Po skončení úspěšné letní ofenzívy na severním úseku východní fronty, kterou dosáhla sovětská vojska předměstí Varšavy (kde následně vypuklo povstání), byl na konci července 1944 z levého křídla 1. ukrajinského frontu nově vytvořen 4. ukrajinský front, jehož úkolem bylo útokem, plánovaným na 28.8., překročit Karpaty a tím jednak podpořit ofenzívu 2. a 3. ukrajinského frontu do Rumunska, jednak osvobodit Slovensko a Podkarpatskou Rus. Dne 23.8. však byla svržena rumunská vláda, Rumunsko následně přešlo na stranu Spojenců a jeho armáda byla podřízena sovětskému velení. Počátkem září došlo k podobné události v Bulharsku. Síly Rudé armády byly přednostně určeny k tomu, aby využily příznivého vývoje na tomto úseku fronty. Přechod Karpat ve slovenském prostoru ztratil na důležitosti a útok 4. ukrajinského frontu byl dva dny před plánovaným začátkem zrušen.


Generál Čatloš promlouvá k vojákům "Rychlé divize"
Taková byla přibližně situace na východní frontě, za které se slovenský ministr národní obrany, gen. Ferdinand Čatloš, rozhodl navázat kontakt se sovětskými vládními a vojenskými činiteli a navrhnout jim státní převrat se současným zapojením Slovenska do protihitlerovské koalice. Pro tak vysokého představitele fašistického státu ovšem bylo nemyslitelné jednoduše kontaktovat někoho v Sovětském svazu, a proto se rozhodl využít existující odbojovou organizaci se silným zastoupením komunistů (Slovenskou národní radu) o níž právem předpokládal, že je ve spojení s Moskvou (ve skutečnosti měla pravidelné spojení pouze s Londýnem). Sporadické kontakty s odbojem měl Čatloš minimálně od stalingradského obratu. Vedení odboje ho využívalo, ale nevěřilo mu, takže Čatloš ani nevěděl, že SNR se (zatím) podřizuje autoritě čs. exilové vlády a že vojenské ústředí odboje pod vedením pplk. Jána Goliana už připravilo vlastní plán povstání jehož podrobnosti chtělo v nejbližší době projednat přímo s velením Rudé armády. Nicméně, SNR se a priori nebránila možnosti rozšířit řady povstalců o člena vládní garnitury a doručení Čatlošova návrhu umožnila. Tak se zrodila první vážná čs.-sov. diplomatická roztržka od uznání prozatímní čs. vlády Sovětským svazem.

Jak k ní vlastně došlo? První pokus (9.7.1944) slovenského odboje přeletět frontu selhal, protože pilot letadla dostal strach. Další pokus byl připraven na noc ze 2. na 3. srpna. Ale již 1.8. telefonoval ministr Čatloš do Banské Bystrice, aby se odletem pár dní počkalo, neboť chce do Moskvy předat vlastní poselství. SNR v zásadě nebyla proti a let byl stanoven na 3./4. srpna, ale pplk. Golian, který byl náčelníkem štábu Velitelství pozemního vojska v B. Bystrici, ihned zaslal do Londýna varování, že se Čatloš chystá poslat do Ruska delegaci k vyjednávání se Sověty. Posléze si také uvědomil, že původně tajná mise odboje je vlastně vyzrazena, a proto nařídil npor. Koreckému ze zpravodajského oddělení v B. Bystrici odletět už v poledne 2. srpna. Zároveň se všemožně snažil, aby další letadlo už neodletělo.

To bylo pro Čatloše nepříjemné. Nepříjemné to však bylo i pro SNR, resp. její komunistickou část. Vojenské ústředí tvořili stoupenci čechoslovakismu bezvýhradně podřízení londýnské vládě. Tomu odpovídala i koncepce připravovaného povstání, a proto měl být v delegaci do Moskvy i člen SNR soudruh Karol Šmidke, který měl tento „závažný nedostatek“ odstranit. Takže když ministr Čatloš ztratil trpělivost a 4.8. nabídl vlastní letadlo i s pilotem mjr. Lisickým, SNR přijala, i když s politickým obsahem Čatlošova návrhu nesouhlasila. Šmidkeho úloha tak byla vlastně dvojí: kontrolovat Lisického a memorandum, které mu předal osobně přednosta zpravodajského oddělení ministerstva národní obrany, uvést na správnou míru a zároveň uvést na správnou míru i plány vojenského ústředí. Také Golian nechtěl riskovat a poslal s nimi svého zástupce pplk. Mikuláše Ferjenčíka, aby kontroloval Lisického a Šmidkeho. (pozn.: tato druhá výprava je v komunistické historiografii označována jako oficiální delegace SNR, zatímco první let vykonaly „za podivných okolností jiné osoby“)

Mezitím se události na zpravodajsko-diplomatickém poli daly do pohybu. Varován Golianem, nařídil 4. srpna exilový ministr obrany, gen. Sergej Ingr, svým podřízeným v B. Bystrici i v Moskvě, že jakékoliv jednání ze strany slovenské vlády je nutno odmítnout, že je třeba bezpodmínečně trvat na potrestání každého, kdo dosud slouží ľuďáckému režimu a také trvat na tom, že styk se sovětským velením z československé strany (tedy i ze slovenského území) půjde jen přes čs.vojenskou misi v Moskvě (tj. jejího náčelníka plk. Heliodora Píku). Píka odpověděl 6. srpna, že k jeho misi dorazila pouze skupina npor. Koreckého, který jej informoval o předpokládaném příletu dalšího letadla, snad od Čatloše. Plán povstání byl projednán se členy sovětského generálního štábu.

Potom byl více než týden v éteru klid, ale představa vyjednávání slovenské vlády se sovětskou nedávala zasvěceným jedincům v Londýně spát, a proto se Ingr 15.8. opět tázal: „Víte něco o příjezdu Čatlošovy delegace do SSSR? Odpovězte obratem.“ Píka nemohl, než zopakovat, co se dozvěděl od Koreckého, a že o příjezdu skupiny gen. Čatloše mu není nic známo. Den poté se však v moskevském divadle setkal s mjr. Lisickým a hned následující den se na čs. vojenskou misi dostavil víceméně inkognito pplk. Ferjenčík a 18.8. do Londýna putovaly alarmující zprávy: Lisický, Ferjenčík a Šmidke jsou v Moskvě už od 6.8. (tedy už 12 dní!), ale Píka nebyl oficiálně informován ani z jejich strany, ani ze sovětské, ani čs. komunisty v Moskvě, se kterými již Šmidke jednal. Letadlo získal Šmidke od Čatloše, ale obě výpravy odletěly s vědomím SNR. Memorandum bylo předáno velitelství 4. ukrajinského frontu a bylo zdůrazněno, které jeho části SNR odmítá. Vojáci z obou výprav byli již dáni k dispozici čs. vojenské misi, ale o Šmidkeho přítomnosti dosud oficiálně neví. Zároveň Píka zaslal text memoranda, který mu předal Ferjenčík.

Na základě těchto depeší dospěli v Londýně k názoru, že – vzhledem k příslušnosti Šmidkeho a Ferjenčíka k odboji – nejen Čatloš, ale také SNR pracuje na dvě strany. Protože čs.-sov. spojenecká smlouva zakazovala oběma smluvním partnerům zahajovat jednání s Německem nebo jeho satelity bez předchozí vzájemné dohody, dalo by se jednání Sovětů, ale také SNR (ze sov. hlediska, jaké bylo později aplikováno vůči České národní radě), vykládat jako porušení smlouvy. Vyloučit se nedalo ani podezření, že Sověti navzdory smlouvě přeci jen kalkulují s podporou slovenského separatismu, event. i se zachováním samostatného Slovenska. Tato obava nebyla zcela neopodstatněná – na jaře 1939 jedině Sovětský svaz byl ochoten ve Společnosti národů vznést námitky proti rozbití ČSR a jen o pár měsíců později uznal vznik Slovenského státu de facto i de iure. Nicméně i v případě, že by se ze sovětské strany jednalo pouze o zpravodajskou hru, bylo „jakékoli jednání se slovenskými quislingy“ pro exilovou vládu nepřijatelné (neboť podrývalo její autoritu na Slovensku) a plk. Píka i čs. velvyslanec v Moskvě, Zdeněk Fierlinger, dostali příkaz na to neprodleně upozornit sovětská místa, s důrazem na čs.-sov. smlouvu. Pro prezidenta Beneše musela být nepřijatelná zejména okolnost, že tento pokus vyřadit čs. vládu z rozhodování o budoucnosti Slovenska přímým jednáním se Sověty učinil právě Čatloš, o němž při své návštěvě Moskvy přeci jasně prohlásil, že „také musí viset.“ (viz Moskevská jednání 2)

Beneš si předvolal sov. velvyslance v Londýně, který popřel jakékoli jednání své vlády s představiteli Slovenského státu (což nebyla tak úplně pravda – o memorandu jednali zástupci gen. štábu RA i kontrarozvědky a o výsledku pak Stalina informoval přímo náčelník gen. štábu Antonov) a celý případ označil za vlastní iniciativu komunistů; komunisté disciplinovaně vzali vše na sebe. Stalo se tak koncem srpna, kdy do Moskvy dorazila čs. vládní delegace. Šmidke se pokusil aféru bagatelizovat tím, že SNR se jen snažila mobilizovat všechny síly v boji proti fašismu a memorandum označil za „absurdní politickou naivitu“ . Jeho obhajobu však zhoršovalo, když připustil, že i prezident Tiso o Čatlošově akci věděl. A jak již bylo řečeno, Sověti už jednou samostatné Slovensko uznali, takže důvod k obavám v Londýně měli.

Na druhou stranu, požadavkem, aby se při převratu a ani po jeho vítězství nijak neangažovali komunisté, bylo Čatlošovo memorandum skutečně projevem politické naivity, protože z průběhu povstání na Slovensku i jinde je zřejmé, že snahou komunistů byla nejen účast na národněosvobozeneckém boji, ale především její co největší propagace, což jim později usnadnilo stylizovat se ne-li do role osvoboditelů, tedy alespoň vůdců odboje. To a všeobecně příznivý vývoj na frontě byly zřejmě hlavní důvody, proč Sovětům nestálo za námahu s Čatlošem navázat kontakt. – Daleko spíš, než nějaké ohledy na čs.-sov. smlouvu.

Z vojenského hlediska se memorandum příliš nelišilo od plánů vojenského ústředí – snad jen tím, že bylo víc ofenzivní. Po událostech v Rumunsku a Bulharsku však oba návrhy ztratily na zajímavosti. Daleko perspektivnější byla Čatlošova iniciativa z hlediska záměru SNR: využít Čatloše k mobilizaci a pak ho odstranit. Po energickém zákroku čs. vlády ale nezbylo nic jiného, než Čatloše ignorovat a po vypuknutí povstání pouze odstranit (tj. po svém příchodu na povstalecké území byl zatčen a dopraven do SSSR). Zůstává tak otázkou, zda mohl svou autoritou ministra obrany zabránit např. odzbrojení dvou východoslovenských divizí, kdyby byl zasvěcen do příprav povstání a 29.8.1944, namísto výzvy ke klidu, vyzval armádu k odporu. A zabránilo by to porážce povstání? Zřejmě jen těžko. Divize byly izolovány od ostatního povstaleckého území a nejspíš by nedokázaly vzdorovat okolním německým jednotkám osm dní, které zbývaly do zahájení karpatodukelské operace. A že by byly samy schopny úspěšně útočit, je ještě více nepravděpodobné. Obě divize byly vzdáleny od frontové linie přes 30 km a překonání německé a maďarské obrany v této vzdálenosti trvalo sovětské 38. a 1. gardové armádě dalších dvacet dní. Za tu dobu zde Němci soustředili na 10 divizí (původně 5) z toho dvě tankové.

Nicméně za pokus to snad stálo a i z tohoto důvodu byla reakce čs. představitelů trochu přehnaná, i když opodstatněná. Tehdy po podpisu čs.-sov. smlouvy oznámil prezident Beneš britskému velvyslanci, že pokládá všechny záležitosti Československa za vyřízeny; nyní bude jen vyčkávat v klidu konec války a „Jen bude-li se něco proti nám dělat, se ostře ozveme.” Aféra kolem Čatlošova memoranda byla prvním a zároveň posledním případem, kdy se čs. diplomacie ostře ozvala.



Literatura:
Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Díl 2 (červenec 1943-březen1945). Praha 1999.
Drtina, P.: Československo můj osud. Kniha života českého demokrata 20.století. sv.I, kn.2. Praha 1991.
Kol. autorů: Osvobození Československa Rudou armádou 1944/1945. sv. 1. Praha 1965.
Štefanský, V.: Generál Ferdinand Čatloš (biografický náčrt). Bratislava 1998.

Slovensko ako štát od Nemecka závislý, ktorého zahraničná politika je zmluvne podmienená správať sa podľa nemeckej, faktickým diktátom muselo vypovedať vojnu SSSR a jeho spojencom. Dnes nemecká sila sa láme a na Slovensku sa uvoľňujú putá závislosti od Nemecka. Malý národ v položení tak závislom musí sa prispôsobovať mocným susedom. Je len radosťou, keď pritom môže dať výraz svojmu cíteniu. Dnes je čas, že slovanské založenie nášho národa nachádza cestu, aby jeho slobody stal sa zástancom nie cudzí, ale pokrvný brat. Doterajšou obozretnosťou vedení, chceme vyčkať v záujme svojho národa do posledného okamihu, aby sa Slovensko nestalo druhým nešťastným Talianskom.

Záujem tak slovenský ako aj SSSR je, aby sa nerozpútali boje na území Slovenska predčasne, lebo neskoršie to pôjde ľahšie, bez bojov. Teda neútočiť hneď pri dosiahnutí dotyku našich severovýchodných štátnych hraníc. Maďari majú v priestore Košíc najväčšie strategické zálohy, ktorými chcú operovať proti sovietskym vojskám na území východného Slovenska. Usilujú sa aj teraz už vziať si na starosť obranu priesmykov Lupkov a Dukla. My, Slováci, to nepripustíme, a preto robíme všetko tak, aby bolo presvedčenie i na strane nemeckej i maďarskej, že na obranu vlastnými silami vystačíme. V tom nás musí podporovať nepriamo aj SSSR v jeho vlastnom záujme. Neskoršie, ale už podľa presne dohovoreného plánu, bolo by dobre previesť na tomto úseku demonštráciu delostrelectvom a predstieraným útokom, ktorý by slovenské jednotky tiež dobre markirovanou obranou odrazili, aby Nemci a Maďari nemali dôvodu pre ich pomoc a zásahy a dôverovali by Slovákom.

Slovensko ponúka svoje sily pre spoločnú vec so SSSR takto: Sovieti nech tlačia intenzívne na priesmyky Užok a južnejšie proti Maďarom, aby tam pripútali čo najviac maďarských síl. Ďalej nech vyvinú ofenzívne úsilie severne Karpát, smerom na Tarnov a Krakov. Bočného protiútoku zo Slovenska nech sa neobávajú, lebo slovenské vojsko by už sledovalo neskoršiu svoju kooperáciu s vojskami SSSR a v prípade nemeckého a či maďarského zásahu zo Slovenska by včas upozornilo sovietov, ak by samo nebolo v stave čeliť týmto nástrahám. - Len keby sovieti dosiahli a dobre ovládli priestor Krakova, nastala by možnosť prekvapujúceho a úspešného útoku proti Maďarom a umožnenie ďalších operácií aj proti Nemcom z južných a západných hraníc Slovenska. Slovenské vojsko by pripravilo a umožnilo totiž rýchly a hladký presun sovietskych vojsk cez slovenské územie a samo by sa pripojilo k ťaženiu proti Maďarom. Bezpodmienečným predpokladom však pre toto úspešné uskutočnenie by bola naprostá tajnosť vzájomnej dohody a nijakým náznakom nezviklaná propaganda i spolupráca do tých čias Slovákov s Nemcami i Maďarmi. - Tým by SSSR razom a bezpečne urobil veľký a rozhodujúci skok vo vojne na tomto priestranstve.

V rozhodujúcom okamihu slovenské vojenské vedenie by urobilo štátny prevrat. Odstránili by sa neželateľné osoby z vedenia a zrušili by .sa organizácie, ktoré boli režimom jednostranne vytvorené. Slovenská vojenská diktatúra by našla vo všetkých vrstvách národa porozumenie a podporu, čím by sa stav vecí hneď stabilizoval a poriadak udržal. Zrušila by vypovedanie vojny SSSR a jeho spojencom, so súčasným vypovedaním vojny Maďarom, čo by ju razom urobilo veľmi populárnou. Cez noc by zneškodnila nemecké vojenské i civilné zariadenie na Slovensku a vytvorila možnosti pre sovietske operácie veľkého rozmeru. Aj tu je predpokladom, že slovenská branná moc by udržala svoju štátnosť, stala by sa však súčiastkou armád SSSR a kooperovala by aj s československými jednotkami na podklade vzájomnej nezávislosti, lebo inak by nastali obapolné sváry a povážlivé konflikty.

Preto žiada sa, aby v prípade zásadného súhlasu zriadili sa permanentné komisie, ktoré by kontakt udržovali na oboch stranách v blízkosti zázemí a mali dalekosiahlu vojenskú i politickú oprávnenosť. Na Slovensku by vec predbežne zostala vo vojenských rukách a postupom času by boli priberané aj politické osobnosti. Tajná organizácia slovenských boľševikov by tu sprostredkovala vzájomné styky, ale predbežne by sa do vecí v záujme prirodzeného priebehu priechodu a tak i zapojenia celého národa, okate nemiešala. Štátoprávne dedukcie by vyplynuli beztak po ukončení vojny, aby riešenie vnútropolitické bolo v súlade so záujmami SSSR. V doterajších ujednaniach sovietsko-československých treba vyhradiť Slovensku právo zaujať k nim svoje stanovisko a preto styk Slovákov so SSSR sa deje pokiaľ možno priamo.

Zdroj: Prečan, Vilém: Slovenské národné povstanie. Dokumenty. Bratislava. 1965. s.262