ačkoliv v té době zákon ze dne 25. října 1933 č. 201 Sb. o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran již neplatil.

Na Slovensku vznikla jednotná slovenská strana Národní jednoty sloučením dosavadních národně (nacionálně) orientovaných stran; ostatní strany byly rozpuštěny. Podobně byly i na Podkarpatské Rusi všecky dosavadní politické strany rozpuštěny a zůstala pouze strana Národní jednoty. Na rozdíl od historických zemí byla tedy na Slovensku a na Podkarpatské Rusi zavedena soustava jediné politické strany. Zvláštním vládním nařízením ze dne 23. prosince 1938 (s názvem: „o politických stranách“) bylo pak stanoveno, že nové politické strany mohou býti zřizovány pouze se svolením vlády, které tato může dáti nebo odepříti podle svého vo1ného uvážení (§ 1). Citované nařízení platilo původně pouze pro Čechy a Moravu, jeho platnost byla však dodatečně rozšířena i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. 

Co se pak týče zmocňovací praxe, dlužno uvésti, že praxe té bylo sice již dříve dost hojně užíváno (zejména v době hospodářské krise, avšak dosavadní rámec byl značně překročen ústavním zákonem ze dne 15. prosince 1938 č. 330 Sb., kterým zmocněn byl president republiky, aby vydával normy (dekrety) s relevancí ústavních zákonů a vláda pak k vydávání norem s relevancí zákonů obyčejných.

Z právě uvedených počinů vlády resp. Národního shromáždění bylo roku 1938 možno zatím s určitostí vyvoditi pouze negativní úsudek, že oba tito činitelé nepřejí demokratické organisaci státního zřízení; positivní úsudek o tom, jakého druhu vlastně má býti ono nové státní zřízení, které má nahraditi dosavadní demokratické, se z nich jednoznačně nepodává. Jmenovitě zůstává na příklad nejasno, měli-li autoři nařízení o politických stranách za to, že zaváděný jím koncesní systém je slučitelný s institucí par1amentárních vlád, které svou podstatou jsou jakési výbory parlamentu a následkem toho exponenty vládní strany neb několika vládních stran (vládní koalice). Je myslitelné, že by taková strana, která disponuje vládou, mohla volně připouštěti resp. nepřipouštěti činitele (novou stranu), jehož posláním bude, aby se stal jejím konkurentem?

Dále zůstává nejasno, je-li možno zákonem zavésti ob1igatorní soustavu dvou politických stran, jak se jinde – na příklad v Anglii a Spojených státech severoamerických – vyvinula via facti [faktickým vývojem]. Že konečně soustava jediné politické strany musí nutně vésti buď k roztříštěnosti původně jednotné strany ve skupiny, t. j. v několik stran uvnitř celkové strany, nebo k režimu neparlamentárnímu (nedemokratickému, autokratickému), je taktéž jasno a ostatně i konkrétními příklady z politické historie doloženo.

Shrnujíce, můžeme tedy prohlásiti, že vývoj revolučního přebudování našeho státu v roce 1938 ukazoval sice zřejmou tendenci po odklonu od dosavadního parlamentárně-demokratického režimu, že však na druhé straně se neobjevila dostatečná odvaha k důsledku z toho plynoucímu, to jest, ke zřejmému příklonu k režimu autokratickému, nebo, jak se tehdy často eufemisticky počal nazývati: autoritativnímu. Nyní často slýchané heslo tzv. autoritativní demokracie jeví se pak – jako politický program – prakticky těžko uskutečnitelným východiskem z nouze.

Zdroj: Časopis pro právní a státní vědu, č. 1-2/1946, s. 32.