Československé opevnění z let 1935-1938

#Fortbooks Kniha Václava Junka je z hlediska odborného tak laickým výtvorem a z hlediska jazykového tak grafomanským textem, že ji v podstatě nemá smysl recenzovat. Přesto tak učiním, a to ze dvou důvodů: jednak dává novou dimenzi neumětelství v oblasti literatury faktu a jednak chci reagovat na silná prohlášení o její kontroverznosti a objevnosti, kterými se autor snaží upoutat pozornost. Každopádně lze souhlasit s tím, že kniha je “obtížně stravitelná”, jak je zmíněno v jejím zmateném úvodu, ale bohužel v úplně jiném smyslu, než si představoval její “renomovaný autor” (tak se Junek sám označuje). Stojí za pozornost, že knihu vydalo skutečné nakladatelství, jemuž autor v závěru emotivně děkuje za odvahu práci publikovat. Odvaha to byla.

Pokud jde o samotný text, autor má permanentní problém vyjadřovat se srozumitelně, značně se zaplétá do svých úvah a bolestně se potýká s pravopisem. Některé pasáže ani nemají charakter něčeho, co si běžně představíte pod pojmem “text knihy”, byť i knihy špatně napsané. Obsahově je kniha napůl fotografickou publikací, kombinovanou s plytkým průletem mnichovskými událostmi, zahrnujícím výčty jednotek a jakési shrnutí událostí v kritických dnech. To je prokládáno nejrůznějšími výkřiky o tom, jak je veškeré opevnění špatné. Popisky k fotografiím jsou katastrofální, a to především u zahraničních opevnění, ačkoli se vesměs jedná o známé objekty. Někdy je lepší, když se autor drží označení typu “velký bunkr pro nejtěžší děla” (objekt baterie Todt pro 38 cm kanón), než aby situoval otočnou věž baterie Waldam do Normandie (250 kilometrů od skutečného umístění), aby o kaponiéře B25 tvrze Hackenberg tvrdil, že je to objekt tvrze Fermont (ta objekt tohoto typu ani neměla), nebo o minometném objektu (zřejmě B10 tvrze Hackenberg), že je to “dělová věž” obdobná naší F3V. Autor nezná ani tak běžný pevnostní prvek, jako je demontovatelná kulometná věž STG a označuje ji jako “improvizovanou dělostřeleckou”. Doslova komická je série snímků tří kasematních kanónů ve střeleckých místnostech s popiskem “interiér dělostřelecké věže”.

Pokud má být podstatou knihy nějaká polemika, pak zůstává zásadní otázkou, s kým a čím vlastně polemizuje, kromě jakési imaginární skupiny “zapálených” a “zavilých” bunkrologů. Autor nevrší argumenty proti nějakému konkrétnímu názoru o strategické a taktické hodnotě opevnění, neuvažuje o reálných populačních a hospodářských možnostech států v konkrétních obdobích. Nepokouší se analyzovat finanční náklady či příklady přílišného optimismu při plánování některých opevnění, které by se jistě našly. Zřejmě ani nezná pozoruhodnou kritickou analýzu československé opevňovací koncepce, publikovanou před pěti lety v knize Opevnění na Trutnovsku. Autor prostě jen obšírně rozvádí hospodský názor o tom, že bunkry jsou na nic, protože se dají dobýt, jejich výstavba není zadarmo a neumějí vyhrát válku. Uvědomit si, že opevnění byla jen jednou ze součástí ozbrojených sil, a to po většinu historie součástí zcela běžnou, přičemž tanky či letadla bez dalších druhů zbraní také nic nevyhrají, je zřejmě nad síly autora. Prostý fakt, že malé státy obvykle neútočí na své mnohonásobně silnější sousedy, mu také nedochází, zato filozofuje o defétismu a upadající morálce Belgičanů, Finů či Švýcarů, kteří se nerozhodli pro útočnou strategii. Když už nic, alespoň víme, že je autor chytřejší, než vojenští stratégové, inženýři a projektanti většiny evropských zemí po většinu 20. století. Speciálně bych zdůraznil “po většinu”, protože fakt, že po údajném naprostém debaklu opevnění za druhé světové války probíhala v období Studené války rozsáhlá výstavba opevnění v mnoha evropských státech, je nejspíš od množiny jeho znalostí vzdálen na světelné roky.

Pěkným shrnutím je závěr knihy, kde jsou všeobecné vady opevnění připsány jakési nevyhnutelné psychologické nepohodě jejich obránců a ilustrovány důkladně pomotanými příklady “ztracených” a “neúspěšných” opevnění. Zde budu konkrétnější, aby bylo vidět, jak se zde zachází s fakty - opevněný ostrov Pantelleria nepadl po jednodenním námořním ostřelování, jak se domnívá Junek, ale po 24 dnech nepřetržitého bombardování a ostřelování, jednoho z nejintenzivnějších, jaké kdy Spojenci provedli. Těžko říci, jak autor definuje “neúspěšnost” německých provizorních linií v Itálii. Ty způsobily Spojencům obrovské problémy, ale autora by zřejmě uspokojilo jen to, kdyby vyhrály druhou světovou válku. Konstatování, že proražením Atlantického valu v Normandii byla opevnění od Biskajského zálivu po sever Norska “rázem prakticky bez ceny” je vskutku odvážné. Autor zřejmě neslyšel o obléhání většiny velkých přístavů do konce války a dlouhých bojích o ostrov Walcheren, které způsobily Spojencům tolik zásobovacích problémů. Pokud jde o Norsko, stačí jeden pohled do mapy. Jaký smysl má konstatování , že britské Normanské ostrovy (podle Junka “Kanálové”) padly v roce 1940 Němcům snadno do rukou, když nebyly opevněny a byly vyklizeny bez boje? Že v roce 1944 jejich opevnění “dlouho nevzdorovala”, je pozoruhodná informace, neboť na ně nikdo nezaútočil a jejich posádky se vzdaly až po kapitulaci Třetí říše. Singapur, jehož status pevnosti ostatně nevyplýval z nějakých relevantních opevnění, nebyl “zdolán z chodu”, ale během osmidenní bitvy. Bůh ví, co mají potvrzovat či vyvracet zmiňované těžké boje o Sevastopol, či osudy Korsiky, o níže se podle Junka “v roce 1940 nebojovalo” (s kým také, když zůstala součástí Vichystické Francie). Co si autor představuje pod “pokořením ústřední Pevnosti Holland”, je těžké odhadovat, ale při jeho znalostech a stylu vyjadřování nejspíš nic. Na milost bere jen švýcarská opevnění, která ovšem nikdy nebojovala, v duchu svých dvacet let starých znalostí nicméně tvrdí, že některá jsou ještě aktivní.

Je evidentní, že Junek vesměs čerpá ze starších prací (spíš nejstarších). Evropská opevnění si zřejmě nastudoval z dávno překonané publikace Jiřího Bílka z roku 1988, kapitoly o československém opevnění evokují “Zrazené pevností” Oty Holuba, ovšem doplněné o výkřiky o betonových nemocech a šílenstvích. Pokud jde o plánky, nemalá část, ne-li všechny, jsou použity nelegálně (ukradeny z cizích knih). Jeho podstatným autorským vkladem jsou prapodivné úvahy ideologického charakteru. Označit příslušníky sudetoněmeckých bojůvek za “sebevědomé obránce rodné země” či “bojovníky, bránící svou zemi, rodiny a děti”, toho by snad neodvážil ani Emanuel Moravec. Snad by nebylo od věci připomenout autorovi, že ani před vznikem republiky Sudety nikdy nepatřily k Německu a nikdy nebyly samostatným státním celkem. Nad poznámkou o “sebevražedných excesech” několika členů osádek opevnění, které prý ve skutečnosti proběhly ze “sociálních důvodů”, už zůstává rozum stát. Co můžeme čekat příště? Zjištění, že se parašutisté v kryptě kostela Cyrila a Metoděje zastřelili z nešťasné lásky?

A tak by se dalo pokračovat, a to minimálně v rozsahu Junkovy knihy, protože kromě všeho, co souvisí s opevněním, tápe tento “renomovaný autor” i ve všem ostatním a nedostatek znalostí rozhodně nekompenzuje originalitou či formulačními schopnostmi. V rámci literaury faktu jde spíše o svého druhu kuriozitu, jakýsi příklad, co je někdo ochoten vydat a pod co se někdo nestydí podepsat. Pokud jde o další publikační činnost Václava Junka, tak bych mu přesnými slovy ze závěru jeho knihy, adresovanými zájemcům o problematiku opevnění, popřál následující: “I když je mu to možná shůry jeho zanícení jedno, přesto bych mu (s opětnými díky) přál, aby v tom smyslu začal alespoň přemýšlet: není nic správnějšího, než říci sám sobě jak se věci reálně mají. A hlavně - nikdy na to není pozdě.”