Židé a jejich život dějinami, hlavně za 2.sv.v. a vznik státu Izrael

Pro přidání nového příspěvku se přihlašte

Nalezené příspěvky

Honza M. 30.8.2012 11:28 - č. 720
	Pánové, nedá mi to, abych se do vaší debaty nevmísil a začnu od začátku. Řekl bych, že Pavlát v tom svém článku poněkud zjednodušujícím a hodně tendenčním způsobem připomněl antisemitismus v komunistického režimu. Tendenčním proto, že antisemitismu „levice“ věnuje zhruba 2/3 textu (a dává ho do téměř výlučného spojení s „neoantisemitismem“ a démonizací Izraele), zatímco křesťanskému antisemitismu, který byl a je mnohem rozšířenější a ostatně byl i zdrojem antisemitských stereotypů udržovaných komunismem, věnuje jen krátký odstaveček. V první řadě, komunismus – přesněji řečeno sovětský blok – se na rozkaz Kremlu po roce 1949 (v důsledku toho, že komunisté v izraelských volbách získali minimální podporu a kdo nejde s námi...) postavil do opozice k dosud tolerovanému i podporovanému státu Izrael a sionistickému hnutí vůbec. Nepřátelství bylo sice maskováno pláštíkem „antisioismu“, ale v zásadě využívalo/zneužívalo všechna tradiční antisemitská klišé – v první řadě se počítalo s tím, že už samotné označení „žid“ bude stačit ke stigmatizaci nepřítele (viz Kopecký a Urválek v procesu Slánskýa spol.), což je značně v rozporu s oficiálním odsouzením antisemitismu. Avšak není divu, žid byl díky staletému vlivu křesťanských církví lidmi vnímán jako tradiční a proto snadno uvěřitelný nepřítel. Samozřejmě nechyběl stereotyp „židovského(sionistického) spiknutí“ a stereotyp „židovského boháče“. S Pavlátem lze souhlasit, že tyto dva stereotypy převzaly i některé skupiny současné extrémní levice – na internetu koluje dost powerpointů a videí, které svalují vinu za současnou hospodářskou krizi výlučně na hlavu židů. Ovšem dávám za pravdu bushovi, že s označením „židovské plutokracie“ a „židovské lobby“ jako „tradičních levičáckých“ termínů Pavlát hodně, hodně ujel. Stejně tak se Pavlát spletl, když nepřátelský postoj proti sionismu a Izraeli označuje za charakteristický pro komunistické země a minimálně užívá dvojí metr, když se pohoršuje nad tím, že komunisté se „neštítili přirovnávat sionismus k nacismu“. Nepřátelství k sionismu a ke státu Izrael bylo na konci 40. a počátkem 50. let charakteristické především pro britskou propagandu –obviňovala židy, že svým chováním v Palestině sami vyvolávají nepřátelství vůči sionistickému hnutí i antisemitismus. To se po roztržce SSSR s Izraelem postupně měnilo (aneb nepřítel mého nepřítele...) a k obratu postoje západního světa došlo ve druhé polovině 60. let, mj. i díky uznání Izraele ze strany katol.církve po 2.vat. koncilu (Pavlát se opět spletl, první papež v Izraeli byl Pavel VI. v roce 1964). Srovnávání sionismu s nacismem rozhodně nebylo a není výsadou komunistické propagandy; po šestidenní válce a okupaci východního Jeruzaléma, Gazy, Golanských výšin a Sinaje se stalo častým i na západě (ostatně, viz aféra rakouského deníku Kleiner Zeitung v roce 2004), a ani za jejich užívání současnými islámskými odpůrci Izraele (viz iránská vzdorosoutěž karikatur) nelze obviňovat „levici“. Ačkoliv většinou jsou taková přirovnání k Izreali přinejmenším nespravedlivá, rozhodně bych za ně neuděloval automaticky nálepku antisemitismu a snahu delegitimizovat existenci Izraele (i když zejm. v islamistických kruzích tomu tak bývá). Například spisovatel Ladislav Mňačko si během izrealsko-arabských válek podobná kritická přirovnání taky „dovolil“ a přitom stál u zrodu státu Izrael a později tam i emigroval, takže bych si nedovolil jej podezírat z antisemitismu, ani z upírání Izraeli právo na existenci. ja_62 napsal v č. 716: "Nová levice dala ve své extremní poloze vzniknout některým z nejhorších projevů neoantisemitismu" ja_62 napsal v č. 718: "v oněch extrémních případech až k popření práva na existenci Israele vůbec" Popírání práva Izraele na existenci bylo ještě před jeho vznikem součástí britské politiky a je také pevně navázáno na popírání holocaustu - obojí nemá s levicí 60. let nic společné.

Honza M. 30.8.2012 11:28 - č. 720

Pánové, nedá mi to, abych se do vaší debaty nevmísil a začnu od začátku.

Řekl bych, že Pavlát v tom svém článku poněkud zjednodušujícím a hodně tendenčním způsobem připomněl antisemitismus v komunistického režimu. Tendenčním proto, že antisemitismu „levice“ věnuje zhruba 2/3 textu (a dává ho do téměř výlučného spojení s „neoantisemitismem“ a démonizací Izraele), zatímco křesťanskému antisemitismu, který byl a je mnohem rozšířenější a ostatně byl i zdrojem antisemitských stereotypů udržovaných komunismem, věnuje jen krátký odstaveček.
V první řadě, komunismus – přesněji řečeno sovětský blok – se na rozkaz Kremlu po roce 1949 (v důsledku toho, že komunisté v izraelských volbách získali minimální podporu a kdo nejde s námi...) postavil do opozice k dosud tolerovanému i podporovanému státu Izrael a sionistickému hnutí vůbec. Nepřátelství bylo sice maskováno pláštíkem „antisioismu“, ale v zásadě využívalo/zneužívalo všechna tradiční antisemitská klišé – v první řadě se počítalo s tím, že už samotné označení „žid“ bude stačit ke stigmatizaci nepřítele (viz Kopecký a Urválek v procesu Slánskýa spol.), což je značně v rozporu s oficiálním odsouzením antisemitismu. Avšak není divu, žid byl díky staletému vlivu křesťanských církví lidmi vnímán jako tradiční a proto snadno uvěřitelný nepřítel. Samozřejmě nechyběl stereotyp „židovského(sionistického) spiknutí“ a stereotyp „židovského boháče“. S Pavlátem lze souhlasit, že tyto dva stereotypy převzaly i některé skupiny současné extrémní levice – na internetu koluje dost powerpointů a videí, které svalují vinu za současnou hospodářskou krizi výlučně na hlavu židů. Ovšem dávám za pravdu bushovi, že s označením „židovské plutokracie“ a „židovské lobby“ jako „tradičních levičáckých“ termínů Pavlát hodně, hodně ujel.
Stejně tak se Pavlát spletl, když nepřátelský postoj proti sionismu a Izraeli označuje za charakteristický pro komunistické země a minimálně užívá dvojí metr, když se pohoršuje nad tím, že komunisté se „neštítili přirovnávat sionismus k nacismu“.

Nepřátelství k sionismu a ke státu Izrael bylo na konci 40. a počátkem 50. let charakteristické především pro britskou propagandu –obviňovala židy, že svým chováním v Palestině sami vyvolávají nepřátelství vůči sionistickému hnutí i antisemitismus. To se po roztržce SSSR s Izraelem postupně měnilo (aneb nepřítel mého nepřítele...) a k obratu postoje západního světa došlo ve druhé polovině 60. let, mj. i díky uznání Izraele ze strany katol.církve po 2.vat. koncilu (Pavlát se opět spletl, první papež v Izraeli byl Pavel VI. v roce 1964).

Srovnávání sionismu s nacismem rozhodně nebylo a není výsadou komunistické propagandy; po šestidenní válce a okupaci východního Jeruzaléma, Gazy, Golanských výšin a Sinaje se stalo častým i na západě (ostatně, viz aféra rakouského deníku Kleiner Zeitung v roce 2004), a ani za jejich užívání současnými islámskými odpůrci Izraele (viz iránská vzdorosoutěž karikatur) nelze obviňovat „levici“. Ačkoliv většinou jsou taková přirovnání k Izreali přinejmenším nespravedlivá, rozhodně bych za ně neuděloval automaticky nálepku antisemitismu a snahu delegitimizovat existenci Izraele (i když zejm. v islamistických kruzích tomu tak bývá). Například spisovatel Ladislav Mňačko si během izrealsko-arabských válek podobná kritická přirovnání taky „dovolil“ a přitom stál u zrodu státu Izrael a později tam i emigroval, takže bych si nedovolil jej podezírat z antisemitismu, ani z upírání Izraeli právo na existenci.

ja_62 napsal v č. 716:
"Nová levice dala ve své extremní poloze vzniknout některým z nejhorších projevů neoantisemitismu"

ja_62 napsal v č. 718:
"v oněch extrémních případech až k popření práva na existenci Israele vůbec"

Popírání práva Izraele na existenci bylo ještě před jeho vznikem součástí britské politiky a je také pevně navázáno na popírání holocaustu - obojí nemá s levicí 60. let nic společné.

Home
> Diskuzní forum
> Válečné zločiny
> Židé a jejich život dějinami, hlavně za 2.sv.v. a vznik státu Izrael
> Výsledky hledá...

Diskuzní forum

Registrace | Zapomenuté heslo