Když prezident E. Beneš odjížděl koncem listopadu 1943 do Moskvy podepsat československo-sovětskou Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, šlo mu v neposlední řadě také o to, získat u Sovětů podporu při prosazování některých československých požadavků, ke kterým se západní Spojenci stavěli doposud přinejmenším zdrženlivě, ne-li přímo odmítavě. Během jednání tak byla sovětským představitelům předána celkem čtyři memoranda, která se vedle vojenských otázek, otázek budoucí hospodářské spolupráce a vojenské spolupráce, týkala také požadavků ČSR při sjednávání příměří a konečně i transferu nežádoucích menšin. Memorandum s názvem Vyselenije časti naselenija Čechoslovakii předal V.M. Molotovovi při setkání dne 14. prosince sám prezident Beneš (viz Moskevská jednání).

Ze samotného textu memoranda to není tak úplně zřetelné, ale v této době se stále ještě uvažovalo o kombinaci výměny obyvatelstva a odstoupení částí pohraničí (v případě Němců). Potvrzuje to i Benešův komentář k memorandu a mapa, kterou Molotovovi ukázal. To vše bylo pochopitelně v rovině neoficiálních úvah – podle prezidentových představ měl o jakýchkoliv územních změnách rozhodnout až domácí parlament; jeho cílem byla obnova ČSR v předmnichovských hranicích.
Zástupce britské vlády obdržel stejné memorandum (pochopitelně v angličtině) dne 28. ledna 1944. Představitel německé sociálnědemokratické emigrace, W. Jaksch, se o návrhu vyjádřil v tom smyslu, že Češi se prý chtějí zbavit německé inteligence a ponechat si ty Němce, kteří pro ně budou pracovat v dolech a továrnách. A navzdory tomu, co zpočátku tvrdil prezident při jednání v Moskvě, také Britové měli k myšlence transferu vždy nějaké výhrady – poté, co se seznámil s obsahem memoranda, britský velvyslanec J. Balfour prohlásil, že britská vláda se bude stavět negativně ke všemu, co by připomínalo výměnu obyvatelstva. Na britský postoj měly zřejmě vliv špatné zkušenosti z výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem po první světové válce; především tisíce lidských životů, které si tato „výměna“ vyžádala.
Vstřícnější postoj zaujali k otázce odsunu Američané a ze strany Sovětů dostala čs. vláda v této věci plnou podporu. Dosti naivně si tuto „velkorysost“ vyložil prezidentův osobní sekretář Eduard Táborský, když napsal: „Zdá se, že je to dané právě velkým národům, vlastnícím veliké prostory a zvyklým na živější pohyb obyvatelstva ve vlastních hranicích – kdežto ostatní Evropané na to hledí hodně přízemně...“
Američané neměli zkušenosti s přesunem tak velkého počtu obyvatelstva a zřejmě si neuměli představit, co všechno to sebou ponese. Naopak pro sovětskou vládu nebyly násilné deportace miliónů lidí ničím neobvyklým.

Zásady přijaté v uvedeném memorandu byly z větší části aplikovány v poválečných čs. dekretech. V důsledku studené války a rozdělení Německa se je však nepodařilo vsunout do nějaké realizovatelné dohody o reparacích. Nutno ovšem podotknout, že Beneš a jeho spolupracovníci s něčím podobným počítali, a proto takovou formu částečného odškodnění zvolili.

Transfer obyvatelstva v ČSR

1) Bude přijata zásada, stanovená zákony německé říše, že všichni Němci v ČSR jsou říšskými občany. Vláda československá si zachovává právo stanovit, kteří Němci mohou obdržeti nebo si zachovati československé občanství.

2) Bude stanovena zásada, že nejdéle do pěti let ti, kteří dostanou rozhodnutí ČSR, že mají opustit teritorium československé, tak učiní. Bude stanoveno, jaké množství a jakého druhu majetek si mohou vzíti s sebou. Na vše ostatní obdrží od československého státu potvrzení a Československo užije tohoto majetku na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené v ČSR. Německo bude povinno tudíž náhradou těmto bývalým československým občanům a provede to svým vlastním rozhodnutím a zákonodárstvím.

3) Bude stanovena zásada, že nesmí býti obce v Československé republice, která by neměla nejméně 67 % obyvatelstva národnosti české, slovenské nebo karpatoruské (ukrajinské). Vláda dle toho učiní opatření, aby do určitého počtu let se to uskutečnilo.

4) Stát bude národním státem československým. Menšinoví občané budou míti všechna individuální práva občanská, demokratická, nebudou však pokládáni zákonně za kolektivum národnostní a politické. Školy vydržované státem budou jen československé a ukrajinské. Vyňaty z této zásady mohou býti jen obecné školy německé. Jazyk úřadů státních, zemských a župních bude jen československý (a ukrajinský). Jinak bude všude plná demokratická tolerance a shoda. Stát bude decentralizovaný a lokální samospráva úplná.

5) Vypracuje se podrobný plán transferu po stránce politické, hospodářské, technické a finanční. Bude to rozsáhlá pětiletka, v rámci celostátní pětiletky politické, hospodářské a sociální a všestranně zapadající do celého rekonstrukčního plánu republiky.

Hlavní gros transferu budiž však provedeno do dvou let. Hospodářskou zásadou transferu budiž, že veškeré přináležitosti podniků průmyslových, živností a usedlostí zemědělských zůstanou na místě a že až do jejich převzetí majitelé a správcové dosavadní ručí za jejich stav. Jak uvedeno, budou převzatá majetnictví vystěhovalých Němců a Maďarů pokládána za reparace a připíšou se k dobru Německu a Maďarsku.

6) Hned v prvních měsících po pádu Německa budou vykázáni z republiky (pokud nebudou k potrestání zadrženi v republice) určité kategorie občanů německé národnosti, kteří svým chováním a postupem to zasluhují. Budou to především:
a) Všichni bývalí občané ČSR, kteří byli členy gestapa, SS formací, členy německé policie a všichni úředníci německé národnosti, jmenovaní po Mnichově nebo po 15. březnu 1939, a ti z úředníků, kteří zjevně se přidali k novému režimu.
b) Funkcionáři Henleinovy strany po celé republice, ordneři, Hitlerjugend, vedoucí činitelé všech ostatních organizací strany (turneři atd.).
c) Ti, kdo sloužili v uniformovaných sborech na frontách i v zázemí za války pro Německo, nedokáží-li svou revoluční protiněmeckou činnost a nebo, že byli národnosti české a slovenské nebo karpatoruské.
d) Učitelé, profesoři, členové nacistických organizací studentských, právníci, inženýři - účastníci spolkového a politického života odborných organizací nacistických.
e) Všichni Němci, kteří těžili, nebo pokoušeli se těžit pro sebe z obsazení Československa hospodářsky a finančně.

7) V hospodářském a finančním transferu je třeba pomýšlet na financování transferu oné části obyvatelstva, která se a k t i v n ě protistátní činnosti proti ČSR neúčastnila. Náhrady z tohoto titulu vystěhovalcům od ČSR přiznané (za zanechaný majetek apod.) budou vykompenzovány s československými pohledávkami za škody způsobené Němci v ČSR.

8) V plánu transferu bude pomýšleno na návrat našich lidí z Vídně, z Rakouska, eventuálně z Jugoslávie.

9) Bude připraven plán soustavné organizace hraničářů v rámci státní služby, služby vojenské, služby policejní, služby celní a finanční.

10) Obdobně bude postupováno ve věci transferu maďarského obyvatelstva ze Slovenska a Podkarpatské Rusi – se změnami, danými rozdílností poměrů. Vzhledem k značnému počtu Slováků a Podkarpatorusů usazených na státním území maďarském, půjde tu z největší části o v ý m ě n u o b y v a t e l s t v a .

Zdroj: Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty. Díl 2 (červenec 1943 – březen 1945). Praha. 1999. s.145.