Vzpomínky technika stavby radarů

Autor: Krojc | Datum: 28. 4. 2009
Mé zkušenosti s instalací a údržbou radarů
Vzpomínky Teda Clarka

V roce 1924 jsem vstoupil do Královského námořnictva a prošel jsem výcvikem na HMS GANGES1). Roku 1938 jsem po mnoha plavbách po celém světě Royal Navy opustil. Příštího roku, tedy v devětatřicátém, jsem prostřednictvím Sdružení bývalých námořníků, vojáků a letců (SSAA) dostal zaměstnání na základně RAF Kidbrooke v oblasti Londýna. Dostal jsem se do jednotky, která byla známa pod označením No. 1 Maintenance Unit (No. 1 MU - Jednotka technického zabezpečení č. 1) a byl jsem zařazen jako montér-mechanik v podřízené jednotce No. 2 Installation Unit (No. 2 IU - Jednotka pro instalace č. 2). V té době byl radar ještě v plenkách, existovala pouze jedna jediná činná jednotka v místě jménem Redcar v hrabství Yorkshire, kde byl postaven 75 stop vysoký stožár.

V No. 2 IU nebylo příliš mnoho osob. Jeden mistr, jeden volený předák a asi tucet montérů a mechaniků. Naším velitelem byl Squadron Leader  Rose, bývalý Petty Officer u radistů v Royal Navy. Dozvěděl jsem se, že bych měl cestovat z místa na místo po celé zemi s partou dělníků.
No. 2 IU zodpovídala za výstavbu a údržbu veškerých radarových stanic a jejich antén na 240 stop vysokých dřevěných stožárech volně stojících v terénu. Po deseti dnech od zařazení do jednotky jsem byl s dalšími pracovníky odvelen do Pevensey nedaleko Eastbourne. Ale když jsme dorazili na místo stavby, zjistili jsme, že je zaplavené a tak jsme se vrátili k jednotce. Asi o čtyři dny později nás poslali do Danby Beacon poblíž Whitby v hrabství Yorkshire. Měli jsme tam vystavět radarovou stanici. Mechanici, elektrikáři i montéři anténních systémů si pomáhali navzájem. Šlo o 240 stop vysoký dřevěný stožár, na kterém jsme měli upevnit shora dolů přijímací antény. O něco později přišly na řadu samostatně stojící ocelové stožáry vysoké 360 stop používané pro vysílání.

Po jistém čase jsme pracovali v místě jménem Otterblum poblíže Morpethu, když jsme byli odvoláni do Londýna. Na vlak jsme nasedli v Newcastle. Kupé vagonů i chodbičky byly osvětleny malými modrými lampičkami a vlak byl přecpán branci povolanými do služby.
Radarové stanice byly stavěny podél celého pobřeží od Shetlandů až po ostrov Wight, měli jsme toho na práci opravdu hodně. V listopadu 1939 mě poslali do kanceláře a já jsem začal přemýšlet, co a kdy jsem udělal špatně. Mistr mě ale obeznámil s tím, že si mám vzít dva mechaniky, pět náklaďáků s přívěsy s nákladem součástí 75 stop vysokých stožárů, dále pět řidičů a pět závozníků používaných jako dělníci a vyrazit do městečka Dunwich v hrabství Suffolk. V Dunwichi se k nám měl připojit Flying Officer od RAF. Po dokončení montážních prací jsem se spolu s ostatními vrátil do kanceláře jednotky a tam mi jednoduše sdělili, že jsem byl jmenován předákem. Odteď jsem měl na povel bandu dělníků různých profesí.

Jednoho dne jsem se svou partou odejel vlakem do Skegness, abychom tam v místě zvaném Inglemels nainstalovali radarovou stanici sítě CHL (Chain Home Low). „Butlinův prázdninový tábor“, jak se dříve nazývala jedna tamní skupina budov s přiléhajícím rozlehlým prostranstvím, se přejmenoval na HMS ROYAL ARTHUR, což bylo výcvikové zařízení pro muže zařazené k Royal Navy.

Můj zástupce George Mitchell měřil víc než šest stop. Když jsme vystupovali z vlaku, vyšel nám v ústrety mrňavý námořní poddůstojník, který přistoupil k Georgeovi a zeptal se ho: „Vy jste pro Royal Navy?“ George byl předtím námořníkem a kromě služby v Royal Navy strávil čtyři roky na velrybářské lodi. Rozhodně jsem si nemyslel, že mu George dá lepší odpověď, než byla ta, kterou poddůstojník ve skutečnosti dostal.

George, vědomý si své vysoké postavy a oblečený do civilních šatů, byl ve službě usilovný. Nějak se mu později podařilo dostat se na obchodní loď jako Quartermaster. Objel dokola celý svět a pak se nalodil jako Boatswain na tanker. Už se nikdy nevrátil.

V „Butlinově prázdninovém táboře“ jsem narazil na Chief Petty Officera z mé poslední lodě, dělového člunu HMS MOTH. Setkal jsem se tam také s Lieutenantem, kterého jsem znal z HMS GANGES; teď už z něj byl Commander a později dosáhl hodnost Captain.
Naši partu pak poslali do Ludlow v hrabství Shropshire. Staveniště se nacházelo v Clee asi 1800 stop nad mořem. Čekaly tam na nás čtyři stodvacetistopové stožáry a čtyři stopy sněhu. Pokoušel jsem se, abych si alespoň nějak ochránil prsty od omrznutí.

Zatímco jsme pracovali v Clee, na staveniště přišel jakýsi mužský. Myslel jsem, že shání práci. Sdělil mi své jméno, ale nic mi neříkalo. Zmínil se o jméně mého šéfa. Poté, co odešel, jsem se jednoho ze svých chlapů zeptal, kdože to ten chlap byl. Odpověděl mi, že to byl Sir Robert Renwick2). Zrudnul jsem až po kořínky vlasů. Co jsem k tomu měl říct? Něco nemístného, co se k téhle situaci nehodilo?

V roce 1942 se narodila naše dcerka. Později jsem pracoval v zařízení BBC v Daventry v hrabství Northamptonshire. Jednou jsem se vrátil z práce do našeho provizorního kvartýru pro ubytování dělníků a uslyšel, jak pláče děcko. Poznal jsem ten pláč. Má žena nakladla na dno kočárku dětské šatičky, nahoru na ně položila dítě, vyrazila cestou z Charltonu přes London Bridge a Liverpool Street až do Daventry a našla ten kvartýr, kde jsem byl ubytovaný.

Jindy naše parta cestovala po silnici ve třítunovém náklaďáčku značky CROSSLEY do Helstonu v hrabství Cornwall. „Australák“ Smith a já jsme dostali ubytování v hotelu Prepolpen v Port Levan. Už se schylovalo k noci, když jsme zaslechli sirénu, která zněla podobně jako výstraha před náletem, ale podle zvuku se pohybovala po ulicích. Následovalo klepání na dveře. Kdo by mě tu asi sháněl, kdo by se mnou chtěl mluvit? Nikdo mě tu nezná.

Byla to policie. Policista se zeptal: „Kdo jste? Co děláte v Helstonu?“ Ačkoli jsem mu ukázal svůj osobní průkaz, nemohl jsem mu říci, co tu pohledávám - a navíc jsme právě toho dne přijeli. Druhý den, když jsme se vrátili z práce, už na nás policie čekala a stejně tak i další den. Ukázalo se, že siréna umístěná na autě svolává Home Guard - místní domobranu. Někdo jim pokaždé ohlásil, že viděl bandu cizích chlápků, která se vylodila ze člunu. A to jsme přijeli na náklaďáku se znaky RAF na bocích!

Při jiné příležitosti jsem dostal rozkaz přesunout se do Scarborough, pak do Whitby a poté do místa jménem Louth v hrabství Lincolnshire. Když jsme právě byli ve Whitby, dorazila motospojka s technickými výkresy týkajícími se instalace a úprav na konstrukci. Skončili jsme tedy práci ve Whitby a vrátili se do Scarborough provést ony požadované úpravy. Pak jsme vyrazili do Louthu. Když jsme se dostali na místo, ohlásili jsme se na strážnici u vjezdu do kasáren, kde mi sdělili, že mám volat Londýn. Velení No. 2 IU nám nařídilo, že máme přerušit práce na úpravách, jelikož všechny, které jsme až do té doby provedli, už byly zastaralé - bylo nade všechno jasné, že naši „vědátoři“ pracují rychleji, nežli to my stačíme instalovat. 

Znovu nás povolali do Cornwallu. Tentokrát jsem spolu se dvěma mechaniky a elektrikářem odejel do Sennon Cove poblíže mysu Land´s End. Několik amerických vojáků na jednom místě rozebralo radarovou stanici řetězce CHL a chtělo ji znovu postavit v Sennonu. Nás tam poslali, abychom jim byli nápomocni radou. Na místě stavby jsem se setkal s Flying Officerem jménem Easy, příslušníkem RAF. Objevily se názorové rozdíly - já jsem si myslel, že stožár má postavit americký personál a oni byli toho názoru, že je to naše práce. Neměl jsem k tomu ani dostatek lidí ani potřebné nářadí a vybavení. Zavolal jsem tedy do Londýna a požádal o náklaďák s mými montážními věcičkami. Moji žádost okamžitě zamítli a musel jsem tedy improvizovat. Našel jsem si služebně nejstašího seržanta a řekl jsem mu, co je zapotřebí. S pomocí „jeřábu“ vyrobeného z kmene stromu, dřevěných hranolů, lan a kladky jsme chtěli s prací začít. Všechno jsme složili dohromady a muži byli připravení zdvihnout tunovou točnu. Došlo ale ke katastrofě! Hranoly se pokroutily a celé se to sesypalo na hromadu. A to všechno před tváří přihlížejících Amíků!

Začali jsme tedy znovu, přičemž jsme jako pomocných podpěr použili tří zabržděných náklaďáků STUDEBAKER se zařazenou zpátečkou. Čtvrtého náklaďáku jsme využili jako zdroje tažné síly a tunový kolos točny, anténní systém i opěrná konstrukce byly nahoře na svém místě. Všichni jsme byli rádi.

Ten večer jsem se s Amíky setkal v hospodě „U prvního a posledního“, abych jim projevil vděčnost za pomoc. Dohodli jsme se, že se tam sejdeme znovu druhý den a všichni odmítli, abych za ně zaplatil útratu. Takže jsem tam šel a nedostal se ani moc daleko dovnitř, když už na mne čekal panák kořalky. A to všechno i z minulého dne zaplatili, taková byla jejich americká pohostinnost. 

Jednou jsem pracoval v St. David´s Haverfordwest až na jižním konci Walesu. Obdrželi jsme volání o pomoc - radarová stanice na Holyheadu byla mimo provoz a já jsem měl za úkol to prověřit. Měli jsme auto - napůl osobák, napůl pojízdnou dílnu s jednotunovým jeřábkem umístěným nad zadní nápravou. Naplnili jsme tedy nádrž benzinem a vyrazili. Je třeba mít na paměti, že tehdy za války nebyly nikde silniční ukazatele ani dopravní značky. Naše vozidlo mělo na bocích označení RAF. Řidič mě po jisté době požádal, abych se poohlédl po benzinové pumpě s označením RASC, kde jedině jsme měli možnost natankovat, protože benzinu nám už povážlivě ubývalo. Ptali jsme se na cestu k pumpě, ale byli jsme ve Walesu a nedokázali jsme správně vyslovit prapodivná místní jména obcí, takže jsme se rozhodli spolehnout se na silniční mapu. Přijeli jsme do obce Upper Corris na silnici do Dolgellau a uviděli benzinovou čerpací stanici s označením RASC. Požádali jsme o benzin a dostali jsme odpověď: „Litujeme, ale tohle je pouze pro nouzové případy.“ Naše vysvětlování, že tohle je nouzový případ, na ně nezabralo. Řekl jsem jim, aby zkusili vyhledat místního velitele Home Guard a dostali odpověď , která nás udivila: „Najdeme Krista osobně, když to bude zapotřebí!“

Po určité době přivedli místního kaplana jménem Christ (česky Kristus - pozn.překl.), který byl současně i velitelem místní domobrany. Ten po krátké výměně názorů souhlasil a já jsem řidiči přikázal, aby zacouval k čerpadlu. Ten ale při najíždění narazil spodkem vozu na velký kámen a zlikvidoval kardanovou hřídel. Museli jsme tedy telefonovat do nejbližší stanice RAF, která byla v Towynu a požádat o odtažení. Šlo o nějakých osmnáct mil. Pak jsem požádal Holyhead o náhradní vozidlo. Díky předvídavosti jeho řidiče, který dokázal před svým odjezdem zamluvit nocleh pro osm lidí, jsme měli kam hlavu složit.

Jindy zase jsem vzal menší skupinku lidí a objížděli jsme celou Británii, přičemž jsme sbírali na jednotlivých radarových stanicích dieselelektrické generátory LISTER. Měli jsme k tomu osobní auto a desetitunový náklaďák s velkým přívěsem. Začali jsme v Barrow-in-Furness a odtud jsme pokračovali do místa jménem Prestatyn ve Walesu. Přejížděli jsme přitom přes most Menai Bridge, kde jsme kvůli velikosti a váze naší těžkotonážní soupravy způsobili dopravní zácpu. Naší další zastávkou byl Holyhead v Anglesey, pak přišel na řadu Pen-y-Bryn a tak jsme pokračovali od stanice ke stanici až do Pembroke. Jednu dieselcentrálu jsme nakládali na náklaďák a dvě další na přívěs a s tím jsme zajeli k vyložení do Norwiche. Pak jsme pokračovali směrem na další stanice.

Z Pembroke jsme jednou jeli do Birkenheadu, odkud jsme měli převézt výsadkový člun do Douglasu na Isle of Man a pak se vrátit zpět do Londýna.
Měl jsem také jedno podivné poslání. Tři mechanici a já jsme byli převeleni do Harpendenu do Ústavu pro zemědělství a rybolov3). Zdálo se mi to dost zvláštní - co bude instituce zabývající se zemědělstvím a rybolovem dělat se stožárem pro radar?

Byl jsem postaven před hromadu dřeva, ve které jsem po delším zkoumání rozpoznal stožár o výšce 75 stop rozebraný na malé kusy. Stožár jsme tedy pracně postavili a dotazovali jsme se po jeho účelu. Bylo nám řečeno, že na stožár budou v různých výškách umístěna světla a pod každým z nich upevněna zavařovací sklenice od džemu. Hmyz je lákán světlem a padá do sklenic, z čehož pak vědci zjišťovali, jaký hmyz se pohybuje ve které výšce. Je to pravda a nemyslím si, že si z nás chtěli jen utahovat.

Při jiné příležitosti jsem byl poslán do Boxu poblíže Bathu, kde jsem se setkal se svou první utajovanou jednotkou.
Válka skončila, No. 2 IU byla přeřazena do spojovacího vojska (Royal Corps of Signal) a přesunuta na základnu RAF ve West Draytonu v hrabství Buckinghamshire. Nedlouho poté se jednotka opět přesunula, a to do Henley. To bylo pro mne opravdu daleko a tak jsem podal výpověď.

Je možné, že ve svých pětadevadesáti letech bych mohl být posledním dosud žijícím příslušníkem No. 2 Installation Unit.

Poznámky:

1) Velká většina kasárenských a dílenských zařízení na pevnině, které patřily Royal Navy, měla své jmenné označení stejné jako u lodí, tedy HMS a název.
2) Robert Burnham Renwick,  (narozen 4. října 1904, zemřel 30. srpna 1973), velmi známý jako Sir Robert Renwick, 2nd Baronet, ačkoli byl povýšen a získal titul 1st baron Renwick. Za 2. světové války byl ve funkcích Chairman of the Airborne Forces (1939 - 1945), Controller of Communications na Air Ministry a Controller of Communications Equipment na Ministry of Aircraft Production (1942 - 1945) Tedy mj. nejvyšší šéf přes výstavbu radarů ve Velké Británii.
3) Věhlasný The Institute of Agriculture and Fisheries, Harpenden


Pramen:
Zveřejněno v BBC History WW2 People´s War Homepages dne 11. července 2007.
Vzpomínky byly sepsány ke dni 16. prosince 2003. Uvolněno k dalšímu zveřejnění s podmínkou nevýdělečné edice.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.45 (36 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.