Čudská vojenská flotila a Ilmeňský říční oddíl

Autor: Krojc | Datum: 24. 1. 2012

Ilmeňská vojenská flotila - Ilmeňský říční oddíl vojenských lodí

Ilmeňské jezero nebo jen Ilmeň (Ильмень, Ильмер) se rozkládá v západní části Novgorodské oblasti v Rusku. Má rozlohu (při průměrné úrovni hladiny) 982 km2. Rozloha jezera se v závislosti na vodním stavu mění od 733 km² do 2 090 km². Je 40 až 45 km dlouhé a 32 až 35 km široké. Hloubka jezera je od 3 až 4 m u pobřeží do 6 až 10 m uprostřed, dno je ploché. Jezero leží v nadmořské výšce 18 m. Jeho břehy jsou převážně nížinaté, hlavně východní, na jihu pak bažinaté. Podél severozápadního břehu (Pojezeří - Поозёрье) se táhnou valy, střídající se s propadlinami. Na jihozápadě jsou břehy složené z vápence a jsou příkré. Místy jsou břehy tvořeny deltami řek s množstvím plochých zaplavovaných ostrovů, ostrůvků a ramen. Do jezera ústí asi 50 řek. Hlavním přítokem jezera je z východu Msta. Dalšími přítoky jsou Pola, Lovať (s Polistí), Psiža, Verenda a Šeloň (s Mšegou). Na sever odtéká řeka Volchov, která teče do Ladožského jezera. Základní zdroj vody tvoří řeky s jarními záplavami a zimním poklesem stavu. Nejvyšší úroveň je na jaře (v květnu), nejnižší na konci března a začátku dubna. Kolísání úrovně hladiny v průběhu roku se pohybuje od 2,35 do 5,8 m (maximálně 7,4 m).



Po vypuknutí Velké vlastenecké války v létě roku 1941 se s formováním staronových i nových vojenských flotil říčních lodí takřka roztrhl pytel – pozemní vojska potřebovala podporu odkudkoliv, odkud ji jen mohla dostat. A pokud ji odnikud dostat nemohla, zajistila si ji sama.

Takřka učebnicovým případem tohoto svérázného přístupu, zcela popírajícího rozšířenou tézi o tom, že sovětští velitelé na raném počátku konfliktu v roce 1941 téměř bez výjimky nevyvíjeli vlastní iniciativu a odmítali udělat cokoliv bez schválení shora, je objevení se tzv. Ilmeňské vojenské flotily. Jak tedy vlastně vznikla?

Severozápadní front se rozhodl vytvořit si z civilních plavidel, tedy remorkérů a jiných lodí společnosti Volchovsko-Ilmeňská paroplavba svoji vojenskou flotilu, která by mu zajistila podporu bojové činnosti na hladině Ilmeňského jezera, řek Volchov, Tigoda a dalších toků. Formování flotily bylo nařízeno dne 28. června 1941. Proto jeho budoucí příslušníci promptně zabavili civilní remorkéry KARAKOZOV, IŽOREC 9 a ULJANOVSK. Na paluby ULJANOVSKU a KARAKOZOVA byla namontována výzbroj původně určená pro pozemní vojska – jeden minomet 82 mm, protiletadlový čtyřkulomet Maxim, dva pěchotní těžké kulomety Maxim se štíty, lehký kulomet Děgťarjov a posádky také dostaly několik pěchotních pušek – trjochlinějek Mosin.

IŽOREC 9 na tom byl poněkud lépe, protože obdržel kromě shora uvedené výzbroje navíc ještě standardní armádní protitankový kanon ráže 45 mm. Tím se z ryze pracovních nástrojů tato tři plavidla stala nástrojem válečného úsilí, neboť byla překlasifikována na dělové čluny.

Stav tohoto oddílu lodí doplňovaly dva čluny typu KM, které nesly taktická čísla 99 a 100, dva čluny typu ZIS s čísly 306 a 309 a říční člun SOLCY, kterážto plavidla se právě vyskytovala na řekách a jezerech v okolí. Velitelem této improvizované flotily se stal kapitán 3. stupně V. M. Drěvnickij.

Lodě hlídkovaly na Ilmeni a shora zmíněných řekách, kryly palbou svých protiletadlových zbraní přepravy vojsk a zásob, zajišťovaly evakuaci raněných a civilních osob spolu s odvozem důležitých nákladů z oblasti okolo Novgorodu. Oddíl vyvíjel činnost hlavně v rozmezí od srpna 1941 do 20. října téhož roku, kdy byl vzhledem ke stavu na pozemní frontě zrušen a lodě předány Ladožské vojenské flotile. To učinil dosavadní velitel oddílu Drěvnickij.

Další vojenská flotila na Ilmeni

Co se povedlo jednou, může se podařit znovu, říkal si asi velitel 13. gardového střeleckého sboru 34. armády, když svým rozkazem, o kterém nic nevědělo velení VMF (Военно-морской флот – Vojenno-morskoj flot, tedy vojenské námořnictvo) SSSR, jemuž formování a rušení flotil náleželo, nařídil u svého sboru vytvoření říčního oddílu vojenských lodí ke dni 24. dubna 1943. Tato formace dostala do vínku čtyři k dispozici jsoucí minolovné čluny typu BMK-70 a čtyři motorové čluny – polokluzáky typu NKL. Posádky těchto plavidel tvořili téměř bez výjimky řadoví pěšáci, poddůstojníci a důstojníci od pěchoty, takže potíže jak organizačního, taktického a technického charakteru na sebe nedaly dlouho čekat.

Při objednávce náhradních dílů docházelo k omylům a jejich spotřeba, už tak vysoká kvůli nevycvičeným obsluhám lodí a jejich pohonů, se zvedala do neudržitelné výše kvůli jejich zdvojování nebo nevhodným typům zaslaných namísto těch správných součástí a stejnou, ne-li větší měrou kvůli nesprávné údržbě a technice plavby. Lodě si často poškozovaly trup a lodní šrouby o pobřežní mělčiny, ale i přistávání s nezkušenou posádkou spojené kupříkladu s častým najetím větší rychlostí do mola v přístavišti bylo obvykle dost zajímavým zážitkem. Obě skupiny lodí nesly shodné taktické označení, tedy 1, 2, 3 a 4. Administrativě týlu pozemních vojsk a také později velení VMF SSSR takováto situace přinesla nejednu vrásku na čele.

Oddíl dostal do vínku běžnou agendu sladkovodních „námořníků“, tedy likvidace lodí nepřítele, provádění hlídkové služby, zajišťování bezpečné přepravy jednotek a zásob a podpora bojové činnosti pozemních vojsk v dostřelu jejich zbraní. Jelikož téměř nikdo z posádek na lodích dříve nesloužil, byl to požadavek poněkud dobrodružný. Po jisté době plné problémů se nutně o existenci oddílu plného potíží museli dozvědět ti, kterým takovéto jednotky měly oficiálně podléhat, tedy velení VMF SSSR.

Ke dni 1. srpna 1943 pak nadřízenými vyrozuměný velitel Volžské vojenské flotily odeslal oddíl pěti minolovných člunů typu Ja-5 (Я-5) taktických čísel 5, 6, 7, 8 a 9, patřící do té doby 4. brigádě říčních lodí Volžské vojenské flotily a nově doplněný chybějícím mužstvem a materiálem, do Saratova a v tamním říčním přístavu musely posádky minolovek naložit svá plavidla na železniční vagony. Ešalon pak zamířil na Ilmeňské jezero. Když ke svému cíli dorazil, spustily posádky lodě na vodu a vyčkávaly věcí příštích. Ty nastaly záhy, neboť v tomto prostoru velení VMF SSSR v souladu s přáními pozemního vojska hodlalo vytvořit významnou sílu, která by mohla útočné úsilí pěchoty podpořit. K tomu došlo 10. září, kdy byl úředně vytvořen „25. samostatný říční oddíl vojenských lodí na Ilmeňském jezeře“.

Ten pak zahrnul pod svoji organizační strukturu kromě několika málo improvizovaně vyzbrojených rybářských člunů navíc ještě toto:

  • skupinu minolovných člunů typu Ja (pět jednotek),
  • skupinu hlídkových člunů typu BMK-70 (pět jednotek),
  • skupinu polokluzáků typu NKL-27 (čtyři jednotky),
  • pobřežní základnu oddílu se spojovacím radiovým uzlem,
  • dvě stanoviště pozorovací a spojovací služby a
  • dvě mobilní stanice služby technické péče o lodě.

V průběhu bojové útočné činnosti byly ukořistěny „nepřátelské“ civilní lodě, ze kterých bylo pět rybářských parních škunerů vyčleněno jako samostatná skupina pro ochranu jižního pobřeží Ilmeňského jezera. Tři z těchto škunerů byly vyzbrojeny armádními protitankovými kanony ráže 45 mm a velkorážním kulometem 12,7 mm DŠK model 1938, jeden dostal kanonovou výzbroj z kořisti – 37mm protitankový kanon německé armády s hromadou střeliva a navíc i kulomet DŠK. Poslední loď z této pětice zůstala bez výzbroje a sloužila jako plovoucí pozorovatelna a skladiště.

Po vytvoření tohoto uskupení byl 25. oddíl na žádost vojenské rady Severozápadního frontu převelen do operační podřízenosti 1. úderné armády 2. pobaltského frontu.

 

Tam došlo k několika opravdovým bojům s pozemními jednotkami a letectvem nepřítele a mnoha menším potyčkám. Oddílu se podařilo zničit přibližně 45 rybářských plavidel a škunerů, jak parních, tak i motorových, pět takovýchto plavidel a řadu dalších menších se podařilo ukořistit, jak shora uvedeno, ale je třeba dodat, že ani v jednom jediném případě potopeného „nepřátelského“ plavidla nešlo o plavidla ozbrojená, leč pouze o rybářské lodě místních majitelů.

Ke dni 22. listopadu 1943 byly lodě 25. samostatného oddílu po vytažení z vody zazimovány a na jaře roku 1944, přesněji 6. dubna, vydal narkom VMF rozkaz, kterým byly lodě 25. samostatného oddílu předány i s posádkami do operační podřízenosti velitele Leningradského frontu a organizačně do sestavy Baltského loďstva. Oddílu velel kapitán 3. stupně A. F. Aržavkin, který jemu podřízená plavidla později převedl na Čudské jezero.

Čudská vojenská flotila

Čudsko-pskovské jezero (Чудско-Псковское озеро, estonsky Peipsi-Pihkva järv) na hranici Estonska a Pskovské oblasti Ruska je pozůstatkem velké ledovcové vodní plochy. Jezero se skládá se ze tří propojených jezer — Čudského jezera na severu, Pskovského jezera na jihu a obě tato jezera spojujícího Teplého jezera. Čudsko-pskovské jezero má celkovou rozlohu 3 555 km2. Z toho největší část připadá na Čudské jezero (2 610 km2), na Pskovské jezero 710 km2 a nejmenší Teplé jezero 335 km2. Všechny tři části tvoří jednu vodní plochu, která leží v nadmořské výšce 30 metrů. Estonská část má rozlohu 1 570 km2 a ruská část 1 985 km2. V severojižním směru je jezero 143 km dlouhé a jeho maximální šířka je 50 km. Průměrná hloubka jezera je 8 m, maximální hloubka 15 m v jižní části.

Poprvé se moderní lodě objevily na Čudském jezeře v předrevolučních rocích 1915 až 1917, aby zajistily všestrannou podporu pozemním vojskům carského Severozápadního frontu. Během Říjnové revoluce byla na Čudském jezeře sebrána z civilních plavidel všech druhů tzv. revoluční flotila, která spolupracovala s pozemními jednotkami patřícími 7. armádě na ochraně přístupů k Sankt Petěrburgu, při zabezpečování a ochraně dopravy vojenských nákladů po jezeře, dobývání palpostů a opěrných bodů bělogvardějských vojsk a obraně Petěrburgu proti generálu Juděničovi a jeho vojskům při jejich útoku na Sankt Petěrburg.

Revoluční flotile veleli v této době postupně D. D. Nělidov, A. N. Afanasjev a N. A. Jokiš. Po pominutí bělogvardějské hrozby se v polovině roku 1919 lodě na jezeře a jejich posádky vrátily ke své mírové práci. To byl pochopitelně povel k rozpuštění první Čudské vojenské flotily moderní doby. Až do roku 1939 toto poklidné království ryb a vodních ptáků znalo téměř výhradně jen mírumilovná civilní plavidla s jedinou výjimkou slabě ozbrojených člunů pohraničních stráží obou sousedících zemí.

Před vypuknutím Velké vlastenecké války

Poté, co se Rudá armáda začala usazovat na teritoriu pobaltských států, které v roce 1940 SSSR donutil přijmout na svá území její jednotky, byla už druhá Čudská vojenská flotila zformována ke dni 3. června 1941 s vidinou blížícího se konfliktu. K dispozici velitele flotily kapitána 1. stupně N. J. Avraamova, bývalého vedoucího lektora praktického výcviku posluchačů námořního učiliště podléhajícího Baltskému loďstvu, byla základna ve městě Gdov a tyto lodě:

  • oddíl dělových člunů vytvořený ze tří bývalých školních plavidel Dzeržinského námořního učiliště (Высшее военное учебное заведение имени Феликса Дзержинского) – lodí ISSA, EMBACH a NARVA,
  • oddíl pomocných plavidel (3 malé tankery, proviantní loď, plovoucí dílny na dvou pontonech),
  • sedm sladkovodních parníků osobní i nákladní dopravy,
  • třináct motorových člunů různé velikosti,
  • devět bárek s pomocným pohonem a
  • několik vlečných člunů sloužících jako provizorní skladiště.

Dělový člun ISSA dostal výzbroj dvou děl ráže 76 mm a jeden poloautomatický kanon 45 mm, NARVA pak tři kanony 45 mm typu 21-K a EMBACH pouze dva stejné kanony. V posledních okamžicích před válkou dostala flotila po železnici 7. června ještě obrněný dělový člun BKA typu Projekt 1124, který dostal taktické označení 103 a jen s problémy byl spuštěn na vodu natolik včas, aby vzápětí byl nasazen do právě probíhajících bojů v Pobaltí.

Po vypuknutí Velké vlastenecké války bránila Čudská vojenská flotila v součinnosti s vojsky 11. střeleckého sboru důležitý úsek obranné linie Leningradského frontu, nazvaný podle základny flotily „Gdovský“.

Lodě Čudské vojenské flotily spolupracovaly dobře a aktivně, ale pozemní vojska, kterým pomáhaly bránit se před Němci a která jim současně kryla záda, se stahovala pod silným tlakem útočící německé Skupiny armád SEVER (Heeresgruppe NORD) k Leningradu a tak lodě ztratily nejprve manévrovací prostor a pak i své základny. Dne 13. srpna 1941 dostaly posádky lodí pro ně ten nejsmutnější rozkaz: potopit své lodě, na které tak spoléhaly a které jim poskytovaly domov, a probít se za linii fronty směrem k Leningradu. Velitel flotily N. J. Avraamov své podřízené vojáky a námořníky shromáždil a pod jeho velením se část posádek za bojů probila do města Narva ke svým. Tak skončila v pořadí už druhá flotila Čudského jezera.

Nová flotila na Čudském jezeře

Hlavní štáb vojenského námořnictva SSSR byl požádán 18. února 1944 velitelem Baltského loďstva admirálem Tribucem, zda by na Čudské jezero nebylo možno poslat bojová plavidla. Na jeho požadavek byl z Ilmeňského jezera v dubnu 1944 přemístěn do Leningradu 25. samostatný oddíl vojenských plavidel. Když se oddíl už nacházel v Leningradu, dostal k dispozici jako posily obrněné dělové čluny BKA typu Projekt 1125, a to čluny taktických čísel 212, 213, 214, 322 a 323 z Brigády pobřežních lodí Baltského loďstva.

Dne 18. května byly obrněné dělové čluny dopraveny železnicí na staronovou základnu flotily ve Gdově. Tam byly čluny den po příjezdu ešalonu spuštěny na vodu. Ke dni 27. května vydal velitel Baltského loďstva admirál Tribuc rozkaz, ve kterém stanovil složení 25. samostatného oddílu vojenských říčních lodí takto:

  • oddíl obrněných dělových člunů typu BKA s pěti plavidly,
  • oddíl hlídkových člunů typu BMK-70 s pěti plavidly,
  • oddíl člunů vyzbrojených raketomety s pěti plavidly,
  • oddíl polokluzáků se třemi jednotkami a
  • pomocná loď, základna v ústí řeky Gdovky a střediska týlového zabezpečení.

Dne 18. června 1944 byl 25. samostatný oddíl říčních lodí reorganizován na Brigádu říčních lodí Baltského loďstva na Čudském jezeře. O měsíc později, 19. července 1944, dostala brigáda ještě obrněné dělové čluny typu Projekt 1125, které obdržely taktická čísla 305, 306 a 307, současně s obrněnými dělovými čluny typu Projekt 1124 taktických čísel 308, 309 a 310.

Lodě brigády se učily spolupracovat, prováděly cvičné střelby a posádky se seznamovaly s loďmi i terénem, který jezero obklopuje. Po počátečním stádiu se brigáda ukázala na prověrkách jako sehraný a silný tým a tak byla 16. srpna nasazena do bojů. Téhož dne totiž uskutečnila desant jednotek 191. střelecké divize na nepřátelský břeh a Němcům před nosem převezla ještě dvě další střelecké divize bez významnějších ztrát. Celkem to bylo 6 245 osob s výzbrojí a výstrojí, 91 děl různé ráže, 81 minometů, 26 nákladních automobilů, asi 140 tažných i jízdních koní, 312 tun střeliva a přes 40 tun dalšího válečného materiálu.

Nejhorším nepřítelem se ukázalo německé letectvo, které nedalo lodím brigády pokoj hned při jejich prvním objevení. Brigáda ztratila obrněný dělový člun „323“ a několik dalších menších plavidel a řada lodí utrpěla menší nebo větší škody.

Obrněné dělové čluny se několikrát vydaly poskytovat pěchotě palebnou podporu svými děly a pozemní jednotky tuto činnost náležitě oceňovaly. Tankové věže obrněných dělových člunů znamenaly nebezpečí jak pro živou sílu nepřítele a jeho techniku, tak i pro jeho tanky. Několikrát došlo ke střetnutí, které ne vždy končilo pro německé tanky dobře a jen ty těžší se třípalcovek nemusely obávat.

Brigáda měla ztráty a tak bylo 22. srpna po železnici na základnu v Gdově přisunuto jako doplňky stavu dalších šest obrněných dělových člunů. Ty se zúčastnily palebné podpory útočících vojsk hned druhý den po spuštění na vodu. Přestože v prostoru okolo jezera probíhaly tvrdé obranné boje, které Němci nehodlali jen tak vzdát, museli se postupně pod tlakem sovětských vojsk od jezera stahovat dál a dál na západ.

A tak 29. září 1944 v souvislosti s tím, že fronta se od Čudského jezera už příliš vzdálila, bylo započato s přesunem lodí Brigády říčních lodí Baltského loďstva z Gdova do Oranienbaumu. Po ukončení této akce byla brigáda ke dni 14. listopadu 1944 zrušena a posádky i jejich velitel A. F. Aržavkin putovali do jiných jednotek.


Sovětské vojenské flotily:



Prameny:

  • Grečanjuk, N.M., Dmitrijev, V.I., Kornijenko, A.I. i dr. : Baltijskij Flot. Vojenizdat Moskva, 1990 
  • Berežnoj S. S. a kol.: Korabli i vspomagatělnyje suda sovětskogo Vojenno-morskogo flota    1917 - 1927, Vojenizdat Moskva 1981 
  • Černikov, I. I.: Enciklopedija rěčnogo flota, Izdatělstvo Poligon, 2004 
  • Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1957 
  • Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003.

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.49 (32 lidí)
  • Home
  • > Data & fakta
  • > Čudská vojenská flotila a Ilmeňský říční oddíl

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.