Bitva u Ko Chang

Autor: Krojc | Datum: 7. 9. 2012

Předehra

V období, kdy v Evropě začínaly neblahé události 2. světové války, Thajsko bylo po roce 1932 formálně konstituční monarchií nazývanou do roku 1939 Siam, reálně ale bylo ovládáno úzkou skupinou osob, snažících se prosadit modernizaci země. Mezi nimi od roku 1938 zaujal vedoucí postavení Plaek Phibunsongkhram, jehož autoritářský styl politiky, inspirovaný autoritářskými trendy rozšířenými v tehdejším světě, založený na nacionalismu byl opřen o kult osobnosti. Tomu se podařilo zaujmout spolu se svými podporovateli a příznivci posici volených představitelů národa. Mimo představitelů volených však zůstávala stále část zastupitelů v zákonodárném sboru jmenovaných. Krále nejprve poslali na léčení do Evropy, a posléze donutili abdikovat v prospěch nezletilého následníka. Phibunsongkhram byl poté, co se mu v roce 1938 podařilo všechny ostatní vyšachovat, v podstatě vůdcem junty.

Kvůli svému militaristickému pohledu na stát a jeho funkci a současně i z nenávisti k Francii jako koloniální mocnosti vedl Phibun, jak mu Siamci říkali, Siam směrem k čím dále tím užším svazkům s císařským Japonskem. Dne 23. června 1939 Phibun oficiálně vyhlásil, že země se od tohoto dne jmenuje Thajsko a že vybojuje zpět z rukou uchvatitelské země - Francie - zpět do své moci Laos a Kambodžu. Současně zesílil nákupy zbraní a výstroje, zvýšil počet odvedenců a usilovně modernizoval celé ozbrojené síly. Navíc se mu poměrně úspěšně dařilo pěstovat svůj vlastní kult osobnosti a v zemi byl nesmírně populární. Když byla Francie v roce 1940 poražena Německem, byl generál Plaek Phibunsongkhram předsedou vlády, který stejně jako mnoho dalších politiků nejen v Siamu obdivoval fašismus. Phibunovou zásadní orientací v politice byl, jak už bylo řečeno, nacionalismus. 


Plaek Phibunsongkhram v létech po 2. světové válce vládl v Thajsku (Siamu) znovu ještě v padesátých létech po opětovném odstranění demokratické vlády převraty v létech 1947 a 1948 

Jedním z cílů jeho zahraniční politiky bylo připojení území Kambodže a Laosu, které byly ovládány Francií, k Siamu. Prostředkem k jejímu uskutečňování mu byla také podpora domorodých iredentistických hnutí, bojujících za odtržení zmíněných zemí od ostatních francouzských kolonií. Po japonské invazi do Indočíny v září 1940 byla slabá francouzská vláda donucena povolit Japoncům na území kolonií, stále ještě oficiálně ovládaných vládou ve Vichy, zřízení vojenských základen. Dne 16. června roku 1940 obdržel generální guvernér Indočíny generál Georges Catroux od japonské vlády ultimatum s požadavkem uzavřít hranice s Čínou a umožnit japonským vojskům volný průchod přes teritorium francouzské Indočíny. Catroux se sice snažil odpověď odkládat a celou záležitost zdržovat, ale i tak se jeho jednání zdálo vládě ve Vichy nepřijatelným. Proto byl Catroux své funkce zbaven a na jeho místo byl 25. června 1940 jmenován velící admirál FNEO Jean Decoux. Ten pokračoval v politické linii spolupráce s Japonci, poněvadž mu bylo úplně jasné, že odporovat ozbrojeným silám Japonců bylo pro Francii v té době zcela nemožné.

Vzápětí i vláda ve Vichy pochopila složitost celé situace a veřejně uznala „dominanci zájmů Japonska“ v tomto regionu. Vše bylo zformováno do tzv. Konvence, která byla podepsána 22. září. Japonci získali volný přístup k francouzským leteckým základnám Gia Lam, Lao Kai a Pchu-Lang včetně volného tranzitu vojsk přes všechna území francouzské Indočíny. Omezením byla klauzule, že se tak nesmí dít v jednotkách větších než 6000 osob naráz. To ale Japonce nedokázalo odradit a přesto, že na jednání s tímto omezením souhlasili a podepsali jej, jejich generální štáb záhy nato vydal rozkaz veliteli 5. pěší divize včetně podpůrných jednotek na území obsazené Číny, aby přešel se svými dokonale vycvičenými 25 000 vojáky s bojovými zkušenostmi přes hranici.

Francouzi se hrdinně bránili, jejich pohraniční posty byly obsazeny 5000 nepříliš dobře vyzbrojenými vojáky, kteří ale kladli pod velením zkušených důstojníků poměrně silný odpor japonské přesile v tzv. bitvě u Lang-Šongu až do 26. září. Poté zasáhl sám japonský císař Hirohito, který prostřednictvím vlády vyjádřil „hluboké politování kvůli incidentu u Lang-Šongu“. Následovaly příkazy k zastavení palby a propuštění zajatců. Je zajímavé, že až do konce funkčního období vlády ve Vichy se Japonci této Konvence velmi přesně drželi. Z tohoto příkladu lze dovodit sílu císařského reskriptu a poslušnost Japonců vůči osobě císaře. Není však dodnes zcela jasné, odkud vyšel prvotní popud k přímému zásahu císaře do vojenských akcí. V jiných fázích války k tomu prakticky nikdy nedošlo až do kapitulace Japonska.

Thajsko nakoupilo a zařadilo do výzbroje během necelých pěti let dva obrněnce ochrany pobřeží, čtyři moderní ponorky, dvanáct torpédovek a torpédoborců a s nimi také dlouhou řadu pomocných specializovaných plavidel, které zabezpečovaly válečné loďstvo. Takřka všechna tato plavidla i vojenské lodě byly postaveny v létech 1936 - 1939, což degradovalo nepříliš dobře vybavené francouzské námořnictvo a letectvo do role druhořadého protivníka.

Zbrojení se neomezovalo jen na pozemní síly a válečné námořnictvo, ale posily dostalo také letectvo. Ve třicátých létech Siam začal nakupovat moderní letadla v USA - v roce 1931 dvě stíhačky Boeing P-12, o rok později zakoupil stroje firmy Curtiss. Bylo to 12 stíhaček Hawk II a o něco později také 25 kusů Hawk III. V roce 1938 začaly Spojené státy dodávat Siamu sérii 25 moderních stíhaček Hawk 75N. Podle americké licence vyrobil Siam také 78 kusů dvojplošníků Vought V-100 Corsair. Následoval nákup 10 dvoumotorových bombardérů Martin 139W (B-10). Spolu s těmito dodávkami USA odeslaly do Siamu velké množství různých cvičných letadel. A aby nezůstalo jenom u amerických letadel, po podpisu smlouvy s japonským císařstvím o přátelství doputovala do Thajska devítikusová série bombardérů Micubiši Ki-30 a stejný počet cvičných strojů firmy Tačikava. Toto množství bojových i cvičných strojů se navíc průběžně zvyšovalo.

V září 1940 vzápětí po vydání povolení pro Japonce požádala francouzská vláda maršála Pétaina vládu Thajska, aby s ní uzavřela smlouvu o vzájemném neútočení v Indočíně. Chtěla si tím zajistit alespoň částečně svá ohrožená koloniální území proti přímému vpádu Japonců a jim nakloněných zemí. Thajský vyslanec dostal od svých nadřízených pokyn, aby vůči této nabídce zaujal podmíněně kladné stanovisko. Onou podmínkou bylo vyřešení již dlouho trvajícího pohraničního sporu obou států o revizi hranic.

Thajská vláda navrhla, aby

„tento konflikt byl vyřešen mírovou cestou podle všeobecně respektovaných zásad mezinárodního práva tím, že za státní hranici ve sporných místech bude oběma zeměmi uznáno nejhlubší místo v řečišti hraniční řeky oddělující obě strany“,

tzv. kanál, jako přirozená linie státních hranic a žádala o navrácení rozlehlých území na pravém břehu řeky Mekong, kterých se Francouzi na úkor Thajského království již o mnoho dříve zmocnili po nátlaku na tehdejšího panovníka a hrozbou vojenským násilím. Dohody dosaženo nebylo, neboť Francouzi projevili vůči Thajsku pozoruhodný nedostatek taktu, prozíravosti a naopak mnoho velkopanského přezírání. V této souvislosti je třeba se zmínit o jednom zásadním faktu: Siam byl prakticky jedinou indočínskou zemí, která byla po mnoha stoletích i nadále samostatná a nestala se kolonií některé mocnosti. Mezi oběma stranami sporu se, hlavně kvůli tomuto francouzskému velmocenskému odmítnutí mírového řešení hraničních sporů, napětí ve vzájemných vztazích neustále zvyšovalo. Thajské královské letectvo už mělo v té době více než 140 letadel včetně dvou letek (24 kusů) relativně moderních lehkých bombardérů Micubiši Ki-30, 25 Curtissů Hawk 75N, 70 starších dvouplošníků Vought Corsair, 9 bombardérů Martin B-10, devět cvičných strojů Tačikava a řadu cvičných Avro 504. Námořní letectvo se mohlo pochlubit přibližně dvaceti dalšími bojovými stroji různých typů.

V Thajsku se po francouzském odmítnutí mírové nabídky řešení hraničního sporu konaly Phibunem tajně podporované masové demonstrace požadující okamžité navrácení anektovaného území. Thajská vláda si byla dobře vědoma slabosti Pétainovy vlády ve Vichy, která kromě diplomatických jednání prakticky neměla možnost své síly a zájmy v Indočíně jakkoliv důrazněji podpořit významnější vojenskou silou. V Bangkoku vypukly protifrancouzsky a nacionalisticky zaměřené nepokoje, thajské letectvo - daleko silnější než francouzské - napadlo bombami Vientian, Battambang a Sisophon. Thajsko se zjevně odhodlalo vyplnit mocenské vakuum, které v jihovýchodní Asii nastalo poté, co Francie podepsala s Německem dohodu o kapitulaci. Pokusy celý problém vyřešit smírně poté zcela a definitivně zkrachovaly. Francie, přesněji její vláda ve Vichy, se tehdy zřejmě rozhodla provést proti siamskému území omezený výstražný úder, i když to později několikrát popřela. Dne 28. listopadu 1940 její bombardér v odvetu napadl pumami siamské město Nakhon Phanom. Tento incident znamenal de facto počátek bojů obou zemí na zemi ve vzduchu i na moři, jak se vbrzku ukázalo, neboť jím vypukla tzv. siamsko-francouzská válka.

V lednu 1941 totiž Thajsko po několika dalších obdobných vzájemných pohraničních incidentech, z jejichž vyprovokování jedna strana vždy obvinila tu druhou, vpadlo pozemními vojsky podporovanými silným letectvem do Laosu a Kambodže. Na počátku ledna 1941 zaútočily dvě armády (Thai Burapha a Isan) z celkem čtyř, kterými Thajsko v té době disponovalo, a jejich jednotkám se záhy podařilo obsadit i přes odpor vojsk Vichy značnou část Laosu. Kambodža byla pro Thajce poněkud tvrdším oříškem. Dne 16. ledna tam provedli Francouzi proti thajským posádkám okupujícím kambodžské pohraniční vesnice rychlý protiútok se zdrcujícím účinkem. Při jeho podpoře se obzvláště vyznamenal dělostřelecký oddíl francouzské Cizinecké legie, který pak po odražení francouzského protiútoku narychlo vyslanými posilami a pokusu Thajců ustupující Francouze pronásledovat doslova rozstřílel všechny thajské tanky snažící se Francouze při jejich odchodu ohrožovat palbou.


Obojživelný lehký tank Vickers používaný thajskou armádou v době konfliktu s Francií

Renault FT-17 v pařížské Invalidovně. Vozidlo bylo v počtu 20 kusů nasazeno proti thajské armádě

Na pozemní frontě se však přes některé lokální úspěchy Francouzům příliš nedařilo a obě své kolonie museli proto za ústupových bojů postupně vyklízet. Francouzské letectvo bylo mnohem slabší než siamské a při bojích to bylo poznat. Armée de l´Air neměla v Kočinčíně (Cochin Chine), jak se dobově toto válčiště nazývalo, ani stovku letadel, z nichž jen asi šest desítek se při troše dobré vůle mohlo nazývat „letouny první linie“. Bylo to třicet Potezů 25 TOE, čtyři Farmany 221, šest Potezů 542, devět stíhaček Morane-Saulnier M.S. 406 a níže zmíněné hydroplány Loire 130 v počtu osmi kusů.

Siamské královské válečné námořnictvo

(Názvy lodí jsou v anglickém fonetickém přepisu)

Obrněnec ochrany pobřeží:

SRI AYUTHIYA a THONBURI , zařazeny do služby 1937, 1938: výtlak 2 265 t, děla 4× 203 mm L/50 po dvou ve věžích (hmotnost protipancéřové/trhavé střely 125,8/113,5 kg, dostřel okolo 29 km, rychlost palby každé hlavně 2 -3 rány/min., průraz kolmého pancéře na 10/22 km = 190/115 mm), 4× 80 mm L/40 PL, 4× 20 mm PL automatický kanon, rozměry d = 76,5 × š = 14,42 × ponor = 4,17 m. Max. rychlost 16 uzlů, pohon dvěma diesely o celkovém výkonu 5 200 HP, zásoba 150 tun nafty, akční radius 5 8000 n.m/15 uzlů, posádka 155 osob. Pancéřování paluba 76 mm, boky na čáře ponoru 76 mm, věže děl hlavní ráže 76 mm , velitelský můstek 102 mm. Loděnice Kawasaki, Kobe. Zařazeny do skupiny lodí IIIa podle Londýnské námořní smlouvy.


THONBURI několik dnů před bitvou u Ko Chang

Obrněné dělové čluny:

SUKHOTHAYA a RATNAKOSINDRA 1930, 1925: 886 t standard/1002 t plný výtlak, 12,8 uzlu, 2000 n.m/10 uzlů, palivo komb. nafta 96 t/uhlí 66 tun, 2 parní stroje celkem 800 HP, 2× 152, 4× 76 PL, 2× 40 PL automatický kanon, 2× 20 PL automatický kanon, 53×11,5×3,28 m, pancéřování paluba 32/20 mm, velitelský můstek 121 mm, boky na čáře ponoru 63 mm, dělové věže 63 mm. Posádka 102 osob. Postaveny u Vickers-Armstronga v  Newcastlu.

Torpédoborec:

PHRA RUANG (ex brit. RADIANT) 1917: 730 t, 35 uzlů, 3× 102, 1× 76 PL, 2× 20 PLAK, 4× TM 533 mm. 83×8,3×3,3 m, posádka 90 osob. Anglická třída R, zakoupen v roce 1920.

Torpédovky:

CHONBURI, SONGKHLA, CHUNPHORN, RAYONG, CHANDRABURI, SURAT THANI (SURASDRA), PATTANI, PHUKET, TRAD 1936-1937: 460 t, 35 uzlů, 3× 102, 1× 76 PL, 2× 20 PL automatický kanon, 4× TM 533 mm. 68×6,5×2,2 m, posádka 63 osob. Postavily italské Cantieri Riuniti del´Adriatico, Monfalcone.

KANTANG, SINSAMUDAR (KHLONGYAI), TAKBAI 1937: 135 t, 19 uzlů, 1x 76 mm/L40, 2x 20mm PL automatický kanon, dvouhlavňový torpédomet ráže 450 mm, 41,8 x 4,6 x 1,45 m, akční radius 480 n.m./15 uzlů, 18 t nafty, dvě parní turbiny každá o 1 125 HP, posádka 31 osob. Postavila loděnice Išikawadžima. 

Minonosky:

NANG SARAI, BANG RACHAN 1936-1937: 408 t, 13 uzlů, 2× 76, 2× 20 PL automatický kanon, 142 min. Dva diesely Burmeister/Vain 540 HP každý, akční radius 2 700 n.m./12 uzlů, 49×7,9×2,2 m. Posádka 55 osob. Cantieri Riuniti dell´Adriatico, Monfalcone. Vybaveny i pro minolovné operace.

Ponorky:

MUJCHANU, WIRUN, SINSAMUDAR, PLAI CHUMPOL 1935 - 1938: 370/430t, 15/8 uzlů, 1× 76, 5× TM, 51×4,2×3,6 m. Postaveny v loděnici Micubiši, Kobe.

Dělové čluny:

MAEKLONG, TAKHIN 1937: 4× 120, 2× 40 PL automatický kanon, 4× TM 457 mm, 1 400 t, 15 uzlů. 85×10,5×3,1 m, posádka 145 osob. Loděnice Uraga, Japonsko. Užívány jako školní dělostřelecké plavidlo i jako školní minolovka.

CHOW PRAYA (ex britský HAVANT) 1918: 680 t, 15 uzlů, 2x 120 L/50, 2× 57, 1× 20 PL automatický kanon. 70×8,7×21,2 m, posádka 65 osob. Postaven v loděnici firmy Eltringham v Shieldsu, Velká Británie původně jako minolovka třídy RACECOURSE. Užíván přes svou oficiální klasifikaci hlavně jako školní minolovka. 

Francouzská indočínská eskadra

Na počátku 2. světové války měla Francie v Indočíně loďstvo skládající se ze dvou nepříliš početných uskupení. Jedno se jmenovalo Marine Indochine a velel mu kontradmirál Jules Terraux, skládalo se z eskadry dělových člunů na řece Jang-ce, základny dělových člunů v Kantonu, dělových člunů stacionujících v Haifongu a v Saigonu. Šlo o dělové čluny nejrůznějších typů včetně říčních, hydrografické lodě, tankery různé velikosti a pomocná plavidla. Druhé uskupení se nazývalo Forces Navales en Extreme-Orient neboli FNEO, tedy Námořní síly na Dálném Východě. Tato skupina byla v mírových dobách předurčena pro zdvořilostní a přátelské mise v cizině a v dobách válečných pak k provádění strategických operací v tomto regionu. Uskupení bylo zformováno již v roce 1925 a původně mělo svou základnu v Šanghaji. FNEO velel viceadmirál Jean Decoux a v roce 1939 zahrnovaly tyto síly 5. eskadru křižníků usídlenou v Saigonu, která měla ve svém složení těžký křižník SUFFREN a lehký křižník s názvem LA MOTTE-PICQUET. Dále v něm byly koloniální aviza AMIRAL CHARNER, SAVORGNAN DE BRAZZA, RIGAULT DE GENOUILLY, aviza 1. třídy MARNE a TAHURE, ponorky L´ESPOIR (ta se vrátila do Toulonu v prosinci roku 1940) a nešťastná PHÉNIXE (potopila se beze stop i s celou posádkou 15. 6. roku 1939 v zátoce Cam-Ranh na hloubce 110 metrů při běžném cvičení). Tyto síly měly za povinnost ochraňovat francouzské zájmy v Číně a Indočíně.

Poté, co Francie podepsala s hitlerovským Německem a fašistickou Itálií kapitulaci, směla si ponechat řadu svých kolonií, které kvůli své vzdálenost a odloučenosti od mateřské mocnosti pro Hitlera nepředstavovaly lákavou kořist. Jistě však byly lákadlem pro imperiální snahy Japonska a také asijští sousedé bývalé koloniální velmoci by si dali říci.

Složení FNEO se v průběhu roku 1940 značně změnilo. Aviza SAVORGNAN DE BRAZZA a RIGAULT DE GENOUILLY se vrátila do mateřské Francie 12. října a 19. prosince 1940 se dělové čluny JANG-CE a SI-KANG podrobily v Šanghaji nucenému odzbrojení. V průběhu prosince 1940 se pak do Toulonu vrátila doposud jediná bojeschopná ponorka Francouzů na Dálném Východě - L´ESPOIR. Místo ní se z Francie doplavilo po určitých nesnázích na konci roku 1940 také koloniální avizo DUMONT D´URVILLE a o něco málo později i ponorky PÉGASE a MONGE. S takto omezenými silami pak měly lodě FNEO bránit kolonie před hrozbou zvnějšku. 

Dne 9. prosince 1940 admirál Decoux zformoval svým rozkazem 7. operační uskupení (později Groupe Occasionel) pod velením kapitána 1. stupně Régise Bérengera. Do něj byla zahrnuta téměř všechna jakž-takž bojeschopná plavidla, která byla v tomto regionu k dispozici, tedy lehký křižník LA MOTTE-PICQUET, koloniální aviza DUMONT D´URVILLE,  AMIRAL CHARNER a aviza 1. třídy MARNE a TAHURE. Bérenger znal toto válčiště velmi dobře, sloužil zde již od roku 1911, kdy nastoupil jako první důstojník na torpédovce a od roku 1929 velel avizu 1. třídy MARNE.

Morálně na tom Francouzi nebyli právě nejlépe, ale francouzské lodě měly posádky sestaveny ze zkušených námořníků - pouze asi třetina mužstva byla z řad místních obyvatel vyškolených pro nasazení ve francouzském válečném loďstvu. Nejhůře na Francouze působila skutečnost, že jejich síly prožily řadu porážek na pozemní frontě, možnost jejich demobilizace a návratu do Francie byla daleko a že jako koloniální vojsko nebyli u místních nijak zvlášť v oblibě.

Lehký křižník

LA MOTTE-PICQUET na vodu spuštěn 21.3.1924, 33 uzlů, 4 500 n.m./15 uzlů, 7 250 t, 8× 155 L/55 po dvou ve věžích (hmotnost protipancéřové/tříštivotrhavé střely 56,5/59 kg, průraz pancéře na 11/20 km = 76/50 mm, rychlost palby každé hlavně max. 5 ran/min., zásoba 1 250 ran), 4× 75 L/60 PL, 2× 47, 4× VKPL, 12× TM, katapult, 2 letouny Loire 130, pohon 102 000 HP, turbiny Parsons, 8× kotel Guyot, rozměry 175×17,5×4,4 m. Postavily Státní loděnice v Lorientu. Pancéřování: pouze protistřepinové 25 mm na dělových věžích hlavní ráže a velitelském můstku. Posádka 578 osob.


Lehký křižník LA MOTTE-PICQUET před vypuknutím konfliktu se Siamem kotví ve vietnamském přístavu, nejspíše Hanoji na Rudé řece (Sông Hông), v kýlové formaci spolu s dalšími vojenskými loďmi Marine Francaise

Koloniální avizo:

DUMONT D´URVILLE, AMIRAL CHARNER z r. 1931-1932: 3× 138 L/55, 4× 37 mm PL, 6× VKPL, 50 min, 1 hydroplán. Diesely Sulzer 3 200 HP, 280 t nafty, 9 000 n.m./10 uzlů, max. 18 uzlů, rozměry 104×12,7×4,5 m, posádka 135 osob. Postaveny ve Státní loděnici Sud-Ouest v Bordeaux.


Francouzská „aviza“ na novinových snímcích. Šlo prakticky o dělové čluny s některými zvláštními úpravami

Dělový člun: (Avizo 1. třídy)

MARNE: r. 1917, 601 t, 21 uzlů, 4 000 n.m/10 uzlů, 145 t mazutu, kotle Guyot, 4x 100 L/40, 2x 65, 1x 47, 78×8,9×3,1 m, 107 osob. Postaven ve Státní loděnici Lorient.

TAHURE: r. 1917, 644 t, 20 uzlů, 3000 n.m./11 uzlů, 200 t mazutu, 2× 138 L/55, 1× 75mm L/35 PL, 72×8,4×3,1 m, 103 osob. Postavila Loděnice Le Loire v St. Nazaire.

Obě tyto lodě původně postaveny jako pasti na německé ponorky za 1. světové války vzhledově jako obchodní plavidla.

Ponorky:

MONGE Q144: r. 1929, 1379/2060 t, rychlost 18/10 uzlů, 8000/10 uzlů, 112/5uzlů, 1 x 100 mm kanon, 1 x 37 mm PL automatický kanon, 9 torpédometů 550 mm, 2 torpédomety záďové 400 mm, 8000 HP diesel/2000 HP celkem dva elektromotory. Rozměry 92 x 8,2 x 4,7 m, posádka 63 osob. Postavena v Chantiéres de la Mediterranée, La Seyne.

PÉGASE Q156: r. 1931, údaje stejné jako u MONGE. Postavena v Chantiéres de la Loire, Saint Nazaire.

Námořní bitva u Ko Chang

Námořní bitva u Ko Chang, ke které došlo za druhé světové války, byla střetnutím mezi thajským válečným námořnictvem a francouzskou koloniální eskadrou na indočínském válčišti.

Po francouzském náletu na Nakhon Phanom dostaly armáda, letectvo a válečné námořnictvo Thajska rozkaz provést rychlou protiakci jako první etapu tzv. „Plánu sebeobrany“. Do nejvýchodnějšího cípu provincie Trat, do města Khlong Yai, které sousedilo bezprostředně s tzv. Francouzskou Indočínou, byla odeslána silná jednotka k zajištění bezpečnosti hranic a tamního obyvatelstva, zatímco siamská námořní pěchota byla z kasáren přemístěna do posádek v provinciích Chanthaburi a Trat. Následovaly akce pozemních jednotek, které jsou popsány jinde. K ozbrojeným střetnutím většího rozsahu došlo nakonec jak na zemi, tak i na moři, kde Thajsko mělo jednoznačnou převahu sil. K námořní bitvě významného rozsahu hlavně co do důsledků došlo nedaleko jižního výběžku ostrova Ko Chang na východě Thajska.

Francouzské námořní síly se chovaly daleko aktivněji než letectvo a pozemní síly a Thajcům dokázaly důkladně ztrpčit život. Prvotním záměrem nasazení námořních sily bylo provést v Siamském zálivu nějaký typ demonstrativní akce a poté vysadit na siamské pobřeží menší taktický výsadek. To by mělo podle uvažování Francouzů mít za důsledek přesun části sil z pozemní fronty na ochranu pobřeží a tím pozemnímu vojsku, které prožívalo jen ústup za ústupem a porážku za porážkou, ulehčit zadání bránit vlastní území. Dne 9. prosince se Groupe Occasionel, jak se námořní uskupení Francouzů nově oficiálně nazývalo, soustředilo u Paulo Condor (v současnosti Kondao) ve vietnamských vodách. Tam bylo provedeno několik součinnostních cvičení a ostré střelby na vlečený cíl. Úkolem tohoto uskupení podle vzpomínek admirála Terrauxe mělo být následné „zničení jádra siamského námořnictva“. Poté, co nový guvernér Francouzské Indočíny admirál Decoux nařídil námořnictvu provádění aktivní bojové činnosti v Thajské zátoce, vypluly lodě Francouzů do poměrně velké bojové akce.

Záhy po Novém roce 1941, přesněji 13. ledna, se Bérenger, velitel francouzské eskadry, dočkal formálního rozkazu guvernéra admirála Decouxe k vyplutí směrem k siamskému ostrovu Ko Chang s úkolem neutralizovat nepřátelské válečné lodě hlídkující u pobřeží a tím podpořit pozemní akce plánované na 16. leden. Rozkaz k akci zněl jednoduše: „Vyhledejte a zničte siamské námořní síly v prostoru od Sattahibu po hranici Kambodže!“

Poté ze základny v Cam Ranh vypluly pomalejší dělové čluny a aviza, zatímco Bérengerova vlajková loď - křižník   LA MOTTE-PICQUET zatím zůstala v Saigonu spolu s pomocnými plavidly. Křižník zdvihl kotvy až ve 2100 a zamířil pomalou plavbou (cca 13 uzlů) na sever. Setkání obou lodních svazů bylo naplánováno na 16. leden v 1600 v prostoru asi 30 km jižně od přístavu v Cap St. Jacques, kde křižník doplní před setkáním palivo. K tomu také v daném čase a místě došlo a navečer uspořádal Bérenger společnou poradu velitelů lodí a svého štábu. Eskadra pak ve 2115 zdvihla kotvy a rychlostí 14 uzlů, která plně vyhovovala i pomalým dělovým člunům, se začala tmavou nocí přibližovat k siamskému pobřeží. Dne 16. ledna ráno ještě za tmy a poměrně klidného počasí se operační skupina nacházela na traverzu Pulo-Dam. Před 1400 dostal Bérenger z Hanoje radiogram, že podle všeho se siamská válečná flotila rozdělila na dvě části a jedna z nich se nachází v zálivu Ko Chang. Druhá skupina pak měla být opodál Sattahibu. Bérenger předpokládal, že ke střetnutí formou útoku s překvapením dojde na úsvitu nadcházejícího dne.

Hydroplán Loire 130 ze základny Ream provedl brzy ráno průzkum pobřeží Siamské zátoky od Kratu až po Sattahib. Proč ze základny Ream? Protože katapult na křižníku byl natolik poškozen, že jeho oprava si vyžadovala dovoz některých dílů z Francie a to v těch dnech bylo naprosto vyloučeno, palubní hydroplány křižníku tedy zůstaly na základně; pokud by si je Bérenger ponechal, jen by svou zranitelností a zásobou benzinu představovaly na palubě zbytečné nebezpečí. 

Posádka hydroplánu prostřednictvím svého pilota poručíka Plainemaisona nahlásila veliteli eskadry přítomnost obrněnce obrany pobřeží a tří torpédovek poblíže Ko Chang a jednoho dělového člunu spolu se čtyřmi torpédovými čluny a dvěma ponorkami v Sattahibu. Bérenger se však i přes zmíněné hlášení a dřívější radiogram z Hanoje mylně domníval, že obě obrněné lodě ochrany pobřeží jsou spolu a tak také střetnutí hodlal naplánovat. Ale plány jsou jedna věc a skutečnost věc druhá - mimoto podle tvrzení některých účastníků porady žádný zcela konkrétní plán nebyl předem dohodnut a nebyly tedy vydány ani pevné rozkazy ohledně celé akce. Jediné, co víme a máme potvrzeno z několika stran, je skutečnost, že Bérenger od počátku chtěl rozdělit své síly na tři části, které měly svou činnost přizpůsobit okolnostem. Křižník kvůli rychlosti a síle měl být užit jako samostatná jednotka, AMIRAL CHARNER a DUMONT D´URVILLE byly pomalejší a silně vyzbrojené, proto pluly spolu a další skupinu tvořily dělové čluny TAHURE a MARNE.

Válečné námořnictvo Thajska záhy po incidentu u Nakhon Phanomu začalo hlídkovat ve východní části přilehlé zátoky a jeho hlídkující plavidla pravidelně střídala jako místa operačního soustředění prostory u Ko Chang a Ko Kood. Současně mělo za úkol eliminovat hrozbu výpadu francouzských námořních sil k thajskému pobřeží, které je značně členité a jeho obrana proti útoku od moře je proto velmi nesnadnou záležitostí. Thajské ponorky vytvořily čtyřčlennou skupinu, která přehrazovala patrolováním možné plavební trasy francouzských lodí u vietnamského pobřeží. To byla velká chyba v úsudku - proč by francouzská útočná skupina měla plout právě na dohled od pobřeží Vietnamu? Ponorky patrolovaly až do okamžiku, kdy jim došly zásoby a pak se bez jakéhokoliv úspěchu vrátily na své základny. 


Velitel koloniálního aviza DUMONT D´URVILLE, Capitaine de vaisseau de Quievrecourt


Velitel lodě AMIRAL CHARNER, Capitaine de fregatte
Le Calvez

Velitel dělového člunu TAHURE, Capitaine de corvette Mercadier


Velitel dělového člunu MARNE, Capitaine de corvette
Marc

Skupina lodí Thajského královského námořnictva, skládající ze z lodí SONGKHLA, RAYONG a CHONBURI, byla 14. ledna 1941 vyslána ke hlídkové plavbě jižně od ostrova Ko Chang, jiné uskupení – obrněnec ochrany pobřeží THONBURI, minonoska NONG SARAI a torpédovka TRAD – patrolovalo západně od Ko Ngam. Dne 17. ledna 1941 v 0603 se nad touto skupinou lodí u Ko Chang objevil francouzský průzkumný hydroplán, na který v 0614 zahájily lodě na rozkaz velícího důstojníka palbu z PL kanonů ráže 75 mm, ke kterým se postupně přidaly automatické PL kanony ráže 20 mm a kulomety ráže 8 mm. Palba byla zahájena ze vzdálenosti asi 2 km. Proč Thajci neobjevili hydroplán dříve? Podle jejich vlastního mínění to bylo proto, že podle zvyku měli nad palubou nataženy stínící plachty, přes které nebyl letoun vůbec vidět.  

Hydroplán dostal po třech minutách od zahájení palby zásah do pravého křídla, prudce se zakolébal, ale pokračoval v letu jižním směrem směrem ke Ko Ngam a tam shodil dvě menší bomby, které dopadly těsně u pobřežní komunikace do vody v úžině Laem Tian mezi ostrovy Ko Chang a Ko Ngam. Pilot jimi hodlal na Ko Whai zasáhnout tamní hangár, což se mu nezdařilo. Poté se otočil a se stuhou slabého dýmu táhnoucí se za letounem pomalu klesal, až dosedl na moře jižně od ostrůvku Ko Whai.

Jeho posádku, naštěstí nezraněnou, která o svém nepříznivém osudu stačila rádiem vyrozumět velitele křižníku, pro který prováděla průzkum, o mnoho později vyzdvihla motorová barkasa vyslaná následně z francouzského křižníku. Letoun neschopný startu kvůli úniku paliva a poškozenému křídlu měl být barkasou původně odtažen, protože se na hladině držel celkem spolehlivě, ale bylo by to časově náročné a při stávající bojové situaci i nevhodné. Byl proto po zničení plováků potopen na místě přistání. To ale poněkud předbíháme událostem.

Ve stejné době se objevily francouzské válečné lodě, které se od severu rychle blížily ke Ko Chang. Byly to lehký křižník LA MOTTE-PICQUET, koloniální aviza DUMONT D´URVILLE a AMIRAL CHARNER spolu s dělovými čluny MARNE a TAHURE. Bérengerovým plánem bylo nepozorovaně se přiblížit ke Ko Chang a protože okolí bylo pověstné mnoha ostrovy a ostrůvky vysokými i přes 200 metrů nad hladinou moře, rozdělit eskadru na tři části a soustředěnou palbou řízenou radiem zničit jak přístav Ko Ngam a jeho zařízení, tak lodě vyskytující se v jeho blízkosti. Pro útok na pobřeží a lodě byla vybrána trasa vedoucí skrze nejvýchodnější úžinu mezi ostrůvky.

Bérenger vydal v 0545 svým podřízeným rozkaz radiem: „Máte volnost pro manévrování ke splnění rozkazu, který jste obdrželi. Přeji úspěch.“ Formaci vedl lehký křižník plující východním kurzem rychlostí asi 19 uzlů. Po přiblížení na vzdálenost asi 12 km od Ko Ngam zahájil v 0605 palbu tříštivotrhavými granáty na příbřežní budovy tamních kasáren a skladů. Hlídkující lodě SONGKHLA a CHONBURI poté, co zjistily ve svém sektoru palbu,  se okamžitě vydaly směrem ke křižníku, pálícímu na pobřežní cíle ze svých 8 děl ráže 155 mm salvu tříštivých granátů za salvou.


Novinová fotografie, která ukazuje křižník
LA MOTTE-PICQUET v rychlosti 27 uzlů v den bitvy u Ko Chang


Velitel lehkého křižníku LA MOTTE-PICQUET, Capitaine de vaisseau
Régis Bérenger po bitvě u Ko Chang

V 0610 uviděla loď SONGKHLA v dálkoměrech skrze předranní šero a silnou mlhu nad hladinou záblesky z hlavní děl francouzského křižníku a její pozorovatelé mohli současně sledovat následky dopadů jeho tříštivých granátů na budovy ve Ko Ngam. Thajci se však silnějšího a početnějšího protivníka nezalekli. Po zahájení odvetné palby na křižník, který byl thajským kapitánem vcelku správně vyhodnocen jako nejnebezpečnější protivník, hlásila obsluha dálkoměru už po vypálení tří granátů zásah cíle. Křižník sice přímo zasažen nebyl, ale výbuch jednoho z granátů ráže 102 mm zničil a zapálil dřevěný záchranný člun; další dva byly tlakovou vlnou strženy ze závěsů člunových jeřábů a bezmocně se pohupovaly okolo boků podle náklonů lodi. Následující salvy Thajců už naštěstí nebyly tak přesné a to také proto, že kapitán thajské lodě se snažil co nejrychleji kličkovat v úžinách mezi ostrůvky, aby neposkytoval pro děla křižníku stálý cíl. Dalším problémem Thajců byla skutečnost, že na počátku střetnutí byly v muničních skříních některých jejich děl ráže 75 mm uloženy protiletadlové časované granáty, které byly předtím nasazeny při palbě proti hydroplánu. Ty samozřejmě nemohly lodím nijak významně ublížit. Teprve následně po záměně munice začala být thajská palba opravdu nebezpečná.

Velitel křižníku Capitaine de vaisseau Régis Bérenger vydal rozkaz zvýšit rychlost na 22 uzlů, okamžitě změnit cíl a pálit ze vzdálenosti 50 kabelů (zhruba 9 km) všemi děly na SONGKHLA. Granáty prvních dvou salv z jeho děl však zpočátku dopadaly na Ko Chang a Ko Ngam, protože SONGKHLA byla částečně ukryta v husté předranní mlze a navíc téměř dokonale splývala s obrysem ostrůvků v pozadí. Mezitím se od západu přiblížily další francouzské lodě. Ty se svou reakcí neváhaly a v 0615 na SONGKHLA i CHONBURI zahájily palbu ze všech hlavní. Tato skupina lodí ale byla mimo dostřel děl ze SONGKHLA a proto z ní nemohla být ostřelována. Tohoto úkolu se ujala opodál plující CHONBURI a z jejích tří děl ráže 102 mm se granáty, vážící okolo 16 kg, záhy v pravidelných intervalech začaly vydávat po balistické křivce směrem k francouzským plavidlům. V šeru a ranní mlze tvořící se nad teplým mořem v chladném vánku od pevniny však nebylo nijak snadné protivníka vůbec najít, natož přesně zaměřit.

Jak ale po východu v 0616 slunce pomalu stoupalo na obloze, viditelnost na moři se zlepšovala a mlha se začala rozpouštět. Obě thajské lodě vzápětí zasáhlo v 0619 několik přesných dělostřeleckých granátů z křižníku a zásahy znamenaly okamžitou smrt jedné dělové obsluhy na SONGKHLA. Navíc tato loď rychle nabrala kvůli relativně vysoké rychlosti plavby skrze průstřely pod čarou ponoru vodu hlavně na přídi a na její palubě současně vypukl požár, který se posádce nedařilo zvládnout. Kapitán v důsledku toho posádce nařídil v 0645 svoji hořící a potápějící se loď opustit. SONGKHLA šla ke dnu nedaleko pobřeží v 0655.

Loď CHONBURI zahájila palbu na vzdálenost cca 12 km, což byl v podstatě maximální účinný dostřel jejích děl ráže 102 mm, v 0610 na ostatní lodě ve skupině, a to zhruba ve stejné minutě, kdy i SONGKHLA vypálila svoji první salvu na křižník. Jen o okamžik déle do 0615 to trvalo, než dvě rychlá francouzská aviza a o něco později i pomalejší dělové čluny zahájily odvetnou palbu na CHONBURI. První zásah granátem ráže 138 mm dostal po několika minutách boje její přední stěžeň s kabinou dálkoměru. Za skřípění drceného kovu se horní část stěžně s anténami chvíli poté zřítila přímo na velitelský můstek CHONBURI. 

Další zásahy čtyřicetikilovými výbušnými projektily francouzských „stoosmatřicítek“ dostal brzy také pravobok této nešťastné lodi a co horšího, granát z jedné z následujících salv dopadl přímo na nádrž s palivem. To se vznítilo, rozteklo až do příďového skladu a vyvolalo tam silný požár. Loď dostala silný boční náklon, ztratila veškerou možnost řízeného pohybu, začala zvolna tonout a její kapitán proto v 0650 nařídil posádce hořící plavidlo opustit. Francouzské lodě však pokračovaly v palbě na torpédovku tak dlouho, dokud se její paluba v 0653 úplně neponořila pod hladinu.

V průběhu palebné výměny byla jedna z francouzských lodí – dělový člun TAHURE – zasažena trhavým granátem ráže 102 mm do tělesa komína, což u lodě způsobilo částečnou ztrátu rychlosti. Tlaková vlna výbuchu a jeho zplodin totiž odtrhla plamen hořáků v jednom z kotlů, ale tato porucha byla brzy odstraněna. Přesto se tato dvojčlenná skupina nepancéřovaných a nepříliš rychlých dělových člunů po potopení CHONBURI raději z boje načas odpoutala. Plavidla se poté klikatým kursem snažila dostat do úžiny mezi ostrovy a pevninu, čímž by získala přehled i o případném nepříteli přibližujícím se podél pobřeží v zákrytu za ostrůvky.

Křižník vzápětí začal manévrovat opačným směrem – od ostrůvků poněkud dále na širé moře, aby mohl na eventuální nové námořní cíle použít v příznivém případě také obrovskou ničivou palebnou sílu svých dvanácti torpédometů ráže 550 mm, což mu dosavadní bojová situace spojená s obtížnou navigací v husté síti malých ostrůvků prakticky vůbec nedovolila. Pak v 0619 pokračoval v palbě tříštivou municí 155 mm na pozemní cíle, i když už vzhledem ke vzdálenosti okolo 14–15 km od ostřelovaných objektů nemohla jeho palba být příliš přesná a šlo tedy spíše o palbu na plochu. K jeho palbě se ve vhodných okamžicích přidávala i děla 75 mm, mající menší dostřel a v minutách přibližování k potenciálním cílům se v jejich dosahu něco vhodného naskytlo. Stejně tak i aviza nadále pokrývala hustou palbou své thajské protivníky.

Mapa bojiště, bitva se odehrála u jižního okraje ostrova Ko Chang

Dne 17. ledna 1941, tedy stejného dne v 0530 ráno zaslechla palubní hlídka na THONBURI zvuk leteckého motoru a kapitán nařídil obsazení palebných stanovišť PL zbraní. Vzápětí nato se ozvala zdáli dělostřelecká palba, která zřejmě znamenala, že dvě thajské torpédovky hlídkující opodál jsou napadeny. V 0620 obrněnec pobřežní obrany THONBURI vyrazil plnou rychlostí 16 uzlů směrem ke svým dvěma ohroženým spolubojovníkům. Za ním v těsném závěsu pluly lodě NONG SARAI a TRAD.

Francouzský křižník objevil THONBURI velmi brzy – v 0638 – také díky opětně vyslanému, nyní již druhému, náhradnímu pozorovacímu hydroplánu ze základny Ream – a Francouzi okamžitě zareagovali. Na velitelském můstku francouzského lehkého křižníku stál jeho velitel - Capitaine de vaisseau Régis Bérenger se svými důstojníky. Před chvílí dostal z dělostřelecké řídící centrály hlášení, že se zřejmě blíží obrněněc ochrany pobřeží THONBURI. V tomto okamžiku byl ještě skryt za ostrovem Le Chameau a pokračoval v plavbě mezi další menší ostrovy. Nařídil zrychlit na 25 uzlů a do muničních komor putoval z velitelského můstku trubkami zvukového zařízení rozkaz dělostřeleckého důstojníka změnit sortiment munice dodávané do všech dělostřeleckých věží z tříštivotrhavého na protipancéřový.

David Manley, americký marinista z Oregonu, zabývající se mj. i touto bitvou, uvádí, že LA MOTTE-PICQUET, který v 0630 vypálil ze vzdálenosti asi 9 km torpédovou salvu z jednoho svého trojhlavňového torpédometu ráže 550 mm, zaznamenal, že jedno torpédo zasáhlo THONBURI, což bylo údajně vidět. Jiné prameny tento zásah však nepotvrzují, včetně Bérengera samotného, a navíc kupodivu nesouhlasí ani čas zahájení boje s THONBURI, který Bérenger uvedl v lodním deníku. Pravděpodobně šlo pouze o domněnku obsluhy dálkoměru některé z francouzských lodí, která zaměnila výbuch dělostřeleckého granátu u boku lodě za výbuch hlavice torpéda. Takový omyl je v bitevní vřavě snadno pochopitelný. Thajci sami žádný zásah torpédem nezaznamenali ani nepotvrdili. Torpéda křižníku svůj cíl minula bez zásahu.

Bylo přesně 0638 a purpurová koule vycházejícího slunce se začínala vynořovat nad silně zamlženým obzorem, který ještě donedávna lemoval klidné vody zátoky. Z dálky doléhalo hřmění dělostřelby - to francouzské dělové čluny dobíjely posledními přesnými salvami thajské torpédovky opodál kotviště Ko Ngam.

Ve věžích křižníku panoval čilý ruch, děla ráže 155 mm už byla nabita protipancéřovými granáty o hmotnosti zhruba 57 kg. Ve žlabech podavačů a v ložištích muničních výtahů už ležely další střely připravené k použití spolu s nábojkami, ukrytými v protipožárních schránkách prachových výtahů. Bérenger zavolal do dělostřelecké centrály velícímu důstojníkovi: „Thuilliére, ukaž, čemu se ti tví chlapi naučili a pamatuj si, že za každý zbytečně vypálený granát se mi zodpovíš!“ „Oui, mon commandant!“, odpověděl Thuillier. Vzápětí se z obrysu malého ostrůvku začal v mlze vynořovat a nepříliš jasně rýsovat trup větší lodi. Byl to tmavý, zavalitý trup, na něm výrazně se rýsující velké dělové věže, do stran rozložený mohutný velitelský můstek a nízký komín. Kapitán LeLievre, francouzský náčelník štábu bojové skupiny, jej okamžitě rozpoznal v okulárech svého třicetinásobně přibližujícího dalekohledu a v 0638 ohlásil Bérengerovi: „Beze všech pochybností je to THONBURI.“

V okamžiku, kdy se tmavý, zavalitý trup THONBURI pomalu vynořil celou svou siluetou zpoza jednoho z četných ostrůvků, vypálil LA MOTTE-PICQUET na THONBURI ze vzdálenosti asi 10,8 km v 0642 plnou boční salvu svých osmi stopětapadesátek. Záhy po první salvě křižníku se přidaly i ostatní francouzské lodě, které si podle plánu zvolily za protivníka thajské lodě NONG SARAI a TRAD plující za obrněncem jako jeho doprovod. Ale loď THONBURI také nespala - její kapitán velel v 0640 přípravu k palbě hlavní ráží a v 0642 ji také z prostoru asi 4 km vzdáleného od Ko Chang na severovýchod zahájil. Záblesk na obou věžích hlavní ráže ve svém dalekohledu spatřil také pozorný kapitán Lelievre a nahlas konstatoval: „Téměř ve stejné chvíli jako my.“

Nastalo očekávání plné napětí na obou stranách. Váha boční salvy obou soupeřících lodí byla skoro stejná, ale jeden thajský protipancéřový granát vážil 113,5 kg a ze vzdálenosti 5 500 metrů spolehlivě prorazil pancéř silný 160 mm, jak Japonci ve svých materiálech uváděli. Naráz vlevo daleko před křižníkem vyletují vysoké kolmé sloupy vody. „Krátká!“ zakřičel plný vzrušení některý z důstojníků na velitelském můstku. I Bérenger si to uvědomil a dodal: „O dobré dva tisíce metrů.“ Thajcům zřejmě vycházející slunce a ranní mlha nedovolily správně cíl zaměřit a jejich omyl se ihned ukázal. Přesto ale měli díky slunci Francouze před sebou jako na dlani, zatímco jejich loď nebylo na tmavém pozadí ostrůvků, okolo kterých proplouvala, povětšinou takřka vůbec vidět. Pět minut trvalo, než se francouzské obsluhy dálkoměrů s tímto handicapem dokázaly vyrovnat.

Jako velká výhoda se nakonec ukázalo i rozdělení francouzských sil na tři části. Pozorování z několika míst dokázalo včas odhalit jakýkoliv manévr thajských lodí. Thuilllier pak v 0648 hlásil: „Cíl zarámován, přecházím na palbu ráz na ráz.“ Ale hukot děl náhle po několika desítkách vteřin ustal a kolem se rozhostilo takřka úplné ticho, narušované jen pravidelným bručivým zvukem lodních turbin. „Co se děje?“, ptal se velitel lodním zvukovodem dělostřelecké centrály. Thuillier odpověděl: „Palba zastavena, cíl mimo dohled.“ THONBURI se totiž právě skryl za další ostrůvek. Vynořil se znovu z úkrytu v 0651 a hned zablýskal výstřely z děl hlavní ráže. Naštěstí pro Francouze byly jeho střely nadále nepřesně zaměřeny a vzápětí thajský kapitán zjistil, že rychlý křižník odplul daleko dopředu. Vypálil tedy další salvu, načež provedl obrat vlevo zřejmě s cílem vzdálit se z bojiště. Francouzský velitel i přes hustý dým z dělostřeleckých salv a již řídnoucí mlhu tento manévr včas rozpoznal a po obratu držel protivníka v palbě záďových věží. Ale i ty záhy zastavují palbu: obrněnec se opět skryl za jeden z ostrovů.

V průběhu následujícího střetnutí si francouzské a thajské lodě usilovně snažily vzájemně zasazovat rány svými děly a i přesto, že jedna strana druhou často ztrácela z dohledu kvůli malým ostrůvkům bránícím ve výhledu i výstřelu, zásahy se pomalu množily. Bitva se zvrhla v krátkodobé dělostřelecké přepady a velmi záleželo na pohotovosti a vycvičenosti obsluh děl a dálkoměrů, jak rychle dokázaly spustit účinnou palbu na rychle se objevující a mizející cíle. Tento způsob námořní hry na schovávanou však neměl trvat věčně.

Dva granáty menší ráže drobnými střepinami lehce poškodily francouzský křižník, který musel kvůli nedostatku pancéřové ochrany životně důležitých částí lodě využívat hlavně své velké převahy v rychlosti, v omezeném prostoru se snažil seč mohl rychle manévrovat a přitom být opatrný s ohledem na časté miniostrůvky, které se podél jižního a jihovýchodního pobřeží ostrova Ko Chang vyskytují v hojném počtu. Takováto konfigurace prostoru bitvy pochopitelně nutila obě bojující strany často přerušit palbu.

Jeden jediný zásah do téměř úplně nepancéřovaného trupu francouzského křižníku těžkým granátem ráže 203 mm z THONBURI by mohl znamenat zkázu, to si všichni s lehkým mrazením v zádech na francouzském křižníku uvědomovali. Obrněnec THONBURI se zpoza jednoho ostrova vynořil po dalších dvou minutách napjatého čekání. Thuillier jej okamžitě znovu zaměřil a po zarámování cíle zpozoroval v hlavním dálkoměru jeden muž z jeho obsluhy charakteristické záblesky zásahů.

Palba dobře vycvičených Francouzů byla i přes neustálé manévrování za velké rychlosti natolik přesná, že po půlhodině této hry na schovávanou s thajským obrněncem granáty další salvy obou příďových věží děl ráže 155 mm naplno zasáhly ze vzdálenosti necelých devíti kilometrů THONBURI do paluby na přídi a pod velitelský můstek. Bérenger se dožadoval hlášení, kam byl obrněnec přesně zasažen, načež se mu dostalo zprávy, že zásahy šly do přední věže. To mu nějak nesedělo, protože vzápětí vyšlehly z obou věží hlavní ráže na THONBURI další výstřely. Ale vzápětí také už i on svým slabším dalekohledem viděl, že THONBURI zpomalil, z jeho trupu začal stoupat dým, přestal manévrovat a vzápětí zmizel za Ile du Pic. Bérenger nahlas zaklel a všem na můstku to shodně připadalo, jakoby si skutečně hráli s THONBURI na schovávanou.

Ale Thajci na tom opravdu nebyli dobře. Obrněnec THONBURI se po zásazích francouzských protipancéřových granátů jakoby na chviličku zastavil a zachvěl, zpod velitelského můstku vyrazily plameny výbuchů a loď se okamžitě zahalila hustým dýmem. Kapitán lodě a kormidelník zemřeli na místě a kormidelní zařízení THONBURI bylo tlakovou vlnou výbuchů natolik poškozeno, že se loď stala zcela neovladatelnou. Jedna ze střel další salvy vzápětí vyřadila z činnosti zadní dělovou věž hlavní ráže. THONBURI se začal točit ve velkých kruzích a jen to, že vzápětí veplul do skrytu dalšího ostrůvku, thajskou loď zachránilo před další přesnou, možná už smrtící salvou. Obětavé úsilí několika strojníků jí po obrovské námaze vrátilo alespoň částečně pohyblivost kormidla ručním ovládáním. 

Další zásah pro THONBURI přišel opravdu z čistého nebe: francouzský hydroplán sledoval průběh boje, hlásil Bérengerovi pohyby nepřítele a radiem opravoval v případě potřeby palbu na mizející a znovu se z mlhy či zpoza ostrůvků vynořující cíle. Tento letoun shodil takřka naslepo do dýmu nad palubou již vážně poškozeného obrněnce THONBURI svou jedinou zbývající bombu. Je prokázáno, že třicetikilogramová letecká puma zasáhla přes ventilaci podpalubí, tam explodovala a v lodní kuchyni zabila tři námořníky. Mnoho dalších členů posádky pak bylo zraněno a popáleno následně vzniklým požárem. Velice zajímavé je, že jeden anglický pramen uvádí, že zásah pumou je třeba přičíst thajskému letounu Vought V93 Corsair, který spolu s dalšími kolegy vzlétl proti Francouzům ze základny v Chantaburi a měl napadnout křižník LAMOTTE-PICQUET. V dýmu bitvy si však údajně zmýlil strany a lodě. Uvedený fakt záměny cílů se ale prozatím nikomu nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit. Možná šlo o zkreslení zprávy o útoku thajských letadel na francouzský křižník v průběhu 17. února dopoledne - viz níže. 

LAMOTTE-PICQUET po dosažení izobaty 15 metrů začal provádět cirkulaci o velkém poloměru u ostrova Ko Bidang a v rychlosti 22 uzlů pokračoval v 0655 v palbě na THONBURI, kdykoliv se k tomu naskytla mezerou mezi ostrůvky příležitost. THONBURI už v té době vedl palbu jen příďovou věží hlavní ráže, navíc bez hlavního dálkoměru zničeného zásahem do velitelského můstku a jeho granáty měly natolik velký rozptyl, že už Francouze prakticky nemohly vážněji ohrozit. Děla ráže 138 mm obou aviz palbou ráz na ráz zlikvidovala zbytek bojové síly thajských menších plavidel. V 0722 francouzský křižník znovu dostal příležitost THONBURI zasáhnout a také se mu to podařilo. Současně s ním pálila na THONBURI i aviza ze vzdálenosti asi 10 km. Křižník následně zrychlil až na 27 uzlů a na kurzu na severovýchod pronásledování pokračovalo. Další salva francouzského křižníku zasáhla THONBURI do paluby na zádi a na třech místech vznítila nové silné požáry. V 0740 křižník palbu zastavil a na vzdálenost téměř 15 km vypálil směrem k hořící lodi další salvu tří torpéd. Ta už neměla prakticky šanci z takové velké vzdálenosti na samé hraně dosahu torpéd protivníka zasáhnout, ale Bérenger chtěl naplno využít všech zbraní, které měl k dispozici.

Dělostřelci na THONBURI přesto dál pokračovali v palbě na francouzský křižník a jeho doprovod ze svých příďových těžkých osmipalcovek až do okamžiku, kdy se plameny požáru, navíc vydatně sycené petrolejem vytékajícím z proražené nádrže u sporáků v lodní kuchyni, dostaly až k muničním komorám u dna lodě. Hrozila proto v každém dalším okamžiku exploze granátů i nábojek a úplné zničení lodě, načež první důstojník, velící obrněnci po smrti kapitána, prozíravě nařídil všechny muniční komory zaplavit. V 0830 byl následně vydán rozkaz přerušit palbu a odejít z podpalubí, i když v zablokovaných muničních výtazích THONBURI zbývaly ještě střely i nábojky. Silný požár na palubě a pod ní se posádce, také i kvůli silnému větru vanoucímu od pevniny, totiž vůbec nedařilo zvládat a záhy byl donucen z bezpečnostních důvodů svá bojová stanoviště opustit i zbytek námořníků z obsluh příďových děl hlavní ráže.


Popisek snímku přibližně říká: smrtelný zásah obrněnce obrany pobřeží THONBURI

Proto první důstojník THONBURI po vyklizení nejohroženějších částí plavidla nařídil pomocné lodi CHANG, aby se hořící obrněnec pokusila odtáhnout. To se také po značném úsilí podařilo a posádka obrněnce jej nechala v 1058 najet na mělčinu písčité kosy u ostrova Laem Ngob. V 1100 po rychlém nástupu do záchranných člunů a skocích řady Thajců do vody přes zbytky zábradlí už na palubě mohutně dýmajícího vraku THONBURI zbyli jen někteří mrtví členové posádky.

Francouzský velitel se rozhodl s křižníkem v 0750 odplout na jihovýchod a boj tím prakticky ukončil. Řadu přímých zásahů ráží 138 mm z francouzských aviz a průrazů od střepin trhavých granátů 100 mm z dělových člunů doznala při dělostřeleckém souboji menších lodí i thajská torpédovka TRAD a také ona s plameny na palubě a prostřílenými boky najela na mělčinu, zatímco její posádka usilovně veslovala na záchranných člunech k blízkému malému ostrůvku. Francouzi pluli domů ve dvou kolonách - v jedné byly pomalejší lodě, které dosahovaly rychlosti v kýlové koloně asi 13 uzlů a o něco jižněji od nich manévroval křižník na rychlosti 25 uzlů. Bérenger se obával náletů thajských letadel a jak se o něco později ukázalo, měl částečně pravdu.

V tomto krátkém, ale tvrdém boji, který podle Francouzů skončil jejich návratem na základny, kterýžto kurs nabraly jejich lodě v 0801, padlo podle oficiálního hlášení na thajské straně údajně pouze 36 námořníků a 67 dalších mělo tržné rány od střepin, popáleniny a plíce plné jedovatého kouře z vypuknuvších požárů. Francouzi měli na rozdíl od protivníka na palubách svých lodí jen několik lehce zraněných. Spotřebovali podle úředního hlášení celkem 454 granátů ráže 155 mm různých druhů, 509 granátů ráže 138 mm tříštivých, 54 granátů ráže 100 mm tříštivých a 280 granátů ráže 75 mm (z toho 117 protiletadlových časovaných). Spotřebu střeliva do protiletadlových velkorážních kulometů hlášení neuvádí.

Thajci ukončili přípravu svých bojových letadel k zásahu proti francouzským lodím zhruba v osm hodin ráno. To už ale bitva skončila, když do útoku odstartovaly tři roje Hawků 72. letky, přičemž šest jich neslo pumy o hmotnosti 50 kg a tři pumu o hmotnosti 250 kg. Po těchto letounech odstartovalo dalších deset jiných strojů Corsair 44. letky thajského letectva. Jeden z velitelů roje z 72. letky (konkrétně to byl pilot Brasong Kunadilok) udal ve svém hlášení, že po nalezení křižníku svrhl přes hustou palbu svou pumu 250 kg do středu lodě, ale puma nevybuchla. Thajci se této verze dalších událostí pevně drží dodnes. Bohužel ale jeho pečlivě zamířená puma vybuchla - jenže se později ukázalo, že to bylo na palubě hořícího THONBURI. Tam způsobila další velká poškození.

Letka s číslem 44 ale svůj cíl našla. Francouzi je přivítali hustou palbou ze všech PL zbraní a protože na cíl se dostávaly vždy nanejvýš dva nebo tři stroje, palba jim v mířeném útoku zabránila. Útoky letadel sice pokračovaly bez jakéhokoliv následku pro dobrý stav francouzských lodí až do 0940, ale thajští piloti se vůbec nevyznamenali.  

Námořní boj u ostrova Ko Chang nebyl příliš velký svým rozsahem, ale jeho důsledky byly značné. Thajci se ukázali jako stateční bojovníci, bojová poškození a požáry však nedokázali na svých lodích zvládnout a také i proto o ně přišli. Francouzská radiostanice Radio Saigon sice chválila thajské námořníky za statečnost, s jakou proti zkušeným francouzským protivníkům bojovali, ale skutečný důvod této pocty byl prozaický – vynést až do oblak vítězství francouzského námořního uskupení. Jejich lodě byly sice v boji mírně poškozeny, ale rozhodně ne natolik, aby se jakkoliv snížila jejich bojeschopnost. Úředně hlášených 36 mrtvých na thajské straně se jistě poněkud míjí se skutečností. Japonci měli na potopených plavidlech své námořní důstojníky jako instruktory a někde uvádějí jejich ztráty někdy na osm, jinde na deset osob. A že by na jednoho padlého Japonce připadli tři nebo čtyři mrtví thajští námořníci, tomu dnes nevěří už asi nikdo.

Bůh ví, že v té době podobnou morální podporu Francouzi opravdu nutně potřebovali. Na pozemní frontě se osvědčila hlavně Cizinecká legie. Francouzi v pozemních jednotkách ani vojska vytvořená z obyvatel jejich kolonií v sobě tolik bojového nadšení jako příslušníci námořnictva rozhodně neměli. Dlouhý ústup před dotírajícími přesilami siamských vojsk, údery nepřátelských střemhlavých bombardérů a nakonec vynucená kapitulace jim ale na morálce ani přidat nemohly.

Hlavním následkem konfliktu bylo jednoznačné politické rozhodnutí siamského vedení státu, že se musí podřídit japonskému naléhání a stát se členem „Společné východoasijské sféry blahobytu“, jak okupaci a vykořisťování obsazených nebo přidružených zemí nazývali Japonci. Ti potom využili svého vlivu na Německo a jeho prostřednictvím na kolaborantský loutkový režim ve Vichy k tomu, aby získali pro Siam všechny části požadovaných území, koncese a významné ústupky.

Působením intenzivního japonského diplomatického nátlaku na francouzskou vládu ve Vichy a také kvůli francouzské vojenské slabosti v regionu se skutečně stalo to, co se dalo předem očekávat: Pétainova vláda nakonec nepříliš ochotně souhlasila s postoupením celkem 54 000 km2 laoského území západně od řeky Mekong a většiny kambodžské provincie Battambang Thajskému království. Kambodžské území přenechané Thajsku bylo záhy přejmenováno na thajskou provincii Phra Tabong. Takovéto územní zisky a současně také jasná vojenská i politická porážka kdysi tak silné a pyšné evropské koloniální mocnosti vyzdvihly tehdy ministerského předsedu Phibuna ve veřejnosti Thajska až na sám vrcholek popularity.

Dobré vzájemné vztahy s Japonskem však stejně vzaly záhy za své, když japonská armáda dne 8. prosince, tedy vzápětí po úderu japonské flotily na Pearl Harbor, bez varování zaútočila také na Thajsko a po několika tvrdých střetech v pohraničních oblastech musela siamská vláda pod bezohledným nátlakem 11. prosince 1941 oficiálně povolit japonským vojskům generála Jamašity bezpečný průchod jejich zemí při dobyvačném tažení do Malajska. A ani to nebylo Japoncům dost – Thajsko bylo nakonec japonskými vojsky stejně okupováno a jeho vojáci i ostatní příslušníci japonských okupačních orgánů jej považovali spíše za svou kolonii, i když si podrželo zdánlivou samostatnost a mělo vlastní vládu, samostatností v rozhodování podobnou loutkovému režimu v Man-čou-kuo s císařem Pchu I.

Ačkoliv vojenský thajský vládce Phibun uzavřel už 21. prosince 1941 v Tokiu s japonskou vládou dohodu o přistoupení k tzv. Paktu tří, čímž se zavázal poskytovat Japoncům svými vojsky přímou podporu v dobývání asijských kolonií Britů, např. Barmy, načež ji dokonce dodržel, fakticky s ním po mocenské stránce už nikdo vážně nepočítal a v roce 1944 stejně přišel o zbytek svého oficiálního postavení v důsledku vnitřních nepokojů a celkové změny válečné situace nejen v jihovýchodní Asii. Japonci však zůstali suverénními vládci Thajska až do kapitulace v srpnu 1945 a ještě v polovině roku 1945 byly v Thajsku plně bojeschopné japonské posádky v síle 150 000 příslušníků pozemních vojsk, námořních sil a letectva, disponující dokonce i početnou flotilou menších bojových plavidel. 
   

Francouzi za celou první ani druhou světovou válku přes sílu svého námořnictva (čtvrté nejsilnější na světě po Japonsku, Velké Británii a USA) nevyhrálo žádnou větší bitvu na moři, které by se zúčastnily nějaké větší síly vytvořené z jejich bojových eskader. Proto možná jejich vítězství v bitvě u Ko Chang označil generál De Gaulle za

„... zářivé námořní vítězství ze 17. ledna 1941, při kterém křižník LA MOTTE-PICQUET a několik menších francouzských lodí zničilo siamské loďstvo.“

A to přitom šlo o loďstvo vlády ve Vichy...

Neméně zajímavým paradoxem je, že thajské vrchní velení námořních sil spolu s vládou a Phibunem vyhlásilo 17. leden za

...„Den thajského válečného námořnictva na počest slavného vítězství nad Francouzi, kdy se thajským lodím podařilo odrazit útok nepřítele a donutily jej k rychlému ústupu.“

 a nechalo na památku hrdinství námořníků vztyčit okázalý pomník (níže zmíněnou dělovou věž z THONBURI s částí velitelského můstku). Thajské oficiální zdroje včetně učebnic dějepisu pro školáky i frekventanty námořních učilišť vzbuzují proto dodnes svým popisem těchto událostí v ostatních zemích velký údiv. Závěrem můžeme uvést, že příďová pancéřová dělová věž s děly 203mm/L50 Typ 3 No2 „Typ D“ i s částí velitelského můstku a pancéřovou kormidelnou pocházející z lodě THONBURI je umístěna jako pomník v Královské akademii thajského válečného loďstva v Samut Prakanu, hlavním městě stejnojmenné thajské provincie. Je to o to zajímavější, že tato věž je jedinou na světě svého druhu, která se zachovala a dá se vidět v reálu - hlavně proto, že stejný Typ D měly takřka všechny japonské těžké křižníky v období 2. světové války.

Epilog:

Torpédovka TRAD byla zhruba za týden stažena z mělčiny a opravena, protože se záhy ukázalo, že plameny nijak velké poškození nezpůsobily a otvory po střepinách a zásazích byly vyzáplatovány za několik hodin práce. Když po dalších čtyřech dnech opravářských prací uvnitř trupu byla torpédovka prověřena na zkušební plavbě, zjistili technici, že dosahuje plné rychlosti a její zbraně jsou dokonale funkční. Okamžitě byla znovu zařazena do hlídkování podél pobřeží s úkolem zabránit překvapení při eventuálním dalším nájezdu francouzských lodí. 

Od rozbřesku dne 23. ledna se účastnily dvě francouzské ponorky 22. oddílu ponorek - MONGE s taktickým číslem Q144 a PÉGASE s taktickým číslem Q156 - hlídkování před thajskou základnou v Sattahibu a na jejích přístupech. O den později na sebe narazily obě ponorky a patrolující torpédovka TRAD opodál ostrova Samut. TRAD plul rychlostí 20 uzlů a zřejmě střežil přístupy na základnu Sattahib.

PÉGASE měl od počátku plavby značné potíže s těsností trupu a zaplavovacích ventilů nádrží pro rychlý ponor a tak jej druhá ponorka v okamžiku vzájemného střetnutí následovala při plavbě na hladině. Thajci ale ponorky vůbec nezaznamenali, jejich pozornost byla zjevně soustředěna na vzdálený horizont, odkud se mohla podle mínění jejich velitelů znenadání znovu vynořit útočící plavidla francouzského uskupení a druhému boku směrem k pevnině, kde francouzské ponorky byly, se nikdo nevěnoval. Velitelé obou ponorek se proto rozhodli k nezvyklému a nebezpečnému způsobu boje - alespoň tedy pro ponorky. Chtěli na TRAD zaútočit současně svými palubními děly ráže 100 mm při plavbě na hladině.

Dělostřelecký souboj začal v 0515 a pro ponorky skončil úspěšně. TRAD hned na počátku střetnutí dostal několik zásahů do trupu, načež se díky převaze v rychlosti spěšně vzdálil od ponorek směrem k základně. Podle pozdějších údajů stál TRAD znovu v tomtéž v doku na opravách až do jara příštího roku. Ponorky sice zasaženy nebyly, ale jednak z důvodu prozrazení jejich pobytu poblíže Sattahibu a také kvůli technickým problémům, kterými PÉGASE trpěla i nadále, se stáhly do přístavu v Saigonu.

To bylo poslední střetnutí thajského a francouzského námořnictva. Od 28. ledna 1941 začalo platit příměří a když obě strany na nátlak Japonska podepsaly 9. května v Tokiu mírovou smlouvu, Francouzi předali sporná území Thajsku, jak již bylo uvedeno výše.


EPILOG: v Thajsku je sice stále stejný král Rama IX. alias Pchumipchon Adunjadét od roku 1946, ale od května 2014 vládne zase generál, který byl předtím vrchním velitelem armády, provedl vojenský puč, následně shodil uniformu a stal se předsedou vlády:

 

 Tento generál se jmenuje Prayuth Chan Ocha. Že by déja-vu? 


Prameny:

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.27 (27 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.