Dne 20. července 1944 byl spáchán atentát na Adolfa Hitlera (Operace Valkýra). Adolf Hitler však výbuch bomby, nastražené Clausem von Stauffenbergem v jeho hlavním stanu Wolfsschanze u Rastenburgu, přežil a aby všechny přesvědčil o tom, že žije, pronesl 21. července 1944 rozhlasový projev, který byl posléze otištěn i v protektorátním tisku (Národní práce, Národní politika, Lidové noviny, atd.).

Němečtí soukmenovci a soukmenovkyně!

Nevím po kolikáté již byl na mne chystán a proveden atentát. Mluvím-li však dnes k vám, děje se to obzvláště ze dvou příčin:

1. Abyste slyšeli můj hlas a věděli, že já sám nejsem zraněn a jsem zdráv.

2. Abyste ale také zvěděli něco bližšího o zločinu, který nemá sobě rovna v německých dějinách.

Docela malá klika ctižádostivých, nesvědomitých a současně zločinných, hloupých důstojníků ukula spiknutí, aby mne odstranila a současně se mnou vyhubila štáb vedení německé branné moci.

Puma, kterou položil plukovník hrabě Stauffenberg, vybuchla dva metry vpravo ode mne. Velmi těžce zranila řadu mně nejen drahých spolupracovníků, jeden z nich zemřel. Já sám jsem až na docela malé oděrky kůže, pohmožděniny nebo popáleniny vůbec nebyl raněn. Považuji to za potvrzení úkolu mne daného Prozřetelností, abych i nadále šel za svým životním cílem tak, jak jsem to činil až dosud. Neboť smím slavnostně doznat před celým národem, že od onoho dne, kdy jsem vtáhl do Wilhelmstrasse, jsem měl jenom jedinou myšlenku, to jest podle nejlepšího vědomí a svědomí konat svojí povinnost a že od chvíle, kdy jsem jasně poznal, že válka je neodvratná a že už nemůže být oddalována, znal jsem vlastně jenom starost a práci a že jsem v nesčetných dnech a probděných nocích žil jen pro svůj národ.

Ve chvílích, kdy německé armády stojí v těžkém zápolení, se podobně jako v Itálii nyní i v Německu nalezla docela malá skupina, která se domnívala, že stejně jako r. 1918, může zasadit ránu dýkou do zad. Tentokrát se však těžce zklamala.

Tvrzení těchto usurpátorů, že již nežiji, je vyvráceno v tomto okamžiku tím, že k vám mluvím, mojí milí soukmenovci. Kruh, který tvoří tito usurpátoři, je myslitelně malý. Nemá s německou brannou mocí a především také s německým pozemním vojskem nic společného. Je to docela malá klika zločineckých živlů, které budou teď nemilosrdně vyhubeny.

Proto v tomto okamžiku rozkazuji:

1. Žádný civilní úřad nesmí přijmout vůbec žádný rozkaz od jakékoliv služebny, kterou si tito usurpátoři osobují.

2. Žádný vojenský úřad, žádný velitel vojenského oddílu, žádný voják nesmí uposlechnouti žádného rozkazu těchto usurpátorů. Naopak, všichni jsou povinni , toho, kdo by takový rozkaz sděloval nebo jej dával, buď ihned zatknout nebo při odporu okamžitě skolit.

Abych definitivně vytvořil pořádek, jmenoval jsem velitelem domácího vojska říšského ministra Himmlera. Do generálního štábu jsem povolal generalobersta Guderiana, aby nahradil náčelníka generálního štábu, který je nyní nemocen, a za jeho pomocníka jsem stanovil jiného osvědčeného velitele východní fronty.

Ve všech ostatních úřadech Říše se nic nemění. Jsem přesvědčen, že vyhubením této docela malé kliky zrádců a spiklenců konečně nyní vytvoříme v týlu domoviny ono ovzduší, kterého potřebují bojovníci na frontách, neboť není možné, aby tam vpředu obětovaly statisíce a miliony statečných mužů i poslední, zatím co doma docela nepatrná kotérie1 ctižádostivých bídných kreatur se ustavičně snaží hatit tento postoj. Tentokrát bude zúčtováno tak, jak my jakožto nacionální socialisté jsme tomu zvyklí.

Jsem přesvědčen, že všichni řádní důstojníci, všichni stateční vojáci to pochopí v této hodině.

Jaký osud by byl postihl Německo, kdyby útok se byl dnes podařil, to si snad málokdo dovede představit. Já sám děkuji Prozřetelnosti a svému Tvůrci nikoli proto, že mne zachoval, můj život jest jenom starostí a prací pro můj národ – nýbrž děkuji mu jenom proto, že mi poskytl možnost, abych i nadále směl nésti tyto starosti a ve své práci i nadále pokračovat tak, jak to mohu zodpovědět před svým svědomím.

Povinností každého Němce nechť je to kdokoli, jest bezohledně čelit těmto živlům, buď je ihned zatknout nebo kdyby kladly jakýkoliv odpor, bez všeho dalšího je skolit. Všem vojenským oddílům byly vydány rozkazy. Budou provedeny slepě v souladu s poslušností, kterou zná německé vojsko.

Smím obzvláště Vás, moji spolubojovníci, znovu radostně pozdravit, že mi opět bylo dopřáno ujít osudu, v němž nebylo pro mě nic strašlivého, který by však přinesl hrůzu německému národu.

Vidím v tom také pokyn Prozřetelnosti, že i nadále musím pokračovat ve svém díle, a proto v něm pokračovat budu.


1. poznámka k dokumentu: Kotérie je skupina navzájem se podporujících jednotlivců, kteří se snaží získat společenské výhody nebo si zajistit služební postup.

Zdroj: Národní práce, 21.7.1944, s. 1.