Čudská vojenská flotila a Ilmeňský říční oddíl

Autor: Krojc | Datum: 24. 1. 2012

Ilmeňská vojenská flotila - Ilmeňský říční oddíl vojenských lodí

Ilmeňské jezero nebo jen Ilmeň (Ильмень, Ильмер) se rozkládá v západní části Novgorodské oblasti v Rusku. Má rozlohu (při průměrné úrovni hladiny) 982 km2. Rozloha jezera se v závislosti na vodním stavu mění od 733 km² do 2 090 km². Je 40 až 45 km dlouhé a 32 až 35 km široké. Hloubka jezera je od 3 až 4 m u pobřeží do 6 až 10 m uprostřed, dno je ploché. Jezero leží v nadmořské výšce 18 m. Jeho břehy jsou převážně nížinaté, hlavně východní, na jihu pak bažinaté. Podél severozápadního břehu (Pojezeří - Поозёрье) se táhnou valy, střídající se s propadlinami. Na jihozápadě jsou břehy složené z vápence a jsou příkré. Místy jsou břehy tvořeny deltami řek s množstvím plochých zaplavovaných ostrovů, ostrůvků a ramen. Do jezera ústí asi 50 řek. Hlavním přítokem jezera je z východu Msta. Dalšími přítoky jsou Pola, Lovať (s Polistí), Psiža, Verenda a Šeloň (s Mšegou). Na sever odtéká řeka Volchov, která teče do Ladožského jezera. Základní zdroj vody tvoří řeky s jarními záplavami a zimním poklesem stavu. Nejvyšší úroveň je na jaře (v květnu), nejnižší na konci března a začátku dubna. Kolísání úrovně hladiny v průběhu roku se pohybuje od 2,35 do 5,8 m (maximálně 7,4 m).



Po vypuknutí Velké vlastenecké války v létě roku 1941 se s formováním staronových i nových vojenských flotil říčních lodí takřka roztrhl pytel – pozemní vojska potřebovala podporu odkudkoliv, odkud ji jen mohla dostat. A pokud ji odnikud dostat nemohla, zajistila si ji sama.

Takřka učebnicovým případem tohoto svérázného přístupu, zcela popírajícího rozšířenou tézi o tom, že sovětští velitelé na raném počátku konfliktu v roce 1941 téměř bez výjimky nevyvíjeli vlastní iniciativu a odmítali udělat cokoliv bez schválení shora, je objevení se tzv. Ilmeňské vojenské flotily. Jak tedy vlastně vznikla?

Severozápadní front se rozhodl vytvořit si z civilních plavidel, tedy remorkérů a jiných lodí společnosti Volchovsko-Ilmeňská paroplavba svoji vojenskou flotilu, která by mu zajistila podporu bojové činnosti na hladině Ilmeňského jezera, řek Volchov, Tigoda a dalších toků. Formování flotily bylo nařízeno dne 28. června 1941. Proto jeho budoucí příslušníci promptně zabavili civilní remorkéry KARAKOZOV, IŽOREC 9 a ULJANOVSK. Na paluby ULJANOVSKU a KARAKOZOVA byla namontována výzbroj původně určená pro pozemní vojska – jeden minomet 82 mm, protiletadlový čtyřkulomet Maxim, dva pěchotní těžké kulomety Maxim se štíty, lehký kulomet Děgťarjov a posádky také dostaly několik pěchotních pušek – trjochlinějek Mosin.

IŽOREC 9 na tom byl poněkud lépe, protože obdržel kromě shora uvedené výzbroje navíc ještě standardní armádní protitankový kanon ráže 45 mm. Tím se z ryze pracovních nástrojů tato tři plavidla stala nástrojem válečného úsilí, neboť byla překlasifikována na dělové čluny.

Stav tohoto oddílu lodí doplňovaly dva čluny typu KM, které nesly taktická čísla 99 a 100, dva čluny typu ZIS s čísly 306 a 309 a říční člun SOLCY, kterážto plavidla se právě vyskytovala na řekách a jezerech v okolí. Velitelem této improvizované flotily se stal kapitán 3. stupně V. M. Drěvnickij.

Lodě hlídkovaly na Ilmeni a shora zmíněných řekách, kryly palbou svých protiletadlových zbraní přepravy vojsk a zásob, zajišťovaly evakuaci raněných a civilních osob spolu s odvozem důležitých nákladů z oblasti okolo Novgorodu. Oddíl vyvíjel činnost hlavně v rozmezí od srpna 1941 do 20. října téhož roku, kdy byl vzhledem ke stavu na pozemní frontě zrušen a lodě předány Ladožské vojenské flotile. To učinil dosavadní velitel oddílu Drěvnickij.

Další vojenská flotila na Ilmeni

Co se povedlo jednou, může se podařit znovu, říkal si asi velitel 13. gardového střeleckého sboru 34. armády, když svým rozkazem, o kterém nic nevědělo velení VMF (Военно-морской флот – Vojenno-morskoj flot, tedy vojenské námořnictvo) SSSR, jemuž formování a rušení flotil náleželo, nařídil u svého sboru vytvoření říčního oddílu vojenských lodí ke dni 24. dubna 1943. Tato formace dostala do vínku čtyři k dispozici jsoucí minolovné čluny typu BMK-70 a čtyři motorové čluny – polokluzáky typu NKL. Posádky těchto plavidel tvořili téměř bez výjimky řadoví pěšáci, poddůstojníci a důstojníci od pěchoty, takže potíže jak organizačního, taktického a technického charakteru na sebe nedaly dlouho čekat.

Při objednávce náhradních dílů docházelo k omylům a jejich spotřeba, už tak vysoká kvůli nevycvičeným obsluhám lodí a jejich pohonů, se zvedala do neudržitelné výše kvůli jejich zdvojování nebo nevhodným typům zaslaných namísto těch správných součástí a stejnou, ne-li větší měrou kvůli nesprávné údržbě a technice plavby. Lodě si často poškozovaly trup a lodní šrouby o pobřežní mělčiny, ale i přistávání s nezkušenou posádkou spojené kupříkladu s častým najetím větší rychlostí do mola v přístavišti bylo obvykle dost zajímavým zážitkem. Obě skupiny lodí nesly shodné taktické označení, tedy 1, 2, 3 a 4. Administrativě týlu pozemních vojsk a také později velení VMF SSSR takováto situace přinesla nejednu vrásku na čele.

Oddíl dostal do vínku běžnou agendu sladkovodních „námořníků“, tedy likvidace lodí nepřítele, provádění hlídkové služby, zajišťování bezpečné přepravy jednotek a zásob a podpora bojové činnosti pozemních vojsk v dostřelu jejich zbraní. Jelikož téměř nikdo z posádek na lodích dříve nesloužil, byl to požadavek poněkud dobrodružný. Po jisté době plné problémů se nutně o existenci oddílu plného potíží museli dozvědět ti, kterým takovéto jednotky měly oficiálně podléhat, tedy velení VMF SSSR.

Ke dni 1. srpna 1943 pak nadřízenými vyrozuměný velitel Volžské vojenské flotily odeslal oddíl pěti minolovných člunů typu Ja-5 (Я-5) taktických čísel 5, 6, 7, 8 a 9, patřící do té doby 4. brigádě říčních lodí Volžské vojenské flotily a nově doplněný chybějícím mužstvem a materiálem, do Saratova a v tamním říčním přístavu musely posádky minolovek naložit svá plavidla na železniční vagony. Ešalon pak zamířil na Ilmeňské jezero. Když ke svému cíli dorazil, spustily posádky lodě na vodu a vyčkávaly věcí příštích. Ty nastaly záhy, neboť v tomto prostoru velení VMF SSSR v souladu s přáními pozemního vojska hodlalo vytvořit významnou sílu, která by mohla útočné úsilí pěchoty podpořit. K tomu došlo 10. září, kdy byl úředně vytvořen „25. samostatný říční oddíl vojenských lodí na Ilmeňském jezeře“.

Ten pak zahrnul pod svoji organizační strukturu kromě několika málo improvizovaně vyzbrojených rybářských člunů navíc ještě toto:

  • skupinu minolovných člunů typu Ja (pět jednotek),
  • skupinu hlídkových člunů typu BMK-70 (pět jednotek),
  • skupinu polokluzáků typu NKL-27 (čtyři jednotky),
  • pobřežní základnu oddílu se spojovacím radiovým uzlem,
  • dvě stanoviště pozorovací a spojovací služby a
  • dvě mobilní stanice služby technické péče o lodě.

V průběhu bojové útočné činnosti byly ukořistěny „nepřátelské“ civilní lodě, ze kterých bylo pět rybářských parních škunerů vyčleněno jako samostatná skupina pro ochranu jižního pobřeží Ilmeňského jezera. Tři z těchto škunerů byly vyzbrojeny armádními protitankovými kanony ráže 45 mm a velkorážním kulometem 12,7 mm DŠK model 1938, jeden dostal kanonovou výzbroj z kořisti – 37mm protitankový kanon německé armády s hromadou střeliva a navíc i kulomet DŠK. Poslední loď z této pětice zůstala bez výzbroje a sloužila jako plovoucí pozorovatelna a skladiště.

Po vytvoření tohoto uskupení byl 25. oddíl na žádost vojenské rady Severozápadního frontu převelen do operační podřízenosti 1. úderné armády 2. pobaltského frontu.

 

Tam došlo k několika opravdovým bojům s pozemními jednotkami a letectvem nepřítele a mnoha menším potyčkám. Oddílu se podařilo zničit přibližně 45 rybářských plavidel a škunerů, jak parních, tak i motorových, pět takovýchto plavidel a řadu dalších menších se podařilo ukořistit, jak shora uvedeno, ale je třeba dodat, že ani v jednom jediném případě potopeného „nepřátelského“ plavidla nešlo o plavidla ozbrojená, leč pouze o rybářské lodě místních majitelů.

Ke dni 22. listopadu 1943 byly lodě 25. samostatného oddílu po vytažení z vody zazimovány a na jaře roku 1944, přesněji 6. dubna, vydal narkom VMF rozkaz, kterým byly lodě 25. samostatného oddílu předány i s posádkami do operační podřízenosti velitele Leningradského frontu a organizačně do sestavy Baltského loďstva. Oddílu velel kapitán 3. stupně A. F. Aržavkin, který jemu podřízená plavidla později převedl na Čudské jezero.

Čudská vojenská flotila

Čudsko-pskovské jezero (Чудско-Псковское озеро, estonsky Peipsi-Pihkva järv) na hranici Estonska a Pskovské oblasti Ruska je pozůstatkem velké ledovcové vodní plochy. Jezero se skládá se ze tří propojených jezer — Čudského jezera na severu, Pskovského jezera na jihu a obě tato jezera spojujícího Teplého jezera. Čudsko-pskovské jezero má celkovou rozlohu 3 555 km2. Z toho největší část připadá na Čudské jezero (2 610 km2), na Pskovské jezero 710 km2 a nejmenší Teplé jezero 335 km2. Všechny tři části tvoří jednu vodní plochu, která leží v nadmořské výšce 30 metrů. Estonská část má rozlohu 1 570 km2 a ruská část 1 985 km2. V severojižním směru je jezero 143 km dlouhé a jeho maximální šířka je 50 km. Průměrná hloubka jezera je 8 m, maximální hloubka 15 m v jižní části.

Poprvé se moderní lodě objevily na Čudském jezeře v předrevolučních rocích 1915 až 1917, aby zajistily všestrannou podporu pozemním vojskům carského Severozápadního frontu, jmenovitě jeho 6. armády. Základna flotily byla v městě Raskopelj. Velitelem flotily byl na počátku kontradmirál N. N. Kolomějcev, jeho pomocníkem pro věci loďstva byl kapitán 2. stupně N. V. Savin. Flotila měla na začátku roku 1917 parníky IMPERATOR, CESAREVIČ ALEKSĚJ,JURJEV, DĚLFIN a OLGA. Všechny lodě měly pouze lehkou výzbroj děly ráže menší než 75 mm. Kvůli lenosti a úplné nečinnosti byl Kolomějcev zatčen a flotile veleli jeho zástupci až do Říjnové revoluce. Během Říjnové revoluce byla na Čudském jezeře sebrána z civilních plavidel všech druhů a vojenských lodí flotily tzv. revoluční flotila, která spolupracovala s pozemními jednotkami patřícími 7. armádě na ochraně přístupů k Sankt Petěrburgu, při zabezpečování a ochraně dopravy vojenských nákladů po jezeře, dobývání palpostů a opěrných bodů bělogvardějských vojsk a obraně Petěrburgu proti generálu Juděničovi a jeho vojskům při jejich útoku na Sankt Petěrburg.

Revoluční flotile veleli v této době postupně D. D. Nělidov, A. N. Afanasjev a N. A. Jokiš. Nělidov přešel k bílým, vzal sebou tři lodě: DELFIN, NARODNIK a PREZIDĚNT. Kapitán parníku SOFIJA jim pohrozil střelbou, ale flotila se přesto rozdělila. Nělidov dostal za tento skutek velení bělogvardějské flotily se sídlem ve Pskově a byl dán do podřízenosti Severního sboru. V Raskopelji zůstaly OLGA, JERMAK a SOFIJA, velitelem se stal A. N. Afanasjev a na konci roku 1918 lodě podporovaly útok Rudé armády na Narvu. Nělidovovy lodě několikrát postřelovaly břeh držený rudými a vysadily desant na Talabské ostrovy. Následovalo odplutí do zimoviště v Jurjevu. Ten byl dobyt rudými a lodě se dostaly pod správu a velení Estonců. Ti je přejmenovali a vytvořili z nich tzv. Čudský oddíl (Чудский дивизион). Dne 16. března 1919 na základnu rudých město Raskopelj zaútočil oddíl štábního rytmistra Bulaka-Balachoviče, do zajetí se dostalo 9 lodníků a velitel základny. Kromě toho bílí dostali na základně takřka zadarmo několik pěchotních i námořních děl, kulomety a spoustu materiálu vojenského i běžného. Lodě byly dosud pevně zamrzlé a bílí se jich vůbec nevšímali.

Záhy nato 3. května, už po rozbití ledů větrem a táním, připlula k Raskopelji estonská flotila a pobřežní zařízení ostřelovala. Zopakovala to ještě 16. května a jednotky Severozápadní armády přitáhly až k městu Raskopelj. Začala blokáda přístavu. Dne 18. května znenadání na stranu Estonců přešly lodě OLGA a JERMAK, ostřelovaly v noci pozice rudých a SOFIJA, MOTYLJOK i spolu s několika menšími plavidly byly potopeny. Lodě přeživší boje dostali Estonci. To byl pochopitelně povel k rozpuštění první Čudské vojenské flotily moderní doby. Materiál flotily, který zbyl, přešel do Pripjaťské flotily. Po pominutí bělogvardějské hrozby se v polovině roku 1919 lodě na jezeře a jejich posádky vrátily ke své mírové práci.  Až do roku 1939 toto poklidné království ryb a vodních ptáků znalo téměř výhradně jen mírumilovná civilní plavidla s jedinou výjimkou slabě ozbrojených člunů pohraničních stráží obou sousedících zemí.

Před vypuknutím Velké vlastenecké války

V únoru 1941 dostalo Vyšší  inženýrské učiliště vojenského námořnictva k dispozici základnu v Tartu a lodě bývalé estonské vojenské flotily na Čudském jezeře. Z lodí byl zformován školní oddíl pro první ročník spolu s 18 bývalými  estonskými lodníky a poddůstojníky. Šlo o lodě původně pod jmény NARVA, PLÜSSA (kolesové parníky cca 300 BRT), ISSA a EMBACH (dělové čluny se šroubovým pohonem), které měly obrněnou kormidelnu a plošiny pro umístění děl. Flotila měla ještě nemocniční loď - parník NEPTUN a motorové čluny pro spojovací službu. Na parnících se pod kotli topilo výhradně dřevem. Poté, co se Rudá armáda začala usazovat na teritoriu pobaltských států, které v roce 1940 SSSR donutil přijmout na svá území její jednotky, byla už druhá Čudská vojenská flotila zformována ke dni 3. června 1941 s vidinou blížícího se konfliktu. Na počátku července 1941 lodě zdvihly poprvé kotvy na školní plavbu.  K dispozici velitele flotily kapitána 1. stupně N. J. Avraamova, bývalého vedoucího lektora praktického výcviku posluchačů námořního učiliště podléhajícího Baltskému loďstvu, byla základna ve městě Gdov, vojenský komisař flotily - plukovní komisař V. P. Mojsějev, náčelník štábu kapitán 3. stupně A. M. Kozlov, 427 osob vojenského personálu a tyto lodě:

  • oddíl dělových člunů vytvořený ze tří bývalých školních plavidel Dzeržinského námořního učiliště (Высшее военное учебное заведение имени Феликса Дзержинского) – lodí ISSA, EMBACH a NARVA,
  • oddíl pomocných plavidel (3 malé tankery, proviantní loď, plovoucí dílny na dvou pontonech),
  • sedm sladkovodních parníků osobní i nákladní dopravy,
  • třináct motorových člunů různé velikosti,
  • devět bárek s pomocným pohonem i bez pohonu a
  • několik vlečných člunů sloužících jako provizorní skladiště.

Dělový člun ISSA dostal výzbroj dvou děl ráže 76 mm a jeden poloautomatický kanon 45 mm, NARVA pak tři kanony 45 mm typu 21-K a EMBACH pouze dva stejné kanony. V posledních okamžicích před válkou dostala flotila po železnici 7. června ještě obrněný dělový člun BKA typu Projekt 1124, který dostal taktické označení 103 a jen s problémy byl spuštěn na vodu natolik včas, aby vzápětí byl nasazen do právě probíhajících bojů v Pobaltí.

Po vypuknutí Velké vlastenecké války bránila Čudská vojenská flotila v součinnosti s vojsky 11. střeleckého sboru od poloviny července pobřeží jezera, důležitý úsek obranné linie Leningradského frontu, nazvaný podle základny flotily „Gdovský“.

Lodě Čudské vojenské flotily spolupracovaly dobře a aktivně, ale pozemní vojska, kterým pomáhaly bránit se před Němci a která jim současně kryla záda, se stahovala pod silným tlakem útočící německé Skupiny armád SEVER (Heeresgruppe NORD) k Leningradu. Dne 8. července byla základna flotily přemístěna z Tartu do Gdova. Silně prořídlé jednotky 118. střelecké divize se stahovaly od Pskova ke Gdovu a nepřítel se tlačil ke městu Luga. Štáb flotily o situaci na frontě nevěděl prakticky nic a tak lodě ztratily nejprve manévrovací prostor a pak i své základny. Do poslední chvíle lodě podporovaly příbřežní křídlo fronty Rudé armády palbou.

Všude chyběly zbraně a tak velení flotily naložilo ve stanici Ligovo oddíl složený ze 35 námořníků na osmnáct zmobilizovaných aut s civilními řidiči, přidalo k nim devět 45 mm lodních kanonů, 2 kanony ráže 76 mm a spoustu pušek, nábojů, min a několik kulometů. Čtyři auta byla až po okraj naplněna masovými konservami, cukrem, suchary a dalšími potravinami i uniformami ze skladů námořní základny. Dne 9. července ráno se autokolona vydala na dlouhou a nebezpečnou cestu. Několikrát ji napadly německé letouny, což mělo za následek tři mrtvé a osm raněných. Tři auta byla k nepotřebě a dvě další museli táhnout sebou na laně. Velitel flotily osobně všechny přivítal ve Gdovu. Vše dovezené bylo rozděleno mezi posádky a dáno na lodě, 17. července proto lodě mohly dorazit v dokonalé kondici až na novou základnu k Baknarvě. Tady ale flotila dlouho nepobyla. Fronta se neúprosně blížila, takže následoval další přesun k estonskému městečku Mustvee.

Lodě EMBACH a ISSA dostaly 19. července rozkaz provést průzkum v okolí Baknarvy, kterou právě nepřítel obsadil. Na základě tohoto průzkumu dostaly tři dělové čluny druhý den rozkaz, aby provedly ostřelování jižně od Gdova u vsi Spicino. Němcům se totiž nepodařilo obsadit celou železniční trať Pskov - Gdov, takže jejich veškerý potřebný týlový provoz vedl v délce asi 1,5 km po silnici podél břehu jezera. Přepadová palba zblízka na kilometrovou kolonu aut ze šesti děl měla děsivé účinky. Desítky aut i jejich náklad skončily v plamenech a z místa utíkaly stovky Němců, které se předtím pohodlně vezly na korbách aut. To německé velení silně znepokojilo. Ráno 22. července se nad rejdou přístavu Mustvee objevily německé letouny a třikrát na lodě zaútočily pumami i palubními zbraněmi. To se opakovalo i odpoledne, kdy zaútočila další šestičlenná skupina. Po takovýchto útocích byly lodě prakticky nebojeschopné. Přesto se jejich posádky snažily opravit, co jen šlo, aby mohly alespoň odplout. Nebyly náhradní díly, chyběla kapacita doků, ale improvizované jeřáby rybářského přístavu a části polních dílen střeleckých jednotek vypomáhaly, jak se jen dalo. Nálety však pokračovaly dál. Ztráty rostly hlavně u obsluh PL děl a tak jejich palba byla čím dál slabší. Brzy došlo k tomu, že vlivem postupu nepřítele nezbyl ani jeden kousek pobřeží, kde by bylo možno v bezpečí zakotvit. Dne 13. srpna 1941 dostaly posádky lodí pro ně ten nejsmutnější rozkaz: potopit své lodě, na které tak spoléhaly a které jim poskytovaly domov, a probít se za linii fronty směrem k Leningradu. Velitel flotily N. J. Avraamov své podřízené vojáky a námořníky po dalším náletu shromáždil na dělovém člunu NARVA a oznámil jim rozkaz o likvidaci flotily. Pod jeho velením se pak část posádek za bojů probila do města Narva ke svým. Do poslední chvíle ale motorové čluny a EMBACH ostřelovaly pobřeží, převážely průzkumníky a zásoby pro partyzány v týlu Němců. Nakonec všechny lodě musely být potopeny vlastními posádkami. Tak skončila v pořadí už druhá flotila Čudského jezera. Ke dni 27. srpna 1941 byla Čudská flotila rozpuštěna úředně a definitivně, alespoň v této fázi války.

Její příslušníci však bojovali dál. Na rozkaz velitele 191. střelecké divize se oddíl námořníků, probivší se ke svým, přesunul ke Kingiseppu, kde jim byl přidělen úsek obrany. Následně je vyměnili příslušníci 1. střeleckého pluku a v té době už skupina měla pouze 142 osob, mířících do Leningradu. 

Nová flotila na Čudském jezeře

Samotná myšlenka vytvoření Čudské flotily využívané Němci vyplynula už v roce 1943, kdy se na podzim na jezeře shromáždilo celkem 8 menších motorových člunů a 24 dělových člunů. Vzniklé 2. a 4. flotila byly navíc doplněny řadou menších Ty se přes zimu měly připravit na nadcházející boje se sovětskými vojsky. Jejich sovětský protivník měl vzniknout daleko později.

Jednotky 90. střelecké divize plukovníka N. G. Ljašenka ze 42. armády se snažily 12. února 1944 útokem z chodu prorazit přes zamrzlý průliv mezi Teplým jezerem a Čudským jezerem a obsadily ostrov Peirisaar u estonského břehu. O dva dny později je na ostrově vyměnila 128. střelecká divize. Současně její jednotky dorazily na západní břeh jezera. Měly jen slabou palebnou podporu dělostřelectva a jejich protiletadlová obrana také nebyla z nejsilnějších. Letci 1. Luftflotte už 14. února provedli 104 vzlety proti obsazenému pobřeží a 35x napadli autokolony Rudé armády směřující ke Gdovu. Dokonce došlo k tomu, že 24. února Němci spolu s estonskými jednotkami znovu obsadili západní břeh a předmostí zlikvidovali, navíc vybili posádku obsazeného ostrova do posledního muže. Velkou práci přitom odvedly letouny Luftwaffe.

Hlavní štáb vojenského námořnictva SSSR byl ale požádán už 18. února 1944 velitelem Baltského loďstva admirálem Tribucem, zda by na Čudské jezero nebylo možno poslat bojová plavidla. Na jeho požadavek byl z Ilmeňského jezera v dubnu 1944 přemístěn do Leningradu 25. samostatný oddíl vojenských říčních lodí pod velením kapitána 2. stupně A. F. Aržavkina. Když se oddíl už nacházel v Leningradu, dostal k dispozici jako posily obrněné dělové čluny BKA typu Projekt 1125, a to čluny taktických čísel 212, 213, 214, 322 a 323 z Brigády pobřežních lodí Baltského loďstva a byl přejmenován na brigádu. 

O početním stavu plavidel Němců na jezeře a jejich úkolech štáb předem nevěděl zhola nic a ani se nepostaral o to, aby si potřebné údaje včas opatřil. Průzkum 3. Pobaltského frontu naštěstí objevil v Tartu pomocí agenturních pracovníků asi stovku nepřátelských plavidel různých typů včetně obrněných a vyzbrojených děly. Úkolem zničit je za podpory letectva byla pověřena 25. brigáda vojenských říčních lodí. Přesun jednotek 25. brigády začal 3. května po trase Ilmeň - Ladoga - Leningrad a odtud po železnici do Gdova. Dne 18. května byly obrněné dělové čluny konečně dopraveny železnicí na staronovou základnu flotily ve Gdově. Tam byly čluny druhý den po příjezdu ešalonů spuštěny na vodu. Už od 24. května byl stíhacími letouny Jak 15. samostatného průzkumného pluku letectva  KBF prováděn systematický fotoprůzkum a Němci také nehodlali výstavbě flotily nečinně přihlížet.

Ke dni 27. května vydal velitel Baltského loďstva admirál Tribuc rozkaz, ve kterém stanovil složení 25. samostatného oddílu vojenských říčních lodí takto:

  • oddíl obrněných dělových člunů typu BKA s pěti plavidly,
  • oddíl hlídkových člunů typu BMK-70 s pěti plavidly,
  • oddíl člunů vyzbrojených raketomety s pěti plavidly,
  • oddíl polokluzáků se třemi jednotkami a
  • pomocná loď, základna v ústí řeky Gdovky a střediska týlového zabezpečení.

Už 28. května při první hlídkové plavbě byly obrněné dělové čluny napadeny a na hlídkové motorové čluny se vrhla čtveřice Focke-Wulfů Fw 190. Velení 14, letecké armády přemístilo následovně na polní letiště u obce Želča šest stíhacích letounů Jak-1 s úkolem zajišťovat shora plavbu lodí jezerní flotily. Kromě toho přidělilo pro zesílení PVO kotviště a základny lodí jednu bateri PL děl ráže 45 mm a jednu baterii PL děl ráže 37 mm. V polovině června se tak na jezeře rozpoutala opravdová „námořní“ válka. 

Sovětské velení se rozhodlo pomoci jednotkám 8. armády na narvském směru vysazením desantu, nejprve v západní, pak v severní části jezera, ale vždy v prostoru Teplého jezera. Silná nepřátelská flotila mohla takové záměry snadno a účinně ohrozit, ne-li úplně překazit. Aby takové situaci předešlo, rozhodlo se velení KBF nasadit proti silnému německému lodnímu uskupení celou jednu bitevní leteckou divizi. Té cti a současně tvrdé povinnosti se dostalo 9. Ropšinské bitevní divizi pod velením plukovníka M. A. Kuročkina. Divize měla na splnění úkolu 35. bitevní pluk, 12. stíhací pluk a 13. stíhací pluk vyznamenaný Řádem Rudého praporu, celkem 154 letadel. Jejich objevení se v prostoru jezer rázem změnilo situaci v sovětský prospěch.

Dne 18. června 1944 byla 25. samostatná brigáda říčních lodí reorganizována na Brigádu říčních lodí Baltského loďstva na Čudském jezeře. O měsíc později, 19. července 1944, dostala brigáda ještě obrněné dělové čluny typu Projekt 1125, které obdržely taktická čísla 305, 306 a 307, současně s obrněnými dělovými čluny typu Projekt 1124 taktických čísel 308, 309 a 310.

Lodě brigády se učily spolupracovat, prováděly cvičné střelby a posádky se seznamovaly s loďmi i terénem, který jezero obklopuje. Po počátečním stádiu se brigáda ukázala na prověrkách jako sehraný a silný tým a tak byla 16. srpna nasazena do bojů. Téhož dne totiž uskutečnila desant jednotek 191. střelecké divize na nepřátelský břeh a Němcům před nosem převezla ještě dvě další střelecké divize bez významnějších ztrát. Celkem to bylo 6 245 osob s výzbrojí a výstrojí, 91 děl různé ráže, 81 minometů, 26 nákladních automobilů, asi 140 tažných i jízdních koní, 312 tun střeliva a přes 40 tun dalšího válečného materiálu.

Nejhorším nepřítelem se ukázalo německé letectvo, které nedalo lodím brigády pokoj hned při jejich prvním objevení. Brigáda ztratila obrněný dělový člun „323“ a několik dalších menších plavidel a řada lodí utrpěla menší nebo větší škody. Proto 19. července sovětské letecké síly v tomto prostoru letadly Il-2 pod leteckým krytím stíhaček Jak7 a Jak-9 třikrát napadly v odvetu základny německých lodí v prostoru Mustvee. Zúčastnilo se celkem 44 šturmoviků Il-2 a 38 stíhaček obou typů. Piloti se postupně zapracovali na útoky proti lodím a začaly se objevovat dobré výsledky. Bojová hlášení ze 27. července a z dalších dnů vykazují efektivitu úderů jasně. Přesto se velení KBF rozhodlo ještě jednou vyrazit letectvem do útoku a umožnit tak vlastní flotile účinně spolupracovat s pozemními vojsky. Největším nepřítelem sovětských lodí byla plavidla 4. německé jezerní flotily a tak se síla úderu zaměřila především na ně. Divize bitevního letectva 5. srpna napadlo německé lodě na řece Ema-Jygi naráz 40 šturmoviky a ty shora krylo 30 stíhačů. Den nato stejné cíle napadlo už 68 bitevníků a flotila byla natolik zdecimována, že se Němci o vážnější akce už moc nepokoušeli.

Obrněné dělové čluny se několikrát vydaly poskytovat pěchotě palebnou podporu svými děly a pozemní jednotky tuto činnost náležitě oceňovaly. Tankové věže obrněných dělových člunů znamenaly nebezpečí jak pro živou sílu nepřítele a jeho techniku, tak i pro jeho tanky. Několikrát došlo ke střetnutí, které ne vždy končilo pro německé tanky dobře a jen ty těžší se třípalcovek nemusely obávat. Velitel 3. Pobaltského frontu v průběhu bojů vytvořil výsadkovou skupinu, do níž zařadil dvě střelecké divize (191. a 128.), jednotky ženijních pontonů a další posily. Ke dni 13. srpna byly z lodí brigády vytvořeny tři desantní skupiny a oddíl dělostřelecké podpory výsadku.

Operace začala v noci na 16. srpen. Výsadek se snažil rozšířit předmostí i přes odpor palebných srubů na pobřeží. Ty zakrátko podlehly palbě pozemního dělostřelectva a lodních děl skupiny dělostřelecké podpory výsadku. Dne 18. srpna už předmostí vykazovalo značnou šířku a pevnost a tak na něj byly loďmi Čudské flotily přepraveny jednotky 128. střelecké divize. Ale německé letouny od svítání útočily na předmostí i lodě ve skupinách po 18 až 25 strojích a výsadkové prostředky brigády jimi byly silně pošramoceny. Celkem Luftwaffe uskotečnila do konce dne ještě tři další velké údery na lodě. Odnesly to dopravní lodě a čluny, které vezly 3. prapor 546. střeleckého pluku, jeho zdravotnickou rotu, dělostřeleckou baterii, zásoby munice a potravin pro pluk. Padlo přitom mnoho vojáků, ale v tomtéž momentě se Němcům nepodařilo zastavit postup útočných jednotek na břehu, neboť německý druhý sled prakticky neměl kdo vytvořit. Večer 17. srpna se vojska desantní skupiny spojila s vojáky pravokřídelní 86. střelecké divize 67. armády postupujícími v obecném směru na sever.

Brigáda měla značné ztráty a tak bylo 22. srpna po železnici na základnu v Gdově přisunuto jako doplňky stavu dalších šest obrněných dělových člunů. Ty se zúčastnily palebné podpory útočících vojsk hned druhý den po spuštění na vodu. Přestože v prostoru okolo jezera probíhaly tvrdé obranné boje, které Němci nehodlali jen tak vzdát, museli se postupně pod tlakem sovětských vojsk od jezera stahovat dál a dál na západ.

A tak 29. září 1944 v souvislosti s tím, že fronta se od Čudského jezera už příliš vzdálila, bylo započato s přesunem lodí Brigády říčních lodí Baltského loďstva z Gdova do Oranienbaumu. Po ukončení této akce byla brigáda ke dni 14. listopadu 1944 zrušena a posádky i jejich velitel A. F. Aržavkin putovali do jiných jednotek.


Sovětské vojenské flotily:



Prameny:

  • Grečanjuk, N.M., Dmitrijev, V.I., Kornijenko, A.I. i dr. : Baltijskij Flot. Vojenizdat Moskva, 1990 
  • Berežnoj S. S. a kol.: Korabli i vspomagatělnyje suda sovětskogo Vojenno-morskogo flota    1917 - 1927, Vojenizdat Moskva 1981 
  • Černikov, I. I.: Enciklopedija rěčnogo flota, Izdatělstvo Poligon, 2004 
  • Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1957 
  • Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003.

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.48 (33 lidí)
  • Home
  • > Data & fakta
  • > Čudská vojenská flotila a Ilmeňský říční oddíl

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.